ROBERT LUDLUM

ROBERT LUDLUM

JANSONŮV ROZSUDEK

Jemu se dává snadno,

ten kdyby živ byl věčně,

nedobere se na dno pokladu Nibelungů, jejž drží jen on sám.

Píseň o Nibelunzích, 1200

Prolog

8°37’ SEVERNÍ ŠÍŘKY, 88°22’ VÝCHODNÍ

DÉLKY

INDICKÝ OCEÁN, 250 MIL VÝCNODNĚ OD

SRÍ LANKY

SEVEROVÝCNODNÍ ANURA

Noc byla dusná. Vzduch měl teplotu lidského těla a téměř se nepohnul. Večer se sice spustil chladivý deštík, ale nyní ze všeho sálalo horko, snad dokonce i ze stříbřitého půlměsíce, jehož tvář občas zakryly chuchvalce mraků. Z

džungle samotné jako by vycházel teplý vlhký dech dravce číhajícího na kořist.

Šajem se neklidně zavrtěl ve svém plátěném křesílku.

Věděl, že v tomto ročním období je to na ostrově Anura celkem obyčejná noc: na začátku monzunové sezony bývá vzduch vždycky ztěžklý předzvěstí čehosi zlého. Ticho však narušovali jedině neúnavní komáři. V půl druhé ráno si Šajem spočítal, že drží stráž už čtyři a půl hodiny. Za tu dobu tudy projelo přesně sedm motoristů. Kontrolní stanoviště sestávalo ze dvou rovnoběžných ohrad z ostnatého drátu postavených na silnici pětadvacet metrů od sebe. Strážní Šajem a Arjun seděli před dřevěnou budkou u cesty. Dva jejich kolegové měli hlídat na druhé straně kopce, ale už se dlouho neozývali. Zřejmě si zdřímli stejně jako muži v provizorních kasárnách o pár set metrů dál. Přes všechna důrazná varování nadřízených si dny a noci monotónní nudy vybíraly svou daň. Severovýchodní provincie Kenna měla i v nejlepších dobách jen řídké osídlení, a časy teď byly zlé.

Větřík náhle přivál z dáli jakési bzučení. Byl to hřmot motoru vytočeného do vysokých obrátek.

Šajem pomalu vstal. Zvuk se blížil.

“Arjune,” houkl na kolegu. “Ar-jun-ne. Jede sem auto.”

Arjun líně otočil hlavu a snažil se rozhýbat strnulý krk.

“V tuhle hodinu?” Promnul si oči. Ve vlhkém vzduchu mu kůži pokrývala silná vrstva potu připomínajícího spíš olej.

V temnotě mezi stromy Šajem nakonec spatřil reflektory. Kromě řvoucího motoru uslyšel i rozjařené halekání.

“Pitomí spratci z farmy,” zavrčel Arjun.

Šajem byl vděčný za jakékoli vytržení z nudy. Poslední týden měl noční služby na dopravním stanovišti v Kandaru a dost přitom trpěl. Šéf jim samozřejmě s kamennou tváří zdůrazňoval, jak důležitá, významná a naprosto nezbytná práce to je. Stanoviště Kandar leželo kousek od Kamenného paláce, kde vláda pořádala nějaké tajné zasedání. Panovala proto přísná bezpečnostní opatření a toto byla jediná opravdová silnice, která spojovala palác s oblastí na severu, ovládanou

vzbouřenci.

Partyzáni

z

Kagamské

osvobozenecké fronty však o stanovištích věděli a drželi se od nich v uctivé vzdálenosti. Stejně jako většina ostatních.

Severní část provincie zmítané bojem státních orgánů s povstalci opustila už víc než polovina vesničanů. A farmáři, kteří v Kenně zůstali, měli málo peněz, což znamenalo, že strážní nemohli očekávat žádné zvláštní úplatky. Nikdy se nic nestalo a Šajemova peněženka zůstávala prázdná. Trestal ho snad Bůh za to, co dělal v minulém životě?

Na obzoru se objevil nákladní vůz. V kabině jeli dva mladíci svlečení do půl těla. Střecha byla stažená. Jeden z chlapců vstal, polil si prsa pěnivým mokem z plechovky a zavýskl. Auto, pravděpodobně s nákladem kurakkanu nebo kořenové zeleniny od nějakého chudého zemědělce –

projíždělo zatáčkou rychlostí aspoň sto dvacet kilometrů za hodinu, víc už by řvoucí motor určitě nesnesl. Do toho vřeštěla americká rocková muzika jedné z ostrovních rozhlasových stanic.

Nocí se rozléhaly bujaré výkřiky. Vyvádějí jako smečka ožralých hyen, pomyslel si Šajem otráveně. Verbež

s holým zadkem. Zpustlá mládež, která na všechno kašle.

Ale ráno bude všechno jinak. Když se to stalo minule, před několika dny, rodiče těch mladíků poníženě přišli za majitelem auta. Ten dostal náklaďák zpátky i s celou hromadou kurakkanu náhradou za způsobené škody. Hoši se pak nemohli pořádně posadit, a to dokonce ani na polstrovanou sedačku auta.

Šajem vstoupil do vozovky s puškou. Nákladní vůz se však řítil dál hlava nehlava. Strážný ustoupil. Nemělo cenu riskovat. Ti kluci byli úplně namol. Do vzduchu vylétla pivní plechovka a žuchla o zem. Soudě podle zvuku asi plná.

Auto projelo první bariérou, pak minulo i druhou a pokračovalo v jízdě.

“Kéž je Šiva roztrhá na kusy,” sykl Arjun a zavalitými prsty si prohrábl nepoddajné černé kadeře. “Není potřeba to hlásit vysílačkou. Tu sebranku je slyšet na hony daleko.”

“Co s tím?” prohodil Šajem. Nebyli dopravní policisté a předpisy jim nedovolovaly střílet na každé vozidlo, které nezastaví.

“Balíci z venkova. Parta buranů.”

“Hele,” urazil se Šajem. “Já jsem taky z vesnice.”

Dotkl se nášivky na své khaki košili. Byla na ní zkratka ARA. Armáda Republiky Anura. “Nemám to vytetovaný na kůži, jasný? Až si odkroutím svoje dva roky, vracím se na farmu.”

“To říkáš teď. Můj strejda vystudoval vysokou. Deset let dělá státního úředníka a bere za to půlku peněz, co my.”

“Ty si svůj plat zasloužíš do poslední rupie,” ucedil Šajem kousavě.

“Řikám jen to, že člověk musí chytit šanci za pačesy.”

Arjun luskl prsty směrem k plechovce na silnici. “Asi je v ní ještě pivo. Takhle to myslím. Menší občerstvení by bodlo, ne?”

“Arjune,” okřikl ho Šajem. “Máme tady hlídat spolu, to snad víš. Oba dva, jasný?”

“Neboj, kámo,” zazubil se Arjun. “Dám ti taky loka.”

Když bylo nákladní auto necelý kilometr za uzávěrou, řidič dal nohu z plynu a rozjařený mladík se posadil. Otřel se ručníkem, pak si navlékl černé tričko a zapnul pás. Lepkavé pivo v těžkém vzduchu nechutně páchlo. Oba partyzáni se najednou tvářili smrtelně vážně.

Na rovné lavici za nimi seděl starší muž. Lil z něj pot, takže se mu černé kudrny lepily na čelo a knír se leskl v měsíčním světle. Když předtím vozidlo projíždělo kontrolním

stanovištěm,

důstojník

Kagamské

osvobozenecké fronty ležel, aby ho nebylo vidět. Stiskl knoflík na své staré, ale spolehlivé vysílačce a zavrčel do ní nějaké pokyny.

Zadní dveře korby se s kovovým zaskřípěním rozlétly.

Ozbrojenci uvnitř se mohli konečně nadýchat vzduchu.

Kopec u pobřeží měl řadu jmen a významů. Hindové jej znali jako Sivanolipatha Malai, Šivovu stopu, na pamět jeho skutečného původu. Buddhisté mu říkali Srí Pada, Buddhova stopa, protože věřili, že ji zanechala Buddhova levá noha, když se procházel po ostrově. Muslimové ho překřtili na Adam Malai, neboli Adamův vrch. Arabští obchodníci z desátého století tvrdili, že se tady zastavil Adam po vyhnání z ráje a zůstal stát na jedné noze, dokud Bůh neocenil jeho pokání. Koloniální vládcové, nejdřív Portugalci a pak Nizozemci, na návrší hleděli spíš z praktického než duchovního hlediska: pobřežní výběžek byl ideálním místem pro pevnost, odkud mohlo dělostřelectvo zaměřit válečné lodě nepřátel. Bašta na kopci vyrostla poprvé v sedmnáctém století. Při přestavbách v následujících staletích se okolní svatostánky dostaly na vedlejší kolej. Nyní měly posloužit Prorokově armádě jako zastávky při závěrečném tažení.

Její vůdce Kalif by obvykle sám neriskoval zmatek a nepředvídatelnost ozbrojeného střetnutí. Ale tohle nebyla ledajaká noc. Měla vstoupit do dějin. Jak by při tom Kalif mohl chybět? Navíc dobře věděl, že rozhodnutí přidat se k mužům na bojišti výrazně zvýší jejich morálku. Byl obklopen statečnými Kagamany, kteří chtěli, aby se stal svědkem jejich hrdinství, případně mučednické smrti.

Sledovali jeho ostře řezanou tvář, jemné ebenové rysy a pevnou bradu a viděli nejen člověka vyvoleného Prorokem, aby je dovedl ke svobodě, ale zároveň muže, který zapíše jejich činy do knihy života pro budoucí generace.

A tak Kalif držel hlídku na pečlivě vybraném vyvýšeném místě se svým zvláštním oddílem. Zem pod vojenskými holínkami s tenkou podrážkou byla tvrdá a vlhká. Kamenný palác, nebo přesněji jeho hlavní vchod –

zářil přímo před Kalifem. Východní stěnu budovy tvořila obrovská masa vápence, jejíž ošlehané kameny a široká čerstvě natřená brána se koupaly ve světlech, zapuštěných v zemi na každém metru. Leskla se. Lákala.

“Vy nebo vaši stoupenci možná dnes večer zemřete,”

sdělil Kalif členům svého velení už před hodinami. “Pokud se tak stane, vaše mučednická smrt nebude zapomenuta –

nikdy! Sláva dopadne i na vaše děti i rodiče. Na vaši památku se budou stavět svatyně. Do vašeho rodiště budou putovat poutníci! Navěky budete uctíváni jako jedni z otců našeho národa.”

Byli to jedinci plní víry, zanícení a odvahy, jimž Západ nadával do teroristů. Teroristé! Z úst Západu, hlavního zdroje světového teroru, zněl tento termín obzvlášť cynicky.

Kalif neměl rád anurské tyrany, ale z hloubi duše nenáviděl obyvatele západního světa, kteří jim umožnili vládnout.

Anuřané aspoň chápali, že za uchvácení moci musí zaplatit; rebelové jim to často krvavě připomínali. Ale běloši byli zvyklí jednat beztrestně. Teď se to snad změní.

Kalif se rozhlédl po úbočí kopce a naplnila ho naděje v lepší budoucnost, nejen pro sebe a své stoupence, ale pro samotný ostrov. Pro Anuru. Až znovu vezme svůj osud do rukou, mohla by dokázat velké věci. I kameny, stromy a popínavé rostliny jako by ho pobízely do boje.

Matka Anura ochrání své obránce.

Před stovkami let návštěvníci opěvovali krásu její fauny a flóry v básních. Kolonialismus, poháněný závistí a hrabivostí, však brzy odhalil svou krutou podstatu: vše okouzlující bylo zprzněno, vše úchvatné porobeno. Anura se stala kořistí, o niž se praly velké námořní mocnosti Západu.

Nad vonnými lesy vyrůstaly hradby. Na plážích se mezi lasturami povalovaly dělové koule. Západ přinesl ostrovu krveprolití. Zakořenil zde a šířil se krajinou jako jedovatý plevel, tyjící z nespravedlnosti.

Co ti to provedli, Matko Anuro?

Západní diplomaté nad čajem a chlebíčky kreslili hranice, které obracely naruby životy milionů lidí. S atlasem světa nakládali jako s dětským skicákem.

Nezávislost, takhle tomu říkali! Byla to jedna z velkých lží dvacátého století. Režim sám přinášel násilí proti lidem Kagamy, na něž byl jediný lék: další násilí. Každou chvíli připravil sebevražedný útočník o život některého ministra hindské vlády. Západní média mluvila o “nesmyslném vraždění”, ale Kalif a jeho vojáci věděli, že nic nemá větší logiku. Nejpopisovanější vlnu bombových útoků která –

zmasakrovala civilní oběti v hlavním městě Kaligu –

zosnoval samotný Kalif. Stačilo polepit nákladní auta falešnými emblémy všudypřítomné přepravní služby a nikoho nenapadlo nic podezřelého. Takový jednoduchý podvod! Auta napěchovaná dusíkatým hnojivem nasáklým naftou přitom přepravovala náklad smrti. V předchozím desetiletí tato vlna bombových útoků vyvolala ve světě velké pohoršení, což bylo zvláštní pokrytectví, jelikož jen přenesla válku k jejím strůjcům.

Hlavní radista zašeptal Kalifovi do ucha. Základna Kaffra byla zničena včetně spojovacích prostředků. I kdyby se strážným v Kamenném paláci podařilo vyslat zprávu, neměli naději na pomoc. Po třiceti vteřinách předal technik další informaci: potvrzení, že druhá vojenská základna je opět plná lidí. Nyní jim patřila i druhá dopravní tepna. Kalif ucítil mrazení v zádech. Bylo jen otázkou hodin, kdy se jim podaří vytrhnout celou provincii Kenna ze smrtícího despotického sevření a uchopit moc. S rozbřeskem přijde osvobození.

Nic však nebylo důležitější než obsadit Steenpaleis, tedy Kamenný palác. Nic. Prostředník to řekl jasně a dosud měl ve všem pravdu, počínaje svým přínosem pro celou akci. Vždycky dostál slovu. Velice štědře je zásoboval výzbrojí. Bůh mu však nadělil i mimořádnou inteligenci.

Ten muž Kalifa nikdy nezklamal a on zas nezklame jeho.

Kalifovi protivníci měli své zdroje, příznivce a patrony. Proč by je nemohl mít i on?

“Je ještě studený!” houkl Arjun vesele, když sebral ze země odhozené pivo. Plechovka byla úplně ledová. Arjun si ji přitiskl k tváři a slastně zasténal. Přejížděl prsty po jinovatce, která se odrážela ve žlutých reflektorech kontrolního stanoviště.

“A vážně je plná?” zeptal se Šajem pochybovačně.

“Nikdo ji neotevřel,” řekl Arjun. “Je v ní tekutá medicína!” Plechovka byla až nečekaně těžká. “Připijeme si na naše předky. Já si dám několik dlouhých loků a tobě nechám pár kapek, protože vím, že pivo nepiješ.” Arjunovy tlusté prsty nahmataly očko otvíráku a prudce za něj škubly.

Tlumená rána rozbušky, připomínající lupnutí chrliče konfet na večírcích, se ozvala několik milisekund před vlastní detonací. Arjunovi blesklo hlavou, že se stal obětí kanadského žertíku. Šajema zase stačilo napadnout, že jeho podezření, byť mlhavé a zasuté kdesi v podvědomí, bylo oprávněné. Když téměř půlkilová nálož plastické trhaviny vybuchla, tok myšlenek obou mužů se navždy zastavil.

Exploze přinesla tříštivý okamžik jasu a hluku, z nějž v příští chvíli vznikla obří ohnivá koule zkázy. Rázové vlny zničily oba zátarasy i dřevěnou budku u cesty, stejně jako kasárna se všemi, kdo v nich spali. Dva strážní, kteří měli hlídat druhý konec silnice, zemřeli dřív, než se probudili.

Okolní červená hlína v krátkém intenzivním žáru popraskala jako sklo. Výbuch ustal stejně rychle, jako přišel. Všechna zář a oslepující světlo náhle zmizely. Jako když člověk prudce rozevře pěst. Zhoubná síla pominula, její účinek byl však trvalý.

O patnáct minut později projel zbytkem kontrolního stanoviště konvoj nákladákii s plátěnou korbou. žádné lsti už nebyly nutné.

Kalif si tu ironii uvědomoval. Genialitu jeho nočního útoku plně pochopí jedině jeho protivníci. Válečná mlha na zemi zakryje to, co by bylo z dálky zřejmé: vzorec dokonale koordinovaných úderů, které jako by řídila neviditelná ruka.

Vůdce povstalců věděl, že za den či dva budou analytici z amerických tajných služeb civět na satelitní snímky, které odhalí podstatu věci jasně jako schéma v učebnici. Kalifovo vítězství se stane legendou. Jeho dluh Prostředníkovi zůstane jen mezi ním a Alláhem. Tak si to ostatně Prostředník přál.

Kalifovi přinesli dalekohled, aby si mohl blíže prohlédnout čestnou stráž před hlavní bránou.

Byly to lidské cetky, soubor papírových figurek. Další příklad hlouposti vládních elit. V nočním osvětlení pevnosti byli ozbrojenci na ráně a přitom ani pořádně neviděli do okolní temnoty.

Čestné stráže představovaly elitu anurské armády.

Sloužili u nich většinou vojáci, kteří měli příbuzné na vysokých místech. Uhlazení kariéristé s dokonalou hygienou a starostí, aby si náhodou nepomačkali úhledně nažehlenou uniformu. Ti nejlepší z nejlepších, pomyslel si Kalif se směsicí ironie a pohrdání. Byli to kašpaři, a ne bojovníci.

Dalekohledem zíral na sedm mužů, držících na rameni vztyčené pušky. Zbraně sice budily úctu, byly však naprosto bezcenné. Kašpaři? Ani to ne. Ubohé hračky.

Hlavní radista kývl na Kalifa: velitel oddílu dorazil na místo a přesvědčil se, že od vojáků v kasárnách nic nehrozí.

Jeden z věrných podal Kalifovi pušku. Byl to jen obřad, který si sám vymyslel, ale obřadnost je služkou vítězství.

Proto Kalif vystřelí první ránu z naprosto stejné zbraně, jakou použil velký bojovník za nezávislost před padesáti lety k vraždě nizozemského guvernéra. Ta puška, Mauser M24, byla pečlivě udržovaná a seřízená. Když ji vybalili z hedvábí, zaleskla se jako Saladinův meč.

Kalif zaměřil v hledáčku hlavního strážného a napůl vydechl, aby se křížek ustálil uprostřed hrudi s řadou vyznamenání. Stiskl spoušť a upřeně pozoroval mužův výraz, nejdřív překvapený, pak bolestný a otupělý. Pod pravým ramenem mu rozkvetlo rudé kolečko, jako růže do klopy.

Ostatní členové Kalifova oddílu zahájili krátkou palbu dobře mířených střel. Sedm důstojníků se rázem skácelo k zemi jako loutky uvolněné z provázků.

Kalif se bezděčně zasmál. Jejich smrt v sobě neměla ani špetku důstojnosti; byla stejně absurdní jako tyranie, jíž

sloužili. Tyranie, která teď skončí.

Do východu slunce dostanou všichni členové anurské vlády, kteří ještě zůstali v provincii, dobrou radu, aby roztrhali své uniformy, jinak je rozzuřený dav roznese na kopytech.

Kenna už nebude součástí nezákonné Republiky Anura. Připadne jemu.

Už to začalo.

Kalif ucítil nával spravedlivého hněvu. Jasná a pronikavá pravda jím prostoupila jako světlo. Násilí mělo jediné možné řešení: další násilí.

V příštích několika minutách zemře hodně lidí, ti šťastnější. V Kamenném paláci však byl jeden člověk, jehož

smrt mine, aspoň prozatím. Představitel, který přijel na ostrov vyjednat mír. Mocný muž, uctívaný miliony lidí, přesto agent neokolonialismu. Proto se s ním muselo jednat v rukavičkách. Tento “významný činitel, mírotvorce a člověk z lidu”, jak ho vykreslovala západní média, se nestane obětí vojenské srážky. Nezemře zastřelením.

V jeho případě budou dodrženy všechny náležitosti.

A pak jej čeká poprava stětím. Zločinec jako on si nic jiného nezaslouží.

Revoluce se bude napájet jeho krví!

ČÁST PRVNÍ

1

Světové ústředí společnosti Harnett Corporation zabíralo nejvyšší dvě patra štíhlé věže z černého skla v Dearborn Street v samotném srdci Chicaga. Harnett byla nadnárodní stavební firma, ale ne taková, jaké budují mrakodrapy v amerických velkoměstech. Většinu zakázek měla mimo území Spojených států. Spolu s většími společnostmi jako Bechtel, Vivendi a Suez Lyonnaise des Eaux uzavírala smlouvy na projekty přehrad, čistíren odpadních vod a vodních elektráren, žádná romantika, ale nutná infrastruktura. V takové práci šlo spíš o praktickou stránku než o estetiku. Důležitá byla též schopnost orientace v neustále se měnící oblasti mezi veřejným a soukromým sektorem. Země třetího světa nucené pod tlakem Světové banky a Mezinárodního měnového fondu prodávat akcie státních firem často hledaly zájemce o telefonní systémy, vodárenské a elektrárenské podniky, železnice a doly.

Majetek přecházel do privátních rukou a rostla poptávka po stavebních pracích. Úzce zaměřené společnosti typu Harnett Corporation si přišly na své.

“Jdu za panem Harnettem,” oznámil muž recepčnímu.

“Jmenuju se Paul Janson.”

Rusovlasý pihovatý mladík přikývl a zavolal do kanceláře ředitele. Bez zájmu se podíval na návštěvníka.

Jeden z postarších chlápků se žlutou kravatou. Nic zvláštního.

Neupoutávat pozornost bylo pro Jansona otázkou profesní cti. Přestože měl urostlou sportovní postavu, působil naprosto všedním dojmem. S pokrčeným čelem a krátce zastřiženými šedivými vlasy vypadal na svých padesát let. Ať na Wall Streetu či na burze, vždycky věděl, jak ze sebe udělat téměř neviditelného. Dokonce i jeho drahý oblek z šedé příze znamenal dokonalou kamufláž. Do podnikatelské džungle se hodil stejně jako zelenočerný nátěr obličeje, který kdysi používal v opravdové džungli ve Vietnamu. Jen zkušený pozorovatel by postřehl, že sako vyplňují skutečně mužova ramena, nikoli jen obvyklé vycpávky. A musel by s ním strávit nějaký čas, aby si všiml jeho klidně ironického výrazu či velice pozorných břidlicových očí.

“Za pár minut vás přijme,” sdělil mu recepční zdvořile.

Janson odstoupil od pultu a šel si prohlédnout galerii fotografií rozvěšených po stěnách přijímací místnosti.

Poznal z nich, že Harnett Corporation právě pracuje na vodních a kanalizačních sítích v Bolívii, přehradách ve Venezuele, mostech v Saskatchewanu a elektrárnách v Egyptě. Byly to momentky ze života prosperující stavební společnosti. A ona skutečně vzkvétala, nebo aspoň donedávna.

Provozní ředitel podniku Steven Burt měl pocit, že by firma měla mít mnohem lepší výsledky. Pří posledním poklesu si všiml jistých prvků, které vzbuzovaly jeho podezření. Proto přemluvil Paula Jansona, aby zašel za Rossem Harnettem, předsedou představenstva a generálním ředitelem v jedné osobě. Jansonovi se nechtělo přijímat dalšího klienta. Jako bezpečnostní konzultant působil teprve pět let, okamžitě si však vydobyl pověst nesmírně schopného a diskrétního člověka, což znamenalo, že poptávka po jeho službách převyšovala jeho časové možnosti i zájem. O této zakázce by vůbec neuvažoval, kdyby Steven Burt nebyl dávný přítel. I on za sebou měl úplně jiný život, který musel pří vstupu do civilního světa hodit za hlavu. Janson ho nechtěl zklamat. Řekl si, že aspoň zajde na tu schůzku.

Harnettova asistentka, srdečná třicátnice, prošla recepcí a pak ho doprovodila do Harnettovy kanceláře. Místnost byla moderní a střídmě zařízená. Na jižní a východní straně měla okna od země až ke stropu. Kouřové sklo zadržovalo paprsky odpoledního slunce, takže z nich zbyl jen chladný jas. Harnett seděl za svým stolem a mluvil do telefonu. žena se s tázavým pohledem zastavila ve dveřích. Šéf Jansonovi pokynul, aby si sedl. To gesto připomínalo spíš rozkaz. “Tak to budeme muset přehodnotit všechny dohody s Ingersoll-Rand,” říkal Harnett. Měl na sobě světle modrou košili s monogramem a bílým límečkem. Vyhrnuté rukávy odhalovaly silná předloktí. “Jestli se nevejdou do slíbených cen, musíme jim sdělit, že nakoupíme díly jinde. Zmáčkněte je. Smlouva je neplatná.”

Janson usedl do černého koženého sedadla naproti stolu, které bylo asi o deset centimetrů nižší než Harnettovo křeslo, nevkusná demonstrace síly svědčící spíš o nejistotě.

Host se významně podíval na hodinky, netrpělivě polkl a rozhlédl se kolem. Harnettova rohová kancelář ve dvacátém sedmém patře nabízela skvělý výhled na Michiganské jezero a centrum Chicaga. Vysoké křeslo, vysoké patro. Harnett si dával záležet, aby ukázal, že se vyšplhal až nahoru.

Sám to byl malý pořízek s chraplavým hlasem. Janson slyšel, že se Harnett chlubí svými pravidelnými návštěvami stavenišť, během nichž mluví s předáky jako rovný s rovnými. Určitě se tvářil namyšleně jako člověk, který sám začal od píky na stavbě a vlastní pílí to dotáhl až do rohové kanceláře. Jenže tak to docela nebylo. Janson věděl, že Harnett má titul MBA z Kellogovy manažerské školy a rozumí spíš financím než stavebnictví. Firmu Harnett Corporation dal dohromady tak, že získal její dceřiné společnosti v době, kdy byly finančně na dně a silně podhodnocené. Dobře si uvědomoval, že stavebnictví se vyvíjí v cyklech a dobře načasované výměny kapitálu mu umožnily vystavět bohatou společnost s nízkými cenami.

Harnett konečně zavěsil sluchátko a chvíli si Jansona tiše měřil. “Stevie tvrdí, že máte skvělou pověst,” pravil znuděným tónem. “Třeba bych znal některé vaše zákazníky.

Pro koho jste dělal?”

Janson na něj tázavě pohlédl. Je snad na pohovoru, nebo co? “Většinu klientů, které přijmu,” řekl a významně se odmlčel, “mi doporučí jiní klienti.” Možná to řekl až

příliš drsně, ale Janson nebyl člověk, který by měl dodávat reference či doporučení. Naopak to čekal od potenciálních zájemců, které mu někdo dohodil. “Moji zákazníci mohou za jistých okolností mluvit o mé práci s někým jiným.

Vždycky jsem byl zastáncem naprosté otevřenosti.”

“Jste něco jako reklamní panák, že jo?” ucedil Harnett otráveně.

“Bohužel vám asi nerozumím.”

“To je mi líto, protože mám silný dojem, že se navzájem připravujeme o čas. Vy máte spoustu práce, já mám spoustu práce. Ani jeden z nás nemá čas tady sedět a dělat ze sebe vola. Vím, že si Stevie vzal do hlavy, že jsme děravá loď, která nabírá vodu. Ale tak to vůbec není.

Výkyvy jsou ve skutečnosti přirozeným projevem našeho odvětví. Stevie je ještě zelenáč a nerozumí tomu. Já jsem tuhle firmu vybudoval a vím, co se děje v každé kanceláři a na každém metru stavby ve čtyřiadvaceti zemích světa.

Kladu si vážnou otázku, jestli teď nutně potřebujeme bezpečnostního konzultanta. Slyšel jsem o vás jedinou věc: že vaše služby nevyjdou zrovna lacino. Já hluboce věřím v úsporné hospodaření. Vyrovnaný rozpočet je pro mě zákon.

Snažte se mě pochopit, každá pence, kterou utratíme, musí mít svůj důvod. Jestli nepřidává hodnotu, tak je zbytečná.

Tohle obchodní tajemství vám klidně prozradím.” Harnett se zabořil do křesla jako paša čekající, až mu sluha nalije čaj.

“Ale třeba mě přesvědčíte o opaku. Tak jen do toho. Já už si svoje řekl. Teď poslouchám.”

Janson se mírně pousmál. Pochyboval, jestli Stevenu Burtovi někdo příznivě nakloněný v životě řekl “Stevie”…

Bude se mu muset omluvit. Tady nemá co dělat. Janson přijímal jen málo nabídek, které dostával, a tuhle rozhodně neměl zapotřebí. Řekl si, že se z toho co nejrychleji vykroutí. “Opravdu nevím, co na to říct, pane Harnette. Zdá se, že máte všechno pod kontrolou.”

Harnett bez náznaku úsměvu přikývl. jeho host zřejmě konečně pochopil, co bylo jasné na první pohled. “Já řídím vodotěsnou loď, pane Jansone,” prohlásil samolibě. “Naše činnost po celém světě je zatraceně dobře ošetřená. Nikdy jsme neměli sebemenší problém. žádný únik informací, přeběhnutí ke konkurenci, dokonce ani vážnější krádež. A já to musím vědět nejlíp, na tom se snad shodneme.”

“Generální ředitel, který neví, co se děje v jeho vlastní firmě, nemá věci pevně v rukou,” odtušil Janson klidně.

“Přesně tak,” přitakal Harnett. “Přesně tak.” Jeho pohled se ustálil na domácím telefonu. “Podívejte, máte skvělé reference, chci říct, Stevie o vás mluvil moc hezky a svoji práci určitě děláte dobře. Díky, že jste se na nás přišel podívat, a jak říkám, jen mě mrzí, že jsme vás obírali o čas…”

Jansonovi neušlo, že majitel kanceláře použil množného čísla a co tím chtěl ve skutečnosti říct: je mi líto, že člen našeho vedení způsobil potíže nám oběma. Steven Burt nepochybně dostane co proto. Janson se přece jen odhodlal k několika slovům na rozloučenou, i kdyby jen kvůli příteli.

“Ale to nestojí za řeč,” vstal a potřásl Harnettovi rukou nad stolem. “Jsem rád, že je všechno v nejlepším pořádku.”

Naklonil hlavu a jako by mimochodem dodal: “No, a jakpak je to s tou ,zapečetěnou soutěžní nabídkou’, kterou jste podali na ten projekt v Uruguayi?”

“Co vy o tom víte?” Harnettovy oči náhle zpozorněly.

Janson uhodil hřebíček na hlavičku.

“Devadesát tři miliony pět set čtyřicet tisíc, jestli se nepletu.”

Šéf firmy zrudl. “Tak moment. Ten návrh jsem schválil teprve včera ráno. Jak jste se sakra…”

“Na vašem místě bych se bál, že čísla zná i váš konkurent Suez Lyonnaise z Francie. Nejspíš zjistíte, že jejich nabídka bude přesně o dvě procenta nižší.”

“Cože?” vybuchl Harnett jako sopka. “To vám řekl Steve Burt?”

“Od Stevena Burta to rozhodně nemám. Ten se přece stará o provoz, a ne o účetní nebo obchodní věci, zná vůbec podrobnosti nabídky?”

Harnett dvakrát mrkl. “Ne,” pravil po chvíli. “Nemůže je znát. Sakra, nikdo je nemůže znát. Ta nabídka šla šifrovaným e-mailem z naší účtárny přímo na uruguayské ministerstvo.”

“A přesto se to ví. Ostatně to nebude poprvé, co jste letos těsně prohráli obchodní soutěž, že? Za posledních devět měsíců jste vyhořeli v jedenácti z patnácti případů. Jak jste říkal, je to odvětví plné výkyvů.”

Harnettovi planuly tváře, ale Janson kolegiálním tónem pokračoval. “No, ve Vancouveru to bylo něco jiného. Kruci, dostali zprávy od městských inženýrů, že našli v betonových pilířích nepovolené přísady. Ty sice ulehčily práci, ale oslabily pevnost stavby. Samozřejmě to nebyla vaše chyba –

vydal jste naprosto jasné pokyny. Jak jste měl vědět, že subdodavatel podplatil váš stavební dozor, aby zfalšoval hlášení? Podřízený si vezme blbých pět tisíc dolarů, a vy přijdete o projekt za sto milionů. Docela škoda, co? Na druhou stranu, ještě větší smůlu jste měl v případě některých vlastních plateb takříkajíc ,pod stolem’. Jestli vám vrtá hlavou, co bylo špatně s obchodem v La Pazu…”

“Co?” vyhrkl Harnett naléhavě. Vztyčil se s nepřirozenou strnulostí jako nějaká vosková figurína.

“Řekněme, že Raffy už zase čaruje. Váš manažer uvěřil Rafaelu Nuňezovi, že zařídil, aby se úplatek dostal k ministrovi vnitra. To se samozřejmě nestalo. Vybral jste si špatného prostředníka, tak je to. Raffy Nuňez vzal v devadesátých letech na hůl spoustu firem. Většina z vašich konkurentů si na něj už dává pozor. Mohli se potrhat smíchy, když viděli, jak ten váš chlápek večeří v restauraci Cabana v La Pazu a lije do sebe s Raffym tequilu, protože přesně věděli, co se stane. No nic, aspoň jste to zkusili, ne?

Co na tom, že váš provozní zisk klesl letos o třicet procent.

Jsou to přece jen peníze, tak co? Neříkají to snad pořád vaši akcionáři?”

Během řeči si Janson všiml, že Harnettova tvář změnila barvu. Už nebyla rudá, ale smrtelně bledá. “No jo, máte pravdu, oni to vlastně neříkají, že?” dodal Jason. “Fakt je, že několik velkých podílníků hledá jinou společnost –

Vivendi, Kendrick, možná Bechtel. Připravují nepřátelské převzetí. Koukněte se na to z lepší stránky. Pokud se jim to povede, nic z toho už vás nemusí trápit.” Předstíral, že si nevšiml, jak se podnikatel prudce nadechl. “Ale jistě vám povídám jen to, co už sám víte.”

Harnett vypadal omráčeně a vystrašeně. Rozlehlou plochou kouřového skla pronikaly tlumené sluneční paprsky, jež ozařovaly krůpěje potu na jeho čele. “Do prdele,” zamumlal a pohlédl na Jansona jako topící se na záchranný člun. “Kolik?” zeptal se.

“Jak prosím?”

“Kolik chcete, sakra? Potřebuju vás.” Usmál se, aby zakryl zoufalství bodrostí: “Steve Burt povídal, že jste ten nejlepší v oboru, a to kurva určitě jste, jak je vidět. Předtím jsem vás jen trochu škádlil. Teď mě poslouchejte, vážený pane, z této místnosti neodejdete dřív, než se dohodneme.

Rozumíme si?” Pot mu začínal prosakovat i v podpaží a kolem límečku košile. “Protože my spolu teď uděláme kšeft.”

“To těžko,” prohodil Janson žoviálně. “Rozhodl jsem se, že tu práci nevezmu. Jako konzultant na volné noze si ten luxus můžu dovolit: klienty si vybírám sám. Ale vážně –

přeju vám hodně štěstí. Menší obchodní bitka člověku krásně rozpumpuje krev, co říkáte?”

Harnett vyprskl smíchy a spráskl ruce. Působilo to neupřímně. “Váš styl se mi líbí,” pravil. “Dobrá vyjednávací taktika. Tak jo, tak jo, vyhrál jste. Řekněte si, co chcete.”

Janson zavrtěl hlavou a usmál se, jako by generální ředitel pronesl cosi vtipného. Pak vykročil ke dveřím. Na prahu se zastavil a otočil. “Ale něco vám prozradím.

Zadarmo. Vaše žena to ví.” Říkat jméno Harnettovy venezuelské milenky by bylo netaktní, a tak prostě, avšak výmluvně dodal: “Myslím o Caracasu.” Vrhl na šéfa firmy významný pohled, z nějž nečišel žádný odsudek. V

rozhovoru dvou profesionálů jen naznačil protivníkovo zranitelné místo.

Harnettovi vyskočily na tvářích drobné rudé flíčky, jako by se mu udělalo nevolno. Působil dojmem člověka, který zkrachoval v práci a teď navíc musí přemýšlet o nekřesťansky drahém rozvodu. “Jsem ochoten bavit se o převodu akcií.”

Ale to už konzultant mířil chodbou k výtahům. Byl rád, že tomu náfukovi ukázal. Když však sjel do haly, naplnil ho pocit trpkosti, ztraceného času a všeobecné marnosti.

Hlavou se mu rozlehl hlas z dávných dob, z jiného života. A v tom vy nacházíte smysl existence? Phan Nguyen se ho na to ptal snad tisíci různými způsoby. Byla to jeho oblíbená otázka. Janson stále viděl jeho drobná inteligentní očka. Širokou ošlehanou tvář a útlé, jakoby dětské ruce.

Vyšetřovatel se zajímal o všechno americké, čišel z něj přitom úžas a zároveň odpor. A tohle dává vašemu životu smysl? Janson zavrtěl hlavou: Táhni k čertu, Nguyene.

Když nastoupil do limuzíny, která čekala před budovou s běžícím motorem, rozhodl se jet přímo na letiště. Možná chytne do Los Angeles dřívější spoj. Kdyby jen mohl před Vietnamcovými otázkami tak snadno utéct.

Janson vešel do salonku Platinového klubu Pacifica Airlines. Za pultem stály dvě ženy v uniformách. jejich oděv i přepážka měly tutéž modrošedou barvu. Na stejnokrojích se vyjímaly nápadné nárameníky, na nichž si velké letecké společnosti tolik zakládají. Jinde a jindy by byly znakem velkých bojových zkušeností, napadlo Jansona.

Jedna z žen mluvila s obtloustlým chlapíkem s dvojitou bradou. Měl rozepnuté modré sako a na opasku připnuté pípátko. Odlesk kovového odznaku na kapse košile Jansonovi napověděl, že je to inspektor Federálního leteckého úřadu. Kde jinde strávit přestávku než v příjemné dámské společnosti? Když přistoupil k pultu, oba zmlkli.

“Váš palubní lístek, prosím,” řekla žena a otočila se k němu. Měla nahnědlý make-up, který končil někde pod bradou, a křiklavě zrzavý přeliv.

Janson ukázal lístek a plastovou kartičku, kterou Pacifica odměňuje své nejlepší zákazníky.

“Vítejte v Platinovém klubu společnosti Pacifica, pane Jansone,” rozzářila se obsluhující.

“Až bude vaše letadlo připraveno, dáme vám vědět,”

dodala její kolegyně, kaštanová ofina a oční stíny ladící s modrým lemováním saka, důvěrným tónem. Ukázala ke vchodu do salonku, jako by to byla nebeská brána. “Zatím si u nás můžete udělat pohodlí.” Povzbudivé kývnutí a široký úsměv. Ani sám svatý Petr by to neuměl líp.

Na místech jako Platinový klub, vklíněných mezi nosníky a traverzami přetížených letišť, se moderní aerolinky snaží uspokojit choutky zákazníků. Misky nepřetékají slanými buráky, jaké dostávají “nuzáci” v autobuse, ale o něco dražšími dobrotami: kešu, mandlemi, lískovými a vlašskými ořechy. Na baru se žulovou deskou stály křišťálové konvice ulepené broskvovou šťávou a čerstvě

vymačkaným

pomerančovým

džusem.

Na

elegantním koberci z mikrovlákna zářil modrošedý emblém společnosti s bílým a temně modrým všíváním. Na kulatých stolcích rozesetých mezi velkými křesly ležely úhledně složené výtisky deníků International Herald Tribune, USA Today, Wall Street Journal a Financial Times. Na televizní obrazovce se míhala nesmyslná čísla a obrázky, stínové tretky globální ekonomiky. Přivřenými žaluziemi prosvítal asfalt.

Janson bez zájmu prolistoval noviny. Když otevřel “Tržní hlídku” ve Wall Street Journal, sklouzl očima k titulkům plným známých bojových metafor: spekulanti zahájili útok proti akciovému indexu, což na Wall Streetu vyvolalo “krveprolití”. Sportovní rubrika v USA Today široce rozebírala, jak obrana Jezdců podlehla divokým nájezdům Vikingů. Z neviditelných reproduktorů se linula píseň slavné popové zpěvačky ze senzačního filmu o jedné legendární bitvě druhé světové války. Potoky krve a potu korunovala spousta studiových peněz a dokonalá počítačová grafika.

Janson ztěžka dosedl do jednoho z čalouněných křesel.

Zabloudil přitom pohledem k datovým stanicím, u nichž si manažeři a finanční odborníci zapojovali přenosné počítače a vybírali elektronickou poštu od klientů, zaměstnanců, podřízených a milenek. Z aktovek jim koukaly hřbety knih, v nichž autoři jako Sun Tzu radí, jak dělat obchod. Válečné umění upravené pro oblast baleného zboží… Uhlazená, sebevědomá a neohrožená cháska, tihle šéfíci, přemítal Janson o lidech, kteří ho obklopovali. Mají rádi klid, ale zároveň se opájejí představou války! Vojenské symboly vnímají čistě romanticky, asi jako vycpané dravé šelmy, které už nekoušou.

I Janson si občas připadal jako trofej zavěšená na stěně. Skoro všichni dravci se už ocitli na seznamu ohrožených druhů, dokonce i orel bělohlavý, a Janson připouštěl, že on sám kdysi býval predátorem, používal agresi proti jiným silám agrese. Znal bývalé vojáky, kteří získali závislost na dávce adrenalinu a nebezpečí, a když

pominul zájem o jejich služby, na válku si aspoň hráli. S

paintballovými pistolkami stopovali nepřátele na Sieře Madre nebo, což byla horší varianta, se prodávali nechutným firmám s ještě nechutnějšími zájmy, obvykle v těch nejzkorumpovanějších končinách světa. Podobnými typy z hloubi duše opovrhoval. A přesto si občas kladl otázku, jestli odborná pomoc, kterou nabízel americkým podnikům, není jen slušnější obdobou téhož.

Byl osamělý, to každopádně. Samota ho tížila nejvíc ve skulinkách nabitého pracovního kalendáře, když někam přijel, chystal se k odletu nebo posedával v nakašírovaných čekárnách. Na konci příští cesty ho očekával jen řidič limuzíny v čepici se štítkem, který na bílé kartonové cedulce zase neomylně zkomolí jeho jméno, a pak další firemní klient, nervózní šéf oddělení jedné průmyslové firmy v Los Angeles. Služební cesty přiváděly Jansona od jedné rohové kanceláře ke druhé. Neměl manželku ani děti, i když kdysi ženatý byl a k potomkovi také nebylo daleko, protože Helena zemřela těhotná. “Jestli chceš rozesmát Boha, pověz mu o svých plánech,” často citovala svého dědečka. To rčení se strašlivě naplnilo.

Janson pozoroval jantarové lahve za barem, za jejichž

vinětami se skrývalo blahodárné zapomnění. Udržoval se ve formě a cvičil jako posedlý, ale panákem nepohrdl ani v pracovní době. Čemu to škodí?

“Zpráva pro Richarda Alexandra,” zvolal nosový hlas z reproduktorů. “žádáme cestujícího Richarda Alexandera, aby se dostavil k přepážce společnosti Pacifica.”

Podobná hlášení zaznívala na každém letišti, tohle však vytrhlo Jansona ze zasnění. Richard Alexander byl pseudonym, který v dávných dobách často používal.

Automaticky se rozhlédl kolem. Náhodná shoda jmen, pomyslel si. Vtom si uvědomil, že mu vrní mobilní telefon, utopený hluboko v náprsní kapse. Vložil si do ucha sluchátko a stiskl tlačítko. “Prosím?”

“Pan Janson? Nebo spíš pan Alexander?” ženský hlas.

Zněl napjatě, zoufale.

“Kdo volá?” zeptal se Janson tiše. Otupil ho stres. Díky tomu byl aspoň na chvíli klidnější a tolik se nevzrušoval.

“Prosím vás, pane Jansone. Musíme se okamžitě sejít.

Je to důležité.” Hlásky i samohlásky měly přesnost typickou pro vzdělané cizince. Ruchy v pozadí také leccos napovídaly.

“Řekněte mi víc.”

Nastala odmlka. “Až se sejdeme.”

Janson stiskl END a ukončil hovor. Ucítil mravenčení na šíji. Časová shoda hlášení s telefonickou žádostí o okamžitou schůzku: volající byl zřejmě hodně blízko. Zvuky ve sluchátku ho jen utvrdily v podezření. Začal klouzat očima z jednoho člověka na druhého a snažil se vypátrat, kdo by ho mohl takhle hledat.

Byla to past nějakého starého nepřítele, který mu neodpustil? Jeho smrt by jistě potěšila řadu lidí. U několika z nich by touha po pomstě možná byla celkem na místě. A přesto se mu to nezdálo. Nebyl přece v riskantní akci někde daleko od domova. Byl na O’Harově letišti, proboha. Právě proto si možná někdo zvolil ke schůzce takové místo. Na letišti se lidé obvykle cítí neohroženě, všude kolem detektory kovu a ochranka v uniformách. Bylo by chytré využít té iluze bezpečí. A na letišti, jímž každý den prochází bezmála dvě stě tisíc cestujících, je bezpečí skutečně pouhou iluzí.

Janson rychle zvažoval a zavrhoval různé podezřelé.

Ve slunečních paprscích před tlustým sklem s výhledem na asfalt seděla blondýna, která zřejmě studovala nějakou tabulku na svém laptopu. Vedle sebe měla mobilní telefon.

Janson se přesvědčil, že z něj nevede žádné sluchátko. Jiná žena, blíž ke vchodu, živě konverzovala s mužem, jemuž na bronzové ruce prosvítal proužek bledé kůže od snubního prstenu. Jansonovy oči nepřestávaly těkat, až o pár vteřin později zachytily tu, která mu před chvílí volala.

V temném rohu haly seděla zdánlivě klidná elegantní dáma středního věku s mobilem u ucha. Měla bílé načesané vlasy a tmavomodrý kostým od Chanela s diskrétními perlovými knoflíčky. Ano, určitě je to ona. Ale co asi chce?

Je to vražedkyně, nebo členka skupiny únosců? Nabízela se stovka možností, které musel vyloučit. Vyžadoval si to běžný taktický postup vžitý léty v terénu.

Janson se prudce vztyčil. Musel změnit místo: tak znělo pravidlo číslo jedna. Musíme se okamžitě sejít, pravila volající. Dobře, ale podmínky určím sám, řekl si Janson.

Vykročil z VIP salonku a cestou shrábl ze zásobníku s vodou papírový pohárek, s nímž přistoupil k uvítací přepážce. Držel ho před sebou, jako by byl plný. Pak zívl, pevně stiskl víčka a vrazil přímo do podsaditého leteckého inspektora. Ten zavrávoral a udělal krok dozadu.

“Promiňte,” zabreptal Janson provinile. “Ježíšmarjá, snad jsem vás nepolil!” Rychle mu přejel rukama přes sako.

“Nezmáčel jsem vás? Vážně se moc omlouvám.”

“Nic se nestalo,” odvětil tlouštík se špetkou netrpělivosti. “Ale příště koukejte na cestu, jo? Na tomhle letišti je spousta lidí.”

“že člověk neví, v jakém je časovém pásmu, no dobře –

jenže já pořádně nevím, co se se mnou děje,” zabědoval Janson jako popletený pasažér rozhozený dlouhou cestou v letadle. “Je ze mě úplná troska.”

Vyšel ze společenské místnosti a na chodbě vedoucí k hale B mu znovu zabzučel mobil. Věděl, že se to stane.

“Vy jste asi nepochopil naléhavost situace,” spustila volající.

“Přesně tak,” odsekl Janson. “Co kdybyste mi řekla, oč kráčí?” V záhybu chodby spatřil výklenek, asi metr hluboký, a pak očekávané ocelové dveře do místnosti, kam neměli cestující přístup. Nad nimi se vyjímala tabulka s nápisem CIZÍM VSTUP ZAKÁZÁN.

“To nejde,” řekla žena po chvíli. “Do telefonu ne. Ale jsem na letišti a mohla bych se s vámi sejít…”

“V tom případě mi zavolejte za minutu,” skočil jí do řeči Janson a ukončil konverzaci. Vzal za kliku dveří a vešel dovnitř. Ocitl se v úzké místnosti lemované elektrickým zařízením. Displeje z tekutých krystalů ukazovaly hodnoty tepelného a chladicího systému, umístěného východně od terminálu. Na věšáku s háčky visely čepice a pláštěnky pro práci venku.

Kolem

malého

umakartového

stolku

seděli

zaměstnanci v tmavomodrých uniformách a popíjeli kávu.

Zjevně je vyrušil z rozhovoru.

“Co tady chcete?” houkl jeden z nich na Jansona, když

se za ním zabouchly dveře. “Tady nemáte co dělat.”

“Tohle není ten vůl,” zabručel si pod vousy druhý.

Nezvaný host se chladně pousmál. “Vy mě asi nebudete mít rádi, hoši. Ale něco vám ukážu.” Vytáhl odznak letecké inspekce, který předtím ukradl pořízkovi v salonku. “Další protidrogová akce. Namátková kontrola pozemního letištního personálu, abych citoval z posledního zápisu vedení na tohle téma. Budete nám muset naplnit pohárky. Omlouvám se za nepříjemnost, ale proto taky vyděláváte fůru peněz, no ne?”

“To je kravina!” křikl rozhořčeně třetí muž. Byl skoro plešatý, kromě prošedivělých třásní na týlu, a za uchem měl krátkou tužku.

“Tak hele, hoši,” vyštěkl Janson. “Tentokrát jsme změnili postup. Moji kolegové se shromáždili u vchodu dvě v hale A. Nenechte je čekat. Když ztratí trpělivost, někdy popletou vzorky, jestli mi rozumíte.”

“To je kravina,” opakoval plešoun.

“Chcete, abych podal zprávu o tom, že se jeden z členů Asociace letecké dopravy odmítl podrobit zkoušce na drogy? Váš test je pozitivní, měl byste si začít hledat novou práci.” Janson založil ruce na prsou. “Tak sakra vypadněte.

Honem!”

“Vždyť už jdu,” zabručel holohlavý muž už méně sebejistě. “Rozkaz.” Všichni tři nakvašeně opustili místnost a zanechali po sobě papíry a kelímky s kávou. Janson věděl, že jim to do haly A potrvá dobrých deset minut. Podíval se na hodinky a odpočítal zbývajících pět vteřin. Pak mu znovu zazvonil mobil. žena čekala přesně minutu.

“Poblíž prodeje letenek je restaurace,” řekl Janson.

“Tam se sejdeme. Stůl v levém rohu až úplně vzadu. Tak zatím.” Shodil ze sebe sako, oblékl si tmavomodrou pláštěnku a čepici a počkal ve výklenku. O třicet vteřin později uviděl, jak kolem prochází bělovlasá dáma.

“Hej, zlato!” zahalekal a hbitým pohybem jí omotal paži kolem pasu. Druhou rukou zacpal ženě ústa a vtáhl ji do opuštěné služební místnosti. Ověřil si, že ten třívteřinový manévr nikdo neviděl. Pokud ano, vyložil by si jeho činy i slova jako láskyplné objetí.

žena byla překvapená a ztuhlá strachy, ale ani se nepokusila zakřičet. Projevila tím dávku profesionálního klidu, který Jansona silně znepokojil. Jakmile za nimi zaklaply dveře, rázně jí pokynul, aby se posadila k umakartovému stolku. “Jako doma,” pravil.

Starší dáma usedla na jednu z kovových skládacích židlí. Svou elegancí se do strohé místnosti vůbec nehodila.

Janson zůstal stát. “Takhle jsem si vás zrovna nepředstavovala,” řekla. “Nevypadáte jako…” Všimla si jeho otevřeně nepřátelského pohledu a raději nedokončila větu.

“Pane Jansone, na tohle vážně nemáme čas.”

“Nevypadám jako co?” procedil mezi zuby. “Nevím, kdo jste, a nebudu se ptát, jak jste sehnala můj mobil a zjistila to, co možná víte. Ale neskončíme dřív, než mi vyklopíte všechno, co mě zajímá.” I kdyby se o jeho služby ucházela oficiálně jako soukromá osoba, oslovení na veřejnosti působilo naprosto nevhodně. A zmínka o jeho pověsti z terénu, léty zaprášené, byla prohřeškem zcela zásadním.

“Já vás chápu, pane Jansone. Připouštím, že můj postup nebyl nejšťastnější. Musíte mi odpustit…”

“Musím? To se mi snad zdá!” Nadechl se a ucítil slabou vůni parfému Jubilee. Jejich oči se setkaly. Když

spatřil ústa sevřená úzkostí a šedozelené oči plné pevného odhodlání, částečně ho přešla zlost.

“Jak říkám, máme málo času.”

“Já mám času spoustu.”

“Ale Peter Novak ne.”

Peter Novak.

To jméno mu mělo vyrazit dech a svůj účel splnilo.

Proslulý maďarský finančník a humanista Novak dostal za svou roli při řešení světových konfliktů poslední Nobelovu cenu míru. Byl zakladatelem a ředitelem Nadace svobody, zasvěcené “řízené demokracii”, Novakově velké vášni.

Organizace měla kanceláře v hlavních městech východní Evropy a dalších částech méně rozvinutého světa. Ale Janson měl své vlastní důvody, proč si Petera Novaka pamatovat. Cítil k němu dluh tak velký, že ho vděčnost občas tížila jako břemeno.

“Kdo jste?” naléhal Janson.

žena do něj zabodla své šedozelené oči. “Mé jméno je Márta Langová. Pracuji pro Petera Novaka. Jestli máte zájem, mohu vám ukázat vizitku.”

Pomalu zavrtěl hlavou. Z navštívenky by vyčetl jen bezvýznamný titul, který by ji označoval za nějakého důležitého zaměstnance Nadace svobody. Pracuji pro Petera Novaka. Její skutečnou roli vyčetl Janson už z tónu, jímž to vyslovila. Byla to Novakova asistentka, děvče pro všechno, pravá ruka. Každý významný muž takovou má.

Lidé jako ona se drží v ústraní, ale přitom mají velkou moc, byť jen odvozenou. Z jejího jména i lehounkého přízvuku vyplývalo, že stejně jako Novak pochází z Madarska.

“Co mi chcete?” zeptal se Janson a přimhouřil oči.

“Potřebuje pomoct. Jako vy tenkrát v Baaqlině.” Márta Langová vyřkla jméno toho zaprášeného městečka, jako by to bylo slovo boží. Janson věděl proč.

“Já nezapomněl,” hlesl.

“Takže teď víte, že Peter Novak potřebuje vaši pomoc.

To stačí.” Neplýtvala slovy, zvolila ovšem ta pravá. Janson se jí chvíli díval do očí.

“Kam pojedeme?”

“Palubní lístek můžete hodit do koše. Naše letadlo čeká na ranveji, má povolení k okamžitému startu.” Vstala.

Vyzařovala z ní zvláštní síla a autorita. “Musíme jít. Budu se opakovat, ale nemáme čas.”

“Já se taky budu opakovat: Kam pojedeme?”

“Na to se, pane Jansone, zeptáme my vás.”

2

Když za ní Janson stoupal po drážkovaných hliníkových schůdcích do Novakova letadla Gulfstream V, padl mu do oka nápis nastříkaný na trupu. Bílé psací písmo ostře kontrastovalo s modrým lakem stroje: Sok kicsi sokra megy. Bylo to maďarsky a nic mu to neříkalo.

Na letištní ploše panoval ukrutný rámus. Nad basovým duněním turbín se nesl řev sacích ventilátorů. Jakmile však dveře kabiny zaklaply, zavládlo dokonalé ticho, jako by vstoupili do zvukotěsné kobky.

Letadlo bylo hezky zařízené, aniž by působilo příliš honosně. Zjevně patřilo člověku, který nemusí šetřit, ale nejde mu o luxus. Interiér měl kaštanově hnědý odstín.

Uličku lemovaly kožené sedačky velikosti křesel, jedna na každé straně. Některá sedadla stála čelem k sobě s nízkým sklápěcím stolkem uprostřed. V zadní části letadla seděli čtyři zasmušilí pasažéři, evidentně podřízení Márty Langové.

Márta mu pokynula, aby se posadil naproti ní v přední části kabiny. Pak zvedla telefon a zamumlala několik slov.

Letadlo se rozjelo. Janson uslyšel jen velice slabé zaskučení motoru ve vysokých otáčkách. Zvuková izolace byla vskutku mimořádná. Od pilotní kabiny je oddělovala přepážka potažená kobercem.

“Ten nápis na trupu, co to znamená?”

“že z řady malých věcí může být jedna velká. To je maďarské lidové rčení a oblíbené heslo Petera Novaka. Jistě tušíte proč.”

“Jak vidím, na svůj původ nikdy nezapomněl.”

“Maďarsko z něj udělalo to, čím je, v dobrém i zlém. A Peter svoje dluhy splácí.” Významný pohled.

“To já taky.”

“O tom nepochybuji. Proto vím, že se na vás můžeme spolehnout.”

“Pokud pro mě má práci, rád bych o ní co nejdřív slyšel. A radši od něj než od někoho cizího.”

“Budete se muset spokojit se mnou. Jsem zástupkyní ředitele Nadace a dělám u něj už spoustu let.”

“Vaši absolutní loajalitu k zaměstnavateli bych si nedovolil zpochybňovat,” prohodil Janson chladně.

“Novakovi lidé jsou… tím vyhlášení.” Podřízení sedící o několik řad dál se pravděpodobně radili nad mapami a nákresy. Co se to tady děje? Rostl v něm pocit neklidu.

“Já vám rozumím. Dokonce jsem pochopila i to, co jste ze slušnosti nevyslovil. Uvědomuji si, že lidé jako já často vypadají jako horliví přitakávači. Ale věřte mi, že si nedělám žádné iluze, nikdo z nás. I Peter Novak je jen smrtelník. Neleze do obou nohavic najednou, jak říkáte vy Američané. Víme, že je lepší než ostatní. To není náboženství. Je to poslání. Představte si, že nejbohatší člověk, jakého znáte, je zároveň ten nejchytřejší a nejlepší.

Jestli chcete vědět, proč vyvolává takovou oddanost, tak je to proto, že se stará o osud bližních, a dělá to s úsilím téměř nadlidským. Chce zanechat tento svět v lepším stavu, než

byl před ním. Klidně si tomu říkejte ješitnost, ale jestli máte pravdu, je to ješitnost velice potřebná. Novak jde za svou vizí.”

“Ne nadarmo ho Nobelův výbor označil za vizionáře.”

“Tohle slovo používám nerada. Je zprofanované. V

každém článku v časopise Fortune prohlašují nějakého televizního magnáta nebo ředitele sodovkárny za ,vizionáře’.

Ale Nadace svobody byla vizí Petera Novaka a nikoho jiného. Věřil v řízenou demokracii v době, kdy ta myšlenka vypadala jako naivní sen. Věřil, že lze obnovit občanskou společnost v částech světa, kde ji vykořenily totalitní režimy a rozepře. Před patnácti lety se lidé smáli, když o tom mluvil. Kdo se směje dneska? Nikdo mu nepomohl, ani USA, ani OSN, ale on přesto změnil svět.”

“Já se nehádám,” řekl Janson suše.

“Analytici vašeho ministerstva zahraničí donekonečna vydávali zprávy o ,odvěké národnostní nesnášenlivosti’, konfliktech a pohraničních sporech, které se nedají urovnat, a jak by se o to nikdo ani neměl snažit. Ale on to stejně zkusil. A časem slavil úspěch. Přinesl mír do oblastí, které ho ani na okamžik nezažily, kam až paměť sahá.” Márta Langová se zajíkla a odmlčela.

Zřejmě nebyla zvyklá dávat najevo emoce. Janson jí pomohl a promluvil sám, aby jí dal čas se vzpamatovat. “Já jsem ten poslední, kdo by nesouhlasil se vším, co jste řekla.

Váš zaměstnavatel je člověk, který chce mír a demokracii.

To všechno je fakt. Pravda je i to, že jeho osobní majetek by se dal měřit s hrubým národním produktem řady zemí, jimiž

se zabývá.”

Langová přikývla. “Orwell řekl, že svatí by měli být považováni za vinné, pokud se neprokáže opak. Novak opakovaně prokázal, kdo doopravdy je. Muž do každého počasí a pro všechny lidi. Dneska je těžké si svět představit bez něj.” Podívala se na Jansona. Měla zarudlé oči.

“Tak ven s tím,” pobídl ji. “Proč jsem tady? Kde je Peter Novak?”

Márta Langová se zhluboka nadechla, jako by se chystala říct něco fyzicky bolestivého. “Je v rukou kagamských vzbouřenců. Potřebujeme, abyste ho osvobodil.

Tuším, že tomu říkáte ,vyproštění z týlu nepřítele’. Jinak zemře tam, kde teď je. Na Anuře.”

Anura.

Novak padl do zajetí Kagamské osvobozenecké fronty, KOF. Další důvod, nepochybně ten hlavní, proč na tu práci chtěli zrovna jeho. Anura. Místo, na něž v posledních pěti letech myslel skoro každý den. Jeho vlastní osobní peklo.

“Začíná mi svítat,” připustil Janson. V ústech mu vyschlo.

“Peter Novak přijel na ostrov před pár dny. Snažil se vyjednat mír mezi povstalci a vládou. Všechno vypadalo nadějně. KOF prohlásila, že Petera Novaka považuje za čestného vyjednavače. Bylo dohodnuto setkání v provincii Kenna. Delegace rebelů souhlasila s řadou věcí, které v minulosti ostře odmítala. Dohoda o ukončení teroru na Anuře by byla velká věc. To vám přece nemusím dlouze vysvětlovat.”

Janson nic neřekl, ale rozbušilo se mu srdce.

Velvyslanectví jim přidělilo dům ve Skořicových zahradách v hlavním městě Kaligu. Okolí bylo porostlé stromy, které zde kdysi tvořily hustý les. V ranním vánku šustilo listí a štěbetali ptáci. Z lehkého spánku ho vytrhlo tiché zakašlání z koupelny a pak zvuk puštěné vody. Helena vyšla z lázně a energicky si čistila zuby. “Dneska bys měla radši zůstat doma, práce neuteče,” navrhl jí ospale. Helena zavrtěla hlavou. “Ranní nevolnost se tomu neříká pro nic za nic, miláčku,” prohodila s úsměvem. “Brzy zmizí jak ranní rosa.” Začala se oblékat do práce. Když se usmála, rozzářila se jí celá tvář: ústa, tváře, oči, ty zvlášť… Hlavou mu létaly obrazy, Helena si připravuje oblečení na ambasádu, kde dělala korektury zpráv ministerstva zahraničí. Modrá lněná sukně. Bílá hedvábná blůzka. Helena otevírá okna ložnice a vpouští tropický vzduch provoněný skořicí, mangem a jasmínem. Vybavil
si jas její tváře, zvednutý nosík a průzračné modré oči. Za horkých nocí v Kaligu ho chladila svým tělem. Jak drsná a mozolnatá byla jeho kůže vedle sametu Heleniny pleti. “Vezmi si dneska volno, lásko,” řekl jí a ona odpověděla: “Radši ne, miláčku. Buď jim budu chybět, nebo vůbec ne, a obojí je špatně.” Políbila ho na čelo a odešla. Kéž by s ním byla zůstala. Kéž by.

Veřejná činnost a soukromé životy. Někdy se tragicky zauzlí.

Anura, ostrov v Indickém oceánu velikosti západní Virginie, měla dvanáct milionů obyvatel a dostala do vínku vzácnou přírodní krásu a bohatý kulturní odkaz. Janson tam sloužil osmnáct měsíců jako velitel zvláštní výzvědné jednotky, která měla nezávisle posoudit nestálou politickou situaci na ostrově a odhalit vnější síly, které podněcovaly neklid. V posledních patnácti letech totiž zdejší ráj padl za oběť jedné z nejkrvavějších teroristických organizací světa, Kagamské osvobozenecké frontě. Tisíce mladíků otrocky oddaných muži, kterému říkali Kalif, nosily na krku kožené medailonky s kyanidovou kapslí. Ta symbolizovala jejich připravenost položit život za svatou věc. Kalif měl zvláštní zálibu v sebevražedných bombových atentátech. Na shromáždění podporujícím anurského předsedu vlády se před několika lety odpálila dívka, jejíž sárí skrývalo obrovské množství trhavin prošpikovaných kul
ičkovými ložisky. Ta událost poznamenala dějiny ostrova. Premiér zahynul a s ním přes sto přihlížejících. A pak přišly exploze nákladních aut v centru Kaliga. Jedno zničilo Mezinárodní obchodní centrum. Jiné narazilo do vozu expresní zásilkové služby a přineslo smrt desítce zaměstnanců amerického velvyslanectví v Anuře.

Helena byla mezi nimi. Další oběť nesmyslného násilí.

Vlastně dvě: co dítě, které spolu čekali?

Téměř ochromený žalem si Janson vyžádal přístup k odposlechům Národní bezpečnostní agentury, včetně nahrávek satelitních telefonátů mezi vůdci partyzánů. Z

přepisů chvatně přeložených do angličtiny se nedala rozpoznat intonace hlasu. Rychlý dialog se scvrkl na černé písmo na bílém papíře. Ale nepochybně v něm zaznívaly jásavé tóny. Výbuch velvyslanectví byl jedním z Kalifových největších úspěchů.

Helenko, tys byla moje sluníčko.

***

Márta mu v letadle položila ruku na zápěstí. “Moc mě to mrzí, pane Jansone. Vím, jakou bolest vám ty vzpomínky působí.”

“Jistěže,” zavrčel Janson. “Proto jste si mě taky vybrali.”

Langová neuhnula pohledem. “Peteru Novakovi hrozí smrt. Konference v provincii Kenna byla jen past.”

“Hlavně to byla pořádná pitomost,” vyštěkl Janson.

“Vážně? Jistě, zbytek světa to vzdal, tedy kromě těch, kdo tajně podporují násilí. Ale nic neštve Petera víc než

poraženectví.”

Janson zrudl zlostí. “KOF vyzvala ke zničení Republiky Anura. KOF prohlašuje, že věří v ušlechtilost revolučního násilí. Jak můžete vyjednávat s bandou fanatiků?”

“Podrobnosti zní banálně. Jako vždycky. Cílem bylo dovést Anuru k vytvoření federální vlády, která by udělila provinciím větší autonomii. Nahradit sváry smysluplnou samosprávou a zajistit Anuřanům občanská práva. Bylo to v zájmu obou stran. Znamenalo to rozum. A rozum někdy zvítězí. Peter to už mnohokrát dokázal.”

“Nevím, co vás vlastně vede. Hrdinství, nebo domýšlivost?”

“Dají se ty dvě věci tak snadno rozlišit?”

Janson chvíli mlčel. “Tak dejte těm šmejdům, co chtějí,” sykl nakonec polohlasem.

“Oni nic nechtějí,” odtušila Langová. “Vyzvali jsme je, aby si řekli cenu za Peterovo propuštění. Odmítli o tom uvažovat. Nemusím vám zdůrazňovat, jak je to neobvyklé.

Jsou to fanatici. Dostáváme pořád stejnou odpověď: Peter Novak byl odsouzen k smrti za zločiny proti lidu a rozsudek smrti je ,neodvolatelný’. Slyšel jste o tradičním sunnitském svátku Id ul-Kebir?”

“Připomíná Abrahámovu oběť.”

Langová přikývla. “Beran v bodláčí. Kalif říká, že letos bude oslaven obětí Petera Novaka. Useknou mu hlavu na den Id ul-Kebir. Tento pátek.”

“Proč? Proboha proč?”

” Proto,” odpověděla Langová. “Protože je to podlý agent neokolonialismu, takhle to KOF říká. Protože se tím KOF proslaví víc než za patnáct let bombových útoků.

Protože… kdo ví sakra proč? Ta otázka je na teroristy moc racionální.”

“Kristepane,” vydechl Janson. “Ale jestli se chce takhle zviditelnit, proč to ještě nezveřejnil? Proč to nepředhodil médiím?”

“Není hlupák. Když si počká a ohlásí to až potom, vyhne se mezinárodnímu tlaku. Zároveň ví, že my se to zveřejnit neodvážíme, protože by to definitivně uzavřelo sebemenší možnost dohody.”

“Proč by vláda velké země potřebovala k zásahu nějaký tlak? Já pořád nechápu, proč s tím jdete za mnou.

Sama jste přece řekla, že Novak patří všem lidem. Smiřte se s tím, že Amerika je poslední supervelmoc, proč se neobrátíte na Washington se žádostí o pomoc?”

“To jsme udělali jako první. Dali nám informace. A velice se nám omlouvali, že nám nemohou poskytnout žádnou oficiální pomoc.”

“To je záhada. Novakova smrt by mohla destabilizovat desítky oblastí, a jestli Washingtonu na něčem záleží, tak je to právě stabilita.”

“Ale nerad vidí umírat Američany. Ministerstvo zahraničí si myslí, že intervence USA by ohrozila životy desítek amerických občanů na území okupovaném rebely.”

Janson byl zticha. Věděl, jak vznikají podobné kalkulace. Dost často se na nich sám podílel.

“Jak nám vysvětlili, existují ještě další… komplikace.”

Márta vyřkla to slovo se zjevnou nechutí. “Tak například saúdští spojenci USA už léta tiše podporují KOF. Metody organizace jim sice moc nevoní, ale když nepodpoří utlačované muslimy v islámském jezeře, kterému se říká Indický oceán, ztratí tvář před zbytkem muslimského světa.

A pak je tady ta věc s Donnou Heddermanovou.”

Janson přikývl. “Studentka antropologie z Kolumbijské univerzity v New Yorku. Prováděla výzkum v severovýchodní Anuře. Což byla sice odvaha, ale taky hloupost. Vzbouřenci ji zajali a obvinili, že je agentka CIA.

Což byla jenom hloupost.”

“Dva měsíce už ji drží v izolaci. Spojené státy kromě slovní podpory nehnuly prstem. Nechtěly ,komplikovat už

beztak složitou situací .”

“Už mi to dochází. Pokud USA odmítnou intervenovat kvůli americkému občanovi…”

“…jak by to vypadalo, kdyby najednou obrátily a poslaly záchrannou skupinu pro maďarského miliardáře?

Ano. Takhle přímo to neřekli, ale ani nemuseli. Bylo by to ,politicky neudržitelné’, jak zní oblíbená formulka.”

“A tak jste vytáhli všechny obvyklé argumenty.”

“Kdyby jen ty obvyklé… Dali jsme do toho všechno.

Nechci se kasat, ale musím říct, že obvykle dosáhneme svého. Ale tentokrát ne. A tak jsme zvolili jinou cestu.”

“Můžu hádat? Následoval diskrétní rozhovor a objevilo se moje jméno,” řekl Janson.

“Opakovaně.

Několik

vysokých

úředníků

z

ministerstva zahraničí i rozvědky vás vřele doporučilo. Už

nejste ve státních službách. Jste volný hráč s mezinárodními kontakty na lidi z vašeho oboru, nebo bývalého oboru. Podle vašich kolegů z Konzulárních operací jste ,ten nejlepší od fochu’. Přesně takhle to, tuším, zaznělo.”

“Ten přítomný čas tam máte špatně. Řekli vám přece, že jsem toho nechal. Zajímalo by mě, jestli vám taky sdělili proč.”

“Hlavní je, že teď jste na volné noze. S Konzulárními operacemi jste se rozešel před pěti lety.”

Jason mírně naklonil hlavu. “Asi jako se člověk rozloučí s někým na ulici a pak zjistí, že jde stejným směrem.”

Vymanit se z Konzulárních operací, to vyžadovalo více než deset výstupních pohovorů. Některé proběhly korektně, jiné byly velice nepříjemné, a dokonce velice bouřlivé. Ten, který mu utkvěl v paměti nejvíc, vedl s náměstkem Derekem Collinsem. Na papíře byl ředitelem Úřadu pro zpravodajství a výzkum ministerstva zahraničí. Ve skutečnosti šéfoval jeho tajnému odboru, Konzulárním operacím. I po letech měl Janson před očima, jak si Collins unaveně sundává brýle s černou obrubou a mne si kořen nosu. “Já vás lituju, Jansone,” pravil tehdy Collins. “Nikdy by mě nenapadlo, že vám tohle řeknu. Byl jste ,stroj’. Chlap s kamenem místo srdce.. Ted tvrdíte, že k věci, kterou umíte nejlíp, cítíte odpor. Jakou to má sakra logiku? Jste jako vrchní cukrář, který oznámí, že ztratil chuť. Jako pianista, jemuž se najednou zprotiví hudba. Jansone, jestli jste na něco machr, tak je to násilí. A vy mi teď chcete namluvit, že už na to nemáte žaludek?”

“Nečekám, že to pochopíte, pane Collinsi,” odvětil mu.

“Řekněme, že jsem se změnil. I já mám srdce.”

“Nesmysl.” Náměstkovy oči připomínaly dvě kostky ledu. “Proto děláte, co děláte. Jinak byste to ani nebyl vy, sakra.”

“Možná. Ale třeba se ve mně pletete.”

Následoval krátký smích, jako psí štěknutí. “Já na laně šplhat neumím, Jansone. Nedokážu řídit hlídkovou loď a z pohledu do vašeho infračerveného dalekohledu dostávám mořskou nemoc. Ale znám lidi, Jansone. To je můj obor.

Tvrdíte mi, že se vám zabíjení hnusí. Povím vám, nač jednou přijdete sám: potřebujete ho k životu jako sůl.”

Janson zatřásl hlavou. Při té zmínce se zachvěl.

Připomněla mu, proč musí odejít. Měl to udělat už dávno.

“Kdo by…” začal, ale znechuceně se zarazil. Zhluboka se nadechl. “Kdo by k životu potřeboval vraždit?”

Collinsův pohled se mu zavrtával snad až do morku kostí. “Na totéž bych se chtěl zeptat já vás.”

V Novakově soukromém letadle si Janson dál vedl svou. “Kolik toho o mně víte?”

“Ano, pane Jansone, jak jste správně předpokládal, vaši bývalí zaměstnavatelé nám sdělili, že máte v Kagamě nevyřízené účty.”

“Takhle přesně to řekli? ,Nevyřízené účty’?”

Přikývla.

Cáry šatů, úlomky kostí, několik urvaných končetin. To zůstalo z jeho milované ženy. Zbytek tvořila “hmota”, aspoň podle ponurého slovníku amerického soudního laboranta.

Smrt a zkáza, krev a kusy těl obětí, zubožené a beztvaré. A proč to všechno?

Kvůli čemu?

“No nic,” řekl Janson po odmlce. “Nemají zrovna smysl pro poezii.”

“A taky věděli, že vaše jméno nám není úplně neznámé.”

“Díky Baaqlině.”

“Pojďte.” Márta vstala. “Představím vás kolegům. jsou tady proto, aby vám pomohli, jak jen budou stačit.

Poskytnou vám veškeré informace, případně budou vědět, jak je zjistit. Máme materiály plné zpravodajských odposlechů a všechny podstatné údaje, které se za tu krátkou dobu daly získat. Mapy, plány, nákresy. Vše je vám k dispozici.”

“Ještě něco mě by mě zajímalo,” nadhodil Janson.

“Teď už vím, proč se na mě obracíte o pomoc, a nemůžu vás odmítnout. Ale napadlo vás, že ze stejných důvodů se možná na tu práci vůbec nehodím?”

Márta ho zpražila pohledem, ale neodpověděla.

***

Kalif oděný v zářivě bílém plášti prošel Velkým sálem, rozlehlou síní v prvním patře východního křídla Kamenného paláce. Všechny známky krvavé lázně byly smyty, nebo téměř všechny. Složitý geometrický vzorec na malovaných dlaždicích na podlaze narušoval jen slabý rezavý nádech v cementových spárách, kde krev stála příliš dlouho.

Usadil se do čela deset metrů dlouhého stolu, kde měl nalitý čaj ze sklizně v provincii Kenna. Vpravo i vlevo od Kalifa stáli členové jeho soukromého bezpečnostního oddílu, statní a prostí muži s bdělýma očima, kteří u něj sloužili už léta. Kagamští delegáti, sedm mužů, kteří se účastnili jednání svolaného Peterem Novakem, měli dorazit v nejbližších chvílích. Všichni sehráli svou roli na jedničku.

Předstírali vyčerpání z boje a tvářili se, že uznávají “nové skutečnosti”. Ukolébali toho vlezlého magnáta i vládní představitele řečmi o “ústupcích” a “kompromisech”.

Sedm důvěryhodných kagamských stařešinů provedlo vše podle plánu. Měli dostatek zkušeností z hnutí, takže byli přijati jako Kalifovi mluvčí. A právě proto se od nich čekala ještě jedna poslední služba.

“Sáhibe, delegáti jsou tady,” ohlásil mladý kurýr, jenž

předstoupil před vůdce s ostýchavě sklopenýma očima.

“Jistě tady chceš zůstat, abys mohl říct ostatním, co vyšlo najevo v této krásné síni,” odvětil Kalif. Byl to rozkaz a byl splněn.

Široké mahagonové dveře na druhém konci Velkého sálu se otevřely. Do místnosti vstoupilo sedm mužů. Rděli se vzrušením. Nemohli se dočkat projevů Kalifovy vděčnosti.

“Hle, muži, kteří tak zdatně vyjednávali s představiteli Republiky Anura,” pravil Kalif zvučným jasným hlasem.

Vstal. “Vážení důstojníci Kagamské osvobozenecké fronty.”

Sedm mužů se pokorně uklonilo. “Byla to naše povinnost,” prohlásil nejstarší z nich. Vlasy měl prošedivělé, ale jeho oči zářily odhodláním. Rty ohnuté do úsměvu se mu roztřásly dychtivostí. “To vy jste strůjcem našich osudů. My jen naplnili vaše velkolepé…”

“Ticho!” uťal ho Kalif. “Ctihodní příslušníci Kagamské osvobozenecké fronty, kteří zradili důvěru do nich vloženou.” Pohlédl na členy své družiny. “Podívejte, jak se na nás tito zrádcové šklebí a necítí ani špetku studu. Klidně by prodali náš osud za kus žvance! Nikdo jim nedal oprávnění udělat, oč se pokusili. Jsou to lokajové republikánských utlačovatelů. Odpadlíci, kteří pošpinili svatou věc. Každá další chvíle, po kterou dýchají vzduch na této zemi, je urážkou Proroka, salla Allah u alihi wa salam.”

Ohnutým ukazováčkem pokynul členům stráže, aby se zachovali podle instrukcí.

Překvapené blekotání a protesty delegátů přervala salva dobře mířených výstřelů. Muži sebou křečovitě cukali.

Na bílých tunikách se objevily jasně rudé skvrny. Jak se střelba rozléhala síní, jen pár delegátů ze sebe stačilo vypravit výkřiky hrůzy, než vydechli naposled a padli obličejem na podlahu. Svalili se jeden na druhého jako dříví na podpal.

Kalif cítil zklamání. Vyváděli jako vyděšené holky.

Byli to dobří muži. Proč neumřeli důstojně? Kalif poklepal jednoho z členů ochranky po rameni. “Mustafo, dohlídni, prosím tě, aby se ten nepořádek rychle uklidil.” Sami už se přesvědčili, jak vypadají spáry mezi dlaždicemi, když na nich krev zůstane příliš dlouho. Kalif a jeho zástupci se stali vládci paláce. Museli dbát na jeho údržbu.

“Provedu, pane,” odvětil mladík, hluboce se uklonil a sáhl na svůj kožený přívěsek. “Nezklamu vás.”

Kalif se pak otočil k nejstaršímu členovi své družiny.

Vždycky se mohl spolehnout, že ho bude informovat o aktuálních záležitostech. “Jak se daří našemu beranovi v bodláčí?”

“Sáhibe?”

“Jak si vězeň zvyká na nové ubytování?”

“Moc dobře ne.”

“Udržte ho při životě!” nakázal Kalif ostře a položil šálek s čajem. “Jestli zemře předčasně, v pátek ho nebudeme moct popravit. To by se mi vůbec nelíbilo.”

“Postaráme se o něj. Obřad proběhne, jak jste naplánoval.”

I

na

maličkostech

záleželo,

včetně

smrti

nevýznamných mužů, jakými byli delegáti. Pochopili vůbec službu, kterou právě svou smrtí vykonali? Ocenili lásku, jež

poháněla krupobití střel? Kalif jim byl skutečně vděčný.

Jejich oběť se nedala odkládat, protože KOF už poslala prohlášení, v němž odsoudila mírová jednání jako spiknutí proti Kagamě a jeho účastníky označila za zrádce. Delegáti museli zemřít prostě proto, aby deklarace působila věrohodně. Takovou věc jim nešlo vysvětlit předem, ale Kalif doufal, že někteří z nich si to těsně před smrtí domysleli.

Všechno do sebe zapadalo. Poprava Petera Novaka a prokletí vyjednávačů posílí odhodlání Kagamy k naprostému a bezpodmínečnému vítězství. A zároveň odstraší jakékoli vnější síly, agenty neokolonialismu, byť třeba v beránčím rouše, kteří by se mohli dovolávat “umírněných” a “pragmatiků”, a tím podkopat zápal těch spravedlivých. Polovičatá řešení, odklady a kompromisy byly urážkou samotného Proroka! A s ním i mnoha tisíc Kagamanů, kteří už během konfliktu zemřeli. Budou padat hlavy zrádců.

A svět zjistí, že Kagamskou osvobozeneckou frontu musí brát vážně, plnit její požadavky a bát se jejích slov.

Krveprolití. Poprava živoucí legendy. Jak jinak naučit hluchý svět naslouchat?

Kalif dobře věděl, že zpráva pronikne k těm správným Kagamanům. Světová média však byla jiná věc. Znudění západní diváci se chtějí hlavně bavit. Boj za národní osvobození rozhodně neměl sloužit k jejich povyražení.

Kalif dobře znal uvažování obyvatel Západu, protože mezi nimi jistou dobu žil. Většinu jeho stoupenců tvořili nevzdělanci, kteří vyměnili pluhy za meče. V životě neletěli letadlem a o světě toho věděli pramálo. Vlastně jen to, co slyšeli na silně cenzurovaných rozhlasových stanicích v kagamském jazyce.

Kalif si jejich čistoty vážil, ale sám měl mnohem širší rozhled. Bylo to nutné: k rozboření pánova domu potřeboval ovládnout jeho nástroje. Po vysoké škole v Hajdarábádu strávil dva roky na univerzitě v Marylandu, které zakončil inženýrským diplomem. S oblibou říkával, že byl přímo v srdci temnoty. Pobyt ve Spojených státech naučil Kalifa –

tehdy se jmenoval Ahmad Tabarí, dívat se na svět očima obyvatel Západu. Dostal se k lidem, kteří vyrůstali uprostřed moci a bohatství. Sváděli boje nanejvýš o dálkový ovladač a největším nebezpečím, jež jim hrozilo, byla nuda. Místa jako Anura či Srí Lanka, Libanon, Kašmír nebo Myanmar vnímali jako pouhé metafory, symboly nesmyslného barbarství zaostalých národů. Civilizovaný svět každopádně rychle zapomíná: na vlastní spoluvinu i na skutečnost, že jeho barbarství dalece předčí všechna ostatní.

Běloši! Kalif si uvědomoval, že pro řadu jeho stoupenců

zůstali

jen přeludem, strašidelným, ba ďábelským. Ale pro něj samotného žádným přeludem nebyli. Sám je viděl a cítil. Věděl, jak voní. Například ta znuděná proděkanova manželka, kterou potkal za studií. Na sešlosti, kterou pořádalo vedení školy pro zahraniční studenty, z něj tahala rozumy o strastech života. Při hovoru si všiml, jak se jí rozšiřují oči a červenají tváře. Táhlo jí na čtyřicet, měla blond vlasy a nudila se. Pohodlné živobytí pro ni znamenalo zlatou klec. Začali si povídat nad mísou punče a na její naléhání pokračovali druhý den u kávy. Nakonec se z toho vyvinulo mnohem víc. Jeho dramatické historky o pronásledování a zhášení cigaret o kůži ji očividně vzrušovaly. Nepochybně ji vzrušoval i jeho exotický původ, i když přiznávala jen to, že ji přitahuje “magickou silou”.

Když se zmínil, že mu jednou připojili ke genitáliím elektrody, vypadala vyděšeně i fascinovaně zároveň. Nemáš z toho trvalé následky? zeptala se vážně. Zasmál se jejímu špatně skrývanému zájmu a řekl, že se může přesvědčit sama. Její manžel, jemuž páchlo z úst a chodil směšně po špičkách jako holub, se měl vrátit domů až za několik hodin.

Toho odpoledne provedl Ahmad tradiční salat, rituální modlitbu, s prsty stále vlhkými od jejích šťáv. Jako podložka mu posloužil povlak na polštář.

V následujících týdnech prodělal rychlokurz západních mravů, který se nakonec ukázal tím nejcennějším, co se v Marylandu naučil. Sbalil další milenky, nebo ony jeho, aniž

by jedna věděla o druhé. Mluvily s nechutí o svém životě v přepychu, ale žádnou z nich by ani nenapadlo tu pozlacenou klec skutečně opustit. Zkažené bílé děvky na půl oka sledovaly modravou obrazovku a přitom mávaly rukama, aby jim rychleji oschl lak na nehtech. Jaktěživ se nestalo nic, co

by

americká

televize

nezredukovala

na

patnáctivteřinovou aktualitu ze světa: záběry plné krve a mezi nimi příspěvek o nových dietách, ohrožená zvířata a poté varování před drahými hračkami, které by batolata mohla spolknout. Jak je Západ materiálně bohatý, ale chudý duchem! Je Amerika majákem národů? Pokud ano, navádí lodi na mělčinu!

Když se čtyřiadvacetiletý absolvent vysoké školy vrátil do své rodné země, všechno v něm vřelo. Čím déle nespravedlnost potrvá, tím více se bude prohlubovat. A jedinou odpovědí na násilí je… násilí.

Janson další hodinu procházel listiny a poslouchal poznámky čtyř kolegů Márty Langové. Většina materiálů mu něco připomínala. Některé analýzy dokonce vycházely z jeho vlastních zpráv z Kaliga, které odeslal před více než

pěti lety. Předevčírem v noci povstalci obsadili vojenské základny, prolomili kontrolní stanoviště a převzali vládu nad provincií Kenna. Vše bylo zřejmě pečlivě naplánováno, a to včetně naléhání, aby se vrcholná schůzka uskutečnila právě v této části země. V posledním sdělení svým stoupencům se KOF oficiálně distancovala od kagamské delegace na jednání. Její členy nazvala zrádci, kteří jednají bez mandátu.

Byla to samozřejmě lež, jedna z mnoha.

Pár nových informací se však našlo. Ahmad Tabarí, muž, kterému říkali Kalif, získal v posledních několika letech velkou popularitu. Některé potravinové programy mu zajistily sympatizanty dokonce i mezi hindskými rolníky.

Dali mu přezdívku Vyhubitel, ne kvůli jeho zálibě ve vraždění civilistů, ale kvůli kampani za vyhubení škůdců, kterou zahájil. V oblastech ovládaných KOF byla podniknuta rázná opatření proti bandikotám, což je druh krys, který ničí drůbež a obilí. Za Tabarího akcí se ve skutečnosti skrývala dávná pověra. V jeho klanu –

rozvětvené rodině z otcovy strany, bandikoty symbolizovaly smrt. Ať si Ahmad Tabarí vryl do paměti sebevíc veršů koránu, toto prvotní tabu měl nesmazatelně vtisklé do duše.

Ale Janson zaměřil pozornost hlavně na praktické věci.

V příštích dvou hodinách studoval podrobné mapy, zrnité satelitní snímky postupného nájezdu vzbouřenců a staré plány někdejšího sídla guvernéra kolonie, jež původně vzniklo jako pevnost, budovy na Adamově kopci, které Holanďané říkali Steenpaleis, Kamenný palác.

Znovu a znovu zíral na souřadnice Adamova kopce a Kamenného paláce a střídavě se probíral leteckými snímky a stavebními plány. Dospěl k jednomu nezvratnému závěru.

Pokud americká vláda odmítla poslat speciální jednotky SEALs, politické ohledy to zavinily jen zčásti. Dalším důvodem bylo, že vyprošťovací operace měla jen mizivou naději na úspěch.

Spolupracovníci Márty Langové to dobře věděli. Četl jim to ve tvářích. žádali ho, aby podnikl výpravu v podstatě od začátku odsouzenou k nezdaru. Ale nikdo z nich se to asi Langové neodvážil říct. Nebo jí to možná řekli, a ona to nechtěla slyšet. Bylo jasné, že Petera Novaka považuje za člověka, pro nějž stojí za to umřít. Položila by za něj život.

Pro lidi jako ona to bylo typické. Mohl jí to však vyčítat?

Spousta Američanů padla kvůli nesmyslům, podesáté postavit most přes Dak Nghe, který nepřítel ještě před úsvitem podesáté zničí. Peter Novak byl velký muž. Mnoho lidí mu vděčilo za svůj život. I když si to Janson nechtěl připouštět, v hloubi duše věděl, že patří mezi ně.

Kdyby v sobě lidé nenašli ochotu riskovat pro záchranu takového osvíceného muže, co by to vypovídalo o ideálech míru a demokracie, jimž Novak zasvětil život?

Extremisté se vysmívali obyvatelům Západu a jejich lehkověrnosti, ale není přehnaná snaha o kompromisy také jakýmsi extremismem? Neodešel Janson do výslužby právě proto, že si to uvědomil?, Janson se prudce narovnal. Jeden způsob přece jen existoval, možná.

“Budeme potřebovat letadlo, lodě a hlavně agenty,”

oznámil Langové. Mírně změnil tón. Už se neptal na doplňující informace, ale vydával rozkazy. Vstal a mlčky přecházel kabinou. Klíčovým faktorem budou lidé, ne technika.

Márta Langová se dychtivě rozhlédla po ostatních. Z

jejich tváří náhle nečišela odevzdaná sklíčenost jako před chvílí.

“Mluvím o týmu špičkových specialistů,” řekl Janson.

“Těch nejlepších. Na výcvik není čas, potřebujeme lidi, kteří už spolu pracovali, se kterými jsem dělal já a můžu jim věřit.” Vybavil si sled obličejů, jež mu blikaly v hlavě jako fotografie ze spisů, a v duchu sestavoval seznam podle hlavních kritérií. Nakonec mu zbyla čtyři jména. Patřila agentům, s nimiž se setkal v předchozí kariéře. Za každého z nich by dal ruku do ohně. Všem kdysi zachránil život a oni se mu cítili zavázaní. Ani jeden shodou okolností nebyl americkým občanem. Ministerstvo zahraničí mohlo klidně spát. Předal seznam Langové. Čtyři muži ze čtyř různých zemí.

Vtom Janson praštil do přišroubovaného stolu. “Stop!”

napůl vykřikl. “Na co jsem sakra myslel? To poslední jméno musíte škrtnout. Sean Hennessy.”

“Zemřel?”

“Ne, ale sedí ve vazbě ve Wormwood Scrubs. Je vězněm jejího Veličenstva. Před pár měsíci ho obvinili z přechovávání zbraní. Podezírají ho, že patří k IRA.”

“A patří?”

“Už dávno ne. V šestnácti s tím skoncoval, ale vojenská policie ho stejně vede v evidenci. Ve skutečnosti pracoval pro firmu Sandline v Kongu. Zajišťoval podmínky pro bezpečnou těžbu koltanu.”

“Je to ten nejlepší člověk na práci, kterou po něm chcete?”

“Stoprocentně.”

Langová naťukala řadu čísel do zvláštního plochého telefonu a přiložila přístroj k uchu.

“Tady Márta Langová,” ohlásila se úsečně. “Márta Langová. Ověřte, prosím.”

Uběhlo šedesát dlouhých vteřin. Nakonec znovu promluvila. “Sira Richarda, prosím.” Vytočené číslo zjevně nebylo v seznamu. Langová nemusela vysvětlovat, že jde o mimořádnou

situaci,

protože

se

to

automaticky

předpokládalo. Ověření nepochybně znamenalo analýzu hlasu a vyhledání podpisu ANSI typického pro každou telefonní linku v Severní Americe včetně těch, které používají satelitní přenos.

“Sire Richarde,” řekla už o něco mírnějším tónem.

“Mám jméno jednoho vězně z Anglie. Jmenuje se Sean, S-E-A-N, Hennessy, dvě en, dvě es. Zatkli ho asi před čtvrt rokem. Je obviněný, na soud teprve čeká.” Očima si vyžádala Jansonovo potvrzení. Ten přikývl.

“Potřebujeme, aby byl ihned propuštěn a odletěl do…”

Odmlčela se a přemýšlela. “Naše nadace má letadlo na londýnském Gatwicku. Okamžitě ho dopravte na palubu.

Nejpozději za čtyřicet pět minut mi zavolejte předpokládaný čas příletu.”

Janson užasle zavrtěl hlavou. “Sir Richard” byl nepochybně Richard Whitehead, ředitel britského Odboru zvláštního vyšetřování. Největší dojem na něj však udělal její chladně panovačný tón. Whitehead jí neměl zavolat zpátky, aby jí sdělil, jestli je její požadavek reálný. Měl jí říct, kdy bude splněn. Jako Novakovu pravou ruku ji zřejmě dobře znaly politické špičky celého světa. Výhody, které měli jeho anurští protivníci, mu sice dělaly vrásky, také Novakovi lidé však měli své zdroje.

Bývalý agent obdivoval i smysl Langové pro bezpečnost operace. Neprozradila cíl letu. Posádce stroje Nadace svobody v Gatwicku postačí jen poskytnout přibližný letový plán. Teprve až vystoupá do mezinárodního vzdušného prostoru, pilot se dozví Jansonem určené místo setkání na souostroví Nikobary.

Janson začal procházet seznam vojenského materiálu s jedním z kolegů Langové. Jmenoval se Gerald Hochschild a sloužil vlastně jako důstojník logistiky. Na každý požadavek reagoval nikoli odpovědí ano, či ne, nýbrž časovým intervalem: dvanáct hodin, čtyři hodiny, dvacet hodin. Doba, která bude nutná k opatření a přepravě výstroje na Nikobary.

Jde to až příliš hladce, napadlo Jansona. Vzápětí si uvědomil proč. Zatímco organizace pro lidská práva pořádaly konference, na nichž mluvily o problémech obchodu se zbraněmi v Sieře Leone nebo pohybu vojenských vrtulníků v Kazachstánu, Novakova nadace měla přímočařejší metodu, jak stáhnout nevhodné zboží z oběhu: jednoduše ho skupovala. Hochschild mu potvrdil, že jakmile skončí výroba určitého modelu, Nadace svobody ho zakoupí, uskladní a nakonec recykluje jako šrot. Vojenské dopravní prostředky zase přestavuje pro civilní účely.

O třicet minut později zablikalo zelené světélko na telefonu. Márta Langová zvedla sluchátko. “Už je na cestě?

Jak to vypadá?” Po odmlce řekla: “V tom případě budeme počítat s odletem za necelou hodinu.” Její hlas roztál. “Jste zlatíčko. Ani nevíte, jak jste nám pomohl. Vážně. Musíte ode mě pozdravovat Gillian, ale určitě. Letos jste nám všem v Davosu chyběli. Můžete si být jist, že o tom Peter řekne premiérovi. Ano. Ano. Budeme vás informovat, brzy.”

Šikovná ženská, pomyslel si Janson obdivně.

“Je dost dobře možné, že váš pan Hennessy bude na místě dřív než vy,” řekla mu Márta hned, jak zavěsila.

“Klobouk dolů,” vydechl Paul.

Sluníčko za okny připomínalo zlatou kouli, odpočívající v bílých, nadýchaných oblacích. I když letěli naproti zapadajícímu slunci, běh času zastavit nemohli.

Mártiny oči sklouzly k hodinkám a Janson věděl, že ji nezajímá jen časový údaj. Počítala, kolik hodin je už Peter Novak pryč. Zachytila jeho pohled a teprve po chvíli promluvila. “Ať se stane cokoliv, chci vám za všechno poděkovat.”

“Ale já ještě nic neudělal,” namítl Janson.

“Ale ano. Dal jste nám něco velice cenného. Naději.”

Janson se chystal říct cosi o střízlivosti, nejistých vyhlídkách a velkém riziku, ale zarazil se. Musel se na věc podívat pragmaticky. V dané fázi byla falešná naděje lepší než žádná.

3

Ty vzpomínky byly třicet let staré, přesto velice čerstvé. Vkrádaly se mu do snů v noci před každou operací, napájené potlačovanou úzkostí. I když začínaly a končily v různých místech, jako by pocházely ze stejné filmové smyčky.

V džungli byla základna. Na základně kancelář. V

kanceláři stůl. Na stole list papíru.

Byl to seznam bombardovaných cílů pro daný den.

– Možný raketový útok Vietkongu, souřadnice vypuštění AT384341, mezi 2. a 3. hod. ráno.

– Schůze politických kádrů ve vesnici Loc Ninh, BT415341, ve 22 hod.

– Pokus Vietkongu o průnik pod řekou Go Noi, AT404052, mezi 23. a 1. hod.

Hromádka ohmataných papírů na stole komandéra Alana Demaresta byla podobných hlášení plná. Informátoři je posílali představitelům jihovietnamské armády, a ti je pak předávali

Velitelství

vojenské

pomoci

Vietnamu.

Informátoři i zprávy dostali přidělené písmeno a číslo označující jejich spolehlivost. Téměř všechna sdělení byla vedena jako F6, což znamenalo: spolehlivost původce i zprávy nejistá.

Nejistá byl přitom ještě mírný výraz. Hlášení podávali špioni, sympatizanti jihovietnamských jednotek Vietkongu, placení donašeči a někdy i prostí vesničané, kteří si potřebovali s někým vyřídit účty a vymysleli snadný způsob, jak zničit rýžové políčko svému rivalovi.

“Tohle se tváří jako základ pro naše bombardování,”

řekl Demarest Jansonovi a Maguirovi. “Ale jsou to blbosti.

Sepsal je nějakej podrazák v Hanoji a roztroubil to přes partu kancelářských krys na velitelství. Pánové, na tohle je škoda munice. Zajímá vás, jak to vím?” Zvedl průsvitný lístek a zamával s ním ve vzduchu jako s praporkem. “Na tomhle papíru není žádná krev.” Z malých reproduktorů osmistopého magnetofonu zněl chorál z dvanáctého století, jedna z Demarestových drobných radostí.

“Chytíte

mi

kurýra

Vietkongu,”

pokračoval

zachmuřeně. “Ne, přivedete mi jich deset. Jestli u sebe budou mít papír, tak ho donesete, podepsaný vietnamskou krví. Dokažte mi, že vojenská rozvědka není jen na parádu.”

Toho večera se jich šest přehouplo přes okraj laminátového trupu taktické útočné lodě STAB do teplé vody Ham Luong. Dalších dvě stě metrů se brodili říčním bahnem k ostrovu ve tvaru hrušky. “Bez zajatců se nevracejte,” nakázal jim velitel. Při troše štěstí se jim to podaří. Bylo totiž známo, že ostrůvek Noc Lo je pod kontrolou Vietkongu, prokomunistických ozbrojených sil Národní fronty osvobození jižního Vietnamu. Ale štěstí jim v poslední době moc nepřálo.

Šest mužů na sobě mělo černé kombinézy. Stejně jako jejich nepřítel. žádné identifikační známky, označení hodnosti či jednotky, natožpak příslušnosti ke speciálním jednotkám SEALs a ještě přesněji k “Demarestovým ďáblům”. Dvě hodiny se prodírali hustou ostrovní vegetací a snažili se zachytit jakoukoli známku protivníka, zvuky, stopy, případně vůni omáčky nuoc cham, kterou Vietnamci zalévali jídlo.

Rozdělili se na tři dvojice. Dva šli vpředu v desetimetrovém rozestupu, další dva kryli skupině záda s kulomety M60.

Janson kráčel v čele s Hardawayem, vysokým urostlým chlápkem s temně hnědou pletí a očima daleko od sebe. Měl kratičké vlasy, které si stříhal elektrickým strojkem.

Hardawayovi měla za šedesát dní skončit služba a už se nemohl dočkat, až se vrátí domů. Před měsícem si vytrhl z časopisu plakát nahé dívky a rozdělil ho na řadu očíslovaných čtverečků. Každý den nalepil jeden z nich. Až

poskládá celý obrázek, vezme si s sebou holku z plakátu domů a vymění ji za skutečnou. Tak si to aspoň v duchu maloval.

Asi tři sta metrů od břehu ostrova našel Hardaway pomúcku vyrobenou z pneumatiky a plátna. S tázavým pohledem ji ukázal Jansonovi. Byly to boty do bláta. Lehcí Vietnamci je používali k neslyšnému pohybu v močálech.

Nedávno odhozené?

Janson vyzval ke třiceti vteřinám ticha. Členové skupiny ztuhli na místě a napjatě číhali na jakýkoli neobvyklý zvuk. Ostrůvek Noc Lo ležel uprostřed palebné zóny, kde se smělo střílet bez omezení, a tak nebylo úniku před

tlumeným

hřměním

vzdálených

baterií.

V

půlvteřinových intervalech duněly minomety. Kromě bujné zeleně byly vidět i bílé obláčky na horizontu. Po třiceti vteřinách však vojáci usoudili, že v bezprostřední blízkosti není žádný pohyb.

“Víš, na co občas myslím, když slyším minomety?”

zeptal se Hardaway. “Na tleskající sbor u nás v kostele. Zní mi to tak nějak nábožensky.”

“Maguire by ti řekl, že to moc žereš,” odvětil Janson tiše. Hardawaye měl vždycky rád, ale toho večera mu připadal neobvykle roztěkaný.

“Hele, ne nadarmo mu říkaj Kostel Svátosti. Až

přijedeš do Jacksonville, jednu neděli tě tam vezmu.”

Hardaway se zhoupl a zatleskal do rytmu, jenž mu zněl v hlavě. “,Ukaž mi cestu, ó pane, ukaž mi cestu, ó pane.”’

“Hardawayi,” varoval ho Janson a položil ruku na opasek. Třesk výstřelu jim napověděl, že nepřítel o nich ví.

Museli padnout na zem, aby se kryli.

Hardaway to však nestihl. Z krku mu vytryskl drobný gejzír krve. Udělal několik vrávoravých kroků jako sprinter, jenž právě proběhl cílem. Pak se zhroutil.

Nad hlavami jim začaly létat střely z Maguirova kulometu. Janson se odplazil k raněnému kamarádovi.

Dostal to do dolní části krku, poblíž pravého ramene. Janson přitlačil obě ruce k tepající ráně a zoufale se snažil zastavit krvácení.

“Ukaž mi cestu, ó pane,” vydechl Hardaway.

Škrcení nezabíralo. Janson cítil, jak mu košile sákne teplou vlhkou krví. Uvědomil si, co je příčinou. Na zadní straně krku nebezpečně blízko páteře měl Hardaway další ránu. Tudy kulka vylétla. Z otvoru se řinula světlá tepenná krev.

Raněný náhle sebral sílu a odtrhl Jansonovy ruce z hrdla. “Nech mě.” Snažil se křiknout, ale zmohl se jen na tiché zachroptění. “Nech mě!” Pak se kousek odplížil, zvedl se na rukou a rozhlédl podél lesa. Hledal tam útočníky.

Vtom dostal zásah do bránice, který ho přibil k zemi.

Janson uviděl roztržené břicho. Bylo jasné, že mu není pomoci. Další mrtvý. Kolik ještě?

Hbitě se odvalil za trnitý keř. Byla to léčka!

Vietnamci na ně čekali.

Zuřivě otáčel dalekohledem a zaostřoval přes bahenní traviny a palmy. Tři vietkongové běželi po pěšině v džungli přímo k němu.

Frontální útok? To sotva. Pravděpodobnější bylo, že je nelítostná salva z “em šedesátky” přinutila změnit pozici. O

pár vteřin později uslyšel ostré zasvištění střel, jež se zaryly těsně vedle něj.

Sakra! Nepřítel by nemohl podniknout tak přesnou a těžkou palbu, kdyby nedostal echo předem. Ale jak to?

Janson rychle přesunoval dalekohled zbraně různými směry. Tamhle: chatrč na kůlech. A těsně za ní Vietkong se samopalem AK-47 namířeným na něj. Drobný zkušený muž, který měl určitě na svědomí poslední výstřel, jenž zasáhl Hardawaye.

V měsíčním světle sledoval jeho oči a pod nimi otvor hlavně. Věděl, že ho nepřítel vidí a že AK-47 sice možná není nejpřesnější, ale má velkou palebnou sílu. Vietnamec objal pažbu a chystal se vystřelit právě v okamžiku, kdy Janson v hledáčku zacílil jeho trup. Za pár vteřin jeden z nich zemře.

Jansonův vesmír se zúžil na tři prvky: prst, spoušť, hledí. Víc v tu chvíli nepotřeboval.

Dva pečlivě mířené výstřely, a mužík se samopalem padl čelem k zemi.

Ale kolik jich tam ještě je?

“Dostaňte nás odsud, kurva!” vyštěkl Janson do vysílačky. “Potřebujeme okamžitě posily! Pošlete loď.

Pošlete všechno, co máte. Ale hned!”

“Moment,” odvětil radista na základně. Pak Janson zaslechl hlas svého velitele: “Držíte se dobře, synku?” zeptal se Demarest.

“Pane, oni na nás čekali!” řekl Janson.

Po odmlce zachrastil ve sluchátcích Demarestův hlas.

“No jasně.”

“Ale jak to, pane?”

“Považujte to za zkoušku, synku. Zkoušku, která ukáže, kdo z mých mužů v sobě má to, co je potřeba.”

Janson měl dojem, jako by v pozadí zaslechl sborovou hudbu. “Nechcete mi snad žalovat na Vietkongy. Je to jen parta přerostlých dětí v pyžamech.”

Navzdory nesnesitelnému tropickému vedru Jansona zamrazilo. “Jak to věděli, pane?”

“Jestli chcete střílet na papírové terče, mohl jste klidně zůstat v táboře v Little Creeku ve Virginii.”

“Ale Hardaway…”

Demarest ho uťal. “Byl to slaboch. Neprošel zkouškou.”

Byl to slaboch: hlas Alana Demaresta. To Janson být nehodlal. Škubl sebou a otevřel oči. Letadlo dosedlo na asfalt přistávací plochy.

Indické námořnictvo před lety prohlásilo Katchall za zakázanou oblast a součást bezpečnostní zóny, do níž patřila většina Nikobarských ostrovů. Když omezení pominula, stalo se z oblasti obchodní středisko. Mango, papája, durian, ale i vojenský materiál, to vše proudilo oválem zdejší vyprahlé země. Janson věděl, že je to jedno z mála míst, kde se nikdo nepozastaví nad náhlým příjezdem transportních vozidel a munice.

Navíc zde neprobíhala přísná pohraniční kontrola. Džíp ho zavezl přímo od letadla na západní pobřeží. Jeho tým už

se určitě scházel v olivově hnědém hangáru z vlnitého plechu. Podlaha a základy byly z betonu, interiér z dřevotřísky. K hale přiléhal menší montovaný sklad. Nadace svobody měla v Rangúnu nenápadnou regionální kancelář, a tak sem mohla předem vyslat své lidi, kteří místo připravili.

Od té doby, co Janson tuto operační základnu použil naposledy, se změnilo jen málo. Hangár byl jedním z mnoha na ostrově. Původně ho postavila indická armáda a nyní byl opuštěný nebo sloužil k obchodním účelům.

Když Janson dorazil do cíle, srdečně se objal s Theem Katsarisem. Theo byl Řek, kterého Janson považoval za nejlepšího agenta, s nímž kdy pracoval. Vadil mu na něm snad pouze sklon k riskování. Za dob prožitých u jednotek SEALs potkal spoustu odvážných kluků a znal jejich psychologický profil. Obvykle pocházeli z chudých měst, kde jejich kamarádi a rodiče vedli bezvýchodný život.

Udělali by cokoliv, aby nemuseli chodit do továrny s píchačkami, a to včetně služby na územích ovládaných Vietkongem. Ale Katsaris nedostatkem netrpěl a navíc měl nádhernou ženu. Každý ho musel mít rád. Vedl báječný život, ale nijak zvlášť na něm nelpěl. Už samotná jeho přítomnost zvedala morálku mužstva. Lidé s ním rádi pracovali. Vyzařovala z něj aura šťastného člověka, jemuž

se nemůže nic stát.

Manuel Honwana čekal v nedaleké hale, ale když se doslechl o Jansonově příjezdu, zamířil zpátky. Byl to bývalý plukovník mosambického letectva s výcvikem z Ruska. V

pilotování nízko nad kopcovitým tropickým terénem neměl konkurenci. O politiku se nezajímal, ale měl bohaté zkušenosti v boji se zakopanými partyzány. Hovořilo pro něj jedno velké plus: řadu výpadů provedl v rozhrkaných herkách, protože lepší si jeho země nemohla dovolit.

Američtí letci většinou vyrůstají na play stationu a jsou zvyklí na techniku za miliony dolarů. Následkem toho ztrácejí instinkt: jsou to pouzí správci stroje, ani ne tak piloti jako spíš technici informačních systémů. Tento úkol si však žádal opravdového pilota. Honwana uměl jen s nožíkem v ruce rozebrat motor migu, jelikož to v minulosti musel v akci udělat. Když měl po ruce nářadí, fajn. Pokud ne, neztratil hlavu. A když došlo na nouzové přistání, Honwana byl doslova ve svém živlu. Při misích, jež odlétal, znamenalo pořádné letiště spíš výjimku než pravidlo.

Do party dále patřil Finn Andressen, bývalý důstojník norských ozbrojených sil, který vystudoval geologii a odtud měl vybroušený odhad terénu. Navrhoval bezpečnostní opatření pro důlní společnosti po celém světě. Přijel za hodinu a krátce po něm Sean Hennessy, úžasně všestranný a ledově klidný letec z Irska. Členové týmu se přivítali srdečným objetím či tichým podáním ruky, záleželo na temperamentu.

Janson je seznámil s plánem útoku. Začal hrubým náčrtem a poté přešel k podrobnostem a různým variantám.

Zatímco se muži zabývali programem, slunce zčervenalo a klesalo k obzoru, jako by ho vlastní váha táhla k moři. Pro shromážděné muže to byly obří přesýpací hodiny, které jim připomínaly jak málo času zbývá.

Rozdělili se na dvojice, aby upřesnili plán a sladili jednotlivé body s realitou. Honwana s Andressenem se skláněli nad dřevěným pracovním stolem a dívali se do map větrných a mořských proudů. Janson a Katsaris studovali plastelinový model Kamenného paláce.

Sean Hennessy zatím dělal shyby na jedné z nosných traverz a poslouchal ostatní. Ve věznici ve Wormwood Scrubs to byla jedna z mála jeho kratochvílí. Janson se na něj podíval. Zvládne to? Neměl důvod si myslet něco jiného.

Ir sice vypadal poněkud pobledle, ale postavu měl statnější než dřív. Janson mu udělal ostrou fyzickou prověrku a s uspokojením zjistil, že jeho reflexy jsou stejně rychlé jako kdysi.

“Jistě si uvědomuješ,” řekl mu Andressen, když zvedl hlavu od map, “že jenom v Kamenném paláci bude nejmíň sto partyzánů. Budeš na to mít dost lidí?”

“Víc než dost,” uklidnil ho Janson. “Pokud budu potřebovat pět set Gurkhů, tak je povolám. Vyžádal jsem si všechno, co je potřeba. Pokud to zvládnu s menším počtem, tím líp. Čím míň mužů, tím míň komplikací.”

Janson se odvrátil od modelu a nahlédl do podrobných plánů. Uvědomoval si, že se za nimi skrývá spousta úsilí. Za posledních čtyřicet hodin je připravila pracovní skupina architektů a inženýrů sestavená Nadací svobody. Odborníci obdrželi obsáhlý slovní popis od návštěvníků, mnoho historických fotografií, a dokonce i aktuální satelitní snímky. Pomohly i koloniální archivy v Nizozemsku.

Navzdory šibeničnímu termínu jim Novakovi lidé sdělili, že podle nich je výsledná práce ve většině bodů “poměrně přesná”. Zároveň však varovali, že nákresy zřídka užívaných částí budovy jsou “méně spolehlivé” a některé analýzy materiálů se zakládají na dohadech, a tudíž je považují za “nejisté”.

Méně spolehlivé. Nejisté. Slova, jež Janson slýchal na svůj vkus až příliš často.

Ale co naplat? Měli v ruce jen mapy a modely. Nic víc.

Sídlo holandského guvernéra vzniklo z dřívější pevnosti, vystavěné na útesu sto metrů nad mořem. Metr padesát silné zdi z vápence měly odolat dělovým koulím portugalských nájezdníků z minulých století. Stěny obrácené k moři korunovalo cimbuří, z nějž obránci ostřelovali nepřátelské škunery a korvety.

Všichni, které Janson svolal do té plechové boudy, přesně věděli, co je v sázce. Znali i překážky, které museli zdolat, aby zmařili Kalifův plán. Kdyby zemřeli spolu s Novakem, k ničemu by to nebylo.

Nadešel čas závěrečné porady. Janson vstal. Byl tak nervózní, že nevydržel sedět. “Tak jo, Andressene.

Probereme si terén.”

Nor s ryšavým plnovousem otočil velké výškové mapy a dlouhým ukazovákem označoval důležitá místa. Přejížděl prstem podél horského masivu až k bezmála třítisícovému vrcholu Pikuru Takala a pokračoval k plošinám z břidlice a ruly. Vyznačil monzunové větry od jihozápadu. Když

poklepal na zvětšeninu Adamovy hory, pravil: “Tohle jsou nedávno dobytá území. O moderní monitorovací metody ani tak nejde. Problémy nám můžou nadělat spíš skrýše v přírodním terénu.”

“Doporučená trasa letu?”

“Nad džunglí Nikala, pokud to tady Albatros zvládne.”

Tak zněla Honwanova přezdívka, kterou si vysloužil schopností pilotovat letadlo tak nízko, že téměř škrtalo o zem, podobně jako albatros létá těsně nad mořem.

“Albatros souhlasí,” řekl Honwana, pootevřel rty a odhalil slonovinové zuby. Těžko však šlo hovořit o úsměvu.

“A teď pozor,” pokračoval Andressen, “pokud ještě trochu počkáme, můžeme se skoro jistě spolehnout na silnou vrstvu mraků. To se pochopitelně hodí pro účely utajení.”

“Mluvíš o seskoku z velké výšky silnou vrstvou mraků?” zeptal se Hennessy. “Naslepo?”

“Je to otázka víry, ” opáčil Nor. “Jako náboženství.

Jako bys přijal Boha.”

“Ať se propadnu, ale myslel jsem, že je to přepadová operace, a ne fuška pro kamikadze,” ohradil se Hennessy.

“Řekni mi, Paule, kterej blázen by to skočil?” Ir si změřil kolegy s nefalšovaným znepokojením.

Janson pohlédl na Katsarise. “Ty, ” oznámil Řekovi.

“A já.” Katsaris na něj chvíli tiše zíral. “To přežiju.”

“Kéž tě Bůh vyslyší, ” pravil Hennessy.

4

Sbalit si vlastní padák je v podstatě rituál, vojenská pověrčivost. Při výcviku si to člověk vštípí asi jako čištění zubů nebo mytí rukou.

Janson a Katsaris se odebrali do sousedního skladiště.

Nejdřív padák pečlivě rozložili na rovné betonové podlaze.

Pak nastříkali ruční uvolňovač, trn i zavírací očko silikonovým olejem. Dál už postupovali mechanicky. Černý vrchlík byl z nepropustného nylonu, Janson se proto převaloval přes jeho záhyby a_ snažil se vytlačit co nejvíc vzduchu. Napnul nosné šňůry i řídicí kolíky a složil padák tak, aby zajistit jeho postupné otevření. Šňůry nesměly být schované v látce. Nakonec vše nacpal do černého batohu, vytlačil zbývající vzduch a provlékl přezku očkem.

Katsaris to díky hbitým prstům zvládl za polovinu času. Otočil se k Jansonovi. “A teď rychle zkontrolujeme zbraně.” Základní zásada týmové práce spočívala v tom, že každý přijme osobní riziko. Pocit rovnosti hrál velkou roli.

Jakékoli zvýhodňování by mělo ničivý dopad. Janson proto jednal s ostatními přísným, ale přátelským tónem. Ale i mezi rovnými se najdou někteří rovnější a uvnitř každé elity existuje jeden vyvolený.

Janson jím kdysi býval, jenže od té doby uplynulo skoro třicet let. Už pár týdnů po příjezdu do výcvikového tábora jednotek SEALs v Little Creeku si Alan Demarest vybral z nováčků právě jeho. Stále víc ho pak začleňoval do bojových oddílů a podroboval tvrdším režimům. Výcvikové skupiny se postupně zmenšovaly. Čím dál víc jeho kolegů podléhalo krutým podmínkám a odpadalo. Nakonec si ho Demarest vzal do parády sám.

Prsty jsou zbraně! Nikdy je nepřetěžuj. Půlka inteligence vojáka je právě v rukou.

Nemačkej žílu, ale nerv! Zapamatuj si nervové body, až

je budeš schopen najít prsty, ne očima. Nedívej se, hmatej!

Nad horizontem jsem viděl tvoji helmu. Je po tobě!

Nevíš, jak z toho ven? Musíš se na věci podívat jinak.

Vidět dvě bílé labutě místo jedné černé. Kousek koláče místo koláče s chybějícím kouskem. Nauč se vidět celek, hochu. Dá ti to svobodu. Jen palebná síla nestačí. Musíš se z toho dostat hlavou.

Ano! Udělej z !ovce svoji kořist! To je ono!

A takhle jeden legendární bojovník stvořil druhého.

Když Janson před lety potkal Thea Katsarise, vytušil v něm talent, přesně jako kdysi Demarest v jeho případě.

Ale i kdyby Katsaris neměl tak mimořádné schopnosti, rovný přístup nemohl vymazat pouto stvrzené časem.

Jansonův vztah k Řekovi překračoval hranice bojových úkolů. Promítaly se v něm společné vzpomínky a vzájemná zavázanost. Mohli se bavit naprosto otevřeně; ale před ostatními to nedělali.

Společně zamířili na druhý konec skladiště, kde čekala výzbroj dodaná Nadací svobody. Katsaris rychle rozebral a znovu složil vybrané pistole a pušky. Ujistil se, že všechny součásti jsou naolejované, ale zase ne příliš, spálené mazivo může vytvořit obláčky dýmu, které jsou vidět i cítit.

Nepřesně zabroušené hlavně se mohou rychle přehřívat.

Čepy musí být pevné, avšak ne příliš. Zásobníky by měly hladce zaklapnout, ale tak, aby držely pevně. Sklopné opěrky, jako má MPSK, by měly jít lehce.

“Víš, proč to dělám, ” nadhodil Janson.

“Ze dvou důvodů,” řekl Katsaris. “A možná proto bys to dělat neměl.” Katsaris ani při hovoru nepřestával pohybovat rukama. Cvakání a klapání kovu vytvářelo rytmický protiklad k jejich konverzaci.

“A v mojí situaci?”

“Bych udělal přesně totéž,” doplnil Katsarís. Zvedl k nosu část rozebrané karabiny a čichem se přesvědčil, že je příliš promazaná. “Vojenské křídlo Hnutí islámského odporu ukradené věci většinou nevracelo.” Věci ani rukojmí, zvláště ta podezřelá ze spolupráce s americkou rozvědkou. Dotyčná extremistická skupina Jansona zadržela před sedmi lety v libanonské Baaqlině. Věznitelé nejdřív uvěřili jeho báchorce a mysleli si, že zajali amerického obchodníka. Podrážděné reakce z vysokých míst v nich ovšem vzbudily podezření.

Vyjednávání uvázlo na mrtvém bodě. Jen včasná intervence třetí strany, Nadace svobody, jak se později ukázalo –

přiměla fanatiky změnit plány. Po dvanácti dnech pustili Jansona ze zajetí. “Pokud víme, Novak v tom vůbec nefiguroval, nevěděl o tobě,” pokračoval Katsaris: “Ale je to jeho nadace. Tudíž mu vděčíš za svůj život. A ta paní za tebou přišla a povídá, že je čas splatit dluh z Baaqliny.

Nemohls odmítnout.”

“Před tebou si vždycky připadám jako otevřená kniha, ” usmál se Janson a kolem očí mu naskočily drobné vrásky.

“Jo, napsaná jednoduchou šifrou. Něco mi řekni. Jak často myslíš na Helenu?” Řek se na něj podíval s překvapivým soucitem.

“Den co den.”

“Byla kouzelná, viď? Vždycky z ní čišela taková zvláštní pohoda.”

“Svobodná duše,” řekl Američan. “Můj přesný opak.”

Katsaris strčil nylonový kartáček do vrtání další automatické zbraně a hledal případné prasklinky, usazeniny či jiné nepravidelnosti. Pak se zadíval Jansonovi zpříma do očí. “Jednou jsi mi něco řekl, Paule. Je to už dávno. Teď to povím já tobě.” Natáhl ruku a položil ji Jansonovi na rameno. ” žádná pomsta neexistuje. Aspoň ne na téhle Zemi.

To jsou pohádky. V našem světě jsou jen útoky, odvety a tak dokolečka. Ale představa očistné msty je falešná.”

“To vím.”

“Helena je mrtvá, Paule.”

“No jo, tak proto mi asi nebere telefony. ” Kamennou tváří se snažil maskovat bolest, ale moc mu to nešlo.

Katsaris neodvrátil pohled, ale stiskl Jansonovi rameno. “Nic, vůbec nic, ti ji už nevrátí. Těm kagamským fanatikům si klidně proveď, co chceš, ale na tohle nezapomínej.”

“Je to už pět let, ” hlesl Janson.

“A připadá ti to jako pět roků?”

“Ne, jako včera,” zašeptal. Takhle důstojník s podřízenými nemluví. Tak člověk hovoří s tou nejbližší osobou na světě, které by nikdy nezalhal. Janson ztěžka vydechl. “Máš strach, že mě popadne amok a budu se chtít vyřádit na teroristech, co mi zabili ženu.”

“Ne,” odvětil Řek. “Bojím se, že máš někde v podvědomí zasutou myšlenku, že Heleně nejvíc pomůžeš, když se necháš taky zabít.”

Janson divoce zavrtěl hlavou, i když si nebyl jistý, jestli na tom není něco pravdy. “Dneska večer nikdo nezemře.” Oba věděli, že je to spíš rituál, jímž si člověk dodává odvahy, než reálný odhad.

“Ironie je, že Helena měla pro Kagamu vždycky slabost,” pravil Janson po chvíli. “Samozřejmě ne pro teroristy z KOF, ale pro obyčejné Kagamany, kteří v tom všem musí trpět. Kdyby žila, nejspíš by pomáhala Novakovi a snažila se o mírovou dohodu. Kalif je geniální manipulátor, ale bez skutečných křivd by neměl čím manipulovat.”

“No, jestli tady chceš provozovat sociální inženýrství, tak máme dost špatnou výbavu.” Theo přejel prstem po dýce a zkoušel její ostří. “Peter Novak se o to pokusil a podívej, jak dopadl. Tady jde jen o jedno. Dostat se dovnitř a pak zas ven.”

Janson přikývl. “Když všechno půjde hladce, strávíme na Anuře maximálně sto minut. Ale stejně; jestli máš proti těm lidem bojovat, asi se hodí vědět, co jsou zač.”

“Jestli to dojde tak daleko,” odtušil Katsaris pochmurně, “už to bude stejně jedno.”

“S touhle kočkou si to klidně rozdám,” pravil Honwana obdivně. Stáli s Jansonem a Hennessym v potemnělém hangáru a snažili se přizpůsobit oči přechodu z jasného slunce do příšeří.

Speciální vrtulník BA609 uměl přistávat i na vodě.

Stejně jako výběhový typ Osprey měl rotory, jež

umožňovaly vertikální vzlet i přistání, ale jinak fungoval jako běžné letadlo. Firma Bell/Agusta zhotovila trup tohoto modelu nikoli z oceli, ale z pevné lisované pryskyřice. Tím vznikl mimořádně lehký stoj, který dolétl na litr paliva mnohem dál než kterýkoli z konkurentů, až čtyřikrát. Jeho všestrannost byla pro úspěch mise důležitá.

Honwana přejel prsty po matném laku. “Nádherná mašina.”

“A hlavně neviditelná, když Bůh dá,” řekl Janson.

“Modlím se k předkům,” zahlaholil Honwana. jako zarytý ateista vystudovaný v Moskvě neměl pochopení pro původní ani misionářské formy náboženství.

“Má plnou nádrž. Pokud jsi od minule neztloustl, mělo by nám to vystačit tam i zpátky.”

“Na rezervu, koukám, moc nemyslíš.” Mosambičan se zatvářil vážně.

“Nedá se nic dělat. Nevybral jsem si ani čas, ani místo.

Dalo by se říct, že karty rozdala KOF. Já se jen snažím co nejlíp improvizovat. Tohle není detailně promyšlený plán; spíš akce typu: ,Tak, chlapi, jdeme na to.”`

“Jsme asi jako Mickey Rooney s Judy Garlandovou ve stodole,” odtušil Hennessy ponuře. “A s pořádně třaskavým arzenálem.”

***

Severní

pobřeží Anury bylo vykrojené jako valentýnské srdíčko. Jeho východní část tvořil většinou prales s řídkým osídlením. Honwana letěl nízko nad džunglí Nikala. Když se ocitli nad mořem, letadlo vystoupalo a naklonilo se téměř o čtyřicet stupňů.

I přes zvláštní dráhu letu bylo Honwanovo pilotování mimořádně hladké. Dokázal předvídat a vyrovnávat větrné proudy i poryvy odspodu. Stroj vydával nepřetržitý hluk, něco mezi šumem a duněním.

Andressen a Hennessy pomáhali vpředu Honwanovi jako navigátoři. Oba parašutisté seděli sami na tvrdých lavicích v zadní části letounu. Radili se a probírali poslední přípravy.

Půl hodiny po vzletu se Katsaris podíval na nárazuvzdorné hodinky Breitling a polkl tabletku provigilu.

Ta upraví jeho denní biorytmus a zajistí noční bdělost, aniž

by vyvolala přehnanou stimulaci a sebedůvěru jako amfetaminy. Do místa seskoku stále zbývaly dvě hodiny.

Provigil bude mít maximální účinek během operace. Poté si vzal další malou pilulku, proti pocení.

Ukázal směrem na dva tlusté černé válečky z hliníku, jež Janson zvedl k uchu.

“Tyhle hračky to fakt dokážou?” zeptal se.

“No jasně,” odtušil Janson. “Pokud plyn neuteče. Je v nich spousta energie. Asi jako v tobě.”

Katsaris zvedl alobal s tabletami provigilu. “Nechceš taky jednu?”

Janson zavrtěl hlavou. Řek věděl, co dělá, ale Janson si uvědomoval, že léky mohou mít u někoho nepředvídatelné vedlejší účinky, a odmítal brát látky, s nimiž neměl zkušenost. “A jakpak se má panička, Theo?” Odložil trubičky a začal se probírat nákresy. O samotě mohl znovu oslovit svého přítele křestním jménem.

“Panička? Ví, že jí tak říkáš?”

“Hele, já jsem krásnou Marinu znal dřív než ty.”

Katsaris se zasmál. “Ty nemáš páru, jak je nádherná.

Myslíš, že jo, ale nevíš nic. Právě teď doslova září.” Na poslední slovo položil zvláštní důraz.

“Počkat,” zarazil se Janson. “Nechceš snad říct, že je…”

“Teprve v prvním trimestru. Po ránu jí bývá trochu špatně, ale jinak je v pohodě.”

Janson si vzpomněl na Helenu a najednou měl pocit, jako by mu srdce drtivě stiskla obří ruka.

“Hrozně nám to spolu sluší, co říkáš?” Katsaris to vyslovil naoko chvástavě, ale byla to svatá pravda. Theo a Marina Katsarisovi patřili mezi Bohem vyvolené. Mohli sloužit jako dokonalý příklad středomořské síly a harmonie, Janson si vzpomněl na týden, který s nimi strávil na ostrově Mykonos. Vybavil si odpoledne, kdy potkali vznešenou ředitelku jedné pařížské módní firmy, která tam právě hledala stále účinnou kombinaci titěrných plavek, bílého písku a azurového moře. Francouzka dospěla k přesvědčení, že Theo s Marinou se živí jako modely a chtěla znát jméno jejich agentury. Stačil jí pohled na jejich perfektně bílé zuby, bezchybnou olivovou pleť a lesklé černé vlasy.

Možnost, že by tyto vlastnosti nesloužily komerčním účelům, jí připadala jako čiré mrhání cenným přírodním zdrojem.

“Takže z tebe bude táta,” konstatoval Janson. Prvotní nával vzrušení z té noviny rychle pominul.

“Zdá se, že z toho nemáš zrovna radost,” podotkl Katsaris.

Američan chvíli mlčel. “Měls mi to říct.”

“Proč?” opáčil Řek lehkým tónem. “Těhotná je Marina, ne já.”

“Ty víš proč.”

“Chtěli jsme ti to oznámit co nejdřív. Vlastně jsme doufali, že nám půjdeš za kmotra.”

“Měls mi to říct předem,” ucedil Janson nedůtklivě.

Theo pokrčil rameny. “Máš dojem, že jako otec bych neměl riskovat. A já si zas myslím, že si to moc bereš, Paule. Ještě nikdy mě kvůli tobě nezabili. Koukni, rizika přece znám.”

“Ale já ne, sakra. To je ten fór. Dá se to těžko odhadnout.”

“Nechceš z mýho děcka udělat sirotka. Ale to já přece taky ne. Bude ze mě táta a mám z toho hroznou radost. Ale můj život se proto nezmění. Marina to dobře ví. A ty taky –

hlavně proto sis mě přece vybral.”

“Nevím, jestli bych to udělal, kdybych věděl…”

“Já nemyslím teď, ale tenkrát. Mluvím o Epidauru.”

***

Bylo to před osmi lety. Konzulární operace tehdy školily dvacetičlennou skupinu řeckých vojáků v boji proti rostoucímu obchodu s ručními zbraněmi na palubách nákladních lodí. Objektem cvičení se stalo náhodně vybrané plavidlo, které se pohybovalo několik mil od města Epidauros. Osud tomu chtěl, že loď skutečně přetékala kontrabandem. A co hůř, turecký obchodník s drogami byl na palubě v doprovodu po zuby ozbrojené osobní ochranky.

Vinou smůly a nedorozumění se dostali do velkého maléru.

Nezkušení muži na obou stranách ztratili hlavu. Školitelé z Konzulárních operací to sledovali prostřednictvím digitálního dalekohledu a bezdrátových mikrofonů na potápěčských oblecích, ale bohužel byli příliš daleko.

Kdyby zasáhli, ohrozili by bezpečnost vojáků.

Janson se nacházel na malé fregatě kotvící půl námořní míle od místa. Nešťastný vývoj událostí s ním zacloumal. V

paměti mu utkvělo hlavně dvacet vteřin plných napětí, během nichž se mohly věci různě zvrtnout. Proti sobě stály dvě ozbrojené skupiny, zhruba stejně silné. Každý jedinec zvýší vlastní šanci na přežití tím, že začne střílet první. Ale jakmile promluví zbraně, zbylí protivníci palbu logicky opětují. Nastane sebevražedný boj muže proti muži, který’

může skončit naprostým masakrem všech zúčastněných.

Nepřipadalo v úvahu, že by se turečtí strážci vzdali. To by vypadalo jako zrada, kterou by nakonec potrestali jejich vlastní bratři.

“Nestřílejte!” zařval mladý Řek a odložil zbraň. Z toho gesta nečišel strach, ale znechucení. Janson slyšel jeho hlas z vysílačky. Slabě, přesto jasně. “Kreténi! Pitomci!

Neblázněte! My přece děláme pro vás!”

Turci vyprskli smíchy, ale jeho tvrzení bylo tak bizarní, že žádali bližší vysvětlení.

Voják jim vyhověl. Spustil plynulý vodopád pravdy i smyšlenek. Báječná improvizace. Mladý Řek se odvolával na tureckého drogového magnáta Orhama Murata, k jehož

kartelu obchodník na palubě patřil. Tvrdil, že dostali od velitelů rozkaz hledat podezřelé nákladní lodě, ale Murat jim štědře zaplatil, aby se jeho plavidlům vyhnuli. “Je to opravdu uznalý muž,” pronesl mladý důstojník tónem plným vážnosti a lačnosti. “Díky němu mají moje děti snídani, oběd i večeři. Co nám dá vláda? Pché!” Ostatní Řekové nejdřív mlčeli, nejspíš ze strachu a rozpaků. Poté však začali přikyvovat. Pochopili, že kolega vypráví tu báchorku, aby jim zachránil kůži. Sklopili zbraně a schlíple hleděli do země.

“Jestli lžeš…” zavrčel velitel turecké gardy.

“žádáme jen, abyste to nehlásili, naši nadřízení monitorují veškerou námořní komunikaci a znají naše kódy.”

“Kecy!” vyštěkl šedovlasý Turek. Byl to sám obchodník, který nakonec přišel na palubu.

“Je to pravda! Našim velitelům s tím pomáhali Američani. Jestli dáte echo vysílačkou, tak nás rovnou můžete zastřelit, protože až se vrátíme, čeká nás vojenská poprava. Dokonce bych vás prosil na kolenou, abyste nás hned zabili. Pak si řecká armáda bude myslet, že jsme zemřeli jako hrdinové, a bude našim rodinám vyplácet penzí. Jestli bude Orham Murat stejně štědrý k vašim vdovám a dětem, až se dozví, že jste zmařili operaci, která ho stála tolik času a peněz, to musíte zvážit sami.”

Následovalo dlouhé nervózní ticho. Nakonec obchodník vyhrkl: “Všechno jsou to nesmysly! Jestli nás sledovali…”

” Jestli? Tak podle vás je náhoda, že jsme dostali rozkaz nalodit se zrovna k vám?” Řek si pohrdavě odfrkl.

“Na něco se vás zeptám. Vážně věříte na náhody?”

A tím svoji jednotku zachránil. žádný pašerák, aspoň ten, který v oboru něco dokázal, na náhody nevěří.

Řecký mladík odvedl ostatní potápěče zpátky do vody a pak na americkou fregatu. Ztráty na životech: nula. Sedm hodin poté flotila vojenských plavidel s namířenými děly obklíčila loď Minas. Tváří v tvář drtivé přesile se drogový dealer a jeho strážci vzdali.

Janson se osobně představil mladému Řekovi, který duchapřítomně přesvědčil obchodníka, že volba na jeho loď nepadla náhodou, a tím dodal své smyšlené historce věrohodnost. Ukázalo se, že Theo Katsaris není jen chladnokrevný, chytrý a odvážný. Měl rovněž mimořádné fyzické předpoklady a při polních prověrkách zaznamenal nejlepší výsledky. Čím víc se o něm Janson dovídal, tím víc mu docházelo, na jak výjimečného chlapíka narazil. Na rozdíl od většiny kolegů ve zbrani pocházel ze slušně zajištěné rodiny. Jeho otec byl diplomat a svého času sloužil ve Washingtonu, kde také mladý Katsaris pár let chodil na prestižní střední školu. Janson by nad ním možná mávl rukou jako nad člověkem závislým na své dávce adrenalinu, což byla jistě částečně pravda. Katsarisův zápal a touha něco na světě změnit však byly nefalšované.

O pár dní později Janson popíjel s řeckým generálem, o němž věděl, že absolvoval vojenskou akademii americké armády Carlisle v Pensylvánii. Vysvětlil mu, že narazil na jednoho mladíka, který v rutinní činnosti řeckého vojska nemůže plně rozvinout své schopnosti. Nabídl, že si nad ním vezme patronát a osobně dohlédne na jeho výcvik. V té době Konzulární operace propagovaly “strategická partnerství” –

tedy společné operace se spojenci z NATO. Takto by v brzké době získaly kvalitního člověka. V dlouhodobějším horizontu by profitovalo i Řecko: mělo by odborníka, který by mohl předávat znalosti a zkušenosti v boji proti terorismu. U třetího koktejlu si plácli.

Janson zpražil Katsarise ledovým pohledem. “Marina ví, co děláš?”

“Detaily jsem jí neřekl, a ona je ze mě netahala.”

Katsaris se zasmál. “Ale no tak, Marina má pro strach uděláno víc než Osmá divize řecké armády. To snad víš.”

“No jo.”

“Tak mi dovol, abych za sebe rozhodoval sám. A kromě toho, jestli je tahle operace příliš riskantní pro mě, jak bys místo mě mohl s čistým svědomím angažovat někoho dalšího?”

Janson jen zavrtěl hlavou.

“Potřebuješ mě,” řekl Katsaris.

“Mohl jsem někoho sehnat.”

“Lepší než já by nebyl.”

“To ti neberu.” žádný z mužů už se nezasmál.

“A oba víme, co pro tebe tahle operace znamená.

Teda… že to není jen práce za peníze.”

“To ti taky neberu. Nejspíš je hodně důležitá i pro svět.”

“Já mluvím o Paulu Jansonovi, ne o planetě Zemi.

Nejdřív lidi, a pak abstraktní pojmy. Platí? V tomhle jsme snad vždycky byli zajedno.” Jeho tmavé oči neuhnuly ani o milimetr. “Nenechám tě ve štychu,” sykl.

Jansona to gesto až nepatřičně dojalo. “Tak mi pověz něco, co nevím.”

***

Jak se blížila hodina H, nevyřčený pocit nervozity narůstal. Předem podnikli všemožná preventivní opatření.

Letadlo bylo černé jako noc, nesvítilo a nemělo žádné lesklé plochy, které by odrážely světlo z jiného zdroje. Katsaris s Jansonem seděli na plátěných stoličkách poblíž umaštěné rampy letadla a řídili se stejným pravidlem. Neměli na sobě nic reflexního. Když se přiblížili k místu seskoku, navlékli si kombinézy a začernili tváře. Kdyby to udělali moc brzy, zbytečně by riskovali přehřátí. Pod leteckými obleky měli vesty nadité výzbrojí. Vypadalo to neforemně, ale jiná možnost nebyla.

A pak přišel první oříšek. Janson s Katsarisem za sebou měli tři tisíce seskoků. Dnešní noci však měli předvést věc, kterou ještě nikdy nezkoušeli.

Jansona zahřálo u srdce, když jako první pochopil, že jediné zranitelné místo pevnosti je přímo nahoře, že se do ní dá nepozorovaně proniknout pouze seskokem z noční oblohy doprostřed dvora. Ale jestli to bylo reálné, bůh suď.

Chtělo to tiše dopadnout na zem. V noci bez hvězd a měsíce, kterou nabídne monzunové období. Satelitní mapy potvrzovaly, že se obloha zatáhne ve čtyři ráno. Zhruba na hodinu ji zcela zakryjí mraky.

Ale byli lidé, ne stroje. K úspěchu potřebovali přistát s mimořádnou přesností. Frontální systém, který přinášel oblačnost, bohužel znamenal i nepředvídatelné poryvy větru.

Ty přesnosti rozhodně neprospívají. Za normálních okolností by stačila jedna z těchto komplikací, a Janson by seskok zrušil.

Jejich akce nebezpečně připomínala střelbu do tmy.

Jenže jinou šanci Peter Novak neměl.

V dohodnuté výšce 6600 metrů otevřel Honwana dveře. Dýchl na ně mráz, možná třicetistupňový. Nízkým teplotám však budou vystaveni poměrně krátce. Pomůžou jim nylonové letecké kombinézy, ochranné brýle, rukavice a těsné helmy ve stylu plaveckých čapek.

To byl také další důvod, proč chtěli seskočit nad vodou asi dva kilometry od Kamenného paláce. V pádu potřebovali odhodit ruční uvolňovač či rukavice a chtěli mít jistotu, že nespadnou mezi nepřátele jako varovné letáky.

Seskok z velké výšky jim také poskytoval větší manévrovací prostor, aby se přiblížili k cíli, nebo zamířili úplně vedle. Bez předchozího nácviku nemohli vědět, jestli je to správné rozhodnutí. Ale rozhodnout bylo potřeba a Janson to učinil.

“Tak fajn,” ucedil, když se postavil do otevřených dveří. “Nebude to žádná sranda. Drž se hezky šéfa.”

“To nemá cenu,” hudroval Theo. “Ty musíš jít vždycky první.”

“Nerozhoduje krása, ale věk,” zavrčel Paul a vykročil po metrové hliníkové rampě.

Pak skočil do černé oblohy.

5

Ač ho drtil silný proud vzduchu za letadlem a bičoval ledový boční vítr, Janson se snažil udržet končetiny v jedné rovině. Říkalo se tomu volný pád, ale příliš mu to tak nepřipadalo. Oddával se zemské přitažlivosti a cítil naprostý klid. Měl dojem, že se ve skučícím vichru vůbec nepohybuje. Volný pád navíc v tomto případě mohl být všechno jiné než volný. Šest kilometrů pod ním bouřil oceán. Pokud měl dosáhnout potřebné dráhy, téměř každá vteřina klesání musela být pečlivě řízená. A jestliže následující dvě minuty neproběhnou podle plánu, mise skončí dřív, než začala.

Turbulence však komplikovaly situaci.

Skoro okamžitě se ocitl pod náporem větru a začal se otáčet, nejdřív pomalu a pak rychleji. Sakra! Přemáhala ho ochromující závrat a sílící pocit dezorientace. V takové výšce smrtící směsice.

Vší silou se prohnul a roztáhl ruce i nohy. Jeho tělo se přestalo otáčet a závrat ustoupila. Ale kolik uběhlo času?

Při běžném volném pádu dosahuje člověk maximální rychlosti sto osmdesát kilometrů v hodině. Když se mu podařilo ustálit, potřeboval co nejvíc zpomalit klesání.

Ponechal roztažené končetiny, ale ohnul záda jako pavouk.

Mrazivá vichřice bičovala šňůry padáku, Jansonovu výstroj i oblečení a zalézala mu za brýle a leteckou čepici. Běsnila čím dál víc, jako by měla vztek, že ji chce ta lidská nula spoutat. Janson měl pocit, jako by do prstů v rukavicích dostal injekci novokainu. Pomalu ohnul pravé zápěstím k tváři a podíval se brýlemi na velké svítící displeje výškoměru a navigační jednotky.

Byla to středoškolská matematika. Do cílového místa to musel stihnout ve zbývajících čtyřiceti vteřinách.

Gyroskop mu ukáže, jestli se pohybuje správným směrem.

Změnu kurzu už za něj ovšem neprovede…

Janson naklonil hlavu a rozhlédl se po Katsarisovi.

Neviděl ho. žádné překvapení. Jaká je viditelnost? Je Řek dvě stě metrů od něj? Nebo snad padesát? Sto? Tisíc?

Nebyla to zbytečná otázka: dva lidé, kteří se slepě vrhnou do černočerné tmy, se mohou smrtelně srazit.

Pravděpodobnost sice není příliš vysoká, v této operaci se však cokoli dalo těžko odhadovat.

Pokud by při dopadu minuli cíl o pouhých sedm metrů, mohlo to mít katastrofální následky. Vrstva mraků, která jim poskytovala ochranu před nepřítelem, zároveň velice ztěžovala přesnost. Za normálních okolností parašutista přistane na dobře označeném místě seskoku. Uvidí signální světla a řídicími šňůrami nasměruje padák na cíl. Pro zkušeného skokana to je instinktivní záležitost. V daném případě však byly instinkty k ničemu. Než by se přiblížili na dohled zemi, mohlo být pozdě. Museli se spoléhat na navigační zařízení připnuté k rukávům, jako by hráli počítačovou hru Marco Polo.

Třicet pět vteřin. Okno se zavíralo. Musel se co nejdřív dostat do pozice delta.

Janson začal máchat rukama dozadu a snažil se kormidloval. Nic platno. Srazil ho silný boční proud. Klesal příliš strmě! Okamžitě si uvědomil, co se stalo. Rychle se blížil k zemi. Příliš rychle.

Co teď?

Měl jedinou šanci: zvýšit čelní odpor. Ale jestli se chtěl dostat k pevnosti, musel si naopak pospíšit. To se navzájem vylučuje. Ztroskotá pár vteřin před cílem?

To ne!

Ale všechno tomu nasvědčovalo.

Janson padal temnotou, bičován ledovým větrem. V

jeho hlavě se srážel vnitřní hlas chladného profesionála s hořkými výčitkami. Věděl jsi, že to nevyjde. Nemohlo to vyjít. Bylo v tom příliš neznámých, příliš proměnných. Proč jsi vlastně tuhle práci vzal? Z ješitnosti? Z profesionální pýchy? Jenže pýcha je nepřítelem profesionality. V tom měl Alan Demarest pravdu. Dojel jsi na to. Šance na úspěch byla od začátku mizivá. žádný soudný člověk ani zodpovědná vojenská organizace by do toho nešli. Proto se obrátili na tebe.

V okolním hluku zazněl tichý hlas. Zkus co nejvíc klouzat.

Ten hlas k němu promlouval z dávných dob, kdy ještě cvičil nováčky zvláštní jednotky SEALs.

Ten manévr nezkoušel už spoustu let. A nikdy neskákal podle navigačního systému. Při daném úkonu musí člověk změnit vlastní tělo v nosnou plochu letadla, sklonit hlavu a mírně roztáhnout končetiny, aby vytvořil potřebný úhel náběhu. Janson tedy lehce ohnul paže, vystrčil zadek a tlačil ramena dopředu, jako by se chystal pokleknout. Pak spojil ruce. Nakonec vrátil hlavu zpátky, přinožil a napnul nárty jako baletní mistr.

Nic se nezměnilo.

Po deseti vteřinách strmého pádu si však všiml, že se jeho dráha začíná zplošťovat. V optimálním případě měl dosáhnout úhlu přibližně čtyřiceti pěti stupňů od svislé osy.

Teoreticky.

Také by se měl pohybovat stejně rychle svisle jako vodorovně takže každý metr směrem dolů by znamenal téměř metr kupředu, a tedy blíž k místu seskoku.

Teoreticky.

Ve skutečnosti ho však tížilo dvacet kilo výzbroje nacpané do vesty pod leteckou kombinézou. Navíc mu bylo devětačtyřicet a v mrazivém vzduchu, který pronikal oblečením, mu tuhly klouby. Potřeboval si udržet dokonalou fyzickou kontrolu, nebylo ovšem jasné, jak dlouho mu to jeho svalstvo umožní.

Dokonalou dráhu, na níž závisel, navíc kazil každý pohled na výškoměr a navigační přístroj. Jenže bez nich by byl dočista slepý. Vyčistil si hlavu a zaplašil úzkost. Musel se chovat jako stroj.

Automat, který mechanicky sleduje letovou dráhu.

Znovu se po očku podíval na ukazatele na zápěstí.

Blikající navigační zařízení GPS mu naznačovalo, že má špatný kurz. Ale o kolik stupňů? O čtyři, možná pět.

Otočil obě ruce v úhlu pětačtyřiceti stupňů, čímž lehce zdeformoval vzduchový polštář, který ho obklopoval.

Odměnou mu bylo pomalé pootočení.

Přístroj přestal blikat a Jansona zaplavil tupý, bezmyšlenkovitý nával naděje.

Letěl temnou oblohou ke svému cíli. Byl celý černý jako samo nebe a splýval s větrnými proudy. Vichr mu šlehal do tváře, ale zároveň jej držel ve výšce jako andělská ruka. Stále žil.

Vibrace na zápěstí. Výškoměr vysílal signál.

Varování, že rychle klesá ke kritickému bodu a po dopadu jej čeká jistá smrt. Příručky to vyjadřovaly méně dramatickými slovy: hovořily o “minimální výšce pro rozvinutí padáku”. Věděl, že ho má otevřít nízko, kdyby to však přehnal, narazil by do země jako do kamionu na dálnici.

Nacházel se však dál od cíle, než plánoval. V době otevření padáku chtěl být v bezprostřední blízkosti pevnosti.

S rozvinutým vrchlíkem se totiž strašně špatně manévruje mezi proměnlivými proudy. A za druhé, pomalé klesání nad Kamenným palácem s sebou neslo větší nebezpečí odhalení.

Člověka svištícího rychlostí dvě stě padesát kilometrů v hodině nezahlédnete tak snadno jako někoho, kdo se plavně snáší dolů s velkým obdélníkovým padákem.

Oba případy znamenaly riziko. Musel se rozhodnout.

Ihned. Otočil hlavu a zabodával oči do husté černé tmy.

Dostal klaustrofobický pocit. Zvláštní při volném pádu.

A to mu pomohlo k rozhodnutí: bude mlha. S černým padákem si ho na bezhvězdné obloze snad nikdo nevšimne.

Přetočil se do svislé polohy, sáhl po ručním uvolňovači a zatáhl. Následovalo krátké zatřepetání. Pevně sbalený padák se rozprostřel ve vzduchu a šňůry se napnuly. Janson ucítil známé škubnutí. Pocit, že ho někdo drží za ramena a tlačí do židle. Skučení větru utichlo, jako by někdo vypnul reproduktory.

Odhodil uvolňovač a podíval se nahoru, aby se ujistil, že vrchlík z černého nylonu je správně roztažený. On sám jen stěží na noční obloze rozeznával jeho obrysy, i když byl jen pět metrů daleko. Za jiných okolností to mohl být důvod k nervozitě. Nyní ho to naopak uklidnilo.

Náhle ho prudký závan větru strhl stranou. Měl pocit, jako by se do něj někdo opřel. Věděl, že musí pozorně kormidlovat. Pokud by se nechal odnést příliš daleko, téměř jistě už by se nedokázal vrátit do správného směru. Také si naléhavě uvědomoval závislost řízení a rychlosti: padák má nejvyšší dopřednou rychlost, když jsou řídicí šňůry nahoře.

Indikátor GPS ukazoval, že se značně odchýlil od kurzu.

Kristepane, to ne!

Zmítal se ve vzdušných turbulencích a stejně dobře jako Katsaris věděl, že dole je čeká ještě těžší úkol: tiše a nepozorovaně přistát na uzavřeném nádvoří. Kdyby jeden udělal sebemenší chybu, ohrozil by tím oba. A i kdyby vše zvládli bezvadně, mohlo je zabít tisíc nepředvídatelných komplikací. Pokud by se v blízkosti centrálního nádvoří náhodou objevil nějaký voják, a nikde nebylo psáno, že se tak nestane, znamenalo by to smrt. Plán by zkrachoval. A Petera Novaka by velice pravděpodobně čekala okamžitá poprava. Teroristé se s nikým nemazlí. Na záchrannou operaci odpoví likvidací zadržované osoby.

Janson rychle zatáhl za pravou řídicí šňůru. Potřeboval udělat obrátku, než mu další poryv definitivně znemožní návrat do žádoucího směru. Účinek byl téměř okamžitý: začal se divoce otáčet. Velký kulatý výškoměr mu potvrdil, co cítil sám: že rychlost jeho klesání se právě podstatně zvýšila.

To nevěstilo nic dobrého. Byl blíž k zemi, než by měl být. Přesto musel věřit, že se vrátil do správného letového úhlu. Opět tedy zatáhl za řídicí madélka, čímž roztáhl padák do plných čtyřiceti čtverečných metrů a maximalizoval jeho svislý odpor. Uměl mistrovsky manévrovat kolem větrných kuželů, ale vzdušné proudy jsou už ze své podstaty nevypočitatelné. Věděl jen to, že je mimo dráhu větru a potřebuje se do ní vrátit. Jako snad už stokrát předtím si pohrával s řízením padáku a snažil se určit směr převládajícího proudění. Nakonec začal dělat jemná esíčka podél větrné linie a dával pozor, aby se od ní už příliš neodchýlil. Tento proces vyžadoval naprosté soustředění.

Od moře totiž stoupal teplý vzduch, nebo to tak aspoň vypadalo. Anurská obloha byla jako kůň, který se nechtěl nechat zkrotit.

Zrychloval se mu tep. Z mlhy se jako loď duchů vynořilo cimbuří se střílnami. Téměř neznatelné světlo prosakující příkrovem mraků se odráželo od starověkého bílého vápence. Ten pohled Jansona zaskočil. Byla to první věc, kterou od seskoku spatřil. Rychle odhodil rukavice i leteckou kuklu a duševně se připravoval na přistávací manévr.

Chtěl co nejvíc zmenšit rychlost dopadu, a tak musel klesat k zemi proti větru. Boční závan ho odnesl tři sta metrů vpravo. Nechal se unášet dalších dvě stě metrů a úmyslně přelétl cíl. Na finální přiblížení půjde osmdesát metrů proti proudu vzduchu. Byl to složitý, ale nezbytný manévr. Pohyb dopředu sice mohl zpomalit přitažením rohů padáku, tím by ovšem zvýšil rychlost klesání za přijatelnou mez. Musel věřit, že ho zbrzdí samotný vítr.

Modlil se, aby k přesunu nad nádvoří nepotřeboval žádnou náhlou obrátku, která by nebezpečně uspíšila jeho pád. Posledních patnáct vteřin nesmělo mít chybičku.

Vysoké zdi pevnosti znemožňovaly přiblížení z ostrého úhlu.

Náhle si uvědomil, jak horký a vlhký je vzduch, jako by se přemístil z mrazáku do parní lázně. Na prochladlých končetinách se mu srážela voda. Vlhkými prsty sáhl po řídicích šňůrách a ucítil nával adrenalinu. Nemohl si dovolit, aby mu madélka vyklouzla z ruky.

S plně roztaženým padákem se snášel ke středu nádvoří, které viděl pouze jako hru černých stínů. Jakmile měl volné ruce, vypnul přístroje na zápěstí, aby ho jejich záře neprozradila.

Rozbušilo se mu srdce. Už byl skoro na místě. Modlil se, aby s kluzkými prsty zvládl dopad.

Nejdůležitější bylo vybrat si tu správnou chvíli. Teď?

Jeho boty byly pět metrů nad zemí. To poznal, protože se mu zdálo, že země i padák jsou stejně daleko. Ne. I za zdmi pevnosti vanul vrtošivý vítr. Počká, až se k zemi přiblíží na polovinu.

Teď.

Stáhl obě řídicí šňůry na úroveň ramen a pak jediným hbitým pohybem ohnul zápěstí a strhl madla mezi stehna, čímž zcela zastavil pohyb dopředu. Při pádu z několika metrů napnul svaly na nohou a lehce pokrčil kolena. Dvě vteřiny předtím před doskokem se musel rozhodnout, jestli přistát na všechny čtyři, nebo vzpřímeně. Když už, tak už: pokusí se dopadnout na nohy.

Podrážky jeho bot se dotkly země, díky měkké gumě téměř neslyšně. Dopadl na špičky a připravil se na pád.

Udržel však rovnováhu.

Stál na dvoře pevnosti.

Dokázal to.

Rozhlédl se kolem. V bezhvězdné noci rozeznával jedině obrysy rozlehlého opuštěného nádvoří ve tvaru obdélníku. Několik metrů od něj se tyčila velká bílá stavba –

podle nákresů stará kašna. Ocitl se téměř přesně uprostřed plochy velké jako půlka fotbalového hřiště. Panovalo tam strašidelné ticho. Přesvědčil se, že je čistý vzduch. Zdálo se, že si ho nikdo nevšiml.

Shodil batoh, svlékl leteckou kombinézu a rychle sebral padák z dlážděného nádvoří. Musel ho skrýt, než

podnikne další kroky. Ani noc bez hvězd nepřinášela stoprocentní tmu. Černý nylon, který jej chránil na večerní obloze, nepříjemně kontrastoval se světle šedými kameny dlažby. Nemohl ho nechat ležet na zemi.

Ale kde je Katsaris?

Janson se rozhlédl. Nepřelétl Řek nádvoří? Nepřistál na pláži hluboko dole? Nebo na udusané štěrkové cestě k pevnosti? Obě chyby mohly mít smrtelné následky, pro něj i ostatní účastníky mise.

Sakra! Znovu ho přepadl vztek a strach. Jak mohl zrovna on podlehnout bláhové představě, že realita bude odpovídat papírovým plánům? Sebemenší odchylka přitom znamenala konec. Všichni členové týmu to věděli, ale z úcty před ním to nedali najevo. Seskok vyžadoval neomylnost, jaké se v tomto nedokonalém světě nedostává. Janson ucítil bezmoc. Kdo jiný to měl věděl líp než on? Sám přistál v pořádku jen s velkým štěstím.

Z chmurných úvah ho vytrhlo lehké zašustění, zvuk nylonového padáku nad hlavou. Zvedl oči k černému nebi.

Byl to Katsaris. Pomalu klesal dolů a po dopadu se tiše převalil. Sebral se ze země a vykročil k němu.

Teď byli dva.

Dva zdatní a zkušení agenti.

Stáli uprostřed nádvoří Kamenného paláce, kde by snad hosty nikdo neočekával.

Sami dva proti hordě ozbrojených partyzánů.

Ale byl to nadějný začátek.

6

Janson zapnul vysílačku a podle vojenských zvyklostí sykl do mikrofonku.

Katsaris se řídil podle něj. Tiše si svlékl leteckou kombinézu a smotal padák do pevného uzlíku.

Nylonovou tkaninu i obleky hodili do zatuchlé kašny, která stála uprostřed nádvoří. Kdysi impozantní sochařské dílo z dokonale opracovaného mramoru už dlouho nevidělo nic jiného než dešťovou vodu a plíseň. Okraj kruhové nádržky lemovala špinavá pěna. To jim vyhovovalo. Černá znamenala ochranné zbarvení noci.

Janson prošátral svou vestu a pracovní uniformu a nahmatal hlavní součásti výstroje. Katsaris stál opodál a dělal totéž. Každý pohledem zkontroloval maskování a výstroj kolegy, což byl při podobných operacích běžný postup. Oba se hezkou chvíli zmítali ve větrné smršti. Za tu dobu se mohlo hodně stát. Parašutista umlácený vichrem a ošlehaný bočními proudy mohl klidně přistát bez plné výstroje, i kdyby ji měl sebepevněji připnutou. Jansona to naučila služba u jednotek SEALs. Katsaris to pochytil od něj.

Starší z výsadkářů si pečlivě prohlédl svého parťáka.

Uprostřed začerněné tváře mu svítila bělma jako dva majáky. Pak si všiml bledé skvrny nad pravým ramenem.

Katsaris si při dopadu roztrhl košili a dírou mu prosvítala světlá kůže. Janson mu pokynul, aby se nehýbal, a z cívky schované v uniformě odmotal několik centimetrů černé náplasti. Přelepil švy látky a světlý flek zmizel. Mohl bych si tady rovnou otevřít krejčovství, napadlo Jansona.

Ale právě takové maličkosti rozhodují. Černý oděv jim pomáhal splynout s hlubokými stíny nádvoří. Sebemenší kousíček odhalené pleti je mohl ve světle baterky vyzradit.

Vzbouřenci si nemohli dovolit supermoderní poplašné systémy, ale jistě měli prostředky, jimž se technika nevyrovná: pět ostražitých lidských smyslů. Odchylky v zrakové, sluchové a čichové oblasti žádný počítač tak dobře nevyhodnotí.

Při seskoku je ovíval mrazivý vítr. Jenže na zemi bylo i ve čtyři hodiny ráno třicet stupňů a velké vlhko. Janson cítil, že se začíná potit. Ano, byl to skutečný pot, ne vysrážená voda z atmosféry. Věděl, že ho časem může prozradit pach vlastního těla. Jeho kožní proteiny, typické pro masožravého bělocha, budou domorodcům nápadné. Ti se totiž většinou živili zeleninou a rybami na kari. Musel věřit, že slaný větřík odvane všechny čichové důkazy jeho přítomnosti.

Američan odepnul z vesty brýle pro noční vidění a zvedl je k očím. Velké nádvoří se náhle koupalo v nazelenalé záři. Než zapnul osvětlení, přesvědčil se, že mu černé gumové očnice těsně přiléhají k tváři. Paprsek dalekohledu by mohl varovat bdělou hlídku. Sám byl svědkem, jak na to jeden člen komanda doplatil. Strážný zpozoroval usvědčující zelený záblesk a bez váhání vystřelil.

Kdysi také viděl zemřít člověka kvůli svítícímu ciferníku hodinek.

Stáli s Katsarisem zády k sobě a pročesávali dalekohledem protilehlé kvadranty.

Na severní straně dvora plály tři oranžové body. Dva z nich se k sobě přiblížily a náhle mezi nimi vyšlehla strašidelná bílá záře. Janson sklopil dalekohled dřív, než ho vypnul. Podíval se vlastníma očima. I na dvacet metrů jasně spatřil mihotavý plamének. Byla to hořící sirka –

pravděpodobně krbová, a oba strážní si s ní zapalovali cigarety.

Amatéři, pomyslel si Janson. Strážný na stanovišti by na sebe nikdy neměl upozorňovat světlem a také by neměl zaměstnávat své nejdůležitější zbraně, totiž ruce.

Ale co byli ti lidé vlastně zač? Mezi Kalifem s elitními stratégy, vycvičenými v teroristických buňkách na Blízkém východě, a jejich stoupenci, verbovanými ve vesnicích plných negramotných rolníků, zela hluboká propast.

Na místě jistě budou špičkoví strážní a vojáci. Ale soustředí se hlavně na okolní svět. Budou na cimbuří a ve strážních věžích. Ozbrojenci kolem nádvoří určitě dostali relativně jednoduché úkoly, například dávat pozor, aby žádný zkouřený pobuda nenarušil spánek Kalifa a členů jeho velení.

I když stáli jen kousek od sebe, Katsaris zašeptal do mikrofonu a Janson ho uslyšel zesíleně ve sluchátku: “Jeden voják. Jihovýchodní roh. Sedí.” Odmlka. “Nejspíš si zdříml.”

Paul odvětil tím nejtišším šeptem: “Tři strážní. Na severní terase. Čilí jak rybičky.”

žádnému z nich nemusel nikdo připomínat, že při osvobozování rukojmích člověk narazí na ostrahu. Pokud ovšem nepřítel nenalíčil past a nepostavil stráže jinam než

zadržované osoby. V tomto případě však šli najisto. Z

nákresů jasně vyplývalo, že žalář leží na severní straně nádvoří.

Janson opatrně vykročil doleva. Po chvíli došel pod převis západní verandy a musel se přikrčit, aby se neudeřil do hlavy. Na temnotu nemohli příliš spoléhat: tyčinku v sítnici lidského oka může oživit jediný foton. Dokonce i za nejčernější noci jsou stíny. Janson s Katsarisem v nich chtěli zůstat ukrytí co možná nejdéle. Měli v plánu projít po straně dvora a vyhýbat se jeho středu.

Američan na pár okamžiků úplně ztuhl. Přestal dýchat, jen poslouchal. Slyšel vzdálené hučení moře, jež omývalo úpatí útesu. Zakrákání nějakého ptáka, snad kormorána. A z lesů na jihu k němu doléhalo vrzání a bzučení tropického hmyzu. Na sluchové pozadí noci nesměli zapomínat. Nikdo se nedokáže pohybovat úplně tiše: látka se tře o látku, nylonová vlákna se natahují a zase smršťují kolem kmitajících končetin. Podrážky, dokonce i ty z měkké gumy, určitým způsobem došlapují na zem. Tvrdá skořápka mrtvého brouka či cikády pod nimi křupne. Noční akustická paleta některé hluky zakryje, jiné ovšem nikoli.

Janson napínal uši a snažil se zachytit zvuky vycházející od Katsarise. Nic neslyšel. Dokáže se i on pohybovat tak nenápadně?

Urazili tři metry podél stěny. Šest metrů. Ozval se škrábavý zvuk a pak drobný záblesk: i třetí strážný si zapálil.

Janson stál dost blízko, a tak měl dobrý výhled. Tlustá zápalka škrtla o cihlu a vzplála jako svíčka. Na chvíli se zastavila pod cigaretou či tenkým doutníkem. Po dvaceti vteřinách se k němu donesla vůně tabáku. Skutečně šlo o doutník. Janson se trochu uvolnil. Záře sirky zúží strážným zornice a dočasně sníží ostrost vidění. Kouř tabáku vyřadí z provozu jejich čich. A vlastní kouření omezí schopnost rychlé reakce. život a smrt přitom často dělí jen zlomek vteřiny.

Američan byl pět metrů od severní verandy. Prohlížel si zdrsnělý vápenec a mříž z ohýbaného železa. Pálené tašky byly novějšího data a na věčně přestavované budově působily divně. Čtyři podlaží. Hlavní pokoje se nacházely v prvním patře. Tabulky skla v olověných šablonách, ozdobné římsy a oblouky nad okny naznačovaly, jak si někdejší nizozemský majitel představoval “palác”. Ve většině oken byla tma. Některými nesměle prosvítal jas z chodby. Kdepak asi spí Kalif, architekt smrti? Janson měl jisté tušení.

Bylo by to tak snadné. Stačilo prohodit sklem tříštivý granát, případně vystřelit do ložnice raketu Stinger. Ahmad Tabarí by zemřel. Nezůstalo by z něj víc než z Heleny.

Janson tu myšlenku rychle zapudil. Byla to jen představa.

Nesměl jí podlehnout. Odporovala záměru akce. Peter Novak byl vynikající člověk. Janson mu vděčil za svůj život.

A celý svět mu možná jednou bude děkovat za přežití.

Záchrana tak významného muže musela dostat přednost před likvidací jednoho mizery. S tím se nedalo polemizovat.

Janson sjel očima z guvernérova apartmá k severní terase.

Pět metrů od nejbližšího strážného spatřil mužské tváře. Široké venkovské obličeje, uvolněné a prosté. Mladší než čekal. Bylo mu čtyřicet devět, ale kdysi v terénu mu tak mladí nepřipadali. Byli starší než on, když podnikal výpady za zelenou čáru poblíž Kambodži. Když poprvé zabil člověka a poprvé sám unikl smrti.

Měli viditelně rozedřené ruce, ale nepochybně z práce na poli, a ne z bojových akcí. Amatéři, utvrdil se. Příliš ho to však neuklidnilo. Kagamská osvobozenecká fronta byla příliš dobře organizovaná, aby svěřila ochranu cenného pokladu do rukou takových kluků. Byla to jen první obranná linie. Střežila místo, kde nikdo žádné nebezpečí nečekal.

Kde je Katsaris?

Janson se zadíval na druhou stranu dvora, nic však neviděl. Theo byl schovaný. Nebo mrtvý.

Sykl do mikrofonu. Snažil se, aby tiché tsk splynulo se skřehotem hmyzu a ptáků.

Vzápětí uslyšel stejnou odpověď. Katsaris byl na místě a připraven.

Musel udělat zásadní rozhodnutí: Je bezpečné ty chlapy zneškodnit? Nejsou jen návnada?

Janson se opatrně napřímil a upřel zrak do oken za železnou mříží. Pot na něm ležel jako povlak špíny. Vlhký vzduch bránil tělnímu odpařování. Katsaris si vzal prášek proti pocení. Jak mu teď záviděl! Pot ho neochlazoval. Jen se mu lepil na kůži jako přebytečná vrstva oblečení.

Znepokojilo ho, že se vůbec zabývá takovými nesmysly. Potřeboval se soustředit. Není to past?

Podíval se do dalekohledu. Zacílil na železnou mříž za kouřícími rolníky. Nic.

Ne, něco přece jen. jakási oranžová skvrna. S největší pravděpodobností ruka patřící tělu ukrytému za kamennou zdí.

Muži na verandě asi nevěděli, že mají zálohy. Tím by jejich beztak nízká morálka ještě upadla. Ale měli je.

Nekryli zálohám záda další muži? Neměli fanatici v plánu postupnou operaci?

Nejspíš ne. Ale vyloučit se to nedalo.

Z dlouhé kapsy na stehně vytáhl Janson černý hliníkový váleček o průměru deseti centimetrů. Jeho vnitřní stěny tvořila pevná ocelová síťka, která nedovolila zvířeti rámusit. Náplň devadesátiprocentního kyslíku bránila udušení během operace.

Přišel čas nadělat trochu zmatku a odvést pozornost.

Odšrouboval jeden konec, teflonové drážky po sobě neslyšně sklouzly.

Agent vytáhl hlodavce za dlouhý lysý ocas a hodil ho vysokým obloukem směrem k terase. Vypadalo to, jako by na nočních toulkách ztratil rovnováhu a sletěl ze střechy.

Zvíře naježilo lesklý černý kožich a zakvičelo jako prase. Stráže si během čtyř vteřin uvědomily, že mají návštěvu. Krátká hlava, široký čenich, vypelichaný ocas.

Třicet centimetrů délky, přes kilo váhy. Bandikota bengálská, zvláštní druh krysy. Latinským názvem bandicota bengalensis. Černá můra Ahmada Tabarího.

Strážní si začali horečně vyměňovat názory ve drávidštině.

“Ayiayo, ange paaru, adhu yenna theridhaa?”

“Aiyo, prechaali!”

“Adha yepadiyaavadhu ozrikkanum.”

“Andha vittaa, naama sethom.”

“Anga podhu paaru.”

Krysa instinktivně cupitala směrem ke vchodu. Strážní se ji snažili zastavit. Měli sto chutí obřího hlodavce zastřelit, ale to by vzbudili všechny v pevnosti a ztrapnili se. Navíc by tím vlastně přiznali svou hrubou chybu. Kdyby milovaný vůdce zjistil, že má v domě posla smrti, těžko říct, jak by se zachoval. V panice by mohl sám naplnit strašlivé proroctví a nařídit popravu strážných, kteří odporné zvíře pustili dovnitř. Dobře věděli, co se stalo naposledy.

Zděšení vylákalo na scénu další ozbrojence, přesně jak Janson doufal. Kolik jich bylo? Tři, ne, čtyři.

Členové druhé skupiny měli americké pušky M16, nejspíš ještě z války ve Vietnamu. Tehdy patřily ke standardní výzbroji pěchoty a severovietnamská armáda je po pádu Jihu sbírala po tisících. “Em šestnáctky” tak vstoupily na mezinárodní trh a stal se z nich běžný poloautomat pro nemajetná partyzánská hnutí po celém světě. Jejich členové nakupovali na splátky, šetřili a nikdy nerozhazovali za zbytečnosti. Sváteční bojovníci. Karabiny M16 střílely krátké dávky, zřídkakdy se zasekávaly, vyžadovaly minimální údržbu a odolávaly rzi dokonce i ve vlhkém prostředí. Janson znal jejich kvality. Věděl však, že se z nich nebude pálit nadarmo. Vojáci v blízkosti spícího velení nedělají rámus pro nic za nic.

Vytáhl druhou bandikotu, ještě větší. Jak se mu svíjela a kroutila v rukavicích, vpíchl jí do břicha drobnou injekci d-amfetaminu, který vyvolává hyperaktivitu. Krysa bude drzejší a rychlejší než její předchůdkyně. Strážní se vylekají ještě víc.

Hlodavec vyletěl do výšky a máchal ostrými drápky v řídkém vzduchu. Vzápětí přistál na hlavě jednoho z venkovských hlídačů. Ten vykřikl, krátce, ale srdceryvně.

Takový rozruch ani Janson neměl v plánu.

Nepřehnal to? Pokud by řev přivolal vojáky střežící severní křídlo, akce by se mohla obrátit proti němu. Nic tomu však nenasvědčovalo, i když přítomní ozbrojenci byli pořádně rozčilení. Američan napnul krk a sledoval tichý zmatek a úlek, který ovládl severní verandu. Potřeboval se k ní dostat, ale cestou se nebylo kde skrýt. Kamenné chodníčky vybíhající od východní a západní stěny pevnosti končily pět metrů před protější zdí.

Stráže seděly ve světle, zatímco Jansona s Katsarisem chránila tma. To byla jistá výhoda. Lidské oko je však citlivé na pohyb a na dlažbu před severní verandou dopadala trocha záře vnitřního osvětlení. Úkol vyžadoval absolutní utajení. Dva sebelépe vycvičení a vyzbrojení muži by neodrazili zhruba stovku bojovníků z kasáren Kamenného paláce. Odhalení znamenalo smrt.

Na deset metrů vzdálenou terasu vstoupil starší muž s vrásčitou snědou tváří. Nařídil klid. Velitelé, kteří obývali palác jako jediní právoplatní vlastníci, se potřebují vyspat.

Janson si nově příchozího změřil a znervózněl. Muž mluvil o tichu, agent však vycítil, že to není jeho jediný, a dokonce ani hlavní zájem. Ten chlap dostal podezření, proč by jinak mhouřil oči a pročesával okolí? Přejížděl z vylekaných strážných ke stinnému nádvoří a zamřížovaným oknům nad Jansonovou hlavou. Evidentně znal zvláštnosti nočního pozorování. Věděl, že ve tmě je periferní vidění přesnější než přímý pohled, zkreslený lidskou fantazií. V noci se zvědavé oči nepřestávají pohybovat; mozek si dokáže poskládat obrázek z mihotavých obrysů, jež mu dodají.

Janson zíral na tu vrásčitou tvář a bleskově vyvodil několik dalších závěrů. Patřila inteligentnímu a ostražitému člověku, kterému se vzniklá situace nějak nezdála. Ostatní mu dávali najevo úctu, takže měl zřejmě nadřízené postavení. To dokládala i zbraň zavěšená na rameni: ruský KLIN. Běžný automat, ale menší a o něco dražší než M16.

KLIN je spolehlivější při střelbě s malým rozptylem, což je něco jiného než bezhlavá palba, která se dala očekávat od slabě vycvičených vesničanů.

Vojáci ho poslechnou na slovo.

Janson ho ještě chvíli sledoval. Viděl, jak něco tiše řekl v kagamštině, ukázal na potemnělý dvůr a pak se obořil na kouřícího strážného. žádný amatér.

Odhalení znamenalo smrt. Nepřiblížili se k ní?

Musel vycházet z opačného předpokladu. Z opačného předpokladu: co by asi komandér Alan Demarest řekl bláhové představě, že svět poběží, jak si člověk nalinkuje?

Jenže Demarest byl mrtvý padl před popravčí četou, a jestli existovala nějaká spravedlnost, smažil se v pekle. Ve čtyři hodiny ráno na nádvoří Kamenného paláce v obklíčení po zuby ozbrojených teroristů nemělo cenu propočítávat šance na úspěch operace. Museli k ní přistupovat s vírou takřka náboženskou. Credo quia absurdum. Věřím, protože je to absurdní.

V co asi věřil starší muž s vrásčitou tváří? Nejdřív bylo nutné zneškodnit jeho. Ale není ještě brzy? Zpráva o rozruchu už se mezi vojáky určitě rozšířila. Chtělo to však, aby se rozneslo také její objasnění, proklatá bandikota.

Hluku se stoprocentně vyhnout nelze. Pouze zvuky, jež mají vysvětlení, jsou neškodné. Ty druhé jen podnítí další pátrání a mohou znamenat smrt.

Janson vytáhl půlmetrovou hliníkovou trubičku. Kapsy a váčky představují v akci problém. Drásavý zvuk suchého zipu ani cvakání kovových přezek si nemohli dovolit, a tak podobné úchyty nahradili nehlučným zařízením. Dva magnetické pásky potažené hladkou bavlnou splnily svůj účel: chlopně kapes pevně přiléhaly, ale daly se neslyšně otevřít.

Pak zašeptal do mikrofonu svůj plán. Sám si vezme na starost toho vysokého chlapa a strážného vpravo. Katsaris měl mířit na ostatní. Janson zvedl ke rtům gumový náustek foukací trubičky a zacílil. Šipka používaná při tajných operacích byla napodobeninou vosy z pryskyřice a mylaru.

Uvnitř se skrývala tenká jehla a náplň. Umělý hmyz by při důkladnějším zkoumání neobstál, ale pokud vše klapne, k tomu ani nedojde. Janson silně zadul do nátrubku, pak vložil další šipku, odpálil ji a opět se přikrčil.

Vysoký muž se chytil za krk, vytrhl šipku a v šeru se na ni zadíval. Nevytáhl ji dřív, než vystříkla svůj obsah?

Předmět na pohled i pohmat připomínal velký bodavý hmyz: tuhý skelet a pruhované tělo. Ale byl příliš těžký, zvlášť pokud ještě obsahoval znehybňující chemikálii, jeden mililitr karfentanil citrátu. Muž s vrásčitou tváří na ni zuřivě zíral a pak se zadíval přímo na Jansona. Zjevně rozeznal jeho obrys v temném koutě.

Voják sáhl po revolveru v pouzdře u boku, a pak se skácel po hlavě z dvoumetrové verandy. Paul uslyšel žuchnutí těla o dlažbu. Dva další strážní se bezvládně zhroutili k zemi.

Dva mladší členové ostrahy dále nalevo začali cosi drmolit. Věděli, že něco nehraje. Copak je Katsaris ještě netrefil?

Užití ochromující látky nebylo jen výrazem jejich humánnosti. S karfentanilovou šipkou má zkušenosti málokdo. V prvních deseti vteřinách si člověk myslí, že ho něco kouslo, a pak usne. Naopak na střelbě není nic záhadného. Pokud kulka nezpůsobí okamžité bezvědomí –

tzn. že nepronikne oblastí středního mozku, oběť začne ječet a zburcuje okolí. V tajném boji muže proti muži splní účel škrtidlo, které zastaví dech i krev. Tady to však nepřipadalo v úvahu. Šipky možná znamenaly riskantní řešení, ale v dané situaci to nejlepší možné.

Janson namířil foukačkou na dva brebentící strážné.

Vtom oba padli jako podťatí. Katsaris je přece jen zasáhl.

Opět zavládlo ticho, narušované jen krákáním strak a racků, bzučením a vrzáním cikád a brouků. Znělo to dobře.

Ostraha nejspíš usoudila, že je po problému, a vrátila se k bdělému čekání.

Výsadkáři opět získali klid, který však každou chvíli mohl skončit. Podle informací z odposlechů a satelitních snímků měla další směna dorazit až za hodinu, ale kdo zaručí, že se rozpis služeb nezměnil? Každá minuta měla nyní nesmírnou hodnotu.

Janson s Katsarisem se vrhli do temnoty pod severní terasou. Vklouzli mezi silné sloupy, jež ji v metrových rozestupech podepíraly. Podle nákresů se kulaté kamenné víko nacházelo u severní zdi a těsně přiléhalo k vápenci hlavní budovy. Janson naslepo šátral po zemi podél kamenných základů, kde se zem stýkala se stěnou. Náhle ho něco šťouchlo do ruky a sklouzlo přes ni jako pevná gumová hadice. Ucukl. Vyrušil hada. Většina druhů na ostrově byla neškodná, ale ty jedovaté se bohužel také vyskytovaly dost často včetně zmije řetízkové a anurské krajty. Agent vytáhl z oblečení dýku a máchl jí směrem, kde nahmatal hada. Nůž

ve vzduchu narazil na odpor a Američan ho tiše přitlačil ke kamenné zdi. Nabroušená čepel prořízla cosi houževnatého.

“Mám to,” sykl Theo kousek opodál.

Janson rozsvítil malou infračervenou baterku. Nasadil na oči dalekohled a přepnul ho z nočního do infračerveného režimu.

Theo se krčil nad velkým kamenným kotoučem.

Jeskyně pod jejich nohama měla během let řadu účelů.

Původně v ní bylo vězení. V jiných dobách však sloužila jako skladiště jídla nebo třeba munice. Pod těžkým kruhovým víkem se skrývala svislá šachta. Poklop se dal dříve lehce odsunout, ale zub času mohl vykonat své. Kéž

by jím dokázali aspoň pohnout.

Na obou stranách byla madla. Řek za jedno z nich vzal, pevně se zapřel nohama a snažil se plochý kámen zvednout.

Nic. Ozývalo se jen jeho supění.

Janson mu přiskočil na pomoc. Skrčil se u protější strany a vložil ruce do štěrbiny úchytu. Napjal všechny síly a slyšel, jak Theo pomalu vydechl. I on se usilovně snažil.

Nic.

“Otoč s tím,” zašeptal Janson.

“Tohle není zavařovačka,” namítl Theo, ale poslechl a změnil polohu. Opřel se nohama o kolmou zeď, vrazil ruce do spáry a zatlačil na víko ve směru hodinových ručiček.

Američan na druhém konci udělal totéž.

Nakonec s víkem přece jen pohnuli: kámen škrtl o kámen, sice slabě, avšak přece. Janson si uvědomil, co jim ztrpčilo život. Kruhové lůžko, v němž víko leželo, bylo z pálené hlíny. Jak se vápenec postupně v tropickém vlhku drolil, obě hmoty se spojily a vytvořily přírodní maltu. Víko bylo vlastně zabetonované. Když spoje rozlomili, měli by to snad už zvládnout.

Znovu se sklonili nad víkem a jedním zátahem se ho pokusili zvednout. Poklop byl však dvacet centimetrů silný a nesmírně těžký. Chtělo to čtyři silné chlapy, a ne dva. S

vypětím všech sil ho konečně zdvihli a opatrně položili na stranu.

Janson se zadíval do díry, kterou odkryli. Těsně pod víkem byla mříž. Z podzemí se linula změť hlasů.

Nebylo jim rozumět, ale působily bezstarostně. Zlost, strach, veselí, odpor, nervozita, to vše se přenáší tónem.

Samotná slova jsou jen jako pentle, a často lžou. Při nácviku vyšetřovacích metod se člověk učí slyšet za slovy charakter hlasu. Zvuky, jež stoupaly zespoda, nepatřily zajatcům, to Janson poznal. Kdo jiný může sedět v žaláři než vězni –

nebo jejich strážní. Ano, byli to bachaři. Jejich bezprostřední nepřátelé.

Janson si lehl a dal hlavu přímo nad mříž. Ucítil na tváři chladivý vzduch z podzemí, který čpěl cigaretovým kouřem. Předtím zvuky připomínaly zurčení potůčku, nyní však dokázal rozlišit hlasy několika různých mužů. Ale kolika? To nevěděl jistě. Někteří navíc mohli mlčet.

Věděli,

že

šachta

klesá

zhruba

v

pětačtyřicetistupňovém úhlu, ale asi po metru se ohýbá do mírnějšího náklonu. Ve slabém světle, jež se linulo mříží, nebylo nic konkrétního vidět.

Katsaris podal Jansonovi miniaturní kameru, která vypadala jako pudřenka s dlouhou šňůrou. Američan ji centimetr po centimetru provlékal mříží a dával dobrý pozor, aby neminul cíl. Snímací přístroj na konci kabelu připomínal spíš hlavičku zápalky. Vodičem procházelo skelné vlákno s dvojitou ochrannou vrstvou, které přenášelo obraz na monitor o velikosti 7×12 centimetrů na druhém konci. Janson sledoval malý displej a pomalu sunul kabel mříží. Pokud by si ho někdo dole všiml a poznal, oč jde, znamenalo by to jistý konec mise. Obrazovka byla plná šedých stínů, které se postupně rozjasňovaly. Náhle na ní naskočil záběr na spoře osvětlenou místnost. Janson šňůru povytáhl o pár centimetrů nahoru.

Pohled byl teď sice částečně zastíněný, ale většina předchozího

výjevu

se

neztratila.

Kamerka

se

pravděpodobně zastavila milimetr nad koncem šachty, takže si jí snad nikdo nevšimne. Po pěti vteřinách přístroj automaticky seřídil maximální ostrost a jas.

“Kolik jich tam je?” zeptal se Katsaris.

“Vypadá to špatně,” odtušil Janson.

“Tak kolik?”

Američan stiskl knoflík, jímž pootočil kameru, a teprve pak odpověděl: “Sedmnáct strážných. Po zuby ozbrojených.

Ale kdo by to počítal?”

“Kurva,” zaklel Katsaris.

“Moje řeč,” zavrčel janson.

“Škoda, že na ty šmejdy nevidíme přímo. Dali by se postřílet.”

“To bohužel nejde.”

“A co tam hodit granát?”

“Stačí, když jeden přežije, a zajatec to má za sebou,”

řekl Janson. “Tohle všechno už jsme přece probírali. Radši pohni kostrou ke vchodu A.” Vstup A, jak vyplývalo z nákresů, byl dlouho nepoužívaný vchod, který měl vést do zadní části vězení. Byla to nejdůležitější součást plánu: rychle odvést rukojmí do útrob stařičké pevnosti a vhodit do šachty fosforový granát, který omráčí stráže.

“Rozumím,” hlesl Katsaris. “Pokud je tam, kde má být, měl bych se do tří minut vrátit. Hlavně je nespouštěj z mušky.”

“Mazej dozadu,” zpražil ho Janson nervózně. Ručně vyladil obraz a natočil titěrnou kameru do nového úhlu.

Modrým oparem cigaretového dýmu viděl, že muži sedí kolem dvou stolů a hrají karty. U vojáků běžná kratochvíle. Silní ozbrojenci s mocí rozhodovat o životě a smrti bojovali proti svému bezprostřednímu nepříteli, a sice času, tenkými hracími listy. Sám by o tom mohl dlouze vyprávět.

Janson sledoval líné pohyby karbaníků, kteří co chvíli zvedali a odhazovali karty. Tuhle hru znal. Jednou ji provozoval celé hodiny v mauritánské džungli. Říká se jí proter a v podstatě jde o jakousi obdobu žolíků oblíbenou kolem Indického oceánu.

A protože ji Janson ovládal, upoutal ho mladík, kterému mohlo být tak osmnáct devatenáct. Seděl u většího ze stolů a ostatní se na něj upřeně dívali, napůl ostražitě, napůl obdivně.

Mládenec se rozhlédl a roztáhl své uhrovité tváře do širokého úsměvu, který odhalil bělostné zuby. V očích měl vítězoslavný pohled.

Janson tu hru znal. Tedy nikoli jen proter. Znal i chlapcovu taktiku “hop, nebo trop”. Tu ostatně zastávali oba.

Mladík měl přes rameno pás s náboji ráže nejspíš 7

mm. Na prsou mu visela karabina Ruger Mini 14. O židli měl opřenou nějakou těžší automatickou zbraň. Janson neviděl natolik dobře, aby si ověřil její značku, ale právě do ní nepochybně pasovala ta munice. Obě zbraně napovídaly, že mladý muž má jisté vůdčí postavení v záležitostech vojenských i odpočinkových.

Kluk se podrbal klouby rukou o modrý kus látky ovázaný kolem hlavy a shrábl celou hromádku.

Janson zaslechl pár výkřiků překvapených partyzánů.

V této fázi partie to byl podivně sebezničující krok –

pokud hráč neměl jistotu, že se zbaví karet najednou. To by ovšem vyžadovalo mimořádné pozorovací schopnosti a nervy ze železa.

Přestalo se hrát. Dokonce i vojáci od menšího stolu se shlukli a nevěřícně zírali. Když vstali, agent si všiml, že všichni mají pušku a aspoň jednu ruční zbraň. Výzbroj se zdála opotřebená, ale dobře udržovaná.

Mladík odložil karty, hezky jednu po druhé, a vytvořil neuvěřitelně dlouhou postupku. Připomínalo to okamžik při kulečníku, kdy mistr střílí do otvorů kouli za koulí, jako by hrál sám se sebou. Když chlapec skončil, nezbyly mu v ruce žádné listy. Pohodil hlavou a zazubil se. Podařilo se mu vyložit řadu třinácti karet. Jeho druhové evidentně takovou věc v životě neviděli, protože začali tleskat. Zlost z porážky ustoupila obdivu před zručností, s níž to provedl.

Jednoduchá hra. Vůdce kagamských partyzánů byl špičkovým karbaníkem. Jestlipak uměl tak šikovně zacházet i s kulometem vedle židle?

Díky skryté kameře Janson zachytil upřený pohled na tváři mladíka, když kdosi rozdal další rundu karet. Dalo se s úspěchem odhadnout, kdo vyhraje. Pokud ovšem partie dospěje do konce.

Nebylo těžké poznat, že tohle nejsou obyčejní zemědělci, ale ostřílení bojovníci. Svědčil o tom i způsob, jímž měli na bojových uniformách zavěšené zbraně. Dobře věděli, co dělají. Kdyby se ocitli v obležení a měli na reakci jen pár vteřin, kdokoli z nich by odpravil zajatce. Jistě takový rozkaz dostali, jak vyplývalo i z materiálů, které si Janson předem prostudoval.

Zaostřil na uhrovitého mladíka a pak znovu pootočil kamerou. Bylo tam sedmnáct zkušených partyzánů, z nichž

nejméně jeden měl téměř nadlidský pozorovací talent a také schopnost nedat to na sobě znát.

” Jsme v prdeli,” hlesl Katsaris do mikrofonu.

“Hned tam jdu,” odvětil Janson a povytáhl kameru o několik centimetrů nahoru. Místo žaludku měl náhle kámen.

Narovnal se. Po dlouhé době v podřepu ho bolela kolena. Musel si přiznat, že na takové expedice je už starý, nejméně o deset let. Proč na sebe vzal tuhle roli, nejnebezpečnější a nejtěžší ze všech? Říkal si, že je jediný, kdo by se k tomu uvolil. Nikdo jiný by do podobného rizika nešel. Navíc se domníval, že k tomu má dostatek zkušeností.

Když už vymyslel plán, kdo jiný by byl schopen ho v případě nutnosti změnit? Ale nevedla ho i ješitnost? Nechtěl si dokázat, že to pořád umí? Nebo chtěl tak zoufale splatit Novakovi starý dluh, že učinil rozhodnutí, které nakonec mohlo ohrozit nejen multimilionáře, ale i jeho samotného?

Pochybnosti ho bodaly jako ostré jehličky. Přinutil se ke klidu. Čistý jak voda, chladný jak led. Tohle heslo si často opakoval během dlouhých dní a nocí hrůzy a bolesti, které zažil jako zajatec ve Vietnamu.

Katsaris stál přesně na místě, kde měl být podle nákresů druhý vchod, vchod, který znamenal klíč k celé operaci.

“Je to tady,” špitl Katsaris. “Vidíš obrys poklopu?”

“Jo. To je dobrá zpráva. Ty mám rád.”

“Jenže ho zazdili.”

“To je špatná zpráva. Ty nesnáším.”

“Zdivo je solidní. Nebude staré víc jak třicet let.

Možná sem při záplavách zatékalo, a tak to zadělali. Kdoví?

Vchod A už každopádně neexistuje.”

Jansonův žaludek se sevřel ještě víc. Čistý jak voda, chladný jak led.

“To nebude problém,” řekl. “Mám řešení.”

Jenže problém to byl, a pořádný. A žádné řešení samozřejmě neměl. Věděl jen to, že velitel nikdy nesmí dopustit, aby jeho muži propadli panice.

Z informací potvrzených odposlechy vyplývalo, že Petera Novaka vězní v žaláři. Logicky se nabízela domněnka, že ho budou důkladně střežit. Proto byl také nutný výsadek ze vzduchu. Ale co dál? Janson nechtěl vzít vězení útokem. To by ohrozilo zachránce i zachraňovaného.

Vycházel z principu simultánnosti: ochromit stráže a současně vysvobodit rukojmího. žádný zadní vchod už však neexistoval. Plán vzal tedy zasvé.

“Pojď za mnou,” zavelel Janson. “Něco ti ukážu.”

Na zpáteční cestě k zásobovací šachtě horečně uvažoval. Přece jen ho něco napadlo. Jeho myšlenka sice měla jen hrubé obrysy a potřebovala rozvést, ale něco je lepší než nic. Naděje je lepší než beznaděj.

Američan chvíli manipuloval s ovládáním miniaturní kamery. V jejím zorném poli už nebyl sedící voják, ale ošlapané schodiště v zadní části místnosti. “Schody,” řekl.

“Odpočívadlo. Potrubí. Římsa.” Z odpočívadla uprostřed vycházela římsa z litého betonu. “Vypadá to jako poměrně nová přístavba. Nejspíš ji tady udělali, když sem přišly novější metody instalatérství.”

“Tam se nepozorovaně nedostaneme.”

“Třeba jo. Od odpočívadla k římse je to chvilka.

Místnost je zakouřená a všichni se pekelně soustředí na karty. Princip simultánnosti neporušíme. Akorát musíme kromě šachty použít hlavní vchod.”

“To byl tvůj záložní plán?” odsekl Katsaris.

“Improvizuješ víc než kvintet Milese Davise. Ježíši, Paule, je tohle operace, anebo jam session?”

“Theo,” pronesl Janson úpěnlivě.

“A jakou máme záruku, že přímo u vězně nejsou další stráže?”

“Jakýkoli bližší kontakt s Peterem Novakem je riskantní. KOF to dobře ví. Budou ho hlídat, ale zároveň izolovat od všech kagamských povstalců.”

“Čeho se bojí? že zabije bachaře řetězem?”

“Mají strach z jeho slov, Theo. V chudé zemi je slovo boháče nebezpečná věc, je to účinnější nástroj útěku než

pilka na železo. Proto se stráže budou držet pohromadě v určité vzdálenosti od vězně. Dej Novakovi příležitost navázat kontakt s jediným hlídačem, a kdo ví, co z toho vznikne? Nesmíš zapomenout, že roční příjem na hlavu je v Anuře necelých sedm set dolarů. Představ si, že se bachař z Kagamy dá do hovoru s chlápkem, co má pod palcem desítky miliard. Umíš přece počítat. Všichni vědí, že Novakovo slovo platí. Předpokládejme, že jsi vzbouřenec a on ti řekne, že by z tebe a tvé rodiny udělal pracháče. Začneš o tom uvažovat, je to lidská přirozenost. Pravý fanatik jako Kalif by se asi zlákat nedal. Na to se ale nikdo z velení nemůže spoléhat. Nejlepší je prevence. Takže ho budeš hlídat, ale zároveň držet v izolaci. Je to jediná bezpečná cesta.”

Řek se nečekaně usmál. “Tak jo, šéfe, čekám na rozkazy,” pravil. Oba se dostali do stavu, kdy už necítili strach. Naplnil je zvláštní klid, aspoň na chvíli.

Odstranit mříž mohli jen společnými silami. A museli se přitom chovat tiše, což úkol ztěžovalo. Než Janson Katsarise opět opustil, pořádně si namohl klouby i svaly.

Musel si přiznat pravdu. Do někdejší formy měl daleko.

Beretta v pouzdře na stehně jako by se mu zařezávala do masa. Na tváři pomalované barvou odolnou vodě mu vyvstávaly krůpěje potu. Slané potůčky mu stékaly do očí a pálily. Hořce si uvědomoval, že ani regenerace jeho svalů není taková jako dřív. Byly nezvykle dlouho stažené a bolely. Před lety si uprostřed boje sám připadal jako zbraň, vraždící robot. Ted se cítil až příliš jako člověk. Potem zmáčená nylonová uniforma se mu lepila ke kotníkům, rozkroku, podpaží i loktům.

Napadla ho ponižující myšlenka: Možná měl zůstat u šachty a úkolem pověřit Katsarise. Drápal se po hrubých kamenech podezdívky k úzkému obdélníkovému otvoru, který ústil u okraje verandy. Byl to jeden z několika drenážních kanálků, jež odváděly vodu za silných lijáků monzunového období. Vlezl do úzkého prostoru a zjistil, že má potíže s dýcháním. Vyčerpání? Nebo snad strach?

Katsaris mu řekl, že vymyslel dobrý plán. Oba však věděli, že lhal. Nebyl to dobrý plán. Jiný však neměli.

Svaly se mu stále křečovitě stahovaly, ale nakonec se protáhl kanálem a vyrazil služební chodbou vedoucí k reprezentačnímu sálu severního křídla. Na konci byly kamenné dveře pobité dřevem. Nenápadný vchod do pekla.

Dvě židle po obou stranách zely prázdnotou. Muži vylákaní rozruchem pořád leželi v bezvědomí pod verandou. Totéž

platilo o dalších dvou strážných, kteří měli výhled do chodby. Zneškodnili jich sedm. Zbývalo sedmnáct.

Janson stál přede dveřmi. Srdce mu bušilo jako zběsilé.

Zámek byl desítky let starý a sloužil spíš pro okrasu. Pokud by se vetřelec dostal tak daleko, podobná zábrana by ho asi nezastavila. Zběžným pohledem se přesvědčil, že jde o zámek s destičkovými stavítky, nejspíš z poloviny 20.

století. Věděl, že v těchto typech se používají ploché kovové obdélníky, nikoli kolíky, a pružiny jsou umístěné uvnitř samotné vložky, nikoli v pouzdře zámku. Vytáhl miniaturní paklíč. Tvarem připomínal párátko, ale byl o něco větší než

zápalka. Vložil zahnutý konec náčiní do drážky, zatlačil a jemně otáčel jednotlivými stavítky. Za deset vteřin byl hotov. Odemknout však ještě nemohl. Strčil do zámku druhý instrument, úzký neohebný šperhák z tvrdé oceli, a začal jím točit ve směru hodinových ručiček.

Zadržel dech, oba nástroje v zámku. Uslyšel, jak jazýček povoluje, a jemně přitáhl dveře k sobě. Lehce se zhouply na dobře promazaných pantech. Musely být naolejované skutečně dobře: Když se dveře pootevřely, Janson si uvědomil, že jsou čtyřicet centimetrů tlusté.

Někdejší guvernér sice umístil žalář přímo pod svýma nohama, ale chtěl být ušetřen byť i nejslabších ozvěn výkřiků, jež z něj vycházely.

Pootevřel dveře o dalších několik centimetrů. Stál téměř půl metru od prahu. Co kdyby uvnitř někdo číhal?

Opatrně si ověřil, že aspoň bezprostřední okolí vchodu je bezpečné, a vstoupil na kamenné odpočívadlo, oblýskané léty používání. Náplastí přelepil mosazný jazýček zámku, aby se dveře nezaklaply.

A pak se vydal po schodech dolů. Ještě že byly z kamene, a ne z vrzajícího dřeva. Po několika krocích jej čekala druhá překážka: mříž z ocelových tyčí. Svým útlým náčiním ji snadno překonal, tentokrát přitom však nezachoval absolutní ticho.

Mříž povolila se zřetelným škrtnutím kovu o kámen.

Strážným dole to nemohlo uniknout, přesto nijak nezareagovali. Proč? že by další léčka?

Jansonovi se přehnala hlavou spousta myšlenek. Pak zaslechl slůvko Theyilai!

I se svou chabou znalostí anurštiny tomu rozuměl: čaj.

Stráže někoho čekaly, někoho, kdo jim měl přinést samovar s čajem. Proto je hluk nevzrušil. Jenže pokud nápoj brzy nedostanou, pojmou podezření.

Janson na vlastní oči spatřil to, co předtím zahlédl díky miniaturní kameře. Veškeré světlo vycházelo z jediné obnažené žárovky.

Konverzace se opět rozběhla. Karetní partie zdaleka neskončila. Dým stoupající schodištěm svědčil nejméně o desítce hořících cigaret.

Sedmnáct ozbrojenců na jednoho. žádný div, že si nedělali příliš starostí o bezpečnost svého rukojmího.

Janson pomyslel na mladého mistra proteru s herním stylem “hop, nebo trop”. Nic mezi tím.

Teď šlo jen o správné načasování. Janson věděl, že Katsaris čeká na jeho pokyn s tichým termitovým granátem v ruce. Obvyklý bojový postup by znamenal záblesk a ránu, ale slyšitelná exploze by mohla zburcovat ostatní. Pokud by povstalci zmobilizovali vojáky v kasárnách, naděje na vysvobození Novaka by klesly na nulu.

Katsaris i Janson měli upravený samopal MPSK z produkce firmy Heckler&Koch, s krátkou hlavní, sklopnou opěrkou a tlumičem. Zásobníky obsahovaly třicet nábojů s dutou špičkou pro použití v místnosti na krátkou vzdálenost.

Devítimilimetrové kulky HydraShok měly menší náchylnost k odrážení. Navíc byla větší pravděpodobnost, že skutečně zničí cíl, lidskými vnitřnostmi jen neprolétnou, ale potrhají je. Jansonovi druhové ze speciálních jednotek SEALs dali jeho zbrani s kadencí devíti set střel za minutu přezdívku koště. Řev jejích obětí tlumič neutiší. Masivní dveře na chodbu však poskytovaly dobrou zvukovou izolaci, stejně jako silný kamenný strop.

Janson sešel šest schodů a pak se vyšvihl na betonovou římsu širokou přes metr. Jak se dalo čekat, táhly se po ní trubky z PVC a elektrické kabely. Zvládl však manévr bezhlučně. Zatím všechno klapalo. Vojáci hleděli do karet.

žádný z nich nezvedl oči ke stropu.

Přitiskl se ke zdi a pomaličku se sunul po výstupku.

Čím dál od schodiště, tím nečekanější palebná pozice, a tudíž rychlejší cesta do Novakovy cely. Stále však byl částečně na očích. Kdyby strážní na jednom konci většího stolu zvedli hlavu a zaměřili se na temnou římsu, jistě by si ho všimli. Proč by to však dělali?

” Veda theyilai?” zeptal se nejlepší z karbaníků, prohrábl karty a vzhlédl. Viděl něco?

Po chvíli znovu zvedl oči a zahleděl se do šera nad římsou. Posunul ruce ke karabině Ruger Mini 14, kterou měl na prsou.

V pozorovacích schopnostech mladíka se Janson nespletl. Ucítil mravenčení na šíji. Byl odhalen.

” Teď!” zašeptal do mikrofonu u úst. Zalehl až úplně ke zdi a nasadil si speciální brýle. Odjistil zbraň a nastavil ji na plný výkon.

Mládenec náhle vstal a křikl cosi kagamsky. Vystřelil směrem k místu, kde před chvílí Jansona zahlédl. Kulka odštípla kousek betonu pár centimetrů od Američanovy hlavy. Druhá střela prorazila vodovodní potrubí.

Potemnělá místnost se náhle zalila oslepujícím jasem a žárem. Dopadl sem pomalu hořící termitový granát: malé sluníčko oslepující i ty, kdo se snažili odvrátit zrak. Záře byla mnohem silnější než ze svářečky. Strážní navíc uvykli temnotě, tím méně toho nyní viděli. Začali sice po Jansonovi pálit, mířili však zoufale vedle.

Agent viděl černými brýlemi zmatek a zděšení vojáků.

Někteří si zakrývali oči rukama, jiní bezhlavě pálili do stropu.

I střela naslepo však může zabít. Janson opětoval palbu v pečlivě mířených dávkách. Jemu ostré světlo ani v nejmenším nevadilo. Vyprázdnil jeden zásobník se třiceti náboji a zacvakl další. Místností se rozléhaly výkřiky.

Na scéně se objevil Katsaris. Skákal po schodech s ochrannými brýlemi na očích a tiše vrnícím samopalem MPSK zasypával partyzány z dalšího úhlu.

Během pár vteřin bylo po všem. Janson si uvědomil, že jen několik rebelů dostalo šanci pohlédnout nepříteli do očí.

Zkosila je nemilosrdná automatická zbraň chrlící patnáct střel za sekundu. Díky tlumiči byly dávky MP5 nejen smrtící, ale i strašidelně tiché. Jansonovi chvíli trvalo, než si uvědomil, co mu ten zvuk připomíná: pleskání karet při rychlém míchání. Zabíjení by mělo znít jinak, pomyslel si. K

tak závažné věci se hodila odpovídající zvuková kulisa.

Zavládlo podivné ticho. Když místnost opět potemněla, Janson s Katsarisem si sundali brýle. Američan si všiml, že holá čtyřicetiwattová žárovka přežila střelbu bez úhony.

Strážní takové štěstí neměli. Jejich mrtvoly byly přišpendlené k podlaze. Kulky s dutou špičkou splnily účel.

Veškerou energii vybily uvnitř zasažených těl, kde se zastavily a zničily životní orgány. Janson přistoupil blíž.

Všiml si, že někteří muži zemřeli dřív, než vůbec stačili odjistit své pušky M16.

Nějaké známky pohybu? Ano! Po podlaze se plazil mladík, který předtím vyložil úžasnou postupku ze třinácti karet a jako první zvedl oči k betonové římse. Břicho se mu lesklo krví, ale nataženýma rukama se sápal po revolveru mrtvého vojáka vedle něj.

Janson vypálil ještě jednu dávku ze samopalu HK.

Poslední zamíchání karet života, a mladík nadobro ztuhl.

Sluj nyní připomínala jatka. Vzduchem se linul odporný zápach krve a obsahu rozervaných střev. Paul ho dobře znal: pach zmařeného života.

Ach bože. Byl to strašný masakr, jako u řezníka. Vážně tohle udělal? Křičela na něj slova ze starého osobního posudku. Nebyl opravdu “ve svém živlu”? Vybavil si jeden ze svých propouštěcích pohovorů.

“Vy nemáte srdce, Jansone. Proto děláte, co děláte.

Jinak byste to ani nebyl vy, sakra.”

“Možná. Ale třeba se ve mně pletete.”

“Tvrdíte mi, že se vám zabíjení hnusí. Povím vám, nač jednou přijdete sám: potřebujete ho k životu jako sůl.”

“Kdo by k životu potřeboval vraždit?”

Co byl vlastně za člověka?

Náhle ucítil v krku kyselou pachuť. Neztratil někdejší schopnosti? Co když nedokáže splnit úkol, který na sebe vzal? Možná byl mimo příliš dlouho a nezbytný ochranný krunýř změkl.

Chtělo se mu zvracet. Věděl však, že to překoná. Před Theem si to nemohl dovolit, natož uprostřed akce. Takové výstřelky svému tělu zarazí.

V hlavě mu zazněl chladný hlas: Byli to přece vojáci.

Věděli, že se jim může něco stát. Patřili k teroristickému hnutí, které zajalo význačného člověka a slavnostně prohlásilo, že ho popraví. Při obraně neprávem zadržovaného civilisty se dostali pod palbu. Slíbili Kalifovi, že nasadí vlastní život, což také udělali. Janson je jen vzal za slovo.

“Jdeme,” houkl na Katsarise. Mohl si dál v hlavě přehrávat výmluvy, jež nepostrádaly jistou platnost, okolní jatka však přesto nesl nadmíru těžce.

Pocit odporu byl jedinou věcí, kterou se utěšoval.

Takové násilí mohou brát s ledovým klidem jen teroristé a fanatici. Věční bojovníci. Bál se, že mezi ně začíná svým způsobem patřit. Dopustil se sice příšerných činů, ale nedokázal o nich přemýšlet bez hrůzy. Snad tedy ještě nebyl úplná zrůda.

Hbitě seskočil z betonové římsy a zamířil k Řekovi, jenž stál u železných vrat do guvernérského žaláře. Všiml si, že mají oba podrážky lesklé od krve, a rychle odvrátil zrak.

“Nech to na mně,” řekl Katsaris. V ruce svíral velký starodávně vyhlížející kroužek s klíči, který sebral jednomu z pobitých strážných.

Tři klíče. Tři zámky. Dveře se otevřely. Vstoupili do úzkého temného prostoru. Vlhký vzduch čpěl zatuchlinou, lidskými výměšky a potem. Byl to nepopsatelně odporný puch. Kromě žárovky nad místem pro hlídače tam panovala naprostá tma, v níž bylo těžké cokoli rozeznat.

Katsaris přepnul baterku z infračerveného na normální světlo. Silný paprsek prořízl temnotu.

Tiše stáli a napínali uši.

Odkudsi z přítmí se ozývalo oddechování.

Úzká ulička se postupně rozšiřovala. Po chvíli si všimli, jakou má dvě stě let stará kobka konstrukci.

Sestávala z řady neskutečně silných železných mříží vsazených jen metr dvacet od kamenných zdí. Dlouhou řadu cel oddělovaly v dvoumetrových rozestupech přepážky z kamene a malty. žádná okna, žádný zdroj světla. Na kamenných stěnách viselo pár petrolejových lamp.

Naposledy svítily, když byl ještě žalář v provozu.

Janson se zachvěl a zapřemítal o hrůzách minulých věků. Jaký zločin asi člověka uvrhl do guvernérského vězení? Jistě ne běžné násilí mezi domorodci. S ním si poradili tradiční kmenoví vůdci a občas museli dostat pokárání, aby trestali “civilizovaně”. Ne, ne, v kobkách pána kolonie skončili jen odpůrci, ti, kdo se protivili vládě cizinců a hlásali názor, že by si místní lidé měli vládnout sami a neohýbat se pod bičem holandského impéria.

Teď se věznice zmocnila nová skupina rebelů. Nechtěli ji zrušit, ale naopak použít pro vlastní účely, jak už to chodí.

Tak zní hořká, ale nezvratná pravda: Dobyvatelé Bastily si našli způsob, jak ji znovu zprovoznit.

Prostor za mříží se utápěl ve tmě. Katsaris přejel baterkou podél klecí. A pak uviděl muže. Nevypadal, že by z nich měl zrovna radost. Tiskl se ke zdi a třásl se strachy.

Když ho ozářil kužel svítilny, padl na zem a schoulil se v rohu. Jako vyděšené zvíře, které doufá, že tím zmizí.

“Jste Peter Novak?” zeptal se Janson tiše.

Muž schoval obličej do dlaní. Připomínal děcko, které si myslí, že když nic nevidí, je samo neviditelné.

Vtom se Janson dovtípil. Jak asi vypadal se začerněným obličejem, v bojové uniformě a zakrvácených botách? Jako zachránce nebo agresor?

Katsarisova baterka se ustálila na rozechvělém muži a Janson spatřil nepatřičně elegantní hedvábnou košili ztuhlou nikoli škrobem z prádelny, ale špínou a zaschlou krví.

Janson se zhluboka nadechl a vyřkl slova, o nichž dřív jen snil. “Pane Novaku, jmenuju se Paul Janson. Kdysi jste mi zachránil život. Přišel jsem vám to oplatit.”

7

Vězeň zůstal několik sekund bez hnutí. Pak zvedl tvář a zadíval se přímo do světla. Katsaris rychle uhnul s baterkou, aby ho neoslnil.

Jako oslepený si naopak připadal Janson.

Měl před sebou tvář dobře známou z bezpočtu časopisů i novin. Tvář uctívanou, jako by patřila samotnému papeži –

v tomto bezbožném světě možná ještě víc. Husté kadeře spadající do čela, pořád víc černé než šedivé. Téměř asiatsky vysoké lícní kosti. Peter Novak. Držitel poslední Nobelovy ceny míru. Filantrop, jakého svět ještě nepoznal.

Jeho obličej každý znal, a tak bylo dobře vidět, jak je zbědovaný. Pod očima měl temné kruhy, které přecházely až

do fialova. Kdysi rozhodný pohled byl náhle plný strachu.

Když se muž nejistě zvedl ze země, Janson si všiml jemných záškubů, jež ovládaly jeho tělo. Novakovi se třásly ruce.

Chvělo se mu dokonce i tmavé obočí.

Ten výraz dobře znal: patřil člověku, který už se vzdal naděje. Kdysi to zažil sám. Baaqlina. Zaprášené městečko v Libanonu. A věznitelé posedlí až nelidskou nenávistí. Nikdy nemohl zapomenout antracitovou tvrdost jejich očí a srdcí.

Baaqlina. Měl tam zemřít. Smířil se s tím. Nakonec odtud samozřejmě odešel jako svobodný člověk. Díky intervenci Nadace svobody. Sehrály v tom roli peníze? To se nikdy nedozvěděl. Ale ještě dlouho po svém osvobození si kladl otázku, zda se smrti vyhnul opravdu, nebo jen dočasně. Ty myšlenky a pocity měly iracionální základ a Janson se s nimi jaktěživ nikomu nesvěřil. Ale jednou by je mohl prozradit Peteru Novakovi. Ten by pochopil, že si hrůzou neprošel sám, a třeba by v tom nalezl útěchu. Agent to Novakovi dlužil. Vlastně mu vděčil úplně za všechno. Stejně jako tisíce a možná i miliony dalších lidí, Peter Novak řešil krvavé konflikty po celém světě. Teď někdo vztáhl ruku na něj samotného a draze za to zaplatí.

Jansona zaplavila vlna soucitu s Novakem a stejně silná zlost na ty, kteří ho chtěli odstranit. Podobným pocitům se celý život vyhýbal. Měl pověst chladnokrevného a rozvážného člověka. Vysloužil si přezdívku “stroj”.

Některým lidem jeho povaha vadila. V jiných vyvolávala jistotu a důvěru. Paul však věděl, že není z kamene: jen se uměl skvěle ovládat. Zřídkakdy dal najevo strach, byť se hrozně bál. Zakrýval své city, i když ho spalovaly jako plamen. Zvlášť po výbuchu v Kaligu, kde přišel o jediné, co pro něj v životě mělo smysl. Je těžké milovat, když člověk ví, jak snadno může láska zahynout. Je těžké důvěřovat, když si uvědomí, jak snadno se důvěra poruší. Před desítkami let obdivoval jednoho muže. A ten ho zradil.

Nejen jeho, zradil lidství.

Helena mu jednou řekla, že je hledač. Hledání skončilo, odpověděl jí tehdy. Našel jsem tebe, a něžně ji pak líbal na čelo, oči, nos, ústa i šíji. Ale ona tím myslela něco jiného: chtěla říct, že hledá smysl života. Něco nebo někoho většího, než je on sám. Možná někoho takového jako Peter Novak.

Peter Novak: na pohled lidská troska, ale v jádru světec. Mohl se z něj stát skvělý ekonom. Ostatně, některé jeho teoretické přednášky byly hojně citovány. Mohl se z něj stát Midas jednadvacátého století, hýčkaný miláček žen, obdoba mughalského císaře Sáhdžahána, který postavil Tádž

Mahal. Ale on měl jediný zájem: zanechat svět v lepším stavu, než ho našel. Sám se přitom narodil na krvavých bojištích druhé světové války.

“Přišli jsme pro vás,” oznámil mu Janson.

Peter Novak udělal jeden opatrný krok od kamenné zdi a stáhl ramena dozadu, jako by chtěl zařvat z plných plic.

Ale kdepak křik, pouhé mluvení ho stálo obrovské úsilí.

“Přišli jste pro mě,” zasípal vězeň. Byla to nejspíš jeho první slova po několika dnech.

Co to s ním provedli? Nalomili mu tělo, nebo i duši?

Janson ze zkušenosti věděl, že tělo se hojí rychleji. Soudě podle dýchání měl Novak asi zápal plic. Z dýchání zatuchlého vzduchu žaláře se mu v nich nahromadily hleny.

“Pracujete pro něj,” řekl Novak. “No jistě. Říká, že může být jen jeden! Až mě odklidí z cesty, nikdo ho už

nezastaví.” Jeho slova zněla naléhavě, postrádala však logiku.

“My pracujeme pro vás,” odvětil Janson. “Přišli jsme vás osvobodit.”

V pichlavých očích významného muže se objevil zmatený výraz. “Jeho nezastavíte!”

“O kom to mluvíte?”

“O Peteru Novakovi!”

“Vy jste přece Peter Novak.”

“Ano! Jistě!” Založil ruce na prsou a napřímil záda jako diplomat na oficiálním shromáždění.

Copak se zbláznil?

“Přišli jsme pro vás,” zopakoval Janson, když Katsaris našel na kroužku klíč od zámku Novakovy cely. Mříž se otevřela. Novak nehnul ani brvou. Janson si prohlížel jeho zornice. Není nadopovaný? Po chvíli usoudil, že se na něm jen podepsalo trauma z uvěznění. Tři dny ho drželi ve tmě.

Nepochybně mu dávali vodu a jídlo, ale ne naději.

Paul poznával rysy posttraumatické psychózy. V

jednom zapadlém libanonském městečku jí kdysi sám neunikl. Lidé čekají, že rukojmí padnou na kolena vděčností nebo začnou své zachránce objímat, jak to vídají ve filmech.

Realita však bývá odlišná.

Katsaris se na Jansona nervózně podíval a poklepal na hodinky. Každá další minuta zvyšovala riziko.

“Můžete chodit?” zeptal se Janson ostřejším tónem, než

zamýšlel.

Finančník odpověděl až po chvíli. “Ano. Snad.”

“Musíme okamžitě pryč.”

“Ne,” zaprotestoval Peter Novak.

“Prosím vás, nemůžeme čekat.” Novak pravděpodobně trpěl zmatkem a dezorientací čerstvě propuštěného vězně.

Ale co když v tom bylo něco víc? Nerozvinul se u něj stockholmský syndrom? Nezradily ho snad morální pohnutky, jimiž se tak proslavil?

“Ne, nejsem tady sám!” zašeptal.

“Co to říkáte?” přerušil ho Řek.

“Je tady ještě někdo.” Zakašlal. “Taky vězeň.”

“Kdo?” pobídl ho Katsaris.

“Jedna Američanka.” Ukázal na celu na konci uličky.

“Bez ní se odsud nehnu.”

“To nejde!” zpražil ho Katsaris.

“Jestli ji tady necháte, tak ji bez milosti popraví!”

Známý lidumil se zatvářil prosebně a pak rozkazovačně.

Odkašlal si, olízl popraskané rty a znovu se nadechl. “To si nevezmu na svědomí.” V jeho vybroušené angličtině zazníval jen náznak maďarského přízvuku. Další namáhavé nadechnutí. “Vy byste taky neměli.”

Jansonovi neušlo, že se vězeň pomaličku začíná vzpamatovávat a znovu se stává sám sebou. Pronikavé tmavé oči mu připomněly, že Novak není ledajaký člověk.

Byl to rozený aristokrat, zvyklý podrobovat svět vlastním představám. Měl k tomu nadání a využíval ho pro dobro lidstva.

Janson viděl jeho neochvějný pohled. “A jestli to nepůjde…”

“Tak mě tady budete muset nechat.” Ta slova zněla přerývaně, ale jednoznačně.

Janson na něj nevěřícně zíral.

Novakovi zacukalo v tváři a poté znovu promluvil. “Ve svých záchranných plánech jste asi se vzpurným rukojmím nepočítali.”

Bylo jasné, že mu to pořád úžasně myslí. Okamžitě využil své převahy a naznačil Jansonovi, že nehodlá diskutovat.

Agenti si vyměnili pohledy. “Theo,” hlesl Janson. “Běž

pro ni.”

Katsaris neochotně kývl. Vtom oba ztuhli.

Uslyšeli škrtnutí oceli o kámen.

Byl to povědomý zvuk. Takhle vrzla mříž, kterou otevírali cestou dolů.

Janson si vzpomněl na radostné zvolání jednoho z vojáků: Theylai.

Očekávaný host nesoucí čaj.

Paul a Theo vykročili z cely k zakrvácené sousední místnosti. Zaslechli zachrastění řetízku s klíči a pak se jim před očima zjevil podnos s konvicemi z tepaného kovu a několika komínky keramických šálků.

Spatřil ruce, jež tác nesly, byly nezvykle malé. A vzápětí muže… vlastně ještě kluka. Podle Jansona mohl mít tak osm let. Výrazné oči, kávová pleť, krátké černé vlasy.

Na sobě měl jen modré trenýrky. Ve velkých teniskách vypadal jako kocour v botách. Soustředil se na další schod: svěřili mu důležitý úkol a musel našlapovat co nejopatrněji.

Nic nesmělo upadnout. Nic se nesmělo rozlít.

Ve dvou třetinách cesty se náhle zarazil. Zápach ho možná varoval, že něco není v pořádku, nebo podivné ticho.

Chlapec se otočil a pohlédl na spoušť v místnosti, na strážné ležící v kalužích zasychající krve. Janson slyšel, jak se zajíkl a pak v hrůze upustil tác. Svůj vzácný tác, který měli strážní přijmout s takovým povděkem a radostí. Podnos slétl po schodech a hrnky se tříštily. Kouřící obsah konvice vychrstl mladíkovi pod nohy. Janson to všechno sledoval jako zpomalený film.

Všechno upadlo. Všechno se rozlilo. I krev.

Janson přesně věděl, co musí udělat. Kdyby ho nechal, kluk by utekl a zburcoval ostatní. Bylo potřeba udělat smutnou, ale bohužel nezbytnou věc. Jiná možnost neexistovala. Jediným máchnutím namířil na chlapce samopal s tlumičem.

Kluk na něj vyděšeně vykulil oči.

Nevinné osmileté děcko, které nedostalo příležitost vybrat si v životě vlastní cestu.

žádný bojovník. žádný vzbouřenec.

Obyčejný hoch. Jakou měl vlastně zbraň? Konvici s horkým mátovým čajem?

Na tom však nezáleželo. Vojenské příručky mají pro podobné osoby speciální termín: nežádoucí civilista. Janson věděl, co musí udělat.

Ale ruka se mu vzpírala. Odmítla uposlechnout jeho příkaz. Prst nechtěl stisknout spoušť.

Janson stál jako opařený. Hlavou se mu honila spousta věcí, ale nebyl schopen pohybu. Časem si vypěstoval naprostý odpor k nezbytným obětem “standardního taktického postupu” a teď mu to svazovalo ruce.

Chlapec se od něj odvrátil a bral schody po dvou –

zpátky nahoru, do bezpečí.

Jeho bezpečí pro ně však znamenalo zkázu! Jansona zavalila lavina výčitek: dvouvteřinovým zaváháním smrtelně ohrozil akci. Kluk spustí poplach. Tím, že mu dovolil žít, Janson podepsal rozsudek smrti Peteru Novakovi, Theovi Katsarisovi i sobě. A možná i dalším účastníkům mise.

Udělal

neomluvitelnou,

neodpustitelnou

a

neobhajitelnou chybu. Kvůli ní připravil o život mnohem víc lidí než jedno dítě. Zoufale přejížděl očima z Novaka na Katsarise. Jednoho si ohromně vážil, druhého měl rád jako svého syna. Akce skončila. Ztroskotala na nečekané překážce, a tou překážkou byl on sám.

Uviděl, jak Theo prolétl kolem a zanechal stopy v krvi.

Vrhl se nejkratší cestou ke schodišti a přeskakoval přitom mrtvoly i židle.

Chlapec doběhl už skoro ke dveřím, když ho Katsaris skolil tichou střelou přímo do srdce. I poté, co z hlavně vyšel záblesk, zůstal Řek v pevné palebné pozici s pistolí v obou rukou. Byl to postoj člověka, který si nemůže dovolit minout cíl. Protivník sice nemohl opětovat palbu, ale samotné jeho přežití znamenalo strašlivou hrozbu.

Jansonovi se zatmělo před očima. Pak znovu zaostřil a viděl, jak se z kamenných schodů řítí v kotrmelcích mrtvé dětské tělo. Dopadlo na poslední stupeň jako odhozená hadrová panenka. Když Janson přistoupil o kousek blíž, všiml si, že chlapcova hlava leží na kovovém podnose, který předtím tak hrdě nesl. U hebkých dětských úst se vytvořila bublina ze slin.

Jansonovi bušilo srdce, pomalu a mocně. Bylo mu špatně. Ze sebe sama a z toho, co málem dovolil, i z nutného důsledku. Jaká hrůza, takhle zničit jedinou věc, na které na světě záleží. Lidský život. žádný Derek Collins na tomto světě by ho nikdy nepochopil. Najednou si vzpomněl, proč změnil práci. Uznával, že podobným rozhodnutím se nelze vyhnout. jen už je nechtěl sám dělat.

Katsaris na něj vrhl nechápavý pohled. Proč zkoprněl?

Co mu přelítlo přes nos?

Jansona skoro dojalo, že se Theo tváří spíš zmateně než vyčítavě. Správně by na něj měl mít vztek, jaký k sobě cítil sám. Zlost mohla ztlumit jedině vojenská úcta k učiteli.

Zůstal z ní jen nevěřícný úžas.

“Musíme vypadnout,” vyhrkl Janson.

Řek ukázal ke schodišti a plánovanému východu.

Jenže Janson všechny plány vymýšlel, a tak věděl, kdy je potřeba je pro dobro věci změnit. “To je teď moc riskantní. Musíme najít jinou cestu.”

Uvěří ještě Katsaris jeho úsudku? Akce bez velitele znamenala jistou cestu do pekel. Musel ukázat, že má situaci pod kontrolou.

“Nejdřív musíme vyzvednout tu Američanku,” sdělil mu.

O dvě minuty později si už Katsaris hrál se zámkem dalších železných dveří. Novak s Jansonem přihlíželi. Mříž

se s vrznutím otevřela.

Baterka osvítila rozcuchané vlasy, které kdysi byly blond.

“Neubližujte mi, prosím vás,” zafňukala žena schoulená v cele. ” Neubližujte mi, prosím!”

“My vás jen vezmeme domů,” řekl Theo a přejel po ní světlem, aby mohli posoudit její fyzický stav.

Byla to Donna Heddermanová, ztracená studentka antropologie. Janson poznával její tvář. Když KOF dobyla Steenpaleis, zřejmě zavřela do chládku i ji. Vzbouřenci si nejspíš řekli, že dva důležité zajatce bude snadnější hlídat na jednom místě.

Donna Heddermanová byla statná žena se širokým nosem a kulatými tvářemi. Trpěla značnou nadváhou a i po sedmdesáti dnech v zajetí měla ke štíhlé postavě daleko.

KOF se starala, aby její vězni dostávali dobře najíst. Aspoň trochu inteligentní teroristické skupiny na to opravdu dbají.

Vycházejí z drsné kalkulace, že vězeň oslabený hladověním může podlehnout nemoci a zemřít. Tím by nad ním fanatici ztratili moc. Mrtvý vězeň by unikl popravě.

Přesto si Donna Heddermanová prožila peklo. Čišelo to z její křídově bílé pleti, zacuchaných vlasů i vytřeštěných očí. Janson viděl její fotky v novinových článcích o únosu.

Na snímcích ze šťastnějších dob byla baculatá, rozzářená, skoro jako andílek. Zkrátka veselá dívka. Dlouhé týdny v zajetí to všechno odvály. KOF ji ve svém prohlášení nesmyslně označila za americkou špionku. Už vzhledem k jejím levicovým názorům něco takového nepřipadalo v úvahu. Měla prostě jen soucit s trpícími Kagamany, ale místní povstalecká organizace odsuzovala soucit jako nerevoluční postoj. Soucit oslabuje strach, a o ten šlo Kalifovi především.

Následovala dlouhá pomlka. “Pro koho děláte?”

zeptala se studentka rozechvělým hlasem.

“Pracujeme pro pana Novaka,” vysvětlil jí Janson a sklidil za to nedůvěřivý pohled.

Magnát po chvíli přikývl. “Mluví pravdu. Jsou to naši přátelé.”

Donna Heddermanová vstala a vykročila k otevřeným dveřím. Měla oteklé kotníky, a tak nemohla pořádně chodit.

Janson se tiše poradil s Katsarisem. “Jiná cesta existuje a v tuhle chvíli se mi jeví jako schůdnější. Ale musíme dát dohromady materiál. Oba u sebe máme kousek semtexu.

Budeme ho potřebovat.” Do jejich výzbroje patřil bochánek plastické trhaviny s roznětkou, standardní výbava pro zvláštní operace v neznámém prostředí.

Řek si ho pozorně změřil a pak přikývl. Jansonův přesvědčivý tón ho uklidnil. Velitel svou práci nezapomněl.

A pokud snad ano, šlo jen o chvilkový výpadek. Byl to pořád ten starý dobrý Janson.

“Petrolejky.” Američan na ně ukázal. “Než tady zavedli elektřinu, byl to hlavní zdroj světla. Guvernérova pevnost musela mít ve sklepení nádrž s petrolejem, která se plnila zvenčí. Určitě chtěl mít dostatečnou zásobu.”

“Možná ji rozřízli,” poznamenal Katsaris. “A zalili betonem.”

“Možná. Ale spíš v tichosti zrezavěla. V suterénu je plno místa. Víc prostoru tady nepotřebovali.”

“To je fakt. Jak ji najdem?”

“Podle plánu má stát asi dvě stě metrů od severozápadní hradby. Nevěděl jsem, k čemu je, ale teď mi to došlo.”

“Hmm, to je pěkná dálka,” ucedil Katsaris. “Zvládne to ta ženská?”

Donna Heddermanová se chytila železné mříže, aby udržela vzpřímený postoj. Dlouhodobou nehybností jí zeslábly svaly a mohutná postava jim dávala pořádně zabrat.

Novak na ni pohlédl a s rozpaky se odvrátil. Janson si dokázal představit, jaký vztah se vyvinul mezi dvěma vyděšenými vězni, kteří se sice neviděli, ale mohli se dorozumívat, šeptat si potrubím, vyklepávat šifry na kovové mříže a předávat vzkazy naškrábané špínou na kousky látky nebo papíru.

“Běž napřed, Theo. Až ji najdeš, dáš mi vědět, a já přivedu ostatní.”

Uběhly tři minuty. Pak se mu ve sluchátku ozvala Katsarisova vítězoslavná slova. “Mám ji!”

Janson se podíval na hodinky: další otálení bylo nebezpečné. Kdy asi dorazí další směna strážných vystřídat své druhy? Kdy zase zaslechnou vrznutí ocelové mříže na schodišti?

Agent vedl Petera Novaka a Donnu Heddermanovou zatuchlou podzemní chodbou ke staré cisterně s petrolejem.

Američanka se o něj opírala, ale i tak kráčela pomalu a s bolestným výrazem. Osud mu bohužel rozdal špatné karty.

Nemohl si vybírat.

Nádrž, zjevně dlouho nepoužívaná, měla železná dvířka s olověnou obrubou, aby dobře těsnila.

“Nemáme čas,” řekl Janson. “Musíme je vykopnout.

Panty jsou samá rez. Stačí jim jen trochu pomoct.” Rozběhl se ke dveřím a vykopl nohu. Pokud by nepovolily, mohl by se zranit. Ale naštěstí se zhroutily v oblaku prachu a zoxidovaného kovu.

Janson se rozkašlal. “Vytáhni semtex,” zavelel.

Vstoupil do prostoru, který kdysi sloužil jako jímka na petrolej. Komora pobitá mědí stále čpěla chemickým zápachem. Plnicí otvor se skrýval pod zatvrdlou dehtovou usazeninou na stěnách. Tvořily ji ropné nečistoty, jež zde přežily desítky let.

Poklepal pažbou samopalu na vnější zeď a uslyšel duté zvonění měděných plátů. Ano, to bylo to správné místo. Asi metr nad zemí, zvenčí možná necelý.

Katsaris nalepil kolem drobného rezavého otvoru béžový tmel jako nějakou žvýkačku. Pak do něj vmáčkl dva stříbrné drátky tenké jako vlásek. Vedly ke kulaté lithiové baterii, podobné těm do hodinek a naslouchátek. Baterie nešikovně visela, a tak ji Katsaris raději vtiskl do semtexu, aby se nehýbala.

Janson zatím vytáhl svůj kousek semtexu a chvíli zvažoval nejlepší místo druhého výbuchu. Byla to zásadní otázka. Neúspěch si nemohli dovolit. Dosud je chránily pevné stěny věznice, které je bezpečně oddělovaly od zbytku severního křídla. Došlo k masakru, ale nikdo nic neslyšel, tedy kromě obětí. Neexistoval však způsob, jak odtud v tichosti zmizet. Kamenným palácem okamžitě projede šok z výbuchu a zburcuje všechny v okolí. Povstalci nebudou na pochybách, odkud se exploze ozvala a kam mají vyslat vojáky. Úniková cesta musela být bez překážek, jinak by veškeré jejich úsilí bylo marné.

Američan přimáčkl svůj kousek plastické trhaviny do rohu, kde se stěna stýkala s oblým vrškem cisterny, necelý metr od Katsarisovy nálože.

Výbušnina se však odlepila. Janson ji zachytil ještě nad zemí. Béžový tmel nechtěl přilnout k mastnému povrchu.

Co teď? Vytáhl dýku a oškrábal gumovitou usazeninu v koutě nádrže. Čepel byla okamžitě olepená, kužel svítilny však odhalil lesklý kov.

Přitiskl k místu čistou stranu semtexu. Uchytil se, ale nejistě, jako by chtěl každou chvíli spadnout.

“A teď pryč!” houkl Janson.

Vykročili z cisterny. Janson se ještě jednou naposledy ohlédl, jestli výbušnina drží na místě. Když došli k rukojmím za roh chodby, stiskli dálkové ovladače a aktivovali baterie.

Následovala ohlušující exploze s hromovou ozvěnou.

Znělo to jako nekonečná řada basových reproduktorů, které dostaly zpětnou vazbu. Převalily se přes ně rázové vlny, až

se jim třásly i oči. Z cisterny se vyvalil bílý kouř, který přivál známý dusitý zápach plastické trhaviny, a ještě něco: slanou příchuť mořského vzduchu. Měli volnou cestu z pevnosti.

Tu však ocení jedině živí…

8

Jak dlouho asi Kagamské osvobozenecké frontě potrvá, než zmobilizuje síly? Dvě minuty? Nebo méně? Kolik strážných je ve službě? A kolik jich asi hlídá hradby?

To se brzy ukáže.

Část zdi z masivního kamene se při výbuchu zřítila a všude se válely kovové pláty se zubatým okrajem. Theova baterka však potvrdila naději, kterou přinesl vlhký vánek od moře. Vzniklý otvor byl dostatečně široký na to, aby jím prolezli ven, pokud si navzájem pomůžou. Katsaris šel jako první. Janson poslední. Mezi nimi dva zesláblí zajatci, kteří potřebovali podporu.

O osmdesát vteřin později byli všichni čtyři venku.

Mořský větřík zesílil a noční obloha byla jasnější než

předtím. Mraky se začaly rozplývat. Svítily hvězdy i měsíc.

Z noční záře velkou radost neměli. Dostali se sice ze žaláře, ale volní nebyli.

Aspoň zatím.

Janson stál s ostatními u vápencové zdi a odhadoval přesnou polohu. Slaný vzduch mu vyčistil nos a odvál neodbytnou vůni krve jeho obětí i živočišný pach nemytých zajatců.

Oblast bezprostředně u stěny znamenala z jistého pohledu nejbezpečnější místo. Cimbuří nad mořem se hemžilo ozbrojenými muži, z nichž někteří stáli u těžkých děl. To byl ostatně účel hradeb. Dalo se odtud střílet na válečné lodě jiných koloniálních říší. Se vzdáleností od stěny rostlo riziko odhalení.

“Můžete utíkat?” zeptal se Janson Novaka.

“Jak daleko?”

“Jen kousek,” uklidnil ho.

“Pokusím se,” odvětil miliardář a rázně zvedl bradu.

Bylo mu přes šedesát a prožil těžké chvíle v zajetí, ale silou vůle všechno zvládal.

Jeho skálopevné odhodlání Jansona uklidnilo. Donnou Heddermanovou si už tak jistý nebyl. Zdálo se, že každou chvíli dostane hysterický záchvat. A byla moc těžká na to, aby si ji přehodil přes rameno.

Položil jí ruku na paži. “Podívejte, nikdo po vás nechce něco, co nezvládnete. Rozumíme si?”

Zachvěla se a úpěnlivě k němu zvedla oči. Pohled na výsadkáře se začerněnou tváří pro ni nebyl příliš povzbudivý.

“Chci, abyste se soustředila, slyšíte?” Ukázal na skalisko padesát metrů od nich, kde se útes prudce svažoval.

Nízký plůtek s řídkými plaňkami a oprýskanou bílou barvou sloužil spíš jako vizuální ohraničení než skutečná zábrana.

“Půjdeme támhle.”

Podrobnosti plánu před ní radši nerozebíral. Neřekl jí, že se spustí na lanech k loďce čekající na zpěněné vodě osmdesát metrů hluboko.

Katsaris a Novak se rozběhli k převisu. Janson se supící Američankou je následovali.

V nočních stínech si mohli připadat jako na konci světa. Světlá skála a pak jen prázdno, naprosté a dokonalé.

A to prázdno bylo jejich cílem. A vlastně jedinou spásou. Pokud to ovšem stihnou včas.

“Najdi skobu!” křikl Janson na Řeka.

Útes tvořila rula, tvrdá hornina zvětralá do nepravidelných skalisek. Poblíž převisu vyčnívalo několik slibných výstupků. Použít jeden z nich bylo rychlejší než zatloukat do puklin skoby a karabiny. Řek hbitě dvakrát omotal lano kolem nejvýraznějšího výčnělku, udělal pod ním dračí smyčku a zajistil ji jednoduchým uzlem. Pokud by se jeden pramen prodřel o ostré skalisko nebo ho přeťala zbloudilá kulka, zbýval ještě druhý. Janson si přibalil do výbavy pružné lano značky Beal o průměru 9,4 mm, které zmírňovalo náraz při pádu. Bylo tenké, ale pro daný úkol dostatečně pevné.

Když Katsaris zajistil lano, Janson rychle navlékl Novaka do nylonového sedacího úvazku a pevně mu zapnul nohavičky i bederní pás. Nešlo o řízené slanění: práci musela odvést výstroj, ne člověk. Nesměla však být příliš složitá, aby ji mohli lehce nést. Jako brzda poslouží slaňovací osma. Jednoduchý kousek lesklé oceli menší než dlaň se dvěma kroužky, jedním velkým a jedním menším.

žádné pohyblivé části. Dalo se jím rychle a snadno provléct lano.

Katsaris protáhl smyčku velkým kruhem a ovázal ji kolem osy. Menší kroužek připnul karabinou na sedák Petera Novaka. Bylo to primitivní zařízení, ale poskytovalo dostatečné tření, aby se dala bezpečně ovládat rychlost klesání.

Z rohové věže nad cimbuřím vyšla dlouhá dávka ze samopalu.

Všimli si jich.

“Ježíšmarjá, Jansone, nemáme čas!” zařval Katsaris.

Ale mohli nějaký získat, možná minutu, možná méně.

Janson odepnul z vesty oslepující granát a hodil jej směrem k věži. Prolétl vzduchem přímo do strážnice.

Američan přehodil lano přes útes. Čím dřív Novak slaní, tím líp. Kagaman ve strážní věži byl bohužel hbitý a zkušený: popadl granát a včas ho odhodil. Nálož vybuchla ve vzduchu a její záblesk osvětlil čtyři lidi u okraje útesu jako reflektor.

“Co teď?” zeptal se Novak. “Já přece nejsem horolezec.”

“Skočte,” přikázal Katsaris. “Hned!”

“Vy jste zešílel!” vykřikl finančník, vyděšený černou prázdnotou všude pod sebou.

Řek ho náhle zvedl a strčil ze skály. Měl přitom co dělat, aby sám udržel rovnováhu.

Surový čin, ale nezbytný. Maďarský magnát nebyl schopen přijímat ani ty nejjednodušší pokyny. Jedinou šancí byl řízený pád. Převis útesu naštěstí zajišťoval dostatečnou vzdálenost od skalní stěny.

Janson uslyšel klouzání devítimilimetrového lana ocelovou osmou. Zvuk napovídal, že Novak klesá k hladině řízenou rychlostí. Strmý útes mu poskytoval ochranu před střelci na hradbách. Nemohli ho zasáhnout. Novak nemusel vůbec nic dělat. Zemská přitažlivost pracovala za něj.

A o zbytek se postará druhá skupina, čekající v loďce pod skálou.

Převis útesu po celá staletí chránil pevnost před útokem z vody. Skaliska a mělčiny navíc nedovolily válečným lodím připlout příliš blízko. Pevnost stála na výhodném místě. Tytéž vlastnosti ovšem mohly propůjčit bezpečí i případným vetřelcům.

Peter Novak byl už skoro dole.

Ostatní to měli o dost těžší.

Janson a Katsaris mohli slanit z útesu snadno. Ale co s Donnou Heddermanovou? Neměli pro ni žádný sedák ani brzdný systém.

Agenti na sebe dlouze pohlédli: mlčky se dohodli na zoufalém plánu.

Řek udělal dvojitou smyčku kolem dalšího výčnělku ve skále. Tvářil se přitom výmluvně. Zatracená Američanka!

Ale nechat ji tam nemohli. To nepřipadalo v úvahu.

Palba zvedla do výšky bolestivou spršku kamení.

Neměli čas.

Čím dál víc strážných bezhlavě pálilo na útes. Jistě, tma a mlha ztěžovaly míření. K zabití na čtyřicet metrů potřebuje střelec větší přesnost. Rebelové to však vynahrazovali obrovskou přesilou. Uprchlíky skrápělo čím dál víc střel. Bylo jen otázkou času, kdy nějaká z nich zasáhne cíl.

“Uvaž se,” nařídil Janson Katsarisovi. Sám zatím nasadil ženě vlastní sedák; pružný nylonový postroj pevně obepnul její stehna a široký pas. Chvatně provlékl lano osmou a jemně strčil zajatkyni ze skály.

Janson zůstal bez sedáku i slaňovátka. Stoupl si zády k útesu a rozkročil se nad lanem. Omotal si je kolem levé hýždě, pak nahoru přes prsa, kolem hlavy k pravému rameni a nakonec zpátky dolů po zádech k levé ruce. Provaz tak vytvořil esíčko kolem jeho trupu. Pravou rukou bude řídit, levou regulovat rychlost. Nylonové oblečení ho jakž takž chránilo před spáleninami. Nedělal si však iluze. Kdysi při výcviku už takhle jednou slaňoval. Věděl, že to bude bolet.

“Tohle vážně funguje?” zeptal se Katsaris skepticky.

“No jasně,” odvětil Američan. “Už jsem to dělal.”

Tenkrát doufal, že je to poprvé a naposled…

Třesklo několik dávek z automatu a útes zasypalo krupobití olova. Skála pod jejich nohama explodovala a úlomky kamení vylétly Jansonovi do obličeje. Rychle!

“Zasekla jsem se!” zanaříkala Donna Heddermanové asi z desetimetrové hloubky.

“Hned tam jsme,” houkl na ni Janson a společně s Katsarisem se odstrčil od převisu. Oba se ohnuli v pase, nohama kolmo ke skále. Kde to jen trochu šlo, kráčeli jako po zemi. Janson trpěl. Nylonová vrstva byla silná, ale provaz se mu přesto zařezával do kůže. Aby zmírnil tlak, musel napínat své rozbolavělé svaly.

“Pomoc!” Rozechvělý ženský hlas se odrážel od skály.

Našli ji zhruba ve třetině cesty. Hned viděli, co se stalo. Dlouhé rozcuchané vlasy se jí zamotaly do slaňovací osmy. Měli to předvídat. Katsaris vytáhl nůž a přiblížil se k ní z boku. Američanka srdceryvně vykřikla. Stačilo jediné říznutí, a zacuchané vlasy byly volné. Jenže pořád jich na hlavě měla dost a stejný problém se mohl znovu opakovat.

Řek pustil prusíkovací smyčku a nechal ji zadrhnout na laně, aby nesjel dolů.

“Ani hnout,” nakázal jí. Kousek po kousku se k ní přisouval. Vzal do dlaní dlouhé kadeře a odřízl je. Nedbal přitom na její nesouhlasné vřeštění. Nebyl to zrovna elegantní účes, zato báječná prevence.

Janson se usilovně snažil držet krok s ostatními a zatínal zuby, jak se lano napínalo. V jednu chvíli mu omotalo hrudník jako hroznýš, že nemohl ani dýchat. Jindy se mu zarylo do hýžďových svalů. Konejšil se, že slaňování bez sedáku je přirozené asi jako porod. Bez bolesti to nejde.

Ruce měl sice zmožené, ale kdyby provaz pustil, od skalisek pod ním by ho už vůbec nic nedělilo.

Musel ještě chvíli vydržet. Nepřestával si připomínat, že na ně pod útesem čekají kolegové v ultralehkém nafukovacím člunu z výbavy letounu BA609. Budou odpočatí a připravení. Janson s ostatními u nich najdou bezpečí. Tedy pokud se k nim dostanou.

Čistý jak voda, chladný jak led.

Vteřiny se táhly jako celé hodiny. Slyšel, jak členové záchranného týmu odvázali Petera Novaka a vytáhli ho do člunu.

Závod vrcholil. Pokud vojáci předtím pochybovali, kam uprchlíci zmizeli, lana na skále jim všechno prozradí. A pokud je přetnou, tři lidé se zřítí vstříc smrti. Měli dva spojence: tmu a mlhu. Jejich největším nepřítelem byl čas.

Jedinou naději na přežití znamenala rychlost, vyvléct se z lan a co nejrychleji skočit do člunu.

Kolik času uběhlo? Čtyřicet vteřin? Padesát? Minuta?

V okamžiku naprostého vyčerpání Janson ucítil, jak po něm sahají čísi ruce, a vyklouzl ze záchranného lana, jež se změnilo v mučicí nástroj. Když dosedl na ploché dno plavidla, rozhlédl se kolem. Bylo jich šest. Novak, Heddermanová, Katsaris, Andressen a Honwana. Pilot Hennessy určitě seděl za kniplem letadla BA609.

Motor zaječel a nafukovací loď Sea Force 490 vyrazila od skalisek. Necelý kilometr plula podél břehu a pak se stočila do vod zahalených mlhou, která je chránila před nepřáteli. Zvolili kurz, který je měl vyvést z dosahu vzbouřeneckých děl. “Všichni na palubě,” ohlásil Andressen do vysílačky Hennessymu v BA609. “Plus jedna.”

Kus od nich cáklo do moře několik střel. Byly to kulky vypálené ze zoufalství, aby se neřeklo. I zbloudilý projektil může někdy dosáhnout stejného výsledku jako pečlivě mířený.

Asi po osmi stech metrech od břehu hřmot utichl.

Palba sice neustávala, ale rány se ztrácely v pleskání nepokojného oceánu. Člun Sea Force se houpal v rytmu vln.

Silné motory běžely naplno a soupeřily s vodou vzedmutou monzunem. Když pobřeží Anury zmizelo v oparu, Janson si letmo uvědomil, jak nicotné je jejich plavidlo proti širému moři. Vezlo však velice důležitý náklad. Aspoň pro ty, jimž ležela na srdci budoucnost světa.

Peter Novak seděl po směru plavby. Z jeho zaťatých čelistí Janson vyčetl, že znovu začíná být sám sebou. Měl však prázdný výraz. V myšlenkách bloudil někde úplně jinde. Ve vlasech i na tváři se mu leskly perličky mořské pěny. Hedvábnou košili mu zmáčela slaná voda. Tu a tam si projel rukou husté kadeře.

Donna Heddermanová ukrývala tvář v dlaních.

Schoulila se do klubíčka. Janson věděl, že se z prožitého šoku dlouho nevzpamatuje. Oba vězni padli do spárů KOF

za zcela odlišných okolností a bylo zajímavé sledovat ten kontrast.

Jansonovi muži také mlčeli. Buď v zadumání, nebo si opakovali zbývající kroky operace.

Vydají se za nimi vzbouřenci v motorovém člunu?

Vyloučit se to nedalo, ale spíš ne. Pro normální smrtelníky znamenal Adamův kopec obrovskou překážku.

Šestičlenná posádka lodě zaslechla šlehání rotorů. Od vrtulníku je však dělilo ještě čtyři sta metrů na otevřeném moři. Andressen se podíval na hodinky a přidal plyn. Měli zpoždění: záchranná operace trvala déle, než čekali. Člun stoupal a klesal na vlnách jako plavené dříví, ale silný motor ho udržoval ve víceméně přímém směru. Náhle letoun spatřili. Seděl na černém gumovém polštáři, který se při přistání sám nafoukl. Moře kolem něj se vařilo pod náporem zvířeného vzduchu od vrtulí. Hennessy, který měl pilotovat při návratu místo Honwany, jen připravoval hydrauliku.

Matný trup vrtulníku se rýsoval v prvních paprscích nového dne jako růžový motýl nad horizontem. Pár minut poté se z motýlka stala zářící světluška. Obloha se rozjasňovala. Temně fialová rychle přecházela v blankytnou modř. Svítání nad Indickým oceánem. První, které Peter Novak po několika dnech viděl.

Hennessy otevřel okno a zavolal na Jansona. “A kdo je ta ženská?” zeptal se nervózně.

“Říká ti něco jméno Donna Heddermanová?”

“Prokrista, Jansone. Měli jste vysvobodit jen jednoho.

Do tohodle krámu se už další člověk nevejde. Sakra, už tak jsme na hraně s palivem. Jestli naložíme dalších sto kilo, dojde nám cestou šťáva. Máme to jen tak tak.”

“Rozumím.”

“To doufám. Byl to tvůj plán. Čekám, že mi řekneš, kde mám přistát.”

Janson zavrtěl hlavou. “Na původním místě. Nikde blíž

tak bezpečná oblast není.”

“Tak co teda budeme dělat?” zajímal se Ir.

“Poletíte beze mě,” odvětil Janson. “Ve člunu je dost paliva na Srí Lanku.” Hennessy se zatvářil nevěřícně a velitel operace dodal: “Když omezím rychlost a využiju proudů. Věř mi. Vím, co dělám.”

“Na Srí Lance není bezpečno. Sám jsi to říkal, proboha.”

“Říkal jsem, že to tam není bezpečné pro Novaka. Já se nějak protluču. Připravil jsem si záložní plány, kdyby se něco vyvrbilo.” Lhal jen částečně. Sdělil Hennessymu průchodný plán, dopředu s ním však nepočítal.

Naložili

zadýchanou

a

brblající

Donnu

Heddermanovou do letounu. Měla rudou tvář a šaty zmáčené stříkající vodou.

“Pane Jansone?” I v tepajícím hřmotu vrtulí zněl Maďarův hlas ostře a jasně. “Jste velice statečný muž.

Přivádíte mě do rozpaků, což se jen tak někomu nepodaří.”

Sevřel Jansona nad loktem. “Tohle vám nezapomenu.”

Američan kývl a pak se zadíval přímo do hnědých očí Petera Novaka. “Ale, prosím vás. S ohledem na naši bezpečnost vás o to naopak žádám.” Odpověď hodná profesionála. A Janson jím rozhodně byl.

Dlouhá pauza. “Jste fajn chlap,” řekl finančník.

Katsaris pomohl Peteru Novakovi po schůdcích do letadla a pak znovu sešel dolů.

S vážnou tváří se zadíval na Jansona. “Já zůstanu. Ty leť.”

“Ne, kamaráde.”

“Prosím,” naléhal Katsaris. “Potřebujou tě tam. Jsi přece šéf. Co když se něco stane?”

“Teď už se nic nestane. Novak je v dobrých rukou.”

“Sto mil na širém moři v nafukovací loďce, to není žádná sranda,” opáčil Katsaris ledově.

“Chceš naznačit, že jsem na to starý?”

Řek zavrtěl hlavou, ani se neusmál. “Prosím tě, Paule.

Pusť mě k tomu.” Jeho černé vlasy se zaleskly v ranním slunci.

“Ne, sakra!” vybuchl Janson. “Je to můj problém, moje chyba. Nikdo z týmu na sebe nesmí brát riziko místo mě.

Konec řečí.” Byla to otázka hrdosti. I v temném světě tajných operací platí slova jako odvaha nebo čest. Katsaris ztěžka polkl a poslechl. Ale obavy z tváře vymazat nedokázal.

Janson zařadil nižší převodový stupeň: při pomalejší plavbě klesá spotřeba paliva. Pak si podle kompasu na hodinkách ověřil kurz. Na pobřeží Srí Lanky to stihne za tři nebo čtyři hodiny. Tam měl kontakt, který by mu mohl zajistit odvoz nákladním autem na mezinárodní letiště Kolombo, pokud ovšem nepadlo do rukou Tamilských tygrů. Ideální podmínky vypadají jinak. Ale lepší možnost se nenabízela.

Sledoval, jak malý tyrkysový vrtulník stoupá do vzduchu v jakýchsi čtvercových vzorcích. Začínal svou dlouhou pouť do Katchallu a využíval k tomu převládajících větrů.

Časné ranní nebe mělo nádherně azurovou barvu, v níž

se laminátový trup vrtulníku téměř ztrácel. Stroj hladce klouzal vzduchem a Jansona naplnil pocit rostoucího klidu a úlevy.

Byl na sebe pyšný. Podařilo se jim zvládnout zdánlivě neřešitelnou situaci. Peter Novak byl na svobodě. Fanatici přijdou o prominentního zajatce a utrpí ponížení. Janson se pohodlně usadil ve člunu a pozoroval, jak letoun stoupá stále výš. Díky tříosému pohybu vypadal skoro jako výtvor přírody, neposedné šídlo.

Přiblížit se k pobřežním mělčinám Srí Lanky ve člunu není jen tak. Tamní písečné prahy jsou velice zrádné. Z

Kolomba však létá spoj do Bombaje a odtud se dá přímo pokračovat do Spojených států. Janson i Katsaris si zapamatovali telefonní číslo Márty Langové. Dala se zastihnout kdekoli. V loďce sice chybělo jakékoli spojovací zařízení, Američan však věděl, že Katsaris převezme velení.

Za pár minut jistě oznámí Novakově zástupkyni splnění úkolu. Janson doufal, že jí zavolá sám, ale Katsaris na to neměl o nic menší právo. Bez něj by nad nepřízní osudu nezvítězili.

Janson předpokládal, že Nadace svobody ještě před návratem vrtulníku do Katchallu sestaví vzdušnou flotilu.

Dál sledoval stoupající letoun, lehký a nádherný.

A pak, ne! To přece není možné, určitě ho šálí zrak!

Spatřil oslepující záblesk. Výbuch. Ranní obloha se rázem zbarvila doběla, ale vzápětí převládla žlutá barva hořícího paliva. Kousky trupu se začaly snášet k moři.

Ne! Kristepane, to ne!

Několik dlouhých vteřin cítil Janson naprosté otupění.

Zavřel oči a znovu se podíval. Možná se mu to jen zdálo.

Odlomená vrtule se líně otáčela ve vzduchu a pak se zřítila do vody.

Panebože.

Takovou spoušť v životě neviděl. Najednou se mu začalo svírat srdce, víc a víc. Theo. Theo Katsaris, kterého bral jako vlastního syna. “Nech mě tady,” prosil ho Theo a on ho odmítl, z ješitnosti a pýchy.

Byl mrtvý. Seškvařil se před jeho očima.

V duchu si promítl tváře ostatních. Zamlklý kliďas Manuel Honwana. Andressen: loajální, pečlivý, spolehlivý a smířlivý, nikdy se nedral dopředu, a tak ho člověk snadno podcenil. Sean Hennessy, kterého dostal z cely anglického vězení, a tak ho vlastně odsoudil k smrti. Donna Heddermanová, nešťastná americká studentka.

Všichni zemřeli. Kvůli němu.

A Peter Novak. Největší humanista nového století. Obr mezi lidmi. Mírotvorce. Muž, který kdysi zachránil Jansonovi život. A důvod celé mise.

Proměnil se v popel tisíc metrů nad Indickým oceánem. Neuvěřitelné vítězství se na úsvitu nového dne proměnilo v noční můru.

Janson věděl jen to, že nešlo o nehodu, žádné selhání motoru. Výbuch, který o pár vteřin předcházel samotnému vznícení hořlavé směsi, hovořil jasnou řečí. Byla to důkladně naplánovaná akce. Přinesla smrt čtyřem nejlepším lidem, jaké znal, a jednomu z nejlepších mužů, jaké poznal celý svět.

Co se to sakra stalo? Kdo mohl něco takového připravit? Kdy plán vznikl?

A proč? Proboha, proč?

Janson se svezl na podlahu člunu, ochromený žalem, bezradností a vztekem. Na širém moři si najednou připadal jako v hrobě, s těžkým břemenem na prsou. Nemohl pořádně dýchat. V žilách mu stydla krev. Neklidné moře ho vábilo lékem věčného zapomnění. Byl úplně na dně a měl strašný strach. Věděl, jak trápení ukončit. Ale nešlo to.

Za kohokoli z nich by položil život. Jenže to nebylo řešení.

Přežil jen on.

V racionálním zákoutí mysli mu tikal hodinový strojek ledového vzteku. Vzal útokem pevnost fanatiků a strašlivě na to doplatil. Cloumala s ním zlost. Malomyslnost a smutek musely uvolnit cestu silnějšímu citu, absolutní a neústupné touze po spravedlnosti. Právě ona mu velela, aby nepodléhal ostatním emocím. Zůstal jediný naživu. Musel zjistit, co se právě stalo.

A proč.

ČÁST

DRUHÁ

9

WASNINGTON, D. C.

“Hlavní věc je utajení,” řekl muž z Obranné zpravodajské služby (DIA) ostatním v místnosti. S hustým temným obočím, širokými rameny a svalnatýma rukama vypadal jako manuálně pracující člověk. Ve skutečnosti byl Douglas Albright intelektuál, věčně zahloubaný a přemýšlivý. Měl doktorát ze srovnávací politologie a vystudoval i základy teorie her. “Utajení je priorita číslo jedna, dvě i tři. To budiž řečeno naprosto jasně.”

Všichni to dobře chápali, protože jinak by se schůzka nekonala na tak neobvyklém místě. Mezinárodní centrum Meridian se nacházelo na Crescent Place, kousek od Šestnácté ulice na vrchu Meridian. Neokázale hezká budova novoklasicistického stylu hovořila stavebním jazykem úředního Washingtonu. Člověk by ji nerozlišil od ostatních.

Diskrétní elegance domu úzce souvisela s jeho funkcí.

Středisko nepatřilo státu, ale prohlašovalo se za neziskovou vzdělávací a kulturní instituci. Ve skutečnosti ovšem sloužilo hlavně k soukromým setkáním vysokých úředníků.

Průčelí zdobily vkusné dveře z vyřezávaného dubového dřeva. Důležitější byl však boční vchod z privátní příjezdové cesty, díky níž mohli hodnostáři přijíždět a odjíždět bez povšimnutí. I když budova stála jen míli od Bílého domu, měla nesporné výhody pro pořádání jistých schůzek, zvláště tajných ministerských porad bez oficiálního požehnání.

Účastníci po sobě nezanechávali papírovou stopu, kterou si žádala bezpečnostní opatření v Bílém domě, staré vládní budově, Pentagonu nebo sídlech zpravodajských služeb.

žádné zápisy či záznamy. Jako by se nikdo s nikým nesešel.

Kolem malého jednacího stolu sedělo pět pobledlých mužů. Pracovali v podobném oboru, ale vzhledem ke struktuře státních orgánů by za normálních okolností nikdy nepřišli do styku. Plán, který je svedl dohromady, měl ovšem do normálu daleko a mohl mít katastrofální důsledky.

Na rozdíl od svých nadřízených neprošli politickou nominací. Byli to kariérní úředníci, kteří pracovali na programech daleko překračujících trvání jakékoli vlády.

Podléhali šéfům, kteří se ve čtyřletých cyklech obměňovali, ale horizont jejich úkolů sahal mnohem dál. Aspoň to tak brali.

Naproti chlapíkovi z obranné rozvědky seděl zástupce ředitele NSA, Národní bezpečnostní agentury. Měl vysoké ustarané čelo a jemné napjaté rysy. Zakládal si na tom, že za každých okolností dokáže zachovat klid. Chladná maska však začala povážlivě praskat. “Utajení je potřeba, to jistě.

Podstata pokynů je mi jasná,” pravil tiše. “O našem objektu se to ale říct nedá.”

“Paul Elie Janson,” pravil náměstek ministra zahraničí, který byl na papíře šéfem Úřadu pro zpravodajství a výzkum. Nějakou dobu předtím nepromluvil. Měl atletickou postavu, hladkou tvář a rozcuchané slámové vlasy. Silné brýle s černou obrubou mu dodávaly na důstojnosti. Všichni v místnosti věděli, že náměstek má zkušeností na rozdávání, a proto bedlivě sledovali jeho reakce. “Jak víte, Janson patřil k nám. Dokumenty, které o něm máte k dispozici, jsou dost syrové. Za to se omlouvám, takhle vypadly ze spisů, na přípravu nebyl čas. Přesto si myslím, že si z nich uděláte obrázek.”

“Je to jedna z našich mašin na zabíjení, Dereku,”

zamračil se Albright na náměstka. Měl vysoké postavení, ale celou kariéru strávil v analýze, ne v operacích, a to se na něm podepsalo. Hluboce zakořeněná nedůvěra, kterou lidé jeho ražení cítili ke kolegům z operačních štábů, byla velice často na místě. “Vy ty stroje vyrobíte, pustíte do světa a špínu pak uklidí někdo jiný. Jen nechápu, co to ten chlap zkouší.”

Muž z ministerstva zbrunátněl zlostí. “Napadlo vás, že možná někdo něco zkouší na něj? Nepředbíhejme, je to riskantní. V životě neuvěřím, že Janson zradil.”

“Bohužel nemáme jistotu,” ozval se po chvíli Sanford Hildreth z Národní bezpečnostní agentury. Otočil se k muži vedle, počítačovému expertovi, který se proslavil tím, že téměř sám přepracoval základní zpravodajskou databázi CIA. “Nebo nám něco uniklo, Kazi?”

Kazuo Oniši zavrtěl hlavou. Vyrůstal v jižní Kalifornii a vystudoval místní techniku. Zachoval si lehký přízvuk počítačové kolébky Silicon Valley, díky němuž působil ležérně, i když byl třeba vážný. “Můžu vám říct, že jsme zaznamenali zvláštní aktivitu. Někdo možná narušil naše bezpečnostní systémy. Ale nevím kdo. Aspoň zatím.”

“Řekněme, že máš pravdu, Dereku,” pokračoval Hildreth. “V tom případě toho chlapa lituju. Ale program nesmí nic ohrozit. Doug má pravdu, to je hlavní věc.

Absolutně nic. Jinak by Amerika mohla přijít o svoje postavení. Je skoro jedno, co si ten Janson myslel. Nejspíš ale neví, do čeho se namočil.” Zvedl k ústům šálek a usrkl si kávy. Roztřesenou rukou ho vrátil na talířek. Doufal, že si toho ostatní nevšimli. “A nikdy se to nedoví.” Znělo to jako suché konstatování.

“To můžu podepsat,” přitakal ministerský úředník.

“Oznámili jste to Charlotte?” Charlotte Ainsleyová byla prezidentovou bezpečnostní poradkyní a hlavní spojkou tajných služeb v Bílém domě.

“Uděláme to ještě dneska,” řekl muž z NSA. “Ale vidíte nějakou jinou přijatelnou možnost?”

“V současné situaci? Zabředl do tekutých písků. I kdybychom chtěli, stejně mu nepomůžeme.”

“Když se nebude vzpouzet, půjde to líp,” podotkl analytik DIA.

“Jistě,” souhlasil Derek Collins. “Ale jak ho znám, jen tak se nevzdá.”

“Pak musíme podniknout radikální kroky,” řekl analytik. “Jestli program zkrachuje, jestli z něj vyjde najevo jen jedno procento, zničí to nejen nás, ale i všechno, na čem nám záleží. Úplně všechno. Dějiny posledních dvaceti let skončí v koši, a to v lepším případě. Spíš by se ale strhla další světová válka. jenže tentokrát ji prohrajeme.”

“Chudák,” hlesl zástupce ředitele NSA a listoval Jansonovým spisem. “Je v tom až po uši.”

Náměstek ministra zahraničí měl nutkání pokrčit rameny. “To my taky,” odvětil pochmurně.

ATÉNY

Řekové mu říkají néfos. Smog. Dárek západní civilizace vlastní kolébce. Okyseluje vzduch, urychluje rozklad starobylých památek a dráždí oči i plíce čtyř milionů obyvatel města. Nemůže uniknout z prstence hor a při inverzi leží na Aténách jako jedovatá deka. A jeden z takových dní právě byl.

Janson přiletěl do Atén přímou linkou z Bombaje a vešel do východní haly mezinárodního letiště Ellinikón. Cítil prázdnotu. Připomínal chodící mrtvolu. Byl jste chlap s kamenem místo srdce. Kéž by.

Několikrát

telefonoval

Mártě

Langové,

ale

bezvýsledně. K zešílení. Dala mu číslo své soukromé linky.

Tvrdila, že se na něj vždycky dovolá. Pokud by po třetím zazvonění nezvedla telefon, hovor se měl přesměrovat na její mobil. Zdůraznila mu, že to číslo mají jen tři lidé. Přesto se ozýval jen vyzváněcí tón. Volal na regionální ústředí Nadace svobody do New Yorku, Amsterdamu i Bukurešti.

Paní Langová tady není, informovali ho podřízení zdvořile.

Janson se nedal odbýt. Spěchá to. Čeká, že se ozvu. Jsem osobní přítel. je to mimořádně důležitá záležitost. Týká se přímo Petera Novaka. Vyzkoušel všechny postupy, ničeho však nedosáhl.

Vaše zpráva bude předána, opakovali mu pokaždé v trpném rodu. Ale strašnou a zdrcující pravdu jí vyřídit nemohli. Co jim asi tak měl říct? že je Peter Novak po smrti? Zdálo se, že lidé z Nadace o tom nevědí, a Janson si uvědomoval, že bude lepší jim to neříkat.

Když procházel terminálem Východ, uslyšel z reproduktorů všudypřítomnou americkou zpěvačku s jejím vtíravým hitem. Člověku na cestách není co závidět. Všude ho obklopuje tatáž uniformní kultura. Je jako v ulitě.

Vaše zpráva bude předána.

K čertu! Kde ta ženská vězí? Nezabili i ji? Nebo… Ta myšlenka ho šlehla jako bič. Co když měla v té hrůze sama prsty? Co když Novaka zabili členové jeho vlastní organizace? Takovou hypotézu nemohl automaticky vyloučit, i když měla zlověstný podtón. V tom případě by on sám byl jen figurkou na čísi šachovnici. Nezachránil muže, jemuž vděčil za svůj život, ale posloužil jako nástroj k jeho zničení. Děsná myšlenka. Vůbec nic nechápal. Proč zabíjet člověka odsouzeného na smrt?

Janson nasedl do letištního taxi a vydal se do aténské čtvrti Mets, jihozápadně od olympijského stadionu. Měl před sebou těžký úkol. Musel sdělit Marině Katsarisové, co se stalo. Musel jí to říct z očí do očí. Ta představa mu ležela na prsou jako balvan.

Letiště bylo deset kilometrů od cílového místa v centru Atén. Tísnil se na zadním sedadle a nemohl pořádně natáhnout nohy. Unaveně se rozhlížel. Dálnice vedoucí z předměstí Glyfada do kopcovitého srdce Atén připomínala dopravní pás s auty, jejichž zplodiny zamořovaly horký vzduch nad zemí oxidem siřičitým.

Američan si všiml malé dvojky v okénku taxametru a jeho oči se setkaly s pohledem zavalitého řidiče s temným strništěm vousů, jaké se nedají dokonale oholit.

“Vezeme někoho v kufru?” zeptal se Janson.

” V kufru?” zahlaholil řidič. Na svou angličtinu byl pyšný. “Hehe! Když sem se tam díval naposled, nikdo tam nebyl, šéfe! Proč se ptáte?”

“Protože na zadním sedadle nikoho jiného nevidím.

Tak jsem uvažoval, proč jste na taxametru nastavil dvojitou sazbu.”

“Chybička se vloudí,” řekl řidič po chvíli a přestal se usmívat.

Mrzutě přestavěl taxametr, což znamenalo nejen zvolit nižší taxu, ale současně vymazat drachmy, které už si započítal.

Janson pokrčil rameny. Byl to starý trik aténských taxikářů. Řidič zřejmě usoudil, že je utahaný a nepozorný, a tak to na něj zkusil. V Aténách panoval tak hustý provoz, že poslední dva kilometry cesty trvaly déle než předchozích osm. Oblast Mets se rozkládala na úbočí kopce. Ulice lemovaly předválečné domy, jež zažily mnohem příjemnější časy, kdy město ještě nepraskalo ve švech. Většina z nich měla fasádu pískové barvy, střechu z pálených tašek a okna s červenými okenicemi. Vzadu se skrývaly zahrádky s květinami v truhlících a točitými schodišti. Katsarisův dům stál v úzké uličce nedaleko Vulgareos, jen pár set metrů od olympijského stadionu.

Janson zaplatil taxikáři 2500 drachem, zazvonil u dveří a čekal. Ve skrytu duše doufal, že nikdo nepřijde.

Dveře se však za malou chvíli otevřely. Stála v nich Marina přesně taková, jak si ji pamatoval, možná ještě krásnější. Janson se zadíval na její vysedlé lícní kosti, medovou pleť, přímé hnědé oči, rovné a hedvábně černé vlasy. Pod volnými šaty z čistého hedvábí se nenápadně rýsovalo zakulacené bříško jako další ze smyslných křivek jejího těla.

“Paule!” zvolala radostně. Když si všimla, jak se tváří, zarazila se a zbledla jak stěna. “Ne,” hlesla.

Neodpověděl, ale jeho přepadlý výraz mluvil za vše.

” Ne,” vydechla.

Začala se viditelně třást a zkřivila tvář žalem, pak hněvem. Vykročil za ní dovnitř. Náhle se otočila a vlepila mu facku. A další. Začala ho zuřivě tlouct, jako by chtěla zahnat pravdu, která chtěla zničit její svět.

Rány bolely, ale ne tolik jako zlost a zoufalství, jež se za nimi skrývaly. Nakonec ji chytil za zápěstí. “Marino,”

snažil se ji uklidnit smutným hlasem. ” Prosím tě, Marino.”

Zírala na něj, jako by ho mohla silou vůle zahnat a s ním i zdrcující zprávu, kterou přinášel.

“Marino, nedokážu vyjádřit, jak mě to strašně mrzí.” V

takových okamžicích člověka napadají fráze, ale i v nich se skrývá pravda. Stiskl víčka a hledal slova útěchy. “Theo se choval jako hrdina. Až do konce.” Ta slova zněla toporně, už když mu vyšla z úst. žal, který s Marinou zažívali, se totiž nedal vypovědět. “Byl ten nejlepší z nejlepších. A to, co dokázal…”

” Mpa! Thee mou.” Divoce se mu vysmekla a vyběhla na balkon s výhledem na malý dvorek. “Copak to nechápeš?

Já už o tom nechci ani slyšet. Nechci poslouchat báchorky o hrdinných agentech, o hrách na kovboje a indiány. Kašlu ti na ně!”

“Ale vždycky to tak nebylo.”

“Ne,” připustila. “Protože kdysi jsem tu hru hrála taky…”

“Tehdy v Bosporu se ti přece povedla senzační věc.”

Narážel na operaci, která se uskutečnila před šesti lety, krátce předtím, než Marina odešla od řecké tajné služby.

Jejím výsledkem bylo odhalení skladiště zbraní určených skupině 17 Noemvri, teroristické organizaci 17. listopad, a pochytání překupníků. “Spousta profíků z rozvědky to dodnes obdivuje.”

“A teprve potom se člověk zeptá sám sebe: Mělo to všechno cenu?”

“Ta akce zachránila život mnoha lidem!”

“Vážně? Zadrželi jsme jednu dodávku ručních zbraní, kterou v pohodě nahradila jiná. Spíš bych řekla, že díky podobným zátahům se ceny drží nahoře a zisky obchodníků rostou.”

“Theo to viděl jinak,” namítl Janson tiše.

“Jo, protože se na to nikdy takhle nepodíval. A už ani nepodívá.” Začal se jí třást hlas.

“Myslíš si, že za to můžu.”

“Můžu za to já.”

“Ne, Marino.”

“Já ho přece pustila. Kdybych byla proti, nikam by nechodil. Nevěříš mi? Ale já mu nebránila. I kdyby projednou zůstal doma, zazvonil by další telefon a pak další.

A kdyby už nikdy neměl jít do akce, to by ho taky zabilo.

Theo svoji práci dělal skvěle. Já to vím, Paule. Byla to jeho největší pýcha. Přece jsem mu ji nemohla vzít.”

“Všichni máme možnost volby.”

“A jak jsem mu asi měla vysvětlit, že by mohl vyniknout i v jiných věcech? že je fajn člověk. že z něj bude vynikající táta.”

“Byl to kamarád.”

“A co ty? Taky tě tak bral?”

“Nevím.”

“Měl tě rád, Paule. Proto s tebou šel.”

“To mi došlo,” řekl Janson monotónně.

“Moc jsi pro něj znamenal.”

Janson chvíli mlčel. “Je mi to strašně líto, Marino.”

“Dal jsi nás dohromady. A teď jsi nás od sebe odtrhl.

Mohla nás rozdělit jedině smrt.” Marina na něj upřela naléhavé hnědé oči a náhle se v ní protrhla hráz. Rozplakala se. Její vzlyky byly divoké a nespoutané, jakoby zvířecí. Pár minut s ní lomcovaly jako křeče. Usedla na černou židli uprostřed zařízení, které si s Theem pořídili. Hladký koberec, nově zbroušená podlaha ze světlého dřeva, malý útulný domek, kde s manželem žili, a brzy měli uvítat nový život… Jansona napadlo, že válkou rozervaný ostrůvek v Indickém oceánu připravil jeho i Thea o otcovství, i když

různým způsobem.

“Nechtěla jsem, aby šel,” sykla. “Nikdy jsem to nechtěla.” Měla zarudlý obličej, a když otevřela ústa, mezi oteklými rty se jí táhla slina. Vztek znamenal pro Marinu jedinou kotvu, a když pominul, zhroutila se.

“Já vím, Marino,” konejšil ji Janson. I jemu zvlhly oči.

Viděl, že začíná poklesávat, a tak ji objal a pevně přitiskl.

“Marino,” zašeptal prosebně. Za okny zářil nepatřičně slunečný den a houkání nervózních motoristů působilo skoro jako balzám. Lidské moře se vracelo z práce za rodinou.

život běžel dál svou cestou.

Po chvíli na něj znovu pohlédla. Oči měla zalité slzami. “Zachránil někoho? Osvobodil někoho? Řekni mi, že neumřel zbytečně. Řekni mi, že někomu zachránil život.

Řekni mi to, Paule!”

Janson seděl bez hnutí na židli s proutěným opěradlem.

“Pověz mi, co se stalo,” požádala ho Marina, jako by jí to mohlo vrátit zdravý rozum.

Až po dlouhé minutě se vzpamatoval a byl schopen slova. Popsal jí, co se stalo. Ostatně, proto přišel. Jen on věděl, jak Theo zemřel. Marina chtěla a potřebovala znát pravdu, a on jí ji nemohl upírat. Stále víc si však uvědomoval, jak málo jí toho vlastně vysvětlil. Sám toho spoustu nevěděl. Na mnohé otázky neměl odpovědi. Věděl jen to, že je najde. I kdyby ho to mělo stát život.

Hotel Syprios stál jen pár ulic od náměstí Syntagma.

Vyznačoval se neurčitým slohem, který neurážel mezinárodní klientelu. Výtahy byly obložené travertinem, dveře zdobila mahagonová dýha. V brožurách to hezky vypadalo, ale žádný zbytečný luxus.

“Váš pokoj bude připraven za pět minut,” sdělil mu recepční úslužně. “Posaďte se, prosím, v hale. Hned jsme u vás. Maximálně pět minut.”

Pět minut se v aténském čase protáhlo na deset, ale Janson nakonec přece jen dostal kódovanou kartu a vydal se do pokoje v osmém patře. Tam ho čekal nacvičený rituál.

Vložil kartičku do štěrbiny, počkal, až zabliká zelená dioda, vzal za kliku a opřel se do silných dveří.

Cítil na sobě velkou tíhu a nemohla za to jen zavazadla. Bolela ho ramena i hrudní páteř. Setkání s Marinou bylo velice bolestné. Přesně jak očekával. Spojila je společná ztráta, ale jen na chvíli. On byl hlavním viníkem, z toho se nemohl vyvléct, a o samotě člověk podléhá žalu dvojnásob. Marina nemohla nikdy pochopit, jak je mu bídně a jak se užírá pocitem viny.

Ucítil ve vzduchu slabý zápach potu. Uklízečka asi právě odešla. Závěsy byly zatažené, což odporovalo běžným zvyklostem. Janson byl tak rozrušený, že si neudělal závěry, k nimž měl výcvik. Mezi něj a okolní svět se vkradl smutek.

Zahalil ho jako průsvitná opona.

Teprve když se v šeru rozkoukal, všiml si muže sedícího v čalouněném křesle zády k závěsům.

Janson vykročil a sáhl po pistoli, kterou neměl.

“Už dávno jsme se spolu nenapili, Paule,” promluvil nezvaný host.

Janson poznával ten úlisný tón i dokonalou angličtinu s lehounkým řeckým přízvukem. Nikos Andros.

Zaplavily ho vzpomínky, většinou nepříjemné.

“To je ostuda. Klidně si přijedeš do Atén, a nic mi neřekneš,” pokračoval Andros, vstal a vykročil k němu.

“Myslel jsem, že jsme kamarádi. Myslel jsem, že bys se mnou zašel na skleničku ouza. Kopl bys ji do sebe na staré časy, kamaráde. No ne?”

Těstovité tváře, malá pronikavá očka: Nikos Andros patřil do jiné epochy jeho života, přechodného úseku po opuštění Konzulárních operací. “Je mi fuk, jak ses sem dostal. Hlavně okamžitě zmiz,” zavrčel Janson. Neměl chuť otevírat Řekovi srdce. “Nejrychlejší to bude balkonem, je to jen osm pater.”

“Takhle se mluví s kamarádem?” Andros měl nakratičko ostříhané tmavé vlasy. Jeho oblečení bylo jako vždy drahé a vzorně nažehlené: černé kašmírové sako, temně modrá hedvábná košile a naleštěné polobotky z měkké teletiny. Janson sjel pohledem na dlouhý nehet na Androsově malíčku, pošetilou libůstku jistých Atéňanů vyjadřující opovržení manuální prací.

“S kamarádem? My jsme spolu jen obchodovali, Nikosi. Ale to je minulost. Pochybuju, že máš něco, co bych od tebe chtěl koupit.”

“A nechceš si to nejdřív omrknout? Tak to asi musíš hodně spěchat. No nic. Já dneska dělám v charitě. Nepřišel jsem ti prodávat informace. Chci ti je věnovat. Úplně zadarmo.”

V Řecku Nikos Andros proslul jako strážce národních pokladů. Jako ředitel archeologického muzea v Pireu se vášnivě zasazoval o navrácení řeckých památek do vlasti, například slavných Elginových mramorů. Bydlel v neoklasicistické vile na aténském předměstí Kifissia plném zeleně a patřil mezi barvité postavy aténské smetánky.

Vyznal se v archeologii, což z něj učinilo žádaného hosta v salonech bohatých a mocných po celé Evropě. žil si na vysoké noze a občas utrousil narážku na rodinné jmění, a tak dobře zapadal do řecké představy o anthropos kales anatrophes, mužů urozeného původu.

Janson věděl, že elegantní kurátor vyrůstal jako syn prodavače v Soluni. Také si uvědomoval, že Androsovo tvrdě vydřené společenské postavení bylo v období studené války základem jeho tajné kariéry obchodníka s informacemi. Tenkrát se v aténském sektoru sbíhaly sítě americké CIA i sovětské KGB. Egejský poloostrov sloužil jako výchozí bod složitých manévrů, k nimž patřilo i pašování lidí přes Bosporskou úžinu. Hry supervelmocí však Androse vůbec nezajímaly. Nechtěl zvýhodňovat ani jednu ze stran. Prodavač se musí ke všem zákazníkům chovat stejně.

“Jestli mi chceš něco říct,” ucedil Janson, “tak to vybal a pak vypadni.”

” Zklamal jsi mě,” pravil Andros. “Vždycky jsem si myslel, že jsi inteligentní a máš rozhled a úroveň. To mi na tobě imponovalo. Obchodovalo se s tebou líp než s většinou ostatních.”

Janson vzpomínal na své transakce s Androsem s krajní nechutí. S lidmí, kteří chápou hodnotu zboží a vyhovuje jim přímá směna něco za něco, se obchoduje snadno. Jenže Androsovi nešlo jen o peníze. Dělal drahoty a čekal pochlebování. Janson si dobře vybavoval, jak na něm Řek věčně loudil vzácné druhy ouza. A navíc ty jeho děvky, mladé ženy a občas mladí muži, kteří ho doprovázeli na nepatřičná místa. Bylo mu celkem jedno, že ohrožuje ostatní, hlavně když se on sám měl dobře.

Nikos Andros zbohatl na studené válce. Tak zněla jednoduchá pravda. Janson takovými lidmi pohrdal. Když

ještě potřeboval jejich zboží a služby, nemohl to dávat najevo. Ta doba už však patřila minulosti.

“Kdo tě poslal?” zajímal se Janson.

“Ale no tak,” řekl Andros. “Teď se chováš jako koinos eglimatias, primitivní vrahoun. Víš, lidé, co tě znají, se dělí na dvě skupiny. Na ty, kdo si myslí, že ses od Vietnamu změnil… a na ty druhé.”

Janson viditelně strnul. “Ty nemáš páru, o čem mluvíš.” Do tváře se mu nahrnula krev.

“Myslíš? Tenkrát sis nadělal dost nepřátel. Řada z nich se pak dala na podobnou dráhu jako ty. Někdo ti to nemůže odpustit. Sám jsem na cestách potkal pár chlapů, kteří po lahvičce ouza připustili, že tě mají za zrůdu. Říká se, žes nechal popravit svého velitele za válečné zločiny, i když ty sám jsi dělal možná ještě horší zvěrstva. Máš zvláštní představu o spravedlnosti. Rád soudíš ostatní, ale co kdyby sis zametl před vlastním prahem?”

Janson vykročil k nezvanému hostovi, chytil ho pod krkem a přimáčkl ke zdi. Chtělo se mu řvát, ale silou vůle se ovládl. Musel se soustředit. “Co mi chceš, Androsi?”

V Řekových očích se objevil záblesk nenávisti. Janson poprvé poznal, že pohrdání je vzájemné. “Rádi by tě viděli tví bývalí zaměstnavatelé.”

“Říká kdo?”

“To jsem ti měl vyřídit. Říkali, že si s tebou potřebují promluvit. Chtějí, aby ses zapojil.”

Zapojil… Význam toho termínu znal Andros líp než

kdo jiný. Zapojit se znamenalo podávat hlášení do centrály v Americe a podrobovat se analýze, výslechům a všemožným dotazům. “Plácáš nesmysly. Kdyby velení Konzulárních operací chtělo, abych se zapojil, nevzkázali by to po navoněným frajerovi, jako seš ty. Za peníze bys prodal vlastní mámu. Bůhví, pro koho dneska pracuješ, ty poslíčku.”

“Tak ,poslíčku’, říkáš.”

“Nikdy jsi víc nebyl.”

Andros se usmál a kolem očí mu zahrály pavučinky vrásek. “Vzpomínáš, jak vznikl maraton? V pátém století před naším letopočtem se v pobřežním městě Marathonu vylodili Peršané. Poslíček Phidippides dostal za úkol běžet do Atén a přivolat vojska. Aténská armáda stála proti čtyřnásobné přesile, ale přesto podnikla překvapivý útok.

Nejdřív to vypadalo jako sebevražda, ale výsledkem bylo slavné vítězství. Tisíce Peršanů zemřely. Zbytek prchl na lodě a snažil se napadnout Atény přímo. Bylo zapotřebí poslat do Atén tajnou zprávu o vítězství a hrozícím útoku.

Znovu to svěřili Phidippidesovi. Nesmíš zapomenout, že byl celé dopoledne na bojišti v těžkém brnění. Ale nedbal na to.

Utíkal celých dvaačtyřicet kilometrů, jak nejrychleji mohl.

Doručil vzkaz a pak se zhroutil vyčerpáním a zemřel. Řecký poslíček, to je nějaká tradice.”

“Překvapivé útoky a tajné depeše, chápu, proč se ti ta historka tolik zalíbila. Ale neodpověděls mi na otázku, Androsi. Proč zrovna ty?”

“Protože jsem byl náhodou po ruce.” Andros se znovu pousmál. “Tohle možná před smrtí vydechl i ten kluk ve starověkém Řecku. Ne, Jansone, ty to špatně chápeš. V

našem případě musel jít se vzkazem ten, kdo dokáže najít adresáta. Vyletěly tisíce poštovních holubů, a tenhle náhodou doletěl. Tvoji bývalí kolegové se dozvěděli, že jsi přijel do Řecka, ale pak ztratili stopu. Potřebovali mě, moji síť kontaktů. Znám někoho skoro v každém hotelu, taverně, kapheneionu a ouzerii v téhle čtvrti. Zeptal jsem se a dostal odpověď. Myslíš, že by nějaký americký atašé dokázal pracovat tak rychle?” Andros odhalil řadu ostrých šelmích zubů. “Ale na tvém místě bych se nestaral o zpěváka, ale spíš o písničku. Víš, oni by potřebovali něco vysvětlit. Proto si s tebou chtějí promluvit.”

“O co jde?”

Andros ztěžka a teatrálně vzdychl. “Objevily se jisté otázky kolem tvých nedávných aktivit, které si žádají okamžité vysvětlení.” Pokrčil rameny. “Podívej, já o těch věcech nic nevím. Já jen opakuju básničku, kterou mi řekli, jako stárnoucí herec v jedné z našich epitheorisi, sladkobolných telenovel.”

Janson se pohrdlivě zasmál. “Lžeš.”

“No dovol?”

“Něčím takovým by tě moji bývalí zaměstnavatelé v životě nepověřili.”

“Protože jsem outheteros? žoldák? Ale já se změnil.

Jako ty. Je ze mě nový člověk.”

“Ty, a nový člověk?” ušklíbl se Američan. “Nový těžko. A člověk už vůbec ne.”

Andros ztuhl. “Tvoji bývalí zaměstnavatelé… jsou moji současní zaměstnavatelé.”

“Další lež.”

“Omyl. My Řekové jsme lidé tržiště, agory. Ale trh nemůže existovat bez konkurence. Volný trh, konkurence, blablabla. Vaši politici o tom přece tak rádi žvaní. Za posledních deset let se svět hodně změnil. Kdysi kvetla soutěž. Teď máte agoru sami pro sebe. Vlastníte trh a říkáte mu volný.” Naklonil hlavu na stranu. “Tak co má člověk dělat? Moji bývalí východní klienti otvírají peněženky a vylétají z nich jen moli. Zajímá je hlavně to, jestli bude mít Moskva v zimě dostatek topiva. Já jsem luxus, který už si nemůžou dovolit.”

“V KGB je spousta zastánců tvrdé ruky, kterým by tvoje služby i dneska přišly vhod.”

“K čemu je tvrdá ruka bez tvrdé měny? Jednou se člověk musí rozhodnout, na čí stranu se postaví. Myslím, žes mi to často opakoval. Takže já si vybral stranu, kde platí doláče.”

“To mě nepřekvapuje. Vždycky ti šlo jen o prachy.”

“Mrzí mě, že to říkáš.” Povytáhl obočí. “To si pak připadám moc levně.”

“Co to na mě hraješ, Androsi? Snažíš se vzbudit dojem, že tě teď platí americká rozvědka?”

Oči Řeka se zaleskly zlostí a překvapením. “Myslíš, že bych vnucoval kamarádům, že dělám pro tu vaši pomatenou supervelmoc? Myslíš, že se Řek takovou věcí může chlubit?”

“Proč ne? Vypadá pak důležitě, jako borec…”

“Ne, Paule. Spíš bych působil jako Americanofilos, prostředník strýčka Sama.”

“A co by na tom bylo?”

Andros lítostivě zavrtěl hlavou. “Od tebe bych takovou naivitu nečekal. Myslel jsem, že se vyznáš líp. Řekové nevyčítají Americe to, co dělá. Nenávidí ji už z podstaty.

Ale možná by mě tvoje prostoduchost neměla překvapovat.

Vy Američani jste nikdy nedokázali pochopit, proč jsou ostatní proti vám. Chcete, aby vás všichni měli rádi, ale nějak vám to nevychází. Polož si otázku, proč Ameriku všichni nenávidí. Nebo toho nejsi schopen? Chlápek ve velkých botách kroutí hlavou, proč se mravenci pod jeho nohama bojí a nenávidí ho, on proti nim přece nic nemá!”

Janson chvíli mlčel. Pokud Andros skutečně upevnil vztah s americkou rozvědkou, nedělal to proto, aby se tím chlubil. To byla jistě pravda. Ale co zbytek?

“Zkrátka a dobře,” pokračoval Andros, “vysvětlil jsem tvým starým známým, že jsme spolu kdysi skvěle vycházeli.

Za ty roky mezi námi vznikla důvěra a sympatie.”

Pohotové lhaní a plané ujišťování, to by bylo Androsovi podobné. Jestli dostal echo, že je potřeba navázat kontakt, mohl se k tomu sám nabídnout. Slovo blízkého přítele nevzbudí takové podezření, řekl by styčnému důstojníkovi Konzulárních operací.

Janson zíral na řeckého vetřelce a cítil znepokojivé napětí. Chtějí, aby ses zapojil.

Ale proč? Jansonovi bývalí zaměstnavatelé podobnými výzvami šetřili. A člověk je nemohl jen tak přejít.

“Něco mi tajíš,” pobídl ho Janson.

“Řekl jsem ti to, co jsem měl,” odvětil Andros.

“Řekls mi to, co jsem slyšel. A teď vyklop zbytek.”

Andros pokrčil rameny. “Něco jsem zaslechl.”

“Co?”

Zavrtěl hlavou. “Nepracuju pro tebe. Ani kuře zadarmo nehrabe.”

“Ty hajzle,” vybuchl Janson. “Řekni mi, co víš, nebo…”

“Nebo co? Co uděláš, zastřelíš mě? Ušpiníš svůj pokoj krví amerického informátora s dobrou pověstí? To si vážně pomůžeš.”

Janson ho chvíli probodával pohledem. “Já bych tě nikdy nezastřelil, Nikosi. Ale jeden z agentů tvých nových zaměstnavatelů by třeba mohl. Až vyjde najevo tvoje spojení s Noemvri.”

Jeho narážka na nechvalně známou řeckou skupinu 17.

listopadu, nepolapitelnou teroristickou buňku v hledáčku rozvědky USA, vyvolala okamžitou reakci.

“žádné spojení neexistuje!” vyštěkl Andros.

“Tak jim to řekni. Určitě ti budou věřit.”

“Fakt mě štveš. To je absolutní pitomost. Není tajemství, že jsem stál proti plukovníkům, ale spojení s teroristy? To je nesmysl. Pomluva.”

“Jo.” Jansonovi zahrál na rtech lehký úsměv.

Andros se nervózně ošil. “Stejně by ti neuvěřili.”

“Ta informace by přece nevyšla ode mě. Myslíš, že už

v tom neumím chodit? Byl jsem roky u kontrarozvědky.

Vím, jak podstrčit zprávu, aby nikdo neodhalil zdroj a její důvěryhodnost s každým krokem rostla.”

“Kecáš z hladu.”

“Jeden řecký poslanec se zmíní kolegovi, který tajně pracuje pro CIA. Informace se různými oklikami dostane až

k náčelníkovi místní policejní stanice, který mimochodem nezapomněl, že teroristi ze 17. listopadu zavraždili jednoho z jeho předchůdců. Ten udělá zápis. Hodnocení zdroje: velice věrohodný. Hodnocení zprávy: velice věrohodná. Nad tvým jménem udělá perem otazník. Tvoji chlebodárci musí řešit prekérní dilema. Už jen možnost, že by spolupracovník 17 Noemvri přijímal americké peníze by v tajných službách způsobila skandál. Znamenalo by to konec kariéry pro všechny kolem. Jako vyšetřovatel můžeš případ otevřít. Ale vezmeš si to na svědomí? V případě pozitivního výsledku si agenti budou muset podříznout krk. Doklady jasně dosvědčí, že dolary amerických daňových poplatníků proudily do kapes protiamerického teroristy. Takže jak to vyřešit?”

Janson nespouštěl z Řeka oči. “Co takhle nehoda? Jedna z těch děvek, co si vodíš domů, si možná přinese zvláštní hračku a uspí tě navěky. Ve zprávách se objeví, že ochránce památek podlehl masivnímu infarktu. Všichni si zhluboka oddychnou. Nebo se možná staneš obětí pouličního přepadení. Případně tvrdě narazíš při obchodování.”

“To je k smíchu!” vyhrkl Andros nepřesvědčivě.

“Ale třeba tě jen vyškrtnou z výplatní listiny, vymažou všechny finanční záznamy a nechají tě na pokoji. Vlastně bych se tomu ani nedivil.” Přestávka. “Vsadíš na to krk?”

Andros zaťal a zase uvolnil čelist. Na čele mu viditelně tepala naběhlá žíla. “Říká se,” hlesl, “že je zajímá, kde se na tvém kontě na Kajmanských ostrovech vzalo šestnáct milionů dolarů. Bank of Morit Verde. Šestnáct milionů dolarů, které tam před pár dny ještě nebyly.”

“Už zase lžeš!” zahřměl Janson.

“Ne!” ohradil se Andros. Strach v jeho očích byl nefalšovaný. “Oni si to prostě myslí. To je svatá pravda.”

Američan se několikrát zhluboka nadechl a zpražil ho pohledem. “Padej odsud. Dělá se mi z tebe špatně.”

Andros mlčky vypochodoval z hotelového pokoje.

Zjevně měl zlost, co všechno pod tlakem vyzradil. Možná poznal, že ho Janson vyhodil v jeho zájmu. Agent se dostával do ráže a Řekovi hrozila fyzická újma.

Janson seděl sám v pokoji a hlavou se mu honily myšlenky. Nic nechápal. Náznak, že si někde zašil spoustu peněz, to byla hodně silná káva. Ještě víc ho znepokojila zmínka o účtu na Kajmanských ostrovech. Janson skutečně měl konto v Bank of Mont Verde, ale úzkostlivě to tajil.

Neexistoval o něm žádný oficiální doklad, žádný důkaz.

Nikde. Jak se o něm mohl někdo dovědět?

O co vlastně Nikosovi Androsovi šlo?

Zapnul mobilní telefon a naťukal do něj číslo, jímž se spojil přes internet s bankou na Kajmanech. Signály byly obousměrně zašifrované pomocí řady náhodných čísel, kterou vytvářel Jansonův přístroj. Nikdo se na něj nemohl napíchnout. Šifry se přenášely rychlostí 1024 bitů, což

zdržovalo, za deset minut si však Američan stáhl záznamy o posledních pohybech na účtu.

Když konto kontroloval naposledy, bylo na něm sedm set tisíc dolarů.

Najednou tam měl o šestnáct milionů víc.

Ale jak to? Konto bylo chráněné proti neoprávněným výběrům i vkladům.

Chtějí, aby ses zapojil.

Ta slova ho bodla jako nůž.

Půl hodiny se pak probíral sérií převodů, které vyžadovaly jeho vlastní digitální podpis, unikátní sled číslic, jež znal jen on. Byl to klíč, k němuž neměla přístup ani samotná banka. Vyloučeno! Elektronické důkazy však hovořily jasnou řečí: podle nich vklad ve výši šestnácti milionů dolarů osobně schválil. Peníze přišly ve dvou splátkách po osmi milionech. Osm milionů dorazilo před čtyřmi dny. Dalších osm včera v 19.21 newyorského času.

Zhruba čtvrt hodiny po smrti Petera Novaka.

10

Vzduch v místnosti náhle ztěžkl. Na Jansona začaly padat stěny. Potřeboval se vzpamatovat, musel na vzduch. V

okolí náměstí Syntagma stálo plno stánků a obchůdků, čím blíž náměstí, tím luxusnějších. Ale ani tady nechyběly tradiční symboly globalizace: značky Wendy’s, McDonald’s a Arby’s. Janson rychle kráčel podél neoklasicistických fasád otomanských staveb z devatenáctého století, které většinou přešly do rukou státu. Prošel ulicemi Herod Atticus a Vassilissis Sofias a zastavil se před budovou Vouli, sídlem řeckého parlamentu. Byla to veliká žlutohnědá stavba s vysokými sloupy a poměrně malými okny. Před ní hrdě stáli strážní s čepicemi s hnědými střapci a puškami zakončenými bajonety. Řada bronzových štítů připomínala dávno zapomenutá vítězství.

Janson vyhledal chladnější a čistší vzduch Lidových zahrad, jež se prostírají před Vouli. Mezi keříky a stromy se ukrývaly zašlé bílé sochy a jezírka. Kolem altánků a besídek pobíhaly stovky divokých koček. Řadě z nich visely z břicha vytahané cecíky. Zvláštní věc: člověk je mohl jednoduše přehlédnout, ale když si jich už všiml, viděl je doslova všude.

Kývl na bělovlasého pána na lavičce, který se díval jeho směrem. Vzhledem k vyhlášené řecké družnosti muž

odvrátil zrak až příliš rychle. Jansonovi to tak aspoň připadalo. Měl nervy nadranc. Lekal se už i stínů.

Oklikou se vrátil zpátky k Omónii, poněkud zchátralé čtvrti severovýchodně od náměstí Syntagma. Znal člověka, který tam měl jeden specializovaný obchod. Chvatně prošel po ulici Stadíou kolem obchůdků a kapheneionů. Opět ho upoutala čísi tvář. Neznal ji, ale také se otočila příliš rychle, když přišel blíž. Nezačíná vidět přeludy? V duchu si to přehrál. Sportovně oblečený muž zřejmě mžoural na nějakou ceduli, a když Janson vyšel zpoza rohu, okamžitě stočil pohled k jednomu z krámků. Zdálo se, že to udělal až příliš prudce, jako pozorovatel, který nechce, aby ho objekt zájmu přistihl.

Janson pozoroval okolí stále víc. O kus dál si na druhé straně ulice všiml ženy nahlížející do klenotnictví. Ale znovu mu přišlo něco divné. Boční slunce pražilo do skla s takovou intenzitou, že se z výkladu stalo zrcadlo. Kdyby se opravdu dívala na náhrdelníky a náramky vystavené ve výloze, musela by se postavit zády ke slunci a vytvořit tak stín, jenž by navrátil sklu průhlednost. Chvíli předtím nějaký muž zvedl klobouk se širokou krempou, aby zastínil šikmé paprsky a viděl do obchodu. Ale co když ho zajímal právě odraz ve skle?

Profesionální instinkt mu začal divoce signalizovat, že ho někdo sleduje. Uvědomil si, že měl věnovat větší pozornost dvojici u květinářství naproti hotelu, která okázale zírala do velké mapy zakrývající tváře. Většina pěších turistů se přece spokojí s kapesním vydáním.

Co se to sakra děje?

Vešel do masného trhu Omónia, který sídlil v prostorné budově z devatenáctého století s mřížovým průčelím. Z

ledové tříště se tyčily hory lesklých orgánů: srdcí, jater a žaludků. Scénu doplňovaly poražené krávy, prasata a podivně velká drůbež, vše zavěšené na hácích. Kusy zvířecích těl působily podivně groteskním dojmem.

Janson těkal očima kolem sebe. Několik stánků nalevo: zákazník bodající do vepřového. Stejný muž, který předtím uhnul pohledem v Lidových zahradách. Američan nedal najevo, že slídila odhalil, a svižně zašel za dlouhou stěnu se sortimentem skopového masa. Mezi dvěma ovcemi zahlédl, jak bělovlasý zákazník najednou ztratil o prase zájem.

Vykročil podél řady visících ovcí a snažil se dohlédnout na druhou stranu. Janson si přitáhl jeden z větších kusů za zadní nohy. Když chlapík procházel kolem, mohutné zvíře pustil a srazil pronásledovatele do třesoucích se telecích drštěk.

Okamžitě se ozvaly výkřiky v řečtině. Janson hbitě zmizel z místa činu a vyrazil ven na druhý konec masného trhu, kde vyšel na ulici. Zamířil k nedalekému obchodnímu domu bratří Lambropuliů na rohu ulic Eólou a Lykoúrgos.

Dvoupatrovou stavbu ze skla a betonu pokrývala imitace omítky. Zastavil se před domem a zadíval se do výlohy. Vzápětí si všiml muže ve volné žluté větrovce, který postával u protějšího krámku s koženým zbožím. Janson vešel do obchodního domu. Jeho cesta vedla do pánských oděvů v zadní části přízemí. Prohlížel si obleky, po očku sledoval čas a díval se do malých zrcadel na stropě, které měly odstrašit zloděje. Uběhlo pět minut. Na tak dlouho žádný člen sledovacího týmu nedovolí objektu zmizet, i kdyby hlídali všechny vchody.

Jak jinak, muž ve žluté větrovce vešel do Lambropuli.

Procházel uličkami, až Jansona zahlédl. Pak si stoupl k vitrínce s kolínskou. Díky sklu a chrómu by si včas všiml, kdyby se Američan vynořil ze vzdálenější části obchodu.

Janson si vzal oblek s košilí do zkušební kabinky úplně vzadu. A tam čekal. Obchod trpěl zjevným nedostatkem personálu a prodavač měl víc zákazníků, než stihl obsloužit.

O Jansona se nezajímal.

Pronásledovatel však ano. S ubíhajícími minutami mu začne vrtat hlavou, kde Janson vězí. Napadne ho, jestli neutekl nějakým služebním východem. Nezbude mu než

sám zamířit do kabinek a přesvědčit se.

O tři minuty později se muž ve žluté větrovce zachoval přesně podle předpokladů. Janson škvírou ve dveřích převlékárny sledoval, jak prochází přístěnkem s khaki kalhotami přes ruku. Musel počkat, až v úzké uličce mezi kabinkami nikdo nebude. To však hrálo i pro Jansona. Když

chlap míjel dveře, agent je prudce rozrazil. Vyskočil a rychle odtáhl omráčeného čmuchala do místnosti vyhrazené zaměstnancům.

Musel jednat rychle, než se někdo přijde podívat, proč ten hluk. “Cekni, a je po tobě,” řekl Janson tiše otupělému muži a přiložil mu k pravé krční tepně kapesní nožík.

I v přítmí skladu Janson rozeznával v jeho uchu sluchátko se zkrouceným kabelem, jenž mizel v šatech.

Roztrhl mu košili a vytáhl tenký drátek vedoucí k miniaturní vysílačce Arrex v kapse kalhot. Pak se pozorně zadíval na plastový náramek na mužově zápěstí: ve skutečnosti to byl polohový transpondér signalizující jeho pozici veliteli akce.

Celkem primitivní systém. Sledování bylo chvatné a improvizované, čemuž také odpovídalo vybavení. Totéž

platilo i o lidském faktoru. Členové týmu sice prodělali výcvik, ale buď byli nezkušení, nebo vypadli z praxe, případně obojí. Lajdácká práce. Změřil si chlapa před sebou: ošlehaná tvář, jemné ruce. Podobné typy znal. Určitě šlo o námořníka, který už moc dlouho seděl v kanceláři. Povolali ho do akce jako pomocnou sílu, a tak šel.

“Proč mě sledujete?” zeptal se Janson.

“Já nevím,” odvětil muž s vykulenýma očima. Vypadal na čerstvého třicátníka.

” Proč?”

“To mi neřekli. Dostal jsem pokyn sledovat a nezasahovat.”

“Kdo ho vydal?”

“To bych taky rád věděl.”

“Šéf bezpečnosti na konzulátu,” ucedil Janson a změřil si zajatce. “Patříš k oddílu mariňáků.”

Muž přikývl.

” Kolik vás je?”

“Jenom já.”

“Nedělej ze mě vola!” Ztuhlými prsty rýpl muže do podjazykového nervu těsně pod bradou. Věděl, že to strašně bolí, a tak mu současně zakryl ústa rukou. “Tak kolik?” Po chvíli dlaň sundal, aby muž mohl promluvit.

“Šest,” vydechl slídil ztuhlý bolestí a strachem.

Janson by ho vyslýchal dál, ale neměl čas. Dalo se čekat, že na místo brzy dorazí další členové družstva. Měl navíc podezření, že námořník skutečně nic neví. Byl přidělený k protiteroristickému oddílu. Mohli ho povolat bez povšimnutí a zbytečného vysvětlování. Při naléhavých situacích na konzulátech se to běžně děje.

Co jim Nikos Andros řekl?

Janson natrhal košili zadrženého na pruhy. Svázal mu zápěstí i kotníky a vyrobil provizorní roubík. Vzal mu náramek s transpondérem.

Věděl, k čemu tyto přístroje slouží. Používaly se jako doplněk k vysílačkám Arrex, které byly notoricky nespolehlivé, zvlášť v městském prostředí. Kromě toho, mluvené slovo není vždycky žádoucí. Transpondéry umožňují veliteli týmu sledovat pohyb lidí ve službě: každý vypadá jako blikající tečka na displeji. Pokud se jeden člověk při sledování objektu odpojí, ostatní ho můžou následovat i bez ústních instrukcí.

Janson si oblékl žlutou větrovku a šedou čapku a vyběhl z obchodního domu bočním vchodem.

Špeh měl naštěstí podobnou postavu. Z dálky by nikdo nepoznal, že je to ve skutečnosti Janson.

Odstup si však musel dobře hlídat. Rozběhl se po Eólou k ulicím Praxitelos a pak Lekka. Věděl, že ho teď někdo sleduje jako blikavý bod.

Co jim Andros řekl?

A jak si vysvětlit peníze na kajmanském kontě? Chtěl ho někdo očernit? Pokud ano, byla to velice drahá metoda.

Kdo má přístup k takovým částkám? Státní struktury určitě ne. Ale co někdo z vedení Nadace svobody? Nabízela se odvěká otázka: Cui bono? Komu ku prospěchu?

Novak vypadl ze hry. Kdo jiný z Nadace svobody by tím získal? Zabili Novaka, protože se chystal odhalit nějaký obrovský zločin uvnitř vlastní organizace, kterého si předtím on ani Márta Langová nevšimli?

Po chodníku hopkala mrštná divoká kočka. Znovu se blížil k hlavnímu kočičímu městu Atén, Lidovým zahradám.

Rozběhl se za drobnou šelmou.

Kolemjdoucí se na něj divně koukali.

“Greto!” zvolal, chytil šedou kočku a přitulil se k ní.

“Ztratilas obojek!”

Přicvakl zvířeti kolem krku polohový transpondér. Byl těsný, ale neškrtil. O něco dál Janson zmítající se kočku vypustil a ta okamžitě skočila do houští. Pak vstoupil do hnědé dřevěné chatky s toaletami a hodil čepici i žlutou větrovku do odpadkového koše z černé oceli.

Za pár minut už seděl v tramvaji číslo jedna. Vzduch byl čistý. Členové oddílu se brzy sejdou v srdci zahrad zamořeném kočkami. Jak znal aténský sektor, vynalézaví námořníci neúspěch akce jistě nějak zdůvodní.

Aténský sektor. Koncem sedmdesátých let zde prožil tolik času, až to nebylo hezké. Namáhal mozkové závity a snažil se vzpomenout na někoho známého, kdo by mu vysvětlil, co se děje. Spousta lidí u něj měla dluh. Přišel čas placení.

Nejdřív se mu vybavil obličej, a teprve za chvilku jméno postaršího úředníka z aténské pobočky CIA. Pracoval v malé kanceláři ve druhém patře amerického velvyslanectví na adrese Vassilissis Sofias 91, poblíž byzantského muzea.

Nelson Agger byl jeden z mnoha: kariérista se žaludeční neurózou, zato bez ideálů. Vystudoval komparativní politiku a toužil po doktorátu. Jenže chyběly peníze a na prospěchové stipendium jeho výsledky nestačily.

Pomoc musela přijít z vnějšího zdroje, od nadace řízené ministerstvem zahraničí.

Když získal kýžený titul, stal se z něj analytik. Jako takový se při psaní zpráv vypracoval k naprosté dokonalosti.

Janson řadu z nich viděl na vlastní oči. Většinou byly jalové, ale vyznívaly velice odborně a měly úžasný spád. Agger svá díla zdobil frázemi typu současné trendy pravděpodobně přetrvají a šikovně využíval obratů jako čím dál. Opatrným výběrem slov si kryl záda a nikdo ho nemohl nařknout, že vyvodil mylný závěr. Pro krále Fahda bude čím dál těžší udržet se u moci, předpovídal každý měsíc saúdskému vůdci. Skutečnost, že se potentát vzdal vlády až poté, co ho ochromila mrtvice, skoro po dvaceti letech, znamenala jen drobnou pihu na kráse. Nikdy přece netvrdil, že král Fahd přijde o moc v nějakém určitém časovém horizontu. O

Somálsku Agger jednou napsal: “Situace se zatím nevyjasnila natolik, aby bylo možné s jistotou určit charakter příští vlády či její politiku.” Vskutku trefné.

Vytáhlý analytik s pleší byl typem člověka, kterého agenti obvykle podceňují. Co mu však scházelo po fyzické stránce, nahrazoval obratností v kancelářské politice. Hezky v teple dokázal všechno přežít.

Janson si ho však bůhvíproč oblíbil. Možná i díky tomu, že si o sobě Agger nedělal žádné iluze. Jistě, byl to cynik, ale na rozdíl od některých rádoby duchaplných kolegů s tím nedělal žádné cavyky, aspoň ne před Jansonem.

Nebyl nebezpečný jako muži s velkými plány a chladným pohledem. A nejspíš udělal víc dobrého než špatného.

Upřímně řečeno Jansonova náklonnost k analytikovi měla ještě jeden důvod. Agger k němu totiž obdivně vzhlížel, což mu lichotilo. Úředníci, kteří se v systému cítili nedocenění, obvykle přistupovali k agentům s jistou přezíravostí. Naopak Agger, který se jednou se smíchem označil za “geniálního zbabělce”, nikdy neskrýval obdiv.

Nebo spíš vděčnost. Díky Jansonovi totiž občas dostal určitou informaci jako první. V několika případech proto mohl zaonačit svou zprávu tak, že vznikl dojem, jako by předběhl tajné služby. Ve zpravodajské analýze panoval takový duch průměrnosti, že stačilo pár podobných “přihrávek”, aby úředník získal výbornou pověst.

Nelson Agger byl přesně tím člověkem, který mu mohl leccos objasnit. Ve špionáži měl sice mezery, ale věděl o všem, co se šustne v jeho oddělení, kdo je v oblibě, kdo v nemilosti, kdo ztrácí zvuk a kdo je naopak na vzestupu.

Díky své politické obratnosti se stal centrem všech drbů, i když je nějak okatě nevyhledával. Kdo jiný než Nelson Agger by mohl na vzniklou situaci vrhnout světlo? Bez vědomí malé a pevně provázané pobočky CIA se v aténském sektoru nepohnul ani lístek.

Janson seděl v zastrčeném koutě kavárny na třídě Vassilissis Sofias naproti americké ambasádě a usrkával z hrnku silnou sladkou kávu, kterou mají Atéňané tak rádi.

Zavolal mobilem na ústřednu místní CIA.

“Obchodní protokol,” ozvalo se. “Pana Aggera, prosím.”

V příštích několika sekundách uslyšel trojí cvaknutí.

Znamenalo to, že hovor se nahrává a archivuje.

“Mohu se zeptat, kdo volá?”

“Alexander,” řekl Janson. “Richard Alexander.”

Opět uplynulo pár sekund. Pak se ve sluchátku ozval Aggerův hlas. “To jméno jsem už hodně dlouho neslyšel,”

pravil. Jeho tón byl neutrální, nečitelný. “Rád ho zase slyším.”

“Nezajdeme na skleničku retsiny?” zahlaholil Janson s hranou nenuceností. “Můžeš si odskočit? V ulici Lakhitos jsou tavernos…”

“Mám lepší nápad,” opáčil Agger. “Znám jednu hospůdku na Papadhimě. Jmenuje se Kaladza. Určitě si taky vzpomínáš. Je to trochu dál, ale výborně tam vaří.”

Jansonovi se mírně zvýšila hladina adrenalinu: protinabídka přišla příliš rychle. A oba věděli, že v Kaladze vaří příšerně. Když se před čtyřmi lety naposledy viděli, mluvili o tom. “Největší hrůza ve městě,” utrousil tehdy Agger, nacpal si do pusy plnou lžíci kalamarů a zezelenal.

Analytik mu naznačoval, že je nutné mít se na pozoru.

“To zní skvěle,” vyhrkl Janson nadšeně pro případ, že by je někdo poslouchal. “Máš mobil?”

“Kdo v Aténách by neměl?”

“Vezmi si ho. Jestli se zdržím, zavolám ti.”

“Prima nápad,” prohodil Agger. “Prima nápad.”

Z kavárny na Vassilissis Sofias Janson sledoval, jak Agger vyšel z bočních dveří a vykročil směrem k námořní nemocnici a ulici, jež vedla k domluvené restauraci.

Pak spatřil to, čeho se obával. Na Aggera se pověsili žena s mužem, kteří se vynořili z šedivé kancelářské budovy v sousedství ambasády.

Úředník postrádal základní zkušenosti z terénu, aby si toho všiml.

Ten, kdo poslouchal jejich telefonní rozhovor, zachytil legendární jméno a okamžitě zareagoval. Nepochybně věděl o Jansonově přátelském vztahu k Aggerovi. Dalo se s úspěchem předpokládat, že dojde ke kontaktu.

Analytik se vmísil do řeky chodců proudící k Parko Euftherias. Dvojice v jeho patách splynula s davy na chodníku.

Kaladza byla příliš nebezpečná, Janson musel vybrat jiné místo. Zasunul pod hrnek s kávou zmuchlané drachmy a vykročil k Lykavittu, nejvyššímu kopci Atén, který se tyčí nad městem jako zelená kopule. Ideální prostředí pro tajnou schůzku. Návštěvníky na něm přitahoval úchvatný výhled na město. Jansonovi zase vyhovovalo, že odtud snadněji uvidí případné pronásledovatele, zvlášť pokud tam bude první.

Měl u sebe jen malý dalekohled. Něco mu však říkalo, že by to nemuselo stačit.

Lanovka jezdila každých dvacet minut z vrcholu třídy Plutárchou v drahé čtvrti Kolonáki. Ostražitý Janson zamířil vzhůru kolem řady pečlivě udržovaných teras. Měl radost, že nechal smog tři sta metrů pod sebou. Vrchol lemovaly vyhlídky a kavárny. Úplně nahoře stála bílá kaplička Agiós Geórgios, svatého Jiřího, z devatenáctého století.

Janson zavolal Aggerovi na mobil. “Změna plánu, brácho,” oznámil mu.

“Říká se, že změna je život,” odtušil Agger.

Američan se odmlčel. Má mu říct, že ho sledují? Lehké chvění v Aggerově hlase mu napovídalo, že to není zrovna nejlepší nápad. Analytik nevěděl, jak špehy setřást, a amatérským pokusem by ze sebe udělal ještě snadnější terč.

A navíc, kdyby o nich věděl, nemusel by to nervově unést.

Mohl by se vyděsit a utéct zpátky do kanceláře. Bude lepší mu popsat cestu, která mu nevědomky umožní setřást pronásledovatele.

“Máš propisku?” zeptal se Janson.

“No jo, jsem přece kancelářská krysa,” vzdychl analytik.

“Tak dobře poslouchej, kamaráde. Pojedeš tramvají, a ne jednou.” Janson mu podrobně vysvětlil složitou řadu přestupů.

“To je dost velká oklika,” namítl Agger.

“Musíš mi věřit,” řekl Janson. Profesionální čmuchal by jistě neměl problém udržet s ním krok. Ale když usoudí, že mu hrozí odhalení, mohlo by ho to odradit. Tajní agenti radši upustí od sledování, než aby riskovali prozrazení.

“Dobře,” odpověděl Agger hlasem člověka, který ví, že je to nad jeho chápání. “Jasně.”

“Až vystoupíš na kopci z lanovky, půjdeš pěšinou směrem k divadlu. Sejdeme se před Eliášovou fontánou.”

“Za hodinu bych to mohl zvládnout.”

“Tak zatím.”

Janson se snažil mluvit uklidňujícím tónem. Aggerův hlas zněl nervózně, dokonce ještě víc než obvykle, což

nevěstilo nic dobrého. Bude zbytečně opatrný a všímavý k maličkostem.

Janson procházel kolem jedné z kaváren na pahorku.

Na pohled hezké místo. žlutá plastová křesílka, broskvové ubrusy, břidlicová terasa. Kousek vedle se prostírala zahrada posetá mramorovými sochami postav ve stylu moderního umění. Mezi nimi se procházeli dva výrostci v bílých tílkách vlajících kolem propadlých hrudníků. Zmateně vyhlížející žena svírala pytlík s okoralým chlebem a krmila přecpané holuby.

Janson se ukryl v piniovém lesíku a prohlížel si lidi v okolí. Za parných dnů zde mnozí Atéňané hledají útočiště před horkem a mučivým néfos. Spatřil japonský manželský pár. Muž držel v ruce maličkou videokameru, doklad pokročilosti spotřební elektroniky, a aranžoval svou ženu proti dramatickému pozadí. Jen považte, u nohou jí ležely celé Atény!

Uteklo pět minut, deset, čtvrt hodiny. Lidé přicházeli a odcházeli, na první pohled bez ladu a skladu. Ale ne vše bylo zcela nahodilé. Vlevo o třicet metrů níž chlapík v dlouhé haleně kreslil krajinu na velkou čtvrtku. Dělal přitom rozmáchlé tahy. Janson otočil dalekohledem a zaostřil na jeho silné ruce. Jedna volně svírala uhel a čárala nesmyslné klikyháky. Ať se malíř zajímal o cokoli, okolní krajina to rozhodně nebyla. Janson zaměřil na jeho tvář. Okamžitě v něm hrklo. “Umělec” nevypadal jako Američané, na něž

předtím narazil. Býčí krk, mrtvé oči, ten chlap byl profesionální zabiják, nájemný vrah. Janson ucítil mravenčení na šíji.

Úhlopříčně od něj si jiný muž četl noviny. Měl brýle a lehký šedý oblek. Působil jako obchodník. Janson zaostřil: dotyčný pohyboval rty. Ale nečetl si nahlas, protože mluvil dál, i když zvedl oči od textu. Domlouval se, asi mikrofonem ukrytým v kravatě či klopě s kolegou, který měl sluchátko.

Ještě někdo?

Co ta rusovláska v zelených bavlněných šatech? Ale ne, jde za ní deset dětí. Je to učitelka, která vzala žáky na výlet do přírody. žádná agentka se nevydá napospas tlupě nepředvídatelných školáků.

Třicet metrů nad fontánou, kde si na čtvrtou hodinu domluvili s Aggerem schůzku, pokračoval Janson v důkladném průzkumu okolí. Pročesával očima štěrkové cestičky, divokou trávu i kosodřeviny.

Závěr: nezkušený sledovací tým Američanů vystřídali místní, kteří znali terén a mohli rychle reagovat.

Ale jaké dostali rozkazy?

Dál zkoumal postavy na svahu a hledal odchylky od normálu. Obchodník naoko dřímal, bradu svěšenou na prsou, jako by si dával siestu po jídle. Dojem kazil jen občasný pohyb úst. Mumlání do mikrofonu.

Byznysmen s novinami a malíř se skicákem byli určitě Řekové, a ne Američané. Jasně o tom svědčil jejich vzhled, oblečení, ba dokonce i držení těla. A také řeč. Odezírat ze rtů sice Janson příliš neuměl, ale oba muži hovořili řecky, nikoli anglicky.

Ale proboha, proč takový zátah? Existence usvědčujících důkazů přece ještě neznamená stoprocentní jistotu. Janson pětadvacet let pracoval jako agent jedné z nejtajnějších

amerických

služeb.

Nesčetněkrát

ho

prověřovali. Kdyby mu šlo o prachy, mohl si je už dávno obstarat úplně jinak. Zdálo se však, že si o něm ti nahoře myslí to nejhorší a odlišný výklad důkazů je vůbec nezajímá.

Co se změnilo? Co si o něm myslí? Jak k tomu přispěl?

Pro plánovače ve Washingtonu zřejmě představoval nějakou hrozbu. Snažil se odhalit další pronásledovatele. Nízké slunce ho oslepovalo, přesto prohlédl každičký centimetr kolem sebe. Rozděloval prostor na malé čtverce, až ho z toho začaly bolet oči.

Ve čtyři hodiny na scénu vstoupil Agger. Vypadal ustaraně. Měl na sobě košili s modrým proužkem nasáklou potem a přes rameno tmavomodré lněné sako. Pro analytika zvyklého na klimatizovanou kancelář musel být podobný výlet utrpením.

Z vyvýšeného místa mezi zakrslými borovicemi Janson sledoval, jak Agger usedl na dlouhou mramorovou lavičku vedle kašny, ztěžka oddechoval a rozhlížel se po svém starém kumpánovi.

Janson klesl k zemi.

Chlap s malířským skicákem: je to ranař, nebo ho jen sleduje? Znepokojoval ho mužův řecký původ. Pozorovatelé na ulici byli, jak se přesvědčil, Američané. Členové oddílu vojenské rozvědky při americkém velvyslanectví. Nebyli to amatéři, ale ani kovaní profesionálové. Nikdo lepší nejspíš nebyl v tak šibeničním termínu k mání. Aténský sektor nedostal echo o Jansonově příjezdu. Koneckonců, rozhodl se narychlo, jen dvanáct hodin předtím.

Ale co jsou zač ti Řekové? Určitě ne zaměstnanci CIA.

Byli to najatí žoldáci. Takové si člověk drží radši dál od těla, dokud je nepotřebuje. Často dostávají úkoly, které běžný člen oficiálního oddílu splnit nemůže.

Janson však věděl, že trochu předbíhá. K jeho likvidaci přece nebyl důvod. Aspoň zatím.

Plazil se po břiše podél zanedbané besídky a držel se blízko dlouhé opěrné zídky z břidlice. V postupu mu bránila křoviska. Do nosu ho šimrala stébla trávy. Všude kolem rostly trsy vysokého býlí a Janson si dával dobrý pozor, aby ho nerozhrnoval příliš okatě. Po dvou minutách rychle zvedl hlavu nad zeleň a ověřil si, že je kousek od muže se skicákem. Ten nyní stál. Uhel se povaloval na zemi jako odhozený nedopalek.

Mladý “malíř’ k němu byl zády. Měl skutečně urostlou postavu. Upřeně sledoval Aggera sedícího na mramorové lavičce před fontánkou a svaly měl napjaté k okamžité reakci. Pak sáhl pod svou volnou halenu.

Janson vzal z kamenné terasy kus břidlice. Snažil se zachovat naprosté ticho. Jakýkoli nečekaný zvuk, například škrtnutí kamene o kámen, a Řek by se bleskově otočil.

Američan zvedl břidlici nad hlavu a vší silou jí mrštil. Mířil na jeho šíji. Muž se právě začínal otáčet, když dostal zásah.

Zavrávoral a svalil se na zem. Janson překročil nízkou zídku, chytil ho za vlasy a předloktím mu zacpal ústa. Pak ho stáhl za zeď.

Vytrhl Řekovi zpoza opasku automatickou pistoli Walther P99. Všiml si, že je zakončená děrovaným válečkem. Zbraň s tlumičem určená k použití, nikoli k ukazování. Ten chlap byl profesionál a měl odpovídající nádobíčko. Janson mu projel prsty kolem vyšívaného límečku. Nahmatal mikrofon a ujistil se, že je vypnutý.

Obrátil látku a odhalil modročerný plastový kotouček, z nějž

vycházel měděný drát.

“Řekni kámošovi, že je stav nouze!” pošeptal mu do ucha. Věděl, že ten úkol svěřili lidem, kteří umí anglicky, aby nedošlo ke špatnému pochopení rozkazů. “Pověz mu, žes byl odhalen! Což je svatá pravda!”

” Den omilo tin Aggliki,” pravil chlapík.

Janson mu přitlačil koleno ke krku, až se začal dávit.

“Neumíš anglicky? Tak to tě budu muset oddělat. Co s tebou?”

Muž vykulil oči. “Ne! Prosím, udělám, co řeknete.”

“A pamatuj. Katalaveno ellinika.” Rozumím řecky. Což

byla vlastně napůl pravda.

Řek přitlačil skrytý vypínač k přední části límce a zapnul mikrofon. Mluvil opravdu naléhavě, tím spíš, že mu Janson tiskl ke spánku jeho vlastní pistoli.

Když zabiják vyřídil zprávu, agent s ním praštil o břidlicovou zeď. Hlavní úder směřoval do hlavy. “Malíř”

bude hodinu v bezvědomí, možná spíš dvě.

Janson v dalekohledu viděl, jak obchodník ve světle šedém obleku rychle vstal a zamířil k besídce. Přeložené noviny nepochybně sloužily k zakrytí čehosi jiného.

Obrýlený podnikatel se ostražitě rozhlédl a vešel do besídky, ruku stále schovanou pod výtiskem aténského deníku Eleftherotypia.

Janson se podíval na hodinky. Trvalo to moc dlouho.

Agger mohl propadnout úzkosti a vrátit se do kanceláře. To je ostatně běžný postup, když se kontakt neobjeví. Člověk nemá čekat déle než určenou dobu.

Janson rychle zaujal pozici u východu z chatky. Když

se muž přiblížil, Janson vyskočil a praštil ho pistolí do tváře, až zuby i kosti praštěly. Řekovi vytryskla z úst krev na bílou košili i sako. Upustil noviny. Zbraň s tlumičem, jež se pod nimi ukrývala, s řinčením přistála na kamenné dlažbě.

Janson mu rychle obrátil klopu a odhalil drobné modročerné kolečko, jaké u sebe měl i druhý Řek.

Zasunul pistoli za opasek a otřel si z ruky malou krvavou skvrnu. Přepadala ho vnitřní tíseň. V posledních několika dnech spadl zpátky do všeho, před čím kdysi utekl.

Násilí, složité manévry, úskoky a zvyky, které se mu za dlouhou kariéru vryly pod kůži. Neměl však čas zírat do propasti. Potřeboval se soustředit, analyzovat, jednat.

Je už čistý vzduch? Nikoho dalšího si nevšiml, ale jistý si být nemohl. Co ten japonský turista? Možná. Ale spíš ne.

Musel to risknout.

Vykročil tedy k Aggerovi, který stále seděl na mramorové lavičce a silně se potil.

“Paule,” vyhrkl Agger. “Díky Bohu! Už jsem se začínal bát, že se ti něco stalo.”

“Na Vas Sofias byla zácpa. Zapomněl jsem, jak to tam v tuhle denní dobu vypadá.” Janson se rozhodl zbytečně ho neplašit. Agger patřil do klidného světa kabelů a klávesnic.

Ta schůzka byla mimo sféru jeho obvyklé činnosti a vlastně v rozporu s předpisy. O jakékomkoli kontaktu se současným či bývalým příslušníkem americké rozvědky měl podle směrnic vyplnit zápis. Už jen tím, že se schůzkou souhlasil, se Agger pohyboval na hraně zákona, a možná i svých nervů.

“Tolik přestupů… Připadal jsem si skoro jako špion.”

Unavený úsměv. “Nemusíš nic říkat. Koukni, jsem rád, žes zavolal, Paule. Měl jsem o tebe strach, vážně. Nevěřil bys, co se o tobě vypráví za nesmysly.”

“Klídek, kamaráde,” chlácholil ho Janson.

Zdálo se, že to Aggera trochu upokojilo. “Ale určitě tu věc můžeme dát do pořádku. Nevím, oč jde, ale můžeme to vyřešit. Byrokraty z Washingtonu nech na mně. Jsem taky úředník, takže jím vidím až do žaludku.”

Janson se zasmál, hlavně kvůli Aggerovi. “Dneska ráno jsem zavětřil, že se něco děje. Jdu po Stadíou a najednou si připadám jako na třídním srazu ambasádní ochranky. Na takovou popularitu jsem nebyl zvyklý.”

“Je to pitomost,” řekl Agger. “Ale povídá se, žes vzal práci, kterou jsi brát neměl.”

“A dál?”

“Všechny zajímá, pro koho jsi dělal. Spousta lidí chce vědět, proč jsi to bral. Někdo si myslí, že šestnáct milionů je dost pádná odpověď!”

“Kristepane, jak si někdo tohle může myslet? Jsem přece známá figura.”

Aggerův pohled byl pronikavý. “To mi nemusíš vykládat. Podívej, všichni kolem toho skáčou, ale určitě to můžeme nějak urovnat.” Skoro provinile dodal: “Takže… je pravda, žes tu práci vzal?”

“Ano, vzal jsem práci, pro Petera Novaka.

Kontaktovali mě jeho lidi. Něco jsem mu dlužil. A navíc mě doporučilo ministerstvo zahraničí.”

“No, víš, ministerstvo to popírá.”

“Cože?”

Omluvné pokrčení rameny. “Ministerstvo zahraničí to popírá. CIA taky. Nikdo přesně neví, co se na Anuře stalo.

Zprávy si odporují, chybí podrobnosti. Ale říká se, že ti zaplatili, aby se Peter Novak už nikdy nedostal z ostrova.”

“To je šílenost.”

Další bezmocné pokrčení. “To je dost příznačné slovo.

Řekli nám totiž, žes možná zešílel, i když to znělo víc učeně.

Disociativní porucha způsobená prožitým traumatem…”

“Připadám jako cvok tobě?”

“Jasně že ne,” vyhrkl Agger. “Jasně že ne.”

Následovala trapná odmlka. “Ale koukni, všichni víme, čím sis prošel. Měsíce mučení ve Vietnamu. Bití, hladovění, to s člověkem přece pořádně zamává. Dřív nebo později se to musí projevit. Ježíšmarjá, prováděli ti věci…” O něco tišším hlasem dodal: “O tom, cos dělal sám, nemluvě.”

Jansonovi přeběhl mráz po zádech. “Nelsone, co tím chceš říct?”

“Jen to, že si o tebe spousta lidí dělá starosti, a jsou hodně vysoko v rozvědce.”

Vážně si mysleli, že je šílenec? Pokud ano, nemohli ho nechat volně běhat po světě. Jako bývalý agent Konzulárních operací znal všechny metody, informátory i používané sítě. Ohrožení bezpečnosti by mohlo zničit dlouhá léta práce. Šéfové tomu nemohli nečinně přihlížet.

Janson věděl, jak v podobných případech oficiální místa uvažují.

Navzdory jasnému horskému slunci náhle pocítil chlad.

Agger se nervózně zavrtěl. “V podobných věcech nejsem odborník. Říkali, že jsi vypadal věrohodně, přesvědčivě a při smyslech. A šestnácti milionům se odolává jen těžko. Ale možná tě soudím podle sebe.”

“Ty peníze vůbec nedokážu vysvětlit,” řekl Janson.

“Třeba má Nadace svobody jen zvláštní způsob převádění plateb. O odměně zmínka padla, ale nejednalo se o ní, a už

vůbec ne o konkrétní částce. Podívej, pro mě to nebyla hlavní motivace. Byl to čestný dluh. Víš proč.”

“Paule, kamaráde, chci to všechno dát do pořádku.

Udělám, co můžu, to snad víš. Ale musíš mi s tím pomoct, říct mi bližší podrobnosti. Kdy tě Novakovi lidé oslovili?”

“V pondělí. Čtyřicet osm hodin po Novakově únosu.”

“A kdy bylo uloženo prvních osm milionů?”

“Kam tímhle míříš?”

“Bylo to předtím, než se na tebe údajně obrátili. To přece ještě nevěděli, že budeš souhlasit. Nevěděli, že bude nutná záchranná akce. To nemá logiku.”

“Ptal se jich na to někdo?”

“Paule, oni tě neznají. Nevědí o tom únosu. Dokonce ani netuší, že je šéf po smrti.”

“Jak na to reagovali?”

“Nic jsme jim neřekli.”

“Proč ne?”

“Příkaz shora. My informace nešíříme, ale jen sbíráme.

Všichni dostali v tomto směru striktní rozkazy. Musíš se zapojit. Je to jediná možnost. Jestli to neuděláš, nahoře z toho vyvodí závěry. A podle toho se zařídí. Rozumíš mi, nebo mám pokračovat?”

“Prokrista,” ucedil Janson.

“Paule, v tomhle mi musíš věřit. Můžeme tě od těch lží očistit. Ale musíš spolupracovat. Musíš.”

Janson se na analytika záhadně zadíval. Nemohl si nevšimnout, jak během rozhovoru ztratil původní ostych i nervozitu. “Nechám si to projít hlavou.”

“To znamená ne,” pravil Agger chladně. “Neděláš dobře.” Sáhl si ke krku a až příliš nenuceně hmatal po knoflíkové dírce.

Přivolával ostatní.

Janson natáhl ruku a otočil Aggerovi límec. Na rubu byl známý modročerný terčík. Krve by se v něm nedořezal.

Řekové ho nesledovali. Byly to zálohy. Americké orgány ho chtěly zadržet násilím.

“Něco by mě zajímalo,” pravil Janson. “Kdy přišel rozkaz?”

“Myslíš pátrací? To si nevzpomínám.”

“Tak kdy?” Vstal, aby zakryl své jednání před případnými svědky, vytáhl pistoli a namířil na analytika.

” Ježíšikriste!” vyjekl Agger. “Paule, co to děláš? Já ti chci přece pomoct!”

” Kdy?” Janson mu vrazil walther s tlumičem mezi žebra.

“Je to deset hodin, na depeši bylo 22.23 newyorského času,” vychrlil ze sebe úředník jedním dechem. Nedokázal skrýt rostoucí zděšení a zoufale se rozhlédl.

“A jak zněl rozkaz, kdybych odmítl? Likvidace?” Ještě víc zatlačil na pistoli.

“Nech toho!” zvolal Agger. “To bolí.” Mluvil nahlas a tvářil se vylekaně. Ale zdání klame. Neměl sice výcvik agenta, ale nebyl to amatér a nepropadal hysterii. Ten výkřik nebyl určen jemu, ale kolegům v doslechu.

“Čekáš společnost?”

“Nemám tušení, o čem mluvíš,” zalhal Agger vyrovnaným tónem.

“Promiň. Zapomněl jsem ti říct, že tvoji řečtí přátelé se trochu zdrželi.”

“Ty šmejde!” vylétlo z něj. Zbělel jak křída, ne strachy, ale zlostí.

“Pošlou ti omluvenku. Až se proberou.”

Agger přimhouřil oči. “Tak je to přece pravda. Jsi jako neřízená střela!”

11

Hospůdka na nábřeží působila zpustle. Na zkroucených prknech podlahy se podepsaly tisíce vylitých nápojů, jednoduché dřevěné židle a stoličky byly poškrábané a otlučené od hrubého zacházení a občasné rvačky. Janson pomalu kráčel k dlouhému zinkovému baru a postupně se v šeru rozkoukával. Vlevo vzadu seděl sám jakýsi námořník a zasmušile pil. Mořských vlků bylo v lokále víc, ale Janson si vybral právě jeho. Už nemohl čekat. Potřeboval okamžitě zmizet z Řecka.

Chvíli předtím znovu zopakoval nepříjemný rituál: zavolal na privátní číslo Márty Langové. Nic.

Ani netuší, že je šéf po smrti, řekl mu Agger.

Janson však znal jednoho člověka, který mu mohl podat potřebné informace a nemusel přitom brát ohledy.

Nejdřív bylo ovšem potřeba učinit preventivní opatření, aby ochránil sám sebe i muže, kterého se chystal navštívit.

Velký přístav v Pireu leží v kruhovém zálivu.

Jansonovi připomínal otevřený okov, případně železa, která brzy zaklapnou. Přivedla ho tam však nutnost. Chtěl co nejvíc ztížit situaci případným pronásledovatelům.

Během posledních hodin uvážil a zavrhl deset dalších způsobů odjezdu ze země. Čmuchalové už jistě obšancovali aténské letiště. Stejně to asi brzy dopadne v Soluni i jinde.

Cestovat na vlastní pas každopádně nemohl. Vzhledem k aktivní úloze velvyslanectví se dalo s úspěchem předpokládat, že po něm Američané vyhlásí pátrání. Když

ovšem zamířil za řeckým známým, který se specializoval na padělání oficiálních dokladů, měl v patách agenty. Návštěvu si nemohl dovolit, jinak by ohrozil sebe, nebo svůj kontakt.

Zbývalo mu obrátit se na lidi, kteří díky své práci znají pravidla mezinárodní přepravy, a vědí, jak je obejít.

V obleku působil v baru Perigaili jako pěst na oko.

Kravatu měl však volně pověšenou kolem krku a tvářil se ztrápeně, skoro zoufale. Rozevlátě vykročil do sálu. Zvol si roli a ustroj se podle ní. Byl úspěšný obchodník, který se ocitl v úzkých. Pokud by mu zubožené vzezření nepřineslo ovoce, stačily dvě minuty na toaletě, a stal by se z něj úplně jiný člověk.

Usedl na stoličku vedle námořníka a úkosem se na něj podíval. Měl statnou postavu. Tukové polštáře vypovídaly o velké chuti k jídlu, pod nimi se však pravděpodobně skrývaly silné svaly. Jestlipak umí anglicky?

“Zatracená albánská děvka,” zamumlal si Janson pod vousy, ale dostatečně nahlas, aby ho bylo slyšet. Dobře věděl, že nadávkami na národnostní menšiny, hlavně cikány a Albánce, se v Řecku dobře navazuje konverzace.

Kde jinde by mělo vládnout starověké pojetí čistoty původu?

Námořník se k němu otočil a zavrčel. Oči podlité krví však vypadaly ostražitě. Co dělá ten nóbl frajer v takové putyce?

“Všechno mi vzala,” pokračoval Janson. “Úplně mě oholila.” Pokynul na číšníka, že si dá něco k pití.

“Albánská kurva vám ukradla prachy?” Námořník se netvářil soucitně, ale pobaveně. Slušný začátek.

“Prachy jsou asi to jediné, co mi zůstalo. Chcete to slyšet?” Všiml si na námořníkově uniformě odznaků s nápisem: S. P. S. SPOJENÉ PŘEPRAVNÍ SLUžBY. Houkl na barmana. “Přineste tady kamarádovi pivo.”

“Co takhle ouzo?” zkusil to lodník.

“No jasně, ouzo!” zvolal Janson. “A dvojité! Pro nás oba.” Vycítil, že muž dobře zná přístavy a břehy Egejského moře i pochybné praktiky, které zde panují.

Číšník jim přinesl dvě štamprle s bezbarvou anýzovou kořalkou. Janson požádal ještě o sklenku vody. Barman se nesouhlasně zamračil a posunul k němu jantarově zbarvenou sklenici s několika centimetry vlažné vody z kohoutku.

Kdyby se tady každý napájel vodou, tak hospoda zkrachuje…

Američan začal vyprávět svému kumpánovi báchorku o tom, jak při čekání na trajekt v Zea Marina zabloudil do jedné ouzeri. “Víte, zrovna jsem po pěti hodinách vypadl z jednání. Uzavřeli jsme obchod, který se táhl měsíce, proto mě sem poslali osobně, chápete? Místní zástupci, těm se nedá věřit. Nikdy nevíte, pro koho vlastně pracujou.”

“A do čeho ta vaše společnost dělá, jestli se můžu zeptat.”

Jansonovy oči těkaly kolem a ustálily se na lesklém popelníku. “Keramika,” řekl. “Vyrábíme izolátory do elektrických zařízení.” Zasmál se. “Litujete, že jste se zeptal, co? No, je to špinavá práce, ale někdo to dělat musí.”

“A ta děvka…,” pobídl ho námořník a zhltl alkohol jako vodu.

“Měl jsem dost a ta holka do mě byla celá divá, a tak si říkám, paráda, mohl bych se trochu uvolnit. Načež mě zavede do kutlochu kousek vedle, ani pořádně nevím kde, a…”

“A pak se vzbudíte a zjistíte, že vás obrala.”

“Přesně tak!” Janson mávl na číšníka, aby přinesl další rundu. “Asi jsem omdlel, nebo co, a ta mrcha mě prošacovala. Peněženku naštěstí nenašla. To by mě musela obrátit a nejspíš se bála, že se vzbudím. Ale sebrala mi pas, kreditky…” Janson se chytil za prsteníček a přidržel ho námorníkovi u tváře. Ta hanba, sundala mu i snubní prsten!

Ztěžka oddychoval, jako přiopilý manažer, který vzpomíná na krušné chvíle.

“Proč to nenahlásíte astynomia? Přístavní policie v Pireu děvky dobře zná.”

Američan si zakryl obličej. “To nejde. Vyplním oznámení a budu mít průser. Proto se taky neodvážím jít na ambasádu. Moje firma je strašně konzervativní. Nemůžu riskovat, že se to donese na ústředí, máme tady všude obchodní zástupce. Vím, že na to asi nevypadám, ale musím si chránit pověst. A moje žena, hrůza pomyslet!” Náhle se mu oči zalily slzami. “Nesmí se to dozvědět. Nikdy!”

“Takže jste velký zvíře,” ucedil námořník a měřil si cizince pohledem.

“A ještě větší idiot. Kam jsem dal rozum?” Obrátil do sebe panáka ouza, až mu nasládlá pálenka vehnala krev do tváří. Pak se otočil na stoličce, a rozrušeně zvedl ke rtům jantarovou sklenku s vodou. Jen cvičený pozorovatel by si všiml, že její hladina zázračně stoupá, i když ji nikdo nedoléval.

“Velká hlava nemyslela,” pravil lodník moudře. “Ale ta malá jo.”

“Kdybych se tak dostal do naší regionální centrály v Izmiru, mohl bych všechno zařídit.”

Námořník se prudce odtáhl. “Vy jste Turek?”

“Turek? Dejte pokoj.” Janson znechuceně pokrčil nos.

“Jak vás to napadlo? Jste snad z Turecka vy?”

Námořník si místo odpovědi odplivl na podlahu.

Staré rány byly stále otevřené, aspoň v Pireu.

“Koukněte, jsme nadnárodní společnost. Konkrétně já jsem Kanaďan, ale máme klienty odevšad. Nemůžu jít na policii ani na velvyslanectví. Zničilo by mě to. Vy Řekové jste světáci, chápete lidskou přirozenost, ale lidi od nás takoví nejsou. Kdybych se dostal do Izmiru, mohl bych celou tu lapálii sprovodit ze světa. A já to udělám, i kdybych kvůli tomu měl přeplavat moře.” Praštil silným dnem sklenice o otlučený zinkový bar. Zamával na vrchního bankovkou v hodnotě padesáti tisíc drachem a objednal další pití.

Hostinský se podíval na peníze a zavrtěl hlavou.

” Ehete mipos pio psila?” Chtěl po něm menší platidlo.

Američan pohlédl na peníze jako opilec s rozmazaným zrakem. Za tolik drachem by bylo v přepočtu víc než sto amerických dolarů. “Aha, promiňte,” řekl, odsunul bankovku a podal barmanovi čtyři papírové tisícovky.

Drobný přehmat splnil svůj účel. Námořník náhle zbystřil. “To byste si dal,” ucedil s chladným úšklebkem.

“Možná by to šlo i jinak.”

Janson se na něj úpěnlivě zadíval. “Myslíte?”

“Zvláštní přeprava,” vysvětlil muž. “Ale není moc pohodlná. Ani levná.”

“Když mě zavezete do Izmiru, zaplatím vám dva a půl tisíce dolarů, amerických, ne kanadských.”

Námořník odhadoval Jansona pohledem. “Bude to chtít víc lidí.”

“Těch dva a půl tisíce je jen pro vás, abyste to zařídil.

Pokud budou další výdaje, zaplatím.”

“Počkejte tady,” nařídil mu lodník, který v návalu chamtivosti poněkud vystřízlivěl. “Musím si zavolat.”

Janson čekal a bubnoval prsty na baru. Opilost sice předstíral, ale rozrušení hrát moc nemusel. Po několika dlouhých minutách se lodník vrátil.

“Mluvil jsem s kapitánem. Jestli mu prej přitáhnete na palubu drogy, hodí vás do moře bez vesty.”

“To se nemusí bát!” vyhrkl Janson užasle. “Kdepak drogy!”

“Taky vám je ukradla ta albánská děvka?” ušklíbl se chlápek.

“Cože?” Janson rozhořčeně zvýšil hlas jako uražený obchodník, který nemá smysl pro humor. “Co to povídáte?”

“Dělám si srandu,” pravil námořník, který nezapomínal na svou odměnu. “Ale slíbil jsem kapitánovi, že vás budu varovat.” Odmlčel se. “Je to nákladní loď pro přepravu kontejnerů. Má licenci SPS jako já. A vyplouvá ve čtyři ráno. Po čtyřech hodinách přistane v kotvišti číslo šest v Izmiru, jasný? Pak už se musíte starat sám, hlavně nikomu neříkejte, jak jste se tam dostal.” Výmluvně si přejel pod krkem nataženým ukazovákem. “To je základní věc. A zaplatíte mu tisíc dolarů. U mola dvacet tři. Budu tam a představím vás.”

Agent kývl a začal odpočítávat pod pultem velké bankovky drachem. “Druhou půlku dostanete, až se ráno sejdeme.” Námořníkovi se rozzářily oči. “To je férová nabídka. Ale jestli se kapitán bude ptát, kolik jste mi dal, vynechte nulu. Platí, kamaráde?”

“Ani nevíte, jak jste mi pomohl,” pochleboval mu Janson. Lodník omotal prsty kolem ruličky bankovek a znalecky ji potěžkal. “Můžu pro vás udělat ještě něco?”

Američan roztržitě zavrtěl hlavou a sevřel si prsteník.

“Povím jí, že mě přepadli.”

“Řekněte manželce, že váš přepadl Albánec,” poradil mu námořník. “To vám určitě uvěří.”

Na letišti v Izmiru se pak Janson neubránil přemítání nad podivnostmi podobných úskoků. Lidé vám uvěří, když

jim ukážete, jak jste nedůvěryhodný. Oběť vlastní hamižnosti nebo chtíče vzbudí větší sympatii než čestný člověk, kterého potkala smůla. Provinile stál před průvodcem britských turistů a opakoval podobnou historku, jakou předtím obšťastnil námořníka.

“Vidíte, kam ty vaše prasárničky vedou,” pokáral ho Angličan. Měl ptačí hrudník a neposlušné blonďaté vlasy vyšisované doběla. Usmíval se spíš sadisticky než chápavě.

“Fuj, fuj, fuj.” Muž měl plastový odznak se jménem. Nad ním se v křiklavých barvách vyjímal název a slogan levné cestovní kanceláře, která ho zaměstnávala: Holiday Express s, r. o., zábavná jízda!

“Byl jsem jak dělo!” bránil se Janson a sklouzl do přízvuku nižší střední třídy, jímž se hovoří v okolí Londýna.

“Pitomí Turci. Ta holka mi slíbila ,privátní představení’, a já myslel, že mluví o břišních tancích!”

“To se vsadím,” odvětil muž s potměšilým úšklebkem.

“Vy jste mi ale neviňátko.” Po několika dnech poskakování kolem klientů si vychutnával příležitost jim to částečně vrátit.

“Ale nechat mě tady! Dobře, byl to zájezd s pevným programem, ale tohle do něj nepatřilo! Klidně se na mě vykašlali. Jako by nemohli počkat!”

“To se stává. Někdo přebere na mejdanu nebo zabloudí. Nemůžete čekat, že celá skupina prošvihne zpáteční let kvůli jednomu člověku. To přece není racionální, co říkáte?”

“Sakra, jsem to ale kus vola,” zaúpěl Janson, do jehož

hlasu se vkradl lítostivý tón. “Čím jsem myslel? Hlavou určitě ne.”

“,Kdo je bez viny, ať hodí kamenem,’ jak praví bible,”

odvětil muž o poznání vlídněji. “Jak že se jmenujete?”

“Cavanaugh. Richard Cavanaugh.” To jméno si dvacet minut vybíral ze seznamu cestujících Holiday Express v internetové kavárně v ulici Kibris Sehitleri.

“Jo, jo. Ríša Cavanaugh si jel zaskotačit do Turecka a dostal lekci z mravů.” Zdálo se, že mu rýpání do zoufalého zákazníka skýtá neskonalou rozkoš. Jak by ne, když si oběť ve své situaci nemohla stěžovat.

Janson zrudl.

Muž s platinovými vlasy zavolal mobilem izmirskému delegátovi cestovní kanceláře Thomas Cook a vysvětlil mu nepříjemnou zákazníkovu situaci, nejzajímavější pasáže přitom vynechal. Dvakrát zopakoval jméno. Hovor trval plných deset minut. Průvodce čím dál méně mluvil a víc poslouchal.

Když zavěsil, zavrtěl hlavou a zasmál se. “Ha! Oni si myslí, že jste před dvěma hodinami přistál s vaší skupinou ve Stanstedu.”

“To snad ne?” podivil se Janson.

“To se stává,” pravil muž filozoficky a vychutnával si svou převahu. “To se stává. Podle seznamu cestujících přijíždí dvacetičlenná skupina a nikomu se nechce přepisovat papíry, takže si počítač myslí, že jsou tam všichni. Na běžných linkách k tomu nedochází, ale u charterových letů se to tak nebere. Ehm, ale šéfovi to neříkejte. ,Nízká cena za prvotřídní zážitek,’ to je naše heslo.

Kdyby měl počítač pravdu, tak byste už teď byl ve vaší oční optice v Uxbridgi. Určitě byste se neplácal v blbým Izmiru daleko od domova.” Spiklenecký pohled. “Stála aspoň za hřích?”

“Cože?”

“Ta kočička. Jestli za to stála.”

Janson zrozpačitěl. “Víte, to je právě ta tragédie. Byl jsem tak namol, že si nic nepamatuju.”

Muž mu krátce stiskl rameno. “Protentokrát to snad můžu nějak zařídit. Ale pozor, erotickou turistiku neprovozujeme. Hezky si ho nech v kalhotách, kamaráde.

Jak říká moje holka, bacha ať nevypíchneš někomu oko.”

Hlasitě se zařehtal vlastnímu vtipu. “Ale co budu vykládat prodavači z optiky!”

“My tomu říkáme ,oční centrum’,” zpražil ho Janson tónem hrdého obchodníka. “Víte jistě, že se bez problémů dostanu do Stanstedu?”

Vedoucí skupiny tiše řekl: “To se vám právě snažím vysvětlit. Holiday Express zajistí, že potíže nebudou.

Rozumíte mi? Pomůžeme vám odtamtud.”

Janson vděčně přikývl, i když věděl, co je pravou příčinou náhlého záchvatu dobré vůle, zděšení, jaké průvodcův telefonát jistě vyvolal v kanceláři firmy.

Jansonova válečná lest přivedla společnost do úzkých: pracovníci cestovní kanceláře zřejmě mylně informovali britské celníky, že jistý Richard Cavanaugh, bytem v Culvert Lane 43 v Uxbridgi, dorazil do Spojeného království. Jediným způsobem, jak se vyhnout hloubkové prověrce a přezkumu licence, bylo skutečně zajistit návrat Richarda Cavanaugha do vlasti, a to beze stop, jež by mohly vést k nepříjemným otázkám. Provizorní doklady, které mu muž s ptačím hrudníkem vystavil, Spěšná přeprava /

Letecký personál, se obvykle používaly k přesunu lidí s vážnými zdravotními problémy, ale účel splní. Společnost Holiday Express zahladí trapnou chybičku a “Ríša”

Cavanaugh bude do večeře doma.

Průvodce Jansonovi s úsměvem podal několik žlutých stránek. “Takže říkáte, že si kvůli chlastu nic nepamatujete?

To naštve, co?” Malé pronajaté letadlo je přepravilo do Istanbulu, kde po dvouhodinové přestávce nastoupili do většího stroje, který zamířil se třemi skupinami turistů Holiday Express na Stansted severně od Londýna. Na každém letišti Cavanaugh zamával žlutými papíry, jež

obdržel v Izmiru, a zástupce cestovní kanceláře ho osobně doprovodil na palubu. Z ústředí zřejmě přišla zpráva: postarejte se o toho pitomce, nebo z toho bude průšvih.

Let měl trvat tři hodiny. Oční optik z Uxbridge, zkroušený svou zahraniční lapálií, se stranil společnosti.

Jeho zasmušilý výraz úspěšně odrážel jakékoli pokusy o konverzaci. Ti nemnozí, kdo slyšeli jeho příběh, viděli jen upjatého prodavače, který se modlí, aby jeho prohřešek zůstal v Orientu.

Někde nad Evropou se Jansonovi zavřely oči. Začal podřimovat a nakonec se oddal spánku, i když dobře věděl, že ho budou zase trápit duchové minulosti.

Bylo to před třiceti lety, a bylo to teď. Bylo to v odlehlé džungli, a bylo to tady. Po debaklu na ostrově Noc Lo se Janson vrátil do základního tábora a zamířil rovnou do Demarestovy kanceláře, ani se nestihl umýt. Řekli mu, že pan komandér s ním chce okamžitě mluvit.

V potřísněných a páchnoucích šatech předstoupil před Demaresta, který seděl zadumaně za stolem. Z malých reproduktorů vycházel středověký chorál, strašidelně jednoduchý a pomalý sled tónů.

Konečně k němu Demarest zvedl zrak. “Víte, co se tam stalo?”

” Prosím? “

“Jestli to není jasné, tak se to stalo bezdůvodně. S tím byste přece žít nechtěl. Musíte se tomu snažit dát význam.”

“Jak jsem říkal, jako by věděli, že přijdeme, pane.”

“Přímo se to nabízí, že?”

“Nevypadal jste, nevypadáte, překvapeně, pane.”

“Překvapeně? Ne. Byla to jen moje hypotéza, ale potřeboval jsem si ji ověřit v praxi. Musel jsem mít jistotu.

Noc Lo byl mimo jiné experiment. Když člověk pošle plán útoku na velitelství přes místní spojku jihovietnamské armády, co může čekat? Jaké informační cestičky vedou ke zdejším vzbouřencům? To se dá vyzkoušet jediným způsobem. A my jsme teď něco zjistili. Máme proti sobě nepřítele, který nás chce za každou cenu zničit, je odhodlaný až do morku kosti. A jak to vypadá u nás?

Spousta byrokratů, kteří si myslí, že to tady můžou řídit jako úřad někde doma v Tennessee. Před pár hodinami jste o vlásek unikl smrti. Byla Noc Lo porážka, nebo vítězství? Já bych řekl, že je to dost složitá otázka.”

“Pane, jako vítězství mi to nepřipadalo. Pane.”

“Jak říkám, Hardaway zemřel, protože byl slaboch. Vy jste přežil, protože v sobě máte sílu. Stejně jako váš otec –

druhá vlna vylodění na Rudé pláži, pokud se nepletu. Nebo váš dědeček, který v lesích a roklích Šumavy střílel vojáky wehrmachtu starou loveckou puškou. Nikdo není zapálenější než partyzáni z východní Evropy, já tam měl taky strejdu.

Válka nám ukazuje, kdo jsme, Paule. Já doufám, že dneska jste se o sobě něco dozvěděl. To, co jsem ve vás rozpoznal už v Little Creeku.”

Komandér Alan Demarest sáhl po ohmatané brožované knížce, kterou měl na stole. “Znáte Emersona?” Začal z něj předčítat: “Velký muž snadno podlehne malosti. Spočine na polštářích výhod a spokojeně usne. Teprve okamžiky trýzně, bolu a porážek mu dají příležitost něco se dozvědět. Začne pochybovat o své mužnosti. Zjistí, jaký byl hlupák. Vyléčí se z šílenství ješitnosti.’ Ralph Waldo Emerson snad věděl, co píše.”

“To jistě, pane.”

“Bojiště je i místem zkoušek. Člověk tam padne, nebo se znovu narodí. A nepovažujte to jen za frázi. Mluvil jste někdy s maminkou o vašem porodu? ženy znají ten oslepující záblesk, kdy všechno vzniká. Vědí, že v té mokré, křičící a svíjející se bytosti vyvrcholil nejen jejich život, ale i život rodičů, prarodičů, prostě všechen život na téhle planetě za desítky tisíc let. Porod není nic hezkého.

Devítiměsíční cesta od rozkoše k bolesti. Člověk se rodí ve špíně tělních tekutin, roztažených vnitřností, hoven, chcanek a krve, a ejhle, jste na světě. Je to okamžik neuvěřitelného utrpení. Ano, porod je svinstvo, ale právě bolest mu dává smysl. A já koukám, jak tady stojíte v uniformě načichlé střevy jiného vojáka, a vidím před sebou člověka, který se znovu narodil.”

Janson zaskočeně zíral. Byl zděšený. Ale zároveň si připadal jako v hypnóze.

Demarest vstal, aniž by uhnul pohledem. Položil mu ruku na rameno. “O čem je tahle válka? Hošíci z prestižních univerzit na ministerstvu zahraničí mají spoustu tlustých šanonů a myslí si, že v nich je odpověď. Prdlajs. Jsou to všechno jen žvásty k ničemu. Všechny války jsou stejné.

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Za poslední čtyři hodiny jste poznal víc energie i vyčerpání, bolesti i extáze, víc adrenalinu, než většina lidí za celý život. žijete víc než ti nedouci v limuzínách, kteří mají radost, že si nemusí špinit ruce jako vy. Jsou to ztroskotanci. Věčně jen porovnávají ceny masa a prášků na praní a uvažujou, jestli si opravit dřez sami, nebo čekat na instalatéra. Vevnitř jsou mrtví, a ani o tom nevědí.” Demarestovy oči doslova plály. “O co jde ve válce? No přece o to, že člověk zabije ty, co chtějí zabít jeho. Tak co se vlastně stalo? Bylo to vítězství, nebo porážka? Takhle otázka nestojí, synku. Já vám povím, co se stalo. Skoro jste zařval, ale zároveň zjistil, co znamená žít.”

12

Těžký vůz s nákladem prken a trámů sjel z rušné dálnice M11 do Queenś Road v Cambridgi. Tam zastavil vedle několika zaparkovaných kamionů se stavebními stroji.

Tak to se starými a slavnými univerzitami typu Cambridge chodí, pořád se něco přestavuje a renovuje.

Když řidič dojel na místo, pasažér mu srdečně poděkoval za svezení a vykročil po štěrku. Měl na sobě tmavě šedou kombinézu, ale do práce nešel. Zapadl do jedné z mobilních toalet poblíž stavby. Na plastových dveřích se vyjímalo heslo společnosti West Yorkshire: Na čele díky inovaci. Když vylezl, měl na sobě šedé tvídové sako se vzorkem rybí kosti. Byla to uniforma, v níž se mohl nenápadně procházet po “Backs” , jak se přezdívá širokému pruhu vzorně posekané trávy, jež se táhle kolem nejstarších kolejí v Cambridgi: King’s, Clare, Trinity Hall a Trinity College, kam právě směřoval. Od příletu Paula Jansona na letiště Stansted uplynula všehovšudy hodina, z tamního skla a ocelových stropů mu však zbyla v mysli jen mlhavá šmouha.

Za posledních čtyřiadvacet hodin vyřkl Janson tolik lží a v tolika přízvucích, až ho z toho bolela hlava. Brzy se však měl sejít s někým, kdo závoj nejasností odhrne. Ten jediný může porozumět tragédii, která se stala. Jeho cesta vedla na Trinity College: za věhlasným profesorem Angusem Fieldingem.

Janson u něj začátkem sedmdesátých let studoval.

Uhlazený učenec s pobavenýma očima ho měl na sérii seminářů z dějin ekonomie. Jansona tehdy uchvátil Fieldingův složitý způsob uvažování a ani on nebyl akademikovi lhostejný. Nechtěl po těch dlouhých letech zatahovat Fieldinga do svého riskantního vyšetřování, ale neměl jinou možnost. Jeho starý vysokoškolský učitel, expert na světový finanční systém, patřil k mozkovému trustu Petera Novaka. Navíc to dotáhl až na rektora koleje Trinity.

Agent přešel můstek a ocitl se uprostřed pečlivě udržovaného trávníku. Zaplavila ho vlna vzpomínek na dobu studií, smíření a odpočinku. Všechno kolem v něm vyvolávalo obrazy těch zlatých časů. Zeleň, gotické budovy, a dokonce i lidé v pramicích klouzajících po řece Cam pod kamennými oblouky mostů a větvemi smutečních vrb, kteří postrkovali své loďky dlouhými tyčemi. Když došel ke koleji Trinity, ozvěna vzpomínek ještě zesílila. Stála zde jídelna ze začátku sedmnáctého století a skvostná Wrenova knihovna se vzletnými klenbami a oblouky. Univerzitní budovy v Cambridgi působí majestátně, ale představují jen část majetku. Kolej Trinity je ve skutečnosti druhým největším vlastníkem půdy v Británii, hned po královně.

Janson prošel kolem knihovny k malému štěrkovému plácku před bytem rektora.

Zazvonil a služebná s vrznutím otevřela okno. “Jdete za panem rektorem, mladý muži?”

“Ano.”

“Trošku brzy, ne? No nic, milánku. Když to obejdete, pustím vás dovnitř.” Zřejmě si ho spletla s někým jiným, kdo si na tuto hodinu domluvil schůzku.

Bezpečnostní ohledy zjevně nebyly na prvním místě.

Ta žena se ho ani nezeptala na jméno. Od dob jeho studií se toho v Cambridgi příliš nezměnilo.

Široké schody pokryté rudým kobercem stoupaly kolem galerie portrétů vynikajících osobností koleje Trinity z minulých století: vousatý George Trevelyan, hladce oholený William Whewell, Christopher Wordsworth s hermelínovým límcem. Vlevo nad schodištěm se nacházel salonek s růžovým kobercem a bílým dřevěným obkladem, který neodváděl pozornost od vystavených obrazů. Za místností byl mnohem větší sál s tmavou parketovou podlahou zakrytou množstvím velkých orientálních koberců.

Když Janson vstoupil, ocitl se pod obřím portrétem královny Alžběty I., namalovaným ještě za jejího života s mimořádnou pozorností k detailům šatů a lichotivě malou k vrásčité tváři. Isaac Newton na sousední stěně měl hnědou paruku a tvářil se majestátně. Na oba velikány se drze usmíval čtrnáctiletý lord Gloucester vyvedený v olejových barvách. Říkalo se, že je to jedna z nejúchvatnějších sbírek svého druhu mimo Národní galerii portrétů. Byla to přehlídka nejužší politické i intelektuální špičky, jež řídila zemi, ovlivňovala její dějiny a měla značnou zodpovědnost za její úspěchy i nezdary. Zářící tváře většinou patřily do minulých staletí, portrét Petera Novaka by se tu však také hezky vyjímal. I on byl pravým vůdcem, z nějž vyzařovala zodpovědnost, pevná morálka a zanícenost.

Janson zaujatě zíral na podobizny dávno zesnulých králů a kancléřů. Náhle sebou škubl. Uslyšel, jak si někdo odkašlal.

“Na mou duši, jste to vy!” zvolal Angus Fielding svým lehce mečivým a hýkavým hlasem. “Promiňte, díval jsem se, jak si prohlížíte portréty, a uvažoval, jestli je to vůbec možné. Vaše ramena, držení těla… Milý chlapče, je to už

strašně dlouho. Ale je to pro mě to nejpříjemnější překvapení. Gilly mi řekla, že je tady student objednaný na desátou, a tak jsem se připravoval, že budu mluvit s jedním z našich slabších posluchačů o Adamu Smithovi a Condorcetovi. Slovy lady Asquithové: ,Je velice chytrý, dokud neotevře ústa.’ Považte, před čím jste mě zachránil.”

Jansonův starý učitel měl hlavu ozářenou sluncem prosvítajícím mezi mraky. Jeho tvář poznamenal věk a bílé vlasy také bývaly hustší. Ale stále měl štíhlou urostlou postavu a jeho bleděmodré oči si uchovaly jiskru člověka, který zná dobrý vtip a rád by se o něj podělil. Fieldingovi táhlo na sedmdesát a rozhodně nebyl žádný obr, sálalo z něj však neskutečné charisma.

“Tak pojďte, milý hochu,” řekl Fielding. Pak zavedl Jansona krátkou chodbou kolem své postarší tělnaté sekretářky do prostorné kanceláře s výhledem na Velké nádvoří. Obyčejné bílé police na stěnách se prohýbaly pod vahou knih a časopisů. Okopírované články z jeho pera nesly tísnivé názvy:

Je globální finanční systém

v ohrožení?

makroekonomický pohled

Názory centrálních bank

na valutovou likviditu –

potřeba průhlednosti

Nový přístup k hodnocení

tržního rizika

Strukturální aspekty tržní

likvidity a jejich dopady na

finanční stabilitu

Na stolku v rohu ležel sluncem zažloutlý výtisk Ekonomických rozhledů Dálného východu. Pod fotografií Petera Novaka stál titulek:

DOLARY PRO ZMĚNU

“Promiňte mi ten nepořádek,” omluvil se rektor a shrábl z černého křesla u stolu hromádku papírů. “Víte, svým způsobem jsem rád, že jste se neohlásil předem.

Možná bych si hrál na hogo fogo, jak říkáte vy Američané, a oba bychom byli zklamaní. Všichni mi radí, abych vyhodil kuchařku, ale ta chudinka je tady prakticky už od obnovení vlády Stuartovců a já na to neměl srdce nebo spíš žaludek.

Panuje všeobecná shoda, že jídlo od ní je prudce jedovaté. Já říkám, že je to šedá eminence, ale kolegové tvrdí, že spíš šedivá krysa. Na naší univerzitě se podivně snoubí okázalost se střídmostí, snad až ubohostí, na kterou si musí člověk zvyknout. Ostatně, to si jistě sám pamatujete ze svého pobytu v těchto školních zdech. Je to jako s dětskou hrou na babu. Člověk na ni vzpomíná s určitou nostalgií, ale po letech mu přijde úplně nesmyslná.” Poklepal Jansona po paži. “A teď poslouchám, milý hochu.”

Nekonečný proud slov, pobaveně mrkající oči, byl to starý dobrý Angus Fielding, chvíli moudrý a pak zase šibalský. Ty oči viděly víc, než prozrazovaly, a jeho květnatá řeč mohla sloužit i k odvedení pozornosti. Věhlas Anguse Fieldinga daleko překračoval jeho obor, jímž byl světový finanční systém. Vždyť patřil ke sboru ekonomické fakulty, která vychovala giganty typu Marshalla, Keynese, lorda Kaldora a Sena. Navíc byl členem Úterního klubu, tedy skupiny intelektuálů a analytiků, kteří udržovali styky s britskou rozvědkou. Na začátku kariéry dělal Fielding poradce tajné službě MI6. Pomáhal jí určovat slabiny hospodářství východního bloku.

“Angusi,” zakuňkal Janson.

“Lahvinku klaretu!” zvolal šéf koleje. “Je trochu brzy, já vím, ale vína máme dost, na rozdíl od jiných věcí. Když

se podíváte z okna, uvidíte Velké nádvoří. Ale jak si možná vzpomínáte, pod ním je obří sklípek. Táhne se přímo pod nádvořím a zahradou patřící koleji. Katakomby plné klaretu.

Tekutý Fort Knox! Dovnitř vás může pustit jedině správce.

Má velký svazek klíčů a myslí si o sobě bůhvíco. Na všechno dohlíží vinný výbor, ale je rozpolcený na frakce jako bývalá Jugoslávie, ba ještě hůř.” Houkl na sekretářku: “Mohli bychom dostat láhev Lynch Bage osmdesát dva? Od včerejška tam, tuším, zbyla neotevřená láhev.”

“Angusi,” začal Janson znovu. “Jsem tady kvůli Peteru Novakovi.”

Fielding náhle zpozorněl. “Přinášíte mi od něj zprávu?”

“Ne od něj, ale o něm.”

Profesor se odmlčel. “Jako bych cítil průvan. Brr, to je zima.” Zatahal se za ušní lalůček.

“Nevím, co se k vám doneslo,” řekl Janson opatrně.

“O řeči se moc nestarám…”

“Angusi. Novak zemřel.”

Rektor koleje Trinity zesinal a hodnou chvíli na něj tupě civěl. Pak se posadil do dřevěného křesla s umně tvarovaným opěradlem. Padl do něj, jako by mu náhle došly síly.

“Pověsti o jeho úmrtí se vyskytly i v minulosti,” hlesl rektor.

Janson usedl vedle něj. “Já to viděl na vlastní oči.”

Angus Fielding se ještě hlouběji zabořil do křesla.

Náhle vypadal jako stařec. “To není možné,” zamumlal. “To ne.”

“Viděl jsem to,” opakoval Janson.

Vylíčil Fieldingovi, co se stalo na Anuře. Když dospěl až k výbuchu letadla, stěží dýchal. Stále to bylo živé. Angus mlčel. Jemně pokyvoval a mhouřil oči, jako by poslouchal studenta na semináři.

Janson k těm studentům kdysi patřil. Nevypadal jako růžolící absolvent drahé střední školy s aktovkou plnou ohmataných knížek a pouštějících propisek. Když díky Marshallovu stipendiu přišel na Trinity, připomínal spíš fyzickou trosku. Byl pobledlý, vychrtlý a snažil se vyléčit své zesláblé tělo i ztýranou duši z osmnáctiměsíčního utrpení ve vietnamském zajetí i všech zvěrstev, jež mu předcházely. Psal se rok 1974, a on se snažil navázat tam, kde skončil. Chtěl pokračovat ve studiu dějin ekonomie, které začal na Michiganské univerzitě. Člen speciálních jednotek SEALs se ocitl v univerzitním světě. Nejdřív se bál, že si nezvykne. Ale copak ho vojenský výcvik nenaučil přizpůsobit se okolí? Knihy šifer a vrstevnicové mapy vyměnil za historické texty a ekonomické formulky. Pustil se do nich však se stejnou vervou, odhodláním a naléhavostí.

Ve Fieldingově bytě v Neville Court probíral Janson uložené téma a zdálo se, jako by přitom rektor občas klimbal. Ale vždycky v pravý včas otevřel oči, zamrkal a přesně zasáhl nejslabší místo jeho argumentace. Jednou takhle Janson přesvědčivě rozebíral hospodářské dopady Bismarckovy rozpínavosti. Fielding ho nechal vypovídat, ale pak to začalo. Otázky pršely jako šípy. Jak rozlišuje expanzionismus od sjednocování regionu? Co zpožděné ekonomické následky obsazení Šlesvicka a Holštýnska? A co ta čísla o devalvaci německé marky v letech 1873 až

1877, z nichž vychází, ta jistě nejsou z Hodgemanovy studie, nebo snad ano, mladý muži? Starý Hodgeman to bohužel pěkně popletl, no, co byste čekal od člověka z Oxfordu? Nerad bourám vaši konstrukci, milý hochu. Ale než postavíte budovu, zajistěte si základy.

Fieldingovi to myslelo. Choval se zdvořile, nevzrušeně, až roztržitě. Často citoval Shakespearův výrok o “smíškovi s nožem”, což trefně charakterizovalo jeho vědecký styl. Janson se nedostal k Fieldingovi úplně náhodou, jak sám rektor bezelstně přiznal pár měsíců po začátku jejich společné výuky. Fielding měl ve Washingtonu přátele, na které mladíkova minulost i prokázané schopnosti udělaly dojem. Chtěli, aby na něj dohlédl. Ani po letech Janson nedokázal říct, jestli ho Fielding do Konzulárních operací naverboval, nebo ho tam jen šikovně nasměroval.

Vybavoval si dlouhé rozhovory o “spravedlivé válce” či o souhře realismu a idealismu v násilí páchaném státem.

Rektor od něj chtěl slyšet názory na spoustu věcí. Možná tím jen cvičil jeho analytické schopnosti. Nebo se mu snažil nenápadně vštípit vlastní názory a přesvědčit ho, aby zasvětil život službě vlasti?

Fielding si otřel oči kapesníkem, přesto se mu leskly.

“Byl to velikán, Paule. Možná se takové termíny už dneska nenosí, ale v životě jsem nikoho podobného nepotkal. Měl hlavu i srdce na správném místě a šel neochvějně za svým cílem. V tom spočívala Novakova výjimečnost. Vždycky jsem si vážil toho, že se mi poštěstilo ho osobně poznat. Měl jsem dojem, že naše století, tohle nové století, ho moc potřebuje!” Krátce si přitiskl ruce k tvářím. “Já tady ale povídám nesmysly. Chovám se jako starý hlupák. Víte, Paule, já rozhodně nejsem vyznavačem kultu hrdinů. Ale Peter Novak, jako by patřil k vyššímu evolučnímu stupni než my ostatní. My lidé se navzájem trháme na kusy, ale on snad patřil k nějaké rase, která se konečně naučila usmířit mozek a srdce, soutěživost a dobrotu. Nebyl to jen kouzelník s čísly. On rozuměl lidem, chtěl jim pomáhat.

Šestý smysl, který mu umožňoval odhadovat vývoj měnových trhů, předpovídat příliv a odliv lidské chamtivosti, mu zároveň dovoloval pochopit, jaké společenské zásahy na tuhle planetu platí. Ale jestli se ptáte, proč se vrhal do problémů, které všichni ostatní považovali za neřešitelné, musíte odložit rozum stranou. Velké mozky jsou vzácné, a velká srdce ještě vzácnější. A tohle byla výhradně srdeční záležitost. Filantropie je v překladu z řečtiny láska k lidem.” Fielding se tiše vysmrkal a prudce zamžikal. Chtěl stůj co stůj udržet city na uzdě.

“Hodně toho pro mě udělal,” řekl Janson při vzpomínce na prach libanonské Baaqliny.

“Pro svět taky,” pravil Fielding. “Proto jsem řekl, že to nemůže být pravda. Nemyslel jsem ten prostý fakt, ale jeho důsledky. On nesmí zemřít. Tolik toho na něm závisí.

Spousta křehkých krůčků k míru a stabilitě, které všechny sponzoroval, řídil a koneckonců vymyslel. Jestli zahyne, bude to stát život hodně lidí. Začne nesmyslné utrpení a vraždění. Kurdové, Hutuové, Romové a další vyvrženci světa. Křestané v Súdánu, muslimové na Filipínách, Indiáni v Hondurasu. Separatisté z provincie Casamance v Senegalu… Ale proč sestavovat seznam damnés de la terre?

Stane se mnoho zlých věcí. Oni to vyhrají.”

Fielding teď vypadal nejen starší, ale i menší. Vyprchal z něj veškerý životní elán.

“Třeba by se dala uhrát remíza,” špitl Janson.

Učenec se zatvářil zoufale. “Asi mi chcete říct, že to vyřeší Amerika tím svým humpoláckým způsobem. Možná si dokonce myslíte, že je to její svatá povinnost. Ale vám Američanům vůbec nedochází, jak hluboko sahá antiamerikanismus. Po skončení studené války dostali mnozí lidé na světě pocit, že žijí pod americkou ekonomickou nadvládou. Mluvíte o ,globalizaci’, a oni slyší ,amerikanizace’.

Sledujete

v

televizi

záběry

z

protiamerických demonstrací v Malajsii nebo Indonésii, z protestů v Melbourne nebo Seattlu, slyšíte o pár vytlučených McDonaldech ve Francii, a myslíte si, že jsou to ojedinělé události. Naopak. Jsou to poslové bouře, první kapičky, než

se nebe otevře.”

Janson kývl. Takové názory už slyšel, a nedávno.

“Někdo mi říkal, že Amerika budí nenávist už z podstaty, ať udělá cokoliv.”

“A přesně proto hrál Peter Novak neocenitelnou a nezastupitelnou roli.” Rektor se najednou rozohnil. “Nebyl to Američan a nebyl ani vnímán jako sluha amerických zájmů. Všichni věděli, že odmítl americké pokusy o sblížení. Diplomatům USA leželo v žaludku, že si jel po vlastní koleji. Řídil se jedinou věcí: vlastním svědomím.

Takový člověk se mohl hrdě postavit a říct, že jsme ztratili orientaci. Mohl si dovolit prohlásit, že trh nelze oddělit od morálky. A lidé ho poslouchali. Neviditelná ruka trhu podle něj nestačí. S oblibou říkával: Potřebujeme mít mravný cíl a odhodlání ho dosáhnout.” Fieldingovi začal přeskakovat hlas, a tak ztěžka polkl. “Tohle jsem měl na mysli, když

jsem řekl, že ten člověk nesmí zemřít.”

“Jenže on zemřel,” namítl Paul.

Starý ekonom se lehce zhoupl dozadu a zase zpět jako na vlnách. Chvíli vůbec nic neříkal. A pak vykulil své světlemodré oči. “Je velice zvláštní, že jsem o tom nic neslyšel, ani o jeho únosu, ani o vraždě. Velice zvláštní.

Chybí mi vysvětlení.” Fielding zvedl pohled k zatažené obloze nad starobylou nádherou nádvoří. Mraky visely nízko nad drsným portlandským vápencem: pohled, který se nezměnil po celá staletí.

“Doufal jsem; že byste mi s tím mohl poradit,” odvětil Janson. “Otázka je, kdo by měl zájem na Novakově smrti.”

Rektor pomalu zavrtěl hlavou. “Otázka bohužel je, kdo by neměl.” Janson poznal, že učitelův intelekt začíná pracovat na plné obrátky. Z jeho světlých rybích očí náhle čišelo zaujetí a z tváře napětí. “Samozřejmě přeháním. Jen málo smrtelníků se těší takové oblibě a vděčnosti. A přece.

A přece. La grande benevolenza attira la grande malevolenza, jak pravil Boccaccio: Velké dobro vždycky přitahuje velké zlo.”

“Tak si to trochu zrekapitulujeme, ano? Před chvílí jste mluvil ve třetí osobě množného čísla. Říkal jste, že vyhrají.

Koho jste tím myslel?”

“Co víte o Novakově původu?”

“Jen velice málo. že se narodil v Maďarsku zpustošeném válkou.”

“Dá se říct, že měl velké štěstí a zároveň kopec smůly.

Byl jedním z mála lidi, kteří přežili ve vesnici zničené v bitce mezi Hitlerovými a Stalinovými vojáky. Novakův otec byl celkem bezvýznamný maďarský šlechtic a ve čtyřicátých letech zasedal ve vládě Miklóse Kállaye. Pak ale přeběhl na druhou stranu. Říká se, že byl posedlý strachem o bezpečnost svého jediného dítěte. Nadělal si spoustu nepřátel. Obával se, že se budou chtít pomstít na jeho potomkovi. Ten starý aristokrat byl možná paranoidní, ale jak praví staré rčení, i paranoici mají nepřátele.”

“To už je víc než padesát let. Kdo by se dneska staral, co dělal jeho táta ve čtyřicátých letech?”

Fielding na něj vrhl káravý učitelský pohled. “Vy jste zřejmě v Maďarsku dlouho nepobyl. Právě tam ovšem najdete jeho největší obdivovatele i nejzavilejší odpůrce. Na světě jsou navíc miliony lidí, kterým Novakovy úspěchy ve finančnictví zkazily život, nebo si to aspoň myslí. Řada prostých obyvatel jihovýchodní Asie ho viní z toho, že spustil útok na jejich měnu. Demagogové v nich tu nenávist vydatně živí.”

“Ale podle vás je to nesmysl.”

“Novak je možná největší finanční spekulant všech dob, ale nikdo tu praxi nekritizoval tak hlasitě jako on.

Dovolával se politiky měnového sjednocení, která podobné spekulace znemožní. Nedá se říct, že obhajoval vlastní zájmy. Právě naopak. Jistě, někdo může tvrdit, že na jeho mazanost doplatila hlavně stará dobrá Anglie, aspoň zpočátku. Jistě si vzpomínáte, co se stalo v osmdesátých letech. Vypukla velká měnová krize. Všichni čekali, které evropské vlády sníží úrokovou míru. Novak měl tušení, že Británie nechá libru klesnout, a vsadil na to miliardy z vlastního. Trefil se a Novakův fond Elektra skoro trojnásobně narostl. Opravdu bravurní kousek! Náš tehdejší premiér naléhal na MI6, aby to proklepla. Šéf vyšetřování nakonec sdělil deníku Daily Telegraph, že, a teď cituji, ,jediným zákonem, který ten člověk porušil, je zákon průměrnosti’. Jistě, když šel dolů malajský ringgit a zisk zase skončil v Novakově kapse, tamní politici to nenesli lehce. Spustili tirády o machinacích pochybného cizáka.

Takže vy se ptáte, kdo by ho rád viděl na onom světě, a já vám musím sdělit, že by to byl dlouhý seznam. Tak třeba Čína. Místní papaláši se bojí Novakovy ,řízené demokracie’

jako čert kříže. Dobře vědí, že Čínu považuje za oblast příští demokratizace, a jsou to mocní protivníci. Ve východní Evropě existuje celá řada magnátů, bývalých komunistických činitelů, kteří vyrabovali ,privatizované’

podniky. Antikorupční kampaně Nadace svobody na jejich vlastním dvorku pro ně znamenají přímou hrozbu. Nemůžou to nechat jen tak. Jak říkám, nenajde se člověk ten, který by se zavděčil lidem všem. Zvlášť těm, kdo tyjí z odvěkého nepřátelství a systematické korupce. Ptal jste se, co jsem myslel tím ,oni’, ale lepší vysvětlení ode mě neuslyšíte.”

Janson viděl, jak se Fielding snaží ovládnout, sedět rovněji a uklidnit rozechvělý horní ret. “Patřil jste do jeho poradního sboru. Jak to fungovalo?”

Rektor pokrčil rameny. “Občas mě požádal o názor.

Zhruba jednou za měsíc jsme mluvili po telefonu. Asi tak jednou za rok jsme se sešli osobně. Popravdě řečeno, radit mohl spíš on mně než já jemu. Ale uměl skvěle naslouchat.

Nikdy ani náznakem nic nepředstíral. Snad jen to, že ví míň, než ve skutečnosti věděl. Vždycky ho trápily vedlejší důsledky humanitárních akcí. Chtěl mít jistotu, že pomoc nakonec nepovede k ještě většímu utrpení, že, řekněme, podpora uprchlíků nepovzbudí režim k vyhánění lidí. On věděl, že ne všechno se povede. Vždycky tvrdil, že člověk musí o všem pochybovat. To bylo heslo číslo jedna.

Všechny jistoty je třeba neustále kriticky posuzovat a v případě nutnosti opouštět.”

Do místnosti se vkradly dlouhé stíny. Dopolední slunce, jež vykukovalo z mraků, právě viselo nad školní kapličkou. Janson doufal, že mu návštěva na univerzitě pomůže zúžit seznam podezřelých. Fielding mu ukazoval, jak je ve skutečnosti dlouhý.

“Takže vy se s ním občas scházíte,” pobídl ho.

“Novak neměl ustálené zvyky. Ne že by byl samotář, spíš poustevník. Toulal se po světě jako Epikratés z Herakleie, ten antický mudrc.”

“Ale ústředí Nadace je v Amsterdamu.”

“Prinsengracht jedenáct set dvacet tři. Jeho zaměstnanci mají jednu smutnou průpovídku: ,Víte, jaký je rozdíl mezi Bohem a Novakem? Bůh je všude. Novak je všude kromě Amsterdamu.”’ Zopakoval ten otřepaný žert bez náznaku úsměvu.

Janson svraštil obočí. “Novak měl samozřejmě další poradce, i když se jejich jména nikdy neobjevila v médiích.

Někdo z nich by mohl vědět něco podstatného, a možná si to ani třeba neuvědomuje. Já jsem v koncích. Nadace mě úplně odřízla. Nemůžu sehnat nikoho důležitého. I proto jsem tady. Potřebuju najít lidi, kteří se pohybovali v Novakově okolí, třeba i v dávnější minulosti. Někdo možná patřil do užšího okruhu spolupracovníků a pak z něj vypadl.

Nemůžu vyloučit, že Novaka zabil člověk z jeho blízkosti.”

Fielding povytáhl obočí. “Stejnou pozornost byste mohl zaměřit na ty, kdo mají nebo měli blízko k vám.”

“Co tím míníte?”

“Ptal jste se mě na nepřátele Petera Novaka a já vám řekl, že jsou roztroušeni různě po světě. Nuže, dovolte mi nakousnout nepříjemné téma. Máte tak neochvějnou důvěru ke své vlastní vládě?” V učitelově tónu se snoubilo hedvábí s ocelí.

“To snad nemyslíte vážně,” odsekl Janson. Věděl, že jako pravidelný návštěvník proslulého Úterního klubu má Fielding o podobných věcech značný přehled.

“Jen se ptám,” pravil starý pán kousavě. “Co když se do toho namočili i vaši vlastní kolegové z Konzulárních operací?”

Janson sebou škubl: rektorovy domněnky udeřily na citlivou strunu. Stejná otázka ho strašila už od Atén, jakkoli byla přitažená za vlasy. “Ale proč? A jak?” zeptal se.

Je to možné?

Fielding se neklidně zavrtěl v křesílku s opěradlem ve tvaru harfy a konečky prstů přejel po jeho popraskaném černém laku. “Já nic netvrdím. Dokonce ani nenaznačuji.

Jen se ptám. Ale uvažujte. Peter Novak získal větší moc než

řada suverénních států. A tudíž mohl, vědomě či nevědomě, potopit nějakou operaci, překazit plán, naštvat silného hráče…” Rektor mávl rukou, aby naznačil, že se může jen dohadovat. “Co když ho nějaký americký stratég považoval za příliš velkou hrozbu, zkrátka za nezávislého herce na prknech světové politiky?”

Fieldingovy spekulace byly zneklidňující. Márta Langová se sešla s mocnými lidmi z ministerstva zahraničí i odjinud. Naléhali na ni, aby najala Jansona a poskytli jí materiální pomoc. Určitě ji zapřísahali, že nesmí nikomu nic říct, s odvoláním na “politické ohledy”, o nichž Langová mluvila s takovým despektem. Neměla důvod porušit slovo dané americkým úředníkům, s nimiž jednala. Co byli zač?

žádné jméno nepadlo. Janson dostal jen vysvětlení, že ho znají nebo o něm aspoň vědí. Nejspíš Konzulární operace. A pak ty záhadné převody peněz na jeho konto na Kajmanských ostrovech. Janson si myslel, že bývalí zaměstnavatelé o účtu nevědí, ale zároveň dobře věděl, že americká vláda umí vyvinout jemný tlak na zámořské bankovní instituce, pokud jde o aktivity amerických občanů.

Kdo by dokázal lépe manipulovat s jeho finančními záznamy než vysoce postavení členové amerických tajných služeb? Janson nezapomněl na hořkost a zášť provázející jeho odchod. Znal aktivní sítě spolupracovníků i veškeré postupy, a tedy představoval jisté riziko.

Je to možné?

Jak ten komplot asi vznikl? Pohotovým taktikům se možná jen naskytla ideální příležitost zabít dvě mouchy jednou ranou. Odstranit vlezlého magnáta a hodit to na nespolehlivého agenta. Ale proč nenechali kagamské extremisty dokončit ohlášený plán? Nebylo by nic snadnějšího než dát fanatismu volný průchod. Ledaže…

Ozval se tlumený zvuk starobylého mosazného zvonku. Někdo stál u zadních dveří, jež vedly do čekárny za rektorovou kanceláří. Fielding se probral ze zadumání a vstal. “Omluvíte mě na minutku? Hned jsem zpátky,” pravil.

“Ten chudák student přišel v nevhodnou dobu. Ale co naplat.”

V zásadě existovaly dvě možnosti. V té první Spojené státy ani svět nic nepodniknou a Novak zemře. Diplomaté a činitelé, s nimiž se Márta Langová radila, zdůrazňovali rizika amerického zásahu. Jenže riskantní byla i nečinnost –

mohla skončit politickou blamáží. Fielding sice naznačil, že Peter Novak ležel řadě mocných v žaludku, ale v zásadě byl velice oblíbený. Kdyby se stal obětí vraždy, obyčejní lidé by se ptali, proč Amerika nechala tak skvělého člověka na holičkách. Nadace svobody by mohla obvinit Spojené státy a hezky nahlas, že odmítly pomoci. Nebylo těžké si představit tu záplavu kongresových slyšení, televizních zpráv a novinových úvodníků. Zemí by se rozezněla stará pravda: K vítězství zla postačí nečinnost těch dobrých.

Nastala by vřava, která mohla stát některé lidi kariéru. Cesta opatrnosti byla posetá pěkně ostrými střepy.

Ale co když bylo ještě jiné vysvětlení?

Nadace svobody, vyhlášená akcemi na vlastní pěst, sestaví vlastní komando a pokusí se zajatce osvobodit. Koho může vinit z neúspěchu akce než sama sebe? Středně postavení zaměstnanci ministerstva zahraničí informaci “přihrají” novinářům, a ti je ocitují jako nejmenované zdroje: Novakovi lidé odmítli naše nabídky pomoci. Asi měli strach, že to naruší aureolu jeho nezávislosti. Ministra zahraničí ta zpráva samozřejmě zdrtila, jako nás všechny.

Ale jak můžete poskytnout pomoc lidem, kteří o ni nestojí?

Zaslepenost? Snad by se to tak dalo říct. Možná to byla osudová chyba Nadace svobody. Světaznalí reportéři New York Times, Washington Post i elektronických médií by posílali příspěvky prošpikované tím, co jim bylo tajně naznačeno. Podle dobře informovaných zdrojů Nadace svobody odmítla veškeré nabídky pomoci…

Janson horečně uvažoval. Nezrodil se ten temný scénář jen v jeho fantazii? To nemohl věděl. Aspoň zatím. Ale bylo mu jasné, že takovou možnost nemůže zcela vyloučit.

Fieldingova minutka se protáhla na tři. Když se znovu objevil a pečlivě za sebou zavřel dveře, byl nějaký jiný.

“Skutečně to byl ten student,” ujistil ho lehce pisklavým hlasem. “Chudák Hal, musím na něj pořád myslet. Snaží se rozmotat jeden problém v Condorcetovi.

Nedá si vysvětlit, že právě v tom spočívá Condorcetovo kouzlo.”

Jansonovi přeběhl mráz po zádech. Cosi v rektorově chování se změnilo, jeho tón byl najednou nedůtklivý a snad se mu i mírně chvěly ruce. Agent viděl, že starého učitele něco rozrušilo, a to silně.

Rektor zamířil k řečnickému pultu, na němž ležel tlustý slovník. Janson věděl, že není ledajaký. Byl to první díl vzácného vydání Samuela Johnsona z roku 1759. Na hřbetu zářila zlatá písmena M-S. Tu bichli si dobře pamatoval z Fieldingovy někdejší pracovny.

“Jen si něco najdu,” prohodil starý pán. Ve zdvořilém hlase Američan rozeznával napětí, jež nevyplývalo ze ztráty blízkého člověka. Ne, ne. Cítil v něm znepokojení.

Nedůvěru.

Angus Fielding se choval nějak divně. Lehký třes rukou, nabroušený tón, a ještě něco. Ale co? To je ono, už

se mu nedíval do očí. Někteří lidé to nedělají skoro nikdy, profesor mezi ně ovšem nepatřil. Když s někým mluvil, co chvíli na něj upřel zrak, jako by mu chtěl číst myšlenky.

Janson automaticky sáhl za záda.

Omráčeně sledoval, jak Fielding zády k němu otevírá tlustou knihu a, to snad ne!

Rektor Trinity College se otočil k Jansonovi a v roztřesené ruce mával malou pistolkou. Agent spatřil dutinu vyříznutou do pergamenových stránek slovníku. Sloužila jako skrýš pro zbraň, jíž na něj teď jeho starý učitel mířil.

“Proč jste přišel?” zeptal se Fielding.

Konečně pohlédl Jansonovi do očí. Z jeho pohledu čišel vztek a nenávist.

“Novak byl vynikající člověk,” pravil učenec rozechvělým hláskem. “Velikán. Právě jsem se dozvěděl, že jste ho zabil.”

13

Starý rektor na chvíli sklopil pohled a bezděčně se zajíkl. I Janson totiž držel v ruce pistoli. Hbitě ji vytáhl z pouzdra na opasku, když jeho podvědomí zaznamenalo nebezpečí, jemuž se rozum vzpíral.

Bývalý student mlčky odjistil zbraň. Pár dlouhých vteřin proti sobě mlčky stáli.

Ať přišel za Fieldingem kdokoli, rozhodně to nebyl žádný student dějin ekonomie. “Svazek M až S,” řekl Janson. “To by odpovídalo. M jako munice, S jako střílet.

Co kdybyste tu starožitnost odložil? Nehodí se k vám.”

Ekonom si odfrkl. “Takže mě taky odděláte?”

“Ježíšmarjá, Angusi!” vybuchl Janson. “Zapněte ten svůj geniální mozek. Copak neslyšíte, co povídáte za nesmysly?”

“Houby. Chcete zneškodnit všechny, kteří vědí, co jste zač. ,Stroj na zabíjení’, tak vám říkali vaši šéfové. Ano, udržoval jsem styk s kolegy z Ameriky, ale nikdy jsem tomu označení nevěřil, až teď. Jste vážně vynikající herec, obdivuji vás. Člověk by se rozbrečel. Úplně jste mě zmátl.

Nestydím se za to.”

“Chtěl jsem jen zjistit…”

“Kde jsou Peterovi kolegové, abyste je taky dostal!”

rozohnil se profesor. “Ten ,užší okruh`, jak jste to nazval. A až byste to vyčmuchal, měl byste jistotu, že po Peterovi nezbude už vůbec nic.” Roztáhl ústa do odporného úsměvu a odhalil zažloutlé křivé zuby. “Ptal jste se, koho míním tou třetí osobou množného čísla. Opravdu mazaná otázka. ,Oni´

vás samozřejmě platí.”

“Před chvílí jste měl návštěvu. Kdo to byl?” Janson byl brunátný vztekem a ohromením. Opět stočil oči k rektorově zbrani, pistoli .22 Webley, nejmenší a nejskladnější součásti výzbroje agentů britské rozvědky v šedesátých letech. “Tak kdo, sakra?”

“To byste rád věděl. Předpokládám, že si chcete udělat další zářez na pažbu.”

” Co to říkáte, Angusi? Vždyť je to šílenství! Proč bych…”

“Taková je přece podstata úklidových operací. Nikdy nekončí. Vždycky se najde nitka, kterou je potřeba svázat –

anebo utnout.”

“Sakra, Angusi. Přece mě znáte.”

“Vážně?” Učitel a jeho někdejší žák se stále drželi v šachu namířenými zbraněmi. “Opravdu jsme vás znali?”

Rektor sice působil unaveně, čišel z něj však strach a odpor.

Nebyl to žádný trik. Angus Fielding byl do morku kosti přesvědčený, že se z Jansona stal odpadlík a vrah.

A on mu to nemohl nijak vyvrátit. Jaká byla vlastně fakta?

Jedině on na vlastní oči viděl, co se stalo. To on sám měl na povel operaci, která vedla k Novakově smrti. Na konto mu přitekly miliony dolarů, jež nedokázal vysvětlit.

Na Novakově likvidaci měla zájem řada mocných. Bylo tak nepravděpodobné, že by chtěli získat někoho jako Janson, rozčarovaného bývalého agenta, který ovládá řemeslo?

Janson věděl, co by z jeho materiálů vyvodil psycholog. Označil by ho za narušeného člověka, který v mládí poznal křivdy a násilí. Kdo ví, kdy se staré rány zase ozvou? Jeho zaměstnavatelé se o té možnosti nikdy nezmínili, ale viděl jim to na očích. Osobní psychotesty, jimiž pravidelně procházel, Myers-Briggs, zkouška tematické apercepce, osobnostní profil Aristos, byly zacílené na odhalení nepatrných trhlin v jeho psychice. Na násilí jste opravdu odborník, tak znělo Collinsovo mrazivé hodnocení. Právě proto měl pro šéfy takovou cenu, ale právě proto k němu hlavní plánovači přistupovali s maximální ostražitostí. Jako pevné dělo namířené na nepřítele měl cenu zlata. Ale kdyby se nedejbože obrátil proti těm, kdo ho vycvičili, mohlo to mít katastrofální následky.

Hlavou mu bleskla deset let stará vzpomínka, jedna z mnoha podobných. Je to pes utržený ze řetězu, Jansone. Je potřeba ho utratit. Dostal do ruky spis: jména, místa pohybu, seznam omezení. Měl si je vrýt do paměti. Na formality vojenských soudů nebo “disciplinárních řízení”

toho bylo v sázce příliš. Dotyčný agent už připravil o život několik bývalých kolegů a kompliců. Měl za to zaplatit několika střelami do týla. Jeho tělo se najde v kufru auta jednoho známého ruského zločince, který mezitím sám skončí strašnou smrtí. Svět se o to nezajímal, a kdyby, tak obětí byl zkrátka další americký obchodník v Moskvě, který chtěl napálit své partnery z mafie a za svůj omyl draze zaplatil.

Pes utržený ze řetězu se musí utratit. Tak to u Konzulárních operací chodilo. Janson, který byl nejednou pověřen úkolem kata, to věděl nejlíp.

Pečlivě vážil slova. “Nemůžu říct nic, čím bych vyvrátil vaše podezření, Angusi. Nevím, jakou jste měl před chvílí návštěvu, takže nemůžu hodnotit věrohodnost vašeho zdroje. Zdá se mi ale zvláštní, že vám někdo tu zprávu doručil tak rychle. Zdá se mi zvláštní, že stačilo pár slov, abyste namířil zbraň na někoho, koho léta znáte. Jako žáka a přítele.”

“Vaše logika je neúprosná, jak kdosi řekl o Madame de Staël. Hodně neúprosná.” Fielding se mdle pousmál. “Ale nesnažte se vyvolat filozofickou rozpravu. Nejsme na semináři.

Janson se upřeně zadíval do tváře starého profesora.

Viděl muže, který se bál, že proti němu stojí zákeřný nepřítel. Všiml si však také náznaku pochybnosti. Všechny jistoty je třeba neustále kriticky posuzovat a v případě nutnosti opouštět. Jejich dvě pistole dál mířily proti sobě jako odrazy v zrcadle.

“Vždycky jste tvrdil, že akademické bitvy jsou tak líté proto, že v nich vlastně nic nehrozí.” Janson ucítil podivný klid. “Věci se asi mění. Ale jak víte, našli se lidé, kteří mě chtěli zabít. Někdy k tomu měli dobrý důvod, nebo aspoň pochopitelný. Většinou to dělali jen pro peníze. V terénu o příčinách moc nepřemýšlíte. To přijde až pak. Když někomu ublížíte, modlíte se k Bohu, že jste to udělal pro dobro věci.

Netuším, co se děje, ale vím, že vám někdo lhal, Angusi. A proto se na vás ani nemůžu zlobit. Panebože, jen se na sebe koukněte. Oba tady stojíme s bouchačkou v ruce. Kvůli někomu cizímu jsme zapomněli, kdo jsme.” Pomalu a smutně zavrtěl hlavou. “Chcete zmáčknout spoušť? Tak to byste měl mít stoprocentní jistotu, že děláte dobře. Máte ji, Angusi? Nevěřím.”

“Vy jste často vycházel z mylných předpokladů.”

“Ale no tak, Angusi,” pokračoval Janson. Jeho hlas zněl naléhavě, ale ne rozčileně. “Jak to říkával Oliver Cromwell? ,Pro lásku boží vás prosím, považte, že nemusíte mít pravdu: ” Hořce zopakoval staré úsloví.

“Paradoxní je, že to řekl člověk, který o sobě, ke škodě vlastní zemi, ani na chvíli nezapochyboval.”

Janson nespouštěl z rektora oči. Natáhl ruku se zbraní a otevřel dlaň. “Jestli mě chcete zastřelit, tak si vemte moji pistoli. S tím svým krámem byste si mohl ublížit.”

Chvění Fieldingovy ruky zesílilo. Ticho by se dalo krájet.

“Vezměte si ji,” vyštěkl Janson.

Rektor Trinity College měl popelavou barvu. Nevěděl, komu dát přednost. Velikánovi, kterého si vážil, nebo bývalému studentovi, jemuž se kdysi věnoval. Janson to vyčetl ze starcovy svraštělé tváře.

“Kéž se nad vámi smiluje pánbůh,” pravil Fielding nakonec a sklopil ruku se zbraní. Ta slova znamenala cosi mezi požehnáním a prokletím.

Čtyři muži a jedna žena seděli kolem stolu ve středisku Meridian. Jejich sekretářky se domnívaly, že si odskočili z práce: ke kadeřníkovi, na klavírní recitál dítěte, případně dlouho odkládanou návštěvu u zubaře. Následná kontrola knih a kalendářů odhalí jen všední úkony osobního a rodinného charakteru, jimž se nevyhnou ani nejvýše postavení úředníci. Řešení krize muselo proběhnout v nenápadných skulinkách v nabitém programu. Jinak to nešlo. Program Mobius měl změnit planetu Zemi. Jeho odhalení ji mohlo zničit.

“Nemůžeme hned myslet na nejhorší,” řekla poradkyně pro národní bezpečnost, bezvadně oblečená černoška s kulatou tváří a velkýma zkoumavýma očima. Byla to první podobná schůzka, kterou Charlotte Ainsleyová od začátku krize navštívila, zástupce šéfa NSA Sanford Hildreth ji však o vývoji průběžně informoval.

“Před týdnem bych namítl totéž,” podotkl systémový inženýr Kazuo Oniši. Ve světě washingtonské byrokracie stáli lidé typu předsedy Národní bezpečnostní agentury o hodně příček nad počítačovým mágem ze CIA. Naprosté utajení programu Mobius v součtu s aktuální krizí však vytvořilo jakousi umělou vládu lidu, demokracii záchranného člunu. Ničí názor neměl větší váhu jen díky postavení. Rozhodovala přesvědčivost argumentů.

“Utkali jsme pěkně zamotanou pavučinu…” začal Sanford Hildreth.

“Nechte toho,” zpražil ho zástupce ředitele Obranné zpravodajské služby Douglas Albright a položil na stůl svá silná předloktí. “Co všechno víme? Co jsme slyšeli?”

“že zmizel,” odvětil muž z NSA a mnul si vysoké čelo palcem a ukazovákem. “Měli jsme ho, a najednou byl fuč.”

“Jak je to možné?” zachmuřil se Albright.

“Vy Jansona neznáte,” řekl Derek Collins, náměstek ministra zahraničí a ředitel Konzulárních operací.

“Zaplaťpánbú za ty dary, Dereku,” odvětil Albright.

“Ten chlap je jako golem, víte, co to je? Babička mi o něm vyprávěla. Je to figura z hlíny a zlých duchů, která se změní v monstrum. Trochu jako příběh o Frankensteinovi.”

“Golem,” zopakoval Collins. “Zajímavé. Opravdu se tady bavíme o golemovi, ale všichni víme, že to není Janson.”

Mezi znepokojenými mistry špionáže se rozhostilo ticho.

“Nic proti,” řekl Sandy Hildreth, “ale myslím, že je potřeba vrátit se k jádru věci. Hrozí programu odhalení?

Může být Janson jeho příčinou?”

“Jak jsme se vůbec mohli dostat do téhle situace?”

vydechl ztěžka Albright.

“Pořád stejná písnička,” pronesla bezpečnostní poradkyně. “Nosili jsme nos nahoru, a přitom jsme se nechali napálit.” Její hnědé oči přelétly po tvářích v místnosti. “Možná nám něco uniká, pojďme si znovu projít materiály toho chlapa,” obrátila se na náměstka. “Jen v hlavních bodech.”

“Paul Elie Janson,” řekl Collins, oči ukryté za černými plastovými brýlemi. “Pochází z Norfolku ve státě Connecticut, studoval na Kent School. Jeho matka se narodila jako Anna Klímová, emigrantka z bývalého Československa. Ve vlasti pracovala jako literární překladatelka a přitom se dostala až příliš blízko k disidentům z řad spisovatelů. Jednou odjela za svým bratrancem v New Havenu a už se nevrátila. Psala básně v češtině a angličtině, pár jich vydala v New Yorkeru. Alec Janson byl vysoký úředník v pojišťovně, před smrtí to dotáhl na viceprezidenta Dalkey Group. V roce 1969 roztěkaný Paul těsně před promocí opustil Michiganskou univerzitu a dal se k armádě. Vyšlo najevo, že má nadání pro bojovou taktiku, a tak ho převeleli ke speciálním jednotkám SEALs.

Stal se nejmladším člověkem v historii, který dostal jejich výcvik. Přidělen k oddílu kontrarozvědky. Raketová kariéra jako hrom.”

“Moment,” řekl muž z DIA. “Taková skleníková květinka, jak to, že se najednou dal k ostrým hochům? To je přece krok vedle.”

“Jako celý jeho život,” odvětil Derek Collins se špetkou nedůtklivosti. “Mám vám snad předložit Jansonovy posudky? Třeba se vzbouřil proti otci, ti dva se neměli moc v lásce. Možná slyšel moc historek o českém strýčkovi, hrdinovi odboje a partyzánovi, co kosil nácky na Šumavě.

Ani táta nebyl žádná padavka. Za druhé světové války sloužil u námořnictva, teprve pak se z něj stal manažer.

Řekněme, že Paul nepadl daleko od stromu. Ostatně víte, jak se to říká: vítězství u Waterloo se zrodilo na hřištích v Etonu. Nebo to snad byl taky ,krok vedle’, Dougu?”

Analytik se lehce zarděl. “Jen se snažím pochopit, jak někdo mohl vyklouznout ze sítě CIA jako neviditelný.”

“Operace byla šitá horkou jehlou a naši hoši měli na přípravu jen pár minut,” objasnil Clayton Ackerley, muž z operačního ředitelství CIA. Měl zrzavou kštici, vodnaté modré oči a blednoucí opálení. “Za daných okolností určitě udělali, co se dalo.”

“Na výčitky je vždycky dost času,” pravila Charlotte Ainsleyová a vrhla přes brýle přísný karatelský pohled. “Ale teď ho nemáme. Pokračujte, Dereku. Pořád nemám úplně jasno.”

“Sloužil u SEALs v jednotce číslo čtyři a za svoji první akci dostal kříž válečného námořnictva,” řekl náměstek ministra zahraničí. Jeho oči spočinuly na zažloutlém papíru ze spisu. Nechal ho kolovat mezi přítomnými.

Poznámky k hodnotící zprávě

20. listopadu 1970

Ve společné akci SEALs a zvláštního oddílu A8 podal podporučík Janson vynikající výkon. Jeho bystrý úsudek, taktické vědomosti, kreativita a představivost mu umožnily plánovat rychlé údery proti nepřátelským jednotkám, partyzánům a zařízením, které byly provedeny s minimálními ztrátami. Podporučík Janson osvědčil mimořádnou přizpůsobivost a dokázal reagovat na rychle se měnící podmínky. Neovlivnily ho ani útrapy života v nejtvrdších polních podmínkách. Jako důstojník prokazuje přirozené vůdčí schopnosti. Autoritu si nemusí vynucovat.

Nadporučík Harold Brady, hodnotící důstojník

Podporučík Janson prokázal obrovský potenciál. Jeho bojové umění i schopnost improvizovat v nepříznivých podmínkách jsou naprosto špičkové. Osobně dohlédnu na to, aby jeho kapacita byla plně využita.

Komandér xxxxxxx xxxxxxx, schvalovací důstojník

“Podobných jsou desítky. Kluk dostával jeden úkol za druhým, pořád v boji, žádná přestávka. A najednou velká mezera. Na jaře 1971 padl do zajetí. Rok a půl pak strávil v příšerných podmínkách.”

“Nechcete nám to trochu přiblížit?” nadhodila Charlotte Ainsleyová.

“Opakovaně ho mučili. Hladověl. Nějakou dobu ho drželi v kleci, ne v cele, ale v kleci jako ptáka. Byla sotva dva metry vysoká a možná metr dvacet široká. Když jsme ho našli, vážil čtyřicet kilo. Byl tak vychrtlý, že mu okovy jednoho dne sklouzly z nohou. Asi třikrát se pokusil o útěk.

Naposledy mu to vyšlo.”

“Takhle zacházeli s každým?”

“Ne,” řekl náměstek. “Ale každý se tak neúnavně nepokoušel o útěk. Vietnamci věděli, že patří ke kontrarozvědce, a tak se ho snažili pořádně skřípnout. Byli z něj zoufalí, nikam to totiž nevedlo. Přežil jen se štěstím. S

velkým štěstím.”

“Ale měl smůlu, že ho vůbec chytli,” namítla bezpečnostní poradkyně.

“No, to už je trochu složitější. Janson si myslel, že ho někdo práskl. že vietkongové dostali echo a on vlezl do pasti.”

“Kdo by ho udával?” Hlas Ainsleyové byl ostrý jako břitva.

“Vlastní velitel.”

“Jehož názor na oblíbeného vojáka poněkud ochladl.”

Nalistoval poslední list s hlavičkou POZNÁMKY K

HODNOTÍCÍ ZPRÁVĚ a nahlas předčítal:

Podporučík Janson si zachovává vysokou profesionální úroveň, má však problémy s vedením kolektivu. Při výcviku ani v boji nedokázal podřízené přinutit ke stejně kvalitním výkonům a přehlížel zjevné nedostatky. Zdá se, že mu na srdci leží víc pohodlí vojáků než jejich schopnost plnit stanovené úkoly. Postrádám u něj oddanost širším vojenským záměrům, které mu zadali a vysvětlili nadřízení.

“Něco se tam stalo. To ochlazení vztahů má svoji logiku,” řekl Collins.

“Jak to?”

“Janson pravděpodobně vyhrožoval, že ho nahlásí na nejvyšší velení. Kvůli válečným zločinům.”

“Promiňte, to jsem měl vědět. Ale co se tam stalo? že by se ten superman psychicky sesypal?”

“Ne. Jansonovo podezření bylo na místě. A když se vrátil domů a pustili ho z nemocnice, udělal humbuk –

samozřejmě oficiální cestou. Chtěl pohnat svého velícího důstojníka před válečný soud.”

“A povedlo se?”

Náměstek se otočil a vrhl na něj nevěřícný pohled: “Vy to vážně nevíte?”

“Nechme zbytečných řečí,” odvětila žena s kulatou tváří. “Chcete něco říct, tak ven s tím.”

“Vy nevíte, kdo byl Jansonův velící důstojník?”

Zavrtěla hlavou a se zaujetím čekala.

“Jistý Alan Demarest,” odpověděl náměstek. “Nebo spíš komandér Demarest.”

“,Vida´ pravil slepec.” V hlase jí probleskl jindy potlačovaný jižanský přízvuk, jako vždycky, když byla ve stresu. “Takže odtud vítr fouká.”

“A pak se Janson vrhl na studia v Cambridgi, kde dostal vládní stipendium. Odtud zamířil ke Konzulárním operacím. Vrátil se na scénu.” Náměstkův hlas zněl náhle velice ostře.

“Pod vaším vedením,” poznamenala Charlotte Ainsleyová.

“Ano. Tak nějak.” Collinsův tón byl výmluvnější než

slova. Všichni však chápali, co měl na mysli: že Janson nebyl zrovna poslušný podřízený.

“Vraťme se trochu zpátky,” navrhla Ainsleyová.

“Zážitek z vietnamského zajetí pro něj musel znamenat obrovské trauma. Možná se z něj nikdy nevzpamatoval.”

“Fyzicky je teď silnější než dřív…”

“Já ale nemluvím o tělesné zdatnosti ani o duševních schopnostech. Taková zkušenost zanechává jizvy na psychice. Jemné prasklinky, jako u hrnku z porcelánu. Na povrchu není nic vidět, než přijde další rána. A pak se rozpadnete, zlomíte nebo prasknete. Z člověka se stane zvíře.”

Náměstek zvedl skepticky obočí.

“Jistě, jsou to všechno jen dohady,” pokračovala smířlivě. “Ale můžeme si dovolit chybu? Sice toho moc nevíme, ale tentokrát souhlasím s Dougem. Základní otázka zní: Pracuje pro nás, nebo proti nám? Jedno víme jistě: pro nás nedělá.”

“To je fakt,” připustil Collins. “Ale stejně…”

“Na ,ale’ je vždycky dost času,” uťala ho Ainsleyová.

“Teď ho nemáme.”

“Ten chlap je proměnná, kterou nemáme po kontrolou,” řekl Albright. “V rovnici, která je už beztak dost složitá a nepochopitelná. jestli ji chceme vyřešit, musíme tu proměnnou vymazat.”

“Ale ten člověk třicet let pracoval pro tuhle zemi, jestli vám to ušlo,” odsekl Collins. “Víte, co je na naší práci legrační? Čím vznešenější jazyk, tím horší činy.”

“Nechte toho, Dereku. Nikdo tady nemá špinavější ruce než vy. Kromě toho vašeho Jansona, stroje na zabíjení.”

Analytik obranné rozvědky zabodl pohled do náměstka. “Ať pozná, zač je toho loket. Říkám to dost srozumitelně?”

Collins si posunul po nose černé plastové brýle a opětoval analytikův nepřátelský pohled. Bylo jasné, kam to všechno směřuje. “Ten se jen tak nedá,” zdůraznil muž z operací CIA, stále zkroušený z neúspěchu v Aténách. “V

boji zblízka je Janson jednička. Mohl by nám způsobit vážné ztráty.”

“Všechny tajné služby dostaly zprávy o Anuře, i když

nepodložené,” podotkl Collins. “To znamená, že vaši i moji agenti prvního sledu o situaci vědí.” Podíval se na představitele CIA a pak na Albrighta. “Co takhle poslat vaše kovboje znovu do akce?”

“Dereku, znáte přece pravidla,” řekla Ainsleyová.

“Každý si má zamést před vlastním prahem. Nechci další Atény. Nikdo nezná Jansonovy metody jako ten, kdo ho vycvičil. No tak, vaši stratégové už určitě vypracovali mimořádný plán.”

“No, to jistě,” přiznal Collins. “Ale nemají páru, co se děje.”

“Myslíte, že my jo?”

“Rozumím.” Rozhodnutí už padlo. Porada skončila.

“Plán vyžaduje vyslání speciálního týmu špičkových odstřelovačů. Dokážou tu práci udělat diskrétně. Mají vynikající výsledky. Nikdo proti nim nemá šanci.” Při vzpomínce na jejich dlouhou šňůru úspěchů Collins zamrkal a tiše dodal: “Nikdo.”

“Příkaz k likvidaci platí?”

“Současné rozkazy jsou najít, sledovat a čekat.”

“Tak ho obnovte,” nařídila poradkyně. “Je to kolektivní rozhodnutí. Pan Janson je mimo hru. Potvrďte souhlas.”

“Já se nehádám, jen chci mít jistotu, že si všichni uvědomují rizika,” vedl si svou náměstek.

“O riziku nám nevykládejte,” zpražil ho muž z obranné rozvědky. “Všechno je to jen kvůli vám, sakra.”

“Je toho na nás moc,” poznamenal Hildreth smířlivě.

Analytik založil ruce na prsou a znovu se zle zadíval na Dereka Collinse. “Vy jste ho stvořili, tak nás ho teď zbavte.”

14

Chodníky londýnské Jermyn Street přetékaly lidmi, kteří měli málo času, i těmi, kteří ho zas měli příliš. Úředník z banky NatWest cupital tak rychle, jak jen důstojnost dovolovala. Spěchal na pracovní oběd s viceprezidentem oddělení stálých příjmů Mezinárodního svěřenského fondu.

Věděl, že poslední telefon neměl brát. Pokud přijde pozdě, může se s tou prací rozloučit… Obtloustlý obchodní zástupce firmy Whitehall-Robins mířil na schůzku se ženou, kterou potkal večer předtím ve vinárně Odette. Připravil se na zklamání. V kouřové cloně lokálů ty baby obvykle vypadají svůdně, a na denním světle pak zestárnou o deset let, ale chlap to nějak zjistit musí, ne? Ještě se zastaví u novinového stánku. Jinak by to vypadalo, že už se nemůže dočkat…

Zanedbávaná žena jakéhosi amerického podnikatele zavaleného prací svírala tři nákupní tašky plné drahého, avšak staromódního oblečení, o němž dopředu věděla, že je doma ve Státech stejně nevezme na sebe. Ale všechno zaplatila jeho platinovou kartou American Express, čímž se mu aspoň trochu pomstila za to, že ji sem s sebou táhl. Ještě nějak zabít sedm hodin a pak s mužem půjdou už potřetí do divadla na Past na myši od Agathy Christie… Hlavní odhadce westminsterské pobočky daňového úřadu si klestil cestu davem a po očku sledoval hodinky. Čím člověk přijde později, tím větší má u těch pitomců z pojišťovny Lloyds autoritu. Aspoň se to říká.

Paul Janson klusal po Jermyn Street a splýval s lidmi na nákupech, úředníky a manažery, kteří proudili po chodníku. Měl na sobě tmavomodrý oblek, košili se širokým límečkem a kravatu s velkými puntíky. Tvářil se uštvaně, ale bez známky nervozity. Byl to pohled člověka, jenž tam patří.

Stejný dojem budilo i držení jeho těla.

Jen matně vnímal ovály a obdélníky cedulí, jež

vyčnívaly nad davy. Názvy zavedených firem, třeba Floris, Hilditch & Key, Irwin, se střídaly s novějšími přírůstky jako Ermenegildo Zegna. Doprava plynula hlemýždím tempem. Tvořily ji dvoupatrové červené autobusy, hranaté taxíky a firemní vozy, jež připomínaly reklamy na kolech.

INTERGRON: VAŠE GLOBÁLNÍ ŘEŠENÍ.

VODAFONE: VÍTEJTE V NEJVĚTŠÍ MOBILNÍ

RODINĚ

NA SVĚTĚ.

Zahnul vlevo do ulice svatého Jakuba, minul restaurace Brook’s a White’s a pak se dal znovu doleva na Pall Mall.

Nezastavil se však u cíle, ale prošel kolem a ostražitě přitom sledoval případné odchylky od normálu. Známé obrázky: Klub armády a námořnictva, přezdívaný s láskou žvanírna, Reformní klub, Královský automobilový klub. Na náměstí Waterloo stály tytéž bronzové sochy jako dřív. Nechyběl Eduard VII. na koni, pod jehož podstavcem parkoval hrozen motocyklů jako výmluvný doklad proměny dopravních prostředků. Stála tam i skulptura Johna Lairda Lawrence, indického místokrále z viktoriánských dob. Dmul se pýchou jako člověk, který ví, že těch pár lidí, co ho znají, ho znají opravdu dobře. A vznešeně sedící sir John Fox Burgoyne, polní maršál a hrdina anglo-francouzské i krymské války.

“Ta válka je až neuvěřitelně populární,” řekla královna Viktorie o krymském konfliktu, který se stal ztělesněním zbytečného utrpení. Být hrdinou Krymu, co to vlastně znamenalo? Válku zavinila diplomatická neschopnost, kterou pak vystřídala neschopnost vojenská.

Stočil pohled k cíli své cesty na rohu náměstí Waterloo Place: klubu Atheneum. Stavba byla dokonalým příkladem neoklasicismu počátku devatenáctého století. Velkými krémovými kvádry, vysokými sloupy a vlysy připomínala řecký chrám Parthenon. Z jednoho z rohových kamenů vyčnívala nenápadná kamera. Nad čelními sloupy stála bohyně Athéna, vyvedená ve zlatě. Bohyně moudrosti –

vlastnosti, jíž se nedostávalo. Janson se otočil a podruhé prošel kolem. Cestou minul červený nákladní vůz Královské pošty, konzulát státu Papua-Nová Guinea a jakousi kancelářskou budovu. V dáli se tyčil oranžový jeřáb.

V duchu se stále vracel k událostem na Trinity College: nepochybně tam brnkl o nástražný drát. Jeho starý učitel byl nejspíš pod dohledem. Rozsah nepřátelské sítě i rychlost reakce Jansona vyděsily. Nic už nemohl považovat za jisté.

Připadal si jako nahý. Musel se soustředit i na drobné odchylky, jež by normálně přešel bez povšimnutí.

Zaparkovaná nákladní auta, která tam neměla co dělat. Vozy jedoucí příliš pomalu nebo naopak rychle. Chodci, kteří se na něj dlouze zadívali, nebo příliš rychle odvrátili pohled.

Stavební stroje na místech, kde žádná stavba nebyla. Nad ničím už nemohl jen tak mávnout rukou.

Nemohl vědět, jestli není v ohrožení. Nedalo se ani říct, že poštovní vůz byl tím, čím se zdál. Instinkt však Jansonovi napovídal, že může vejít do klubu nepozorovaně.

Nebylo to zrovna místo podle jeho gusta. Usoudil však, že není od věci se sejít s Grigorim Bermanem v jeho prostředí.

Ostatně, takový klub má své velké výhody. Veřejné parky sice nabízejí volnost pohybu, právě to z nich činí oblíbená místa schůzek, ale z toho mohou těžit i pozorovatelé. Do tradičního pánského klubu se neznámý člověk jen tak nedostane. Janson tam mířil jako host jednoho z členů.

Pochyboval, že by si příslušníci sledovacího týmu mohli zařídit něco podobného.

Na vrátnici se představil strážnému v uniformě a sdělil mu, na čí pozvání přichází. Poté vykročil po leštěném mramoru předsálí, jehož strop podpíraly čtyři pozlacené korintské sloupy. Vpravo byla kuřárna plná kulatých stolků a nízko zavěšených lustrů, vlevo velká jídelna. Před ním se za mořem červených a zlatých koberců tyčilo široké mramorové schodiště. Vedlo do knihovny, kde se podávala káva a na dlouhém stole ležely tiskoviny z celého světa.

Usedl na koženou lavičku s třásněmi vedle jednoho ze sloupů, pod portréty Matthewa Arnolda a sira Humphrye Davyho.

Klub Atheneum. Místo setkávání politické a kulturní elity. Cizí noha by sem jen tak snadno nevkročila.

Grigori Berman byl člověk, který si držel povrchní známosti radši dál od těla. V bývalém Sovětském svazu vystudoval účetnictví a zbohatl na zakázkách pro ruskou mafii. Specializoval se na složitou problematiku praní špinavých peněz. Postupem času založil řadu mezinárodních obchodních společností, jejichž prostřednictvím kolovaly nekalé zisky jeho mafiánských partnerů, aniž by se to úřady dozvěděly. Janson ho před několika lety ušetřil razie Konzulárních operací. V síti tehdy uvízly desítky zločinců, Janson však nechal finančního kouzelníka běžet, k nelibosti některých kolegů.

Vedly ho k tomu ovšem čistě racionální pohnutky.

Berman věděl, že důstojník Konzulárních operací ho nechal pláchnout, a tak mu byl zavázán. Z protivníka se tak mohl stát spolupracovník. Mít někoho, kdo rozuměl jemným nuancím praní špinavých peněz, pro Jansona znamenalo velké plus. Rus si navíc při svých manipulacích počínal chytře, takže úřady proti němu těžko mohly vznést oficiální obvinění. Bylo pravděpodobné, že by spravedlnosti stejně unikl. Proč si ho tedy nezavázat a dluh si ve vhodnou chvíli nevybrat?

Američan měl ovšem i jiný důvod. Pročetl si stovky stránek odposlechů a seznámil se s hlavními osobami plánu.

Většinou to byli chladnokrevní a podlí gangsteři. Naproti tomu Berman se o detaily úmyslně nestaral. Choval se amorálně, ale nebyl zlý. Strašně rád okrádal lidi, ale s vlastními penězi uměl nakládat velkoryse. Časem si Janson toho darebáka na vysoké noze tak nějak oblíbil.

“Pavlík!” zahulákal hromotluk a rozpřáhl ruce. Janson stál a nechal se obejmout. Berman rozhodně neodpovídal běžné představě účetního. Nebyl to žádný suchar. Naopak, miloval hmotné statky, ale hlavně život.

“Já objímám tě a líbám,” řekl Rus agentovi a vlepil mu pusu na obě tváře. To byl celý on. Za žádných okolností nedával najevo ostražitost a choval se jako hřmotný bohém.

Berman měl na sobě skvěle střižený kašmírový oblek s proužkem a byl jemně cítit citronovou kolínskou, údajně oblíbenou vůní prince z Walesu. Snažil se působit jako Angličan každým coulem, a že jich neměl málo. Při hovoru míchal typicky britské výrazy s “bermanismy” a často směšně komolil slova. I když působil spíš jako karikatura, Janson pro něj měl slabost. Přes veškeré protiklady z něj čišel jakýsi vítězný duch. Nežil jako počestný občan, ale nedala se mu upřít inteligence a duchaplnost. Vždycky už

pošilhával po dalším podfuku a s radostí se s ním svěřil.

“Vypadáš… zdravě a spokojeně, Grigori,” řekl Janson.

Grigori si poklepal na velké břicho. “Ale vevnitř já trpím. Pojď, dáme si něco k jídlu. Šup šup.” Vzal Američana kolem ramen a doprovodil ho do jídelny.

Když temperamentní Rus vkročil do sálu, číšníci v žaketech se mu s úslužným úsměvem klaněli. Okamžitě je uvedli ke stolu. Klubová pravidla sice spropitné zakazovala, přehnaná ochota personálu však prozrazovala, že si Berman našel cestičku, jak projevit velkorysost.

“Zdejší losos, nejlepší na světě,” zašveholil Rus a zabořil se do měkce polstrovaného křesla. O spoustě věcí říkal, že jsou “nejlepší na světě”. Věčně mluvil v superlativech. “Ale dej si humra á la nage. Ten nikdy nezklame. Taky já doporučil by pečený tetřívek. Nebo radši obojí. Ty vypadáš špatně. Jako Violetta ve třetím dějství Traviaty. Ty musíš spravit.”

Pohledem přivolal roznašeče nápojů.

“Freddy, přines nám lahvinku Puligny-Montrachet.

Jako včera.” Obrátil se na Jansona. “To je nejlepší vínko. Ty uvidíš.”

“Musím říct, že mě překvapuje vidět tě zrovna tady, přímo v srdci britské smetánky.”

“Divíš se, jak mezi sebe mohli pustit lumpa jako já?”

vyprskl Berman smíchy, až se mu břicho natřásalo. O něco tišším hlasem dodal: “Éto docela zajímavá historka. Víš, asi dva roky tomu nazad já dostal pozvánku na večírek k lordu Sherwynovi. S každým z těch sympatických džentlmenů já zahrál partičku kulečníku…” Berman měl ve zvyku pomáhat jistým lidem z potíží finančními půjčkami. Zaměřoval se hlavně na zhýralé potomky ctihodných šlechticů. Usoudil, že takoví by jednou mohli mít ve světě vliv. Byla to podle něj dobrá investice.

“Povíš mi to někdy jindy,” zpražil ho Janson vlídně, ale rázně. Nervozitou div nebubnoval prsty na stole.

Berman se nedal odradit. “Já myslím, že kapánek přebral. Vyhrál na mně spoustu peněz, a tak já mu nabídl, že zdvojnásobíme sázky…”

Janson pokýval hlavou. Zbytek si dokázal domyslet.

Značně přiopilý britský džentlmen vyhrávající nekřesťanské peníze na zdánlivě podroušeném Rusovi se zdánlivě nekonečnou zásobou bankovek. Zlitý cizinec se celý večer tvářil, že pořádně neví, jak vzít do ruky tágo. Až přišla poslední hra, která měla učinit z britského džentlmena opravdového boháče. Možná si už myslel, že si k bytu v Kensingtonu přikoupí sousední místnosti. Nebo si pořídí sídlo na venkově, které si s rodinou tak dlouho jen pronajímal. Nemohl uvěřit svému štěstí. Takové věci se přece nestávají každý den. Nejdřív ani nevěděl, jestli má přijmout pozvání, a najednou mu spadla do klína taková kupa peněz!

Následovala poslední hra. Ta rozhodující. Rus však náhle nevypadal vůbec opile. Uchopil tágo s klidným mistrovstvím koncertního houslisty držícího smyčec. Sny o snadno vydělaném jmění se náhle rozplynuly. Výhra se změnila v absolutní krach.

“Paule, že ty bys neuhádl, co byl ten kluk zač? Guy Baskerton z Královské rady!” Baskerton byl prominentní právník, poradce samotné královny, který předsedal umělecké komisi při britské vládě. Namyšlený chlapík s úzkým knírkem a vševědoucím pohledem se stal pro Bermana neodolatelným terčem.

“Už mi začíná svítat,” prohodil Janson, jako by se nechumelilo. Chtěl Bermana požádat o velkou laskavost, takže si nemohl dovolit ho okřikovat. Ani se nesměl tvářit zoufale, jinak by Rus využil svého postavení a proměnil závazek ve svoje plus. “Můžu si tipnout? Je to člen přijímací komise klubu Atheneum.”

“Ještě něco lepšího. Je to prezident klubu!” Berman vyřkl poslední slůvko s protáhlým ruským “ú”.

“A teď ti dluží sto tisíc liber, které v životě nemůže splatit,” snažil se Janson zkrátit jeho rozvláčné vyprávění.

“Ale to nevadí, protože ty velkodušně trváš na odpuštění dluhu. Je ti tak vděčný, že by pro tebe udělal první poslední.

Den nato vedle něj zničehonic sedíš v Sheekey…” Agent i při hovoru těkal očima po ostatních hostech i obsluze a hledal náznaky ohrožení.

“Grigori do Sheekey nechodit. Ryby nepapat. Jen bumbat jak ryba! My šli do Ivy. Náhodička, vid?”

“To určitě. Ty bys přece nepodplácel vrchního u Ivy, abys tam mohl přijít na příští banket. A určitě jsi nepřitlačil svého přítele s titulem, aby k sobě koukal pozvat na večírek Královskou radu.”

Berman zvedl ruce a přiložil zápěstí k sobě. “Vy mě dostal, četníku!” Zasmál se od ucha k uchu. Byl rád, když

někdo ocenil jeho machinace, a Janson to dokázal.

“Takže, Grigori,” snažil se Američan o lehký tón.

“Přicházím za tebou s jedním problémem. Myslím, že by tě to mohlo zajímat.”

Rus se na něj nedočkavě podíval. “Grigori je jedno ucho,” pravil a zvedl k ústům vidličku s kouskem kuřete a lilku.

Janson mu nastínil, co se stalo. Vyprávěl o šestnácti milionech dolarů, které mu bez jeho vědomí přitekly na kajmanské konto, opatřené elektronickými podpisy, k nimž

měl mít přístup pouze on sám. Husarský kousek. Ale nemohlo by to být i vodítko? Třeba někdo ve vodopádu číslic zanechal digitální otisky?

Janson mluvil a mluvil. Berman se zatím plně soustředil na jídlo a občas utrousil jen nějakou kulinářskou poznámku: To rizoto bylo nejlepší na světě a zákusek je jedna báseň, ochutnej a uvidíš. Lidé jsou k anglické kuchyni tak nespravedliví!

Rus nezávazně tlachal, ale Janson poznal, že mozek mu pracuje na plné obrátky.

Nakonec finančník odložil vidličku. “Copak Grigori vědět o praní špinavých peněz?” pravil s výrazem uražené nevinnosti. Vzápětí se zazubil: “Co Grigori nevědět o praní peněz? Ha! Já mohl bych naplnit celou Britskou knihovnu.

Vy Američani myslíte, že všechno víte, ale víte prd.

Američani bydlí ve velkém domě, ale jeho základy užírají termiti. Jak říkáme my v Moskvě: situace je zoufalá, ale ne vážná. Víš, kolik špinavých peněz každoročně proteče Amerikou? Možná tři sta miliard. Víc než hrubý národní produkt většiny zemí. Bezhotovostní převody. A jak to zjistíš? Víš, kolik denně celkem proteče přes americké banky?”

“Čekám, že mi to povíš.”

“Dva biliony dolarů. Tomu já říkám balík!” Berman radostně plácl do stolu. “A všechno bankovní převody. Kde ty schováš zrnko písku, aby ho nikdo nenašel? Přece na pláži. Před deseti lety ty sebrat moje kamarády. Byli to někulturnyje syčáci, do jednoho. Já neronil pro ně slzy, ale cos tím dokázal? Grigori Berman založil víc společností než

americký podnikatel Jim Clark!”

“Fiktivních společností, Grigori. Vymyslel sis firmy, které existovaly jen na papíře.”

“Oni jsou dneska dál. Kupovat skutečné firmy.

Pojišťovny v Rakousku, banky v Rusku, přepravní společnosti v Chile. Prachy tečou tam a zpátky, kdo pozná kam a kdy? Kdo je zastaví? Vaše vláda? Ministerstvo financí má odbor pro boj s finanční kriminalitou. V ulici na předměstí Virginie!” Bermanovo mohutné břicho se opět začalo natřásat. “Tomu baráku se říká Záchodový prkýnko.

Kdo brát finančáky vážně? Vzpomínáš na Sun Minga?

Přijede do Ameriky a tvrdí, že je dřevař. Od Bank of China si půjčí sto šedesát milionů dolarů. Lehká jako facka!

Natisknout hromadu dovozních smluv, úředních potvrzení, nákladních listů, exportních osvědčení a čáry máry fuk, dovozní žádost schválena. Převody peněz taky. Uloží penízky do banky. Řekne jednomu bankéři: ,Hraju na burze v Hongkongu.’ Jinému poví: ,Prodávám cigaretová filtr.’ A třetímu zas: ,Textil.’ Šup, šup, šup. Z Číny do Ameriky a do Austrálie. Hezky splynout s běžným komerčním proudem.

Jako zrnko písku na pláži. Američani nikdy nechytit. Berňák má dohlížet na peníze, ale nikdo mu na to nedá ani cent!

Ministr financí nechce destabilizovat bankovní systém! U

vás doma máte čtyři sta tisíc bankovních převodů denně, tam a zpátky. Digitální zpráva z jednoho počítače do druhého. Američani Sun Minga nedopadnou. Australani jo.”

“Menší pláž?”

“Lepší počítače. Hledat ve vzorci ještě menší vzoreček.

Uvidět něco legračního. A pytel je z kočky venku.”

“Legračního, nebo spíš zvláštního?”

“Je v tom rozdíl?” zeptal se Berman. Vložil do úst další lžíci zákusku a labužnicky zasténal. “Víš, minulý týden já byl v tom mrakodrapu Canary Wharf. Byls někdy? Padesát pater. Nejvyšší barák v Londýně. Bratry Reichmanovy dočista zruinoval, ale to je fuk, ne Grigoriho peníze. Takže jdu za svojí ruskou přítelkyní Ludmilou, moc by se ti líbila, člověče, ta ženská má větší báně než Saint Basel. My asi čtyřicet pater nad zemí a já kouknu z okna, nád-her-ný pohled na město, a hádej, co najednou uvidět ve vzduchu?”

“Bankovku?”

“Motýlek.” Berman to vyslovil jako velkolepou pointu.

“Jak to? Co dělat motýlek tak vysoko a uprostřed města?

Udivující. žádná kytička čtyřicet pater vysoko. Co tam ten motýl dělat, tak nahoře na nebíčku. A přece: motýl.” Vztyčil prst pro zvýšení důrazu.

“Díky, Grigori. Já věděl, že dokážeš člověku všechno vyjasnit.”

“Ty vždycky musíš dívat po motýlech. Hledat věc, která tam nepatří. V proudu digitálních kódů se ptát: Je tady motýl? Ano. Vždycky motýl. Třep, třep, třep. Tak. Ty musíš vědět, jak dívat.”

“Rozumím,” odvětil Janson. “A pomůžeš mi hledat?”

Berman sklíčeně pohlédl na zbytky zákusku a pak se rozzářil. “Dáme kulečník? Znám poblíž místečko.”

” Nět.”

“Proč ne?”

“Protože švindluješ.”

Rus energicky pokrčil rameny. “Grigori myslet, že to oživuje hru. Kulečník je otázka cviku. I podvádění chce cvik. Proč je švindl švindlem?” Ach, ta Bermanova logika…

Když ho Janson zpražil pohledem, Rus zvedl ruce. “Dobře, dobře. Já vezmu tě do mého skromného příbytku, da? Tam skvělá mašinka IBM. Superpočítač RS/6000 SP. Tam my hledat motýlka.”

“Najít motýlka,” pravil Janson mírně, ale důrazně.

Berman si žil v Londýně na vysoké noze a díky své mazanosti nahromadil mnohem větší jmění než komplicové, s nimiž začínal. Ale kdyby ho Janson před lety vydal soudu, neměl by nic. Temperamentní Berman si svůj dluh uvědomoval. Jako bývalý účetní dobře věděl, co znamená “má dáti” a “dal”.

FORT MEADE, MARYLAND

Sanford Hildreth měl zpoždění, ostatně jako vždy.

Danny Callahan ho vozil tři roky, a kdyby jeho šéf jednou přišel včas, vážně by ho to překvapilo.

Callahan patřil ke kroužku řidičů pověřených dopravou nejvyšších zpravodajských důstojníků Spojených států amerických.

Všichni pravidelně procházeli přísnou bezpečnostní prověrkou. Byli svobodní, bez závazků a měli dokonalý výcvik v boji, ochraně úředních představitelů i diverzní taktice. Dostali důrazný rozkaz: Chránit svěřenou osobu s nasazením vlastního života. Jejich pasažéři nosili v hlavách státní tajemství a řešili důležité úkoly.

Černé limuzíny, které je převážely, byly pancéřované.

Boky měly vyztužené ocelovými pláty a kouřové sklo by odolalo kulce ráže .45, a to i při střelbě zblízka. Pneumatiky se samy nafukovaly a jejich speciální konstrukce zamezovala rychlému úniku vzduchu. Pro zajištění bezpečnosti cestujících však byly hlavní schopnosti řidiče, nikoli vozu.

Callahan patřil k trojici mužů, kteří obvykle vozili zástupce ředitele Národní bezpečnostní agentury. Sanford “Sandy” Hildreth se ovšem nijak netajil, že má nejraději Dannyho Callahana. Danny znal zkratky. Věděl, kde může bez následků překročit povolenou rychlost. Cesta z Fort Meade domů s ním trvala o deset nebo patnáct minut méně než s ostatními. Na Hildretha zřejmě udělaly dojem i šoférovy bojové řády z Perského zálivu. On sám válečnou vřavou neprošel, ale měl rád muže, kteří ji zažili. Cestou se moc nebavili. Obvykle je dělila neprůhledná zvukotěsná přepážka. Jednou se však Hildreth nudil, nebo se chtěl jen rozptýlit, a trochu řidiče vyzpovídal. Danny mu vyprávěl, jak na střední škole hrával fotbal a jak se s mužstvem probojoval až na mistrovství Indiany. Měl dojem, že to pasažéra zaujalo. “Takže obránce, jo? I dneska na něj vypadáte,” řekl tehdy Hildreth. “Jednou mi musíte prozradit, ja k se udržujete v kondici.”

Hildreth byl drobný mužík, ale rád se obklopoval svalovci. Možná si liboval, že může těm obrům poroučet. že se mu musí plazit u nohou. Nebo se s nimi prostě cítil v bezpečí.

Danny Callahan pohlédl na hodiny na přístrojové desce. Šéf říkal, že k odjezdu bude připraven v půl sedmé.

Bylo čtvrt na osm.

Nic zvláštního. Hildreth se často zpozdil i o tři čtvrtě hodiny. A někdy dokonce o celou hodinu.

Callahan uslyšel ve sluchátku hlas dispečera. ” Kozoroh jde dolů.” Hildreth byl na cestě.

Šofér zajel s autem před dveře na levé straně obří skleněné krabíce od bot, v níž sídlila Národní bezpečnostní agentura. Začínalo krápat. Callahan čekal, až se Hildreth objeví, pak vystoupil a postavil se vedle vozu.

“Danny.” Hildreth kývl. Halogenové reflektory u vchodu ozářily jeho vysoké čelo. Po drobné ztrhané tváři mu přelétl úsměv. “Dobrý den, pane doktore,” pozdravil ho Callahan. Jednou o Hildrethovi četl článek ve Washington Post a tam psali, že má doktorát z mezinárodních vztahů. Od té doby ho začal oslovovat “pane doktore” a měl pocit, že to zástupci ředitele dělá dobře. Přidržel mu zadní dveře a pak je rázně zabouchl.

Zanedlouho se pořádně rozpršelo. V provazcích vody bičovaných větrem vypadaly reflektory jiných aut jaksi znetvořeně. Městečko Mason Falls leželo třicet kilometrů daleko, ale Callahan by tam trefil i poslepu: odbočit ze Savage Road, pak po silnici číslo 295, rychle zahnout na 395., přejet řeku Potomac a dál po Arlingtonském bulváru.

Po čtvrthodině spatřil v zrcátku blikající červená světla policejní hlídky. Čekal, až ho strážce pořádku předjede, ale zdálo se, že ho chce zastavit.

To snad ne! Ale pokud v hustém lijáku dobře viděl, jiné auto tam nebylo. O co mu, sakra, jde?

Jasně, jel o patnáct kilometrů rychleji, než měl, ale člověk by od dopravních policajtů čekal, že si všimnou vládních značek a stáhnou se. že by nějaký horlivý zelenáč?

Callahan by si ho s radostí vychutnal, jenže Hildreth byl nevypočitatelný. Mohl by se naštvat a obvinit ho z rychlé jízdy, i když měl vždycky radost, že ho Danny tak bleskově dopraví domů, oceňoval jeho “mobilitu”. Tímto slovem ho Hildreth jednou pochválil. Jen co Callahan přijel domů, okamžitě si ho vyhledal ve slovníku. Ale nikdo není rád, když ho zastaví policie. Kdo ví, třeba by zástupce ředitele svalil vinu na řidiče a nechal by mu napsat do posudku černý puntík.

Callahan zajel na dlážděnou krajnici. Policejní vůz zabrzdil hned za ním.

Když strážník v modré pláštěnce přistoupil k dveřím, Callahan stiskl knoflík a stáhl okénko.

“Víte, jakou jste jel rychlostí?”

Šofér vytasil dvě plastové kartičky. “Dobře si je prohlídněte. Udělal jste chybu.”

“Ježíš, promiňte, pane. Já nevěděl.” Policista se zatvářil provinile, ale zvláštní věc, žádný bažant to nebyl. Vypadal tak na čtyřicet, měl rozpláclý nos jako boxer a podél čelisti se mu táhla tenká jizva.

“Příště si pořádně prohlídněte značky,” pravil Callahan otráveným úředním tónem. “Když uvidíte označení SXT, znamená to přepravu státních činitelů s ostrahou.”

Strážník odtrhl proužek papíru. “Tohle nedám do hlášení. Vy taky ne, platí?”

“Jistě.” “A nezlobíte se?” zeptal se policajt vyplašeně a podal mu ruku oknem. “Vím, že děláte důležitou práci.”

Callahan vzdychl, ale natáhl se, aby potřásl strážci pořádku pravicí, která se mu nečekaně prosmýkla kolem dlaně k zápěstí. Najednou ho něco píchlo. “Jááu!”

“Sorry, kámo,” omlouval se policista. “Podělanej pečetní prsten.” Ani se však nepohnul.

“Kurva, chlape, co to…?” vyhrkl Callahan. Najednou ucítil zvláštní slabost.

Muž v modré pláštěnce sáhl oknem a odjistil dveře.

Pak vzal za kliku.

Šofér byl zaskočený a měl vztek. Chtěl něco říct…, ale nic z něj nevyšlo. Chtěl se toho chlapa zbavit…, ale když se pokusil pohnout rukou, nic se nestalo. A když se otevřely dveře, vypadl z nich jako pytel cementu. Nemohl se hýbat.

“Klídek, kámo,” prohodil policajt a bodře se zasmál.

Chytil Callahana těsně před dopadem na tvrdou dlažbu. Pak ho hodil na sedadlo spolujezdce.

Callahan jen s otevřenými ústy zíral, jak se muž

posadil vedle něj na místo řidiče.

Palubní telefon modře zablikal a z malého reproduktoru zakvičel hlas: “Danny? Co se to, sakra, děje?”

Hildreth za neprůhlednou přepážkou začínal být rozmrzelý.

Chlápek v modré pláštěnce stiskl pár tlačítek na palubní desce. Zadní dveře byly nyní zamčené a otevřít je mohl pouze on. Poté se hladce rozjel a zamířil k Arlingtonskému mostu.

“Vsadím se, že ti to nejde do hlavy,” řekl přátelsky Callahanovi. “Jmenuje se to anektin. Neuromuskulární blokátor. Používá se při operacích. Někdy ho taky dostávají lidé na dýchacích přístrojích, aby sebou nemohli házet.

Zvláštní pocit, že jo? Člověk je plně při vědomí, ale nemůže se ani hnout. Bránice se zvedá a klesá, srdce pumpuje, můžeš dokonce mrkat. Ale nedokážeš vůlí ovládat svaly. V

laboratoři se látka navíc těžko prokáže, ledaže člověk přesně ví, po čem jde.”

Muž částečně stáhl obě zadní okna. Z reproduktoru se ozvalo další zaječení, a tak vypnul zvuk.

“Tvůj pasažér nemůže pochopit, proč otvíráme okna, když tam leje jak z konve.”

Co se to k čertu děje?

Callahan soustředil veškerou duševní energii na to, aby pohnul ukazovákem. Napnul síly, jako by zvedal na prsou činku třikrát těžší než on sám. Prst se slabounce zachvěl, nic víc. Cítil naprostou bezmoc. Viděl. Slyšel. Ale nemohl se hýbat.

Přiblížili se k mostu, na němž nebyl skoro žádný provoz. Řidič náhle dupl na plyn. Silný třísetkoňový motor prudce zabral. Auto vystřelilo přes dělicí čáry napříč silnicí.

Šofér nedbal na zuřivé bušení do neprůhledné přepážky.

Pancéřovaná limuzína prorazila zábradlí mostu, vylétla do vzduchu a zřítila se do řeky.

Náraz do vody byl silnější, než Callahan očekával.

Vymrštil ho dopředu a napjal bezpečnostní pásy.

Ochromený muž ucítil prasknutí: nejspíš si zlomil žebro.

Místo řidiče však bylo opatřené čtyřbodovými pásy, jaké používají automobiloví závodníci, a Callahan věděl, že útočníkovi v modré pláštěnce se nic nestane. Auto rychle klesalo kalnou vodou řeky Potomac. Danny viděl, jak si “policista” odepíná pásy a stahuje okno. Pak uvolnil pásy i jemu a odtáhl ho zpět na sedadlo řidiče.

Callahan si připadal jako hadrová panenka. Ochablý a bezmocný. Ale oči mu sloužily. A mozek také. Věděl, že zadní okna jsou pootevřená.

Falešný policista vypnul motor, vyklouzl otevřeným oknem a rychle stoupal k hladině.

On ani Hildreth takové možnosti neměli, jeden se nemohl ani hnout, druhý seděl zamčený v oddílu pro cestující. Okna byla stažená jen tolik, aby dovnitř rychleji proudila voda. Hildrethův superbezpečný dopravní prostředek se změnil v hrobku.

Vozidlo se snášelo ke dnu řeky se zvednutým předkem, asi proto, že voda už naplnila zadní část a teď protékala oknem i řadou neviditelných otvorů do Callahanova oddělení. Stoupala mu k hrudníku, krku, bradě… A ještě výš.

Zatím mohl dýchat nosem, ale jak dlouho ještě?

A pak se všechny jeho otázky slily v jedinou: Kdo by mohl udělat takovou věc?

Voda mu natekla do nosu i úst a kapala do plic. Měl dojem, že v něm něco roste. Byl to snad ten nejsilnější pocit, jaký může lidské tělo zakusit. Dušení. Topil se. Nemohl dýchat. Vzpomněl si na strýčka Jimmyho, který umřel na rozedmu plic. Seděl na židli a kyslík mu proudil do nosních dírek průzračnými plastovými trubičkami. Kyslíková bomba ho provázela všude, jako kdysi jeho žlutý labrador. Danny snil o tom, že se mocnými tempy odpoutá ze dna a vyplave na hladinu. Pak si zkoušel představit, že dýchá čistý vzduch a běhá po škvárové dráze na střední škole ve West Lafayette v Indianě. Jenže pak zjistil, kvůli tomu vdechuje vodu ještě rychleji než předtím. Z nosu i úst mu unikal vzduch proudem drobných bublinek.

Trpěl čím dál víc.

Tlak na jeho ušní bubínky, byl hluboko, hluboko –

nesnesitelně zesílil a jen podtrhl hrůzný dusivý pocit. Ale něco znamenal. Znamenal, že ještě není mrtvý. Smrt nebolí.

Cítil poslední záchvěv života, bolestné loučení, zoufalý boj o zachování.

Chtěl se vymanit ze sevření hlubin, házet sebou a zmítat. Začal rukama čeřit vodu: ale jen v duchu. Jeho končetiny sebou jen slabě škubaly, to bylo vše.

Vybavil si, co ten chlap říkal. Najednou mu došlo několik věcí. Chraňte svěřenou osobu s nasazením vlastního života. Vyloučeno. Až auto vyloví, oba budou mrtví.

Utopení. Řidič omráčený nárazem utonul na svém sedadle.

Pasažér se stal obětí přísných bezpečnostních opatření.

Vyvstane jediná otázka: Proč sjel Callahan z mostu?

Bylo mokro, vozovka klouzala a Callahan přece s oblibou překračoval povolenou rychlost.

Veškerá vina padne na pěšáka.

Tak takhle to skončí… Myslel na všechno, co v životě udělal špatně. Na sportovní stipendium, které nezískal, protože se moc nepředvedl, když se na střední školu ve West Lafayette přijel podívat hledač talentů. A pak to nešťastné zranění kolena, kvůli němuž ho trenér při oblastním ani státním mistrovství vůbec nepustil na hřiště. Myslel na byt, který si chtěli s Irene koupit, dokud se neukázalo, že nedají dohromady hotovost na první platbu. Otec mu tehdy odmítl pomoct. Soptil, že spoléhají na jeho peníze, a přitom se s ním ani neporadí. Takže přišli i o zálohu, což byla velká rána. Vzpomínal, jak ho brzy potom Irene nechala a on jí to mohl těžko vyčítat, i když to samozřejmě s gustem dělal.

Vzpomínal, kolikrát žádal o práci a odmítli ho.

Neperspektivní kádr, takhle ho nazývali. Byť se snažil sebevíc, nic s tím nenadělal. Jako když se snažíte vydrhnout otisk nálepky, a ono to nejde. Stačilo se na něj jednou podívat a všem bylo hned jasno.

Callahan už neměl ani sílu představovat si, že je někde jinde. Byl… tam, kde byl. Zmrzlý na kost, zmáčený a vyděšený. Nemohl dýchat. Jeho vědomí se začínalo zatemňovat a mihotat. Zúžilo se do několika základních myšlenek.

Musíme tam všichni. Ale takhle by nikdo umírat neměl.

Snad už to nebude dlouho trvat, už to přece nemůže trvat dlouho, nemůže.

A nakonec si pomyslel: Proč?

15

Berthwick House, Rusův “skromný příbytek”, byl ve skutečnosti vznešeným georgiánským sídlem z pálených cihel v sousedství Regent’s Parku: dvoupatrová vila s břidlicovou střechou, vikýři a třemi komíny. Dům měl diskrétní i okázalé zabezpečení. Kolem se táhl vysoký plot z dílny uměleckého kováře s pruty zakončenými ostrými bodci. Kamera schovaná ve smaltovaném krytu zabírala z výšky příjezdovou cestu. Nechyběl strážní domek s hlídačem…, který Bermanův malinový bentley propustil mávnutím a uctivou úklonou.

Prostorná přijímací místnost měla korálově červené stěny a přetékala falešnými starožitnostmi. Stála tam křesílka, prádelníky na vysokých nohách a šachové stolky ve stylu sheridan a chippendale: leskly se však silnou vrstvou laku a měly podivně oranžovou barvu, jež měla imitovat patinu stáří. Dva velké lovecké výjevy v pozlacených rámech na první pohled vypadaly jako vzácná plátna z osmnáctého století: zblízka však připomínaly spíš zboží z obchodního domu, kopie z dílny uspěchaného studenta výtvarného umění.

“Líbí se ti?” Berman se nadýmal pýchou, když máchl rukou kolem směsky anglofilských napodobenin.

“Nemám slov,” odvětil Janson.

“Vypadá to jako filmová dekorace, da?” Další hřmotné gesto.

” Da.”

“A ona je dekorace,” rozjařil se Berman a zatleskal.

“Grigori přijet do produkce Merchant Ivory, poslední natáčecí den. Vypsat šek řediteli výroby. Všechno koupit.

Odvézt domů. A teď bydlet v kulisách od Merchant Ivory.

Každý říkat, Merchant Ivory dělat to nejlepší v Anglie.

Grigori Berman si zasloužit to nejlepší.” Spokojený úsměv.

“Od Grigoriho Bermana bych nic jiného nečekal.” To vysvětlení mělo logiku. Všechno působilo přehnaně, protože to bylo určené výhradně pro film, s patřičnými světly, objektivy a filtry.

“Mít taky sluhu. Já, Grigori Berman, chudá Moskvan, která strávit dětství ve frontě v obchodáku GUM, mám sluhu!”

Muž, o němž mluvil, stál tiše na konci vstupní haly v černé livreji a naškrobené košili. Byl to pořízek s plnovousem a prořídlými ulízanými vlasy. Růžové tváře mu dodávaly zdání bodrosti, jež neladilo se zasmušilým výrazem.

“Tohle je pan Giles French,” představil ho Berman.

“Můj komorník. Pan French ti ve všem vyhovět.”

“Vážně se tak jmenuje?”

“Ne. Pravá jméno Tony Thwaite. A co? Pravá jméno nelíbit. Dát mu název podle nejlepší televizní program USA.”

Vousatý sluha smutně přikývl. “K vašim službám,”

pravil sytým hlasem.

“Pane Frenchi,” řekl Berman, “přineste nám čaj. A…”

Odmlčel se, bud v zamyšlení, nebo se horečně snažil rozpomenout, co se podává k čaji. “Kaviár?” pronesl nejistě a sluha téměř neznatelně kývl. “Ne, počkat,” opravil se Berman a znovu se rozjasnil jako sluníčko: “Sendviče s okurkou.”

“Jak si přejete, pane,” odvětil komorník.

“Lepší nápad. Přinést vdolečky. Ty speciální, co dělá kuchařka. S hustou smetanou a jahodovým džemem.”

“Jistě, pane. K vašim službám, pane.”

Berman zářil jako dítě, které si může dosytosti hrát s loutkou, po níž toužilo. Sídlo Berthwick pro něj znamenalo hračkářství, v němž s marnotratností a roztomilým nevkusem vytvořil podivuhodnou parodii anglického života vyšších vrstev.

“Pověz mi, co ty myslíš, ale pravdu!” zahlaholil Grigori a máchl rukou kolem sebe.

“Nemám slov.”

“Vážně?” Rus se štípl do tváře. “Neříkáš to jen tak?

Panečku! Tak to bych tě měl představit Ludmile. Ona s tebou procestovat celá svět a nemuset přitom vylézt z postele.”

Janson prošel kolem malé místnosti, jež vycházela z hlavní chodby, a zastavil se před velkým, lesklým a úctyhodným přístrojem s vestavěným monitorem i klávesnicí a dvěma černými mřížkami po obou stranách.

Uznale směrem k němu kývl. “To je ten RS/6000?”

“To? To je na karaoke. Počítačová systém ve sklepě.”

Berman ho zavedl po točitém schodišti do místnosti s kobercem, v níž bylo několik počítačů. Sálalo z nich teplo, které pokoj bez oken nepříjemně ohřívalo. Vzduch vířily dva malé elektrické větráky. Sluha přinesl čaj a vdolečky, vyrovnané na keramických talířích. Položil je na stolek v rohu spolu se šálky plnými smetany a džemu. Pak se zas tiše vytratil.

Berman se toužebně zadíval na vdolečky, usedl ke klávesnici a aktivoval sérii programů pro překonání bezpečnostních systémů. Pár minut si prohlížel výsledky a poté se otočil k Jansonovi. “Tak, a ty teď povědět, co vlastně chtěl.”

Až po chvíli usilovného uvažování Janson poodhalil roušku své prekérní situace. Věděl, že i žvanilové jako Berman dokážou držet jazyk za zuby, záleží na motivaci.

Grigori mlčky poslouchal a ani přitom nehnul brvou.

Nakonec s pokrčením ramen zadal do počítače číselné hodnoty a spustil speciální program.

Po minutě se otočil k Jansonovi. “Grigori nic moc nadšený. Necháme ty programy běžet, možná něco zjistit.”

“Jak dlouho to bude trvat?”

“Když já nechám mašina puštěná čtyřiadvacet hodin a koordinovat s globální sítí dalších počítačů, tak možná…”

Berman odvrátil zrak. “Osm měsíců? Ne, spíš tak devět.

Jako děťátko.”

“Děláš si srandu.”

“Chceš, aby Grigori udělal, co jiný nedokázat? Musíš dodat čísla, co u jiných nět. Mít přece k účtu číslo klienta, da? To naša velká výhoda. Jestli nět, tak děťátko, devět měsíců.”

Janson mu neochotně sdělil požadovaný sled čísel –

kódy, jež banka vysílá při obdržení informace.

Deset vteřin po zadání se Bermanův monitor zaplnil změtí číslic, které běžely po obrazovce jako závěrečné titulky filmu. “Čísla bez významu,” pravil. “Teď musíme pořádně prohlídnout. Hledat motýlka.”

“Najít motýla,” naléhal Janson.

“Pchá!” řekl Berman. “Ty, moj drug, jsi jako dezert Aljaška: na povrchu sladká a měkká, ale uvnitř tvrdá a studená. Brr! Brr!” Objal se, jako by se do něj dala arktická zima. Dalších pět minut však s naprostým soustředěním studoval řady potvrzovacích kódů.

Nakonec nahlas přečetl sled číslic. “Motýlek tady –

5467-001-0087. To motýlek.”

“Vůbec nic mi to neříká.”

“A vidíš, mně říkat všechno,” pravil Berman. “Za čísly já vidím krásné blondýnky, špinavé kanály a kavárny, kde kouř hašiše. A pak další ženy z východní Evropy. Ony sedět ve výkladu jako figuríny s miniaturní podprsenka.”

Janson zamžikal. “Amsterdam. Chceš říct, že se díváš na převáděcí heslo z Amsterdamu.”

” Da!” přitakal Berman. “Amsterdamský převáděcí kód, obíhá tady mockrát, aby to být náhoda. Tvůj pohádkový dědeček používajet amsterdamskou banku.”

“Poznáš kterou?”

“Ty vážně jako Aljaška,” pokáral ho Rus. “Podáš prst a on chce céluju rúku! Konkrétní konto se najít nedá, ledaže…

Nět, to nejde.”

“Ledaže co?”

“Privátní heslo?” Berman se přikrčil, jako by za to čekal facku. “Použít číslice jako otvírák a rozdělat s ním konzervu. Kroutit, kroutit, kroutit. Velice silně.” Manipulace s penězi na kontě vyžadovala soukromé heslo, ověřovací sled číslic, který znal pouze držitel účtu. Tato ultrabezpečná digitální cesta chránila jak zákazníka, tak banku.

“Vážně čekáš, že ti řeknu svoje privátní heslo?”

” Nět,” odpověděl Rus a pokrčil rameny.

“Myslíš, že ti ho můžu svěřit?”

Dunivý smích. ” Nět! Za co mě máš! Za skautíka? To heslo musí zůstat privátní, proto se tak jmenovat. Všichni lidé obyčejní smrtelníci. A Grigori větší smrtelník než

ostatní.” Zvedl oči k Jansonovi. “Hele, jen si to číslo nech.”

Znělo to jako úpěnlivá prosba.

Američan chvíli mlčel. Berman rád říkával, že dokáže odolat všemu kromě pokušení. Vyzradit mu privátní heslo by bylo hodně velkým lákadlem: dokázal by vysát obsah konta pár údery do klávesnice. Ale za jakou cenu? Berman miloval svůj anglický život. Kdyby si Jansona znepřátelil, ohrozil by všechno, co měl a čím byl. Nikdo mu to nemusel zvlášť zdůrazňovat. Nebyla to snad pravá příčina jeho nechuti? Nechtěl to heslo znát, protože věděl, že si nemůže dovolit podlehnout pokušení, a současně chtěl předejít mučivým výčitkám, že nechal ležet na zemi velký balík peněz.

Janson odrecitoval řadu patnácti číslic a sledoval, jak ji Rus zadává do počítače. Bermanova tvář byla pobledlá a napjatá. Zjevně sváděl vnitřní zápas. Za chvíli se mu však podařilo zobrazit spojení na desítky finančních institucí.

Pátral v útrobách počítačového systému Bank of Mont Verde po digitálních podpisech, jež označují druhou stranu každé transakce.

Minuty plynuly. Ticho narušovalo jen tiché klapání kláves a ševelení větráků. Nakonec Berman vstal. ” Da!”

pravil vítězoslavně. “ING. Což znamenat banka International Netherlands Group. Kterou jsi možná kdysi znal jako Nederlandsche Middenstandsbank.”

“Co mi o ní povíš?”

“Krásná nová centrála v Amsterdamu. Být tak náročná na zaměstnance, že tam nikdo nevydržet. Druhá největší banka v zemi. A amsterdamské ženy, nejkrásnější na širém světě.”

“Grigori,” začal Janson.

“Musíš poznat Gretchen. Pohrát si s Gretchen. Ručím, že ty tam pak lítat pořád. Gretchen přítelkyně Grigoriho.

Přítelkyně všech unavených cestovatelů. Ona nepřijímat návštěvy doma, ale ceny velice rozumné. Ty říct, že kamarád Grigoriho. Já dám ti číslo telefonu. Líp pamatovat než bankovní kódy. Chá!”

“Třeba se dá zjistit víc. Když umíš určit banku, nešlo by to ještě nějak specifikovat?”

“Těžká práce,” odvětil Grigori a opatrně se zakousl do vdolečku, jako by se bál, že ožije. Provinilým tónem pak dodal: “Víš, kuchařka vdolky nedělat. Ona to jen tak říkat.

Já vím, že ona kupuje polotovary u Sainsburyho. Jednou já viděl v koši zmuchlaný igelit, tak, tak. Takže pytel venku z kočky. Ale já nic neříkat. Každý musí mít pocit, že vyhrál, jinak ne šťastný.”

“Teď stačí, když obšťastníš mě. Říkáš, že získat informace o účtu bude těžká práce. To znamená, že by to šlo. Nebo bys mi třeba někoho doporučil.”

Jeho hřmotný hostitel se zatvářil uraženě. “Pro Grigoriho Bermana není nic nemožné.” Ostražitě se rozhlédl, pak si lžičkou naložil do čaje řádnou porci jahodového džemu a zamíchal. “Sluha to nesmí vidět,” hlesl spiklenecky. “Tak to dělajem v Rusku. Pan French by to nepochopil. On měl by šok.”

Janson obrátil oči v sloup. Chudák Grigori Berman: otrok vlastního služebnictva. “Tlačí mě čas.”

Rus se ztrápeným pohledem vstal a ztěžka vykročil k počítači RS/6000. “To velká nuda,” řekl jako přerostlé dítě, které rodiče odtáhli od hraček k násobilce. Janson zatím přes kapesní počítač navázal přímé spojení s bankou v Mont Verde.

Čtvrt hodiny poté Berman, celý zpocený soustředěním, náhle vzhlédl a otočil se. “Hotovo.” Uviděl přístroj v Jansonově ruce. “Měníš heslo?”

Janson stiskl knoflík a skutečně to provedl.

“Díky Bógu!” Vyskočil na nohy. “Jinak já neodolám a udělám moc špatná věc, dneska, zítra, za měsíc, uprostřed noci jako náměsíčník! Kdo ví? Mít heslo k účtu a nevyužít ho, to jako…” Povytáhl si kalhoty.

“Jo, Grigori,” prohodil Janson smířlivě, “dovedu si to živě představit. Teď mluv. Co jsme zjistili o plátci?”

“To veliká legrace,” prohodil Berman s úsměvem.

“Jak to myslíš?” zpozorněl Janson.

“Já vyhledal původní účet. To moc, moc těžká prácička, dokonce i s otvírákem na konzervy. Potřeba jednorázové tajné kódy, jinak se k těm prachům nedostat.

Jak zpívá ta americká písnička: ,Co všechno jsem udělal pro lásku’, da?” K Jansonově nelibosti zabroukal pár taktů. Pak se vrátil k věci. “Obrácená asymetrická algoritmus.

Vyhledávací software shánět vzoreček, signál utopený v rámusu. Těžká prácička…”

“Grigori, kamaráde, nevykládej mi to tady jako Vojnu a mír. Mluv konkrétně, prosím tě.”

Berman pokrčil rameny, lehce naštvaný. “Chytrá počítačová program fungovat jako závodník triatlonu.

Olympijská úroveň, nepomohla žádná steroid z východního Německa, ale stejně on našel konto plátce.”

Jansonovi se zrychlil tep. “Ty jsi kouzelník.”

“A to všechno veliká legrace,” zopakoval Rus.

“Co to povídáš?”

Bývalý účetní se ještě víc zazubil. “Člověk, která ti zaplatit za vraždu Petera Novaka? To Peter Novak.”

Když Ahmad Tabarí přijel se svou malou družinou do výcvikového tábora, trochu se mu ulevilo. Cestou sice strávil mnoho hodin v meditativním transu, ale byla velice dlouhá a úmorná. Nejprve letěl do Asmary v Eritreji. Tam by šéfa Kagamské osvobozenecké fronty nikdo nečekal.

Poté rychlým člunem zamířil na sever podél pobřeží Rudého moře a přistál v núbijských pouštích severního Súdánu. Pár hodin po příjezdu ho místní průvodci odvezli po vyprahlých hrbolatých cestách do tábora poblíž eritrejské hranice.

Mekka odtud byla jen několik set kilometrů severně, Medína o trochu dál. Bolelo ho srdce, že je tak blízko svatým místům, a nemůže jít tam, kam vkročil Prorok. Jako vždy však přijímal boží vůli a čerpal z ní sílu. I přes nedávné neúspěchy v provincii Kenna byl Kalif neohroženým vůdcem boje proti zkaženosti Západu, proti krutosti a řádění světového řádu, který Západ považoval za “přirozený”.

Modlil se, aby každé jeho rozhodnutí a čin přiblížily den, kdy se obyvatelé jeho země znovu spojí s muslimskou ummou, lidem islámu, a on bude jejich právoplatným Kalifem, a to nejen podle jména.

V táboře ho uvítali chlapci s hladkou tváří i starci s šedivými vousy. Vůdce cítil mocné bratrství svých souvěrců.

Vyprahlá

šedohnědá

půda

mu

vůbec

nepřipomínala tropickou zeleň rodné země, bratři z pouště však v sobě měli ostražitost, zápal a oddanost, jež u řady vlastních kagamských stoupenců postrádal. Pustá země?

Možná, ale kvetla svatou spravedlností. Pouštní vůdci posílali bojovníky do Čečenska, Kazachstánu, Alžírska i na Filipíny. Uvědomovali si však, že každý z jejich konfliktů je jen jednou bitvou velké války. Proto Kalif věděl, že mu pomohou, tak jako on v minulosti jim. Snad jednou společně opět získají celou zemi pro Alláha.

Nejdřív chtěl dát hostitelům příležitost, aby se mu pochlubili svou výcvikovou školou. Samozřejmě o ní slyšel.

Kdo by o této univerzitě teroru nevěděl? Zde se členové tajného bratrstva učili metodám nového druhu války. Vláda v Chartúmu nad tím přivírala oči. Bunkry vytesané do skály skrývaly počítače s plány elektráren, ropných rafinerií, letišť, železnic a vojenských zařízení v desítkách zemí.

Teroristé den po dni nacházeli na internetu další z veřejných tajemství, jež Západ tak lehkomyslně odkrývá. V

modelovém americkém městě zde člověk mohl nacvičovat pouliční válku: jak zatarasit silnice a dobýt budovy. Mohl se rovněž přiučit trpělivému sledování, technikám zabíjení či stovkám způsobů, jak vyrobit trhaviny z materiálů běžně dostupných v amerických obchodech. Kalif přecházel od jedné jednotky ke druhé a chladně se přitom usmíval.

Jednali s ním jako s vládním činitelem, asi tak jako se súdánským prezidentem při jeho tajných návštěvách…

Dobře věděli, že je předurčen vládnout své rodné zemi. Byla to jen otázka času.

Cítil velkou únavu, ale na odpočinek neměl kdy.

Večerní modlitba skončila. Čas na poradu.

Seděli ve stanu na nízkých poduškách a popíjeli čaj z prostých hliněných hrnků. Konverzace byla srdečná, ale do podrobností nezabíhala. Všichni znali Kalifovu mimořádně obtížnou situaci, jeho udivující úspěchy i skutečnost, že je pod nepřetržitou palbou koordinovaných sil Republiky Anura. Zažíval i pokořující prohry. A nezlepší se to, pokud nepřijde další pomoc. Opakované pokusy Kagamanů získat podporu Prostředníka k ničemu nevedly. Prostředník je tvrdošíjně odmítal a navíc chtěl po Kalifovi, aby přestal usilovat o odplatu! Proradný bezvěrec! Další pokusy navázat s ním spojení a přesvědčit ho o nesmiřitelnosti Kalifovy vůle po spravedlnosti záhadně zkrachovaly. A proto sem také kagamský vůdce přijel.

Po nějaké době uslyšeli zvuk vojenského vrtulníku a ucítili šlehání jeho rotorů. Vůdcové tábora se po sobě podívali a pak upřeli pohled na svého kagamského hosta.

Dorazil muž, na kterého čekali. Říkali mu al-Mustašar, Rádce. Plukovník Ibráhím Maghúr byl světaznalý voják a jeho spojení s povstalci v táborech muselo zůstat pod pokličkou. Byl totiž významným členem libyjské rozvědky a vláda v Tripolisu přímé vazby na terorismus oficiálně popírala. Mnozí představitelé režimu si ovšem uchovávali sympatie pro bratry bojující proti západnímu imperialismu a snažili se je diskrétně podporovat. Patřil k nim i Ibráhím Maghúr. Při tajných návštěvách táborů zásoboval rebely cennými údaji z libyjských tajných služeb. Informoval je o rozmístění nepřátel, a dokonce navrhoval vhodné metody likvidace. Přivážel s sebou mapy terénu a podrobné satelitní snímky, jež poskytovaly bojovníkům za svobodu značnou strategickou výhodu. A dodával i munici a ruční zbraně. Na rozdíl od většiny členů upadlé libyjské elity byl Ibráhím Maghúr skutečný věřící. V minulosti jim nejed nou pomohl k dosažení spravedlivých cílů. A udělá to znovu.

Plukovník vykročil od vrtulníku, vynořil se z umělé písečné bouře a poklonil se vůdcům islámského džihádu, kteří ho přišli uvítat.

Jeho oči spočinuly na Ahmadu Tabarím. S další úklonou mu podal ruku.

Pohled Libyjce byl pronikavý a uznalý. “Je mi opravdu ctí, že vás poznávám,” pravil.

“Prorok si přál naše setkání,” odvětil Tabarí.

“Vaše vojenské úspěchy jsou opravdu skvělé, měly by vejít do učebnic,” řekl plukovník. “A já jsem student historie.”

“Stejně jako já,” pronesl šéf kagamských rebelů. Jeho ebenová tvář vypadala v šeru pouštního večera ještě černější než obvykle. “Naučil jsem se, že rychle nabytá území lze stejně rychle pozbýt. A co vy?”

“že dějiny píší velcí muži. A něco mi říká, že vy takový jste opravdový Kalif.”

“Prorok ke mně byl štědrý,” odvětil Kagaman. Na falešnou pokoru neměl čas.

“Avšak velcí muži mají velké nepřátele,” poznamenal představitel libyjské rozvědky. “Musíte být opatrný.

Opravdu velice opatrný. Ohrožujete velmoci. Udělají všechno proto, aby vás zničily. Nezastaví se před ničím.”

“Opatrnost může člověka ochromit,” namítl Tabarí.

“Správná řeč,” pravil Libyjec. “Takové riziko hrozí menším mužům než vy. Právě v odvaze je vaše velikost, která zajistí konečné vítězství. Stanete se právoplatným chalífou. Ale všechno bude záviset na načasování a plánování.” Rozhlédl se po zahloubaných tvářích pěti nejvyšších vůdců Islámského džihádu a pak se vrátil k hrdinnému veliteli Kagamské osvobozenecké fronty.

“Pojďte se mnou, Kalife. Projdeme se. Jen vy a já.”

“Rada al-Mustašara má cenu zlata,” řekl jeden z hostitelů Ahmadu Tabarímu. “Jen běž.”

Oba muži se vydali na procházku kolem tábora v poušti. Chladný vítr nadouval Kalifův dlouhý plášť.

“Mohu vás ujistit, že vaše neúspěchy jsou pouze dočasné,” sdělil mu libyjský plukovník tichým hlasem.

“Jsem schopen vám pomoci se spoustou věcí stejně jako naši spojenci v Islámské republice Mansúr. Váš boj poplyne hladce jako řeka.”

“Jaká řeka?” zeptal se ostrovan pouštního bojovníka se zadumaným úsměvem.

“To je snadné,” odvětil Ibráhím Maghúr s kamennou tváří. “Krvavá řeka. Místo vody krev bezvěrce.”

“Krev bezvěrce,” opakoval Kalif. Ta slova byla uklidňující a povznášející.

***

“Jak to sakra můžeš poznat?” vybuchl Janson.

“Kombinační tabulka přenosových exponentů,” pravil Berman a rázně si zamíchal džem do čaje. “Počáteční kód se nedá zfalšovat.”

“Zopakuj mi to!”

“Šestnáct milionů dolarů přišlo z účtu Petera Novaka.”

“Jak to? A odkud?”

“Z Amsterdamu. Banka ING. Kdepak sídlit Nadace svobody?”

“V Amsterdamu.”

“Takže ne překvapení.”

“Chceš říct, že v době, kdy byl Peter Novak ve vězení na Anuře, schválil převod šestnácti milionů dolarů na moje anonymní konto? Jakou to má logiku?”

“Mohl schválit předem. To by šlo. Dodatečně nemožné.”

“Nedělej si legraci, Grigori. Tohle je šílenost.”

“Jen ti říkat fakta.”

“Nemohl mít k Novakovu kontu přístup někdo jiný?

Třeba se do něj nějak naboural.”

Rus pokrčil rameny. “Počáteční kód mi prozradit jen majitele účtu. Přístup může mít spoustu podmínek. Odsud já nedokážu říct. Ta informace nejít od modemu k modemu.

Možná existovat nějaká listina. Banka v Amsterdamu se řídit pokyny majitele. Podle přípony konta poznat spojení s Nadací. Papíry v bance, papíry v centrále.” Berman pronesl slovo papíry s nechutí vyhrazenou pro starší finanční nástroje, směrnice a dohody, jež nemohl převést na řadu jedniček a nul.

“To nedává smysl.”

“Ale dává dolárky!” kontroval Berman zvesela. “Jestli někdo uložit šestnáct milionů na Grigoriho účet, Grigori nekoukat darovaný kůň na zub.” Zvedl ruce. “Kéž bych uměl povědět víc.”

Zradil Petera Novaka někdo blízký a drahý? Pokud ano, tak kdo? Důležitý člen jeho organizace? Například Márta Langová? Mluvila o něm s nefalšovanou láskou a úctou. Ale to nic nedokazovalo. Třeba byla výborná herečka. jedna věc se však zdála být jistá. Novaka mohl obelstít jen člověk, který si získal jeho důvěru. Mistr přetvářky. Virtuos trpělivého umění lsti, úskoků a čekání.

Ale proč?

“Pojď se mnou,” vyzval ho Berman. “Ukázat ti barák.”

Vzal Jansona kolem ramen a poháněl ho po schodech do velkolepých chodeb vily, až se ocitli v prostorné světlé kuchyni. Přitiskl prst ke rtům. “Pan French nechtít nás v kuchyni. Ale Rus vědět, že kuchyň sěrdce domu.”

Berman vykročil k lesklému nerezovému dřezu pod velkými okny s výhledem na krásně udržovanou růžovou zahradu. V pozadí se táhl Regent’s Park. “Koukni, tisíc hektarů uprostřed Londýna jako moje zahrádka!” Vytáhl z vodovodní baterie sprchu a přiložil si ji k ústům jako mikrofon. “Tak tančit jako déšť a zpívat jako on,” zapěl sytým ruským basem. Přitáhl si Jansona k sobě a snažil se vytvořit duet. Dramaticky zvedl ruku do vzduchu jako operní pěvec na pódiu.

Cinklo sklo a Berman prudce vydechl. V příštím okamžiku se svezl na podlahu.

Na hřbetu ruky měl sotva viditelnou rudou dírku. V

levém horním rohu košile zel další otvor s červenou obrubou.

“Ježíšikriste!” zařval Janson. Čas se zpomalil.

Janson se podíval na Bermana, bezvládně ležícího na šedé kuchyňské dlažbě, a pak z okna. Venku se nepohnulo ani stéblo. Odpolední slunce se mazlilo s pěstěnými keříky růží, jejichž drobné růžové a bílé kvítky vykukovaly z hustého listí. Azurovou modř nebe narušovaly jen řídké b1é chomáčky.

Vypadalo to neuvěřitelně, ale byla to realita a Jansonův mozek se jí horečně snažil přijít na klub. Zaslechl blížící se kroky sluhy, kterého zřejmě vylekal jeho výkřik. Když

komorník dorazil, ihned odtáhl Bermanovo tělo od okna.

Správná reakce. Pak vyhlédl ven. V ruce svíral pistoli P7.

Amatér by nejspíš vystřelil z okna, sluha to však neučinil.

Viděl totéž, co Janson. Vyměnili si zmatené pohledy a rychle vyklouzli do chodby, raději dál od okna. Ležící Berman chrčel a chroptěl. Vzduch si jen s obtížemi razil cestu poškozenými dýchacími cestami. “Svině,” vypravil ze sebe přiškrceným hlasem. ” Job tvoju mat’ !” .

Rus si s velkým soustředěním ohmatával zranění na prsou, až se mu prsty nezraněné pravé ruky chvěly námahou. Lapal po dechu a hledal kulku. Po chvíli vytrhl z hrudi zdeformovaný kousek mosazi a olova.

“Koukněte,” oslovil Janson komorníka. “Vím, že to pro vás musí být šok, ale budu potřebovat, abyste zachoval klid a rozvahu, pane…”

“Thwaite. Mám za sebou patnáct let u SAS. Oba víme, že prostor nebyl narušen. Je to zvláštní.”

“Tak SAS, jo?”

“Pan Berman je možná cvok, ale ne hlupák. Takoví lidé mají nepřátele. Připravili jsme se na tradiční situace.

Ale ten výstřel přišel z jasného nebe. Nedokážu si to vysvětlit.”

Jak se to stalo?

Jansonovi se zatmělo v hlavě. Jeho mysl zaplnily záhadné záhyby a pravé úhly. Krvavý výjev, jehož byl právě svědkem, se rozplynul v proměnlivý geometrický obrazec.

Potřeboval shromáždit všechna dostupná fakta. Spojil místo průstřelu Bermanovy vztyčené paže se zraněním v levé části hrudníku. Stoupání přibližně třiceti pěti stupňů od vodorovné přímky. V daném úhlu však v okolí nic neviděl.

Střela tudíž nevyšla z bezprostřední blízkosti.

Kulka, kterou Berman vytáhl, to jen potvrzovala. Byl to projektil v závěrečné fázi balistické křivky, vypálený z velké dálky. Kdyby vyšel z okruhu sta metrů, pronikl by Bermanovým tělem a vylétl ven. Stupeň jeho deformace a velikost hovořily jasnou řečí.

Sklonil se a sebral střelu ze země. Těžký náboj s mosazným pláštěm. Rána měla průměr pěti centimetrů.

Stačilo zasáhnout Bermana do hlavy, a zemřel by na místě.

Plicní krvácení však také znamenalo pravděpodobnou smrt.

Vzhledem k odporu vzduchu se účinek zmenšuje nepřímou úměrou ke vzdálenosti. Čím větší rychlost, tím větší odpor vzduchu, takže nešlo o jednoduchý lineární vztah. Určení poměru rychlosti ke vzdálenosti vyžadovalo diferenciální rovnici prvního řádu a Reynoldsovo číslo. Alan Demarest a možná i Berman by takovou věc vypočítali z hlavy. Janson musel vsadit na intuici. Odhadl, že střela urazila asi dvanáct set metrů.

V duchu si představil obrys oblasti. Střechy Hanover Terrace, kulatou báň mešity ve středu Londýna… a minaret, vysokou štíhlou věž s malým balkonem, z nějž muezzinové svolávali věřící k modlitbám. Neskrýval nic cenného a nejspíš neměl ostrahu. Profesionál by bez potíží pronikl dovnitř. Pokud Jansonovy hrubé propočty nelhaly, někdo to skutečně udělal.

Ďábelský kousek. Střelec zaujal místo na balkoně minaretu, který z Bermanovy vily vypadal jako drobná tečka, a čekal, až se jeho oběť objeví v oknech. Měl spoustu času na výpočet potřebných úhlů a drah. Ale kolik lidí na světě by se dokázalo trefit z takové dálky? Čtyřicet? Pár Rusů. Norský odstřelovač, který před rokem vyhrál světovou soutěž v Moskvě. Několik Izraelců s puškami Galil 7.62. A hrstka Američanů.

Akce vyžadovala špičkového střelce s neskutečnou trpělivostí. Musel umět citlivě reagovat na veškeré změny.

Při střelbě na dálku může dokonce i mírný závan větru odchýlit projektil o desítky centimetrů od předepsaného cíle.

Objekt se může nečekaně pohnout. Což se ostatně stalo.

Když střela vylétla z hlavně, Berman prudce zvedl ruku.

Odstřelovač musel s takovými možnostmi počítat. A musel být trpělivější než jeho terč.

Ale na koho vlastně mířil?

Sluha

předpokládal,

že

na

jeho

ruského

zaměstnavatele. Logický úsudek. Ale nebezpečný. Janson si vybavil, jak ho Berman vzal kolem ramen a přitáhl k sobě.

Kulka, jež ho zasáhla, skončila čtyřicet centimetrů od Jansonovy hlavy.

Čtyřicet centimetrů. Na dvanáct set metrů to byl nepatrný rozdíl. Ať už střela našla svůj cíl, nebo těsně minula, měla neuvěřitelnou přesnost. Janson usoudil, že původně mířila na něj. To on byl jediným novým prvkem situace.

Zaslechl sirénu sanitky, kterou Thwaite zavolal. A ucítil zatahání za nohavici. Ležící Berman se na sebe snažil s námahou upozornit. “Jansone,” řekl, jako by měl ústa plná vody.

Jeho masitá tvář smrtelně zesinala. Z koutku úst mu vytékal tenký pramínek krve. Tiskl si zdravou ruku k ráně na prsou, z níž unikal vzduch. Náhle pozvedl svou zkrvavenou levici a zakýval ukazovákem. “Řekni mi pravdu: košile od Turnbul a Asser fakticky zničená?” Místo obvyklého řehotu se ozvalo jen chroptivé zakašlání.

Nejméně jeden z plicních laloků se zalil krví a brzy vypoví službu.

“Zažila už lepší dny,” odvětil Janson vlídně. Náhle mu toho hřmotného bohéma přišlo strašně líto.

“Sejmi ten parchant, kterej to udělal. Da?”

” Da,” hlesl Američan nakřáple.

16

Thwaite si vzal Jansona stranou a tiše ho oslovil. “Ať jste, kdo jste, pan Berman vám musel důvěřovat, jinak by vás sem nepozval. Ale teď musíte zmizet.” Ironický pohled.

“Šup, šup.”

Janson rychle vyrazil po dubových parketách kolem francouzských obkladů z osmnáctého století, které zde před desítkami let nechala instalovat dědička rodu Woolworthů.

Vyšel z domu zadním vchodem a po pár minutách se přehoupl přes kovový plot do východního výběžku Regent’s Parku. “Tisíc hektarů uprostřed Londýna jako moje zahrádka,” řekl mu Berman.

Je to bezpečné?

žádnou záruku neměl, jinam se však neodvážil. Střelec na minaretu měl na mušce všechny ostatní východy z vily.

Do parku však z té výšky dobře neviděl.

Janson to tam navíc dobře znal. Za studií v Cambridgi měl přítele v oblasti Marylebone a společně podnikali dlouhé procházky tím obřím prostorem plným zeleně o rozloze třikrát větší než Central Park v New Yorku. Na část parku byl výhled z velkolepé neoklasicistické budovy Hanover Terrace se vznešenou georgiánskou fasádou a modrobílými vlysy na sloupoví. Jinak byl park uzavřeným světem. Vodní plochy se hemžily labutěmi a zvláštním cizokrajným ptactvem. Na některých místech byly betonové břehy, jinde mělčiny s bahenním rákosem. Na vedlejší pěšině holubi zápolili o drobky s labutěmi. O něco dál se jako husté zelené hranice táhly upravené řady zimostrázu.

Na malé dřevěné budce visel červený záchranný kruh.

Rozlehlý areál plný stromů, trávy, hřišť a tenisových dvorců Janson vždycky pokládal za klidný ostrůvek v londýnské vřavě. Jezírko s loďkami připomínalo měňavku, která se zužovala do říčky tekoucí mezi květinovými záhony v jižní části parku. V takzvaném vnitřním kruhu ležela diskrétně ohrazená zahrada královny Marie plná exotické flóry a fauny: azyl pro divoké ptáky i osamělé zranitelné lidi. Regent’s Park, odkaz královského architekta Johna Nashe, je výrazem idylické představy Anglie. Kousek přírody uprostřed metropole, ač umělý a pečlivě udržovaný.

Janson klusal k jezírku a zkoušel si srovnat v hlavě okolnosti toho hrozného útoku. I v běhu však zachovával maximální ostražitost k okolí, nervy mu jen hrály.

Je to bezpečné?

Byl ve hře jediný střelec? To sotva. Při takové vyčerpávající přípravě musel mít k ruce další ozbrojence, mířící na různá křídla domu. Dům měl jistě solidní zabezpečení, jak naznačoval Thwaite. Opatření proti střelbě z dálky však nedostačovala.

A pokud kolem číhali další odstřelovači, tak kde?

Samotná představa nebezpečí v tomto poklidném zákoutí připadala Jansonovi zvrácená. Trochu zpomalil a podíval se na velkou vrbu, jejíž svěšené větve padaly do jezírka. Takový strom mohl mít i sto let. Určitě ho zahlédl už při jedné ze svých návštěv parku před pětadvaceti roky.

Přežil vlády labouristů i konzervativců. Přežil Lloyda George i Margaret Thatcherovou, nálety i přídělový systém, období strachu i nespoutaného sebevědomí.

Když se k ní Janson přiblížil, na tlustém kmenu se náhle objevila bílá skvrna. Tiché ťuknutí: do vrásčité kúry se zakousla kulka. Znovu unikl jen o pár centimetrů. Zlověstná přesnost odstřelovací pušky.

V běhu otočil krk, ale nic neviděl. Zaslechl jedině úder projektilu do stromu, žádný třesk se neozval. Střelec nejspíš používal zařízení k potlačení hluku. Ale ani puška s tlumičem není absolutně tichá. Když z ní nadzvukovou rychlostí vyletí náboj, zazní nenápadné plivnutí. Janson ten zvuk dobře znal. Jenže teď ho neuslyšel. Proč? Asi další výstřel z velké dálky. Kdyby se útočník skrýval sto metrů od něj, štěknutí by se ztratilo v šumu listí a ruchu parku. Měl ho na mušce mimořádně zručný střelec.

Nebo celé družstvo.

Kde hledat bezpečí? Těžko říct. V břiše mu hlodali červíci obav. Necelý metr opodál vylétla ze země hlína.

Další rána těsně vedle. Střela vyšla ze značné dálky a objekt byl v pohybu. I při trefě s desetimetrovou odchylkou se dalo hovořit o úžasné technice. Jenže projektil přistál opravdu jen malý kousek od něj. Bylo to ohromující. A děsivé zároveň.

Nezastavuj se. To byl jediný způsob, jak ukrytým pronásledovatelům ztížit úlohu. Samotný pohyb ovšem nestačil. Musel měnit rychlost, jinak by si cvičený odstřelovač mohl při míření vypočítat odpovídající “předstih”. Zasáhnout cíl, který se pohybuje stálou rychlostí jedním směrem, není zas tak složité. Stačí si odměřit pár stupňů doleva od postavy v hledáčku a vystřelit do míst, kam objekt v předpokládané chvíli dorazí.

Hlavní je pohyb do stran, a taky rychlost. Změna polohy směrem ke střelci či od něj téměř nehraje roli.

Nezabrání totiž kulce zasáhnout cíl.

Janson nezjistil, kolik útočníků ho má na mušce, natož

jejich pozice. Nemohl tedy vědět, jaké pohyby jsou příčné, a jaké ne. Pravidla obklíčení a odstřelování z boku si žádala rozmístění v řadě. Tak zkušení střelci si určitě uvědomovali nebezpečí “přeletu” kulky, což by mohlo mít smrtelné následky pro některého z členů družstva nebo kolemjdoucího.

Kde muži s puškami asi jsou? Poslední dvě střely vyšly z jihozápadu. Tím směrem nic neviděl, kromě dubového hájku pár set metrů opodál.

Rozběhl se a pohledem těkal kolem sebe. Všechno vypadalo normálně, a právě to ho tolik děsilo. Park zrovna nepraskal ve švech, ale zdaleka nebyl prázdný. Jakýsi výrostek se pohupoval do rytmu hudby, jež mu tepala ve sluchátkách. Mladá paní se sportovním kočárkem se bavila s jinou ženou, zřejmě dobrou kamarádkou. Janson slyšel vzdálený křik dětí, které skotačily v kánoích ve vyhrazené mělčině jezera. A jako vždy milenci kráčející ruku v ruce mezi mladými doubky, vrbami a buky. Byli ve svém vlastním světě, stejně jako on. Ve své blaženosti netušili, že něco neklape.

V tom spočívala podstata operace. Střelba byla naprosto neslyšná. Kousků kůry, drnů a šplíchanců vody by si nikdo nevšiml. Pokud by se na ně přímo nesoustředil.

Regent’s Park, ten pokojný kout, se nepozorovaně změnil v místo činu, aniž by o tom kdokoli věděl.

Samozřejmě kromě plánované oběti.

Kde hledat bezpečí? hučelo Jansonovi v hlavě.

Měl jedinou výhodu: jen on sám znal svůj další krok.

Oni museli čekat, co udělá. Nesměl si ovšem nechat vnutit jejich hru.

Prudce poskakoval ze strany na stranu. Doufal, že se pohybuje rovnoběžně s předpokládanou řadou střelců.

“Trénujete práci nohou?” nadhodil pobaveně starší pán s bílou ofinou. “Vypadá to dobře. Brzy budete kopat za Manchester United!” Takhle se lidé posmívají bláznům. Jak jinak také vysvětlit Jansonovy podivně trhavé pohyby a výpady vpravo či vlevo, zdánlivě nahodilé a nesmyslné?

Vždyť tam pobíhal jako kolibřík bez křídel.

Náhle prudce zrychlil a proskočil hloučkem chodců směrem k mostu York. Lákal ho hudební pavilon: ukryje ho před útočníky. Proběhl po břehu jezera kolem starší dámy, která házela drobky hladovým holubům. Obrovské hejno vzlétlo, jako když do něj střelí. Jeden z ptáků agentovi mával křídly jen pár metrů nad hlavou, náhle však spadl jako kámen a přistál mu u nohou. Rudý flíček na holubí hrudi byl důkazem zbloudilé kulky, adresované Jansonovi.

Přesto si nikdo ničeho nevšiml. Všichni kromě něj si v parku užívali krásného dne.

V úrovni jeho pasu vylétla sprška dřevěných třísek.

Další střela se odrazila od zábradlí dřevěného můstku a slétla do vody. Puška mířila s pozoruhodnou přesností. Bylo jen otázkou času, kdy se trefí do černého.

Dvě poslední rány napovídaly, že běžet k mostu York byla chyba. Pohybem měnil svoji vzdálenost, ale ne úhel.

Tím však získal důležitou informaci. Jestli chtěl přežít další minutu, musel ji využít.

Zamířil mezi dva tenisové kurty, ohrazené drátěným pletivem. Před sebou měl pavilon ve tvaru osmiúhelníku z tlakově impregnovaného dřeva, které mělo působit selským dojmem. Byla to příležitost, ale také riziko. Sám by na místě odstřelovače očekával, že tam jeho objekt vyhledá dočasné útočiště a zařídil by se podle toho. Nemohl se ke stavbě přiblížit přímo. Běžel zešikma a mírně se od ní odkláněl.

Když byl kus za besídkou, klikatou trasou se vrátil do jejího stínu. Mohl se za ní i trochu pohybovat, protože ho kryla před pohledem z lesíka, kde měl základnu tým střelců.

Výbuch drnů metr od jeho levé nohy. To snad ne!

Ale ano. Přání bylo otcem myšlenky. Předpokládal, že se střelci uchýlili do vysokých stromů za jezerem. Mělo by to svoji logiku. Profesionální odstřelovači jsou rádi zády ke slunci, částečně kvůli lepšímu vidění, ale hlavně tím zamezí nápadným odleskům od své optiky na zbrani. Sprška hlíny naznačovala, že kulka přilétla přibližně ze stejného směru jako ostatní. Vysoký pavilon ho měl však před střelci na stromech ochránit. Zadíval se na obzor a udělalo se mu mdlo.

Dál, mnohem dál: ocelová konstrukce dvaceti nebo třicetipatrového jeřábu na staveništi v Rossmore Road.

Vzdálenost? Přibližně dvanáct set metrů.

Kriste! Je tohle možné?

S příslušnou optikou a dokonalým zaměřením snad ano, ale chtělo to skutečně prvotřídního střelce.

Stáhl se k letohrádku, ale věděl, že je to jen velice dočasný úkryt. Celý tým teď znal jeho přesnou polohu. Čím déle tam zůstane, tím koordinovanější a účinnější palbu může čekat při pokusu o zmizení. Mohli si na něj počíhat.

Ale ani nemuseli. Stačilo poslat pro posily, povolat nějakého chodce, jak se v oboru říká pěšákům. Takový chodec v tvídovém saku s obyčejnou pistolí a tlumičem by ho mohl zlikvidovat, schovat zbraň a v klidu pokračovat v procházce, aniž by si toho někdo všiml. Ne, to místo mu poskytovalo jen zdánlivé bezpečí. Každý další okamžik zvyšoval budoucí rizika a snižoval šanci na útěk.

Uvažuj! Musel něco vymyslet. Sílil v něm pocit vzteku. Už ho nebavilo dělat někomu běžící terč! Nečinnost znamenala smrt. Nechtěl zemřít skrčený za besídkou.

Nehodlal čekat, až ho někdo odstřelí ze vzduchu či země.

Ze štvance se stane lovec. Kořist se změní v dravce, i za cenu vlastního života. Jiná možnost mu nezbyla.

Bylo jasné, že čelí špičkovým odstřelovačům. Ale rozhodl se je trochu vyzkoušet. Všechny střely přilétly z obrovské dálky, a v takovém případě hrají roli desítky neovlivnitelných faktorů, jež mohou odchýlit kulku ze zamýšlené dráhy, třeba mírný větřík nebo překážející větvička. S rostoucí vzdáleností získávají i nepatrné činitele ohromnou důležitost. Protivníci nepálili bezhlavě: zjevně nechtěli zasáhnout nevinné lidi. Bermana nepochybně považovali za jeho komplice, jeho smrt tedy nevadila, a možná byla pro splnění úkolu dokonce žádoucí.

Proč se členové střeleckého družstva rozmístili tak daleko? Neviděl je, a to ho dohánělo k šílenství. Drželi se hezky stranou. Ale proč?

Protože neměli rádi riziko. Protože se ho báli.

Kristepane. Tak je to pravda. Určitě dostali rozkaz za každou cenu se vyhnout bližšímu kontaktu. Byl pro ně nepředvídatelný a nebezpečný. Měli ho zlikvidovat na dálku.

Nevyhnutelně se nabízela myšlenka, že instinktivní úprk od útočníků byl naprosto špatnou reakcí.

Musel se nepříteli postavit čelem a postupovat směrem k němu. Ale jak to udělat a přežít?

Na kamenné pěšině obepínající zahradu královny Marie stála tělnatá dáma v džínové sukni, která právě podávala dalekohled malé dcerce. Měla bledou pleť posetou rudými flíčky. Nápadníci jí v mládí jistě říkali “anglická růže”. Jenže kdysi slušivý ruměnec časem zhrubl a zošklivěl.

“Vidíš toho ptáčka s modrým pírkem na křídle? To je sojka.”

Dívka, která vypadala tak na sedm, tupě zírala do dalekohledu. Janson usoudil, že přístroj je kvalitní, nejspíš 10×50. žena nepochybně patřila mezi nadšené pozorovatele ptactva, což je v Británii běžná záliba, a chtěla ukázat dítěti divy ptačí říše. “Mamí, já nic nevidím, ” zamečela dívenka.

Její tlustonohá matka se naklonila a posunula očnice dalekohledu blíž k sobě.

“Zkus to teď.”

“Mamí! Kde je ten ptáček?”

Větřík načechral listy stromů. To hrálo pro Jansona.

Člověk, který střílí z dálky, si dává na vítr dobrý pozor, zvlášť na nečekané poryvy, které mohou narušit dráhu střely. Pokud má v takových podmínkách vypálit, musí “oklamat” vítr. Jeho rychlost se odhaduje od oka. Vánek o síle šesti kilometrů za hodinu člověk cítí na tváři. Mezi sedmi a třinácti šustí listí. Při dvaceti se ohýbají menší stromy. Je také třeba počítat s úhlem. Přímý boční vítr bývá vzácný. Většina vzdušných proudů vane šikmo k palebné čáře, cestou se navíc často mění. Proto se přesnost střelby nutně snižuje. Pokud má střelec na vybranou, což byl ten případ, počká si, až se vítr utiší.

Janson přistoupil k matce s dcerkou. Srdce mu bušilo až v krku. Věděl, že přináší smrt, ale musel důvěřovat profesionální cti zabijáků. Odstřelovači takového kalibru se pyšní svou přesností. Zasažení náhodného chodce by působilo jako nepřípustný amatérismus. A vítr stále foukal.

“Promiňte, mladá paní,” oslovil ženu. “Nepůjčila byste mi dalekohled?” Mrkl na holčičku.

Dívenka se okamžitě dala do pláče: “Ne, mami!”

ječela. “Je můj, můj, můj!”

“Jen na chviličku.” Znovu se usmál a zoufale polkl. V

hlavě mu běžely stopky.

“Neplakej, broučku,” řekla matka a pohladila děcko po červené tváři. “Maminka ti koupí lízátko. To bude príma!”

Otočila se k Jansonoví. “Viola je velice citlivá,” ucedila chladně. “Vidíte, jak jste ji vyděsil?”

“To je mi moc líto…”

“Tak nás, prosím, nechte na pokoji.”

“A co kdybych vám řekl, že je to otázka života a smrti?

Změnilo by se něco?” Agent se pokusil o podmanivý úsměv.

“Vy Amerikáni si myslíte, že jste pupek světa, nebo co.

Povídám ne, rozumíte?”

Uběhlo příliš mnoho vteřin. Větřík ustával. Janson si v duchu představoval střelce, kterého neviděl. Seděl na silné větvi uprostřed zeleně nebo na vysokém jeřábu, jehož

ocelová konstrukce a silná hydraulika bránila kývání. Ať číhal kdekoli, základem jeho maskování byla naprostá nehybnost.

Strašlivou prázdnotu střelcovy mysli znal Janson z první ruky. V Little Creeku prodělal rozsáhlý střelecký výcvik a musel své schopnosti umět použít i v přírodě. Celá odpoledne trávil s puškou Remington 700 opřenou o dva pytle s pískem a čekal na mihnuti v dalekohledu, jež

znamenalo, že se objevil jeho cíl. A ve sluchátku zněl Demarestův hlas. Rádcovský, pochvalný, konejšivý. “Oči ještě nic neuvidí, ale ty to ucítíš. Stačí se uvolnit.” Když pak vystřelil a trefil terč, neubránil se překvapení. Nikdy nebyl tak dobrý jako ti, kteří ho teď pronásledovali, ale střílet se naučil, protože musel. V tuhle chvílí se však ocitl na špatné straně dalekohledu…

Věděl, co útočníci vidí. Věděl, co si myslí.

Svět prvotřídního odstřelovače je vymezený kruhovým průzorem zaměřovače. Jde v něm jen o vztah mezi pohyblivým objektem a křížkem v hledáčku. Má pušku Remington 700, Galil 7.62, nebo M40A1. Zacílí na Jansonův obličej. Dlouhou zbraň vnímá jako úd vlastního těla. Zhluboka se nadechne, pak vypustí všechen vzduch, znovu naplní plíce a vydechne jen napůl. Laserový zaměřovač mu prozradí přesnou vzdálenost. Nastavení dalekohledu počítá s klesající křivkou střely. Hledáček se usadí na obdélníku, jenž tvoří trup oběti. Teď už jen vydechnout a zatajit dech. Prst se zlehka dotkne spouště…

Janson padl k zemi a posadil se vedle plačící dívky.

“Hele,” chlácholil ji. “To bude dobrý.”

“Nemáme vás rádi,” odsekla. Koho? Jeho osobně?

Nebo obecně Američany? Vyznejte se v sedmileté holčičce.

Janson jí jemně sebral dalekohled, sundal jí pásek z krku a rychle vyskočil.

” Mamííí!” Bylo to něco mezi výkřikem a zakňučením.

“Co to sakra děláte?” zařvala matka a zbrunátněla.

Agent pevně sevřel dalekohled a vyrazil k dvě stě metrů vzdálené dřevěné besídce. Pokaždé, když významněji změnil polohu, museli střelci přesunout zbraně. žena se rozběhla za ním. Sotva supěla, ale nehodlala se vzdát.

Nechala děcko za sebou a dupala za Jansonem se sprejem, který vytáhla z kabelky.

Byla to lahvička se slzným plynem. Mířila k němu s pohledem, v němž se snoubil odpor a vztek, jako Mary Poppinsová stižená nemocí šílených krav. “Ty hajzle!”

zvolala. “Ty hajzle!” Britek jako ona jsou spousty, silná lýtka nacpaná do kozaček a v bezedných kabelkách příručky o pozorování ptactva. Všechny do jedné jedí odpornou pomazánku marmite a voní po topinkách.

Otočil se a uviděl pepřový sprej v její natažené paži. Se zlostným šklebem se mu chytala vstříknout do tváře zhoubný proud palčivé tekutiny.

Ozval se podivný třesk. O zlomek vteřiny později lahvička vybuchla a z protrženého pláště se vyvalil oblak plynu.

Po tváři statné Angličanky se rozlil nevěřícný výraz.

Poprvé zažila, co se stane, když kulka prorazí nádobku pod tlakem. V příští chvíli ji zahalila mlha.

“Asi byla vadná,” nadhodil Janson.

Z očí jí vyhrkly slzy. Otočila se na podpatku a rozběhla se pryč. Otřásala se kašlem, sípala a vůbec nic nechápala.

Ve snaze utéct před spalujícím žárem nakonec skočila do jezera.

Bum. Do dřeva hudebního pavilonu se zaryl projektil.

Zatím nejpřesnější výstřel. Odstřelovači se špičkovými puškami platili za větší přesnost omezenou četností. Janson se převaloval po zemi až pod opuštěné pódium, před nímž

stály úhledné řady plastových křesílek připravených pro večerní koncert. Laťkové mřížoví ho sice nechránilo před kulkami, ale nebylo ho za ním tolik vidět. Mohl tak získat aspoň trochu kýženého času.

Otáčel s dalekohledem a zkoušel různě zaostřovat, ale tak, aby ho neoslnilo podvečerní sluníčko.

Bylo to k zbláznění. Slunce zažíhalo vrchol vysokého jeřábu jako zápalku. Ozařovalo okolní stromy.

Všude samé stromy. Duby, buky, kaštany, jasany.

Měly nepravidelné větve i listí. A bylo jich tolik, sto, možná dvě stě. Který je nejvyšší a nejhustší? Janson si letmým pohledem několik vytipoval. Nastavil dalekohled na maximální zvětšení a pozorně se zadíval do zeleně.

Lístky. Větvičky. Haluze. A…

Pohyb. Naježily se mu chloupky na šíji.

Pohyb? Jak by ne. Korunami stromů pofukoval větřík.

Listí se třepotalo. Tenčí větévky se kývaly. Musel však věřit svému tušení. Brzy poznal, co mu tam nehrálo. Pohybující se větev byla silná. Příliš silná, než aby ji vychýlil vánek.

Proč se tedy zhoupla? Protože ji zatížilo nějaké zvíře, neposedná veverka? Nebo člověk?

Anebo to žádná větev nebyla.

Světelné podmínky ztěžovaly vidění. I když Janson pečlivě zaostřil, sledovaný předmět zůstal zoufale nezřetelný. Zkoušel si představovat různé věci, což byl starý vojenský trik, který se naučil jako jeden z Demarestových ďáblů. Normální větev s proutky a listím? Možná, ale spíš ne. Nebo zelená puška maskovaná drobnými větévkami?

Když si ten obraz v duchu promítl, veškeré drobné nepravidelnosti do sebe náhle zaklaply. Náhle vše spatřil jako celek.

Ano, ta nepřirozeně rovná větev byla ve skutečnosti puška. Proutky k ní byly připevněné chlupatým drátkem.

Temná skvrna na konci nebyla rána ošetřená voskem, ale ústí hlavně.

Pět set metrů od něj číhal muž, odhodlaný ho poslat na onen svět. Oba se na sebe dívali dalekohledem.

Jdu si pro tebe, řekl si Janson. Neuvidíš mě, ale já tě dostanu.

Parta fotbalistů právě mířila k hřišti. Na chvíli se mezi ně vmísil. Věděl totiž, že z dálky bude v hloučku vysokých urostlých mužů těžko k rozeznání.

Jezero se v těch místech zužovalo v říčku. Když

sportovci vstoupili na dřevěný můstek, agent vklouzl do vody. Viděli ho střelci? Snad ne. Vydechl všechen vzduch, ponořil se ke dnu a plaval temnou kalnou vodou. Pokud by mu ta lest vyšla, zaměřovače střelců budou stále mířit na fotbalový tým. Silné teleskopy mají úzké zorné pole.

Odstřelovači nemohli zároveň sledovat hlouček mužů i okolní terén. Ale za jak dlouho jim dojde, že mezi nimi není?

Janson přeplaval na jižní břeh, vylezl na betonový násep a rozběhl se k bukovému háji. Jestli jim zmizel z očí, tak jen dočasně. Jediná chyba ho mohla srazit do smrtící pasti. Ocitl se v nejhustěji zalesněné části Regent’s Parku, která mu připomněla vojenská cvičení u Thon Doc Kinh.

Lesík si předtím prohlédl z dálky a hledal nejvyšší strom. Teď se potřeboval přeorientovat na kratší distanci a dávat pozor, kam šlape. Tou dobou se park vyprazdňoval.

To mělo své výhody i nevýhody, on však musel myslet jen na kladné stránky. Neměl na vybranou. Silou vůle se přinutil k optimismu. Střízlivé zvážení šancí mohlo vést k poraženectví. Tím by jen přivolával strašný konec.

Sprintoval k jednomu ze stromů, chvíli počkal a pak se vrhl k dalšímu. Ucítil bodnutí v břiše. Nedělal rámus?

Neupozornil na sebe?

Pokud se nemýlil, byl přímo pod stromem, na němž se usadil jeden z odstřelovačů.

Střelba vyžaduje intenzivní soustředění a také potlačení podnětů z okolí, jak Janson věděl ze zkušenosti.

Člověk je jako v tunelu. Nejde jen o úzké zorné pole, ale i o sílu duševní koncentrace. Janson chtěl toho “tunelového”

vidění využít.

Fotbalisté přešli můstek a pokračovali kolem cihlové budovy baptistického shromáždění. Kdyby byl na místě střelce, vzbudilo by to v něm podezření. Zvlášť kdyby se hlouček rozprostřel a on zjistil, že sledovaná osoba zmizela.

Co když se jí podařilo proklouznout do červeného domu?

žádná tragédie, mohli si na ni počkat.

Odstřelovači nepochybně pročesávali každý čtverečný metr parku ve svém okolí, ale pod svícnem bývá tma. Jistě měli vysílačky, aby mohli udržovat spojení s velitelem zásahu. To znamenalo, že tolik nevnímali ruchy okolí. Přece jen něco hrálo pro Jansona.

Začal šplhat po kmeni, co možná nejtišeji. Postupoval pomalu, ale jistě. Když se dostal do výšky tří metrů, ztuhl ohromením. Puška měla dokonalé maskování, ale co víc!

Falešná byla i celá vrstva větví, na nichž střelec ležel.

Působilo to neuvěřitelně věrohodně jako práce nějaké lesní Madame Tussaud. Janson však zblízka viděl, že je to umělá konstrukce připojená ke kmenu pomocí ocelového lanka, kroužků a šroubů nastříkaných olivově zelenou barvou. K

podobnému vybavení neměl přístup žádný jedinec, jen některé bezpečnostní složky USA. Například Konzulární operace.

Natáhl se po šňůře a prudkým škubnutím uvolnil hlavní svorník. Ocelové lanko se vyvléklo a hnízdo ostřelovače náhle ztratilo oporu.

Uslyšel tlumenou nadávku a stanoviště slétlo ze stromu, cestou přitom lámalo větve.

Vzápětí pod sebou Janson rozeznal postavu střelce v zeleném úboru. Byl to štíhlý mladý muž, nepochybně mistr svého řemesla, ale momentálně otřesený pádem. Agent opatrně seskočil na zem. Rozkročil se nad střelcem a vykroutil mu pušku rukou.

“Sakra!” zaklel muž takřka šeptem. Měl vysoký mladistvý hlas. Janson svíral metr dlouhou zbraň, pro boj zblízka dost nemotornou. Byla to speciálně upravená M40A1, odstřelovací puška z dílny vybraných zbrojmistrů na základně námořní pěchoty Quantico.

“Role se vyměnily,” hlesl Janson. Sáhl dolů, projel střelci kolem límce a strhl mu mikrofon se sluchátkem.

Mladík stále ležel čelem k zemi. Janson si všiml jeho krátkých hnědých vlasů ostříhaných na ježka, štíhlých nohou i paží. Na první pohled žádný svalovec. Začal ho šacovat a za opaskem našel pistoli Beretta Tomcat.

“Dej ty pracky pryč,” zasyčel odstřelovač, překulil se na záda a probodl ho nenávistným pohledem.

“Ježíšmarjá,” uklouzlo Jansonovi. “Ty seš…”

“Co?” Vzdorný pohled.

Janson jen zavrtěl hlavou. Střelec se vzepřel a Janson ho musel zkrotit silou. Pak se na sebe znovu zadívali.

Voják měl pružné tělo, byl mrštný a překvapivě silný.

jenže to nebyl muž, ale žena.

17

Opět se na něj vrhla jako šelma a zuřivě se mu snažila vytrhnout berettu z ruky. Janson hbitě ukročil a okázale zbraň odjistil palcem.

Neustále po pistoli pokukovala.

“Nemáte šanci, Jansone,” zavrčela. “Tentokrát už

žádná parta tlusťochů. Z velvyslanectví. Teď si dali záležet, aby poslali fakt ty nejlepší.” Mluvila s přízvukem zapadlých končin kolem Apalačských hor, a i když se snažila o nenucený tón, napětí bylo zjevné.

Chtěla na něj dělat ramena? Nebo si spíš sama dodat odvahy? Nasadil dobromyslný úsměv. “Teď vám dám velice rozumnou nabídku: buď se domluvíme, nebo vás zabiju.”

Odfrkla si. “Myslíte, že ze mě uděláte číslo čtyřicet sedm? Omyl, strejdo.”

“Co to plácáte?”

“že bych byla čtyřicátá sedmá.” Když neodpověděl, dodala: “Oddělal jste přece čtyřicet šest lidí. Mluvím o schválených vraždách při akcích.”

Jansonovi ztuhly rysy. Ten počet, nikdy se jím nechlubil, naopak mu působil čím dál větší muka, byl přesný. A znalo ho jen pár lidí.

“Hezky popořádku,” pravil Janson. “Kdo jste?”

“Co byste tak tipoval?” odvětila střelkyně.

“Nehrajte si se mnou.” Janson jí hrubě zatlačil hlaveň pušky do bránice.

Zakašlala. “Totéž co vy, kdysi.”

“Konzulární operace?” napověděl jí.

“Trefa.”

Potěžkal masivní zbraň M40A1. Měřila metr a vážila bezmála sedm kilo. Na velké přemisťování byla příliš velká a objemná. Sloužila pro střelbu z jedné pevné pozice.

“Takže patříte do odstřelovacího družstva Lambda.”

žena přikývla. “A Lambda vždycky dostane, koho si zamane.”

Mluvila pravdu. Což znamenalo jedinou věc: rozkaz k jeho likvidaci. Konzulární operace daly pokyn elitnímu oddílu specialistů. Zabít nebezpečnou osobu. Za každou cenu.

Puška byla zjevně dobře udržovaná a svým způsobem krásná. Zásobník obsahoval pět střel. Otevřel nábojovou komoru a vyjmul jednu patronu. Tiše hvízdl.

Záhada rozluštěna. Byl to typ 458 Whisper z produkce SSK Industries, který vystřeloval čtyřicetigramovou kulku Winchester magnum s mimořádně nízkým odporem.

Projektil pak ztrácí rychlost pomalu a udržuje si účinnost i na vzdálenost výrazně přesahující kilometr. Ale hlavně: takové patrony vypouštějí kulku podzvukovou rychlostí. To odstraňuje nepříjemný třesk běžné munice, menší objem střelného prachu navíc omezuje vnitřní detonaci. Odtud jméno Whisper, tedy šepot. Po pár metrech už není nic slyšet.

“Tak jo,” ucedil Janson. Chtě nechtě musel obdivovat její vyrovnanost. “Potřebuju znát rozmístění ostatních. A žádné blbosti.” Několika rychlými pohyby vyňal z pušky zásobník a hodil ji vysoko do husté koruny stromu, kde uvízla. Náhodný pozorovatel by v ní opět viděl pouhou větev. Pak namířil pistoli na dívčinu hlavu.

Pár dlouhých okamžiků ho probodávala očima. Oplácel jí naprosto lhostejným pohledem: bez výčitek by ji zabil.

Vždyť ho málem připravila o život.

“Je tady ještě jeden kluk,” začala.

Janson si ji zkoumavě změřil. Byla jeho nepřítel, ale při troše šikovnosti by ji mohl využít ve svůj prospěch, jako štít a zdroj informací. Věděla, kde číhají ostatní odstřelovači.

Ale lhala, jako když tiskne.

Napřáhl pistolí a silně ji praštil do spánku.

“Lhaní není moc solidní základ pro náš vztah, zlato.

Pro mě jste jen chladnokrevná vražedkyně. Málem jste mě zastřelila a ohrozila přitom životy nevinných lidí.”

“Blbost,” odsekla. “Měla jsem to pod kontrolou. Přesně jsem znala prostor pro chybu. Metr dvacet každým směrem od středu trupu. žádná z ran tuhle hranici nepřekročila a palebná zóna byla před každým zmáčknutím spouště čistá.

Nikoho jsem neohrozila. Kromě vás.”

Skutečně. Její čísla odpovídala tomu, co zaznamenal.

Dosáhnout tak malého rozpětí na víc než pět set metrů ovšem chtělo přímo fenomenální schopnosti.

“Fajn. Osová formace. Postavit dalšího střelce do padesáti metrů od vás by bylo mrhání palebnou silou. Ale taky vím, že v okolí máte nejmíň tři další kolegy. Nemluvě o tom na jeřábu… Plus nejmíň dva další na stromech.”

“Když to říkáte.”

“Obdivuju váš klid,” pravil Janson. “Ale jestli mi nejste živá k ničemu, nemůžu vás nechat běhat po světě.” Naklonil berettu, omotal ukazovák kolem kohoutku a zkoušel jeho odpor.

“Dobře, dobře,” vyhrkla. “Uzavřeme obchod.”

Ten ústupek přišel až příliš rychle. “Zapomeň na to, kotě. Chybí důvěra.” Odjistil pistoli, ustálil prst na spoušti a namířil. “Připravena? Vyletí ptáček.”

“Ne, počkat.” Veškerá její statečnost rázem vzala zasvé. “Povím vám, co chcete vědět. Jestli budu lhát, tak to poznáte a můžete mě zastřelit.”

“Je to moje hra, takže pravidla určím sám. Řeknete mi pozici nejbližšího střelce. Hezky potichu se k němu přiblížíme. Pokud to nebude pravda, zemřete. Pokud by bez ohlášení změnil polohu, máte taky smůlu. Jestli mě prozradíte, totéž. Já vím, jak to chodí, nezapomínejte na to.

Znám všechny postupy a předpisy. Půlku jsem jich napsal sám.”

Roztřeseně vstala. “No jo, no jo. Vaše hra, vaše pravidla. Zaprvé musíte vědět, že kvůli maskování pracujeme odděleně. Každý zaměřuje sám. Zadruhé, máme někoho na střeše Hanover Terrace.”

Vybavila se mu majestátní neoklasicistická vila naproti parku, kde bydlí řada vážených občanů Anglie. Modrobílé vlysy, bílé sloupy a krémové zdi. Střelec by se musel skrývat za kamenným zábradlím. Další lež. To už by byl Janson po smrti.

“Nemyslíte hlavou, děvenko,” zpražil ji. “Střelec na balkoně by mě už dávno oddělal. Navíc by si ho mohli všimnout pokrývači na střeše Cumberland Terrace. Tu pozici jste zvažovali, ale zavrhli.” Znovu ji praštil.

Odvrávorala pár kroků dozadu. “Dvě rány. Napotřetí vás už

zabiju.”

Sklopila hlavu. “Nevyčítejte holce, že to zkouší,”

špitla.

“Máte někoho u Park Road?”

Chvíle ticha. Došlo jí, že to ví. Vytáčky neměly cenu.

“Na minaretu je Ehrenhalt,” přiznala.

Přikývl. “A kdo střílí nalevo od vás?”

“Vezměte si můj zaměřovač. Jestli mi nevěříte, můžete se přesvědčit sám. Střelec B je tři sta metrů na severozápad.”

Byla to nízká cihlová stavba telefonní ústředny. “Je na střeše. Nemá optimální výšku, proto se mu ještě nepodařilo pořádně vystřelit. Ale kdybyste se pokusil zmizet Jubilejní branou, bylo by po vás. V Baker Street, Gloucester Street a York Terrace Way jsou pěšáci s pistolí. Dva ostrostřelci mají perfektní výhled na Regent’s Canal. A další chlap čeká na střeše Regent’s College. Doufali jsme, že ji zkusíte využít jako skrýš. V okruhu dvou set metrů dokážeme všichni trefit do černého… do hlavy.”

Doufali jsme, že se ji pokusíte využít jako skrýš. Málem to udělal. Janson si přehrával v hlavě pozice, jež vyjmenovala. Měly logiku. Tak by operaci naplánoval sám.

Pevně sevřel berettu a zadíval se do dalekohledu Swarowski 12×50. Betonový bunkr, o němž se zmínila, byl běžnou městskou stavbou, jakou normální člověk ani nevnímá. Dobré místo. Vážně tam někdo byl? Dům se ztrácel pod příkrovem listí, pár centimetrů však přece jen prosvítalo. že by odstřelovač? Trpělivě zaostřoval dalekohled, až nakonec cosi spatřil. Rukavici? Nebo kousek boty? Těžko říct.

“Půjdete se mnou,” vyhrkl Janson a popadl dívku za zápěstí. Členové oddílu střelců jistě horečně zvažovali možnosti. Pokud usoudí, že zmizel z jejich dosahu, změní pozice, a tím i veškerá pravidla.

“Rozumím,” řekla. “Je to přesně jako v tom tábořišti Hamásu v Sýrii, poblíž Qael-Džity. Zajal jste jednoho ze strážných a přinutil ho vyzradit polohu dalšího. Pak jste postup zopakoval a za necelých dvacet minut jste se zbavil kompletní ostrahy.”

“Kdo vám tohle pověděl, sakra?” zavrčel zaražený Janson. O podrobnostech té akce se příliš nevědělo, dokonce ani uvnitř samotné organizace.

“Asi byste byl překvapen, kolik informací o vás mám.”

Vykročil trávou a vlekl ji za sebou. Úmyslně přitom dupala. “Tiše,” pokáral ji. “Nebo si začnu myslet, že nespolupracujete.” Okamžitě začala našlapovat opatrněji a pozorně se vyhýbat listí i větvičkám. Dobře věděla, jak nedělat zbytečný hluk. Všichni členové jejího oddílu prošli příslušným výcvikem.

Když došli k okraji Regent’s Parku, dolehl k nim dopravní ruch a zápach výfukových plynů. Byli v srdci Londýna, na krátce střiženém trávníku, který se už dvě stovky let těšil láskyplné péči. Možná brzy nasákne krví…

Přikradli se k betonovému bunkru. Janson přiložil prst ke rtům. “Ani muk.” Stále třímal v ruce pistoli, i když už trochu volněji.

Náhle se přikrčil a ukázal jí, aby udělala totéž. Na nízké kamenné stavbě rozpoznal střelce. Ležel na břiše a podpíral si pušku levou rukou. žádný odstřelovač nepoloží hlaveň na cizí předmět. Zkresluje to ozvěnu a ovlivňuje výstřel. Byl to obraz dokonalého soustředění. Muž zíral do zaměřovače a mírně měnil zorné pole, levý loket mu přitom sloužil jako otočný čep. Ramena měl v jedné rovině, pažbu pevně vsazenou kousek od kapsičky na rukávu. Váha pušky spočívala v jeho levé dlani, mezi roztaženým palcem a ukazovákem.

“Viktore!” vykřikla znenadání.

Střelec sebou škubl, prudce otočil zbraň a bezhlavě vypálil. Janson uskočil stranou a strhl ženu s sebou. Vzápětí udělal několik kotrmelců směrem k bunkru, bleskovým pohybem uchopil pušku za hlaveň a vytrhl ji ze střelcova sevření. Muž hrábl po záložní zbrani, Janson však švihl puškou jako baseballovou pálkou a zasáhl ho do hlavy.

Odstřelovač prudce poklesl dopředu. Ležel jako předtím, ale nyní v bezvědomí.

žena se vší silou vrhla po Jansonově ruce. Chtěla pistoli, to by úplně změnilo situaci. Američan se v posledním zlomku vteřiny vyhnul jejím nataženým pažím.

Zachytila se jeho mokrého saka a snažila se mu vrazit koleno do rozkroku. Když reflexivně ucukl, sekla ho úderem karate a vyrazila mu berettu z ruky.

Oba poodstoupili dozadu.

Dívka zaujala klasický obranný postoj s levou rukou nataženou kolmo k tělu. Čepel směřující na paži by pronikla kůží a sklouzla by po kosti. Velké svaly, tepny a šlachy byly na vnitřní straně, útok by je nepoškodil. V připažené pravé ruce držela malý nůž. Měla ho schovaný v botě a Janson si ani nevšiml, že ho vytáhla. Byla opravdu dobrá, rychlejší a hbitější než on.

Kdyby se vrhl dopředu, prořízla by mu ruku nožem.

Protiúder jako z vojenské učebnice.

Měla kvalitní výcvik, což ho paradoxně uklidňovalo. V

duchu si naplánoval příštích deset vteřin. Připravoval si reakci na její pravděpodobné kroky. Dobrý trénink byl ve skutečnosti její slabinou. Janson tušil, co udělá, jelikož věděl, na co ji školili. Sám učil spoustu lidí stejným manévrům. Po pětadvaceti letech v terénu měl však mnohem bohatší rejstřík činností, zkušeností i reflexů. To bylo rozhodující.

“Táta mi vždycky říkával: ,Na přestřelku nechoď s kudličkou,”’ prohodila. “No nevím. Záložní nůž nikdy nezaškodí.” Stiskla rukojeť jako smyčec, volně a pevně zároveň. Očividně se s ním uměla ohánět.

Janson skočil dopředu a chytil ji za nataženou paži.

Zvedla nůž, přesně jak předpokládal. Vší silou ji udeřil do zápěstí, v němž zbraň třímala. Podařilo se mu zasáhnout středový nerv na nejcitlivějším místě. Útočnice bezděčně otevřela dlaň.

Sebral jí nůž, ve stejnou chvíli však žena vymrštila druhou ruku k jeho rameni. Zaryla mu palec hluboko do trapézového svalu a zmáčkla nervy, jež pod ním vedou. Na chvíli tím ochromila jeho paži. Z postiženého místa vystřelila palčivá bolest. Její bojovný postoj naháněl hrůzu, byl to triumf výcviku nad instinktem. Bolestivě ji kopl do pravého kolena ve snaze podrazit jí nohy. Zavrávorala dozadu, Janson však při útoku sám ztratil rovnováhu a spadl na ni.

Ucítil pod sebou teplo jejího zpoceného těla. Napínala svaly, kroutila se a zmítala jako zkušená zápasnice. Silnými stehny jí přišpendlil nohy k zemi, ale stále měla volné ruce.

Zuřivě mu bušila do pletence pažního, uzlu nervů, který se táhne od ramene ke krčním obratlům. Vymrštil lokty a přirazil jí ruce k zemi. Spoléhal na svou váhu a hrubou sílu.

Jejich hlavy náhle dělilo jen několik centimetrů. Mladá žena křivila tvář vztekem, nebo spíš nelibostí, že mu dovolila získat silnější pozici.

Viděl, jak se jí napínají svaly na krku. Chtěla ho udeřit čelem a zlomit mu nos. Přitlačil ji tedy hlavou k zemi a znehybnil. Její teplý dech mu ovíval tvář.

“Vy mě vážně chcete zabít, co?” řekl Janson skoro pobaveně. Nebyla to otázka.

“Jak bych mohla,” odsekla jízlivě. “Já jsem jen drobná předehra.” Silně se vzepřela a začala sebou házet, že ji sotva udržel.

“Tak co vám o mně řekli?”

Chvíli těžce supěla a popadala dech. “že jste hajzl,”

odvětila. “Zradil jste všechno, na čem vám v životě záleželo, a vraždil pro peníze. Jste podlá krysa, nic víc.”

“Hovno.”

“Hovno jste vy, podrazáku podrazácká. Prodal jste organizaci i naši zemi. Umírali kvůli vám špičkoví agenti.”

“Vážně? A prozradili vám, proč jsem sešel z cesty?”

“Ruplo vám v kouli, nebo jste byl možná hajzl vždycky. To je fuk. Každá další hodina vašeho života je pro nás nebezpečná.”

“Tohle vám napovídali?”

“Je to pravda,” vyštěkla. Znovu se otřásla a pokusila se ho odhodit. ,,Ještě že vám nesmrdí z huby. Měla bych vám za to asi poděkovat, ne? Tak co bude? Odděláte mně, nebo tady budeme dál šukat nasucho?”

“Nefanděte si,” zpražil ji. “Taková chytrá kočička, a uvěří všemu, co jí řeknou?” Zavrčel. “Ale to není žádná hanba. Taky jsem to kdysi dělával.” Jejich čela byla stále přitisknutá k sobě, nos na nos, ústa na ústa: podivná a zneklidňující intimita nepřátel na život a na smrt.

Přimhouřila oči, až z nich zbyly jen škvírky. “Pán má jinou verzi? Poslouchám. Nic jinýho dělat nemůžu.” Učinila však další křečovitý pokus ho setřást.

“Jednu bych měl. Napálili mě. U Konzulárních operací jsem sloužil přes dvacet let. Heleďte, zdá se, že o mně máte dost informací. Jak do nich zapadá to, co vám o mně nakukali?”

Chvíli mlčela. “Řekněte mi něco konkrétního. Jestli jste to všechno neudělal, tak to dokažte. Vím, že si nemůžu diktovat. Jen by mě to zajímalo.”

Poprvé mluvila bez nenávisti či ironie. Možná v jeho hlase zachytila tón, který ji přiměl zapochybovat o hrůzách, jež o něm slyšela.

Zhluboka se nadechl, a tím se ještě pevněji přitiskl k její hrudi. Opět si uvědomil tu zvláštní nechtěnou důvěrnost.

Ucítil, jak pod ním dívka roztává.

“Tak jo,” sykla. “Slezte ze mě. Nebudu se vzpínat.

Nezdrhnu. Vím, že byste se dostal k pušce první. Budu hodná.”

Počkal, až úplně povolila svaly, a pak, osudové rozhodnutí uprostřed nelítostného souboje, se z ní hbitě odvalil. Vrhl se k berettě, jež ležela pod nedalekým jasanem.

Sebral pistoli ze země a zastrčil si ji zepředu za opasek.

žena působila rozechvěle. Nejistě vstala a pak se chladně pousmála. “To v kapse je bouchačka, nebo…”

“Bouchačka,” uťal ji. “Něco vám povím. Kdysi jsem byl jako vy. Zbraň. Ale mířil a střílel někdo jiný. Myslel jsem, že uvažuju samostatně, že dělám vlastní rozhodnutí.

Omyl. Byl jsem jen zbraň v rukou jiných.”

“Řečičky,” odsekla. “Zajímají mě fakta, ne banality.”

“Tak fajn.” Zhluboka se nadechl a vylovil dávnou vzpomínku. “Případ infiltrace ve Stockholmu…”

Toho chlápka si vybavoval celkem dobře. Tupá masitá tvář, usedlá a v jádru měkká duše. A velký strach. Temné kruhy pod očima prozrazovaly špatné spaní a únavu. Janson civěl do dalekohledu a viděl zosobněnou úzkost. Sledovaná osoba vyluzovala ústy tiché lupavé zvuky, absurdní nervózní tik. Jestli to byla typická spojka, proč by měla tak nahnáno?

Řadu podobných lidí už zažil. Podvacáté či třicáté za rok dělali mrtvou schránku a tvářili se přitom jako znudění profesionálové. Jenže ten Švéd měl úplně jiný výraz, jako by se mu vlastní jednání příčilo. A když se otočil ke druhému muži, údajně ruskému špionovi, nečišela z něj lačnost či vděk, nýbrž nechuť.

“Stockholm,” pravila dívka. “Květen 1983. Viděl jste, jak objekt vešel ve styk s řídicím orgánem KGB. Zneškodnil jste ho. Na amatéra celkem slušná rána. Ze střechy činžáku jste trefil lavičku v parku o dvě ulice dál.”

“Zastavte ten kolovrátek,” požádal ji. Věděla toho o něm tolik, že mu to šlo na nervy. “Přesně tak jsem to tehdy napsal do hlášení. Ale jak jsem věděl, že je to špicl? Řekli mi to. A co ten agent KGB? Poznal jsem ho, ale jeho fotku mi taky dalo velení operace. Co když to nebyla pravda?”

“Chcete říct, že nepracoval pro KGB?”

“Ale to jo. Jmenoval se Sergej Kuzmin. Jenže ten chlápek se s ním sešel z donucení, vydírali ho. Neměl v úmyslu poskytnout KGB žádnou užitečnou informaci. Chtěl špiona přesvědčit, že mu nemá co nabídnout a že je v diplomacii moc malý pán. Chystal se ho poslat někam, bez ohledu na následky.”

“Jak to víte?”

“Mluvil jsem s jeho ženou. To v instrukcích nebylo.”

“Člověče, to je nezodpovědnost. A jak víte, že mluvila pravdu?”

“Prostě to vím,” odvětil a pokrčil rameny. Na takovou věc by se zkušený agent neptal. “Říkejte tomu třeba kvalifikovaný odhad. Není stoprocentní, ale málokdy zklame.”

“Jak to, že jste to nedal do hlášení?”

“Protože to pro šéfy operace nebyla žádná novinka,”

odtušil ledově. “Plánovači rozehráli velkou hru. Chtěli zabít dvě mouchy jednou ranou, což se jim taky povedlo. Zaprvé, jasně ukázat ostatním diplomatům, že pletky s nepřítelem můžou přijít draho.”

“A zadruhé?”

“Ten Švéd stihl předal materiály KGB. Jeho likvidací jsme vyslali signál, že došlo k úniku cenných informací. Ve skutečnosti byly

nastrčené.

Dokonale

promyšlená

dezinformace, podepsaná krví toho člověka. Analytici KGB

na to skočili.”

“Takže to bylo vítězství.”

“Ano, v nejužším slova smyslu. Kuzmina za tu záležitost dokonce povýšili. Ale podívejte se na to z odstupu a položte si jinou otázku: K čemu to vlastně bylo? Podařilo se nám oklamat KGB, ale mělo to širší význam? A stálo to za lidský život? Měl ženu. Kdyby nezemřel, měl by děti a nejspíš i vnoučata. Vánoce, prázdniny na lyžích a…” Janson se zarazil. “Omlouvám se. Nechtěl jsem tady dělat přednášku. Ve vašem věku to stejně nemůžete pořádně pochopit. Ale v jistých situacích jsou vaše instrukce jedna velká lež. A v některých případech o tom neví ani ten, kdo vám je dal. Jako třeba teď.”

“Ježíšikriste,” hlesla. “Ne, já tomu rozumím. Fakticky.

Chcete říct, že vám dali za úkol toho kluka oddělat, a přitom se neobtěžovali aspoň naznačit důvod.”

“Sdělili mi, že Kuzminův informátor hraje špinavou hru. A přitom ji hráli oni se mnou. Znění rozkazu je jedna věc. Jeho smysl druhá.”

“Mám z toho pěkně zamotanou hlavu, a to jsem, prosím, nic nepila.”

“Nechci vám v tom dělat zmatek. Jen bych rád, abyste uvažovala.”

“To vyjde nastejno,” řekla. “Ale proč? Proč by po vás měli jít?”

“Myslíte, že jsem si tuhle otázku sám nekladl?”

“Byl jste legenda Konzulárních operací, zvlášť pro mladší generaci. Nemáte páru, jak nám bylo, když vás prohlásili za zrádce. Tohle se přece nedělá jen tak.”

“Jen tak? Ne, to jistě ne. Většina lidí lže, aby se zachránila, nebo vylepšila svůj obraz. Kupříkladu si připíšou zásluhy za cizí nápad. Nebo hodí vinu na někoho jiného.

Nebo se jim náhodou něco povede a oni to prezentují jako výsledek vlastního důvtipu. Podobné věci mě netrápí. Něco jiného je ovšem takzvaná ušlechtilá lež. Nepravda šířená z bohulibých pohnutek. Vyšší cíle si žádají oběti.” Do jeho řeči se vkradl hořký tón. “Lhaní ve jménu dobra. Ale kdo určí, co to je?”

“Moment,” zarazila ho a zakývala ukazovákem. “Vy jste mě nepochopil. Jestli vás chce někdo obětovat, musí k tomu mít důvod.”

“Nebo si to aspoň myslí. Ale co když si někdo chce prostě jen ulehčit život?”

“Hele, prve jste řekl něco o svém životopise. Náhodou o něm něco vím. V něčem máte asi pravdu. Ta historka trochu kulhá. Buď jste nebyl taková špička, jak se zdálo, nebo nejste takový mizera, jak se teď povídá.” Udělala krok k němu.

“Můžu se vás na něco zeptat? Má Lambda požehnání od britské vlády?”

“Na malichernosti nebyl čas. Je to čistě americká záležitost.”

“Chápu,” pravil Janson. “Takže se musíte rozhodnout.”

“Ale dostali jsme rozkaz…”

“Mě zabít, samozřejmě. O něco mi jde. Ale je to i ve vašem zájmu. To jsem poznal na vlastní kůži.”

Dívka vypadala zmateně. “Fajn, znovu se mrkněte do zaměřovače. Střelce C najdete na nejvyšším stromě poblíž brány Primrose Hill.”

Janson zvedl binokulární dalekohled Swarovski k očím a zadíval se do zeleně. Hlavou mu přitom zněla slova Anguse Fieldinga. Máte tak neochvějnou důvěru ke své vlastní vládě? Dávalo to smysl. Co když vraždu zosnovaly Konzulární operace, možná ve spolupráci s někým z Novakových lidí? Nevysvětlovalo by to částečně odmítnutí Ameriky přímo se podílet na operaci? Ale kdo mu tedy poslal těch šestnáct milionů dolarů? A jaký zájem měly Konzulární operace či jiná státní složka na Novakově smrti?

Jakou hrozbu pro ně představoval? Janson věděl, že to je nejdůležitější dílek skládanky, kterou musel sestavit, aby učinil spravedlnosti zadost, a aby přežil.

Tok jeho myšlenek přervala drtivá rána do spánku.

Ohromeně se otočil.

To ona. V ruce třímala vroubkovaný ocelový prut, jaké se dávají do železobetonu. Na jednom konci se leskl jeho vlastní krví. žena ho vykroutila z hromady stavebního materiálu.

“Jak říká jistá dáma, každý nástroj je zbraň, když ji člověk drží správně.” Další rána, tentokrát těsně nad ucho.

Kovová tyč tvrdě narazila na kost. Svět kolem něj zakolísal.

“Na vaše lži nás upozornovali,” zavrčela. Viděl rozmazaně a všechno se mu ztrácelo v rudém oparu, v jejím výrazu však rozpoznal čirou nenávist.

Sakra! Měl být naprosto ostražitý, a namísto toho jí dovolil, aby ho ukolébala svými báchorkami a předstíraným pochopením. Ve skutečnosti jen natahovala čas a čekala na příležitost. A vodila ho za nos.

Ležel na zemi a slyšel, jak mu v hlavě tepe krev. Jako v mrákotách sáhl po berettě, ale bylo pozdě. Dívka vzala nohy na ramena. Údery do hlavy mu způsobily přinejmenším lehký otřes mozku.

Chvíli potrvá, než se zase vyškrábe na nohy. A do té doby ta ženská zmizí. Nepřítel i možný spojenec.

Chtělo se mu zvracet a cítil zvláštní prázdnotu. Komu může věřit? Kdo všechno proti němu stojí?

Na které straně je on sám?

V dané chvíli mohl říct jediné: na své vlastní. Kde hledat pomoc? A zasloužil si ji vůbec? Střelkyně věřila, že je vinen. Zachoval by se na jejím místě jinak?

Podíval se na hodinky, pokusil se vstát, a omdlel.

“Kontrola spojení.”

“Všechno v pořádku. Přepínám.”

Ve Vietnamu býval málokdy klid. Bojové zóny tvořily vodopád zvuků a obrazů. Dělostřelectvo dunělo, světlice výsadkářů svištěly a ozařovaly noční oblohu jako stovky reflektorů. Svítivé proužky raket, šlehání vrtulníků, blikající kontrolky letadel. Člověk si na to po chvíli zvykl jako na ječení klaksonů a motorů v dopravní špičce. Velitel jim navíc nedovolil, aby upadli do rutiny.

Janson zuřivě otáčel kroužkem na dalekohledu a zaostřoval skrz bahenní traviny a palmy. Spatřil mýtinu se dvěma chatrčemi. Před jednou z nich hořel oheň, u nějž dřepěli dva vietnamští partyzáni. Měl se bát nástražných světlic? Tři dny předtím Mendez o jednu zakopl. Během pár vteřin se automaticky odpálil náboj, hlasitě syčící hořčíková světlice, jež klesala pomalu k zemi na malinkém padáčku a všechny je ozářila strašidelným bílým jasem. Teď si takovou chybu nemohli dovolit.

Janson dal vysílačkou zprávu Demarestovi. Nejméně dva Vietnamci. Vzdálenost tři sta metrů. Očekáváme rozkazy.

Očekáváme rozkazy.

Očekáváme rozkazy.

Ve sluchátkách zapraskalo a pak se ozval Demarestův hlas: “Jděte na ně opatrně. Přivedete je do základního tábora a budete se k nim chovat jako v rukavičkách. žádné zlomeniny, modřiny ani škrábance. Myslíte, že to zvládnete?”

“Pane?”

“Chyťte je ohleduplně, podporučíku. Neumíte snad anglicky? Jestli chcete, můžu vám to říct v sedmi jiných řečech.”

“Ne, pane. Rozumím, pane. Ale nevím, jak…”

“Však vy už si nějak poradíte, Jansone.”

“Děkuji za důvěru, pane, ale…”

“Není zač. Víte, já sám bych si nějak poradil. A jak říkám, mám pocit, že my dva máme hodně společného.”

Šátral prstem po zemi: posekaná tráva, nikoli zarostlá džungle. Přinutil se znovu otevřít oči a uviděl zelené pláně Regent’s Parku. Podíval se na hodinky. Uběhly dvě minuty.

Držel se při vědomí jen za cenu nejvyššího úsilí, ale nesměl zklamat.

Myšlenky, jež se mu honily hlavou, přehlušila jediná starost: Není čas.

Nepřítel už určitě zjistil, že se mu rozpadla střelecká osa. Brzy přijdou posily. Viděl zamlženě a v bolavé hlavě mu zvonilo, přesto se vydal na překážkovou dráhu mezi kužely tisů, až nakonec došel k Hannoverské bráně.

Vrávoravě vstoupil na chodník. Z černého taxi právě vystupoval postarší pár. Byli to Američané a dávali si načas.

“Ne,” pravila odulá žena nevrle, “tady tuzéra dávat nebudeš. Tohle je Anglie. Tady se to nedělá.” Křiklavá rudooranžová rtěnka upozorňovala na svislé vrásky kolem úst.

“Ale dělá,” zabručel manžel. “Co ty víš? Nevíš nic. Ale na všechno máš názor.” Bezradně si prohlížel cizí měnu v peněžence jako pečlivý archeolog starověký papyrus.

“Sylvie, nemáš desetilibrovku?”

žena otevřela kabelku a s mučivou zdlouhavostí do ní začala civět.

Janson ji sledoval s rostoucí nervozitou, protože jiné taxíky v ulici nestály.

“Panstvo,” houkl na krajany. “Já to zaplatím.” Manželé se na něj podívali s neskrývanou nedůvěrou.

“Ne, vážně,” řekl Paul. Američané se mu zaostřovali a rozmazávali před očima. “To je v pohodě. Dneska mám dobrou náladu. Hlavně rychle, jo?”

Turisté si vyměnili pohledy. “Sylvie, tenhle pán říká, že za nás…”

“Slyšela jsem to,” odvětila žena podrážděně. “Tak mu poděkuj.”

“A co za to?” zeptal se starší muž a přísně stiskl rty.

“že okamžitě vypadnete.”

Američané pomalu odstoupili od vozu. Nechápavě mrkali. Agent vklouzl do prostorného interiéru jednoho z klasických černých taxíků z produkce firmy Manganese Bronze Holdings PLC.

“Moment,” zvolala žena. “Naše igelitky. Měla jsem dvě nákupní tašky…” Mluvila zvolna a nedůtklivě.

Janson našel dvě igelitové tašky s emblémem Marks&Spencer, otevřel dveře a hodil jí je k nohám.

“Kam to bude, pane?” zeptal se řidič. Pak se podíval ve zpětném zrcátku na Jansona a cukl sebou. “Ste pěkně potlučenej.”

“Vypadá to hrozně, ale nic to není,” zamumlal Janson.

“Dejte pozor, ať mi nezašpiníte čalounění,” zavrčel šofér.

Američan protáhl skleněnou přepážkou stolibrovou bankovku.

“Tak to je jiná,” prohodil řidič změněným tónem. “Vy jste pán, já jen kmán, ať práská bič, už frčím pryč.”

Taxikářská říkanka ho zjevně rozveselila.

Janson potřeboval udělat dvě zastávky. Sdělil to řidiči.

“Jak je libo,” zněla odpověď.

Měl dojem, že mu v hlavě buší těžký perlík. Vytáhl pestrý kapesník a ovázal si s ním hlavu, aby zastavil krvácení. “Můžeme jet?” Podíval se zadním oknem auta, v levém dolním rohu, těsně vedle jeho hlavy, se náhle objevila pavučinka. Podzvuková kulka uvízla ve tvrzeném skle.

” Ježíšmarjá! “

“Dupněte na to,” nařídil Janson nemístně a schoulil se v sedadle.

“Jak je ctěná libost,” ucedil šofér. Motor zaburácel.

“Hlavně rychle pryč.” Janson prostrčil přepážkou dalších sto liber.

“Budu mít další problémy?” zeptal se taxikář a váhavě pohlédl na bankovku. Právě vplouvali do rychlého proudu aut na Marylebone Road.

“Vůbec ne,” řekl Janson netrpělivě. “Můžete mi věřit.

Bude to procházka parkem.”

Opravdu koukala na něj. Nebylo to jen zdání.

Kazuo Oniši se díval přes zakouřený bar a pak sklopil oči ke zbytku pěnivého moku na dně sklenice. Byla úžasná: dlouhé blond vlasy, drzý nosík, šibalský úsměv. Co dělala v tom lokálu sama?

“Kazi, ta kočka u baru jede po tobě?”

Takže ho neklamal zrak, i jeho kamarád Dexter si toho všiml. Oniši se usmál. “Proč tě to překvapuje?” odtušil.

“Dáma pozná pořádnýho samce.”

“Jo, a proto jsi odtud v poslední době vždycky odcházel sám,” pravil Dexter Fillmore, obrýlený černoch, jemuž se u žen nevedlo o mnoho lépe. Ti dva se znali ze studií na kalifornské technice. O práci se nikdy nebavili, ani nemohli, oba pracovali v přísném utajení, jinak před sebou však nic neskrývali. “Jsem žádoucí starý mládenec a žiju si celkem dobře. ženský by si měly brát číslo a stavět se do řady,” stěžoval si Oniši pravidelně.

“A to číslo má být iracionální, nebo imaginární?”

hihňal se mu Fillmore.

Teď se ovšem zdálo, že se Japonci vážně poštěstilo.

Třetí pohled té krásky na něm spočinul o něco déle.

“Zavolej rozhodčího,” vyhrkl Oniši. “Máme tady knokaut.”

“Ale no tak, přece vždycky říkáš, jak moc záleží na osobnosti dívky,” dobíral si ho Dexter. “Přece nebudeš dělat povrchní soudy přes celou místnost.”

“Tahle má velkou osobnost,” řekl Oniši. “To se hned pozná.”

“Jo,” odvětil jeho kamarád. “Tak velkou, že se jí skoro nevejde do svetříku.”

žena k němu vykročila ladnou chůzí. Konečně ulovil pořádnou kost!

“Sedí tady někdo?” zeptala se a ukázala na prázdnou židli vedle Onišiho. Usedla a položila si koktejl vedle jeho půllitru s pivem. Pak ukázala číšnici, že si dá ještě.

“Obvykle to nedělám, ale čekala jsem na svého bývalého –

víte, pořád chce něco řešit, jestli mi rozumíte. No a barman po mně začal vyjíždět. Dokážete si to představit?”

“Vážně?” zatvářil se Japonec jako neviňátko. “A kde máte toho přítele?”

“Bejvávalo,” řekla důrazně. “Zrovna mi volal na mobil, že se v práci něco stalo. No nic. Věřte mi, stejně jsem se na to netěšila. Musí si najít novou holku, jinak mi asi nepřestane volat nikdy.” Otočila se k Onišimu a oslnivě se usmála. “Nebo já novýho kluka.”

Dexter Fillmore dopil pivo a odkašlal si. “Skočím si pro kamelky. Nechcete taky něco?”

“Jedny mi vem,” požádal ho Oniši.

Když Fillmore odešel, blondýna se otočila k Japonci a ušklíbla se. “Vy kouříte kamelky?”

“Vám kouření asi moc neříká, co?”

“O to nejde. Ale můžeme si dát něco lepšího než to seno z automatu. Už jste měl někdy Balkánský výběr? Tomu říkám cigaretka.”

“Co?” Otevřela kabelku a vytáhla kovovou krabičku.

Obsahovala řadu černých cigaret bez filtru se zlatými konečky. “Čerstvá dodávka z diplomatických zdrojů,”

vysvětlila a jednu mu podala. “Zkuste to.” V ruce se jí náhle objevil i zapalovač.

Hbité prstíky, pomyslel si Oniši a zhluboka potáhl. Byl rád, že se ho zatím nezačala vyptávat, co dělá. Vždycky odpovídal, že pracuje jako “správce systémů ve vládních službách”. Nikdo už se nepídil po podrobnostech. A kdyby nakrásně ano, měl připravenou báchorku o “propojování platforem” ministerstva zemědělství a dopravy. Bylo to tak odtažité téma, že spolehlivě odpuzovalo další zájem. Na práci navíc neměl ani pomyšlení. V posledních dnech ho tak stresovala, že už při příchodu do kanceláře cítil únavu. Měli neslýchanou smůlu! Všechno špatně. Veškerá dřina, celá ta léta a zpropadený program Mobius šel ke dnu. Potřeboval zažít úspěch v nějaké jiné oblasti života. Zasloužil si ho!

Vdechl do plic hustý dým. Krásná blondýnka z něj nespouštěla oči. Jako by ji něčím fascinoval. Vybavila se mu jeho oblíbená písnička z nového filmu o druhé světové válce. Měl dojem, že se snad vznese štěstím.

“To je síla,” zakašlal.

“Takové se dřív vyráběly cigarety,” řekla. Mluvila s velice slabým přízvukem, který nedokázal zařadit. “No tak, buďte chlap. Pořádně si zašlukujte.”

Znovu potáhl. “Zvláštní, co?”

“Trochu ostré,” špitl nesměle.

“To ne, jen mají plnou chuť. Většina amerických cigaret je jak papír.”

Oniši přikývl, ale ve skutečnosti se mu začínala pořádně motat hlava. Musel to být vážně silný tabák. Cítil, že rudne a začíná se potit.

“Ale, vy můj chudáčku, jen na sebe koukněte,”

zahlaholila blondýna. “Zdá se, že byste potřeboval trochu na vzduch.”

“To bych potřeboval,” přitakal Oniši.

“Tak jdem,” řekla. “Půjdeme se projít.” Sáhl pro peněženku, ale kráska položila na stůl dvacet dolarů a on neměl sílu protestovat. Dexter se bude divit, kam zmizel, ale to mu mohl vysvětlit potom.

Ani venku na chladnějším vzduchu se mu hlava točit nepřestala. Dívka natáhla ruku a povzbudivě mu stiskla dlaň.

Ve světle pouličních lamp vypadala ještě hezčí, nebo to snad byl další příznak závrati?

“Vy se snad ani neudržíte na nohou,” podivila se.

“Ne,” odvětil. Věděl, že se přihlouple usmívá, ale nedokázal s tím nic dělat.

Odfrkla si, naoko vyčítavě. “Takovej chlapák jako vy –

a skolí ho cigáro z Balkánu?”

Takže podle ní je chlapák? No sláva. Konečně jeden pozitivní údaj v celé řadě sexuálních neúspěchů jeho života.

Usmál se ještě víc.

Současně si uvědomil, že se mu podivně pletou myšlenky. Ale bylo mu to nějak jedno.

“Mám tady auto. Neprojedeme se?” nadhodila jakoby z velké dálky. Něco v podvědomí mu říkalo, že to není nejlepší nápad. Nedokázal se však vzepřít.

Půjde s tou krásnou cizinkou. Poslechne ji. Bude jen její.

Jen matně si uvědomoval, jak dívka hladce zařadila rychlost a odvážela ho svým modrým kabrioletem s koordinovanými pohyby člověka, který se musí držet časového plánu.

“Ukážu ti cestu rájem, Kazuo,” zavrněla. Sáhla mu do rozkroku a pak se natáhla po jisticím kolíku jeho dveří.

Hlavou mu bleskla myšlenka: Neřekl jsem ti, jak se jmenuju. A vzápětí další: Něco se mnou je. A pak všechny myšlenky zmizely v temném prázdnu.

ČÁST TŘETÍ

18

Chasíd vykročil k zábradlí horní paluby trajektu.

Nervózně svíral odřenou tvrdou aktovku. V očích měl náznak strachu, aniž by k tomu dění na palubě Stena Line HSS zavdávalo očividný důvod. Obřímu trajektu trvala plavba z anglického Harwiche do Hoek van Holland jen čtyři hodiny. Odtud jezdily zvláštní vlaky přímo na Centraal Station do Amsterdamu. Provozovatel rychlého plavidla dělal vše proto, aby učinil z cesty příjemný zážitek: na palubě bylo několik barů a restaurací, řada obchodů, a dokonce i kino. Nezdálo se však, že by muž s ošoupaným kufříkem těchto vymožeností využíval. Na první pohled působil jako obchodník s diamanty, jenž si luxus nedopřává, i když by mohl. Asi jako kdyby abstinent šéfoval palírně alkoholu. Ostatní cestující po něm pokukovali a zas rychle odvraceli zrak. Zírat si nedovolili. Ještě by si Chasíd pomyslel něco špatného.

Slaný větřík čechral důstojnému pánovi bílý plnovous a vlasy kolem uší, nadouval i jeho černý bavlněný plášť a kalhoty. Kulatý tmavý klobouk měl naražený hluboko do čela a dál si prohlížel cínové nebe a šedozelené moře. Nebyl to zrovna povzbudivý pohled, ale Chasíd jako by v něm nacházel útěchu.

Janson věděl, že takový člověk snadno splyne s davem právě díky své nápadnosti. Na tvářích ho svědilo lihové lepidlo a bavlněný plášť byl nepříjemně teplý. Neměl tedy potíž předstírat mírnou nervozitu, kterou jeho role vyžadovala. Chladil se ve vánku a sušil zpocené šaty. Nebyl důvod pochybovat o údajích v jeho pasu. Co chvíli vytáhl malou fotku rabína Schneersona, považovaného mnohými Chasídy za mesiáše, a s láskou se na ni zadíval. Kvalita hereckého výkonu záležela i na takových drobnostech.

Uslyšel blížící se kroky a pomalu se otočil. Spatřil klobouk s kulatou krempou a hrubý černý háv. Hrklo v něm.

Byl to Chasíd, opravdový Chasíd. Můj kolega, říkal si naléhavě. Jsi ten, za koho se vydáváš, tak zní jedno ze zlatých pravidel špionáže. Ale nic se nemá přehánět.

Druhý muž se usmál. Byl menší než Janson a mohl mít něco přes čtyřicet. ” Voos hurst zich?” řekl a mírně se uklonil. Měl nazrzlé vlasy a zpod levných plastových brýlí hleděly modré vodnaté oči. V podpaží svíral malou koženou aktovku.

Janson kývl, sevřel svůj kufřík a vrhl na muže opatrně přátelský úsměv, omezený nedokonalou pružností lepidla na tváři. Co teď? Někteří lidé se dokážou naučit řadu jazyků, někdy s podivuhodnou plynulostí. Alan Demarest byl jedním z nich. Janson mezi ně nepatřil, i když ze studentských let uměl slušně německy i francouzsky a od matky pochytil trochu češtiny. Namáhal mozek a snažil se z něj vydolovat aspoň útržek jidiš. Měl se na to připravit.

Lepší než pronést s úsměvem “šalom” bylo vyhnout se rozhovoru. Měl sto chutí toho otravu hodit přes palubu. Po chvíli si ukázal na krk a zavrtěl hlavou. “Laryngitis,”

zašeptal. Pokusil se napodobit přízvuk východního Londýna.

” Ir filt zich besser?” pravil muž s vlídným pohledem.

Byla to osamělá duše, jež se dál chtěla družit s duchovním spřízněncem. Janson hromově zakašlal. “Pardon,” zašeptal.

” Silně infekční.” Druhý muž vyděšeně couvl. Znovu se uklonil a sepjal ruce.

” Šolem alejchem. Klid a mír s tebou.” Roztřeseně zvedl ruku na rozloučenou a chvatně se vzdálil.

Janson se znovu oddal chladivému protivětru. Víme víc, než víme, připomínal mu Demarest. Janson věřil, že v tomto případě to platí, že stačí správně seřadit známá fakta a výsledek se dostaví.

Věděl, že mu jde po krku tajná složka americké administrativy. že se mu s pomocí složitých elektronických manipulací objevila na kontě závratná částka. že měla vypadat jako odměna za vraždu Petera Novaka.

Snad by ty peníze mohl nějak využít. Vnitřní hlas ho varoval, aby to nedělal, aspoň zatím. Nevěděl přece, odkud pocházely. Mohl by se z nich stát důležitý důkaz. A co když

měly sloužit jako vějička? Co když je měli nepřátelé nějak složitě technicky zabezpečené a každý pokus o výběr by je upozornil na jeho polohu? Ale kdo by to tak mohl být?

Na čí straně jste, Márto Langová? Před naloděním se jí znovu snažil dovolat, bez úspěchu. Nebyla také součástí vražedných úkladů? Nebo další obětí? Možná ji unesli a nedejbože zabili… Janson požádal jednoho starého přítele z Manhattanu, veterána zpravodajských služeb ve výslužbě, aby mu pohlídal newyorskou kancelář Nadace svobody, kde Langová údajně sídlila. Dosud nezachytil žádnou známku, že by se do budovy ve Čtyřicáté ulici vrátila. Musela být někde jinde, ale kde?

Stejně jako Fieldingovi mu připadalo zvláštní, že se zpráva o Novakově smrti neobjevila v novinách. Veřejnost o únosu ani vraždě nevěděla. Jako by se to ani nestalo. Bylo nutné udržet věci pod pokličkou, protože v nich sehráli roli lidé ze samotné Nadace svobody? Ale jak dlouho by se něco takového dalo utajit? Janson zaslechl, že smrt Ten Siao-pchinga tajili Číňané víc než osm dní, dokud nevyřešili otázku nástupce. Režim tehdy usoudil, že nemůže riskovat ani krátké období společenské nejistoty. Nebylo cosi podobného v sázce v případě Nadace svobody? Novakovo nezměrné bohatství, nebo aspoň jeho větší část, s ní neodmyslitelně souviselo. Těžko tedy říct, jestli by jeho úmrtí přímo ohrozilo její hospodaření. Grigori Berman navíc prohlásil, že těch šestnáct milionů přišlo z Amsterdamu, konkrétně z účtu Petera Novaka u Nadace svobody. Kdo z Nadace by to mohl zařídit?

Novak byl mocný muž, a totéž nepochybně platilo o jeho protivnících. Janson musel vycházet z toho, že Novakovi nepřátelé jsou i jeho nepřáteli. A nejhorší bylo, že to mohl být prakticky kdokoliv. A kdekoliv. Než se Fielding náhle změnil, mluvil o Novakových odpůrcích celkem jasně.

“Oligarchové” zkorumpovaných režimů, zejména ve východní Evropě, mohli nalézt společný jazyk s klikou plánovačů ve Spojených státech, kteří sledovali Maďarův rostoucí vliv se zděšením a závistí. Polož si otázku, proč Ameriku všichni nenávidí, řekl mu Nikos Andros. Odpověď nebyla tak jednoduchá, svou roli hrály zášť a odpor těch, jimž je nadvláda USA trnem v oku. Jenže Amerika není bezzubá. Ve snaze udržet si výsadní postavení by neznala slitování. Tvůrci zahraniční politiky mohli cítit z Novakovy strany ohrožení zkrátka proto, že ho nemohli nijak ovládat.

Fielding pravil: Všichni věděli, že odmítl americké pokusy o sblížení. Diplomatům USA leželo v žaludku, že si jel po vlastní koleji. Řídil se jedinou věcí: vlastním svědomím. Kdo mohl tušit, kam povede vztek krátkozrakých plánovačů z Washingtonu, kteří si hráli na vlastence, ale přitom jim šlo jen o moc? Jistě, takoví lidé patří k horším stránkám americké povahy. Bylo by však naivní se domnívat, že vládnoucí třída není něčeho podobného schopna. Komandér Alan Demarest se pokládal za pravého Američana. Janson to považoval za nezdravý výplod sebeklamu. Ale co když mají Demarestové světa pravdu? Co když vystihují povahový rys Ameriky, s nímž cizinci v nepokojných zemích přijdou nejčastěji do styku? Janson zavřel oči, ale nedokázal zahnat palčivé myšlenky, jež ho bodaly a pronásledovaly i po letech.

“Ne, nevoďte mi je sem,” řekl komandér Jansonovi, který i ve zmáčených sluchátkách slyšel chorálovou hudbu.

“Přijdu tam.”

“Pane, to není potřeba. Vězni jsou pevně svázaní, jak jste nařídil. Nic jim není, ale nemůžou se hnout.”

“Určitě to byla fuška. Já věděl, že to dokážete, Jansone.”

“Přepravu taky zvládneme,” řekl Janson. “Pane.”

“Víte co? Vezměte je do Candle Bog.”

Candle Bog říkali Američani mýtině v džungli kousek na sever od hlavního tábora. Měsíc předtím se tam odehrála potyčka. Americké hlídky narazily na dvě chatrče a tři muže považované za kurýry Vietkongu. Jeden voják tehdy padl a spolu s ním všichni tři Vietnamci. Jeden raněný Američan zkomolil domorodé označení Quan Ho Bok na Candle Bog, tedy Svíčkovou bažinu. Byl to přiléhavý název.

Převoz zajatců do Candle Bog trval dvě hodiny. Když

dorazili na místo, Demarest už čekal v džípu, který řídil jeho výkonný důstojník Tom Bewick.

Janson viděl, že vězni chtějí pít. Měli paže přivázané k bokům, a tak jim přidržel u úst svou polní láhev.

Spravedlivě je podělil. Vyděšení zajatci vodu vděčně zhltli.

Nechal je odpočívat na zemi mezi dvěma chatrčemi.

“Dobrá práce, Jansone,” pravil Demarest.

“Humánní zacházení s válečnými zajatci, jak velí ženevská konvence,” odpověděl Janson. “Kdyby si z nás tak nepřítel vzal příklad. Pane.”

Demarest se zazubil. “Máte smysl pro humor, hochu.”

Otočil se ke svému výkonnému důstojníkovi. “Tome. Ujal by ses… úlohy hostitele?”

Bewickova snědá tvář vypadala jako dřevěná maska s hrubými otvory pro oči a ústa. Nos měl malý, úzký a napohled ostrý. Celkový dojem podtrhovalo nerovnoměrné opálení, jež připomínalo barvu dřeva. Jeho pohyby byly hbité a účelné, ale spíš trhavé než plynulé. To jen posilovalo Jansonův dojem, že se Bewick stal loutkou v Demarestových rukou.

Důstojník vykročil k prvnímu z vězňů, vytáhl velký nůž a začal přeřezávat pouta, která jim držela paže u těla.

“Musí se cítit pohodlně,” vysvětlil Demarest.

Brzy se ukázalo, že o pohodlí Bewickovi zrovna nešlo.

Vytáhl nylonový provaz, ovázal jím zápěstí a kotníky vězňů a pak ho omotal kolem hlavních trámů obou chatrčí.

Vietnamci měli roztažené ruce i nohy. Byli naprosto bezbranní.

Vědomí

vlastní

bezmoci

mělo

svůj

psychologický účinek.

Jansonovi se sevřel žaludek. “Pane?” začal.

“Nemluvte,” odvětil Demarest. “Jen se dívejte. Dívejte se a učte se. Staré pravidlo nám říká: Sleduj jednoho, cvič jednoho.”

Velitel přistoupil k zajatci, který ležel na zemi nejblíž k němu. Pohladil ho po tváři a řekl: ” Tói mén ban.” Poklepal si na srdce a zopakoval ta slova: “Líbíš se mi.”

Oba muži vypadali zmateně.

“Umíš anglicky? Je to jedno, protože já umím vietnamsky.”

První z vězňů nakonec přiškrceným hlasem špitl: “Ano.”

Demarest ho odměnil úsměvem. “Myslel jsem si to.”

Přejel mu ukazovákem po čele, přes nos a zastavil se na rtech. “Líbíš se mi. Vy Vietnamci mě inspirujete. Opravdu vám o něco jde. To mě zajímá. Máte svoje ideály a budete bojovat až do hořkého konce. Kolik nguoi My jsi zabil, co myslíš? Kolik Američanů?”

Druhý ze sebe vyrazil: “My nezabíjet!”

“Ne, vy jste jen zemědělci, co?” řekl Demarest medovým tónem.

“Ano, zemědělci.”

“Vy přece vůbec nebojujete, že ne? Jste jen poctiví rybáři.”

” Dúng.” Správně.

“Neříkali jste zemědělci?”

Ti dva vypadali zaraženě. “My ne voják,” vyhrkl první muž úpěnlivě.

“Tohle není tvůj spolubojovník?” ukázal Demarest na jeho svázaného kolegu.

“Jen kamarád.”

“Aha, tak kamarád.”

“Ano.”

“Má tě rád. Pomáháte si.”

“Pomáhat.”

“Vytrpěli jste si svoje, že?”

“Hodně vytrpět.”

“Jako náš spasitel Ježíš Kristus. Víte, že zemřel za naše hříchy? Chcete vědět jak? Ano? Proč jste to neřekli hned!

Tak já vám to povím. Ne, mám lepší nápad: ukážu vám to.”

“Prosím!” Demarest se otočil na Bewicka. “Bewicku, je nezdvořilé nechávat tyto nebohé mladíky na zemi.”

Důstojník přikývl a po jeho neotesané tváři přelétl úsměv. Pak dvakrát otočil dřevěnou tyčí a utáhl lano.

Napjatý provaz zvedl zajatce ze země. Viseli pevně přivázaní za zápěstí a kotníky. Oba se nahlas zajíkli.

” Xin loi,” pravil Demarest laskavě. Je mi líto.

Vietnamci prožívali muka. Končetiny měli natažené k prasknutí, div jim nevypadly z kloubů. Nemohli pořádně dýchat. Vypnout hruď a zvednout bránici, to byl takřka nadlidský úkol, který jen zhoršoval trýznivou bolest.

Janson zbrunátněl. “Pane,” vyštěkl. “Mohu si s vámi promluvit o samotě? Pane?”

Velitel k němu vykročil. “Musíte si zvykat,” odvětil klidně. “Nepotřebuju od vás školení, jak zacházet se zajatci.”

“Vy je mučíte,” ucedil Janson s napjatou tváří.

“Myslíte, že tohle je mučení?” Demarest znechuceně zavrtěl hlavou. “Poručíku Bewicku, podporučík Janson je rozrušený. Pro jeho vlastní ochranu potřebuji, abyste ho zpacifikoval. Použijte všech nutných prostředků. Činí vám to potíže?”

“Ne, pane,” odpověděl Bewick a namířil pistoli Jansonovi na hlavu.

Demarest vykročil k džípu a stiskl tlačítko PLAY na svém přenosném kazetovém magnetofonu. Z plechových reproduktorků se začala linout chorálová hudba. “Hildegarda von Bingenová,” pronesl do prostoru. “Většinu života strávila v klášteře, který ve dvanáctém století založila.

Jednoho dne, to jí bylo dvaačtyřicet, se jí zjevil Bůh, a tím se stala největší skladatelkou své doby. Tvořila vždycky, když zažila tu nejhorší bolest, nazývala ji metlou Boží.

Pouze bolest ji totiž přiváděla do stavu vytržení, kdy z ní dílo přímo tryskalo, antifony, chorály i náboženské spisy.

Právě díky bolesti mohla Hildegarda tvořit. Díky ní mohla zpívat.” Otočil se ke druhému muži, který se začínal silně potit. Zajatec ze sebe sípavě vyrážel dech, jako umírající zvíře. “Snad se přitom trochu uvolníš,” řekl mu a zamyšleně vyslechl několik taktů chorálu.

Sanctus es unguendo

periculose fractos:

sanctus es tergendo

fetida vulnera.

Pak si stoupl nad druhého zajatce. “Podívej se mi do očí,” poručil. Vytáhl z pouzdra na opasku nožík a nařízl mu kůži na břiše. Okamžitě z ní vykoukla tkáň, napětí provazů bylo značné. “I ty budeš zpívat bolestí.” Vietnamec zavřeštěl.

” Tohle je mučení,” houkl Demarest na Jansona. “Co chcete slyšet? že mě to bolí stejně jako je?” Sklopil zrak ke křičícímu muži. “Tak ty se budeš vzpírat a dělat ze sebe hrdinu? Nemáš šanci. Můžu tě ujistit, že o tvých hrdinných činech se nikdo nedoví. Všechna statečnost ti bude k ničemu. Máš smůlu, žes narazil na mě. Vy si myslíte, že Američani jsou změkčilí. Myslíte si, že nás udoláte. že se zamotáme do těch našich pitomých byrokratických předpisů, jako obr, co zakopne o vlastní tkaničky. Jenže vy neznáte Alana Demaresta. Satan se proslavil spoustou úskoků a podvodů. Ten největší kousek se mu ale povedl, když

přesvědčil člověka, že neexistuje. Jenže satan existuje. A já taky, jen se mi podívej do očí, kamaráde. Jsem rybář jako ty.

Chytám dušičky.”

Alan Demarest se zbláznil. Ne, ještě hůř. Byl až příliš při smyslech a velice dobře věděl, co dělá. Neměl v sobě ani špetku svědomí. Byl to netvor. Inteligentní zrůda.

“Koukej se mi do očí,” zanotoval Demarest a přitáhl se k mužově obličeji, staženému nevýslovnou bolestí. “Kdo je tvůj kontakt v armádě jižního Vietnamu?”

“Já být zemědělec!” zakňučel muž, sotva popadal dech.

Oči měl zarudlé, tváře mokré. “Ne voják Vietkongu!”

Demarest mu stáhl volné kalhoty a odhalil genitálie.

“Vytáčky budou potrestány,” pravil znuděně. “Použijeme startovací kabely.”

Janson se zakuckal a zlomil v pase. Vylétl z něj teplý proud zvratků.

“Není se za co stydět, synu. Je to jako operace,”

konejšil ho Demarest. “Když ji člověk vidí poprvé, je to trochu hnus. Ale brzy všechno pochopíte. Jak praví Emerson, jen trýzněný a pokořený člověk má šanci se něco naučit.”

Otočil se na Bewicka. “Trochu polechtám motor a přesvědčím se, jestli má dost šťávy. Dáme mu příležitost zpívat. A jestli nebude, zemře tou nejbolestivější smrtí, jakou si umíme představit.”

Demarest pohlédl na Jansonovu zkřivenou tvář.

“Ale nebojte,” dodal. “Jeho kámoše necháme naživu.

Někdo tu zprávu musí roztroubit mezi Vietkongy: Takhle dopadnete, když budete vyjebávat s nguoi My.”

Ďábelsky mrkl na Jansona, jako by ho zval k tomu odpornému rituálu. Kolik vojáků otupělých a otrlých bojem té výzvy uposlechlo? Z kolika se stali fanatici a zaprodali duši ďáblu? V temných zákoutích mysli mu zněl starý refrén. Kampak jdeš, blázne? Nepřidáš se k nám?

Nepřidáš se k nám?

Prinsengracht, možná nejhezčí z kanálů starého Amsterdamu, vznikl začátkem sedmnáctého století. Fasády domů byly na první pohled tak pravidelné, že připomínaly papírové kulisy. Zblízka si však člověk všiml řady rozdílů, jimiž chtěli stavitelé odlišit jednu úzkou cihlovou budovu od druhé. Vysoké domy měly důmyslné štíty. Některé stoupaly k vrcholu jako schody, jiné připomínaly vodopád a další byly uprostřed zúžené. Dovnitř se vešla jen úzká a strmá schodiště, proto z omítky vystupovaly kolejnice výtahů, které umožňovaly přemístit nábytek do vyšších pater.

Mnohé stavby se pyšnily falešnými atikami a ozdobnou podezdívkou. Z prostých cihel vyčnívaly girlandy. Za domy se skrývaly nenápadné hofjes, čili dvorky. Někdejší měšťané si zakládali na své prostotě, byla to však prostota značně okázalá.

Janson kráčel po ulici v lehké bundě na zip a pevných polobotkách. Splýval s ostatními chodci. Měl ruce v kapsách a očima co chvíli pročesával okolí. Nesleduje ho někdo?

Zatím tomu nic nenasvědčovalo. Ale ze zkušenosti věděl, že kdyby si ho někdo všiml, mohl na místo bleskurychle dorazit speciální tým. Vždycky měj záložní plán, učil ho Demarest. Ta rada sice pocházela ze strašného zdroje, ale v minulosti se mu nejednou vyplatila. Asi jako Tajemství vlády od Čingischána, napadlo ho s trpkostí.

Několik ulic od takzvané zlaté zatáčky uviděl skupinku obytných lodí, kotvících v zatuchlé stojaté vodě. Tyto plovoucí příbytky jsou rysem Amsterdamu od padesátých let, doby bytové krize. O pár desetiletí později proti nim městská rada přijala opatření, ale původní vodní domovy trpěla dál, pokud majitelé řádně odváděli roční poplatky.

Janson si přísným okem měřil jeden hausbót po druhém. Nejbližší vypadal jako dlouhý bungalov pobitý hnědým šindelem. Na střeše z červeného vlnitého plechu měl malý větrací otvor. Další zas připomínal vysoký plovoucí skleník. Dlouhé průhledné tabule lemovaly závěsy, jež poskytovaly obyvatelům aspoň trochu soukromí. Poblíž

kotvila loď s plochou střechou obehnanou složitým mřížkovým plotem. Z jakýchsi kamenných krmítek pro ptáky čněly dvě lucerny. Truhlíky s muškáty svědčily o pořádkumilovné hospodyni.

Nakonec agent spatřil známou modrou chatu. Působila opuštěně. Květináče byly většinou prázdné, okna malá a začouzená. Na palubě vedle kabiny stála oblýskaná dřevěná lavička. Širokou palubu tvořila zkroucená nepravidelná prkna. Plavidlo stálo přímo vedle malého parkoviště na nábřeží. Když se k němu Janson přiblížil, zrychlil se mu tep.

Od jeho poslední návštěvy uplynulo hodně vody. Co když

člun změnil majitele? Výrazná vůně konopí ho ujistila, že nikoli. Vstoupil na palubu a zamířil ke dveřím kajuty. Bylo odemčeno, jak očekával.

V rohu místnosti kropenaté sluncem se muž s dlouhými šedivými vlasy krčil nad velkým čtvercem pergamenu. V obou rukou měl pastelky, jimiž střídavě přejížděl přes jemný papír. Vedle jakési červené tabletky ležela cigareta marihuany.

“Ani hnout, mizero,” sykl Janson.

Barry Cooper se pomalu otočil. Zrovna se hihňal nějaké vtipné myšlence. Když hosta poznal, trochu vystřízlivěl: “Hele, v pohodě, jo? My dva sme v pohodě, jo?” Na tváři měl přihlouplý úsměv, ta otázka však měla úzkostný podtón.

“Jasně, Barry, klídek.”

Viditelně se mu ulevilo. Rozpřáhl ruce potřísněné barvou. “Pojď na moji hruď, ty kluku. Jak dlouho to je?

Ježkovy voči.”

Cooper odjakživa prokládal řeč řadou ustálených spojení. A vzhledem k tomu, že žil skoro čtvrt století v cizině, mluvil pořád stejně.

“Strašně dlouho,” odpověděl Janson, “anebo možná ne.

Co ty myslíš?” Jejich vztah byl složitý. Ani jeden tomu druhému docela nerozuměl, ale naučili se spolupracovat.

“Nedáš si kafe?” nadhodil Cooper.

“A víš, že jo?” Janson usedl na neforemnou hnědou pohovku a rozhlédl se kolem.

Změnilo se tam jen málo. Cooper zestárl, ale přesně tak, jak by člověk čekal. Kštice prokvetlých hnědých vlasů mu skoro úplně zešedivěla. Kolem očí měl vějířky vrásek a nad koutky úst se objevily zřetelné čáry. Jeho obočí rozdělovaly svislé rýhy a vrásčité měl i čelo. Ale byl to Barry Cooper, starý dobrý Barry Cooper, trochu děsivý a dost zmatený, ale většinou jen na pohled. V mládí býval ten poměr opačný. Začátkem sedmdesátých let tento Američan přešel od studentského radikalismu k onačejším věcem.

Drsná realita ho nakonec přivedla až mezi členy pravicové extremistické skupiny Weather Underground. Svrhnout systém! V oněch dobách si tak říkali místo pozdravu. Během toulek univerzitním městem Madison ve státě Wisconsin narazil na spřízněnce, chytřejší a přesvědčivější než on. Ti dovedli jeho znechucení ze zločinů Moci až ke krystalickému extremismu. Drobné lumpárny, jimiž chtěl pozlobit systém, vystřídaly závažnější činy.

Jednou se ocitl v domě v newyorské Greenwich Village, kde jednomu z kolegů předčasně vybuchla bomba.

Cooper se právě sprchoval. Byl trochu popálený a od sazí, ale vyvázl bez úhony. Než se stačil probrat z mrákot, sebrali ho. Když ho pustili na kauci, policie zjistila, že jeho otisky se shodují s těmi, které nalezla na místě dalšího bombového útoku, tentokrát v univerzitní laboratoři v Evanstonu. Stalo se to v noci a nikdo to neodnesl, ale jen náhodou. Noční hlídač se v tu chvíli naštěstí pohyboval jinde. Rozšířili mu obvinění na pokus o vraždu a zločinné spiknutí a zrušili kauci. Jenže Cooperovi se podařilo včas upláchnout. Nejdřív zamířil do Kanady a pak do západní Evropy.

Tam začala další kapitola jeho zajímavé kariéry.

Přehnané zprávy, které o něm rozšiřovaly americké bezpečnostní složky, padly u radikálních skupin evropské revoluční levice na úrodnou půdu.

O Coopera se začal zajímat okruh spojený s Andreasem Baaderem a Ulrike Meinhofovou, formálně známý jako Frakce Rudé armády, neformálně jako skupina Baader-Meinhofová. Pozornost zbystřila i pevně stmelená organizace, která si říkala Hnutí 2. června, a italské Rudé brigády. Radikálové opojení romantikou městské vzpoury považovali zarostlého Američana za novodobého Jesseho Jamese, apoštola revoluce. Přijali ho do svých debatních skupin a radili se s ním o taktice a metodách. Barrymu Cooperovi obdiv lichotil, ale návštěvy mu dávaly pořádně zabrat. Věděl toho hodně o druzích marihuany, jak se například mauiská sinsemilla liší od akapulské červené, ale o praktických záležitostech revoluce neměl velké povědomí.

Nebyl to vůdce zločinců, jak ho líčil Interpol, ale spíš flákač, kterého zajímaly hlavně drogy a sex. Ve věčném omámení nerozpoznal fanatický zápal svých nových druhů. Nechápal, že jeho studentské rošťárny považují za předehru k násilnému převratu a svržení stávajícího řádu. Nedával to však najevo a skrýval se za rádoby chytrými průpovídkami.

Jeho zdrženlivost a nezájem je štvaly. Ten americký terorista jim snad nevěří a nebere je jako předvoj revoluce!

Rozhodli se mu proto odhalit své nejsmělejší plány. Snažili se ho oslnit šíří svých lidských a materiálních zdrojů, k nimž

patřil bezpečný dům ve východním Berlíně, nastrčená organizace v Mnichově poskytující finanční podporu nebo třeba důstojník národní gardy Bundesrepublik, který zásoboval svou radikální milenku vojenskou municí.

Postupem času to Barrymu Cooperovi šlo čím dál víc na nervy, a nejen ta maškaráda. Neměl žaludek na násilí, které mu živě popisovali. Po jednom výbuchu ve stuttgartském metru zosnovaném Revolučními buňkami uviděl v novinách seznam obětí. V přestrojení za novináře se vydal za matkou jedné z nich. Pohlédl do tváře lidské realitě slavného revolučního násilí. Ten zážitek ho zdrtil. A odradil.

Janson ho nedlouho poté navštívil. Snažil se vloudit do stinného světa teroristických organizací, a tak hledal lidi, kteří civilizaci tak úplně nezavrhli a takzvaná buržoazní morálka v nich ještě úplně neodumřela. Spojení Barryho Coopera s extremisty mu vždycky přišlo zvláštní. Dobře znal jeho spis, a tak ho pokládal spíš za vtipálka, divocha a šoumena než zabijáka. Za chlápka, který se dal ke špatné partě.

Cooper už tehdy bydlel v Amsterdamu, ve stejném hausbótu, a živil se prodejem barevných obrázků starého města turistům. Byl to kýč, ale upřímný. Kouření trávy se na něm výrazně podepsalo. I když nebyl zrovna v rauši, choval se roztěkaně a jaksi bezelstně. Janson se s ním nedal dohromady hned. Těžko si představit dva rozdílnější lidi.

Cooper však nakonec ocenil, že se mu host od amerických úřadů nesnaží vlichotit ani mu nevyhrožuje. Vypadal jako voják, ale nechoval se tak. Byl podivně rezervovaný, hrál však na rovinu. Když Cooper odvedl konverzaci k nespravedlnostem Západu, Janson to jako znalec politiky s radostí přijal. Nezlehčoval jeho názory, naopak připouštěl, že na západních demokraciích je hodně co kritizovat. Ale přímo a bez obalu odmítl černobílé názory teroristů. Naše společnost někdy nežije podle svých ideálů, a tím jde proti humanismu. Ale co svět, který chtějí tvoji kamarádi? Tam je to přesně naopak. Volba nebyla tak složitá.

To je hluboká myšlenka, řekl tehdy Barry Cooper upřímně. To je hluboká myšlenka, zněla rychlá odpověď mělkého člověka. Právě “mělkost” ho však zachránila od nejhorších svodů revoluční levice. Díky jeho informacím se podařilo zničit desítky radikálních buněk. Úřady zavřely jejich bezpečné domy, uvěznily jejich vůdce, odhalili a uťaly jejich finanční zdroje. A komu za to mohly děkovat?

Feťákovi ze smradlavého modrého hausbótu. V tom měli mluvčí fanatiků pravdu: i malý člověk dokáže velké věci.

Ministerstvo zahraničí USA na oplátku v tichosti upustilo od pokusů o Cooperovo vydání.

Janson usrkl horkou kávu z hrnku, ušpiněného šmouhami akrylové barvy.

“Já vím, že ses na mě přišel jenom podívat,” prohodil Cooper. “Určitě ode mě nic nechceš.” Takhle se hecovali už

při prvních rozhovorech před čtvrtstoletím.

“Hele,” řekl Janson. “Nevadí ti, že se sem na chvíli vetřu?”

” Mi casa es su casa, amigo,” odpověděl Cooper a zvedl ke rtům malou marihuanovou cigaretu. Janson si nebyl nikdy jistý, jestli to na Coopera má ještě nějaké účinky, nebo jestli ho udržovací dávka prostě jen vrací do normálu. Hlas mu zdrsněl kouřem. “Upřímně řečeno, společnost bych uvítal. Doris mě opustila, říkal jsem ti to?”

“Já ani nevěděl, že jste spolu byli,” podivil se Janson.

“Barry, nemám páru, co to plácáš.”

“Hmm,” pravil Cooper a svraštil čelo, jak se zuřivě soustředil. Zjevně se snažil najít ztracenou logiku. Motor rozumu se zoufale otáčel, ale nenaskočil. Nakonec zvedl ukazovák. “Tak… to nic.” Zřejmě usoudil, že člověka, kterého osm let neviděl, asi nebude moc zajímat nedávný konec šestitýdenního vztahu. Cooper měl takovou radost, že přišel na příhodnou odpověď, že se opřel a zazubil. “Ty chlape, fakticky tě rád vidím.” Naoko praštil Jansona do ramene. “Parťáčku,” pronesl. “Znovu budu mít parťáka.

Felix a Oscar.”

Janson sebou škubl. Stále cítil pohmožděnou ruku ze rvačky v Regent’s Parku.

“Je ti něco, kámo?” Cooper se na něj starostlivě zadíval.

“Nic, nic,” odpověděl Janson. “Ale tentokrát si moji přátelskou návštěvu necháme pro sebe. Comprende?”

” Comprendo mio maximo,” odvětil Barry svou typickou hantýrkou. Byl to jakýsi mišmaš španělštiny, italštiny a školní latiny se slovesnými způsoby, vidy a časy Cooperovy nesmyslné výroby. V některých ohledech se hodně změnil, v jiných se však zdál být naprosto stejný.

“Co bys říkal menší procházce?” nadhodil agent.

“Paráda,” odvětil majitel obytného člunu.

Pouliční lampy jasně zářily a držely v šachu noční oblohu. Janson s Cooperem kráčeli Zlatým obloukem kanálu Herengracht. Před třemi stovkami let, za zlaté amsterdamské éry, to bývala oblíbená adresa zámožných loďařů a obchodníků. Většina nádherných sídel nyní patřila bankám, muzeím, vydavatelstvím či konzulátům. Ve světle výbojek se domy ze sedmnáctého století třpytily zvláštním kouzlem.

Na povrch vystupovaly jejich rozdíly. Na jednom z domů byl patrný francouzský vliv, jeho pískovcovou fasádu zdobily akantové listy a spirály. Další dva působily spíš střízlivě: tmavé cihly a jednoduchý štít. Všude kolem zaoblené římsy, modilliony, křížové kytky, ozdobné nosníky a kulatá okénka. Skrytý pozorovatel mohl využít bezpočtu zákoutí a výklenků. Dokonce i vyčnívající kolejnice výtahů pevně vsazené do střešních trámů v noci dostávaly hrozivé vzezření.

“Takže ty tudy chodíš den co den,” řekl Janson.

“To si piš, kámo,” odtušil Cooper. “To je moje živobytí. Kreslím, co mám před očima. Teda skoro.

Momentky z ulice nebo třeba nějakou vilu. Anebo kostely.

Turisti je doslova žerou.”

“Mohl bych si u tebe objednat obrázek?”

Cooper se zatvářil dojatě. “Vážně?”

“Na Prinsengrachtu stojí jedna vilka, na rohu Leidsestraat. Víš, jakou myslím?”

“Máš vkus, kámo. je to nádhera.”

Budova vlastně vznikla ze tří domů, ale díky nové fasádě působila jako jeden celek. Její římský štít podpíralo osm rýhovaných korintských sloupů. Do ulice vedlo sedm arkýřových oken. Pruhy červeného zdiva se střídaly s opracovaným kamenem. Z každé cihly světového ústředí Nadace svobody dýchala historie.

“Mohl bys to pro mě udělat? Chci tam co nejvíc detailů.” Kolem prosvištěl cyklista. Vjel do jednosměrky a málem do nich vrazil. “Ježkovy voči. Já nikdy nevěděl, že tě zajímá moje práce. Vždycky ses tvářil spíš chladně. Myslel jsem, že to asi nebude tvoje gusto.”

“Co nejvíc detailů, Barry,” zdůraznil Janson. “A taky by mě zajímal pohled zezadu. Z Lange Leidsedwarsstraat by to snad šlo.”

“Otevřu nový pastelky,” řekl Cooper. “Jen kvůli tobě.”

Cyklisté a pouliční umělci: dva typy lidí, kteří v historickém centru Amsterdamu nebudí pražádnou pozornost. Cooper se mohl klidně usadit na chodníku přímo před domem, aniž by si ho někdo všímal. Dělal to tak už

desítky let. Ztrácel se v těch kulisách, protože do nich sám patřil.

Když se po hodině vrátili do hausbótu, Janson si prohlédl náčrtky. Příliš nadšení v něm nevyvolaly. Budova měla různé východy, ale na všechny bylo vidět. Dalo se také s úspěchem předpokládat, že po sídle Nadace svobody jsou rozmístěná důmyslná pohybová čidla. A jelikož zadní strana domu mířila do Lange Leidsedwarsstraat, ani tudy se nedalo nepozorovaně proniknout dovnitř.

Ochranu před vetřelci lze v zásadě zajistit dvěma způsoby. Známější metodou je využití odlehlého místa: hrad na kopci, případně podzemní sklepení. Druhou možností je pravý opak: budova přímo uprostřed města, kde je každý vetřelec jako pod mikroskopem. Nadace svobody nespoléhala na oddíl ozbrojenců, ale chytře využívala stovek kolemjdoucích starousedlíků i turistů jako stráží. Stála všem na očích, to byl základ jejího zabezpečení.

Janson byl naštvaný na sebe. Nemohl nic pořádného vymyslet. Uvažoval o řešeních, která se mu v minulosti osvědčila, ale neodpovídala dané situaci. Potřeboval to vzít z jiného konce.

V uších mu zazněly Demarestovy dávné rady: Nevíš, jak z toho ven? Musíš se na věci podívat jinak. Obrátit Neckerovu kostku naruby. Vidět dvě bílé labutě místo jedné černé. Kousek koláče místo koláče s chybějícím kouskem.

Nauč se vidět celek, hochu. Dá ti to svobodu.

Na chvíli zavřel oči. Musel uvažovat jako oni. Dobře věděli, že veřejné místo může znamenat ten nejúčinnější štít utajení. Musel vycházet ze stejné logiky. Očekávali pokoutné vniknutí a pojistili se před ním. Janson tedy nepřijde jako zloděj. Ne, půjde hlavním vchodem; a hezky nápadně. žádná rozvaha, nýbrž drzost.

Janson se zadíval na zmuchlané papíry na zemi vedle pastelek. “Máš noviny?”

Cooper odběhl za roh a vítězoslavně se vrátil s čerstvým výtiskem De Volksrant. Titulní strana byla umazaná od barev.

“Něco v angličtině?”

“Holandský noviny jsou v holandštině, kámo,”

zakrákoral omámeně. “V tom jsou na hovno.”

“Chápu,” odtušil Janson a prolétl titulky. Většinu jich pochopil, protože obsahovaly slova příbuzná anglickým a německým výrazům. Obrátil stránku a do oka mu padl malý článek.

“Tady,” řekl a poklepal na něj ukazovákem. “Mohl bys mi to přeložit?”

“Jasně, brácho.” Cooper na chvíli zvedl zrak a burcoval v sobě soustředění. “No, není to zrovna moje parketa.

Počkat, neříkals, že tvoje matka je Češka?”

“Byla. Už nežije.”

“Jéje, to jsem tomu dal. Upřímnou soustrast. Přišlo to náhle?”

“Bylo mi patnáct, Barry. Už jsem si zvykl.”

Cooper chvíli mlčel a rovnal si to v hlavě. “No paráda,”

prohodil. “Moje máti umřela před rokem. Ani jsem nemohl jít na pohřeb. To mě fakt dostalo. Na celnici by mi nasadili želízka, takže k čemu by to bylo? Ale vážně mě to dostalo.”

“Upřímnou soustrast,” pravil Janson.

Cooper začal lopotně překládat z holandštiny. Na pohled nešlo o nijak důležitou zprávu. Český ministr zahraničí, který se v Haagu setkal se členy vlády, mířil do Amsterdamu. Tam měl s vedoucími představiteli finančního života diskutovat o společných nizozemsko-českých podnicích. Další bezvýznamná návštěva člověka, který se snažil přilákat do své země zahraniční investory.

Nizozemsko je bohaté, Česká republika nikoli. Stejná cesta se mohla klidně uskutečnit i před sto, dvěma či třemi sty lety, a nejspíš se tak i stalo. Dalo se s úspěchem předpokládat, že potíže České republiky nevyřeší. Mohla však vyřešit jeden Jansonův problém.

“Jde se nakupovat,” zavelel Janson a vstal.

Coopera náhlá změna tématu nezaskočila. Konopný opar udělal z jeho světa velice nejisté místo. “Paráda,”

pronesl. “Dáme si něco na zub?”

“Ne, půjdeme do oděvů. Chci si koupit něco na sebe.

To nejlepší.”

“Aha,” vydechl Cooper zklamaně. “No, já tam nikdy nechodím, ale znám jeden krám, kde je vážně draho. Je to kousek odsud, na Nieuwezijds Voorburgwal.”

“Výborně,” řekl Janson. “Co kdybys šel se mnou?

Možná budu potřebovat překladatele.” Měl však jiný důvod.

Pokud by na něj někdo číhal, nečekal by, že bude mít doprovod.

“S radostí,” zašveholil Barry. “Ale když řekneš ,MasterCard’, budou ti rozumět.”

Budova nákupního střediska Magna Plaza vznikla o sto let dřív jako pošta, i když se svým zdobným kamenným zdivem, klenutými stropy, pilastry a ochozy vypadala pro tento účel příliš honosně. Teprve po přestavbě na chrám konzumu získaly její ornamenty jistý smysl. Hlavní chodbu lemovaly čtyři desítky obchodů. V luxusním pánském butiku si Janson vyzkoušel oblek velikosti 53 značky Ungaro. V přepočtu stál dva tisíce dolarů. Janson měl naštěstí pravidelnou postavu, na které i konfekční oděvy vypadaly jako střižené na míru.

Prodavač s napomádovanými vlasy se plavně přitočil k americkému zákazníkovi.

“Když dovolíte, padne vám skvěle, pane,” pravil. Byl úlisný a snaživý, zjevně vycítil kšeft. “I ta látka na vás vypadá nádherně. Je to krásný oblek. Velice elegantní, ale vkusný.” Mluvil anglicky jen se špetkou přízvuku, jako spousta Holanďanů.

Janson se obrátil na Coopera. Jeho krvavé rozostřené oči naznačovaly, že se stále ještě nevynořil z duševní mlhy.

“Povídá, že ti to prej sekne,” řekl Cooper.

“Když se mluví anglicky, Barry, tak překládat nemusíš,” poradil mu Janson a otočil se k prodavači.

“Předpokládám, že přijímáte hotovost. Jestli dokážete upravit manžety, tak ho beru. Jinak ne.”

“No, krejčího tady sice máme. Ale úpravy se obvykle dělají jinde. Mohl bych vám ho zítra ráno poslat po kurýrovi…”

“Tak to je mi líto,” ucedil Janson a obrátil se k odchodu.

“Moment,” vyhrkl prodavač, když viděl, že se mu vidina báječného obchodu rozplývá. “Snad by se to dalo nějak udělat. Jen mi dovolte promluvit s krejčím a dejte nám deset minut. Zařídím to, i kdybych musel skočit s oblekem naproti. Jak to říkáte u vás ve Státech? Zákazník má vždycky pravdu.”

“Tohle Američan rád slyší, ‘ pravil Janson.

“Však my to o vás dobře víme,” odvětil prodejce opatrně.

WASHINGTON, D. C.

Hromotluk s kaštanovou vázankou mávl na taxi na rohu Osmnácté a M Street, poblíž restaurace s neonovou reklamou na osvěžující nápoj. Taxikář měl na hlavě turban a poslouchal rádio. Jeho novým pasažérem byl dobře oblečený muž, trochu široký v pase a kolem boků. Vleže dokázal vzepřít sto padesát kilo, ale měl rád i svoje pivo a hovězí a neviděl důvod, proč měnit zvyky. Na jeho práci nebyly stížnosti a nemusel si přivydělávat jako manekýn z katalogu.

“Zavezte mě do Cleveland Parku,” poručil si.

“Čtyřicátá třetí Macomb Street.”

Sikh za volantem zopakoval adresu, naškrábal si ji do bloku a šlápl na plyn. Z cíle jejich cesty se vyklubal zavřený supermarket, pobitý prkny a opuštěný.

“Víte jistě, že je to tady?” otázal se řidič.

“Jo,” zněla odpověď. “Nezajel byste za barák? Musím si něco vyzvednout.”

“Jistě, pane.” Taxík pozvolna objel nízkou budovu z cihel a skla. Cestujícímu se rozbušilo srdce. Musel to udělat nenápadně. Ten úkol mohl splnit kdokoliv. Ale on nejlíp věděl, jak na něj.

“No výborně,” řekl a předklonil se. Bleskovým pohybem přehodil řidiči kolem hlavy škrtidlo a pevně přitáhl. Ind slabě zachrčel, vytřeštil oči a vyplázl jazyk.

Pasažér věděl, že brzy upadne do bezvědomí, ale to nestačilo. Ještě deset vteřin maximálního tlaku a dojde k zástavě dechu.

Nakonec vrátil škrtidlo s dřevěnými držadly do náprsní kapsy a vytáhl bezvládné tělo z vozu. Otevřel kufr a nacpal šoféra k rezervní pneumatice, startovacím kabelům a překvapivému množství dek. Bylo důležité ho dostat od volantu co nejrychleji. Zkušenost ho naučila, že náhlou smrt někdy provází povolení svěračů. Nechtělo se mu čistit ušpiněné sedadlo.

Hluboko v náprsní kapse mu zavrněl komunikátor RIM

Blackberry. Upřesnění polohy objektu.

Podíval se na hodinky. Moc času už mu nezbývalo. Ale rozhodně víc než jeho oběti.

Hlas ve sluchátku mu sdělil přesné souřadnice hledané osoby. Cestou k Dupont Circle dostával novopečený řidič taxíku další upřesnění. Načasování bylo pro úspěch akce zcela zásadní.

Před obchodním domem nepanoval zvlášť velký ruch.

Sledovaná žena na sobě měla tmavomodrý kabátek, kolem krku volný šátek ze zlatého hedvábí a v ruce nákupní tašku s emblémem luxusního obchodu.

Nezajímalo ho nic než postava s černou pletí. Byla čím dál větší. Vytočil motor taxíku do vysokých obrátek a prudce strhl volant doprava.

Vůz se vřítil na chodník. Zazněly nevěřícné výkřiky, jež splynuly téměř v chorál.

Vyděšená tvář ženy se blížila jako milenka, která si jde pro polibek. Opět ten podivně intimní okamžik. Přední nárazník ji nabral v bezmála osmdesátikilometrové rychlosti. Její trup narazil do kapoty. Teprve když řidič zabrzdil, oběť odlétla dopředu, proplachtila vzduchem a dopadla na vozovku frekventované křižovatky. Dílo zkázy dokonala dodávka dodge, která zanechala na zuboženém těle stopy pneumatik. Skřípění brzd už nepomohlo.

Taxík našli ještě téhož dne v jedné zapadlé uličce v jihozápadním Washingtonu. Obvykle se v ní povalovaly hnědozelené střepy pivních lahví, čiré nádobky od cracku a umělohmotné injekční stříkačky. Místní mládež naložila s autem jako s každým jiným nalezeným předmětem. Než ho úřady zajistily, zmizely poklice kol, registrační značka i rádio. Jen tělo v kufru zůstalo netknuté.

19

Na malém domku vedle kanálu nebylo celkem nic zvláštního. Snad jen strategická poloha přímo naproti centrále Nadace svobody. Ratko Pavič si přísným okem měřil interiér. Ve vzduchu visela slabá, avšak vtíravá vůně z kuchyně, že by hrachová polévka? Nepochybně pocházela ještě z předchozího večera, přesto vším prostupovala. S

odporem pokrčil nos. Nic podobného se tady už vařit nebude. Vybavil si dvě mrtvoly natažené ve vaně v prvním patře, jejichž krev stékala do výlevky. Neměl žádné výčitky svědomí. Ti dva postarší manželé hlídali dům majitelům, kteří odjeli na dovolenou na Korfu. Jen by překáželi. Jistě to byli věrní služebníci, ale musel je odstranit. Vedl ho k tomu dobrý důvod: z malého čtvercového okna v potemnělém pokoji se Ratku Pavičovi naskýtal výborný výhled na protější vilu. Zvukový doprovod obstarávaly dva parabolické mikrofony umístěné v její vstupní části, které poměrně čistě přenášely zajímavé rozhovory.

Přesto to bylo úmorné dopoledne. Úředníci a zaměstnanci se dostavili mezi půl devátou a půl desátou.

Objednané návštěvy chodily na plánované schůzky: významného představitele nizozemského ministerstva zahraničních věcí následoval zástupce holandského ministra školství, kultury a vědy. Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky vystřídal vrchní ředitel odboru pro udržitelný rozvoj a pak jiný důležitý byrokrat z ekonomické komise pro Evropu. Ratkovi kolegové měli na mušce jiné části protější budovy. Jeden z nich, Šimič, číhal na střeše tři patra nad Pavičem. Nikdo nezaznamenal nejmenší stopu po Paulu Jansonovi. žádný div. Vniknutí za denního světla nemělo valnou logiku, i když se o agentovi vědělo, že dělá nečekané věci právě proto, že je nikdo nečeká.

Tato ubíjející práce vyžadovala naprosté utajení, ale právě taková Ratkovi vyhovovala nejvíc. Aspoň od té doby, co dostal cejch: zubatou lesklou jizvu od pravého oka až k bradě. Když ho něco rozrušilo, rudě se rozzářila. S tím na veřejnost nemohl. Dostal cejch. Věděl to už ve chvíli, kdy po něm útočník sekl nožem na oškrabování rybích šupin.

Ještě větší trest než palčivá bolest rozpárané kůže pro něj znamenalo vědomí, že už nikdy nebude moci pracovat jako tajný agent v terénu. Jako střelec byl samozřejmě neviditelný stejně jako jeho puška Vaime s tlumičem, neustále připravená k použití. Jak hodiny plynuly, začínal si dělat starosti, jestli ten okamžik vůbec přijde.

Pro rozptýlení tu a tam zaostřil na drobnou rusovlasou recepční. Pozoroval, jak se jí vlní boky, a vždy znovu ucítil teplo v podbřišku i rozkroku. Jak rád by jí něco dal.

Vzpomněl si na bosenské ženy, s nimiž si s ostatními vojáky před několika lety užíval, vybavil si tváře zkřivené nenávistí, která mu silně připomínala sexuální extázi. Chtělo to jen trochu fantazie. Zajížděl do nich a cítil vzrušení z jejich dokonalé bezbrannosti. Byl to zážitek, jaký v životě se ženou nepoznal. Co na tom, že mu páchlo z úst a dlouho se nemyl. Ty ženské nemohly nic dělat. Věděly, že mu musí podržet, otrocky se podvolit, jinak uvidí umírat své rodiče, muže i děti kulkou do hlavy, než přijdou na řadu samy.

Jemně vyladil dalekohled. Představil si tu zrzku přivázanou k posteli. Měla vytřeštěné oči a do její bledé hebké pleti nemilosrdně narážela jeho srbská kůže…

Malou kolonu tří černých mercedesů, jež vznešeně projížděla po Leidsestraat a zastavila u sídla Nadace svobody, viděl Ratko i bez dalekohledu. Uniformovaný řidič obešel kufr velké limuzíny a otevřel dveře. Vystoupil z nich člověk v tmavém obleku s rohovinovými brýlemi a plstěným kloboukem. Chvíli postával vedle auta a obdivoval majestátní krásu jihozápadní části Prinsengrachtu. Muž v uniformě, pravděpodobně ministrův pobočník, stiskl zvonek vedle vchodu s vyřezávanými reliéfy. Deset vteřin nato se dveře otevřely.

“Madam, ministr zahraničí České republiky,” oznámil voják ženě ve dveřích. “Jan Kubelík.” Hlasy snímané dvěma mikrofony zněly plechově, ale vcelku jasně.

Šéf diplomacie cosi prohodil ke svému asistentovi a mávl rukou, že může odjet. Muž v uniformě se otočil a zamířil zpátky k limuzíně.

“Jako byste mě ani nečekali,” řekl muž v elegantním tmavomodrém obleku recepční.

Dívka rozšířila oči. “Ale kdepak, pane ministře. Máme velkou radost, že jste přijel.”

Ratko se pousmál. Vzpomněl si na menší paniku, která vypukla mezi pomocným personálem Nadace, když půl hodiny předtím přišel telefonát, že nedávno jmenovaný český ministr zahraničí míří na schůzku s výkonným ředitelem. Řada nervózních poskoků si porovnávala poznámky, protože setkání nebylo v programu. Nikdo nechtěl připustit, že udělal chybu v plánování, a přesto se jí někdo dopustit musel. Dalekohledem Schmidt & Bender viděl Ratko zděšení drobné rusovlásky. Jsou to dva týdny, co jsi naplánovala na stejnou dobu švédského ministra zahraničí a toho chlapa z odzbrojovacího programu OSN, vmetla recepční jedné obzvlášť tupé sekretářce. Dívka se ohradila, že to nebyla její chyba, ale mírně přitom zaváhala, což se rovnalo přiznání. Jiná sekretářka se jí zastala s tím, že k nedopatření nejspíš došlo na české straně. To se ovšem nesmělo říkat nahlas, znamenalo by to hrubé porušení protokolu.

Ratko sledoval, jak zrzavá recepční uvedla ministra do přepychového předpokoje. Obraz i zvuk se ztratily. Srb zapnul elektronický světelný zesilovač na dalekohledu a přepojil mikrofon do digitálního režimu, který výrazně vylepšoval signál z mikrofonů a současně tlumil ruchy na pozadí.

“Pan ředitel je za chvíli u vás,” uslyšel Srb dívku, když

zvukový kanál opět naskočil.

“Jste velice laskava,” zahlaholil český diplomat a sundal si klobouk. “Máte to tady moc hezké. Mohl bych se trochu porozhlédnout?”

“Bude nám ctí, pane,” odvětila jako automat.

Hloupý potentát. Určitě hledá nápady, jak si zařídit vlastní byt. Vrátí se do svého šedivého paláce v Praze a poví přátelům o luxusním vybavení amsterdamského doupěte Petera Novaka.

Když Ratko sloužil v jugoslávské armádě, zažil cvičení Varšavské smlouvy s českými vojáky. Bylo to dávno předtím, než se šest jugoslávských republik osamostatnilo a začalo mezi sebou bojovat. Vždycky mu připadalo, že si Češi o sobě moc myslí. Podle něj k tomu neměli důvod.

Náhle mu padl do oka muž, který velice pomalu procházel před domem: Měl by Janson takovou odvahu?

Přicházející člověk byl zřejmě turista a stál u nízkého zábradlí vedle kanálu. Zvolna vytáhl mapu.

Ratko na něj namířil dalekohledem. Neměl ideální úhel, neušla mu však nápadně útlá postava a krátké vlasy sledované osoby. Uviděl, jak se mýlil. I kdyby se Janson přestrojil sebelíp, nemohl by se vydávat za dívku kolem dvaceti.

Srb znovu ucítil, jak se mu podbřiškem rozlévá teplo.

Janson těkal očima po nádherně zařízené hale. Stěny zdobily malby holandských mistrů v pozlacených rámech, rozvěšené s úzkostlivým důrazem na symetrii. Krb měl římsu z modře žilkovaného mramoru, s nímž si dal kameník spoustu práce. Celý interiér dokonale zapadal do představy sídla nizozemské smetánky. Daleko od všetečných očí veřejnosti šly ideály nordické střídmosti stranou…

Zatím všechno klape, pomyslel si Janson. Cooper se až

neuvěřitelně vymydlil a vzal si na sebe tu hloupou uniformu, ale naštěstí nesklouzával do parodie. Jeho pohyby byly rázné a úřední, výraz prodchnutý servilní okázalostí. Zkrátka dokonalý asistent velice důležitého činitele. Janson se spoléhal na to, že nikdo nebude mít ponětí, jak vypadá český ministr zahraničí. V úřadu byl teprve dva týdny a jeho země nezaujímala čelní místa na seznamu problémů, které si Nadace vytipovala.

Nejlepší převlek je žádný převlek. Stačilo trochu tužidla do vlasů, brýle ve stylu východní Evropy, běžný diplomatický oblek… a chování, v němž se mísila dobrota s pánovitostí. Jansonovi samozřejmě přišlo vhod, že měl matku Češku. Podařilo se mu tak svou angličtinu zabarvit věrným českým přízvukem. Od českého diplomata se v zemi typu Nizozemska čekalo, že bude mluvit anglicky.

Janson pohlédl na rusovlasou recepční nad svými kulatými brýlemi z rohoviny. “A Peter Novak? Je tady taktéž?”

Drobná žena se zasněně pousmála. “Ne, ne, pane.

Většinu času je na cestách, létá z místa na místo. Někdy ho nevidíme i několik týdnů v kuse.”

Když Janson dorazil, nevěděl, jestli Nadace nebude potažená černým suknem. Ale platilo to, co mu řekl Agger: Zjevně neměli ponětí, že se jejich uctívanému zakladateli něco stalo. “Hmm!” pravil Janson. “Má v rukou celý svět, že?”

“Dalo by se to tak říct, pane. Ale je tady jeho žena.

Susanna Novaková. Pomáhá s rozvojovým programem nevládních organizací.”

Agent přikývl. Novak nedůtklivě střežil soukromí své rodiny. Zřejmě se bál únosu. On sám se vystoupením na veřejnosti vyhnout nemohl, bez nich by jeho práce nevedla k úspěchu. Neochotně proto souhlasil se zájmem médií. Ale nehrál si na hollywoodskou hvězdu a jeho rodina byla tabu, to si od začátku vymínil. Sdělovací prostředky na jeho požadavek víceméně přistoupily. Umístění hlavního sídla nadace do Amsterdamu to usnadňovalo. Zdejší měšťanské ohledy zaručovaly dokonalou ochranu soukromí tohoto velkého muže.

Ukrytý všem na očích.

“A copak je tady?” Ukázal na dveře vlevo od hlavní chodby. “Kancelář Petera Novaka,” odvětila dívka. “Kdyby tady pan Novak byl, jistě by vás tam přijal, nedal by jinak.”

Otevřela dveře a ukázala na plátno na protější stěně. “Ten obraz je od van Dycka. Úžasná práce, co říkáte?” Byl to portrét šlechtice ze sedmnáctého století vyvedený v tlumených odstínech hnědé a modré, přesto podivuhodně živý.

Janson rozsvítil a vykročil k plátnu. Zadíval se zblízka.

“Nádhera,” vydechl. “Víte, je to jeden z mých nejoblíbenějších malířů. Jistě, i Česká republika se má čím pochlubit. Ale mezi námi, nic takového v Praze nemáme.”

Sáhl do kapsy, nahmatal postranní tlačítka mobilního telefonu Ericsson a zvolil jedno z čísel, které si předem naprogramoval. Bylo to číslo na přímou linku recepce.

“Omluvíte mě?” řekla zrzka, když uslyšela zvonění.

“Ale ovšem,” ujistil ji. Když se chvatně odebrala k telefonu, prohlédl si papíry úhledně vyrovnané na Novakově stole a skříňce. Byly to dopisy od řady bohulibých institucí s výrazným zastoupením nizozemských ministerstev. Jeden z nich však vyvolal v agentovi mlhavou vzpomínku, jako loď, která se utápí v mořském oparu. Nešlo o krátké neškodné sdělení, ale o hlavičku nad ním. UNITECH s. r. o.

Název té firmy mu něco říkal. Ale komu vlastně? Paulu Jansonovi, poradci pro podnikovou bezpečnost? Nebo Paulu Jansonovi, bývalému agentovi Konzulárních operací?

“Pane ministře?” ženský hlas.

“Ano?” Janson zvedl oči a spatřil vysokou blondýnu, která se na něj usmívala.

“Já jsem žena Petera Novaka. Ráda bych vás tady jeho jménem přivítala. Náš pan ředitel je pořád na schůzce s nizozemským velvyslancem u Organizace spojených národů. Už to nebude dlouho trvat.” Mluvila neutrálním americkým přízvukem.

Novakova manželka měla krásu Grace Kellyové. Byla svůdná a zároveň vznešená. Na rtech jí zářila provokativně lesklá rtěnka. Světle zelený kostým obepínal její křivky trochu těsněji, než bylo nezbytně nutné.

Smutek určitě nedržela. O manželově smrti nevěděla.

Ale jak to? Janson k ní vykročil a mírně se uklonil. Políbil by jí český diplomat ruku? Usoudil, že podání pravice postačí. Ale nemohl z ní odtrhnout oči. Cosi mu na ní přišlo povědomé. Znepokojivě povědomé. Tyrkysové oči, dlouhé elegantní prsty…

Nezahlédl ji nedávno? Namáhal mozek. Ale kde? V

Řecku? V Anglii? Neměl její prchavý obraz zasutý někde hluboko v podvědomí? Bylo to k zbláznění.

“Vy jste Američanka?” zeptal se.

Pokrčila rameny. “Jsem světoobčan,” pravila. “Jako Peter.”

“A jak se má pan manžel?” Při té otázce se mu trochu zadrhl hlas.

“Pořád stejně,” odvětila po chvilce. “Děkuji za optání, pane doktore.” Její pohled působil hravě, přísahal by, že hraničil až s koketováním. Asi to byl naučený způsob, jímž

jisté ženy vedou konverzaci s důležitými představiteli.

Janson přikývl. “Jak říkáme my Češi: ,Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř.’ Řekl bych, že v tom je jistá lidová moudrost.”

“Pojďte se mnou,” vybídla ho. “Vezmu vás nahoru do zasedací síně.”

První patro nepůsobilo tak honosným dojmem. Stropy byly tři metry vysoké, nikoli pět, a výzdoba mnohem méně nabubřelá. Zasedací síň měla výhled na kanál. Podvečerní slunce úkosem pronikalo barevnými tabulkami oken a vrhalo zlatavé rovnoběžníky na leštěný dlouhý stůl z týkového dřeva. Jansona uvítal muž lehce podprůměrného vzrůstu s úhledně sčesanými šedými vlasy.

“Doktor Tilsen,” představil se. “Moje funkce je výkonný ředitel pro Evropu. Trochu zavádějící, co myslíte?”

Zasmál se uhlazeným suchým smíchem. “Jde samozřejmě o náš evropský program, tak je to správně.”

“S doktorem Tilsenem budete v dobrých rukou,”

pravila Susanna Novaková. “V mnohem lepších než se mnou.” Nechala na hostovi, jestli pochopí její dvojsmyslnou poznámku.

Janson usedl naproti pobledlému úředníkovi. O čem se s ním bavit?

“Předpokládám, že víte, proč jsem s vámi chtěl navázat kontakt,” začal.

“Ehm; řekl bych, že ano,” odvětil doktor Tilsen. “V

průběhu let česká vláda některé naše snahy velice podporovala, a jiné zas méně. Chápeme, že naše cíle se vždycky neshodují se záměry každé jednotlivé vlády.”

“To jistě,” řekl Janson. “To jistě. Ale začal jsem si klást otázku, jestli se moji předchůdci občas neukvapili. Třeba by byl možný harmoničtější vztah.”

“Taková myšlenka by nás velice potěšila,” odtušil doktor Tilsen.

“Samozřejmě, pokud mi nastíníte tour d’horizon vašich projektů v naší zemi, můžeme vám poskytnout účinnější podporu. Jsem tady, abych poslouchal.”

“Milerád vyhovím. Budu tedy hovořit konkrétně,” řekl doktor Tilsen s opatrným pousmáním. Mluvení bylo jeho řemeslo a v příští půlhodině dělal to, co uměl nejlépe.

Popisoval Jansonovi řadu iniciativ, programů a projektů. Po několika minutách začala slova tvořit jakousi oponu, utkanou z nejasných pojmů a hesel ze slovníku profesionálních idealistů: nevládní organizace…, oživení demokratických institucí…, oddanost prosazování hodnot, orgánů a nástrojů otevřené společnosti… Zdlouhavý úředníkův výklad začal Jansona uspávat. Každou chvíli se přinutil k úsměvu a přikývnutí, ale duchem byl nepřítomný.

Nepatří manželka Petera Novaka ke spiklencům? Co když

manželovu smrt sama naplánovala? Ta představa se zdála nemyslitelná, ale jak jinak si vysvětlit její chování?

A co pan doktor Tilsen? Vypadal jako důležitý suchar bez fantazie, ale v zásadě slušný člověk. Mohl by mít prsty ve vraždě největšího hybatele pokroku, jakého tento křehký svět měl? Janson mu pozorně naslouchal. Sledoval drobné obroušené zuby zažloutlé od kávy, spokojený pohled, s nímž

byrokrat přerušoval svůj monolog, i souhlasné pokyvování při vlastních slovech. Tohle že má být tvář ďábla? Těžko.

Zaklepání na dveře. Drobná rusovláska z přízemí.

“Velice se omlouvám, pane doktore. Volají z kanceláře premiéra.”

“Ááá,” vyhrkl doktor Tilsen. “Omluvíte mě?”

“Ale ovšem,” odvětil Janson.

Když osaměl, prohlížel si poměrně skromné zařízení pokoje. Poté vykročil k oknu a podíval se na rušný kanál pod okny.

Po zádech mu přeběhl mráz, jako by zapadl do sněhu.

Ale proč? Něco mu nehrálo. Znovu instinktivně zareagoval na nějakou odchylku dřív, než ji stačil rozumově analyzovat nebo popsat.

Na jakou?

Ježíšikriste! Za zvonovitým štítem protějšího domu si všiml stínu. Na hustě položených břidlicových taškách se krčil jakýsi muž. Známá chyba: Slunce se pohybuje a stíny se objevují na místech, kde předtím nebyly, čímž prozrazují skrytého pozorovatele, nebo střelce. Kterého z nich? Odraz slunce od skla dalekohledu nedával jednoznačnou odpověď.

Janson se zaměřil na okapy a vikýře domu. Hledal další nesrovnalosti. Tamhle, část velkého okna byla umytá.

Někdo chtěl dobře vidět.

I protější výtah mu připadal nějaký podezřelý. Po chvíli si uvědomil proč. Na místě vrchní traverzy trčela hlaveň pušky.

Nebo má jen bujnou fantazii a děsí se stínů jako děcko, které ve sloupcích vlastní postýlky vidí spáry netvora?

Modřina na hlavě mu bolestně tepala. Co když se jen honí za přeludy?

Vtom se jedna ze skleněných tabulek rozlétla a zaznělo hlasité lupnutí, jak se kulka zaryla do parketové podlahy.

Vzápětí se roztříštilo další sklo. Sprška ostrých střepů skrápěla jednací stůl.

V omítce naproti oknu se objevily zubaté pukliny. Do vzduchu vylétla další tabulka a tentokrát se střela zakousla do zdi pár centimetrů nad jeho hlavou. Padl na zem a začal se převalovat ke dveřím.

Neslyšné výstřely nepochybně vycházely z pušky s tlumičem. Už si na to měl dávno zvyknout.

Náhle venku třeskl výstřel, který podivně kontrastoval s předchozí tichou palbou. Následovaly další zvuky. Kvílení pneumatik. Otevírání a zavírání dveří auta.

A odkudsi z vily výkřiky zděšení.

Šílenství! Začala další vlna nehlučné střelby.

Vzduchem svištěly smrtící projektily. Některé rozbíjely sklo, jiné nerušeně prolétly rozbitými tabulkami. Vrývaly se do zdí, stropu i podlahy. Odrážely se od mosazného lustru nepředvídatelnými směry.

Ve spánku mu tak bušilo, že málem nemohl ani zaostřit zrak. Mysli! Musel přemýšlet. Něco se změnilo. Jak rozumět tomu útoku, rozdílným zbraním i přístupu?

Útočily dvě skupiny. Navzájem nezávislé.

Určitě ho odhalila Novakova manželka. Najednou si tím byl naprosto jistý. Hned zkraje ho prohlédla a přistoupila na jeho hru. Proto ten šibalský výraz. Patřila k Nim.

Před palbou se mohl schovat jedině hluboko v domě, v jedné z vnitrních místností. Jenže nepřítel s tím jistě počítal, což znamenalo, že taková skrýš by byla naopak mimořádně nebezpečná. Zavolal Barrymu z mobilu.

Cooper byl nezvykle rozčilený. “Ježkovy voči, Paule!

Co se to sakra děje? Je to tady jako bitva o Midway.”

“Zaměřil jsi někoho?”

“To jako jestli je vidím? Občas je zahlídnu. Pár je jich ve vojenských hadrech. Vypadaj ostře. Tihle chlápkové určité neslyšeli, že ruce jsou na objímání.”

“Poslouchej, Barry, když jsme si objednávali limuzínu, výslovně jsme řekli, že chceme neprůstřelné sklo. Tam budeš v největším bezpečí. Ale připrav se. Až ti dám znamení, mrskni sebou.”

Janson se vrhl ke dveřím a seběhl po schodech do přízemí. Když dorazil k odpočívadlu, uviděl jednoho z členů ochranky, jak vytahuje pistoli z pouzdra a přistupuje k oknu.

Vzápětí zbraň zařinčela o podlahu.

Strážný prudce otevřel ústa. Těsně nad jeho levým obočím se objevilo červené kolečko. Z otvoru vystříkl tepající proud krve, který zalil vytřeštěné oko. Muž přitom nehnutě stál na místě. Pomalu začínal škubat nohama, jako by předváděl nějaký tanec smrti, pak poklesl v kolenou a svalil se na starodávný čínský koberec. Janson k němu přiskočil a vytrhl mu zbraň z ruky.

“Pane ministře,” vykřikla zrzavá recepční. “Všichni jsme dostali příkaz odejít do zadního traktu. Nedokážu vysvětlit, co se děje, ale…” Vtom se zarazila. Při pohledu na vysokého státního činitele, jenž s pistolí v ruce válel sudy po zemi jako profesionální voják, dočista zkoprněla.

Dostal se přes chodbu k hlavním dveřím. Převalování bylo rychlejší než plížení a právě o rychlost šlo především.

“Hoďte mi klobouk.”

“Co?”

“Hoďte mi klobouk, sakra,” zařval Janson. Už tišeji dodal: “Najdete ho asi metr od vaší levé ruky. Hoďte mi ho.”

Vyděšená recepční ho uposlechla jako nebezpečného šílence a prchla dozadu.

Drobný čtvereček ve dvoukřídlém okně byl čistší než

zbytek skla. Právě tam číhal střelec.

Musel využít tlusté dřevěné dveře jako pohyblivý štít.

Vyskočil, vzal za kliku a pootevřel na škvíru.

Následovaly dvě tupé rány. Kulky se zakously do silného dřeva. Kdyby vyšel ven, zasáhly by ho.

Otevřel dveře na půl metru. Doufal, že na dobře mířenou ránu to stačí. Při troše štěstí by mohl ten lesklý čtverec čistého skla zasáhnout dokonce i ruční zbraní.

Jeho sokové měli dalekohledy. On nikoli. Ale i teleskop má jistá omezení. Čím větší přiblížení, tím menší zorné pole. A když cíl změní polohu, přemístění dalekohledu trvá možná deset nebo dvacet vteřin.

Odplazil se k místu, kde ležel zavražděný strážný.

Světlemodrý koberec tmavl jeho krví. Janson odtáhl tělo ke vstupní hale. Věděl, že ho bude chránit metr silná cihlová zeď pod oknem. Vytáhl kapesník a spěšně setřel mrtvole krev z tváře. Navlékl jí svoje sako a narazil plstěný klobouk.

Pevně sevřel vlasy na týlu a přesně natočil lebku. Pak hbitě zatlačil mužovu hlavu ke škvíře ve dveřích a pootočil s ní.

Snažil se napodobit pohyby člověka, který ostražitě natahuje krk.

Střelec zahlédne hlavu jen z dálky a navíc z profilu.

Dvě odporná plivnutí potvrdila jeho nejhorší podezření. Lebka mrtvého pohltila velkorážné náboje ze dvou různých směrů.

Odstřelovací puška může znovu vystřelit nejdřív za vteřinu. Janson vyskočil na nohy. Dalekohledy střelců mířily na místo, kde se ukázala hlava strážného. Janson se objevil skoro o metr výš. Musel zamířit a téměř současně vystřelit.

Čas se táhl jako sirup.

Janson zahlédl malý blyštivý čtverec skla a nasměroval do něj dávku tří ran. Pálící pistole se mu vzpínala v ruce.

Věřil, že aspoň poškodí střelcovo nádobíčko. Rozbitým sklem zaslechl hrdelní kletby. Nejspíš se trefil.

Jedno palebné postavení bylo možná ze hry. Ale kolik jich ještě zbývalo? Prohlížel si dvě rány na hlavě člena ochranky. Jeden projektil přilétl z výšky, zjevně z domu naproti. Druhý, vysoko na tváři, vypálil někdo z ostrého úhlu, zřejmě od sousedů vpravo.

Mohl říct Cooperovi, aby přijel s obrněnou limuzínou.

Ale i pár metrů nechráněné cesty k autu mohlo znamenat smrt. Minimálně jeden střelec měl na mušce hlavní vchod.

Janson mrštil bezvládným tělem přes sál a sledoval reakci.

Zbytek okna roztříštila hlasitá rána. Následovalo několik plivnutí, téměř neslyšných, avšak stejně nebezpečných. Kolik? Kolik zbraní míří na dům? Kolik odstřelovačů čeká na čistý zásah? Nejméně pět a možná mnohem víc.

Sídlo Petera Novaka se stalo terčem masivního útoku.

Vyvolal ho Jansonův příchod? To snad ne, ale nic už

pořádně nedávalo smysl.

Jistě věděl jen to, že musí rychle pryč, ale ne dveřmi.

Vyběhl do schodů. Další schodiště, o něco užší, ho přivedlo do druhého patra. Zastavil se před zavřenými dveřmi. Je na to čas? Musel to risknout, musel si ho udělat. Vzal za kliku.

Zamčeno. Vykopl dveře a ocitl se v soukromé kanceláři.

Psací stůl. Skříňka nabitá kartonovými obaly mimořádně spolehlivé a drahé zásilkové služby Caslon Couriers. Vedle ní černá kovová kartotéka. Taktéž na zámek, ale s ním si Janson lehce poradil. Uvnitř našel řadu zpráv o nevládních organizacích a knihovnách ve Slovinsku a Rumunsku. A také korespondenci od Unitech s. r. o. s nezávadným obsahem, aspoň na první pohled. Unitech…

Něco mu to říkalo, ale neměl čas si lámat hlavu. Jeho jediným cílem bylo přežití a musel k němu upřít všechny myšlenky. Zdržel se tam půl minuty. Pak vyběhl po schodech až úplně nahoru a po prostém dřevěném žebříku pokračoval na půdu. Bylo tam dusno, ale kdesi pod trámy se nepochybně musel skrývat výlez do části střechy zakryté štíty. Byla to jeho jediná šance. O minutu později otvor našel a vyškrábal se na střechu. Byla strmější, než čekal.

Přitiskl se k nejbližšímu komínu jako k velkému stromu, jenž skýtá záštitu v džungli. Přelétl pohledem sousední střechy a hledal své katy.

Výstupem nahoru unikl z dosahu většiny palebných hnízd. Ale ne všech.

Na vysoké střeše úhlopříčně naproti rozeznával brunetu z Regent’s Parku. Tam ho z ohromné dálky jen těsně minula. Teď byla pouhých třicet metrů od něj. Nemohla se netrefit. Podivnou loutku, kterou udělal z mrtvého strážníka, také bezpečně zasáhla. Náboj, který přišel z ostrého úhlu, jistě patřil jí.

Otočil hlavu a ke svému zděšení uviděl, že na sousední střeše číhá další střelec, jen sto metrů nalevo.

Odstřelovač uslyšel škrábání Jansonových bot na břidlicové střeše a otáčel zbraň jeho směrem.

Brunetě kolegův pohyb neušel. Pozvedla dalekohled na úroveň střechy. Jansonův pohmožděný spánek znovu vzplanul. Bolest ho téměř ochromila.

Uvízl mezi dvěma ostrostřelci a sám měl jen ubohou pistolku. Viděl, jak žena mžourá do zaměřovače. Spatřil černou díru hlavně. Hleděl na vlastní smrt.

Tentokrát nemohla minout.

20

Tak dobrá, podívám se smrti do tváře, řekl si Janson.

Přinutil se soustředit na výraz střelkyně, která se ho chystala popravit.

Měla jaksi zmatený výraz. Pootočila pušku o pár stupňů doleva a vypálila.

Střelec v sousedství se prohnul a slétl ze střechy jako hadrová panenka.

Co se to sakra děje?

Okamžitě následovalo hlasité drnčení automatické zbraně. Nemířila na něj, ale na ni. Kus ozdobné římsy, za níž se skrývala, se odlomil v oblaku prachu.

Přispěchal mu někdo na pomoc? Přišel ho zachránit před popravčí z Regent’s Parku?

Snažil se rozluštit složitou hádanku. Útočily dvě skupiny, jak předpokládal. Jedna používala americkou výzbroj, určitě tým odstřelovačů z Konzulárních operací. A co ta druhá? Podivný soubor zbraní. Nepravidelné jednotky.

žoldáci. Soudě podle látky a zbraní Východoevropané.

Ale v čích službách?

Nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Pokud stará poučka platila i v tomto případě, nebyl sám. Ale skutečně platila?

Muž s ruským samopalem AKS-74 se rozkročil nad ochrannou zídkou a snažil se lépe zaměřit střelkyni.

“Hej,” houkl na něj Janson.

Zabiják s hrubými rysy, očima blízko u sebe a dvoudenním strništěm se na Jansona usmál a otočil se k němu.

Se střílející zbraní.

Nelítostná salva skrápěla střechu. Janson se převalil a začal sjíždět po šikmé ploše. Kolem ucha mu prosvištěl úlomek kamene. Vylétl z místa, kde byl Janson před pár sekundami. Další ustřelená část zdiva ho škrábla do čela.

Dlaně ho pálily, jak se snažil zpomalit klesání po drsných břidličných taškách. Nakonec sebou praštil o sloupkové zábradlí. Náraz byl drtivý a bolestivý, ale jinou možnost neměl, pokud nechtěl skočit z vysoké střechy rovnou na dlažbu.

Uslyšel výkřiky. Ze dvou stran. jeho omráčený mozek se snažil zpracovat zvuky, které se pohybovaly a odrážely, až konečně utichly.

Co se stalo? Ta ženská ho měla v hledáčku. Měla ho!

Proč nezmáčkla spoušť?

A ta druhá skupina, co byli zač? Angus Fielding se zmínil o mocných nepřátelích, které si Novak nadělal mezi zkorumpovanými oligarchy východní Evropy. Byla to soukromá armáda?

Všechno tomu nasvědčovalo.

Šli po něm. Ale měli na mušce i tým Konzulárních operací. Jak to?

Tlačil ho čas. Zasunul pistoli mezi umělecky opracované sloupky pískovcové balustrády a vypálil dvě rychlé rány. Muž s AKS-74 zavrávoral a podivně zachrčel.

Jedna ze střel mu roztrhla krk, z nějž vystříkl proud tepenné krve. Svalil se na střechu i se samopalem pevně připásaným nylonovým řemenem.

Ta zbraň mohla Jansona zachránit, pokud by se k ní dostal. Stoupl si na zábradlí a přeskočil úzkou mezeru mezi domy. Měl jediný cíl: AKS-74, primitivní, hlučný a silný samopal. Dopadl dost nešikovně, z levého kotníku mu vystřelila prudká bolest. Pár centimetrů od hlavy mu prolétla kulka. Přilehl na střešní tašky, necelý metr od muže, kterého před chvílí zastřelil. Zavanul k němu povědomý pach krve.

Natáhl ruku a kapesním nožem chvatně odřízl samopal z nylonového popruhu. Napjal krk a snažil se zorientovat.

Dobře věděl, že rovinná geometrie střech je zrádná.

Špičky se napohled rýsují v pravých úhlech, ale zdání klame. Zídky vypadají rovnoběžně, skutečnost je však jiná.

Ani okapy nejsou úplně rovné. Římsy a balustrády, v běhu staletí znovu a znovu přestavované, si nepatrně “sedají”.

Lidská mysl takové nepravidelnosti většinou nezaznamená.

Avšak při střelbě mohou sebemenší odchylky sehrát obrovskou roli. Na přesnost úhlů se nedá spoléhat. Intuice musí ustoupit neúprosným údajům zaměřovače a dalekohledu.

Prošátral dlaněmi mrtvolu a vytáhl malé zařízení se dvěma zrcátky spojenými s teleskopickým prutem připomínajícím anténu tranzistorového rádia. Standardní výzbroj pro boj ve městě. Janson opatrně nastavil sklíčka a vytáhl prut nad okraj římsy. Chtěl se podívat, jaké na něj číhají hrozby, aniž by se vystavil nepřátelské palbě.

Zbraň v Jansonově ruce nebyla z nejpřesnějších, do laseru měla skutečně daleko.

Naskytl se mu nepříliš povzbudivý pohled. Bruneta stále držela pozici. Chránily ho před ní okapy, hřebeny a štíty střech, ale při její ostražitosti se nemohl nepozorovaně přemístit.

Do komína bouchla kulka a odštípla kousek staleté cihly. Janson natočil miniaturní periskop ve snaze odhalit původce. Na střeše opodál stál jeho bývalý kolega z Konzulárních operací s odstřelovací puškou M40 opřenou o rameno. Poznával jeho široký nos a modré oči: Stephen Holmes, specialista ze staré školy.

Janson se dal opatrně do pohybu. Sunul se vzhůru po břidlicové střeše, před střelkyní ho naštěstí chránil vyčnívající cihlový štít. Další krok musel provést dokonale, jinak by byl po smrti. Přitiskl hlavu k taškám a položil ústí hlavně AKS-74 na hřeben střechy. Spoléhal na paměť, na prchavý obrázek v periskopu, a vystřelil dávku ve směru dlouhé Holmesovy pušky. Řinčení kulek o zbraň z tvrdé syntetické pryskyřice mu napovědělo, že uspěl.

Zvedl hlavu nad střechu a znovu vypálil. Tentokrát už

zamířil lépe. Střely s ocelovou špičkou se zaryly do hlavně Holmesovy “em čtyřicítky”, až z ní létaly zelenočerné kusy.

Někdejší kolega byl nyní bezbranný. Podíval se Jansonovi do očí. Měl odevzdaný a unavený výraz člověka, který ví, že zemře. Janson znechuceně zavrtěl hlavou.

Holmes nebyl jeho nepřítel, i když si to myslel. Otočil se a podíval se do otvoru ve složitém půlkruhovém štítu. Zahlédl brunetu naproti. Zneškodní ho dobře mířenou střelou?

Viděla, co se stalo. Věděla, že její kolega je ze hry a že bude muset převzít zodpovědnost za větší prostor. Počká, až Janson vyjde ze skrýše za štítem? Průhled byl příliš úzký a hluboký, což znemožňovalo účinný výstřel z úhlopříčně vyvýšené pozice. žena si bude muset počkat. Čas je nejlepší přítel střelce, i nebezpečný sok.

Přimhouřil oči a zaostřil na její tvář. Už nezaujímala pevný střelecký postoj, ale zaskočeně zírala na svého kolegu. V příští chvíli se za ní cosi mihlo a pak se to stalo: dveře na střechu se rozlétly a za drobnou brunetou se náhle zjevil mohutný muž. Něčím ji udeřil do hlavy, čím, to nerozeznal. Možná pažbou dlouhé zbraně. Hnědovlasá žena bezvládně poklesla. Očividně omdlela. Obr jí vytrhl odstřelovací pušku a vypálil tři rány doprava. Přiškrcený výkřik ze sousední střechy napovídal, že nejméně jedna zasáhla cíl: Stephena Holmese.

Janson se jen letmo podíval a zvedl se mu žaludek.

Neobyčejně přesné střely utrhly Holmesovi bradu. Ze zubožené spodní části obličeje mu crčela krev na uniformu.

Vyrazil ze sebe poslední záchvěv dechu. Znělo to jako hlasité zachroptění, cosi mezi kašlem a zoufalým výkřikem.

Holmes se zřítil ze své střílny, slétl po strmé střeše a tvrdě zastavil o ozdobnou zídku. Jeho mrtvé hnědé oči civěly na Jansona.

Bylo jasné, že obr není žádný jeho zachránce. Vypálil na něj dlouhou dávku, takže se mohutný chlap musel aspoň na chvíli přikrčit. Pak rychle sešplhal po stěně vily do bezpečí. Kamenných ozdob přitom využíval jako úchytů. Co nejtišeji seskočil na dlažbu stinné uličky. Schoval se za dvě kovové popelnice a sledoval dění.

Na svoji postavu byl hromotluk úžasně hbitý. Vyběhl ze vstupních dveří s bezvládnou brunetou přes rameno. Po tváři se mu táhla škaredá vystouplá jizva, nechutné memento jeho násilnické minulosti. Měl modrá prasečí očka, jimž nic neušlo.

Ulicí přiběhl druhý muž v podobném úboru. Janson zaslechl, jak se spolu domlouvají. Ten jazyk mu zněl cize –

ale ne úplně. Napínal uši a zachytil značnou část konverzace. Mluvili slovansky. Srbochorvatština! Vzdálený příbuzný češtiny, jemuž při soustředěném poslechu dokázal částečně porozumět.

Zastavilo u nich malé auto s hlučným motorem.

Následovala další úsečná výměna názorů a oba muži skočili na zadní sedadlo. V dáli zaječely policejní sirény.

Zaveleli k ústupu, protože se blížily bezpečnostní orgány. I další střelci nastoupili do terénního auta a odjeli.

Potlučený a zakrvácený Janson klopýtal do boční uličky, kde za volantem limuzíny čekal Barry Cooper, zpocený a vykulený. “Potřebuješ do nemocnice,” vyhrkl otřeseně.

Janson zavřel oči a chvíli nic neříkal. Usilovně se soustředil na slova, jež před chvíli zaslechl. Korte Prinsengracht…

Centraal

Station…

Westerdok…

Oosterdok…

“Zavez mě na hlavní nádraží,” poručil si.

“Pověsí se na nás půlka poldů v Amsterdamu.” Začalo drobně mrholit, a tak Cooper zapnul stěrače.

“Jeď!”

Cooper přikývl a vyrazil na sever po Prinsengrachtu.

Kola zakvílela na kluzké dlažbě. Když dojeli k mostu přes Brouwersgracht, bylo zjevné, že je žádní policisté nepronásledují. Ale to neznamenalo, že po nich nikdo nešel.

“Bojovníci ze Srbska,” zamumlal Janson. “Dneska většinou žoldáci. Ale kdo je platí?”

“žoldáci ze Srbska? Ty mi dáváš, chlape. Tohle jsem jako neslyšel, jo?”

Korte Prinsengracht a Westerdok, kde jsou hlavně opuštěná skladiště, odděluje umělý ostrov, na němž stojí hlavní nádraží. Jenže tam obr a jeho kamarádi namířeno neměli. Jejich cílem byla spíš velikánská dílna jižně od nádraží, zastrčená a nenápadná. V noci se v ní scházeli narkomani a šlehali si heroin. Přes den tam však většinou nikdo nepáchl.

“Pořád rovně!” houkl Janson a zbystřil.

“Já myslel, žes říkal Centraal Station…”

“Pět set metrů napravo je dílna údržby. Je z ní výhled na přístaviště Oosterdoku. Dupni na to.”

Limuzína prosvištěla kolem parkoviště nádraží a poskakovala po rozbité vozovce kolem zpustlých dvorů, kde před lety panoval čilý ruch. Většina obchodních přístavů se však přesunula na sever Amsterdamu. Zbyly jen přízraky z cihel, betonu a vlnitého plechu.

Náhle se před nimi zjevila železná brána. Cooper zastavil a Janson vystoupil. Plot byl starý’, články rezavé.

Ale zámek s koulí, vsazený do velkého kovového obdélníku, zářil novotou.

Z dálky zaslechli výkřiky.

Janson horečně vytáhl z kapsy drobný paklíč a pustil se do díla. Vsunul hrot do klíčové dírky, prudce vrazil nástroj do zámku a plynule s ním zakroutil. Rychlost hrála hlavní roli. Musel otočit šperhákem dřív, než pružina zámku přitiskne západku.

Pod prsty ucítil, že západka vyskočila. Podařilo se mu využít zlomku vteřiny, v němž se stavítka zámku uvolnila.

Měli volnou cestu dovnitř.

Mávl na Coopera a pokynul mu, aby zaparkoval asi o sto metrů dál, za prázdným zrezivělým vagonem.

Sám přeběhl k obřímu ocelovému hangáru a podél jeho stěny se rychle posunoval ke zdroji výkřiků.

Když nakonec uviděl do příšeří rozlehlé haly, krve by se v něm nedořezal.

žena z Konzulárních operací byla přivázaná k betonovému sloupu silným provazem, šaty surově servané z těla.

“Bereš to hopem,” zavrčela vzpurně, strach se jí však zakrýt nepodařilo.

Před ní se rýsoval obr s vystouplou lesklou jizvou.

Praštil ji, až hlava udeřila o beton. Vytáhl nůž a odřízl jí kalhotky.

“Nesahej na mě, ty prase!” vyjekla.

“Nebo co?” opáčil hromotluk drsným hlasem. Pak se zasmál a povolil si opasek.

“Na tvým místě bych Ratka nedráždil,” řekl jeho komplic s dlouhou útlou dýkou, která se i v šeru leskla. “Má radši živý holky, ale úplná nutnost to není.”

žena srdceryvně zavřeštěla. Čirá zvířecí hrůza? Janson vycítil cosi víc, že i v tak beznadějné situaci doufá, že by ji někdo mohl slyšet.

Veškeré zvuky však zanikaly ve větru a hluku vzdálených lodí. V přítmí skladiště šlo rozeznat blyštivý obrys silného auta, jímž muži přijeli. Chladnoucí motor kovově praskal.

Obr ji znovu udeřil a pak v tom rytmicky pokračoval.

O výslech mu nešlo. Janson si ke svému zděšení uvědomil, že je to součást sexuálního rituálu. Zabijákovy kalhoty ztěžka sklouzly na podlahu a v temnotě se vztyčil jeho úd.

Nejdřív zneuctít a pak zabít…

Janson ztuhl. Za sebou uslyšel hlas s jemným srbským akcentem. “Odhoď zbraň.”

Otočil se a stanul proti štíhlému chlapovi s orlím nosem, na němž seděly brýle se zlatou obrubou. Měl khaki kalhoty a bílou košili, obojí úhledně nažehlené. Stál velice blízko a ležérním pohybem mu přitlačil revolver k čelu.

Byla to léčka.

“Odhoď zbraň,” zopakoval muž.

Janson upustil pistoli na beton. Zbraň přitlačená do čela nepřipouštěla smlouvání. Vzduch prořízl další pronikavý výkřik, tentokrát rozechvělý, což znamenalo opravdovou hrůzu, nebo vztek.

Srb se zlatými brýlemi se pochmurně usmál. “Ta americká děvka zpívá. Ratko je rád zabíjí, ale ještě radši šuká. Křik ho vždycky rozpálí. Ale tebe žádná slast bohužel nečeká, jak zjistíš sám. Ratko už to brzy bude mít za sebou.

A ona taky. A ty taky, jestli budeš mít štěstí.”

“Proč? Proboha, proč?” hlesl Janson naléhavě.

“To je typicky americká otázka,” odvětil muž. Měl kultivovanější hlas než obr, ale stejně chladnokrevný.

Nejspíš velitel operace. “Ale otázky tady klademe my. A jestli na ně neodpovíš k naší spokojenosti, tvoje tělo skončí ve vodách Oosterdoku. Ale ještě předtím tě čeká strašně bolestivá smrt.”

“A když udělám, co chcete?”

“Smrt bude milosrdná a rychlá. Omlouvám se, jestli jsem tě zklamal. Čekal jsi víc možností?” Srbovy úzké rty se pohrdlivě ohrnuly. “Vy Američani vždycky chcete to, co není na jídelníčku, že jo? Nikdy nemáte dost. Jenže já nejsem Američan, pane Jansone. Nabízím vám jedinou volbu. Smrt v bolestech, nebo bez nich.” Jeho klidná slova mrazila jak led.

žena znovu zaječela jako šílená. Američan zkřivil tvář hrůzou. “Prosím,” zafňukal. “Udělám všechno…” Zburcoval všechny psychické síly a začal se viditelně třást.

Po tváři chlápka se zlatými brýlemi se rozlil spokojený sadistický úsměv.

Jansonova roztřesená kolena se náhle podlomila a on o půl metru poklesl. Uchoval si však dokonale vzpřímený postoj. Vymrštil pravou ruku a chytil muže za zápěstí natažené paže.

Pistolníkovi zamrzl úsměv na rtech. Janson mu prudkým škubnutím zkroutil ruku do nemožného úhlu. Muž zařval bolestí. Šlachy v jeho paži se napínaly a praskaly, Janson však nepřestal. Levou nohou ukročil dozadu a strhl útočníka na zem. Vší silou mu škubl s paží, až uslyšel lupnutí: kloub vypadl z jamky. Chlap znovu vykřikl. Bolest se mísila s překvapením. Janson na něj skočil a vší silou mu vrazil pravé koleno do hrudníku. Uslyšel prasknutí nejméně dvou žeber. Muž zaječel a za skly zlatých brýlí mu vyhrkly slzy. Zlomená žebra činila z dýchání velké utrpení.

Srba nejspíš povzbudily blížící se kroky jeho kompliců, a tak se pokusil vyprostit vykloubenou ruku s pistolí. Janson ji však zachytil mezi svým hrudníkem a levým kolenem. Pak vzal chlapa pod krkem a mlátil mu hlavou o zem tak dlouho, dokud neochabl. V příštím okamžiku vyskočil a sevřel zbraň v obou rukou.

Vypálil dvě rány, jednu na drsného chlapa, který k němu spěchal s automatickou pistolí, druhou na vousáče v jeho patách držícího u pasu samopal. Oba se skáceli na zem.

Janson vykročil k Ratkovi, ale zastavila ho divoká palba z AKS-74, jež děrovala betonovou podlahu v krupobití jisker a zášlehů. Muž na vyvýšeném můstku vytvářel před Jansonem neproniknutelnou bariéru. Ratko si chvatně oblékl kalhoty a otočil se k němu. Pistole ráže .45 se v tlapách srbského obra doslova ztrácela.

Janson skočil za betonový sloup. Jak se dalo čekat, samopalník nahoře se přemístil a snažil se ho zaměřit.

Přitom se na chvilku odhalil. Janson se podíval za roh a letmo zahlédl zavalitého mužíka s kulatou tváří, který držel AKS-74, jako by to byla nedílná součást jeho těla. Do pilíře, za nímž se Janson ukrýval, se zarylo několik projektilů.

Janson opatrně vysunul ruku a naslepo vystřelil. Uslyšel, jak kulka břinkla o ocelové zábradlí. Vedle. Následující kroky na kovové lávce mu však pomohly určit polohu střelce: Vypálil další tři rány.

Všechno vedle. Sakra, co taky čekal? Nemohl však pořádně zacílit, aniž by se nevystavil smrtící salvě z útočné zbraně. Potemnělé skladiště se krátce rozjasnilo. Kdosi otevřel boční dveře.

Zaslechl kroky, do haly někdo vběhl.

Další výstřel z AKS-74 nemířil na Jansona, ale na nově příchozího.

“Kurva práce! Kurva práce!” Byl to hlas Barryho Coopera.

To snad ne! Barry se vydal do opuštěného skladu.

“Co tady sakra děláš?” houkl na něj Janson.

“Zrovna teď si kladu stejnou otázku. V autě jsem zaslechl střelbu. Dostal jsem strach, a tak jsem zdrhl. Pěkná blbost, co?”

“Vyvracet ti to nebudu.”

Další sprška kulek vyvolala bouři jisker na betonové podlaze. Janson vykročil od sloupu a uviděl, co se děje.

Barry Cooper se choulil za velkým ocelovým barelem, zatímco muž na lávce se začal přemisťovat.

“Co mám dělat?” zabědoval Cooper.

“Barry, udělej to, co bych udělal já.”

“Jasně.”

Třeskla střela. Cvalík na lávce náhle ztuhl.

“To je vono, brouku. Miluj, neválči, ty svině,” křikl Cooper a vyprázdnil do střelce na bidýlku celý zásobník pistole.

Janson se konečně mohl odlepit od sloupu. Okamžitě vystřelil na Ratkova kumpána, který postával s nožem poblíž přivázané ženy.

” Sranje! Kurva!” vykřikl muž. Kulka ho zasáhla do ramene a on upustil nůž. Klesl na zem a sténal, ochromený bolestí.

Janson si všiml, jak žena posouvá nohu směrem k noži a přistrkuje si ho k sobě. Nakonec sevřela zbraň mezi patami a roztřesenýma nohama ji postupně zvedla ze země.

Srbský obr nevěděl, na koho mířit dřív.

“Odhoď zbraň, Ratko!” zařval Janson.

“Jebu ti matku!” vyštěkl hromotluk a vystřelil na Barryho Coopera.

” Sakra!” zařval Cooper. Kulka mu pronikla paží i břichem. Upustil pistoli a bolestně odklopýtal za řadu ocelových sudů u bočního vchodu.

“Co je, Barry?” zavolal Janson a schoval se za další sloup.

Nastal okamžik ticha. “Já nevím, Paule,” odvětil slabě.

“Bolí to jak čert. A hlava se mi motá jako po chlastu. Asi se budu muset dát na vegetariánskou stravu, abych si spravil karmu.”

“Ale střílíš hezky, všechna čest. Tos pochytil u teroristů?”

“Kdepak, na letním táboře mladých křesťanů,” odvětil Cooper stydlivě.

“Můžeš řídit?”

“Pět set mil v Indianapolis bych nezvládl, ale jo, snad jo.”

“Zůstaň v klidu a poslouchej mě. Skoč do auta a zajeď do nemocnice. Teď hned!”

“Ale co…?”

“O mě se nestarej. Tak pohni zadkem!”

Plechovým hangárem hlasitě třeskl výstřel z obrovy pistole. Jansonovi přistál u nohou kus betonu.

Teď to bylo jeden na jednoho.

Souboj dvou mužů, kteří neměli co ztratit, kromě vlastního života.

Janson se neodvážil vypálit naslepo, aby nezasáhl zajatkyni. Udělal pár kroků zpátky, až jasně rozlišil svůj cíl.

Ratko stál zády k dívce a držel pistoli v obou rukou. Záblesk oceli mu napověděl, že jeho oběť není tak bezmocná, jak by se zdálo.

Volnou rukou sáhla dolů, až neuvěřitelně se natáhla a uchopila rukojeť nože. Byla přitom strašlivě zkroucená, přesto se jí podařilo vytáhnout zbraň nad kolena. Pak ji zvedla ještě výš. Držela čepel vodorovně, aby se vyhnula žebrům, a…

Vrazila jej obrovi do zad.

Hrozivý výraz jeho zjizvené tváře vystřídal šok. Janson vykročil. Srb vypálil další střelu, ale šla vysoko nad.

Jansonovi zbyla v zásobníku jediná kulka: nesměl minout.

Zaujal standardní postoj a vystřelil zbývající náboj.

Mířil přímo na srdce.

“Jebu ti matku,” zahřímal Srb a skácel se dopředu jako kláda. Byl mrtvý.

Janson zamířil k zajatkyni. Prohlížel si její rozedrané šaty, kůži plnou podlitin a červené stopy po rukou, jež ohmatávaly a hnětly její kůži jako plastelínu. Ucítil nával vzteku a hnusu.

Mlčky vytáhl nůž ze zad zabijáka, přeťal lano a osvobodil ji. Sklouzla k zemi, zády opřená o sloup, jako by jí nohy vypověděly službu. Schoulila se, objala kolena, přitáhla si je k sobě a položila hlavu na předloktí.

Janson na chvíli zmizel. Vrátil se s bílou košilí a khaki kalhotami, které předtím nosil muž se zlatými brýlemi.

“Vezměte si to. Oblečte se.”

Nakonec zvedla hlavu. Uviděl, že má tvář zmáčenou slzami. “Já to nechápu,” špitla otupěle.

“V Museumplein devatenáct je generální konzulát USA. Tam se o vás postarají.”

“Zachránil jste mě,” řekla podivně prázdným hlasem.

“Přišel jste si pro mě. Proč byste to sakra dělal?”

“Nepřišel jsem si pro vás, ale pro ně,” vyštěkl.

“Nelžete mi,” zajíkla se. “Prosím vás, nelžete mi.”

Rozechvěl se jí hlas. Zdálo se, že je na pokraji zhroucení, ale přesto začala plačtivě mluvit. Zoufale se držela rozvrácených zbytků své profesionality. “Jestli jste chtěl někoho z nich vyslechnout, mohl jste ho sebrat a jít. Ale vy ne. Neudělal jste to, protože jinak by mě zabili.”

“Běžte na konzulát,” zopakoval. “Podejte hlášení o akci. Předpisy znáte.”

“Odpovězte, sakra!” Oběma dlaněmi si horečně setřela slzy z tváří. Prožila strašné trauma, nevýslovně se však styděla, že dala najevo slabost a zranitelnost. Pokusila se vstát, svaly v nohou ji však neposlechly. Znovu sjela na zem.

“Jak to, že jste neodpráskl Steva Holmese?” fňukala.

“Viděla jsem, co se stalo. Mohl jste ho oddělat. Měl jste ho oddělat. Byl by to standardní postup. Ale vy jste ho jen odzbrojil. Proč?” Zakašlala a pokusila se o statečný úsměv, ale vypadalo to spíš jako tik. “Uprostřed přestřelky se přece na city nikdo neohlíží!”

“Třeba jsem se netrefil. Nebo mi došly náboje.”

Pomalu zavrtěla zarudlým obličejem. “Myslíte, že bych neunesla pravdu? Já vlastně sama nevím. Ale rozhodně už nechci slyšet další lži.”

“Museumplein devatenáct,” zopakoval Janson.

“Nenechávejte mě tady.” Hlas jí přeskakoval bázní a bezradností. “No tak dobře, mám strach, no. Ty svině nebyly v příručce. Nevím, co jsou zač, oč jim jde, ani kde jsou. Vím jen to, že potřebuju pomoct.”

“Běžte na konzulát.” Janson se otočil k odchodu.

“Neobracejte se ke mně zády, pane Jansone! Už třikrát jsem vás málem zabila. Dlužíte mi aspoň vysvětlení.”

“Podejte hlášení,” odpověděl. “Vraťte se do práce.”

“To nejde. Copak nic nechápete?” zajíkla se žena, která ho měla zabít. “Víte, co je moje práce? Zneškodnit vás. To teď nejde. Nemůžu dělat svoji práci.” Trpce se zasmála.

S oporou sloupu se velice pomalu vyškrábala na nohy.

“Teď mě poslouchejte. Sešla jsem se v Regent’s Parku s tím Američanem. Vyprávěl mi šílenou historku o tom, že Konzulární operace skočily na nějakou velkou… manipulaci.

že ten lotr, co ho máme zneškodnit, možná lotr není.

Nebrala jsem na to ohled, protože kdybych tomu měla věřit, všechno by bylo vzhůru nohama. Chápete? Jestli člověk nemůže důvěřovat lidem, od kterých dostává rozkazy, k čemu to všechno je? Ale podala jsem o tom zprávu, čistě formálně. A víte, kdo mi najednou volá? Ne šéf, ale šéf mého šéfa. Mám si prý zapsat za uši, že Paul Janson je geniální lhář, a jestlipak mě nějak neovlivnil? Teď se klepu v tomhle zapadlým skladišti a něco mi říká, že jestli mi to někdo někdy vysvětlí, mí šéfové to asi nebudou. Jediná osoba, která mi tady může říct, kolik je hodin, jste vy.”

Roztřeseně se začala oblékat do věcí, které jí přinesl. “I když

jsem se vás osmačtyřicet hodin snažila odprásknout.”

“Prožila jste trauma. Nejste ve svojí kůži. Toť vše.”

“Ještě jsem neskončila.” Olízla si rozpraskané rty. Na potlučených tvářích jí začaly vystupovat podlitiny.

“Co po mně chcete?”

“Pomoc. Potřebuju… vědět, co se děje. Potřebuju vědět, co je lež a co ne.” Do očí jí znovu vyhrkly slzy. Poníženě si je otřela. “Chci do bezpečí.”

Janson zamrkal. “Tak vy chcete do bezpečí? V tom případě vám doporučuju držet se daleko ode mě. Kde jsem já, není bezpečno. To je moje jediná jistota. Mám vás hodit do nemocnice?”

Zlostný pohled. “Tam by mě dostali. Našli by si mě, určitě.” Agent rozpačitě pokrčil rameny. Měla pravdu.

“Chci, abyste mi řekl, co se to sakra děje.” Udělala k němu jeden vratký krok.

“To se právě snažím zjistit.”

“Mohla bych vám s tím pomoct. O spoustě věcí nemáte páru. Znám materiál, plány, tváře, vím, koho na vás nasadili.”

“Jen byste si uškodila,” pravil Janson vcelku vlídně.

“Prosím vás.” Dívka se na něj zoufale zadívala.

Působila dojmem člověka, který ve své kariéře nezažil ani chvilkovou pochybnost a neví, jak si poradit s tíživou nejistotou.

“Na to zapomeňte,” zpražil ji. “Zhruba za minutu se chystám ukradnout auto. To je trestný čin a ten, kdo je se mnou, je z právního hlediska spolupachatel. Už vám svítá?”

“Klidně ho ukradnu sama,” odvětila ochraptěle.

“Koukněte, já nevím, kam máte namířeno. Je mi to fuk. Ale jestli zmizíte, nikdy se nedozvím pravdu. Potřebuju ji znát.

Nutně.”

“Povídám ne,” usadil ji Janson.

” Prosím.”

Znovu mu začalo tepat ve spánku. Vzít ji s sebou?

Evidentní šílenství.

Ale možná v sobě mělo kus logiky.

“Ježíšikriste! Ježíšikriste!” naříkal do telefonu Clayton Ackerley z operačního ředitelství CIA. Ani sterilní linka nedokázala zastřít hrůzu v jeho hlase. “Jdou nám po krku, kurva.”

“Co to povídáte?” Hlas Douglase Albrighta zněl jedovatě, ale znepokojeně.

“Vy to nevíte?”

“Jistě, o Charlotte jsem slyšel. Hrozná nehoda, hrozná exploze.”

“Vy to nevíte!”

“Zpomalte a mluvte normálně.”

“Sandy Hildreth.”

“Ne!”

“Vylovili jeho limuzínu. Tu podělanou pancéřovou limuzínu. Na dně řeky Potomac. Seděl vzadu. Utopil se!”

Dlouhé ticho. “Panebože, to není možné.”

“Zrovna se dívám do policejního hlášení.”

“Nemohla to být havárie? Nějaká strašná, strašná shoda náhod?”

“Havárie? No jasně, takhle to prezentovali. Řidič jel moc rychle a svědkové viděli, jak auto dostalo smyk a sjelo z mostu. Jako v případě Charlotte Ainsleyové, taxikář nezvládne řízení, nabourá a ujede. A teď Oniši.”

” Cože?”

“Dneska ráno našli Kazovo tělo.”

“Proboha.”

“Na rohu Čtvrté a L Street na severovýchodě města.”

“Co tam sakra dělal?”

“Podle pitevní zprávy měl v krvi fencyklidin. To je PCP, andělský prášek. A spoustu dalších sraček. Oficiálně zemřel na rohu ulice před feťáckým doupětem. Tohle tady máme běžně, pravil jeden z místních policajtů.”

“Kaz? To je nesmysl!”

“Samozřejmě. Ale takhle to navlíkli. Jisté je, že během čtyřiadvaceti hodin přišli o život tři klíčoví členové našeho programu.”

“Kristepane, je to pravda, kosí nás jednoho po druhém. Kdo je na řadě teď? Já? Ty? Derek? Ministr zahraničí? Nebo sám prezident?”

“Volal jsem jim. Všichni se snaží nedělat z toho vědu a nevyvolávat paniku. Je ale fakt, že jsme se ocitli na seznamu ohrožených druhů.”

“Ale jak to!?” vybuchl Albright. “Nikdo o nás přece neví. Nic nás nespojuje! Jen nejskrytější tajemství vlády Spojených států.”

“Já bych to trochu upřesnil. I kdyby to nikdo zvenčí nevěděl, on to ví.”

“Počkat, to chcete…”

“Vy víte, o čem mluvím.”

“Já se zblázním! Co jsme to udělali? Co jsme to jen udělali?”

“Zkrátka nepřesekl provázky a teď zabíjí všechny, kdo mu za ně zatahají.”

21

Slunce prosvítalo morušemi a vysokými borovicemi, jejichž rozložité větve tvořily nad horskou chatou ochranný příkrov. Když Janson vstoupil do dveří, s uspokojením ocenil, že stavba přirozeně splývá s okolím. Z vycházky do vesničky pár kilometrů pod kopcem se vracel s nákupem a náručí novin: Il Piccolo, Corriere delle Alpi, La Repubblica.

Prostá kamenná fasáda ostře kontrastovala s leštěným dřevěným obložením a teplými dlaždicemi uvnitř. Fresky a stropní malby jako by pocházely z jiného světa.

Janson vešel do ložnice. Pacientka stále spala. Připravil studený obklad a položil jí ho na čelo. Horečka ustupovala.

Čas a antibiotika vykonaly své. Ostatně, čas měl hojivý účinek i na něj. Cesta do malé pevnosti v Lombardii trvala celou noc a část dopoledne. Většinu jí prospala, vzbudila se jen na posledních pár kilometrů. Byl to ideální obraz severoitalského venkova, žlutá kukuřičná pole, háje kaštanů a topolů, starobylé kostelíky s moderními věžičkami, vinice a na skalách lombardské hrady. Na obzoru se jako zeď tyčily šedomodré Alpy. V době příjezdu se však už jasně ukazovalo, že žena utrpěla větší trauma, než si možná uvědomovala.

Několikrát ji pak zašel zkontrolovat. Ve spánku sebou házela a neklidně se obracela v zajetí zlých snů. Naříkala a občas vymrštila ruku.

Nyní jí položil na čelo hadřík namočený ve studené vodě. Slabě se zazmítala a tiše zasténala. Po chvíli zakašlala a otevřela oči. Rychle nalil vodu ze džbánku u postele a podal jí sklenku. Když se napila minule, znovu upadla do hlubokého a nepokojného spánku. Tentokrát však její oči zůstaly otevřené.

” Ještě,” zašeptala.

Naplnil další sklenici. Vypila ji sama, bez pomoci.

Pomalu se jí vracela síla. Zaostřila zrak a změřila si ho.

“Kde?” Jednoslovné otázky ji stály značné úsilí.

“Jsme v chatě u jednoho kamaráda,” řekl. “V

Lombardii. Nedaleko Brianzy. Patnáct kilometrů jižně od Lago di Como. Je tady absolutní klid.” Všiml si, že se jí modřiny vybarvují. Byla to známka hojení. Ani černomodré podlitiny však nedokázaly zakrýt její prostou krásu.

“Jak dlouho… tady?”

“Tři dny.”

Oči poraněné ženy se naplnily nedůvěrou, znepokojením a strachem. Její tvář vzápětí povadla. Stejně jako vědomí.

O pár hodin později se vrátil k posteli a jen tak ji pozoroval. Neví, kde je. Neví, proč tady je. Tutéž otázku si musel klást i Janson. Proč ji sem vlastně přivezl?

Nerozhodoval se vůbec lehce. Ta žena by mu mohla být užitečná. Ale chladný rozum ho varoval, že by na to mohl doplatit, a že ji s sebou bere hlavně z citových pohnutek.

Mohlo ho to stát i život. Co na tom, kdyby ji v Amsterdamu chytili? Vždyť se ho opakovaně pokusila zabít. Potřebuju vědět, co je lež a co ne, řekla mu, a on věděl, že to myslí upřímně.

Zažila otřesnou zkušenost, tím horší, že si předtím připadala nezranitelná. Věděl, jaké to je. Znal to z první ruky. Největší ránu nedostalo její tělo, ale sebedůvěra.

Přiložil jí k čelu další obklad. Po chvíli se znovu zavrtěla. Tentokrát si přejela konečky prstů po tváři a ohmatala napuchlé podlitiny. Tvářila se zahanbeně.

“Z Amsterdamu si toho asi moc nepamatujete,”

poznamenal Janson. “Ale to je při vašich zraněních normální. Pomůže jen čas.” Podal jí sklenku vody.

“Stojí to za prd,” zachraptěla. Hltavě ji vypila.

“Už jsem viděl horší případy.”

Zakryla si tvář rukama a převalila se na druhou stranu, jako by se styděla. Po pár minutách se zeptala: “Přijel jste sem limuzínou?”

“Ne. Ta zůstala v Amsterdamu. Nevzpomínáte si?”

“Přidělali jsme pod nárazník štěnici,” vysvětlila mu a těkala očima po stropě se složitou barokní malbou andílka dovádějícího mezi obláčky.

“To mi došlo,” ujistil ji Janson.

“Nechcete, aby nás našli,” zašeptala.

Agent se jemně dotkl její tváře. “Připomeňte mi, jak to bylo.”

Chvíli nic neříkala. Pak se pomalu posadila na pelest. Z

její potlučené tváře čišel hněv. “Lhali mi,” sykla. ” Lhali mi,”

zopakovala hlasem plným nenávisti.

“Lhát se bude vždycky,” konejšil ji Janson.

“Ušili na mě boudu, hajzlové,” zachvěla se zimou.

Nebo vztekem?

“Ne, myslím, že ji ušili na mě,” pravil vyrovnaně.

Dolil jí sklenku. Sledoval, jak ji zvedla k popraskaným rtům a jediným hltem vypila.

“To vyjde nastejno.” Její hlas zněl vzdáleně. “Když

vám tohle udělají vlastní kolegové, existuje pro to jen jedno slovo. Zrada.”

“Cítíte se podvedená.”

Zakryla si obličej rukou a vychrlila ze sebe: “Podvedli mě, protože vás chtěli zabít. Ale já se za to nestydím. Spíš si připadám jak husa. Mám vztek.” Zlomil se jí hlas. “A je mi hrozně trapně. Nechala jsem se napálit. A začínám úplně o všem pochybovat. Nevím, co je skutečnost a co ne. Máte vůbec ponětí, jaké to je?”

“Mám,” odvětil Janson prostě.

Na chvíli se odmlčela. “Díváte se na mě jako na raněné zvíře,” řekla nakonec.

“To jsme možná oba,” odtušil Janson vlídně. “Neznám nic nebezpečnějšího.”

Nechal ženu odpočívat a sešel po schodech do místnosti, kterou majitel domu Alasdair Swift používal jako pracovnu. Před sebou měl stoh článků, které si stáhl z internetových stránek novin a časopisů. Všechny pojednávaly o Peteru Novakovi. Stovky příběhů o životě a díle velkého filantropa.

Janson je studoval jako posedlý a snažil se něčeho chytit. Hledal v nich klíč, nápovědu, náhodný útržek informace s větším významem. Jakýkoli náznak, proč toho významného člověka zabili. Pátral po nějakém rýmu –

maličkosti, která pro většinu lidí neměla žádný význam, ale rozezněla by struny jeho podvědomí. Víme toho víc, než víme, říkával Demarest s oblibou. Naše mysl ukládá otisky faktů, jež neumíme vědomě oživit. Janson otevřel stavidla své vnímavosti. Nesnažil se vyřešit problém, ale zaznamenat veškeré údaje bez předsudků a očekávání. Najde letmou zmínku o nějakém zahořklém konkurentovi? O skrytém nepřátelství ve finančním nebo diplomatickém světě? O

sváru ve vlastní rodině či o protivníkovi, který dosud stál mimo podezření? Netušil, co hledá, a to bylo jedině dobře.

Kdyby se upnul ke konkrétní představě, mohlo by ho to oslepit.

Novakovi nepřátelé byli i jeho nepřáteli, pokud si ovšem příliš nefandil. Ale co ještě mohli mít společného?

Víme toho víc, než víme. Jenže brzy ho začaly pálit oči a měl pocit, jako by toho věděl čím dál méně. Občas si podtrhl nějakou jednotlivost, ale byla to pořád stejná písnička.

Všechny články obsahovaly květnaté popisy skvělých ekonomických úspěchů Petera Novaka, připomínky jeho dětství ve válečném Maďarsku a chválu jeho dobročinnosti.

V Hospodářských rozhledech Dálného východu četl:

V prosinci 1992 věnoval sto milionů dolarů na podporu vědců v zemích bývalého Sovětského svazu. Jeho ambiciózní program měl za cíl zpomalit odliv mozků a předejít odchodu sovětských odborníků za lukrativními nabídkami z Iráku, Sýrie či Libye. Byl to dokonalý příklad Novakovy akceschopnosti. Zatímco Evropa i Spojené státy si s odlivem expertů marně lámaly hlavu, Novak s tím něco dělal.

“Abych vám řekl pravdu, peníze je podle mě snadnější vydělávat než utrácet,” tvrdí tento maďarský rodák se širokým úsměvem. Zůstává prostým člověkem. Každý den snídá obyčejnou kaši a obloukem se vyhýbá luxusním letoviskům i životu na vysoké noze, který má jinak smetánka v oblibě.

Dokonce i Novakovy drobné výstřednosti, jako každodenní kaše k snídani, se opakovaly ve většině příspěvků a dodávaly multimilionáři “lidskou tvář”. Co mají novináři také pořád psát, že? Co chvíli se také opakovaly zmínky o vyšetřování Novakovy činnosti po “Černé středě”

ve Velké Británii. Šéf tajné služby MI6 shrnul případ slovy, jež citoval Fielding: “Jediným zákonem, který ten člověk porušil, je zákon průměrnosti.” V jiné pasáži Peter Novak vysvětloval svou zdrženlivost vůči tisku: “Mluvit s novinářem je jako tančit s dobrmanem,” vtipkoval. “Nikdy nevíte, jestli vám olízne tvář, nebo se vám zakousne do krku.” Všemi portréty se jako červená nit táhla pochvalná slova předních státníků o jeho roli při obnově občanské společnosti a řešení světových konfliktů. Úryvky z tisku začaly Jansonovi splývat v jeden monotónní chvalozpěv.

Citáty se opakovaly jen s nepatrnými rozdíly, jako by pocházely z jednoho zdroje. Následující řádky otiskl londýnský Guardian: “Kdysi jste mohli nad Peterem Novakem mávnout rukou,” říká Walter Horowitz, bývalý velvyslanec USA v Rusku. “Nyní se však stal velkým hráčem. Jde tvrdě za svým cílem. Nikoho se neptá a udělá, co považuje za správné. Je to jediná soukromá osoba na světě, která má vlastní zahraniční politiku, a která ji může provádět.” Horowitz vyslovuje názor, který se v zahraniční politice ozývá čím dál častěji. Podle něj už vlády jednotlivých zemí nemají zdroje ani vůli provádět jisté iniciativy a tento prázdný prostor zaplňují soukromé osoby Novakova typu.

Náměstek generálního tajemníka OSN Jaako Torvalds tvrdí: “Je to jako spolupracovat s nezávislým přátelským subjektem, neřku-li vládou. Snažíme se koordinovat přístup k problémovým oblastem s Německem, Francií, Velkou Británií, Ruskem, a s Peterem Novakem.”

V týdeníku Newsweek zaznívaly podobné poklony:

Čím je ten maďarský magnát tak výjimečný? Můžeme začít třeba skálopevnou jistotou a přesvědčivostí, která čiší z jeho chování i řeči. “Nezasahuji do státních záležitostí pro vlastní potěchu,” prohlašuje Novak, jenž proslul vybraným šatníkem a urostlou postavou. Světové trhy porazil v minulosti tolikrát, že ho to už muselo omrzet. Pomoc při obnově občanské společnosti v nestabilních regionech typu Bosny či středoasijských republik je však dostatečnou výzvou i pro člověka Novakova formátu.

Po několika hodinách uslyšel tiché kroky bosých nohou na červenohnědé dlažbě. žena ve froté županu vyšla z ložnice. Janson vstal. Hlavu měl pořád plnou jmen a informací, jež tvořily neproniknutelnou mlhu. Pravdu stále nenacházel.

“Je to tady docela luxusní,” prohodila.

Janson přivítal, že ho vytrhla z tíživých myšlenek.

“Před třemi sty lety tady stál klášter. Časem ho zničili a na jeho místě vyrostl les. Můj kamarád to tu koupil a přestavěl trosky na chatu. Nacpal do toho fůru peněz.”

Jansonovi se nelíbil ani tak dům jako zastrčené místo na venkově. Přední okna nabízela výhled na rozeklaný horský štít, stoupající z nedalekého lesa. Jeho zelený svah přerušovaly pruhy šedého kamene. Stromy z dálky vypadaly spíš jako mechový porost. A to vše se rýsovalo na pozadí azurového nebe, na němž poletovali drobní černí ptáci.

Kroužili vzduchem a snášeli se dolů, plavně a napohled bezcílně. Za domem stála železná pergola porostlá vínem.

Sousedila se stařičkou zvonicí, jednoho z mála pozůstatků bývalého kláštera.

“U nás doma tomuhle chata neříkáme,” podotkla.

“No, během rekonstrukce kamarád narazil na řadu fresek. Taky si sem pověsil plno olejů ze svých dalších vil.

Je doslova blázen do stropních maleb.”

“O těch malých netopýrech se mi zdálo. Pěkná hrůza.”

“Měli to být andílci. Berte je tak. Snad vás to uklidní.”

“A co je ten váš kamarád vlastně zač?”

“Podnikatel z Montrealu. No, když říkám ,kamarád’, tak trochu přeháním. Kdyby ten barák vážně patřil příteli, tak bych se k němu nepřiblížil, bylo by to moc riskantní.

Alasdair Swift mi z minulosti dluží pár laskavostí. Vždycky mi říkal, že jestli přijedu do severní Itálie, určitě musím bydlet u něj. Tráví tady pár týdnů v červenci, jinak je tu skoro pořád prázdno. Našemu účelu to poslouží. Navíc je tady spousta moderního zařízení. Například satelit a rychlé širokopásmové připojení na internet. Všechno, co potřebuje dnešní byznysmen.”

“Kromě hrnku kafe,” namítla.

“V kuchyni jsem nějakou kávu viděl. Můžete uvařit celou konvici.”

“To není zrovna nejlepší nápad, věřte mi.”

“Já vypiju všechno,” odvětil.

Mrzutě se mu zadívala do očí. “Nevařím, dokonce ani kávu. Asi bych měla říct, že ze zásady. Ale já prostě nevím jak. Nemám na to buňky. Asi to souvisí s tím, že mi brzy umřela máma.”

“Čekal bych, že právě to z vás udělá kuchařku.”

“Vy jste neznal tátu. Přímo nesnášel, když jsem se mu motala v kuchyni. Jako by to byla urážka matčiny památky, nebo tak něco. Ale naučil mě, jak ohřát večeři v mikrovlnce a vyškrábat to svinstvo z alobalu na talíř.”

Pokrčil rameny. “Horká voda. Mletá káva. Přijdete na to.”

“Na druhou stranu,” pokračovala a náhle se jí rozhořely tváře, “to skvěle umím s flintou. A jsem všeobecně považovaná za špičku v taktice, sledování a podobných věcech. Takže kdybyste měl zájem, asi bych vám mohla být užitečná. Jenže vy se chováte, jako byste měl v hlavě místo mozku votruby.”

Janson vyprskl smíchy.

Podobnou reakci nečekala. “Takhle mi to říkával táta,”

vysvětlila mu nesměle. “Ale já to myslím vážně.

Nepodceňujte mě. Jak říkám, fakt se vám můžu hodit. A vy to víte.”

“Já ani nevím, kdo jste.” Agentovy oči se ustálily na jejích pravidelných rysech, vysedlých lícních kostech a plných rtech. Na chvíli ani nevnímal ošklivé podlitiny.

“Jmenuju se Jessica Kincaidová,” podala mu ruku. “Co kdybyste uvařil trochu kafe? Sedneme si a v klidu to probereme.”

Nad kávou a smaženými vejci s chlebem se Janson dozvěděl pár věcí o své “vražedkyni”. Vyrůstala v horské vesničce Red Creek ve státě Kentucky. Její otec vlastnil jedinou místní benzinovou pumpu a v obchodě s loveckými potřebami utrácel víc, než bylo zdrávo. “Vždycky chtěl kluka,” vysvětlovala Jessie, “a často zapomínal, že já jsem holka. Poprvé mě s sebou vzal na lov, když mi bylo pět nebo šest. Naučil mě hrát baseball, opravovat auta a střelit kachnu, a ne vyprázdnit kompletní zásobník.”

“Malá Annie Oakleyová.”

“Blbost,” zazubila se. “Tak mi říkali kluci na střední škole. Asi ze mě měli vítr.”

“Aha, už mi svítá. Klekne vám auto, přítel šlape k nejbližší telefonní budce u silnice a vy si zatím pohrajete s karburátorem. Než dorazí pomoc, motor znovu naskočí.”

“Tak nějak,’ připustila a pousmála se. Zřejmě se jí při těch slovech vybavila nějaká scénka z minulosti.

“Neurazte se, ale vy nejste normální agent Konzulárních operací.”

“Já nebyla ani normální vesnická holka. V šestnácti jsem dodělala střední školu. Den nato jsem sebrala z pokladny na pumpě hrst prachů a nasedla do autobusu s batohem plným levných románků o agentech FBI a podobných kravinách. Vystoupila jsem až v Lexingtonu.

Věřil byste, že jsem tam v životě nebyla? Nikam jsem nejezdila, táta to nedovolil. Takový velkoměsto! Takže jdu rovnou na místní kancelář FBI. Na recepci sedí tlustá sekretářka. Ukecám ji, aby mi dala tiskopis přihlášky. Byla jsem vyjukaná žába, kost a kůže, teda spíš kost. No, a pak přijde ten mladej agent a já na něj valím oči jak blázen.

Povídá: ,Někdo vás pozval na výslech?’ A já na to: ,Co kdybyste mě vyslechl vy? Chci tady dělat. Jestli mě vezmete, bude to nejlepší rozhodnutí vašeho života.”’ Při té vzpomínce se zarděla. “Byla jsem zkrátka mladá a blbá. Ani jsem nevěděla, že člověk musí mít vysokou, aby se z něj stal agent. Ten chlápek a ještě jeden v obleku si ze mě dělali srandu, protože zrovna neměli do čeho píchnout. Řekla jsem jim, že trefím všechno, na co namířím. Jeden z nich mě vzal z hecu na střelnici v suterénu. Chtěl vidět, co ve mně je, ale spíš si se mnou jen tak pohrával. Povídali, abych si nezapomněla nasadit brejle a klapky na uši. A jestli prej jsem někdy držela v ruce dvaadvacítku.”

“A jak to dopadlo? Vedle.”

“Hovno. Jedna rána, trefa do černého. Čtyři střely, čtyři zásahy. To jim zavřelo hubu. Strkali tam další terče a já v pohodě pokračovala. Pak zvýšili vzdálenost, dali mi do ruky pušku a já jim ukázala, co dovedu.”

“Takže čarostřelkyně dostala práci.”

“To zas ne. Získala jsem místo praktikantky. Mezitím jsem si musela dodělat zkoušky, abych měla vzdělání.

Nastudovala jsem hromadu knih. Celkem to šlo.”

“Pro bystrou holku s kolomazí pod nehty a střelným prachem ve vlasech to určitě byla hračka.”

“Na základně v Quantiku to bylo v pohodě. Ve šplhu na laně jsem byla skoro nejrychlejší z ročníku. Problémy mi nedělalo ani lezení přes překážky, výstupy do prvního patra, prostě nic. Kam se na mě hrabala parta fotbalových maniaků? Přihlásila jsem se o místo u odboru národní bezpečnosti FBI a vzali mě. No a po pár letech jsem při jedné zvláštní akci padla do oka špionům z Konzulárních operací, toť vše.”

“Jako Lana Turnerová! Tu objevili na baru v bufetu u Schwaba,” řekl Janson. “Ale něco mi říká, že tu nejzajímavější část jste přeskočila.”

“No jo, máte recht, je to trošičku složitější,” přiznala.

“Ležím s namířenou puškou, v Chicagu. Sledovačka. Je to srandovní případ, podniková špionáž, jenže ten fízl ve skutečnosti dělá pro Číňany. Jde o akci Konzulárních operací, ale federálové poskytují místní zajištění a podporu.

Já mám za úkol hlavně držet hlídku. Jenže věc se trochu zvrtne. Ten chlápek proklouzne sítí. Víme, že u sebe má hromadu mikrofilmů, takže ho rozhodně nechceme pustit.

Nějakým zázrakem se mu podařilo překonat kordon ve vestibulu a běží po ulici k autu. Jestli nasedne, je fuč, protože my auťáky nemáme. Nikdo nečekal, že se dostane tak daleko. Takže požádám o povolení ustřelit kliku u dveří, abych ho zpomalila. Šéf operace odmítá, myslí si, že je to moc riskantní, že zasáhnu objekt a způsobím mezinárodní incident. Prostě si kryje záda. Vím, co umím. Riziko je nula.

Šéf mě nezná a velí nestřílet. Konec akce.”

“Ale vy přesto vystřelíte.”

“Vypálím náboj s ocelovým pláštěm a ustřelím kliku.

Náš člověk se nemůže dostat do auta a podělá se strachy, no teda ztuhne, modlí se k čínskýmu prezidentovi a kluci ho nakonec dostanou. Má u sebe spoustu mikrofilmů a na nich údaje o všech možných telekomunikačních zařízeních.”

“Takže jste zachránila situaci.”

“A dostala jsem za uši! ,Neuposlechnutí rozkazu’ a podobný žvásty. Na šedesát dní mě postavili mimo službu a čekalo mě disciplinární řízení. Ale pak se na mě vrhli špioni od Konzulárních operací. že prej se jim líbí můj styl a co bych jako řekla trochu cestování a dobrodružství.”

“Už to chápu,” řekl Janson. Myslel to vážně. Z vlastní zkušenosti náboráře usoudil, že tým Konzulárních operací si nejdřív prověřil její výsledky a hlášení z terénu. Ty byly až nečekaně skvělé, protože Operace měly jinak o FBI nevalné mínění. Když si ji vytipovali, někdo nejspíš využil známostí u FBI a zařídil její suspendování, aby usnadnil její přesun.

Konzulární operace dostanou, co si zamanou. Proto si předem připravili půdu, aby přijala jejich nabídku s ochotou.

Scénář, který Jessica Kincaidová načrtla, zněl věrohodně, ale poněkud neúplně.

“To není všechno,” hlesla trochu plaše. “Po příchodu do Operací jsem prošla náročným výcvikem. Všichni v ročníku si museli připravit referát z historie o něčem nebo o někom.”

“No jasně, špionskou biografii. A koho jste si vybrala –

Matu Hari?”

“Ne. Legendárního agenta Paula Jansona. Provedla jsem celkovou analýzu jeho metod a taktiky.”

“Děláte si legraci.” Janson rozdělal oheň v kamenném krbu. Zmačkal italské noviny a položil na ně polínka. Suché dřevo rychle chytlo a hořelo rovnoměrným plamenem.

“Jste špička, to se musí nechat. Ale taky jsem na vás našla pár chybiček. Jistou… slabinu.” V očích měla rozpustilé plamínky, hlas byl však vážný.

Janson se dlouze napil silné horké kávy. “Krátce před soubojem Ricka Fraziera s Michaelem Spinksem v roce 1986 oznámil Frazierův kouč boxerskému světu, že odhalil Spinksovu ,slabinu’. Tenkrát to vyvolalo hodně diskusí a spekulací. Pak Rick Frazier nastoupil do ringu. Po dvou kolech dostal knokaut.” Usmál se. “Jak jste to myslela s tou slabinou?”

Jessica ohnula koutky úst dolů. “Víte, právě proto mě vybrali.”

“Protože jste mi viděla až do žaludku. Znala jste moje kroky líp než ostatní. To má svoji logiku. Dokážu si představit šéfa operace, který by to takhle mazaně vymyslel.”

“Aby bylo jasno. Nápad sledovat dům Grigoriho Bermana jsem měla já. Byla jsem si naprosto jistá, že vás najdeme v Amsterdamu. Spousta lidí si myslela, že odtamtud budete mazat do USA. Já ne.”

“No to jistě, brala jste mě přece ve škole.”

Odmlčela se a pohlédla do kávové sedliny v hrnku.

“Chtěla jsem se vás zeptat na jednu věc.”

“Tak do toho.”

“Něco mi nikdy nešlo do hlavy. V roce 1990 jste měli v hrsti Džamala Nadúa, což byl jeden z velkých mozků terorismu. Na základě spolehlivých zpráv od vašich informátorů se podařilo najít jeden dům v Ammánu i auto, kterým se tam měl dostat. K vozu se přimotal starý žebrák v rozedraných hadrech. Odehnali ho. Chlap padne omluvně na kolena a jde si zas po svých. Jenže ten žebrák není nikdo jiný než Paul Janson. Uctivě se klaní a přitom podstrčí pod auto výbušninu.”

Janson na ni tupě zíral.

“Hodinu nato Džamal Nadú skutečně vleze do vozu.

Ale s ním i čtyři velice drahé dámy, jordánské děvky, které si najal. Upozorníte velení na změnu situace, a rozkaz zní jasně: pokračovat podle plánu. Do hlášení jste pak napsal, že vám selhala rozbuška. Operaci zmařila banální mechanická závada.”

“To se stává.”

“Vám ne,” opravila ho. “Koukněte, proto jsem oficiální zprávě nikdy nevěřila. Vždycky jste byl pedant… Sám jste tu rozbušku vyráběl. No, a po dvou letech se Džamal Nadú vrací ze schůzky se skupinou Libyjců, když mu najednou začne mozek vytékat na límec. Někdo mu jedinou dobře mířenou ranou ustřelil zadní část hlavy. Podáte hlášení, že ho nejspíš oddělal nějaký rival z Hamásu.”

“Kam tím míříte?”

“Na první pohled to vypadalo celkem jasně. Čtyři holky v autě, agent neměl žaludek je zlikvidovat. Možná nechápal, proč by to měl dělat. Třeba si myslel, že když se dostal tomu hajzlovi na kobylku, najde si jiný způsob, jak ho odpravit bez zbytečných obětí. Jenže šéfové akce to nejspíš viděli jinak. Chtěli okázalý konec v plamenech a na ty kurvy kašlali. Takže jste to šikovně zaonačil podle svého.”

“A dál?”

“Zajímala by mě jiná věc. Ve světě tajných operací by likvidace superpadoucha, jako byl Nadú, hodně pomohla člověku v kariéře. Proč by ho někdo zabíjel, a pak se k tomu nehlásil?”

“To mi asi povíte vy.”

“Třeba nechtěl, aby smetanu slízl jeho velitel.”

“Když toho tolik víte, řekněte mi ještě něco. Kdo velel operaci?”

“Náš ředitel Derek Collins. Tehdy byl šéfem oddělení pro Blízký východ.”

“Takže pokud vás zajímá postup akce, měla byste se zeptat jeho.”

“To víte, že jo,” ucedila mrzutě. “Je fakt, že jsem vás nemohla dostat na mušku.”

“Jak to myslíte?”

“Těžko říct, co vás vede. Nevím, jak si mám srovnat to, co jsem viděla, s tím, co jsem slyšela. Rozhodně nejste svatoušek. A o vaší činnosti ve Vietnamu koluje spousta hrůzostrašných historek…”

“Lidi toho napovídají,” uťal ji s takovou zlostí, až ho to samotného zaskočilo.

“No, povídá se dost vážných věcí, nic víc neříkám. Zdá se, že jste tam jel v pěkných prasárnách.”

“Bláboly.” Janson se snažil zachovat klid, ale nedařilo se mu to. Ani pořádně nevěděl proč.

Zvláštně se na něj podívala. “Tak fajn, věřím vám.

Teda, sám sebe přece znáte nejlíp, že jo.”

Janson prohrábl oheň. Borové dřevo zapraskalo a voňavě zasyčelo. Venku právě slunce zapadalo za vrchol vzdálené hory. “Doufám, že se neurazíte, ale kolik vám je let, slečno Kincaidová,” zeptal se a sledoval, jak její strohá tvář roztává v záři ohně.

“Můžete mi tykat. A je mi devětadvacet.”

“Mohla bys být moje dcera.”

“Hele, člověk je tak starý, jak se cítí.”

“Tak v tom případě už jsem Metuzalém.”

“Věk je jen číslo.”

“Pro tebe snad.” Prohrábl žhavé uhlíky pohrabáčem a sledoval, jak vzplály žlutavým žárem. V duchu se vrátil do Amsterdamu. “Mám jednu otázku. Slyšelas někdy o firmě Unitech?”

“No jasně. Je to jedna z našich společností. Vystupuje jako nezávislá právnická osoba.”

“Ale ve skutečnosti je to zástěrka Konzulárních operací.”

“Je nezávislá asi tak jako psí noha,” pravila a prohrábla si rukou vlasy střižené na ježka.

“Nebo kočičí pracka,” řekl Janson. Na povrch vyplouvaly nejasné vzpomínky. Firma Unitech v průběhu let sehrála roli v řadě operací. Někdy díky falešným záznamům o zaměstnání pomáhala zakotvit část smyšlené minulosti tajného agenta. Jindy převáděla peníze na konta najatých lidí. “Někdo z Unitechu si dopisuje s ředitelem Nadace svobody a nabízí logistickou podporu pro vzdělávací programy ve východní Evropě. Proč?”

“Tos mě dostal.”

“Představme si, že někdo, například nějaká skupina chtěla proniknout k Peteru Novakovi. Zjistit, kde se pohybuje.”

“Někdo? Chceš říct, že ho oddělaly Konzulární operace? Moji zaměstnavatelé?”

“Sami si ruce samozřejmě nešpinili. Naaranžovali jeho smrt na dálku.”

“Ale proč?” zeptala se. “Proč? To vůbec nedává smysl.”

Logiku nemělo téměř nic. Skutečně Konzulární operace zařídily Novakovu smrt? A proč se zpráva o ní nikde neobjevila? Bylo to čím dál podivnější. Zdálo se, že Novakovi nejbližší spolupracovníci o katastrofě vůbec nevědí.

“Co to pořád čteš?” zeptala se Jessie a ukázala na kupky papíru. Janson jí to vysvětlil.

“Vážně si myslíš, že se z veřejných zdrojů něco dovíš?” zeptala se.

“Sběr informací neprobíhá zas tak tajuplně. Polovina hlášení od agentů v cizině čerpá z místního tisku.”

“O tom mi povídej. Ale máš jenom dvě oči…”

“To říká ženská, která mi chtěla vyvrtat v hlavě třetí.”

Přešla jeho jedovatou poznámku. “Celou tu hromadu sám nezvládneš. Dej mi něco. Víc očí víc vidí. Nic tím neriskuješ.”

Oba se pak začetli do materiálů. Janson po jisté době cítil, že na něj začíná padat únava. Potřeboval se vyspat. Jen stěží zaostřoval oči na hustě potištěné stránky. Vstal a protáhl se. “Půjdu si lehnout.”

“V noci je zima. Nepotřebuješ termofor?” zeptala se a natáhla ruce. Podle tónu by se zdálo, že žertuje. Její oči však naznačovaly, že možná ne tak docela.

Povytáhl obočí. “Tyhle kosti jen tak něco nerozehřeje,”

prohodil zvesela. “Asi bych měl jít.”

“Jo,” přitakala. “To je fakt,” dodala se špetkou zklamání. “Já ještě zůstanu chvíli vzhůru a budu makat.”

“Hodná holka,” mrkl na ni a odvlekl se. Byl utahaný, strašně utahaný. Věděl, že usne, ale neklidným spánkem.

V džungli byla základna. Na základně kancelář. V

kanceláři stůl. A za stolem seděl člověk.

Jeho velitel. Muž, jenž ho naučil skoro všechno, co uměl. Muž, proti kterému se postavil.

Z

reproduktorků

komandérova

osmistopého

magnetofonu se linul chorál z dvanáctého století. Svatá Hildegarda.

“Proč jste se mnou chtěl mluvit, synku?” Demarestův masitý obličej měl přívětivý výraz. Jako by šéf skutečně neměl tušení, proč Janson přišel.

“Podám hlášení, pane,” oznámil Janson.

“Samozřejmě. Tak se to po skončení operace dělá.”

“Ne, pane. Podám hlášení na vás. Popíšu zneužívání pravomoci a porušení článku padesát tři o zacházení s válečnými zajatci.”

“Aháá.” Demarest chvíli mlčel. “Myslíte, že jsem se k těm Vietnamcům choval trochu tvrdě?”

“Pane?” Janson nevěřícně zvýšil hlas.

“A netušíte proč, že? Nuže, jak je libo. Mám teď spoustu starostí. Zatímco vy si vyplňujete svoje formuláře, já musím vymyslet, jak zachránit život šesti mužům, kteří padli do zajetí. Všech šest velice dobře znáte, protože jsou pod vaším velením, nebo byli.”

“O čem to mluvíte?”

“Mluvím o skutečnosti, že členové vašeho družstva padli do zajetí poblíž Lon Duc Than. Dostali zvláštní úkol, společný průzkum terénu se speciální jednotkou námořnictva. Byl to pokus. Tady se totiž nic neutají.”

“Proč jsem o té operaci nebyl informován, pane?”

“Nikdo vás celé odpoledne nemohl zastihnout, to máme porušení článku patnáct. Čas a příliv nečeká. A vy si teď přijdete a sháníte se po pitomým ořezávátku.”

“Dovolte mi promluvit, pane.”

“Nedovolím,” vyštěkl Demarest. “Udělejte si, co kurva chcete. Ale vaše družstvo padlo do zajetí. Vojáci vložili život do vašich rukou a vy byste měl velet jednotce, která je osvobodí. Kdybyste na ně ovšem nekašlal. Vy máte pocit, že jsem se k těm partyzánům choval nelidsky. Ale já jsem to neudělal pro nic za nic, sakra! Ztratil jsem už příliš mužů kvůli úniku informací z armády jižního Vietnamu.

Vzpomeňte si na Noc Lo. Říkal jste, že to byla past. To si pište. Operaci jako obvykle posvětilo Velitelství vojenské pomoci Vietnamu, ale někde cestou se to proláklo. Děje se to věčně a vždycky na to někdo zařve. Viděl jste snad umírat Hardawaye, ne? Nesl jste ho v náručí a přitom mu z břicha lezly střeva. Hardaway to měl za pár, a oni ho rozpárali. Byl jste u toho. Teď mi řekněte, jak vám z toho je po těle, vojáku? Hezky a příjemně? Nebo vás to sere? Měl jste přece koule, nebo jste o ně přišel, když jste čutal fotbal za Michigan? Možná vám to straší v hlavě, ale jsme u kontrarozvědky, Jansone, a já nenechám svoje lidi napospas zasraným kurýrům Vietkongu, co si udělali z velitelství pomoci telegrafní službu!” Demarest ani jednou nezvýšil hlas, což jen podtrhovalo váhu jeho slov. “Důstojník musí mít na mysli hlavně blaho mužů, kterým velí. Když jsou v sázce životy mých lidí, udělám cokoliv, abych je ochránil.

Nic mi v tom nezabrání. Naškrabte si těch formulářů, co hrdlo ráčí. Ale jestli jste voják, jestli jste chlap, nejdřív zachráníte svoje muže. Je to vaše povinnost. Pak na mě klidně můžete žalovat, vy jeden úředníčku.” Založil ruce na prsou. “Tak co?”

“Čekám na souřadnice, pane.”

Demarest zasmušile kývl a podal Jansonovi světlemodrý papír s hustým strojopisem. “Čeká na vás auťák s plnou nádrží a výbavou.” Podíval se na velké kulaté hodiny na protější stěně. “Posádka bude připravena za patnáct minut. Doufám, že vy taky.”

***

Hlasy. Ne, jen jeden.

Tichý hlas, který neměl nikdo slyšet. Jenže sykavky se nechtěně rozléhaly prostorem.

Janson otevřel oči. Tmu v ložnici poněkud zmírňovala záře lombardského měsíce. Zmocnil se ho nepříjemný pocit.

že by návštěva? Pobočka Konzulárních operací sídlila na americkém generálním konzulátu v Miláně v ulici Via Principe Amedeo, jen padesát minut autem. Nedala jim Jessie kontakt? Vstal, našel sako a prohledal kapsy. Mobilní telefon zmizel.

Vzala mu ho ve spánku? Nebo ho zapomněl dole?

Vklouzl do županu, sáhl pod polštář pro pistoli a vyplížil se za hlasem.

Zněl zdola. A patřil Jessice.

Sestoupil do poloviny kamenného schodiště a rozhlédl se. V pracovně se svítilo. Doufal, že mu jas pomůže zůstat v utajení, uvnitř ostré světlo, venku přítmí. Sešel ještě o pár schodů. Uviděl Jessii. Stála v pracovně čelem ke zdi a k uchu tiskla jeho mobil. Tiše mluvila.

Právě toho se obával. Sevřel se mu žaludek.

Z útržků konverzace, jež k němu doléhaly otevřenými dveřmi, jasně vyplývalo, že mluví s kolegou z Konzulárních operací ve Washingtonu. Přikradl se blíž k pokoji. Její hlas zesílil.

“Takže se nic nemění. Pořád je na odpis,” řekla.

“Okamžitá likvidace.”

Ověřovala si, jestli rozkaz k jeho odstranění stále platí.

Po zádech mu přeběhl mráz. Neměl na vybranou.

Musel udělat to, co měl už dávno. Šlo mu o život. Ta ženská byla profesionální zabiják. Co na tom, že v minulosti dělal stejnou práci. Nemohl jinak. Bylo třeba ji zneškodnit.

Sentiment, zbožná přání a její chytré žvásty ho svedly z cesty.

Noční vánek přinášel cvrkání cikád, v pracovně bylo otevřené okno. Přehodil si pistoli do pravé ruky a namířil na postavu přecházející místností. Najednou věděl, co musí udělat. Nenáviděl se za to. Sám sobě se hnusil. Ale nebylo zbytí. Zabít, nebo se nechat zabít. Tak zněl děsivý slogan jeho někdejší kariéry, kterou chtěl hodit za hlavu. Dobře však věděl, že obojí se nemusí vždycky vylučovat…

“Co stojí v depeších?” ptala se. “Co je za novinky?

Neříkej mi, že pracujete naslepo.”

Janson chladně pozoroval drobnou ženu, jejíž oblé boky i ňadra vyvažovala pevná svalnatá postava. Byla svým způsobem krásná. Uvědomoval si, co dokáže. Na vlastní oči se přesvědčil o jejích úžasných střeleckých schopnostech, mimořádné síle, mrštnosti a také inteligenci. Byla stvořená k zabíjení a nic by jí v tom nezabránilo.

“Jsou chlapi na místech, nebo jen tak sedí na prdeli?”

Mluvila tiše, ale vzrušeným až útočným tónem. “Prokrista!

Pro tohle neexistuje žádná omluva. Jak teď budeme vypadat? Co si člověk neudělá sám, to nemá. To je stará pravda. Kam se poděla týmová práce?”

Další bezduchá kulka prorazí další lebku. Další život skončí a promění se v mrzkou zvířecí hmotu, z níž povstal.

V duchu se zatoulal k Theovi a ostatním mrtvým. K čemu to všechno? Měl strašlivý vztek, částečně sám na sebe. Ale co z toho? Ta žena zemře v alpské vile za pět milionů dolarů někde v Lombardii, kde nikdy předtím nebyla. Zahyne jeho rukou, a to bude jejich jediná skutečně důvěrná chvilka.

“Ptáš se, kde je? Tak to ti náhodou můžu říct.” Jessie Kincaidová přerušila ticho, které v chatě na okamžik nastalo. “Vy si tam snad sedíte na vedení, nebo co. Ten chlap je v Monaku! Vůbec o tom nepochybuju. Víte přece, že tam má Novak barák.” Další pauza. “Janson se o tom moc nešířil, ale zaslechla jsem ho vtipkovat s kámošem, že už se těší na karty, tak si to spočítejte. U rozvědky by snad neměli pracovat pitomci, tak se podle toho chovejte.”

Očividně jim lhala.

V jeho prospěch.

Agent vrátil pistoli do pouzdra a zaplavila ho vlna úlevy. Málem se mu zatočila hlava. Intenzita vlastních citů ho zaskočila. Ptali se jí, kde ho najdou, a ona ho kryla.

Vybrala si, na čí je straně.

“Ne,” pokračovala, “nikomu neříkej, že jsem volala.

Zůstane to mezi námi, platí, brouku? Ne, klidně se můžeš pochlubit cizím peřím, mně to vůbec nevadí. Nakukej jim třeba, že někde ležím v bezvědomí a nizozemská zdravotní pojišťovna mi platí zatraceně drahou léčbu, protože u sebe nemám papíry. Vsadím se, že nebudou zrovna spěchat s mým převozem do Států.”

Chvíli nato zavěsila, otočila se a překvapeně pohlédla na Jansona stojícího ve dveřích.

“Co to bylo za ,brouka’?” zeptal se znuděně.

” Běž se bodnout,” vybuchla. “Špehuješ mě? Ze slavného Paula Jansona se nám vyklubal šmírák?”

“Jen jsem si zašel dolů pro trochu mlíka.”

“Hovno,” uťala ho. Nakonec řekla: “Je to jeden tlusťoch ze státního Úřadu pro výzkum a informace. Ale fajn chlap. Asi se mu líbím. Když mě vidí, vždycky se tak divně olizuje. Ale ještě divnější je to, co mi řekl o Levhartovi.”

“O čem?”

“To je přezdívka Petera Novaka. A ty seš Jestřáb, jestli tě to zajímá. Ale teď jde o Levharta. Nejnovější informace jsou na pováženou. Oni si myslí, že žije.”

“Čekají na úmrtní oznámení v New York Times?”

“Říká se, že sis nechal zaplatit za jeho smrt. Ale nepovedlo se.”

“Viděl jsem ho umírat,” řekl Janson smutně a zavrtěl hlavou. “Kéž by to nebyla pravda. Ani nevíš, jak moc bych si to přál.”

“Tak moment. Chceš se přihlásit k odpovědnosti za jeho vraždu?”

“Obávám se, že ten chlápek si z tebe buď dělá legraci, anebo, což je pravděpodobnější, se jen zoufale potřebuje něčeho chytit.” Obrátil oči v sloup. “Praktická ukázka toho, kam tečou peníze z našich daní.”

“Dneska se údajně objevil na CNN. Máme ji tady?

Nejspíš to pořád běží ve zprávách.”

Přešla k televizi s velkou obrazovkou a naladila stanici CNN. Pak našla prázdnou videokazetu, zasunula ji do přístroje a stiskla tlačítko nahrávání.

Příspěvek o upadající moci centrální banky. Obnovené napětí mezi severní a jižní Koreou. Poslední módní vlna mezi japonskou mládeží. Protesty proti geneticky upraveným potravinám v Británii. Na kazetě už bylo přes tři čtvrtě hodiny záznamu. Následoval tříminutový šot o Indce, která na své klinice v Kalkatě léčí krajany trpící AIDS.

Kdosi ji nazval místní Matkou Terezou. Záběry pocházely ze slavnosti na její počest, která se odehrála den předtím.

Jakýsi důležitý činitel jí předával zvláštní cenu. Sám jí také pomáhal financovat kliniku.

Peter Novak.

Zesnulý velikán Peter Novak.

Janson s rostoucím zmatkem sledoval velkou obrazovku. Buď šlo o nějakou technickou fintu, nebo ten šot vznikl dřív, mnohem dřív.

Bližší pohled jistě všechno vysvětlí.

Společně s Jessií převinuli nahrávku. Byl to skutečně Peter Novak, jeho postavu znal každý. Usmíval se a mluvil do mikrofonu: “Mám jedno oblíbené maďarské přísloví: Sok kicsi sokra megy. Znamená to, že z mnoha malých věcí může vzniknout jedna velká. Je mi ctí udělit cenu této úžasné ženě, která prostřednictvím bezpočtu drobných aktů soucitu a milosrdenství dala světu cosi vskutku velkého…”

Muselo existovat nějaké jednoduché vysvětlení. Určitě.

Přehráli si záznam ještě jednou, záběr po záběru.

“Zastav to tady,” požádala Jessie v jednu chvíli. Bylo to už třetí kolo. Ukázala na časopis pohozený na stole, vedle nějž Novak při rozhovoru s reportérem stál. Zaběhla do kuchyně a vrátila se s výtiskem magazínu Economist, který si Janson předtím koupil u stánku.

“Stejné číslo,” konstatovala.

Na obálce byl naprosto stejný obrázek i datum.

Televize neodvysílala starý záznam. Nepochybně ho natočila až po katastrofě na Anuře.

Ale jestli Peter Novak žil, kdo tam tedy zemřel?

A pokud byl Novak po smrti, na koho se to dívali?

Jansonovi se začala točit hlava.

Člověk by z toho zešílel.

Koho to viděli na obrazovce? Novakovo dvojče? Nebo snad dvojníka?

Zabili ho a místo něj nastrčili náhradníka? Byla to ďábelská představa, téměř nemyslitelná. Kdo by něco takového mohl provést? Kdo další o tom věděl? Sáhl po mobilním telefonu a obvolal všechny Novakovy kolegy v New Yorku i Amsterdamu. Tvrdil, že pro něj má naléhavou zprávu, která se týká jeho osobní bezpečnosti.

Ať se snažil sebevíc, ničeho nedosáhl. Všichni mu otráveně, flegmaticky a nevzrušeně sdělili, že ,vzkaz bude předán’. Pořád stejná písnička. Nikdo mu neslíbil, že se Novak ozve. Nikdo mu neprozradil, kde právě je. Márta Langová, pokud to bylo její pravé jméno, zůstala nedostupná.

Po čtvrt hodině se Janson chytil za hlavu a snažil se urovnat zvířené myšlenky. Co se stalo s Peterem Novakem?

Co se to děje? Když zvedl oči, zachytil úpěnlivý pohled Jessie Kincaidové.

“žádám po tobě jedinou věc. Vím, že toho chci hodně, ale nelži mi, prosím tě. Už jsem slyšela tolik lží… a taky sama lhala, jako když tiskne. O Anuře jsem slyšela jen od tebe. Čemu mám věřit?” Divoce zamžikala vlhkýma očima.

“Komu mám věřit?”

“Vím, co jsem viděl,” hlesl Janson.

“Já taky.” Trhla hlavou k televizi.

“Co tím chceš říct? že mi nevěříš?”

“Já bych chtěla.” Zhluboka se nadechla. “Chtěla bych někomu věřit.”

Agent hodnou chvíli mlčel. “Fajn. Nemůžu ti to vyčítat. Zavolám ti taxíka. Pojedeš na stanici Konzulárních operací v Miláně a můžeš podat hlášení. Určitě budou mít radost, že se jim vrátila taková špičková střelkyně. A než sem pošleš zásahovou jednotku, budu dávno v prachu.”

“Nech toho.”

“Bude to tak nejlepší,” vedl si svou.

“Pro koho?”

“Pro nás oba.”

“Nemluvíš za nás oba, ale jen za jednoho.” Chvíli nic neříkala a rázovala pokojem. “Já se z toho snad zcvoknu,”

vyhrkla náhle. “Tak tys to viděl, jo? Kurva, kdo se v tom má vyznat?”

Janson se utápěl ve vlastních neklidných myšlenkách.

Peter Novak. Kdo byla ta živoucí legenda, která zčistajasna zazářila na světovém nebi jako meteor? Hlavou mu létaly otázky, na něž neznal odpověď. Dostával křeče do žaludku.

Zlostně mrštil hrnkem do krbu. Keramika se roztříštila o tvrdé kameny. Na chvíli se mu ulevilo, ale opravdu jen na chvíli.

Vrátil se k poškrábanému koženému křeslu u ohně a ztěžka dosedl. Připadal si stejně opotřebovaný jako čalounění. Jessie si stoupla za něj a začala mu masírovat bolavá ramena.

“Nechci ještě zhoršovat situaci,” spustila, “ale jestli máme zjistit, co se děje, musíme odsud vypadnout. Jak dlouho asi potrvá Konzulárním operacím, než nás najdou?

Mají všechny údaje ze satelitů a můžeš mi věřit, že technici dnem i nocí hledají tvoje auto, nebo jiný dopravní prostředek. Podle toho, co povídal můj informátor, zatím nemají nic v ruce, jen kupu falešných oznámení. Ale brzy se něčeho chytnou. Proklepnou kontakty v Evropě a půjdou po tisících nitek. Budou si pouštět záznamy z mýt a hraničních přechodů. A dřív nebo později je sem něco zavede.”

Měla pravdu. Pomyslel na Novakovo motto: Sok kicsi sokra megy. Maďarská lidová moudrost. Povedou jejich vlastní malé krůčky k velkému cíli? Vybavil si Fieldingova slova: Právě v Maďarsku najdete jeho největší obdivovatele i nejzavilejší odpůrce. A poznámku Langové: Maďarsko z něj udělalo to, čím je, v dobrém i zlém. A Peter svoje dluhy splácí.

Ale co byl vlastně zač?

Těžko říct, ale udělalo to z něj Maďarsko. Jansonovi došlo, že se tam musí vydat.

Jak jinak vyplašit Novakovy zaryté nepřátele? Ty, jež

znal miliardář nejdéle a možná nejlépe.

“Zdá se mi, že ses právě rozhodl,” špitla Jessie téměř bázlivě.

Janson přikývl. “A co ty?”

“Co je to za otázku?”

“Co budeš dělat? Vrátíš se ke Konzulárním operacím?”

“Můžeš si tipnout.”

“Čekám na odpověď.”

“Tak já se o ni pokusím. Když se ohlásím u šéfa, minimálně na rok mě stáhne z terénu, možná navždycky. A čeká mě velice dlouhý ,pohovor’. Vím, jak systém funguje.

Nesnaž se mi to vymluvit. Ale to by nebyl ten největší průšvih. Jak se mám vrátit do světa, kde nevím, čemu se dá věřit a čemu ne? Vím toho příliš, ale nevím toho dost, a právě proto se vrátit nemůžu. Musím jít dál. Jinak sama se sebou nedokážu žít.”

“Nedokážeš žít sama se sebou? Ale když se budeš motat kolem mě, šance na život si moc nezvýšíš. To jsem ti přece jasně říkal.”

“Koukni, každá sranda něco stojí,” pravila klidně.

“Jestli mi to dovolíš, jdu s tebou. A jestli ne, stejně si tě najdu.”

“Ani nevíš, kam chci jet.”

“Mně je to úplně fuk, brouku.” Jessie protáhla své hubené ohebné tělo. “Tak kam teda?”

Na chvíli zaváhal. “Do Maďarska. Kde to všechno začalo.”

“Kde to všechno začalo,” zopakovala tiše.

Janson vstal. “Jestli chceš jet se mnou, prosím. Ale jestli se pokusíš navázat kontakt se svým týmem, jsi z kola venku, a ne kvůli mně. Jestli půjdeš se mnou, budeš dodržovat moje pravidla, jinak…”

“To stačí,” přerušila ho. “Nech toho vrtání, narazils na naftu.”

Vrhl na ni chladný pohled. Měřil si ji jako vojáka a agenta. Parťáka potřeboval. Nemohl vědět, co ho čeká.

Pokud Kincaidová prokáže v jeho službách aspoň polovinu toho, co vyzkoušela na něj, bude to velká zbraň.

Než šel spát, musel obvolat spoustu lidí, vzkřísit hodně legend. Bylo třeba umést cestičku. Bůhví, kam je zavede.

Ale jinou možnost neměl. Přes veškerá rizika to byl jediný způsob, jak rozluštit tajemství Petera Novaka.

22

Musel nalíčit past.

Ta myšlenka ho příliš neuklidňovala. Dobře věděl, jak často se strůjci léček stávají jejich vlastní obětí. Jeho hlavní zbraní byla v dané fázi duševní vyrovnanost. Jedině s ní se mohl vyhnout nástrahám úzkosti a přílišné sebejistoty, jež

vedly k ochromení či otupělosti.

Pro plánovanou past si nemohl vybrat příhodnější kulisy. Adresu Erzsébet sétány 1, Miskolc-Lillafüred našel několik kilometrů od města Miskolc. Byla to jediná nápadná budova v lázeňském letovisku Lillafüred. Hotel Palace, jak znělo její současné jméno, stál poblíž jezera Hámori, obklopeného rozlehlou travnatou plochou připomínající dávnou feudální Evropu parků a paláců. Z místa čišela nostalgie, což byl ostatně účel. Napodobenina loveckého zámečku vznikla ve dvacátých letech dvacátého století jako velkolepý projekt režimu admirála Horthyho, který měl připomínat slavnou historii země. Restauraci přiléhavě pojmenovali po králi Matyášovi, uherském panovníkovi z patnáctého století, který vedl svůj lid ke slávě, jež se leskla krví nepřátel. Po pádu komunismu sídlo rychle přestavěli do bývalé okázalosti. Nyní lákalo výletníky a podnikatele z celé země. Projekt imperiální nabubřelosti získal nový význam: čistě obchodní.

Paul Janson prošel pompézně zařízenou halou a zamířil do sklípku v suterénu. Nervozitou se mu svíral žaludek. Na jídlo neměl ani pomyšlení. Nesměl však dát nic najevo, tím by se prozradil.

“Adam Kurzweil, jméno mé,” oznámil Janson vrchnímu kultivovaným zámořským přízvukem. Byla to učebnicová angličtina, jíž mluvili vzdělaní obyvatelé Britského společenství národů, ze Zimbabwe, Keni, JAR či Indie, i bohatí Evropané, kteří se jí učili ve škole.

“Kurzweil” měl na sobě oblek s proužkem a jasně červenou vázanku. Nesl se s povýšeností obchodníka, jemuž všichni poklonkují.

Vrchní ve smokinku s vlnami napomádovaných havraních vlasů si Jansona přísně změřil a pak zkřivil tvář do profesionálního úsměvu. “Váš host už přišel,” pravil a otočil se k mladé ženě po svém boku. “Slečna vás uvede ke stolu.”

Janson mírně kývl. “Děkuji.”

Stůl byl, jak si jeho host zřejmě vyžádal, diskrétně zastrčený v rohu. Muž, s nímž si dal schůzku, byl vynalézavý a opatrný člověk, jinak by ve svém oboru nepřežil tak dlouho.

Janson kráčel směrem k lavičce v koutě a soustředil se na roli, do níž se musel věrně převtělit. Na prvním dojmu velice záleželo. Sándor Lakatos byl velice podezíravý.

Stejně se musel chovat i Kurzweil. Janson věděl, že je to nejúčinnější prevence.

Z Lakatose se vyklubal malý shrbený mužík. Měl podivně zakřivenou krční páteř, takže se zdálo, že vystrkuje čelo a zatahuje bradu. Mezi kulatými tvářemi se vyjímal baňatý nos. Podbradek plynule přecházel do čelisti, což

propůjčovalo jeho hlavě tvar hrušky. Zvláštní hříčka přírody.

Maďar však patřil k největším obchodníkům se zbraněmi ve střední Evropě. Jeho majetek významně vzrostl během embarga na Srbsko, kdy tato bývalá jugoslávská republika musela vyhledávat tajné zdroje. Lakatos začal kariéru v dálkové silniční přepravě, specializoval se hlavně na textil. Později začal kšeftovat i s výzbrojí, stačilo trochu upravit systém práce. Pouhý fakt, že souhlasil se schůzkou s Adamem Kurzweilem, jen dokládal další důvod jeho úspěchu: nenasytnou hamižnost.

Janson oprášil legendu o šéfovi jisté kanadské bezpečnostní služby, rozuměj soukromé armády. Obvolal řadu lidí, kteří v oboru už dávno skončili. Pokaždé jim sdělil totéž. Jistý Adam Kurzweil v zastoupení klienta, který si nepřeje být jmenován, hledá dodavatele pro.mimořádně velkou a lukrativní zakázku. Na Kanaďana, tedy legendu, kterou Janson stvořil sám bez vědomí Konzulárních operací, měli všichni příjemné vzpomínky a jeho tajnosnubnost a nepolapitelnost respektovali. Oslovení se však přesto trochu zdráhali. Byli opatrní a nechtěli ohrozit svoji současnou kariéru. Nevadí. Janson věděl, že v jejich malém světě se zvěst o seriózním kupci rychle roznese. Ten, kdo obchod zprostředkuje, mohl očekávat provizi. Agent nemohl oslovit Lakatose přímo. Rozhodl se kontaktovat lidi z jeho okolí.

Jeden z obchodníků, byl z Bratislavy a vyšetřování unikal díky blízkým stykům s vládními činiteli, se ho zeptal, proč Adam Kurzweil nezkusí Lakatose. Janson mu vysvětlil, že Kurzweil je silně nedůvěřivý a neosloví nikoho, v kom nemá osobní záruku. Lakatos zkrátka nebyl pro Kurzweila důvěryhodný. On ani jeho klienti by se nevydali do rukou neznámého člověka. Mimoto, nebyl Lakatos na takovou transakci příliš malá ryba?

Přezíravá námitka se podle očekávání donesla k Maďarovým uším. Ten se pochopitelně urazil. On, taková veličína, není důvěryhodný a známý? Není jakémusi Adamu Kurzweilovi dost dobrý? Zlost se mísila s chladným kalkulem. Nemohl dovolit, aby někdo takhle zpochybňoval jeho pověst. To by byl hodně špatný obchod. Jak lépe vyvrátit úporné pomluvy než osobně dokázat jejich neopodstatněnost?

A co je ten Kurzweil vlastně zač? Kanadský investor si dával pozor na jazyk. Zjevně nechtěl odkrýt všechny karty.

“Můžu říct jen to, že je to náš velice dobrý klient.” Za pár hodin začal Jansonův mobilní telefon cvrlikat příznivými posudky na Maďara; zřejmě požádal pár lidí o laskavost.

Kanaďan připustil, že Kurzweil bude projíždět oblastí Miskolce, kde měl Lakatos hlavní sídlo. Třeba by se dal přesvědčit ke schůzce. Ale každý musí pochopit, že Kurzweil je velice nedůvěřivý člověk. Pokud odmítne, nemyslí to nijak osobně.

Janson z taktických důvodů předstíral neochotu. Jeho touha po setkání však ve skutečnosti hraničila se zoufalstvím. Uvědomoval si totiž, že k dávným nepřátelům Petera Novaka se nejjistěji dostane právě přes tohoto maďarského obchodníka se smrtí.

Z vysokého koženého křesla v hotelové hale sledoval Lakatosův příchod. Úmyslně počkal deset minut, než si k němu přisedl. Cestou k Maďarovi udržoval blazeovaný výraz. Lakatos ho překvapil: vstal a objal ho.

“Tak jsme se přece sešli! Mám velkou radost.” Přitiskl se k Američanovi svým tučným hrudníkem a zpocenýma baculatýma rukama ho silně poplácal po zádech a pase.

Vášnivé objetí zjevně sloužilo jako hrubá bezpečnostní prověrka, jež by odhalila pouzdro ukryté v podpaží, kříži či podbřišku.

Když oba usedli, Lakatos si svého hosta nepokrytě měřil. Chamtivost se snoubila se značnou podezíravostí.

Zkušenost obchodníka naučila, že příliš dobré kšefty obvykle mívají háček. Člověk musí rozlišit mezi ovocem visícím lákavě nízko a otrávenou návnadou.

” Libamaj roston, husí jatýrka na roštu, jsou vynikající.

A stejně tak brassói aprépecsenye, to je vlastně dušené vepřové.” Lakatosův hlas zněl mírně zadýchaně a pisklavě.

“Já osobně dávám přednost bakanyi sertéshús,”

odpověděl Janson.

Maďar se odmlčel. “Takže to tady znáte. Ano, říkali mi, že jste světoběžník, pane Kurzweile.”

“Jestli vám něco řekli, napovídali toho až moc,”

pousmál se, jeho hlas však zněl mrazivě.

“Odpusťte, pane Kurzweile. Ale jak víte, náš byznys je založen na důvěře. Podání ruky a dobrá pověst nahrazují smlouvy a papírování. Je to stará škola. Můj otec prodával máslo a vejce. Jeho bílé náklaďáky dlouho brázdily Zemplén. Začínal ve třicátých letech. Když se dostali k moci komunisti, usoudili, že je snadnější svěřit menší dodávky někomu, kdo zná trasy. Víte, táta byl sám v mládí řidič náklaďáku. Takže když mu pak zaměstnanci tvrdili, že mají ten či onen problém, příkladně sjetou pneumatiku nebo poškozený chladič, a že se kvůli tomu půl dne zdrží, vyvedl je z omylu. Věděl, jak dlouho trvá ty věci spravit, protože to kdysi musel sám dělat. Jeho lidi to časem pochopili.

Nemohli ho obalamutit, ale to neplodilo zášť, nýbrž úctu.

Řekl bych, že já jsem stejný.”

“Často na vás někdo něco zkouší?”

Lakatos se usmál a odhalil řadu porcelánových zubů, nepřirozeně bílých a pravidelných. “Takových šílenců se najde jen málo,” odvětil. “Dobře znají riziko.” Jeho tón zakolísal mezi výhrůžkou a pýchou.

“Každý ví, že podceňovat maďarský lid se nevyplácí,”

pravil Janson vážně. “Ale máte jazyk a kulturu; kterým rozumí jen málo z nás.”

“Ano, ano, naše maďarská záhadnost. Vždycky nám dobře posloužila, když zemi chtěli ovládnout cizáci. Jindy je to spíš na obtíž. My, kteří pracujeme v podmínkách, ehm, jisté opatrnosti, ji každopádně dokážeme ocenit.”

Objevil se číšník a nalil jim do sklenek vodu.

“Dáme si lahvinku vašeho Margaux ročník devadesát osm,” řekl Lakatos. Otočil se ke Kurzweilovi. “Je to mladé víno, ale báječně osvěží. Pokud ovšem nechcete ochutnat místní specialitu, ,býčí krev’. Starší ročníky chutnají skvěle.”

“A víte, že bych rád?”

Lakatos luskl tlustými prsty na číšníka: “Tak ne, přineste nám láhev Egri Bikavér osmdesát dva.” Znovu se obrátil na svého společníka. “A teď mi povězte, jak vy vidíte Maďarsko.”

“Jako mimořádnou zemi, která dala světu řadu mimořádných lidí. Máte tolik laureátů Nobelovy ceny, filmových režisérů, matematiků, fyziků, hudebníků, dirigentů a spisovatelů. Ale jeden slavný syn Maďarska, jak to říct slušně?, poněkud zneklidnil mé klienty.”

Lakatos na něj ohromeně pohlédl. “Vy mě napínáte.”

“Co je pro jednoho svoboda, jiný považuje za tyranii, jak se říká. A základy svobody mohou být základy tyranie.”

Odmlčel se, aby získal jistotu, že ho Maďar pochopil.

“To zní zajímavě,” odvětil Lakatos a ztěžka polkl. Pak sáhl po sklence s vodou.

Janson potlačil zívnutí. “Promiňte,” zamumlal. “Let z Kuala Lumpuru je dlouhý, i když má člověk ten největší komfort.” Ve skutečnosti měl za sebou sedmihodinovou jízdu z Milána do Egeru v kodrcavém kamionu naloženém uzeným masem, při níž si moc pohodlí neužil, ba právě naopak. Zatímco on večeřel s obchodníkem, Jessie Kincaidová měla na falešný pas a kreditní kartu vypůjčit auto na zítřejší cestu a pečlivě promyslet trasu. Janson doufal, že si přitom najde i čas na odpočinek. “Ale cestování je můj život,” dodal.

“To si dovedu představit,” odtušil Lakatos se zaujatým pohledem.

Číšník ve smokinku přinesl místní červené víno. Na láhvi opatřené stužkou chyběla papírová viněta, jméno vinice bylo vyleptané přímo na skle. Temné, husté a zdánlivě neprůhledné víno stékalo do jejich křišťálových číší. Lakatos si pořádně lokl, labužnicky převaloval nápoj v ústech a nakonec ho prohlásil za vynikající.

“Jako vinařská oblast je Eger k nezaplacení.” Zvedl sklenku s vínem. “Není skrz něj sice vidět, ale ujišťuji vás, pane Kurzweile, že za svoje peníze vždycky dostanete kvalitu. Líp jste si vybrat nemohl.”

“To rád slyším,” odvětil Janson. “Další projev maďarské neprůhlednosti.”

Právě v tom okamžiku přistoupil ke stolu muž v nebesky modrém obleku bez vázanky, očividně americký turista a očividně opilý. Janson se na něj podíval a hlavou se mu rozezněl alarm.

“To už je roků!” zahlaholil chlápek a lehce přitom komolil slova. Položil chlupatou ruku s několika prsteny na bílý ubrus vedle košíku s chlebem. “Já věděl, že seš to ty.

No jasně, Paul Janson osobně.” Nahlas si odfrkl, pak se otočil a odkráčel. “Já ti říkal, že je to von,” sdělil ženě, která s ním seděla u stolu na druhé straně sálu.

Sakra! Podobnou věc člověk při tajné operaci nemůže nikdy úplně vyloučit, Janson měl však doteď štěstí. Náznak problému vlastně zažil kdysi v Uzbekistánu, kdy měl schůzku s náměstkem místního ministra ropného průmyslu a vystupoval přitom jako prostředník velké petrochemické společnosti. Kanceláří zrovna procházel jeden Američan –

nákupčí ropy od Chevronu, který ho znal pod jiným jménem z Ázerbajdžánu. Jejich pohledy se setkaly. Muž kývl, ale nic neřekl. Ani jemu nebylo příjemné, že ho tam Janson vidí, i když z naprosto odlišných důvodů. Nepadlo ani slovo a Janson věděl, že dotyčný se nebude na nic vyptávat. Ale tady šlo o něco dočista jiného. O setkání, jehož se každý agent bojí jako čert kříže.

Janson se snažil zkrotit rozbušené srdce. S netečným výrazem se obrátil na Lakatose. “Vy ho znáte?” zeptal se.

Američan se přesně nevyjádřil, komu patří jeho poznámky a “Adam Kurzweil” by jistě nepředpokládal, že byly adresovány jemu.

Maďar se zatvářil zmateně. “V životě jsem ho neviděl.”

“Vážně?” řekl Janson klidně. Zahnal obchodníka do defenzivy, čímž ze sebe setřásl podezření. “No, to je fuk.

Všichni jsme to už někdy zažili. Po pár sklenkách si vás mohl v šeru splést třeba i se samotným Nikitou Chruščovem.”

“Maďarsko bylo vždycky zemí duchů,” podotkl Lakatos.

“Některé jste si dokonce sami vyrobili.”

Obchodník tu poznámku přeslechl a položil sklenku.

“Odpusťte mi moji zvědavost. Já mám spoustu zákazníků, jak víte. Ale na vaše jméno jsem nikde nenarazil.”

“To rád slyším.” Janson si dlouze a poživačně usrkl místního vína. “Snažím se chovat diskrétně. Ale možná to není moje zásluha. Většinu života jsem strávil v jižní Africe, a tam se o vás taky moc neví.”

Lakatos souhlasně zasunul bradu ještě hlouběji do polštáře krčního tuku. “Vyzrálý trh,” pravil. “Musím přiznat, že tam dole moje nabídky nemají nějakou zvláštní odezvu. S

Jihoafričany jsem ovšem tu a tam obchodoval a zjistil jsem, že jste vzoroví partneři. Víte, co chcete, a nevadí vám zaplatit za kvalitu.”

“Důvěra za důvěru. Poctivost za poctivost. Mí klienti nejsou škrti, ale ani nerozhazují peníze zbůhdarma.

Očekávají, že dostanou to, zač zaplatí. Kvalitu, jak jste trefně vyjádřil. Ale měl bych se vyjádřit jasně. Nejde jim o čistě materiální statky. Mají zájem i o věci, které se nedodávají na paletách. Hledají spojence. Lidský kapitál, dalo by se říct.”

“Nerad bych si vaše slova vyložil špatně,” pravil Lakatos s neprostupným výrazem.

“Zkrátka vědí, že existují lidé, nebo chcete-li síly, které mají stejné zájmy. Chtějí si získat jejich podporu.”

“Získat podporu…” zopakoval Lakatos opatrně.

“A obráceně, rádi by takovým lidem nabídli pomoc.”

Maďar těžce polkl. “V případě, že ji takoví lidé právě potřebují.”

“Komu by se občas nehodila,” usmál se Janson uhlazeně. “Na tomto světě je málo jistot. Tohle je jedna z nich.”

Lakatos se natáhl a s úsměvem mu poklepal na zápěstí.

“Líbíte se mí. Myslí vám to a jste džentlmen, pane Kurzweile. Ne jako ti křupani ze Švábska, s nimiž musím tak často obchodovat.”

Číšník jim přinesl smažená husí jatýrka, “pozornost šéfkuchaře”. Lakatos hladově zabodl vidličku do své porce.

“Ale chápete, kam tím mířím, že ano?” naléhal Janson.

Na scénu opět vstoupil Američan v bleděmodrém saku.

“Tak ty si mě nepamatuješ?” zeptal se útočně. Tentokrát už

Janson nemohl předstíral, že neví, komu to patří.

Obrátil se k Lakatosovi. “No, to jsou věci. Asi vám dlužím omluvu.” Vrhl na neurvalého Američana zdvořile nezúčastněný pohled. “Zdá se, že jste si mě s někým spletl,”

pronesl učebnicovou americkou angličtinou.

“To určitě. Ale proč mluvíš tak srandovně? Chceš se přede mnou schovávat, jo? Chceš se vytáčet? že ti není hanba.”

Janson se otočil k Maďarovi a rádoby nevzrušeně pokrčil rameny. Snažil se zkrotit zrychlený tep. “Tohle se mi občas stává. Asi za to může moje vizáž. Vloni jsem byl v Basileji a ženská v hotelovém baru byla přesvědčená, že mě potkala v Gstaadu.” Zazubil se, vzápětí si však zakryl ústa rukou, jako by ho ta vzpomínka přiváděla do rozpaků. “A kdyby jen to, očividně jsme spolu něco měli!”

Lakatos se neusmál. “Vy dva?”

“No, ona a chlap, se kterým si mě spletla. Musím uznat, že byla docela tma. Ale měl jsem nutkání ji vzít nahoru do pokoje a, jak to říct?, pokračovat tam, kde ten pán přestal. Škoda, že jsem to neudělal, i když, asi by si brzy uvědomila svůj omyl.” Nenuceně se zasmál a zvedl oči.

Američan tam pořád stál a po tváři se mu rozléval opilecký úšklebek.

“Takže ty mi nemáš co říct?” zavrčel. “Jdi někam.”

žena od jeho stolu, téměř určitě manželka, přišla a zatahala ho za rukáv. Měla mírnou nadváhu, kterou maskovala pod nepatřičně letními šaty. “Donny, neobtěžuj pána. Jistě je tady na dovolené jako my.”

“Cože? Kvůli tomuhle hajzlovi mě vykopli z práce.”

Měl brunátnou tvář a čišel z něj čirý vztek. “Jo, tak je to.

Ředitel si tě přitáhl jako chlapa na špinavou práci, viď, Paule? Tenhle šmejd, Paul Janson se jmenuje, přišel do Amconu jako bezpečnostní poradce. Hned zatepla udělal prověrku zaměstnanců, jestli náhodou nekradou, a šéf mě vyrazil! Jak prej jsem to mohl dopustit, když jsem měl ty chlapy na povel? Dal jsem firmě dvacet roků. Řekl ti to někdo? A pracoval jsem dobře. Pracoval jsem dobře.”

Zkřivil zarudlý obličej do výrazu, v němž se mísila sebelítost s nenávistí.

žena vrhla na Jansona nepřátelský pohled. Za manžela se sice styděla, její přimhouřené oči však jasně naznačovaly, že o externím bezpečnostním konzultantovi, který připravil jejího chudáčka Donnyho o práci, toho hodně slyšela.

“Až vystřízlivíte a budete se chtít omluvit,” ucedil Janson chladně, “můžete si to klidně odpustit. Přijímám vaše omluvy předem. Takové omyly se stávají.”

Co jiného mohl říct? Jak by reagovala oběť nepříjemné záměny? Překvapeně, pobaveně a nakonec zlostně.

O žádnou záměnu samozřejmě nešlo. Na Donalda Weldona si velice dobře pamatoval. Pracoval jako vysoký manažer ochranky v jedné strojírenské firmě v Delawaru.

Měl tam teplé místečko a zaměstnával u sebe bratrance, synovce a kamarády. Z oddělení bezpečnosti si udělal dojnou krávu. Dokud by se nestala žádná větší událost, nikdo by si nedovolil zpochybnit jeho odbornost a poctivost.

Drobné krádeže pracovníků a systematické uplatňování falešných nároků na odškodnění se časem staly neviditelnou přítěží provozního rozpočtu. Viceprezident společnosti si zatím přivydělával donášením důvěrných informací konkurenční firmě. Janson ze zkušenosti věděl, že nedbalí vedoucí většinou nezpytují vlastní svědomí, ale brojí proti tomu, kdo na jejich šlendrián poukáže. Upřímně řečeno, Donald Weldon měl být rád, že ho jen vyhodili. Z

Jansonovy zprávy jasně vyplývalo, že se na některých podvodech s odškodněním osobně podílel. Existoval dostatek důkazů pro trestní stíhání, které mohlo skončit i pobytem ve vězení. Janson však šéfům firmy doporučil, aby viceprezidenta Weldona propustili, ale nepředávali ho policii. To by pro společnost znamenalo jen další nepříjemnosti. Bůhví, co všechno by během vyšetřování vyšlo najevo. Měl bys mi poděkovat za svobodu, ty prodejná svině, pomyslel si Janson.

Američan zahrozil Jansonovi prstem těsně u nosu. “Ty jeden libovej frajírku, na tohle dojedeš.” žena ho odvedla zpátky ke stolu opodál. Weldonova vratká chůze prozrazovala, že za jeho vzteklým výbuchem je alkohol.

Janson se zvesela otočil ke svému společníkovi. Po zádech mu přeběhl mráz. Lakatos ochladl. Nebyl žádný hlupák a výstup opilého Američana nemohl jen tak přejít.

Jeho pichlavé oči připomínaly malé černé kuličky.

“Vy vůbec nepijete,” prohodil Maďar. Ukázal vidličkou na sklenku vína a usmál se chladnokrevným úsměvem kata.

Janson znal myšlenkové pochody podobných lidí: zvažují, co je pravda, ale ostražitost jim velí počítat s nejhorším. Současně věděl, že ujišťováním nic nespraví.

Cítil se jako nahý v trní. Bylo jasné, že není tím, za koho se vydává. Jestli se muži jako Sándor Lakatos něčeho bojí, je to podvod. Adam Kurzweil už pro něj neznamenal příležitost, ale nebezpečí. A to je bez ohledu na jeho příčinu nutno odstranit.

Obchodník ponořil ruku do náprsní kapsy objemného vlněného saka. Jistě nesahal po zbrani, to by bylo pod jeho úroveň. Zdálo se, že prsty ovládá nějaký přístroj a dává někomu zprávu.

A pak se zadíval přes halu směrem k pultu vrchního.

Janson tam také stočil zrak. Dva muži v tmavých oblecích, kteří nenápadně postávali u dlouhého zinkového baru, se náhle poněkud napřímili. Proč si jich nevšiml dřív?

Lakatosovi osobní strážci, jak jinak. Obchodník se zbraněmi by se nikdy nesešel s prostředníkem, kterého osobně nezná, aniž by si kryl záda.

Jak se zdálo, muži dostali nový úkol. Nebyli to už

pouze ochránci, ale kati. Rozepnutá těžká saka na nich volně visela. Náhodný pozorovatel by si myslel, že mírná boule u pravé náprsní kapsy je od balíčku cigaret či mobilního telefonu. Američan však věděl své. Krve by se v něm nedořezal.

Adam Kurzweil nesměl opustit hotel Palace živý.

Janson si dokázal představit, co se asi chystá. Spěšně dojedí a vyjdou společně z restaurace v doprovodu pistolníků. Až

se vzdálí od lidí, zastřelí ho tichou ranou do týla a jeho tělo hodí do jezera, nebo do kufru auta.

Musel něco udělat. Hned.

Sáhl po sklence a přitom loktem shodil vidličku na podlahu. S omluvným pokrčením ramen se pro ni sehnul.

Pod stolem zvedl záložku kalhot, rozepnul pouzdro na kotníku a pevně uchopil malý Glock M26, který si obstaral v Egeru. Nenápadně si položil zbraň do klína. Jeho vyhlídky se trochu zlepšily.

“Už jste se byl projít u jezera?” zeptal se Sándor Lakatos. “V tuhle roční dobu je tam nádherně.” Opět vycenil své porcelánové zuby.

“To máte pravdu,” přitakal Janson.

“Rád bych vás potom vzal na procházku.”

“Není na to už trochu tma?”

“Myslíte?” odvětil Lakatos. “Aspoň budeme sami.

Podle mě je to nejlepší způsob, jak se navzájem poznat.”

Jeho černé oči se zlověstně zaleskly.

“Tak dobře, bude mi ctí,” pravil Janson. “Omluvíte mě na chvilku?”

“Beze všeho.” Maďar loupl pohledem po svých dvou gorilách u baru.

Janson si rychle zasunul pistoli za opasek, vstal a vykročil k toaletám, jež se nacházely v krátké chodbičce vybíhající ze zadního rohu jídelny. Náhle mu prudce vylétla hladina adrenalinu. U dveří totiž postával další muž v tmavém obleku. Zjevně nešlo o hosta ani zaměstnance restaurace. Byl to další člen ochranky. Maďar neponechal nic náhodě. Janson vešel do koupelny s mramorovou podlahou, chlap za ním. Měl vysokou postavu; široký hrudník a na tváři profesionální znuděnou masku. Když

Janson zahnul k umyvadlům, uslyšel, jak zabiják zamyká dveře. Osaměli. Hlučným výstřelem by jen přivolal ostatní Lakatosovy ozbrojence. Měl sice zbraň, ale nezískal tím žádnou výhodu. Chtělo by to pistoli s tlumičem, jenže ta byla příliš objemná a nedala se nepozorovaně ukrýt v pouzdře na kotníku. Janson vykročil k pisoárům. V nerezové oceli mušle viděl pokroucený odraz statného chlapa.

Rozeznával i dlouhý váleček na jeho zbrani. Tlumič.

Maďaři nechtěli čekat, až Janson vyjde z hotelu Palace.

Rozhodli se ho odpravit na místě.

“Kolik vám platí?” zeptal se Janson, aniž by se otočil.

“Dám dvojnásobek.”

Strážný neodpověděl.

“Neumíte anglicky? Vsadím se, že dolarům rozumíte.”

Muž nezměnil výraz, ale schoval pistoli. Oběť byla naprosto bezmocná, a tak změnil plán. Vytáhl smyčku s drobnými plastovými madly na obou stranách.

Janson natahoval uši. Uslyšel tichounký zvuk napínajícího se saka. Zabiják natáhl ruce a chystal se mu přehodit škrtidlo kolem krku. Janson musel zatleskat profesionálnímu odhadu svého kata. Škrtidlo zaručovalo neslyšnou a hlavně čistou smrt. Propašovat ho z hotelu, kde teče alkohol proudem, nebyl žádný problém. Mohl ho vzít pevně kolem ramen a odvléct ve víceméně vzpřímeném postoji. Stačil by nesmělý úsměv a každý by si myslel, že host zkrátka vypil příliš mnoho Zwack Unicum, místní oblíbené lihoviny.

Janson sklonil hlavu a opřel čelo o mramorové dlaždice. Pak se otočil, shrbená záda naznačovala společenskou únavu. Vtom udělal nečekaný výpad vpřed a vrazil strážnému koleno do rozkroku. Muž zavrávoral a zaklel. Přehodil Jansonovi smyčku přes ramena a snažil se ji strhnout nahoru ke krku. Janson cítil, jak se mu struna zarývá do kůže. Pálila jako horká obruč. Nebylo cesty zpátky. Namísto ústupu se přitiskl k útočníkovi a zabořil mu bradu do prsou. Vrazil ruku do jeho pouzdra v podpaží a vytáhl dlouhou ruční zbraň s tlumičem. Útočník nemohl zároveň držet škrtidlo a uvolnit ruce. Musel si vybrat.

Upustil strunu a zespoda praštil Jansona do paže. Pistole odlétla po mramorové podlaze.

Janson nabral muže hlavou do brady. Uslyšel cvaknutí zubů. Pravou nohu obtočil kolem zabijákova kolena a vší silou tlačil, dokud pořízek nepadl zády na zem. Jenže strážný měl kvalitní výcvik. Vymrštil nohu a srazil Jansona na podlahu. Ten dopadl tvrdě na záda, hned se však vyškrábal na nohy, udělal krok dopředu a nakopl chlapa do rozkroku. Chytil ho za levou nohu, pravou mu pak ohnul v koleni a přitlačil kotníkem ke koleni druhé nohy. Na tváři zabijáka se objevil výraz plný vzteku a strachu. Divoce sebou zmítal v Jansonově sevření a tloukl ho rukama. Věděl, o co se Američan snaží, a chtěl mu v tom stůj co stůj zabránit. Jenže Janson se nedal. Chladnokrevně prováděl naučený chvat, i když instinkt volal po rychlém útoku či ústupu. Vší silou páčil mužovu nataženou nohu přes jeho vlastní koleno, až kloub povolil. Svaly a tkáň zvuk utlumily, takže nezněl jako prasknutí suché větve, spíš jako tichounké lupnutí, provázené náhlým ochabnutím končetiny. Vazy složitého kloubu nevydržely.

Muž otevřel ústa, jako by chtěl vykřiknout. Kromě strašlivé bolesti si uvědomoval, že bude nadosmrti mrzákem. Zlomené koleno se už nikdy úplně nespraví.

Zranění z boje obvykle nejvíc bolí až po nějakém čase.

Akutní bolest částečně utiší endorfiny a stresové hormony.

Ale zámek nohy ve tvaru čtyřky má horší následky. Janson dobře věděl, že způsobí takové utrpení, že člověk často omdlí. Strážný však nebyl běžný smrtelník. Ani v zajetí trýzně nepřestal Jansona mocně svírat. Američan prudce poklesl a plnou vahou dopadl koleny na jeho obličej. Bylo to jako rána kladivem. Muž rychle vydechl a upadl do bezvědomí.

Janson zvedl pistoli s tlumičem, byla to CZ 75, vysoce účinná palná zbraň české výroby, a nemotorně si ji zastrčil do náprsní kapsy.

Kdosi zaklepal na dveře. Matně si uvědomil, že klepání zaslechl už dřív, ale usilovným soustředěním ho vytěsnil z mysli. Ozývalo se také naléhavé mumlání v maďarštině: hosté si potřebovali ulevit. Janson zvedl statného strážného, opatrně ho posadil na jednu z toalet a stáhl mu kalhoty ke kotníkům. Trup volně opřel o zeď, ale příchozí by stejně viděli jen nohy. Zamkl dveře zevnitř, podlezl přepážku a odemkl. Čtyři brunátní hosté restaurace ho probodávali zlostnými pohledy. Janson omluvně pokrčil rameny a vyšel ze záchodu.

Objemná pistole ho tlačila do prsou; Janson si zapnul pouze spodní knoflík saka. Na konci chodbičky uviděl dva osobní strážce, kteří předtím postávali u baru. Úlek v jejich tvářích se rychle změnil v čirou nenávist. Nepochybně očekávali, že pomohou kolegovi vyprovodit “opilce” z restaurace, a ono nic. Když Janson zahnul za roh, jeden z nich, ten vyšší, mu zastoupil cestu.

Měl ostře řezanou tvář, jež postrádala jakýkoli výraz.

Angličtinou s místním přízvukem tiše řekl: “Dejte si bacha.

Můj parťák na vás míří pistolí. Velice silnou, velice tichou.

Na infarkt u nás umírá spousta lidí. Ale když to do vás našijeme, přece jen to vzbudí pozornost. To bych nerad.

Znám elegantnější způsoby. Ale jestli bude potřeba, tak vás tady klidně odděláme.”

Z hlavního sálu k nim doléhalo bujaré veselí a zpívané přání k narozeninám. Nikoli ovšem anglické Happy Birthday to You, ale maďarské Boldog szuletesnapot.

Janson si vybavil velký stůl s dvacítkou rozjařených lidí, na němž stály čtyři ledové lahve šampaňského.

Janson se náhle zatvářil zděšeně a položil si ruce na prsa. Tou pravou bleskově sklouzl k rukojeti velké pistole.

Počkal si na zvuk, který provází oslavy nejen v Maďarsku, ale na celém světě: bouchnutí šampaňského. V

příští chvíli se dočkal. První ze čtyř lahví padla. Při druhé ráně stiskl spoušť pistole s tlumičem.

Tiché plivnutí zaniklo uprostřed hlučné zábavy.

Polekaný výraz se nyní objevil na tváři zabijáka. Janson si všiml vlněných nití, jež trčely ze sotva viditelné dírky v jeho saku. Muž se zhroutil na podlahu. Při normálním břišním zranění by se profesionál takhle nesvalil. Okamžitý kolaps mohl znamenat jedinou věc: kulka prošla vnitřnostmi a uvízla v páteří. Výsledkem bylo náhlé přerušení nervových impulzů a následná paralýza všech svalů ve spodní částí těla.

Janson dobře znal průvodní znaky naprosté kataplexie a znecitlivění. Věděl, že podobný zážitek může pořádně zamávat i s ostříleným bojovníkem. Člověk se v tu chvíli začne litovat a přestane zápasit o holý život.

“Vytáhni tu pracku z kapsy, nebo dopadneš stejně,”

sykl na druhého chlapa v obleku.

Jansonovou největší zbraní nebyla pistole v ruce, ale nekompromisní tón. Teoreticky se navzájem drželi v šachu.

Neexistoval logický důvod, aby ten druhý ustoupil. Janson však věděl, že to jeho protivník udělá. Zaskočil ho svým chováním i sebevědomím. Strážce nemohl vědět, proč si Janson tak věří. Třeba si myslel, že má na sobě dokonce neprůstřelnou vestu. Za dvě vteřiny se to zjistit nedalo. A trest za špatný odhad měl přímo před očima. Janson viděl, že chlap stáčí zrak k ochromenému kolegovi s popelavou tváří… kolem nějž se tvořila loužička. Neschopnost udržet moč naznačovala poškození křížových nervů v obratlech střední či dolní části páteře.

Muž dal ruce před sebe. Vypadal znechuceně, pokořeně a vyděšeně.

Jestli má nepřítel dobrý nápad, ukradněte mu ho, říkával komandér Alan Demarest v narážce na mazané léčky jejich vietnamských soupeřů. Jansonovi se to vrylo do paměti stejně jako temná myšlenka: Když moc dlouho zíráš do propasti, pohltí tě. Rozhodl se, že jim připraví stejný osud, jaký plánovali pro něj.

“Nestůj tady takhle,” pošeptal chlápkovi do ucha. “Náš přítel právě dostal infarkt. Před chvílí mi sám sdělil, že to u vás není žádná vzácnost. Zvedneš ho, podepřeš a hezky společně vyjdeme z restaurace.” Zapnul ležícímu muži sako, aby zakryl krvavý flek. “A jestli neuvidím obě tvoje ruce, tak zjistíš, že infarkt je nakažlivá nemoc. Diagnóza se možná změní na akutní otravu jídlem. A oba dva si budete moct koupit invalidní vozíky, pokud někdo z vás přežije.”

Následovala poněkud těžkopádná akce, svůj účel však splnila. Muž podpíral svého postiženého přítele a rychle ho vyváděl z restaurace. Když procházeli jídelnou, Janson si všiml, že Sándor Lakatos už nesedí u stolu. Pozor, nebezpečí.

Janson náhle změnil směr a proskočil létacími dveřmi do kuchyně. Panoval tam až překvapivý hluk: maso syčící na oleji, bublající voda, nože sekající cibuli a rajčata, naklepávání telecích kotlet, omývání nádobí. Uháněl kuchyní a o lidi v bílých pláštích se nestaral. Věděl, že tam musí být nějaký služební vchod. Kuchyňské zásoby určitě neproudily přes sál s nádhernými koberci.

Vzadu našel rezavé kovové schody, úzké a strmé.

Vedly k nezamčeným ocelovým dveřím. Janson k nim zamířil. Vlhké horko kuchyně vystřídal chladivý noční vzduch.

Co nejtišeji za sebou zavřel a rozhlédl se. Nacházel se v pravé zadní části hotelu Palace, hned vedle parkoviště.

Když přivykl tmě, všiml si, že dvacet metrů od domu roste bujná tráva a stromy s dlouhými větvemi. Možný úkryt, bezpečí však neskýtal.

Zaslechl jakési škrábání. Někdo se pomalu posunoval zády ke zdi. Mířil k němu! Věděl, že je ozbrojený, a proto si dával velký pozor.

Janson ucítil na tváři pichlavou spršku cihel a malty.

Teprve pak uslyšel zakašlání pistole. Útočník ho měl na mušce! Byl sto metrů od něj. Hlavní roli hrála přesnost.

Janson si spočítal, že má čtyři vteřiny, aby zaujal pozici ležícího střelce. Čtyři vteřiny.

Padl na kolena a levou ruku. V letu natáhl paži s pistolí a převalil se na pravou stranu. Pak zaklínil levý kotník za pravé koleno a stabilizoval svoji polohu. Pevně podepřel pistoli rukou a položil ukazovák na spoušť. Česká zbraň CZ

75 byla sice objemná, ale zato velice účinná a přesná.

Umožňovala mnohem rychlejší a spolehlivější střelbu než

jeho vlastní pistole.

Zaměřil cíl, strážného v obleku, kterého před chvílí nechal dole, a vypálil dvě rány. Byly tiché, zpětný ráz mu však připomněl jejich intenzitu. Jedna minula cíl. Druhá zasáhla muže do krku. V gejzírech krve se zhroutil k zemi.

Za Jansonovými zády se ozvala tlumená exploze.

Napjal všechny svaly a pak si uvědomil, že to byla pneumatika terénního auta tři metry od něj, kterou prorazila kulka. Zdálo se, že po něm jde další střelec. Ze směru i dráhy projektilu odhadl jeho přibližnou polohu.

Stále vleže se otočil o třicet stupňů a spatřil samotného Sándora Lakatose. Svíral devítimilimetrovou pistoli s poniklovaným povrchem. Lesklý kov odrážel světlo reflektorů parkoviště a dělal z Maďara snadný terč. Janson zaměřil drobnou mušku pistole na jeho zavalitý trup a vypálil dvě další rány. Zbraň sebou prudce zaškubala.

Lakatos křečovitě opětoval palbu. Ostrý záblesk hlavně Jansona na chvíli oslepil. Vzápětí uslyšel cinknutí. Jedna ze střel se zaryla do upěchovaného štěrku pár centimetrů od jeho pravé nohy. Z Lakatose se vyklubal nebezpečný protivník. Janson se divil, že Maďara netrefil. Copak má ten chlap neprůstřelnou vestu?

Pak uslyšel Lakatosův těžký dech. V příští chvíli klesl k zemi. Obě střely ho zasáhly do hrudi a prorazily plíce.

Obchodník se smrtí byl příliš chytrý na to, aby nevěděl, co se s ním děje. Topil se ve vlastní krvi.

23

“Jdi se vycpat,” zavrčela Jessie Kincaidová. Janson ujížděl s autem z půjčovny na hranici nejvyšší povolené rychlosti, ona zatím sledovala mapu. Mířili do Budapešti, přesněji do Státního archivu, ale brali to velkou oklikou a vyhýbali se hlavním silnicím. “Měl jsi mě vzít s sebou.”

Když z něj nakonec vytáhla podrobnosti o událostech minulé noci, naštvala se a zahrnula ho vodopádem výčitek.

“Člověk neví, co všechno při podobných schůzkách hrozí,” vysvětloval jí trpělivě a po očku sledoval zpětné zrcátko, jestli se na ně nikdo nepověsil. “Navíc jsem se s tím chlapem sešel v suterénní restauraci. Co bys dělala? Opřela ,em čtyřicítku’ o bar, nebo ji uložila do šatny?”

“Vevnitř bych ti možná nebyla nic platná, ale venku jo.

Okolo je spousta stromů a jiných vyvýšených míst.

Rozhoduje každá maličkost, to přece víš nejlíp sám. Kryla bych ti záda, ale ty ses na mě vyflákl.”

“Bylo by to zbytečně riskantní.”

“Děkuju za upřímnost.”

“Myslím pro tebe. Nebyl důvod tě zbytečně vystavovat nebezpečí.”

“Jo, a proto ses mu vystavil sám. To není moc profesionální. Využij mě. Chovej se ke mně jako k parťákovi.”

“K parťákovi? Prober se. Je ti devětadvacet. Kolik máš let praxe v terénu? Neuraz se, ale…”

“Já přece neříkám, že jsem stejně dobrá jako ty. Ale chci se učit. Budu ten nejlepší žák, jakého jsi kdy měl.”

“Něco ti povím. Kdysi jsem pár žáků měl. Mají něco společného.”

“Nech mě hádat. Jsou to chlapi.”

Janson pochmurně zavrtěl hlavou. “Jsou po smrti.”

V dálce se rýsovaly věže kostela z devatenáctého století a paneláky ze sovětské éry: pozůstatky vznešených cílů minulosti.

“Takže ty si mě chceš držet od těla, abych přežila.”

Otočila se čelem k němu. “Na to ti kašlu.”

” Všichni jsou po smrti, Jessie. Takhle jsem jim pomohl v kariéře. Byli to fajn kluci. Měli nadání. Theo Katsaris –

měl větší předpoklady než já sám. Jenže čím je člověk lepší, tím víc je v sázce. Já jsem nehazardoval jen s vlastním životem, ale se životy jiných.”

“Každá operace přináší potenciální zisky i rizika.

Umění plánovat spočívá v koordinaci těchto dvou nejistých faktorů. Tos jednou napsal do hlášení.”

“To mi lichotí. Ale pár kapitol jsi asi přeskočila. žáci Paula Jansona měli ve zvyku nechat se zabít.”

Státní archiv sídlil v mohutné neogotické budově.

Úzká okna s lomenými oblouky silně omezovala množství slunečního světla, jež pronikalo k uloženým dokumentům.

Jessie Kincaidová si vzala k srdci Jansonovu myšlenku, že je třeba začít u zdroje.

Měla seznam chybějících informací, které jim mohly pomoci rozluštit záhadu maďarského mírotvorce. Otec Petera Novaka, hrabě Ferenczi-Novak, byl prý posedlý strachem o bezpečnost svého dítěte. Fielding řekl Jansonovi, že si šlechtic nadělal nepřátele, kteří mohli usilovat o pomstu na jeho potomkovi. Skutečně k tomu o půl století později došlo? Slova univerzitního učitele z Cambridge byla ostrá jako břitva: Ten starý aristokrat byl možná paranoidní, ale jak praví staré rčení, i paranoici mají nepřátele.

Kincaidovou zajímal život hraběte v osudových letech, kdy maďarská vláda prošla krvavými otřesy. Existovaly vízové záznamy potvrzující zahraniční cesty Novakova otce, ať už se synem či bez něj? Nejdůležitější informace se však týkaly celého rodu. Peter Novak prý držel nad zbylými členy rodiny ochrannou ruku. U člověka, který v nejcitlivějších letech zažil takové hrůzy, by to nijak nepřekvapovalo. Ale kdo byli ti příbuzní? Měl Novak bratrance, s nimiž stále udržoval styk? Rodinná historie hraběte Ferencziho-Novaka byla zahalená tajemstvím, které však nepochybně leželo kdesi v útrobách obřího maďarského Státního archivu.

Kdyby zjistili jména těch příbuzných a podařilo se jim je najít, třeba by dostali odpověď na otázku, která je pálila nejvíc: zda pravý Peter Novak žije, či nikoli.

Janson vysadil Jessicu před budovou Státního archivu.

Musel si ještě něco zařídit. Díky létům v terénu dokázal odhadnout, kde hledat podloudné obchodníky s falešnými doklady a dalšími užitečnými věcmi. Sdělil jí, že jde o nejistý podnik. Ale za pokus to stálo.

Jessica

Kincaidová,

oblečená

v

džínách

a

tmavozeleném tričku, vstoupila do budovy a prohlížela si tabulku archiválií, která visela vedle hrozivě dlouhého seznamu oddělení.

Archiv Uherského království (1414-2848) I. “B”

Záznamy státních orgánů mezí 1867 a 1945 II.

“L”

Státní orgány Maďarské republiky rad (1919) II. “M”

Záznamy Maďarské strany pracujících (MDP) a Maďarské dělnické socialistické strany (MSZMP) VII. “N”

Archivum regnicolaris (1222-1988) I. “O”

Soudní archivy (23. století, 1869) I. “P”

Archivy rodin, společností a institucí (1527, 20.

století)

A seznam pokračoval.

Jessie prošla dalšími dveřmi do velkého sálu plného katalogů a stolů. Stěny lemovalo snad deset pultů. Za každým stál úředník, který měl za úkol vyřizovat požadavky veřejnosti i badatelů. Nad jedním z pracovišť visela cedule s nápisem v angličtině: byla to informační přepážka pro anglicky mluvící návštěvníky. Před pultem stála krátká fronta. Jessie sledovala, jak znuděný archivář s hrubými rysy jedná se žadateli. Pokud se nemýlila, jeho “informace”

většinou spočívaly ve vysvětlení, proč požadované údaje nemohou být podány.

“Říkáte, že váš pradědeček se narodil v roce 1870 v Székésfehérváru?” prohodil k postarší Angličance v kostkovaném vlněném saku. “Pěkné místo. Bohužel, v té době měl Székésfehérvár přes sto padesát farností. Pro nalezení záznamu bych potřeboval přesnější informaci.”

Angličanka těžce vzdychla a odstoupila.

Naděje malého zavalitého Američana pohasly téměř stejně rychle.

“Narozen v Tatě v osmdesátých nebo devadesátých letech devatenáctého století,” zopakoval úředník s úlisným úsměvem. “To máme prohledat všechny matriky od roku 1880 do roku 1889?” Jízlivost vystřídal dotčený tón. “To prostě nejde. To přece nemůžete očekávat. Víte vůbec, kolik metrů materiálu tady máme? Potřebujeme se chytit něčeho konkrétního, jinak to nelze dohledat.”

Když Jessie postoupila k pultu, jednoduše mu podala papír, na němž úhledně napsala přesná jména, místa, data.

“Najít tyto záznamy vám jistě nebude dělat potíže, viďte?”

Věnovala mu zářivý úsměv.

“Potřebné informace tady jsou,” připustil úředník a prohlížel si list. “Ale musím si něco ověřit.”

Zmizel ve dveřích za přepážkou a vrátil se po několika minutách.

“Tak je mi líto.”

“Jak to myslíte?” zaprotestovala Jessie.

“Bohužel, ve sbírkách jsou jisté… mezery. Ke konci druhé světové války utrpěl archiv vážné ztráty, poškodil ho oheň. Z bezpečnostních důvodů pak byla část materiálů uložena v kryptě katedrály svatého Štěpána. Řada spisů tam zůstala desítky let. Bohužel, v podzemí bylo velké vlhko a řadu archiválií zničily plísně. To víte, oheň a voda jsou sice protiklady, ale obou se člověk musí bát.” Úředník bezmocně rozhodil ruce. “Záznamy o hraběti Ferenczi-Novakovi se bohužel nedochovaly.”

Jessie se ovšem nedala odbýt. “Nemohl byste se na to, prosím vás, ještě jednou podívat?” Napsala mu na papír číslo mobilního telefonu a podtrhla je. “Jestli náhodou něco najdete, byla bych vám vděčná…” Další oslnivý úsměv.

“Opravdu moc.”

Úředník se uklonil a poněkud roztál. Zjevně nebyl zvyklý, aby si ho předcházely mladé ženy. “Jistě. Ale nedělejte si velké naděje.”

Za tři hodiny archivář zavolal a připustil, že pesimismus byl možná předčasný. Prý vycítil, jak jí na tom záleží, a tak celou věc důkladně prověřil. Vzhledem k rozlehlosti Státního archivu nelze zcela vyloučit nesprávné zařazení materiálů.

Jessie naslouchala zdlouhavému výkladu úředníka s rostoucím vzrušením. “Chcete říct, že jste něco našel?

Můžeme se na to podívat?”

“No, ne tak docela,” pravil Maďar. “Zajímavá věc.

Nevím proč, ale záznamy byly přemístěny do zvláštního oddělení. Přístup k těm spisům je bohužel přísně omezený.

Normální člověk povolení nezíská. Potřebovala byste potvrzení z ministerstva a různé výjimky.”

“Ale to je přece hloupost,” vyhrkla Jessie.

“Rozumím. Vám jde o rodokmen a připadá vám absurdní, že se s takovým materiálem nakládá jako se státním tajemstvím. Já sám mám za to, že jde o další nedopatření, nebo možná špatné zatřídění.”

“Přece jsem to všechno nedělala pro nic za nic,” začala Jessie. “Víte, kdybyste mi mohl nějak pomoct, byla bych vám vážně hrozně vděčná.” Slůvko vděčná vyslovila s neurčitým příslibem.

“Mám moc měkké srdce,” povzdychl si úředník. “To mi říkají všichni. Je to moje slabá stránka.”

“Neříkejte,” řekla medově.

“Američanka sama v cizím městě, musíte si tady připadat úplně ztracená.”

“Kdyby mě tak někdo provedl po památkách. Někdo opravdu místní. Rodilý Maďar.”

“Pomáhat jiným pro mě není jen práce,” rozplýval se muž. “Je to, no, je to moje přirozenost.”

“Já to na vás hned poznala…”

“Jmenuji se István,” řekl archivář. “Tak jak to uděláme? Jste tady autem?”

“Jistě.”

“Kde parkujete?”

“V garáži naproti archivu,” zalhala Jessie. Čtyřpatrový parkovací dům byla masivní stavba z litého betonu, která ostře kontrastovala s krásným sídlem archivu.

“V kterém patře?”

“Ve třetím.”

“Sejdeme se tam…, řekněme za hodinu. Přinesu kopie těch záznamů. Potom si můžeme trochu vyrazit, jestli chcete. Budapešť je jedinečné město. Uvidíte sama.”

” Jedinečný jste vy,” odvětila.

Dveře výtahu se s neochotným vrznutím otevřely v podlaží ze dvou třetin zaplněném auty. Jeden z vozů byl žlutý fiat, který tam Kincaidová před půlhodinou zaparkovala. Bylo krátce před domluveným časem a nikdo jiný se v okolí nevyskytoval.

Nebo snad ano?

Kde to auto vlastně nechala? Tentokrát přijela jiným výtahem, na druhé straně parkoviště. Když se rozhlédla, koutkem oka zaznamenala prudký pohyb, někdo se rychle přikrčil, uvědomila si o zlomek vteřiny později. Neklamný znak špatného sledování: křečovitá snaha po utajení vede k přesnému opaku. Nebo jen fantazírovala? Třeba to byl obyčejný zloděj, který chtěl jen ukradnout rádio nebo poklici z kola. Takových krádeží měli v Budapešti habaděj.

Vlastně to nehrálo žádnou roli. Podceňovat rizika se nevyplácí. Musela rychle pryč. Ale jak? Výtahy pravděpodobně někdo sledoval. Potřebovala zmizet v autě, ale v jiném, než přijela.

Volným krokem prošla uličkou mezi vozidly, pak se vrhla na zem a ztlumila dopad rukama. Přitiskla se k podlaze a tiše se plazila kolem pneumatik k sousední uličce, kde si předtím všimla skrčeného muže.

Vpadla mu do zad. Blížila se k jeho štíhlé postavě.

Nebyl to úředník z archivu. Jeho šéf nejspíš poslal někoho jiného. Muž se opět narovnal a díval se kolem. Z jeho vrásčité tváře čišel zmatek a úzkost. Divoce těkal očima od výjezdových ramp ke dveřím výtahů a poté mžoural do čelního skla žlutého fiatu.

Věděl, že padl do pasti, a pokud znovu nezíská výhodu, doplatí na to.

Jessie vyskočila. Zezadu srazila chlapa na beton a zápasnickým chvatem mu sevřela krk. Jeho čelist hlasitě udeřila o podlahu. “Kdo je tady ještě?” obořila se na něj.

“Nikdo, jen já,” odpověděl. Jessii zamrazilo.

Byl to Američan.

Otočila ho a zabořila mu hlaveň pistole do pravého oka. “A kdo je venku?”

“Dva kluci, přímo před vchodem. Nechte toho! Prosím vás! Vždyť oslepnu!”

“To zatím nehrozí. Až oslepneš, tak to poznáš. A teď vyklop, jak vypadaj.” Muž nic neřekl, zatlačila tedy silněji.

“Jeden je blonďák. Chlap jak hora. Druhý má hnědé vlasy na ježka a hranatou bradu.”

Povolila. Venku číhaly zálohy. Typická sledovací akce.

Hubený muž měl v patře vlastní auto. Měl pozorovat a pak se na Jessii pověsit, samozřejmě v diskrétní vzdálenosti.

” Proč?” zeptala se. “K čemu tohle všechno?”

Vzdorný pohled. “Janson ví proč, ví, co udělal,”

vyštěkl. “Dobře si pamatujeme Mesa Grande.”

“Hele, na tyhle pitominy nemám náladu,” zpražila ho.

“Sedneš do auta a odvezeš mě odsud.”

“Do jakého auta?”

“Tak ty nemáš káru? No, když nebudeš řídit, nepotřebuješ vidět.” Znovu mu přimáčkla pistoli do pravého oka.

“Ten modrý renault,” vyjekl. “Nechte toho, sakra!”

Sedla si dozadu, on za volant. Přikrčila se, aby ji nebylo vidět, a mířila na něj Berettou Tomcat. Agent věděl, že kulka by snadno provrtala sedadlo, a proto ji poslouchal.

Sjeli po točité rampě ke skleněné budce s dřevěnou oranžovou závorou.

“Proraz ji!” křikla. “Udělej, co povídám!”

Auto přelomilo chabou zábranu a s burácením vjelo na ulici. Jessie zaslechla běžící kroky. Ve zpětném zrcátku poznala jednoho z mužů, účes na ježka, hranatá čelist, přesně podle popisu. Čekal na druhém konci ulice. Když vůz vyrazil opačným směrem; rychle promluvil do nějaké vysílačky.

Čelní sklo náhle popraskalo a auto se splašilo. Jessie se podívala mezi dvěma předními sedadly a spatřila mohutného blondýna. Stál na straně několik metrů před autem a držel revolver s dlouhou hlavní. Právě vypálil dvě střely.

Američan za volantem byl mrtvý. Z rány v týlu hlavy mu prýštila krev: tudy vylétla kulka. Agenti vyhodnotili situaci a došli k názoru, že věci nejdou podle plánu a jejich kolega se stal rukojmím. Sáhli tedy k drastickému činu.

Vůz bez řidiče proplul rušnou křižovatkou, přejížděl čáry a křížil cestu ostatním. Spustila se ohlušující kakofonie klaksonů a skřípějících brzd.

Tahač s návěsem troubící jako lodní siréna minul auto doslova o vlásek.

Kdyby Jessie zůstala dole, mimo dostřel, riskovala by vážnou srážku s protijedoucími vozy. Pokud by se pokusila vyškrábat na přední sedadlo a chopit se řízení, pravděpodobně by ji zastřelili.

O pár vteřin později projelo zpomalující auto další křižovatkou. Přeťalo čtyři silniční pruhy a drclo do zaparkovaného vozu. Když Jessie vrazila zezadu do opěradla, skoro jí spadl kámen ze srdce. Znamenalo to totiž, že se auto zastavilo. Otevřela dveře do ulice. Pak se rozběhla a kličkovala mezi chodci.

Po čtvrthodině dospěla k přesvědčení, že je setřásla.

Pud sebezáchovy jí ovšem zkomplikoval vyšetřování. Ano, zbavila se jich, ale zároveň si bolestně uvědomila, že je ztratila.

***

Znovu se sešli ve spartánském prostředí hotelu Griff, bývalé dělnické ubytovně v ulici Bély Bartóka.

Kincaidová s sebou měla publikaci, kterou sebrala někde cestou. Byl to zřejmě jakýsi hold Peteru Novakovi.

Text byl sice v maďarštině, ale beztak jen doplňoval fotografie: v podstatě šlo o obrázkovou knížku.

Janson ji zvedl a pokrčil rameny. “Zdá se, že je to pro skalní fanoušky,” prohodil. “Výpravná publikace o Peteru Novakovi. Tak cos zjistila v archivu?”

“Nikam to nevedlo.”

Pozorně se na ni zadíval. Vycítil, že se něco stalo.

“Ven s tím.” Přerývaně mu popsala, co zažila. Bylo zřejmé, že úředník archivu pracoval pro nepřítele a spustil alarm.

Janson ji poslouchal s rostoucím ohromením, které hraničilo se vztekem. “Nemělas do toho jít sama,” pokáral ji, ale snažil se udržet nervy na uzdě. “Taková schůzka je riskantní, to přece víš. Nemůžeš jednat na vlastní pěst, Jessie. To je hrozná lehkomyslnost…” Odmlčel se ve snaze ovládnout splašený dech.

Jessie přiložila dlaň k uchu. “že bych slyšela ozvěnu?”

Agent vzdychl. “No jo, no jo.”

“Takže,” pokračovala po chvíli, “co je to Mesa Grande?”

“Mesa Grande,” zopakoval. Před očima se mu začaly míhat obrazy, které čas neodvál.

Mesa Grande: přísně střežená vojenská věznice v jihovýchodním podhůří Kalifornie. Na nedalekém obzoru b1é útesy horského masivu San Bernardino, které se tyčily nad malými nízkými budovami z béžových cihel jako obři.

Tmavomodrý vězeňský úbor s bílým látkovým kruhem na prsou, připevněným na suchý zip. Zvláštní židle s umyvadlem na zachycování krve a s popruhy kolem krku. V

pozadí hromada pytlů s pískem, jež pohlcovaly kulky a bránily odrazům. Demarest stál čelem ke zdi se střílnami pro každého ze šesti členů čety. Šest mužů s puškami. Proti té stěně protestoval nejvíc. Demarest trval na zastřelení popravčí četou a jeho žádosti bylo vyhověno. Ale zároveň chtěl svým katům vidět do obličeje, s čímž už neuspěl.

Janson se znovu zhluboka nadechl. “V Mesa Grande dostal jeden parchant, co zasloužil.”

Až do konce však vzdoroval. A víc než to. Z

Demarestovy tváře čišel hněv a rozhořčení. Pak třeskla salva a bílý látkový kotouč se zbarvil jeho krví.

Janson si bůhvíproč vyžádal, aby mohl popravě přihlížet, a nadřízení neochotně svolili. Dodneška nevěděl, jestli tehdy udělal dobře. Ale už na tom nezáleželo. Mesa Grande patřila k jeho minulosti. Neodmyslitelně.

Bral to jako odplatu. Jako nápravu nespravedlností. Jiní lidé si to ovšem vykládali jinak.

Mesa Grande.

Dali se oddaní stoupenci toho netvora po letech dohromady a rozhodli se pomstít jeho smrt? Ta myšlenka mu připadala absurdní. Nemohl ji však úplně pominout.

Demarestovi ďáblové možná patřili k žoldákům, které naverbovali Novakovi nepřátelé. Koho jiného nasadit proti Demarestovu žákovi než dalšího znalce jeho postupů?

Šílenství!

Věděl, že od něj chce Jessie slyšet víc, ale nechtělo se mu mluvit. Vypravil ze sebe jen: “Zítra potřebujeme začít brzy. Trochu se vyspi.” A když mu položila ruku na rameno, odtáhl se.

Při usínání ho strašily přízraky, které nikdy nedokázal docela zaplašit, ať se snažil sebevíc.

Za svého života mu Demarest ukradl kus minulosti.

Nepřipraví ho po smrti i o budoucnost?

24

Bylo to před třiceti lety, a bylo to teď. Bylo to v odlehlé džungli, a bylo to tady.

Tytéž zvuky. Minometná palba zněla tlumeněji, protože stopa je zavedla daleko od oficiálních bojišť.

Vzdálený hřmot těžkého dělostřelectva přehlušovalo bzučení komárů a jiného bodavého hmyzu. Zem byla posetá levnými kovovými oky a ostrými bambusovými bodci, které vietnamští partyzáni kladli do nenápadných prohlubní. Stačil neopatrný krok a…

Janson znovu pohlédl na kompas a ověřil si, že jdou správným směrem. Pod třívrstvým příkrovem džungle panovalo setrvalé šero, i když svítilo slunce. Šest členů jeho družstva postupovalo ve třech dvojicích. Udržovali značné rozestupy, protože pohyb ve skupině je na nepřátelském území nebezpečný. Jen on šel sám.

“Maguire,” sykl do vysílačky.

Odpověď už neuslyšel. Zato zaslechl střelbu z několika automatických zbraní.

A pak křik mužů, svých mužů, a štěkání rozkazů vietnamských hlídek. Sáhl po karabině M16, a vtom dostal ránu do týla. Dál už nic necítil.

Byl na dně hlubokého černého jezera. Pomalu plul kalem jako kapr a mohl tam zůstat navždy, obklopený chladnou a téměř nehybnou černotou. Cosi ho však začalo táhnout k hladině, pryč z konejšivě tichého podvodního světa. Oslepilo ho světlo, spalovalo jeho kůži. Chtěl zůstat dole, ale vztlaku neodolal. Připadal si jako ryba chycená na háček. Když se vynořil, spatřil oči temné jako dvě jámy. A věděl, že vodní svět vystřídal svět bolesti.

Snažil se posadit, ale nešlo to. Asi neměl sílu. Zkusil to znovu a zjistil, že je připoutaný k nosítkům, jež tvořilo hrubé plátno mezi dvěma tyčemi. Neměl kalhoty ani košili. Motala se mu hlava a viděl rozmazaně. Příznaky vážného poranění hlavy.

Vyhrocená výměna názorů ve vietnamštině. Ty oči patřily

důstojníkovi

severovietnamské

armády,

či

Vietkongu. Janson věděl, že padl do zajetí. Kdesi zapraskala krátkovlnná vysílačka. Znělo to jako sbor rozladěných houslí. Zvuk zesiloval a zase slábl. Janson si uvědomil, že ho šálí smysly. Voják v černé uniformě přinesl rýžovou kaši a vložil lžíci pokrmu do jeho vyschlých úst. Ucítil absurdní vděčnost. Současně si uvědomil, že je pro ně cenným úlovkem, nadějným zdrojem informací. Měli za úkol je z něj dostat. Jeho úkolem bylo naopak odolat a přežít. Navíc věděl, že vyšetřovatelé-amatéři někdy prozradí víc, než

vyzvědí. Řekl si, že se musí pořádně soustředit…, až to půjde. Pokud to půjde.

Trocha rýže mu uvízla v krku. Byl to brouk, který spadl do řídké hmoty. Na tváři vojáka, jenž ho krmil, zahrál úsměv. Měl škodolibou radost z Jansonova ponížení, tomu to však bylo jedno.

” Xin loi,” řekl voják hlasem ostrým jako břitva. Jeden z mála vietnamských idiomů, jež Janson znal: Je mi líto.

Xin loi. Je mi líto: byla to válka v kostce. Promiňte, že jsme zničili vesnici, abychom ji zachránili. Omlouváme se, že jsme sežehli napalmem vaši rodinu. Nezlobte se, že jsme mučili válečné zajatce. Fráze pro každou příležitost. Fráze, kterou nikdo nemyslel vážně. Kdyby ano, svět by byl hned lepším místem k životu.

Uvažoval, kde asi je. V nějaké chatrči? Najednou ucítil, že pouta povolují. Omotali mu kolem hlavy mastný pruh látky a táhli ho dolů. Ne ke dnu jezera jako ve snu, ale do jakéhosi tunelu, vyhloubeného v hlíně pod mělkými kořeny stromů uprostřed džungle. Táhli ho, dokud se nezačal sám plazit, aby si neodřel kůži. Chodba se stáčela doprava a zas doleva. Stoupala, klesala a křížila se s jinými.

Hlasy zněly tu tlumeně a blízko, a pak z dálky. Zápach dehtu, petroleje a hniloby se střídal s puchem nemytých mužů. Když se znovu vynořil do hmyzí symfonie v džungli –

podle bzučení totiž poznal, že opustili spleť tunelů, sňali mu látku z hlavy, znovu ho svázali a zvedli na židli. Hltavě polykal vlhký vzduch. Hrubý provaz se mu zařezával do zápěstí a kotníků. Nejspíš šlo o konopné lano, jimiž

domorodci přivazovali loďky k bambusovým molům. Nad rankami a odřeninami, jež pokrývaly jeho odhalenou kůži, poletoval drobný hmyz. Tričko a trenýrky, víc mu nenechali, měl obalené hlínou z podzemních průchodů.

Přistoupil k němu kostnatý muž s malými očky a brýlemi s ocelovou obrubou.

“Kde… ostatní?” Jansonovi úplně vyschlo v ústech.

“Členové vaší eskadry smrti? Mrtví. Jen ty žít.”

“Jste z Vietkongu?”

“To ne správný termín. My zastupovat ústřední výbor Fronty národního osvobození.”

“Fronty národního osvobození,” opakoval Janson. Jeho rozpraskané rty formovaly slova jen s velkými obtížemi.

“Proč ty nemít identifikační známky?”

Janson pokrčil rameny, což mělo za následek okamžitý úder bambusovou holí přes šíji. “Asi jsem je ztratil.”

Zamračený vyšetřovatel stál mezí dvěma strážnými.

Oba měli samopaly AK-47 a kolem boků pás s náboji. Pod ním visely pistole Makarov ráže 9,5 mm. Jeden z nich si připnul na opasek bojovou dýku z výstroje amerických speciálních jednotek SEALs, jejíž patnácticentimetrová čepel se zlověstně blyštila. Janson poznával šrámy na tenitové rukojeti. Byla jeho.

“Lžeš!” vyštěkl voják a stočil oči k muži stojícímu za Jansonem. Ten ho neviděl, spíš tušil. I v horkém vlhku džungle cítil jeho tělesné teplo. Vzápětí dostal drtivou ránu do boku. Nejspíš hlavní pušky. Ze zasaženého místa vystřelila bolest.

Potřeboval se soustředit, ne na vyšetřovatele, ale na něco jiného. Skrz bambusové podpěry chýše viděl velké ploché listy s krůpějemi vody. Musel být jako list; cokoli na něj dopadne, steče jako kapka vody.

“My slyšet o vašich speciálních voják, která nenosit známka.”

“Speciální? To tak.” Zavrtěl hlavou. “Ne, ne. Já ji ztratil. Asi zůstala někde na keři, když jsem se plazil po vaší stopě.”

Vyšetřovatel se zatvářil otráveně. Přisunul si židli blíž

k Jansonovi a naklonil se k němu. Poklepal ho nejdřív po levém předloktí a pak po pravém. “Ty můžeš vybrat.

Která?”

“Která co?” zeptal se Janson jako v mrákotách.

“žádná rozhodnutí,” pronesl kostnatý muž pochmurně, “taky rozhodnutí.” Vzhlédl ke kolegovi stojícímu za Jansonem a prohodil cosi vietnamsky. “Zlomit ti pravá ruka,” vysvětlil zajatci skoro něžně.

V příštím okamžiku dostal strašlivou ránu hlavní odšroubovanou z kulometu. Zápěstím a loktem se opíral o bambusovou židli. Kost předloktí se táhla mezi těmito dvěma body. Praskla jako suchá větev. Věděl, že ruka je zlomená. Poznal to podle lehkého křupnutí, které spíš cítil, než slyšel, a podle strašlivé bolesti, jež vystřelila do paže a vyrazila mu dech.

Pokusil se ohnout prsty, naštěstí ho stále poslouchaly.

Kost byla poškozená, nervy však nikoli. Nicméně, na ruku už se nemohl plně spolehnout.

Škrtnutí kovu o kov mu napovědělo, co přijde dál: do těžkých želez kolem kotníků zajela pět centimetrů silná trubka. V příštím okamžiku kolem ní neviditelný trýznitel uvázal provaz, přehodil jej Jansonovi přes ramena a stáhl mu hlavu mezi kolena. Ruce zůstaly přivázané k opěrkám židle.

Kroutivá síla mu působila nevýslovné utrpení, jež se mísilo s tepající bolestí ve zlomeném předloktí.

Čekal na další otázku. Ale minuty ubíhaly a bylo jen ticho. Příšeří se změnilo v temnotu. Dýchalo se mu čím dál hůř. Bránici měl stlačenou pod ohnutým tělem a místo ramen měl svěrák, který se vytrvale utahoval. Omdlel. Když

znovu procitl, uvědomoval si jen bolest. Venku bylo světlo –

už je ráno? Nebo odpoledne? Ale byl dočista sám. Skoro nevnímal, když mu povolili pouta a nalili do úst bambusovou kaši. Měl stažené trenýrky a na zemi pod stoličkou stál rezavý kbelík. Pak se smyčka znovu utáhla.

Svazovala mu ramena se železy na kotnících a tlačila hlavu mezi kolena takovou silou, že paže div nevylétly z kloubů.

V duchu si neustále opakoval: Čistý jak voda, chladný jak led. Vybavil si letní týdny z dob dětství, kdy rybařil na zamrzlých jezerech na Aljašce. Myslel na smaragdové krůpěje na obrovských plochých listech v džungli, jak stékaly a nic po nich nezůstalo. Později mu ke zlomené ruce připevnili dvě dlahy, jako provizorní sádru.

Z vnitřních zákoutí jeho mysli se vynořila Emersonova slova, která Demarest tak rád citoval: Velký muž snadno podlehne malosti. Spočine na polštářích výhod a spokojeně usne. Teprve okamžiky trýzně, bolu a porážek mu dají příležitost něco se dozvědět.

Uběhl další den. A další. A další.

Vnitřnosti se mu svíraly v křečích: z kaše plné much dostal úplavici. Zoufale se potřeboval vyprázdnit. Doufal, že se tím zbaví bolesti, která mu stahovala břicho. Střeva se však odmítala hýbat. Jako by si svou trýzeň žárlivě střežila.

Vnitřní nepřítel, pomyslel si Janson jízlivě.

Když znovu zaslechl lidský hlas, byl buď večer, nebo ráno. Pouta povolila. Konečně se mohl rovně posadit, což

mu chvíli působilo mučivou bolest. Byl to přece jen nezvyk.

“Už je to lepší? Brzy snad bude,” ozvalo se anglicky.

Nový vyšetřovatel, kterého ještě neviděl. Byl to menší muž s chytrýma očima. Mluvil plynně anglícky. Měl sice zřetelný přízvuk, ale artikuloval s úsečnou přesností.

Vzdělaný člověk.

“My víme, že nejste imperialistický agresor,”

pokračoval hlas. “Jste jen loutka imperialistických agresorů.” Vietnamec k němu přistoupil. Janson věděl, že musí cítit jeho odporný pach, ale nedal to vůbec najevo.

Muž se dotkl jeho zarostlé tváře a tiše řekl: “Ale uráží nás, když i s námi jednáte jako s loutkami. Rozumíte tomu?”

Ano, byl to vzdělaný člověk a na Jansonovi mu mimořádně záleželo. To ho znepokojilo. Nepřítel pravděpodobně zjistil, že skutečně není ledajaký voják.

Přejel si jazykem přes zuby. Byly potažené špínou a připadaly mu cizí, jako nějaké sekáčky vyřezané ze starého balsového dřeva. Z úst mu unikl souhlasný zvuk.

“Zeptejte se sám sebe, jak to, že jste padl do zajetí.”

Muž začal přecházet jako učitel před třídou. “Víte, my dva toho vlastně máme dost společného. Oba pracujeme pro rozvědku. Svůj úkol jste plnil odvážně. Doufám, že totéž

platí o mně.”

Janson přikývl. Hlavou mu bleskla myšlenka: Co je to za šílence, když mučení bezbranného zajatce pokládá za odvahu? Ale rychle ji zaplašil. V dané chvíli mu byla k ničemu. Jen by mu bránila v soustředění a prozradila jeho odbojnost. Čistý jak voda, chladný jak led.

“Jmenuji se Phan Nguyen. Myslím, že jsme na sebe měli štěstí. A vy jste…”

“Vojín Kevin Jones,” odvětil Janson. Když ještě mohl jasně uvažovat, stvořil si k tomu jménu celý život, pěšák z Nebrasky, po maturitě menší problémy se zákonem, doma těhotná přítelkyně, zbloudilá brigáda, která se odchýlila od určeného směru. Ta postava mu připadala téměř reálná, i když ji poskládal z úryvků populárních románů, filmů, článků a televizních pořadů. Z tisíce amerických příběhů si vybájil jednu historku, která zněla pravdivěji než skutečnost sama. “Pěchota armády USA.”

Mužík zrudl a praštil ho pěstí do pravého ucha, až mu v něm zazvonilo. “Podporučík Paul Janson,” opravil ho Phan Nguyen. “Odvedl jste spoustu dobré práce, tak si to nepokazte.”

Jak to, že znal jeho pravé jméno i hodnost?

“Všechno jste nám řekl,” pokračoval Phan Nguyen.

“Úplně všechno. Copak jste na to v deliriu zapomněl? Tak, tak. To se stává.”

Opravdu? Janson se na Vietnamce upřeně zadíval. Oba viděli, že se jejich podezření potvrdilo. Poznali, že ten druhý lhal. Janson nic neprozradil, aspoň dosud. Nguyen zase vyčetl z jeho reakce, ne vylekané či překvapené, ale zlostné, že má správné informace.

Zajatec neměl co ztratit: “Teď zas lžete vy,” zavrčel.

Ucítil palčivé šlehnutí bambusovou holí přes hrudník, ale byla to jen propagační rána. Zkušenost Jansona naučila rozeznávat drobné nuance.

“My dva jsme vlastně kolegové. Říkám to správně?

Kolegové? Tak, tak.” Phan Nguyen ta dvě slůvka často opakoval. Tak, tak, brumlal si pod vousy. Odlišoval tím otázky, jež nevyžadovaly hlasitý souhlas, od těch, které vyžadovaly. “A teď si promluvíme upřímně, jako kolegové.

Necháte svých lží a výmyslů, jinak to bude bolet. Vím, že jste statečný muž. Vím, že toho hodně vydržíte. Možná si chcete otestovat kolik. Máme to vyzkoušet?”

Janson zavrtěl hlavou, vnitřnosti se mu opět sevřely.

Náhle se prudce ohnul a začal se dávit. Na udupanou zem dopadla troška zvratků. Připomínaly spíš zrnka kávy.

Klinický příznak vnitřního krvácení.

“Ne? Víte co, já se vás chvíli nebudu na nic ptát. Chci, abyste si otázky kladl sám.” Phan Nguyen se znovu posadil a upřel na Jansona své inteligentní pátravé oči. “Zeptejte se sám sebe, jak jste padl do zajetí. Věděli jsme, kde vás najdeme, to vás asi zaskočilo, ne? Nenarazil jste na překvapené vojáky. Víte, kam tím mířím.”

Američan znovu ucítil, že na něj jde nevolnost. Phan Nguyen měl pravdu. Možná ji zaobalil do lží, ale jádro zůstávalo, pevné a nestravitelné.

“Tvrdíte, že jste mi nic nevyzradil. Ale to vás přece musí znepokojovat. Když ne vy, tak kdo? Jak to, že jsme zachytili vaši skupinu a zajali důstojníka legendární americké kontrarozvědky legendárních speciálních jednotek SEALs? Jak to?”

Jak to? Existovala jediná odpověď: komandér Alan Demarest to sdělil severovietnamské armádě nebo jejím spojencům z Vietkongu. Nemohlo jít o náhodný únik, na to byl velitel příliš opatrný. Jak snadné! Stačilo “náhodně”

vyzradit příslušné informace některému z příslušníků jihovietnamského vojska, kteří měli těsné styky se svými bratranci v komunistické části Vietnamu. Mohly být “ukryté” v dokumentech “náhodně” ponechaných na nějakém stanovišti v džungli, chvatně opuštěném pod nepřátelskou palbou. Podrobnosti šlo záměrně předat i prostřednictvím šifry a rádiové frekvence, kterou nepřítel znal. Demarest chtěl Jansona odklidit z cesty. Potřeboval se ho zbavit. A tak to zařídil. Od začátku to byla léčka! Lest mistra úskoků.

Udělal mu to Demarest!

Teď určitě seděl za svým stolem a poslouchal Hildegardu von Bingenovou. Janson byl zatím přivázaný ke stoličce na základně Vietkongu a z ran rozedřených provazem mu vytékal páchnoucí hnis. Tělo měl zničené a hlava se mu točila z představy, že jeho utrpení teprve začalo.

“Nuže,” pravil Phan Nguyen. “Musíte uznat, že máme vynikající informace. O vašich operacích toho víme tolik, že zapírat nemá cenu. Bylo by to jako kapka v moři. Tak, tak.

Tak, tak.” Vyšel ven a tiše se radil s jiným vojákem. Když se vrátil, přisunul si k němu stoličku.

Jansonův zrak padl na Vietnamcovy nohy, volně klimbající nad zemí. Všiml si velkých amerických bot a dětských lýtek.

“Musíte se smířit s tím, že se do Spojených států už

nikdy nevrátíte. Budu vám vyprávět o vietnamských dějinách od dob královen Trung Trac a Trung Nhi, které v roce třicet devět vyhnaly Číňany, ano, tak dávno! Před Hoem panovaly sestry Trungovy. Kde byla Amerika v roce devětatřicet? Brzy pochopíte, že snaha vaší vlády potlačit oprávněné národní zájmy vietnamského lidu je marná.

Musíte se ještě hodně učit, a my vám to rádi umožníme. Ale musíte nám toho taky hodně říct. Rozumíme si?”

Janson mlčel.

Na zrakové znamení vyšetřovatele ho muž s puškou opět udeřil do levého boku. Tělem mu projel další elektrický šok bolesti. “Můžeme začít s něčím jednoduchým a pak přejít ke složitějším věcem. Budeme si povídat o vás. O

vašich rodičích a jejich roli v kapitalistickém systému. O

vašem dětství. O americké popkultuře.”

Zajatec mlčel. Uslyšel drhnutí kovu o kov. Mezi železa na nohou mu znovu vložili tlustou ocelovou tyč.

“Ne,” zaúpěl. ” Ne!” A začal mluvit. Popisoval, co dávají v americké televizi a kinech. Phan Nguyena obzvlášť zajímaly filmy s happy endem a ptal se, jaké konce jsou vlastně přípustné. Janson vyprávěl o svém dětství v Connecticutu. O životě svého otce, úředníka v pojišťovně.

To Phan Nguyena upoutalo. S vážnou tváří chtěl vysvětlit pojmy jako riziko a odpovědnost. Připomínal antropologa, který užasle poslouchá přednášku o rituální obřízce domorodých kmenů.

“A žil si dobře, váš otec?”

“Myslel si to. Dost vydělával. Měl dům i auto. Mohl si koupit, co chtěl.”

Phan Nguyen se opřel. Na širokém ošlehaném obličeji měl ostražitý a zaujatý výraz. “A v tom je pro vás Američany smysl života?” zeptal se. Založil své štíhlé dětské ruce na prsou a naklonil hlavu. “Hmm? V tom vy nacházíte smysl života?”

Vyslýchání pokračovalo donekonečna. Nguyen tvrdil, že není vyšetřovatel, nýbrž “učitel”. Den po dni dostával Janson víc volnosti. Mohl se dokonce procházet po bambusové chýši, i když vždy pod bedlivým dozorem. Po jedné téměř přátelské debatě o amerických sportech (Nguyen tvrdil, že třídní boj se v kapitalistické společnosti vlastně odehrává na hřišti) mu předložili k podepsání dokument. Stálo v něm, že se mu od Fronty národního osvobození bojující za mír a demokracii dostalo dobré lékařské péče a vlídného zacházení. Listina vyzývala USA, aby ustoupily od agresivních imperialistických výbojů.

Vtiskli mu do ruky pěkné plnicí pero francouzské výroby, zřejmě pozůstatek po jednom z bývalých kolonistů. Když

odmítl podepsat, zbili ho do bezvědomí.

Jakmile procitl, zjistil, že je v řetězech v pevné bambusové kleci, metr osmdesát vysoké a metr dvacet široké. Nemohl se narovnat. Nemohl si sednout. Nemohl se hýbat. Prostě nic. Strážce se sveřepým výrazem mu položil k nohám vědro pochybné vody, v níž plavaly kravské chlupy a mrtvý hmyz. Byl jako pták v kleci, který čeká jen na krmení.

Vnitřně tušil, že to bude velice dlouhé čekání.

” Xin loi,” popíchl ho hlídač. Omlouvám se.

25

Molnár. Městečko, které dějiny vymazaly.

Molnár. Tam to všechno začalo.

Byla to jejich jediná stopa po minulosti Petera Novaka.

Poslední možnost, jak rozplést pavučinu klamu, v níž uvízli.

Ale co z něj vůbec zbylo?

Cesta, kterou příštího rána podnikli, se vyhýbala hlavním sídlům a dálnicím. Burácející lancia nadskakovala Bukovými horami v severovýchodním Maďarsku. Jessie se většinu času tvářila zadumaně.

“Na těch chlapech ze včerejška mi něco nesedí,” řekla konečně. “Myslím způsob, jak to nastražili.”

“Trojúhelníková formace?” zeptal se Janson. “To je běžná praxe. Tak se to dělá, když máš po ruce jen tři muže.

Sledování a zajištění. Jako z příručky.”

“No právě. Jako z naší příručky.”

Janson se na chvíli odmlčel. “Měli výcvik Konzulárních operací.”

“Vypadalo to tak,” přitakala Jessie. “Jo, určitě. A když

jsem viděla toho blonďáka s bouchačkou…”

“Jako by předvídal tvůj manévr a pojistil se.”

“Přesně tak to vypadalo, jo.”

“Z taktického hlediska to nemá chybu. Musel zneškodnit tebe, nebo rukojmí. Málem se mu povedlo obojí.

Klidně zastřelil kolegu. Nemohl si dovolit riskovat, že něco vyzradí.”

“To je teda síla,” ulevila si Jessie. “Jedou v tom Konzulární operace. Jako by se všechno spiklo proti nám. A třeba je to ještě složitější. Možná to souvisí s tím, co jsme zjistili v archivu. Záznamy zničily oheň a voda. Dva protiklady, kterých se člověk musí bát.”

Terén byl čím dál kopcovitější. Když z obzoru zmizely i vysoké paneláky sovětského typu, poznali, že se blíží k cíli. Vesnice Molnár ležela u řeky Tisy mezi městy Miskolc a Nyíregyháza sto kilometrů jižně od slovenských hranic.

Stejně daleko na východ byla Ukrajina a hned pod ní Rumunsko. Sousední země vystupovaly v různých okamžicích historie jako rozpínavé mocnosti, geopolitičtí dravci. Armády, které chtěly postoupit z východu do maďarského vnitrozemí, však musely přejít přes hory.

Okolní krajina byla úžasně krásná, plná smaragdových vyvýšenin a úbočí stoupajících k nízkým modravým horám v dáli. Některý kopec se tyčil do vznešeného vrcholu.

Terasovité vinice na stráních přecházely dole v hustý les.

Kraj měl však i své jizvy, ty viditelné i skryté.

Přejeli můstek přes řeku, který kdysi spojoval obě poloviny vesničky Molnár.

“To je neuvěřitelné,” vyhrkla Jessie. “Nic tady není.

Jako by někdo mávl kouzelným proutkem.”

“To by bylo ještě fajn,” pravil Janson. Jak se dočetl, v zimě roku 1945 vtrhla do hor Rudá armáda a jedna z Hitlerových divizí jí připravila past. Když ruské dělostřelecké jednotky projížděly silnicí podél Tisy, němečtí vojáci se je pokusili zahnat. Nepodařilo se jim to, ale zabili přitom spoustu lidí. Rudá armáda si myslela, že vesničané z Molnáru o léčce celou dobu věděli. Musela jim dát za vyučenou. Vesnici vypálila a její obyvatele povraždila.

Jessie zjistila, že na stejném místě, kde předválečné mapy znázorňovaly vesnici, není v současných atlasech vůbec nic. Hloubala nad hustě potištěnými plány s lupou a pravítkem. Nemohlo být pochyb.

Vešli do hostince u cesty. U dlouhého baru tam seděli dva muži a zírali do půllitrů s pivem Dreher. Měli na sobě venkovské šaty: rozedřené bavlněné košile umazané od hlíny a modré montérky s laclem. Ani jeden z nich nezvedl oči, když Američané vstoupili. Hospodský v bílé zástěře je mlčky sledoval a dál šedavou utěrkou leštil sklenice. Působil sešle, i kvůli prořídlým vlasům a temným kruhům pod očima.

Janson se usmál. “Mluvíte anglicky?” houkl na muže.

Ten přikývl.

“Víte, vyrazili jsme si se ženou na výlet. Ale taky tady hledáme svoje kořeny. Rozumíte?”

“Vaše rodina pochází z Maďarska?” Barman mluvil s přízvukem, ale plynule.

“Rodina manželky,” upřesnil Janson.

Jessie se usmála a kývla. “Už je to tak.”

“Vážně?”

“Její prarodiče se narodili ve vesnici Molnár. Aspoň se to tak traduje.”

“Ta už neexistuje,” odtušil výčepní. Janson si uvědomil, že je mladší, než vypadal na první pohled. “A jméno rodiny?”

“Kisovi,” řekl agent.

“Kis je v Maďarsku jako u vás Jones. Obávám se, že vám to v hledání moc nepomůže.” Jeho hlas byl chladný, úřední a odměřený. Takhle se typický hospodský na venkově nechová. Když ustoupil od baru, na jeho zástěře byl vidět tmavý vodorovný pruh, kde se velké břicho třelo o okraj baru.

“Někdo by si třeba vzpomněl,” nadhodila Jessie.

“Tady snad někdo je?” namítl muž zdvořile.

“A co… ti pánové?”

Barman kývl bradou směrem k jednomu z nich. “To vlastně ani není Maďar, je to Palóc,” vysvětlil. “Mluví takovým starým nářečím. Skoro mu nerozumím. Ale ví, jak se po našem řeknou peníze, a já zas poznám, když chce pivo.

Takže se nějak domluvíme. Ale to je tak všechno.” Šlehl okem po druhém muži. “A tamto je Rusín.” Pokrčil rameny.

“Nic proti. Jeho forinty nesmrdí.” Hrál si na demokrata, ale moc mu to nešlo.

“Chápu,” řekl Janson a uvažoval, jestli mu to hostinský vykládá, aby ho uvedl do obrazu, nebo aby se ho zbavil. “A nebydlí tady kolem někdo, kdo by si mohl vzpomenout na staré časy?”

Muž za barem vytřel šedým hadrem další půllitr. Na skle zůstala přichycená vlákna. “Myslíte před rokem 1989?

Před rokem 1956? Nebo snad 1920? Tady se čas zastavil.

Páni žvaní o nové éře, ale je to pořád totéž.”

“Máte recht,” pronesl Janson žoviálně.

“Přijeli jste z Ameriky? V Budapešti je spousta hezkých muzeí. A dál na západ máme skanzeny. Přesně pro lidi jako vy, turisty z Ameriky. Tady to není nic pro vás.

Vždyť tu nemám ani pohlednice. Takovým místům se Američani přece vyhýbají.”

“O všech to neplatí,” namítl Janson.

“Všichni Američani si myslí, že jsou jiní,” ucedil muž

kysele. “Ale přitom jsou do jednoho stejní.”

“To je postřeh hodný Maďara,” řekl Janson.

Hospodský se pousmál a kývl. “To jo. Ale od místních nečekejte, že budou milí. Vytrpěli si toho až až. Taková je pravda. My se neumíme bavit ani mezi sebou. Kdysi lidé po večerech koukali do krbu. Dneska máme televizi a díváme se na bednu.”

“Elektronické srdce domácnosti.”

“Přesně tak. Dokonce tady chytáme CNN a MTV. Vy Američani si stěžujete na překupníky drog z Asie a přitom sami zaplavujete svět televizním opiem. Naše děti znají jména vašich raperů a filmových hvězd, ale o hrdinech vlastního národa nemají páru. Možná vědí, kdo je Stephen King, ale netuší, kdo byl král Štěpán, zakladatel naší země!” Netrpělivě potřásl hlavou. “Je to neviditelná válka, ve které bojují satelity a vysílače namísto dělostřelectva. A vy si sem najednou přijdete, proč vlastně? Protože vás nudí jednotvárnost vlastního života. Hledáte kořeny, protože chcete vypadat exoticky. Ale kam vkročíte, najdete jen vlastní sémě. Na všem je hadí sliz.”

“Pane,” neovládla se Jessie. “Vy jste pil?”

“Vystudoval jsem angličtinu na univerzitě v Debrecíně.

Možná to vyjde nastejno.” Trpce se usmál. “Překvapuje vás to? Syn hostinského může jít na vysokou školu: výdobytek komunismu. Syn s vysokoškolským vzděláním nemůže najít práci: výdobytek kapitalismu. Syn pracuje pro otce: výdobytek maďarské rodiny.”

Jessie se otočila k Jansonovi a zašeptala: “U nás doma se říká, že jestli po deseti minutách nepoznáš, kdo je u stolu za blbce, jsi to ty.”

Janson nehnul ani brvou. “Ta hospoda patřila vašemu otci?” zeptal se chlapíka s břichem.

“Pořád patří,” odvětil muž ostražitě.

“Třeba by si na něco vzpomněl…”

“Ten páprda, co chlastá kořalku a čmárá obrázky jako na běžícím pásu? Můj táta není turistická atrakce, abych ho sem vozil pro vaši zábavu.”

“Něco vám povím,” přerušila ho Jessie. “Já jsem kdysi taky pracovala v baru. U nás se tomu říká pohostinství. To je od slova pohostinnost, víte?” rozohnila se. “Je mi líto, že vám prvotřídní vzdělání nezajistilo prvotřídní práci, a strašně mě mrzí, že vaše děti dávají přednost MTV před maďarským folklórem, ale…”

“Miláčku,” prohodil Janson varovným tónem. “Už

musíme. Je spousta hodin.” Pevně ji vzal za loket a vyvedl ze dveří do ostrého slunce. Hned si všimli starce sedícího v plátěném skládacím křesílku na verandě. Tvářil se potměšile. Byl tam, když přijeli? Možná.

Podivuhodně splýval s okolím, jako by po těch letech už patřil do inventáře.

Starý pán si významně poklepal na čelo a usmál se očima. “Můj syn je troska,” pravil klidně. “Chce mě zruinovat. Vidíte ty zákazníky? Rusín. Palóc. Těm je fuk, co plácá. Maďaři už sem ani nepáchnou. Kdo by chtěl poslouchat jeho stesky?” Měl nezvrásněnou porcelánovou pleť, kterou věk zeslabil, ale nezdrsnil, a tak získala zvláštně jemný vzhled. Někteří starší lidé takhle vypadají. Z velké hlavy mu visely třásně bílých vlasů, oči byly kalně modré.

Pohupoval se v křesle a na tváři mu nepřestával hrát úsměv.

“Ale v jednom má Gyórgy pravdu. Místní si toho vytrpěli příliš, aby se družili.”

“Kromě vás,” řekla Jessie.

“Mám rád Američany,” pravil stařík.

“Vy jste zlatíčko,” oplatila mu Jessie.

“Slováci a Rumuni se můžou jít bodnout. Němci a Rusáci taky.”

“Asi jste si užil svoje,” nadhodila Jessie.

“Když jsem hospodu vedl já, Rusíni sem nesměli.”

Pokrčil nos. “Nesnáším je,” dodal tiše. “Jsou líní, drzí a věčně si jen stěžujou.”

“Měl byste slyšet, co se říká,” naklonila se k němu.

“Ehm?”

“Vsadím se, že za vašich časů bar praskal ve švech.

Určitě sem chodila spousta ženských.”

“Proč myslíte?”

“To dá rozum. Fešák jako vy? Jen nezapírejte, i dneska jim určitě dokážete zamotat hlavu.” Jessie si klekla vedle starce. Jeho úsměv se rozšířil. Už dlouho neměl nadosah tak krásnou ženu a chtěl si to řádně vychutnat.

“Američany mám vážně rád,” řekl starý pán. “Čím dál tím víc.”

“A Američané zase vás,” odpověděla Jessie, vzala ho za předloktí a jemně stiskla. “Aspoň já.”

Zhluboka vdechl její parfém. “Má milá, vy voníte jako královské tokajské.”

“Tohle určitě říkáte všem holkám,” našpulila rty.

Nasadil přísný výraz. “To ne!” ohradil se. Pak se znovu usmál. “Jen těm hezkým.”

“Vsadím se, že jste znal i ženy z Molnáru.”

Zavrtěl hlavou. “Já jsem vyrůstal dál proti proudu Tisy.

Blíž Sárospataku. Sem jsem se přistěhoval až v padesátých letech. Tehdy už Molnár neexistoval. Zbyly jen skály, kameny a stromy. Víte, můj syn patří ke generaci zklamaných. Csalódottak. My, kteří přežili Bélu Kuna, Miklóse Horthyho, Ference Szálasiho a Mátyáse Rákosiho, si umíme cenit života. Nikdy jsme toho od něj moc nečekali.

Takže nemůžeme být zklamaní. Mám syna, který od rána do večera nalévá Rusínům, a stěžuju si?”

Jessie nespouštěla ze staříka oči. “Já vím, že dřív to všechno bylo úplně jinak. Nepocházel odsud nějaký baron, starý šlechtic?”

“Půda támhle na úbočí patřila hraběti Ferenczimu-Novakovi.” Máchl tím směrem.

“To je určitě skvělá turistická atrakce. Je tam i zámek?”

“Bejvávalo,” odvětil roztěkaně. Mrzelo ho, že se už

Jessie chystá jít.

“Třeba by se ještě našel někdo, kdo pana hraběte znal.

Ferenczi-Novak, říkáte?”

Muž chvíli mlčel. Jeho strnulá tvář měla téměř asiatské rysy. “No, snad babka Gitta. Gitta Békesiová. Je to už stará paní. Taky umí anglicky. Říká se, že se to naučila jako holka při službě na zámku. Víte, jak to je, ruské šlechtičny vždycky musely mluvit francouzsky a maďarské zase anglicky. Všichni ze sebe dělají něco, co nejsou…”

“Tak Békesiová?” pobídla ho Jessie jemně.

“Nevím, jestli je to nejlepší nápad. Traduje se o ní, že žije v minulosti. Nemůžu vám slíbit, že bude úplně při smyslech. Ale je to Maďarka. Což o každém říct nemůžete.”

Chroptivě se zasmál. “Bydlí na starém statku, druhá odbočka vlevo, pak ještě jednou doleva a nahoru do zatáčky.”

“Můžeme se na vás odvolat?”

“Radši ne. Nechci, aby se na mě naštvala. Cizince nemá moc v lásce.” Znovu se zasmál. “A to je hodně slabé slovo!”

“Víte, jak to říkáme u nás v Americe,” pravila Jessie a vrhla na něj procítěný pohled. “žádní cizinci neexistují, jen přátelé, které jsme ještě nepotkali.”

Náhle se na verandě zjevil hospodský. Kolem kulatého břicha měl pořád bílou zástěru a tvářil se nevraživě. “To jste celí vy, Američani,” ušklíbl se. “Pořád si něco nalháváte.”

***

Starý jednopatrový statek stál v půli mírného kopce.

Vypadal jako tisíce jiných v okolí. Mohl mít sto let, nebo také mnohem víc. Kdysi v něm možná žil úspěšný sedlák s rodinou. Ale bližší pohled prozradil, že zub času vykonal své. Původní střechu nahradily pláty rezavějícího vlnitého plechu. Kolem domu divoce rostly stromy a popínavé rostliny, které nevpouštěly dovnitř téměř žádné světlo.

Okénka v podkroví byla jaksi zamlžená. Sklo v jistou chvíli ustoupilo umělé hmotě, která se na slunci začínala tavit. Po čelní zdi se už od základů táhlo několik prasklin. Barva na okenicích oprýskávala. Člověk by nevěřil, že tam někdo bydlí. Janson si vybavil starcův pobavený pohled a smích v očích. Nebyl to od něj jen nějaký maďarský žertík?

“Tomu říkám luxusní nemovitost,” ucedila Jessie.

Zastavili s lancií na krajnici, která si takové označení ani nezasloužila, byla totiž samá díra. Dál už šli pěšky po někdejší kravské stezce, kvůli přerostlým ostružiníkům téměř neprůchodné. K domu zbývalo ujít víc než kilometr z kopce. Dokonalý zapadákov.

Když se však přiblížili ke vchodu, Janson zaslechl nějaký zvuk. Strašidelné tiché dunění. Po chvíli v něm poznal vrčení psa. Vzápětí se ozval hrdelní štěkot.

Úzkým okénkem ve dveřích uviděl nervózně poskakující bílou šelmu. Byl to kuvas, starobylé maďarské plemeno, využívané už více než tisíc let k ostraze majetku.

Na Západě o něm věděl málokdo, ale Janson ho znal velice dobře, protože před lety na jeden exemplář narazil. Stejně jako ostatní hlídací psi, mastifové, pitbulové či dobrmani, i kuvas zuřivě brání svého pána a k cizím se chová agresivně.

O jednom maďarském králi z patnáctého století se traduje, že věřil jen kuvasům, lidem ne. Psi této rasy mají impozantní postavu s výraznou hrudí, silnými svaly, dlouhým čenichem a hustým bílým kožichem. Janson ho kdysi viděl potřísněný lidskou krví. Dobře věděl, co běsnící kuvas dokáže. Zdánlivě neškodné zvíře se v mžiku změní v útočící změť svalů a ostrých zubů.

Pes Gitty Békesiové nepřipomínal obra ze starých báchorek. Byl devadesát centimetrů vysoký a vážil odhadem padesát kilo. Čišelo z něj zavilé nepřátelství.

“Paní Békesiová?” zavolal Janson.

“Jděte pryč!” odvětil roztřesený hlas.

“To je kuvas, viďte?” řekl Janson. “Krásné zvíře! Těm se nic nevyrovná, nemám pravdu?”

“To krásné zvíře by vám s velkou radostí prokouslo krk,” pravila stařena o poznání rozhodněji. Její hlas vycházel otevřeným oknem, ona sama zůstávala ve stínu.

“Máme za sebou dlouhou cestu,” pokračovala Jessie.

“Až z Ameriky. Víte, můj dědeček pocházel z vesnice Molnár. Slyšeli jsme, že jste jediná osoba, která by nám o tom místě mohla něco říct.”

Nastalo dlouhé ticho, narušované pouze vrčením rozzuřeného hlídacího psa.

Kincaidová se podívala na Jansona a zašeptala. “Ten pes ti nahnal strach, co?”

“Někdy se mě zeptej na Ankaru 1978,” odvětil tiše.

“Jo, já vím.”

“Nevíš nic, to mi věř.”

Paní domácí se nakonec zeptala: “A jakpak se dědeček jmenoval.”

“Kis,” zopakovala Jessie obecně rozšířené jméno. “Ale já bych si spíš chtěla udělat obrázek o tom městečku, o světě, v němž žil. Ne přímo o něm. Vlastně chci mít jen něco na památku…”

” Lžete,” zakvílela stařena. “Cizinci pořád lžou. Měla byste se stydět. Běžte! Běžte, nebo si odnesete takovou památku, že jste to ještě nezažila.” Zřetelně uslyšeli nabíjení brokovnice.

“Do hajzlu,” zašeptala Jessie. “Co teď?”

Paul pokrčil rameny. “Slyšela jste někdy o hraběti Jánosovi Ferenczim-Novakovi?”

Následovala další pauza. Pak žena zavrčela: “Co jste zač?”

Ahmada Tabarího ohromila rychlá práce šéfa rozvědky. Byla to jejich třetí schůzka a Al-Mustašar už začal kouzlit.

“Postupujeme po fázích,” sdělil mu Libyjec s rozzářenýma očima. “Zásilka pěchotních zbraní je právě na cestě k vašim mužům v Nepuře.” Zmínil přístav v severozápadním cípu provincie Kenna. “Zařizování stálo hodně úsilí. Snad nebudou problémy. Anurské lodě vám nadělaly dost starostí, že?”

Kagamský válečník odpověděl opatrně. “Člověk musí couvnout, aby mohl postoupit dopředu. Ani Prorokův boj nešel vždycky hladce. Jinak by to ani nebyl boj. Vezměte si třeba Hudajbíjské příměří.” Narážel tím na dohodu, kterou Mohamed uzavřel s obyvateli Chajbaru, nedaleko od Mediny.

Ibráhím Maghúr přikývl. “Až když měla jeho vojska dostatečnou sílu, porušil Prorok pakt, přemohl vládce Chajbaru a vyhnal bezvěrce z Arábie.” Oči se mu zaleskly.

“Mají vaše vojska dostatečnou sílu?”

“S vaší a Alláhovou pomocí brzy budou mít.”

“Jste opravdový Kalif,” řekl plukovník Maghúr.

“Když jsme se poprvé potkali, řekl jste mi, že historii píšou velikáni,” pravil Kagaman po chvíli.

“To je můj názor.”

“Ale to znamená, že velikáni můžou i všechno pokazit.

Významní muži, za jejichž soucitnou maskou se skrývají mocenské ambice. Chtějí zadusit spravedlivý odpor kázáním míru a udělají všechno proto, aby potlačili násilí, které si žádá nejvyšší spravedlnost.”

Maghúr pokýval hlavou. “Bystrý úsudek a taktická zdatnost vám zajistí místo v učebnicích dějin a konečné vítězství našeho zápasu ve jménu ummy. Vím, o kom mluvíte. Je to opravdový nepřítel revoluce. Jenže naše pokusy ho zneškodnit dosud nikam nevedly.”

“Nemůžu zapomenout, že byl kdysi mým vězněm.”

“Ale vyklouzl vám. Je slizký jako had.”

Tvář Ahmada Tabarího se při té vzpomínce napjala.

Všechny jeho neúspěchy pramenily z té pokořující prohry.

Noční zloděj mu ukradl nejcennější drahokam z koruny.

Tabarího aureolu nesmiřitelného vítězství a chladné sebedůvěry do té doby nic nekazilo. Jeho stoupenci věřili, že každý Kalifův krok posvětil sám Alláh. Avšak den před svátkem Id ul-Kebir přišla překvapivá invaze do Kalifovy nově nabyté pevnosti, a legendární zajatec zmizel. Od té doby už nic nešlo hladce.

“Toho hada je potřeba ulovit a zabít. Jinak se nepohnete z místa,” podotkl Maghúr.

Tabarího pohled byl vzdálený, ale jeho mysl pracovala na plné obrátky. Hnutí odporu žilo z představy, že konečný úspěch je nevyhnutelný. Nepříjemná událost však tímto pocitem hluboce otřásla. Anurská armáda využila poklesu morálky ke svým vpádům. Každý úspěšný útok znamenal další ránu sebedůvěře Kalifových lidí. Byl to bludný kruh.

Situace si žádala odvážný čin. Libyjec to dobře věděl.

Tabarí se na něj pozorně zadíval. “A pomůžete nám?”

“Moje pozice ve vládě je choulostivá. Musím pracovat v naprostém utajení. Tripolis nesmí být s vašimi aktivitami spojován. Mohl byste však využít pohostinnosti jiných.”

“Zase narážíte na Islámskou republiku Mansúr,”

dovtípil se partyzán s pronikavýma očima. Mansúr vznikl jako separatistické hnutí v Jemenu, vedené jistým charismatickým mullou. Jemenské úřady nepotlačily odtržení silou jen proto, že o nic podstatného nepřišly.

Mansúr se omezoval hlavně na tekuté písky pouště Rub-al-Chálí. Byla to chudičká země, která mohla vyvážet snad jedině katu jedlou a ubohé rukodělné výrobky. Vláda neměla svým občanům co nabídnout, tedy s výjimkou šíitské verze práva šarija: nábožnosti ve středověkých úborech. Hmotný export Mansúru sice nestál za řeč, státeček však proslul jako vývozce islámského radikalismu a revolučního zanícení.

Ibráhím Maghúr se usmál. “Svatí muži z Mansúru se mi několikrát zmínili o svých obavách o bezpečnost. Sdělil jsem jim, že jsem našel odborníka oddaného Alláhovi.

Pojedete se mnou do Chartúmu. Dal jsem vám zařídit zvláštní leteckou přepravu. Přijmou vás v pouštním táboře, kterému říkají hlavní město. Snad najdete otevřenou náruč.

Pak už to bude na vás.”

“A pomůžou mi najít toho hada?”

Maghúr zavrtěl hlavou. “Já vám ho pomůžu najít.

Zůstaneme v těsném kontaktu. Vaši hostitelé z Mansúru vám jen poskytnou oficiální totožnost a mobilitu. Zkrátka a dobře, Mansúr bude koněm, na kterém pojedete.”

Závan pouštního vzduchu jim načechral volné šaty.

“Říká se, že když člověk zaútočí na krále, musí ho zabít,” uvažoval Kalif.

“Vaši nepřátelé se o tom brzy přesvědčí,” pravil Libyjec. “Peter Novak vás napadl s pomocí najatých žoldáků, ale zabít vás nedokázal. Teď udeříte vy…”

“A oddělám ho.” Vykřikl ta slova jako strohý fakt.

“Určitě,” přitakal Maghúr. “Alláhova spravedlnost si to žádá. Ale čas se krátí, protože touha našich revolučních stoupenců je velká.”

“A co ji ukojí?”

“Krev bezvěrce,” odpověděl Maghúr. “Poteče jako šťáva z toho nejsladšího granátového jablka. Váš boj z ní načerpá novou životní sílu.”

“Krev bezvěrce,” opakoval Kalif.

“Jediná otázka je, komu svěříte její… prolití.”

“Svěřím?” Kalif pomalu zamrkal.

“Ano, jakého zástupce vyšlete.”

“Zástupce?” Kagamský válečník se zatvářil uraženě.

“Takový úkol nemohu nikomu svěřit. Nezapomeňte, že to byl Prorok sám, kdo vedl útok na Chajbar.”

Libyjec rozšířil oči. Zdálo se, že u něj vůdce povstalců opět stoupl v ceně.

“Krev bezvěrce určitě poteče,” řekl Kalif a předpažil.

“Tyto dlaně se naplní krví Petera Novaka.”

“A s ní i Alláhovou milostí.” Libyjec přikývl. “Pojďte se mnou. Je čas osedlat koně. Mansúr vás očekává, el Kalife.”

26

Gitta Békesiová je nakonec velice neochotně vpustila do chátrajícího statku, kde bydlela se svým krvelačným psem. Ten z nich neměl pražádnou radost. Sice se poslušně stáhl, jeho strnulý postoj však naznačoval, že stačí nepatrný pokyn od paničky a promění se v klubko naježených chlupů a cvakajících zubů.

Babizna byla stejně sešlá jako její příbytek. Kůže jí volně visela z lebky. Prořídlými vlasy prosvítala pobledlá suchá pleť. Převislá víčka skrývala lesklé oči. Věk se na ní výrazně podepsal. Co bylo dřív pevné, povolilo. Měkké rysy zase zhrubly. Tváře měla vyzáblé a vpadlé, z úst zbyla pouhá štěrbina.

Byl to obličej člověka, který toho hodně zažil.

V řadě článků Janson vyčetl, že v roce 1945, kdy soupeřící síly Hitlera a Stalina vyhladily zemědělskou vesnici Molnár, bylo Peteru Novakovi osm let. Jeho rodiště mělo vždycky málo obyvatel, začátkem čtyřicátých let necelých tisíc. Téměř všichni zahynuli. Kdo prožil takovou hrůzu, muselo to na něm nutně zanechat stopy, které nevyhladil ani věk.

Ve velkém obývacím pokoji pomalu hořel oheň. Na dřevěné římse nad krbem stála hnědá fotografie v zašlém stříbrném rámečku. Byla na ní krásná mladá žena. Gitta Békesiová v někdejším vydání: urostlá venkovská dívka kypící zdravím a smyslností. Shlížela na ně a krutě se vysmívala spoušti, kterou napáchal čas.

Jessie k ní vykročila. “Byla jste krásná,” řekla jednoduše.

“Krása může být i prokletí,” pravila stařena. “Naštěstí je pomíjivá.” Zamlaskala jazykem. Pes přišel a postavil se vedle ní. Sehnula se a podrbala ho po zádech. Její ruce připomínaly spíš pařáty.

“Jestli jsem to dobře pochopil, kdysi jste pracovala u zámeckého pána,” začal Janson. “U hraběte Ferencziho-Novaka.”

“O tom se bavit nebudu,” odsekla. Posadila se do rozedraného proutěného houpacího křesla. Za sebou měla starou brokovnici, opřenou o zeď jako vycházkovou hůl.

“žiju sama a chci mít klid. Ztrácíte čas. Tak. Pustila jsem vás dál. Teď můžete říct, že jste seděli se starou bábou. A koho to zajímá, tomu oznamte, že Gitta Békesiová nic neřekla. Ne, jedno vám přece povím: v Molnáru žádní Kisovi nebydleli.”

“Moment. Řekla jste koho to zajímá?”

“Mě určitě ne,” odvětila a nehybně zírala přímo před sebe.

“Nejsou tohle kaštany?” zeptala se Jessie a pohlédla na mísu, která ležela na malém stolku vedle křesla.

Békesiová přikývla.

“Můžu si jeden vzít? Asi jsem neslušná, ale vím, že jste je pekla, protože to tady hrozně voní. Sbíhají se mi sliny.”

Paní domácí se podívala na mísu a přikývla. “Ještě jsou teplé,” řekla souhlasně.

“Vzpomněla jsem si na svoji babičku, taky jsme k ní chodili na kaštany…” Při té vzpomínce se celá rozzářila. “A každý den jsme si připadali jako o Vánocích.” Oloupala si jeden kaštan a lačně ho zhltla. “Senzace. Vážně vynikající.

Tenhle kaštan stál i za tu pětihodinovou cestu.”

Stařena přikývla a znatelně pookřála. “Když je pečete moc dlouho, tak je vysušíte.”

“A když je nedopečete, ztvrdnou,” doplnila ji Jessie.

“Ale vy je máte tak akorát.”

Po tváři staré paní přelétl spokojený úsměv.

“Asi je na vás loudí všichni, viďte?” zeptala se Jessie.

“Sem nikdo nechodí.”

“Vůbec nikdo? To se mi nechce věřit.”

“No, někdo sem občas zabloudí. Ale je to výjimka.”

Jessie kývla. “A co děláte, když někdo otravuje?”

“Před lety přijel jeden mladý novinář z Evropy,” řekla stařena a odvrátila zrak. “Ptal se na spoustu věcí. Psal něco o Maďarsku za války a po ní.”

“Vážně?” zbystřil Janson. “Rád bych si to přečetl.”

Baba si odfrkla. “Nestihl to. Pár dnů po návštěvě zahynul při autonehodě v Budapešti. Lidi tady jezdí jako blázni, to je všeobecně známá věc.”

Teplota v místnosti náhle jako by klesla.

“Ale vždycky jsem měla svoje pochybnosti,”

pokračovala stařena.

“Taky se vás vyptával na hraběte?” zajímala se Kincaidová.

“Dejte si ještě kaštánek,” vybídla ji.

“Můžu? Opravdu?”

Stařena potěšeně kývla. Po chvíli řekla: “Byl to náš hrabě. Člověk nemohl bydlet v Molnáru a neznat pana hraběte. Pracovali jsme na jeho půdě. Pocházel z velice starého rodu, který začínal až u jednoho ze sedmi kmenů, z nichž v roce tisíc vznikl maďarský národ. Sídlo po předcích měl tady, ale hodně času trávil v hlavním městě.” Zvedla své hnědé oči ke stropu. “Říká se o mně, že žiju v minulosti.

Možná je to pravda. žili jsme na neklidné půdě. Ferenczi-Novak to chápal nejlíp.”

“Vážně?” zeptala se Jessie.

Domácí ji chvíli tiše sledovala. “Nedáte si se mnou skleničku pálinky?”

“Ne, díky.”

Gitta Békesiová zírala nehybně před sebe a neřekla nic.

Očividně ji to urazilo.

Jessie se podívala na Jansona a pak znovu na stařenu.

“No, když jinak nedáte.”

Majitelka domu pomalu vstala a vratkým krokem zamířila k prosklené kredenci. Zvedla velikánskou karafu plnou čiré tekutiny a nalila trošku do dvou skleniček.

Jessie si od ní jednu vzala. Usrkla a okamžitě vyprskla.

Bylo to bezděčné jako kýchnutí. ” Ježíši, omlouvám se!”

vypravila ze sebe přiškrceně.

Stařena, která ji pozorovala z křesla, se zlomyslně usmívala.

Jessie pořád kuckala. “Co to…” Lapala po dechu a z očí jí vyhrkly slzy.

“Pravá domácí,” řekla žena. “Sedmdesátiprocentní.

Není na vás trochu silná?”

“Maličko,” zachroptěla Jessie.

Stará paní polkla zbytek pálenky. Zdálo se, že jí to zvedlo náladu. “Všechno to souvisí s Trianonskou smlouvou z roku 1920. Museli jsme předat skoro tři čtvrtiny našeho území Rumunům a Jugoslávcům. Dokážete si to vůbec představit?”

“Něco jako amputace,” nadhodil Janson.

“To je ono, byl to strašný pocit, jako když přijdete o část těla. Najednou prostě není. Nem, nem soha! Tak znělo národní heslo. Znamená to: ,Rozhodně ne.’ Je to odpověď na otázku: ,Může to tak zůstat?’ Každý přednosta stanice vysázel tu větu do kytek na záhonu. Spravedlnost pro Mad’arsko! Ale nikdo na světě to nebral vážně, tu touhu po ztracených územích. Nikdo kromě Hitlera. Taková šílenost –

jako jezdit na tygrovi. Vláda v Budapešti se sčuchla s tím chlapem. Brzy ji slupl jak malinu. Byly to chyby, za které tato země musela draze zaplatit. Ale nikdo netrpěl víc než my.”

“A byla jste tam, když…”

“Podpálili všechny domy. Lidi, jejichž předkové tady dělali od nepaměti, vytáhli z postelí, od snídaně, z pole.

Nahnali je dohromady a přinutili jít po zamrzlé Tise, až se led probořil. Celé rodiny šly ruku v ruce, a v příští minutě se všichni topili a mrzli v ledové vodě. Říká se, že praskání ledu bylo slyšet až ve vinicích. Já byla v tu dobu na zámku, a ten ostřelovali. Myslela jsem, že se na nás zhroutí zdi.

Většinu zámku zničili. Ale ve sklepení jsme našli bezpečí.

Den nato armáda odtáhla a já se vrátila do rodné vesnice, kde jsem byla odjakživa doma, a, nic.”

Její hlas se změnil v neúprosný šepot. “Nic než zkáza.

Ohořelé trosky, černé uhlíky. Pár statků na kopci vyvázlo bez úhony. Ale vesnice Molnár, která přežila i drancování Rumunů, Tatarů a Turků, už neexistovala. Slehla se po ní zem. V řece plavala spousta těl, jako ledové kry. A mezi nimi moji vlastní rodiče, nafouklí a zmodralí.” Zvedla ruku k čelu. “Když člověk vidí, co si lidi dokážou navzájem udělat, tak se stydí… že vůbec přežil.”

Oba Američané chvíli jen mlčeli.

“Jak jste se dostala na zámek?” zeptal se Janson nakonec.

Stařena se při té vzpomínce pousmála. “János Ferenczi-Novak byl prima a jeho Illana taky. Byla čest pro ně sloužit. Víte, mí rodiče a prarodiče obdělávali půdu. Byli to rolníci, ale hrabě jim časem věnoval menší pozemky.

Pěstovali brambory, víno a další ovoce. Vkládali do mě velké naděje. Byla jsem hezká dívenka. Tak, tak. Mysleli si, že když budu pracovat jako služka na zámku, něco se naučím. že mě s sebou pan hrabě třeba vezme do Budapešti, kde bych mohla potkat někoho nóbl. Matka o tom snila.

Znala jednu paní, která pomáhala Ferenczimu-Novakovi vést domácnost, a představila jí svoji malou holčičku. Slovo dalo slovo a setkala jsem se se samotným zámeckým pánem a jeho krásnou modrookou ženou Illanou. Hrabě trávil čím dál víc času v Budapešti, v kruzích vlády regenta Horthyho.

Měl blízko k Miklósi Kállayovi, který se pak stal premiérem. Myslím, že byl Kállayův ministr nebo tak něco.

Hrabě byl vzdělaný muž. Vláda takové lidi potřebovala a on chtěl sloužit veřejnosti. Ale přesto občas strávil pár týdnů na venkovském sídle v Molnáru. Byla to malá vesnička. Majitel hospody. Vedoucí potravin, žid z Hódmezóvásárhely. Ale jinak většinou zemědělci a dřevorubci. Skromný lid, který se u řeky Tisy měl co ohánět. A jednoho dne mě matka odvedla na zámek, který jsme jako děti považovali za nedílnou součást kopce.”

“Na tak dávnou minulost se vám vzpomíná asi těžko,”

prohodila Jessie.

Stará paní zavrtěla hlavou. “Včerejšek se mi ztrácí v mlhách. Ale to, co se stalo před šedesáti lety, vidím jako teď. Dlouhatánská pěšina kolem jeho stájí. Kamenné sloupy vrat s omšelými ornamenty. A vevnitř, točité ošlapané schody. Úplně mi to vzalo dech. Lidi vyprávěli, že opilí hosté zámku na nich pravidelně padají. Když jsem se pak zařadila mezi služebnictvo, slýchala jsem o podobných věcech mluvit hraběnku Illanu. Byla velice zábavná a pohrdala tím vším. Vždycky nesnášela paroží přibité na stěnách. Tvrdila, že je v každém zámku. Neměla ráda ani Teniersovy obrazy. ,Jako ve všech zámcích ve střední Evropě’, nechala se jednou slyšet. Nábytek. ,Velice pozdní František Josef’, říkávala. V hlavním sále byla strašná tma.

Zavést elektřinu by znamenalo vrtat díry do fresek, a to nikdo nechtěl. Takže místnost osvětlovaly jen svíčky.

Vzpomínám si, že tam stálo velké piano z palisandru. Na vrchní desce ležela ta nejjemnější krajka a na ní stál stříbrný svícen, který se musel každou sobotu pečlivě leštit. A venku to byla stejná nádhera. Omdlívala jsem rozrušením, když jsem se poprvé procházela anglickou zahradou za domem.

Byly tam vzrostlé katalpy s pokroucenými větvemi, vzorně ořezané akáty a ořešáky. Hraběnka byla na svoji jardin anglais velice pyšná. Naučila nás nazývat všechno správným jménem. Anglicky, ano, anglicky. Illana tím jazykem ráda mluvila, jako by ani nebydlela v Maďarsku, ale na britském venkově. A tak jsme se pilně učili.” Čišela z ní zvláštní vyrovnanost. “Anglická zahrada. Vůně čerstvě posekané trávy, růží a sena, připadala jsem si tam jako v ráji. Říkají o mně, že žiju v minulosti, ale v takové minulosti stálo za to žít.”

Janson si vybavil ruiny, které se tyčily na blízkém kopci. Po honosném sídle zůstaly jen rozeklané zbytky zdí, které nebylo mezi vzrostlými stromy skoro vidět. Rozpadlé cihlové stožáry kdysi vznešených komínů vyčnívaly z kosodřevin jako pahýly stromů. Ze zámku, který tam hrdě stál celá staletí, zbyly jen rozvaliny, připomínající obyčejnou skalku. Ztracený svět. Stařena kdysi vstoupila do čarokrásné zahrady. Nyní žila ve stínu jejích trosek.

Dřevo v krbu praskalo a tiše syčelo. Dobrou minutu nikdo nepromluvil, “A co děti?” zeptala se Jessie nakonec.

“Měli jen jedno. Petera. Dáte si ještě kapku pálinky?”

“Jste opravdu hodná, ale už ne.”

“Peter, říkáte,” zopakoval Janson, jako by se nechumelilo. “A kdypak se narodil?”

“Křtiny měl první sobotu v říjnu 1937. Takový krásný chlapeček. A chytrý. Hned se poznalo, že z něj jednou vyroste skvělý člověk.”

“A vyrostl?”

“Pořád ho vidím, jak chodí po dlouhé zrcadlové chodbě v límci, jako měl Petr Pan, malých pumpkách a námořnické čapce. Rád se pozoroval v protilehlých zrcadlech. Odrazů byla nekonečná řada a pořád se zmenšovaly.” Její úsměv rozvinul vějíře vrásek. “Rodiče si na něm velice zakládali. Pochopte, byl to jedináček.

Hraběnka měla těžký porod a další děti mít nemohla.”

Babka se přenesla jinam, do úplně jiného světa. Možná byl zapomenutý, ale ona se v něm cítila jako doma. “Jednou, bylo to po obědě, snědl nějakou sladkost, kterou kuchařka upekla k čaji. Dostal od ní pořádně vynadáno a Illana to náhodou slyšela. Takhle s naším dítětem mluvit nebudete, pokárala ji. Řekla to tónem, ze kterého běhal mráz po zádech. Bettina, ta kuchařka, zčervenala, ale nic neřekla.

Chápala to. Všichni jsme to chápali. On byl… jiný než

ostatní kluci. Ale nemyslete si, že ho rozmazlovali. Zářil jak sluníčko na prvního července, jak říkáme my Maďaři. Když mu něco udělalo radost, tak se rozesmál, že mu málem pukla tvář. Byl to kouzelný hoch. Čekala ho skvělá budoucnost.

Měl všechno před sebou.”

“Peter určitě znamenal pro rodiče všechno,” řekla Jessie.

Stará paní znovu rytmickým pohybem podrbala psa po boku. “Zkrátka dokonalý klouček.” Její oči se krátce rozzářily. Jako by právě spatřily chlapce v golfkách a námořnické čepičce, jak se natřásá před zrcadly po obou stranách chodby a sleduje nekonečnou řadu odrazů.

Békesiová náhle zavřela rozechvělá víčka. Zjevně se snažila vypudit tu představu z mysli. “Dostal strašnou horečku. Pálil jako kamna, házel sebou v posteli a zvracel.

Epidemie cholery. Byl horký na dotek… a najednou jak led.

Patřila jsem k lidem, kteří se o něj tehdy starali, víte.”

Položila dlaně psovi na čenich a čerpala útěchu z jeho klidné síly. “Na to ráno do nejdelší smrti nezapomenu, našla jsem jeho tělíčko. Měl pobledlou pusu a tváře jako z vosku. Byla jsem na dně. Vždyť měl teprve pět roků. Existuje něco smutnějšího? Zemřel dřív, než vůbec dostal šanci žít.”

Jansona přemohla silná závrať. Nevěřil svým uším.

Peter Novak zemřel v dětství? Jak to? Něco tady nehrálo.

Nevyprávěla jim stařena o úplně jiné rodině? O jiném Peterovi?

Oficiální záznamy o jeho životě hovořily jasně: Peter Novak, jediný syn Jánose Ferencziho-Novaka, se narodil v říjnu 1937 a vyrůstal ve vesničce Molnár, za války zničené.

Na druhou stranu, stará paní nepochybně mluvila pravdu a poctivě lovila v paměti. Ale co to vlastně znamenalo?

Peter Novak: muž, který nikdy neexistoval.

Janson propadal neklidu. Hlavou mu létaly různé možnosti, jako by mu někdo míchal před očima lístky z kartotéky.

Jessie rozepnula zip batohu, vytáhla obrazovou publikaci o Peteru Novakovi a otevřela ji na stránce s jeho barevným portrétem. Ukázala ho Gittě Békesiové.

“Vidíte toho člověka? Jmenuje se Peter Novak.”

Stařena pohlédla na fotografii a pak na Jessii. Pokrčila rameny. “Zprávy nesleduju. Televizi nemám, noviny neodebírám. Je mi líto. Ale ano, myslím, že jsem o něm už slyšela.”

“Jmenuje se stejně jako syn pana hraběte. Určitě by to nemohla být tatáž osoba?”

“Peter Novak, tak se jmenuje kdekdo,” pokrčila rameny. “Ovšemže to není syn Ferencziho-Novaka. Ten umřel v roce 1942. Přece jsem vám to říkala.” Znovu stočila pohled k fotce. “A kromě toho, tenhle chlap má hnědé oči.

Péťa je měl modré jako voda v Balatonu. Po mamince,”

dodala, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.

Oba otřesení Američané se vydali na dlouhou zpáteční cestu k lancii, která stála víc než o kilometr výš.

“Co když bylo ještě jedno dítě?” zeptala se Jessie.

“Nikdo o něm nevěděl a dostalo jméno po bratrovi. Možná dvojče.”

“Ta babka jasně řekla, že byl jedináček. Taková věc by se před služebnictvem neutajila. Jasně, pokud byl hrabě Ferenczi-Novak tak paranoidní, jak se říká, nemůžeme vyloučit vůbec nic.”

“Ale proč by to dělal? Nebyl přece cvok.”

“To ne, ale strašně se o dítě bál. Tehdejší maďarská politika připomínala sud se střelným prachem. Vzpomeň si, cos četla. V březnu 1919 se dostal k moci Béla Kun.

Následovaly přesně sto třicet tři dny hrůzovlády. Po jeho svržení přišel ještě horší masakr. Postihl lidi, kteří mu pomáhali nahoru. Admirál Horthy nechal vyvraždit celé rodiny, říkalo se tomu bílý teror. Násilí tehdy patřilo k místnímu koloritu. Hrabě možná cítil, že nemá sílu věci ovlivnit. že jeho spojení s premiérem Kállayem by mohlo znamenat rozsudek smrti nejen pro něj, ale pro celou rodinu.”

“Bál se komunistů?”

“Komunistů i fašistů. Na přelomu let čtyřicet čtyři a čtyřicet pět, když se dostalo k moci Hnutí šípových křížů, zahynuly stovky tisíc lidí. Představ si, křižáci si mysleli, že Horthy je moc laxní! Byla to banda fašistů. Když Maďarsko ovládla Rudá armáda, následovalo další kolo čistek. Zase umíraly stovky tisíc lidí. Takzvaní nepřátelé revoluce. Lidé jako Ferenczi-Novak se ocitli v kleštích. Takových prudkých ideologických zvratů by se v historii našlo víc –

země se prudce otočí od extrémní levice k extrémní pravici a zase zpátky, prostě ode zdi ke zdi.”

“Což nás přivádí ke staré otázce: je rozumné přivést dítě do takového světa? Jeho rodiče možná usoudili, že ne.

že musí děcko schovat.”

“Mojžíš v košíku vystlaném papyrem a smůlou,”

přemítal Janson. “Ale to vyvolává spoustu dalších otázek.

Novak tvrdí světu, že to jsou jeho rodiče. Proč?”

“Protože je to pravda?”

“To mi nestačí. Dítě vychované ke strachu z pravdy –

proboha, vždyť on možná pravdu ani nezná. V tom je s potomky potíž: nemůžete jim říct něco, co neunesou. V

nacistickém Německu se malému židovi ukrytému v křesťanské rodině nesměla říct pravda. Bylo by to riskantní.

Děcko by mohlo říct něco nevhodného kamarádům nebo učiteli. Jediný způsob, jak ho ochránit před následky potenciálně nebezpečné pravdy, bylo držet ho v nevědomosti. A všechno mu sdělit, teprve až vyroste.

Mimoto, pokud by hraběnka s hrabětem byli Novakovi rodiče, Gitta Békesiová by to musela vědět. Cítím to.

Pochybuju, že měli další dítě. Myslím, že nám řekla pravdu: Peter Novak, jediný syn zámeckého pána, zemřel v útlém věku.”

Sluníčko klesající za kopec v dáli vrhalo stále delší a útlejší stíny. Pár minut nato zlatavé mýtiny náhle zešedly.

Západ slunce přišel na horském úbočí rychle a nenadále.

“Začíná mi to připadat jako zrcadlová chodba, jak o ní vyprávěla babka Gitta. Včera jsme uvažovali, jestli se za Petera Novaka nevydává nějaký podvodník. Teď se čím dál víc zdá, že sám Peter Novak se za někoho vydává. Mrtvé dítě, vyhlazená vesnice, ideální příležitost.”

“Krádež identity,” zamumlal Janson. “Bezvadně provedená.”

“Když se nad tím zamyslíš, je to geniální. Vybereš si vesnici, která za války lehla popelem, takže na jeho dětství si prakticky nikdo nevzpomíná. Všechny záznamy, rodné i úmrtní listy podlehly ohni s celou dědinou.”

“Udělat ze sebe šlechtického synka byl vynikající nápad,” připustil Janson. “Řeší to spoustu otázek ohledně jeho původu. Nikdo se nemusí ptát, jak to, že je tak vzdělaný a světaznalý, když o jeho školní docházce neexistují oficiální doklady.”

“Přesně tak. Kam chodil do školy? Bral soukromé hodiny, byl to přece syn hraběte, ne? Proč o něm nejsou záznamy? Protože János Ferenczi-Novak měl mraky nepřátel, a tak logicky trpěl stihomamem. Všechno krásně sedí.”

“Zapadá to do sebe jako skládanka. Až příliš dokonale.

A než se naděješ, z Novaka je významná figura finančního světa.”

“Člověk bez minulosti.”

“Omyl, on minulost má. Jen o ní nikdo nic neví.”

Vybavil si magnátovo letadlo Gulstream V a bílý nápis na jeho modrém laku: Sol kicsi sokra megy. Stejné maďarské rčení Novak zopakoval v televizních zprávách. Z

řady malých věcí může vzejít jedna velká. Byla to věta, která se dobře hodila pro charitativní činnost, i pro podvod.

S mrazivou jasností se mu vrátila slova Márty Langové, která vyřkla v letadle: Novak opakovaně dokázal, kdo doopravdy je. Muž do každého počasí a pro všechny lidi.

Ale kým byl ve skutečnosti?

Jessie plavně překročila velkou větev, která jí ležela v cestě. “Pořád si kladu otázku proč. Proč ta maškaráda?

Všichni ho mají rádi. Je to hrdina!”

“I svatí můžou mít tajnosti,” namítl Janson a dával pozor, kam šlape. “Co když pocházel z rodiny, která se podílela na zvěrstvech Šípových křížů? Nesmíš zapomenout, že místní mají dobrou paměť a horkou krev. Celé rodiny včetně dětí a vnoučat byly v minulosti zabity nebo deportovány, protože stály na špatné straně. Právě koloběh msty byl hnací silou maďarských dějin dvacátého století.

Kdyby tvoje rodina napáchala tolik zla, možná bys mu chtěla za každou cenu uniknout a nechat ho za sebou. Babka Gitta není jediná, kdo tady žije v minulosti. Jen si to vezmi.

Řekněme, že ten člověk vyrůstal v prostředí Šípových křížů.

Po zbytek života by se mu to vracelo jako bumerang, v každém rozhovoru, prostě pořád. Nemohl by proti tomu nic dělat.”

Kincaidová přikývla. “,Otcové jedli nezralé hrozny a synům z toho trnou zuby.’ Jak praví kniha Jeremiášova.”

“To zní opravdu logicky a jednoduše,” přitakal Janson.

Měl však podezření, že to zase tak jednoduché nebude. Něco mu strašilo v hlavě, ne myšlenka, spíš jen náznak. Bodalo to jako neodbytný hmyz. Téměř neznatelný, přesto však bolestně přítomný.

Kdyby se jen dokázal soustředit a všechno ostatní hodit za hlavu.

Chvíli mu trvalo, než poznal zvuk, který se nesl do kopce. Také byl slabý a téměř neznatelný, jeho smysly ho ovšem zachytily. Rozbušilo se mu srdce.

Byl to ženský křik.

27

Panebože, to ne!

Janson se rozběhl dolů po klikaté horské stezce.

Pichlavý ptačí zob a vzrostlý plevel ho nepříjemně šlehal a škrábal. On však nedbal a dál přeskakoval větve a prodíral se houštím. Jediný špatný krok ve zrádném terénu mohl skončit výronem kotníku nebo něčím ještě horším.

Jessie dostala příkaz, aby se co nejrychleji vrátila k vozu. Kdyby se k němu nepřátelé dostali dřív, byl by konec.

Utíkala do kopce jako gazela.

Po pár minutách, jen mírně zadýchaný, doběhl ke zchátralému statku. Výkřiky utichly. Nahradilo je zlověstné ticho.

Dveře byly pootevřené. Uvnitř se Jasonovi naskytl výjev, který se mu vryl nesmazatelně do paměti. Vznešený kuvas ležel na boku s rozpáraným břichem. Vnitřnosti mu vytekly na tkaný koberec a tvořily lesklou rudou hromádku, z níž v chladném vzduchu stoupala lehká pára. Na houpacím křesle vedle psa byla natažená Gitta Békesiová. žena, která přežila rudý í bílý teror, ničivou smršť dvou světových válek, tanky roku 1956, zkrátka všechny myslitelné pohromy, lidské i přírodní. Tvář měla zakrytou hrubou látkou mušelínových šatů, vykasaných a přetažených přes hlavu. Odhalené vetché tělo vypovídalo o hrůzách, jež

musela stařena před smrtí vytrpět. Její stříbřitou kůži v podivuhodném obrazci křižovaly drobné červené ranky.

Janson věděl, že jsou to stopy po bodnutí bajonetem. Byly jich desítky. Na holých pažích a nohách viděl změť rudých podlitin způsobených tlakem sevřených prstů. Někdo ji držel a jiný mučil bodáním. Chtěli z ní dostat informace? Nebo ji jen sadisticky trestali za to, že něco vyzradila?

Jaké zrůdy by udělaly něco takového?

Jansonovi ztuhly rysy. Rozhlédl se. Na podlaze i na zdech uviděl skvrny od krve mrtvé ženy. Zvěrstvo se stalo jen před pár minutami. Návštěva si počínala rychle a krutě.

Ale kam útočníci zmizeli? Nemohli být daleko. Měl se stát jejich příští obětí?

Srdce mu tlouklo pomalu a intenzivně. Vyhlídka na otevřenou konfrontaci ho nenaplňovala úzkostí, ale zvláštní extází. Se stařenkou to měli snadné, u něj však narazí.

Popadl ho vztek, povědomý, a proto uklidňující. Brzy si ho vylije.

Znovu si vybavil kousavá slova Dereka Collinse: Na násilí jste machr, Jansone… Tvrdíte mi, že se vám zabíjení hnusí. Povím vám, nač jednou přijdete sám: potřebujete ho k životu jako sůl.

Náhle mu připadalo, že je to pravda. Léta utíkal před svou přirozeností. Tomu je však konec. Prohlížel si tu spoušť a hlavou mu bleskla myšlenka ostrá jak šavle.

Pachatelé takového utrpení sami poznají, co je bolest.

Ale kde jsou?

Blízko, velice blízko. Hledají ho. Budou na kopci.

Stihla Jessie doběhnout k lancii?

Janson potřeboval mít výhled do okolí. Statek byl postaven kolem dvora do tradičního tvaru písmene L, obývací i hospodářská část pod jednou střechou. V pravém úhlu k domu stály sloupy podpírající seník a vedle se nacházely stáje. Vběhl na dvůr a vylezl po žebříku na seník.

Vyklápěcím oknem na střeše vylezl na nejvyšší místo budovy.

Ve vzdálenosti zhruba čtyř set metrů si všiml skupinky ozbrojených mužů. Stoupali do kopce k Jessii Kincaidové. V

šeru jen těžko rozlišoval jejich postavy, ale polámané větve a udupaná tráva prozrazovaly směr jejich postupu. Pak uslyšel třepotání křídel černých ptáků, kteří vylétali z nedalekého houští a pronikavě krákali. Něco je vyrušilo. O

chvíli později spatřil pohyb ve vzrostlých stromech a křoviscích obklopujících starý statek. Uvědomil si, co to znamená.

Padl do léčky!

Muži počítali s tím, že uslyší křik stařeny. Chtěli ho přilákat zpátky.

Dostali ho přesně tam, kam chtěli, provedou s ním přesně to, co chtěli! Hladina adrenalinu mu prudce vylétla.

Zjitřenými smysly vnímal sebemenší podnět jako ve vytržení.

Statek sám byl ohrazeným prostorem, ozbrojenci ho navíc obklíčili ze všech stran. Začali vylézat z křoví na dvůr.

Určitě ho viděli vcházet a nejspíš čekali, až vyběhne.

Nemohl odtud nepozorovaně pláchnout. A Kincaidovou by chytili cestou k autu. Zabijí ho, nebo uvězní za branami farmy, která se pro něj stala vězením.

Po stěnách domu přelétaly kužely baterek. Ve světle se blyštily karabiny. Při první příležitosti by začaly pálit.

Janson byl na ráně. Nepotrvá dlouho a svítilny zamíří vzhůru ke střeše seníku a zachytí jeho siluetu jako na střelnici.

Janson se hbitě a kradmo spustil dolů. Vzápětí dopadl na hliněnou zem. Proč útočníci ještě nevtrhli dovnitř?

Nejspíš se báli, že je ozbrojený. Budou postupovat pomalu a ostražitě. Přichystají mu smrt a nedovolí, aby vzal někoho z nich s sebou.

Rozběhl se přes dvůr a vtrhl zpátky do obýváku.

Mihotavé světlo z krbu strašidelně ozařovalo krvavá jatka.

Vrátit se tam však musel. Stará paní měla přece brokovnici.

Zbraň zmizela. Jak jinak. Byla to věc, kterou by nepřehlédli, a odzbrojit osmdesátiletého člověka není problém. Ale jestli držela brokovnici, určitě měla někde i náboje.

Oknem vnikl do pokoje těkající paprsek žlutavého světla. Hledal známky pohybu, hledal Jansona. Ten rychle padl k zemi. Chtěli ho vypátrat a odříznout. Jakmile zjistí, kde přesně je, obklíčí konkrétní stavbu, do níž se uchýlil.

Zatím to nevěděli, což hrálo pro něj.

Nenápadně se odkradl do kuchyně. Střely do brokovnice, kam si je mohla stařena schovat? Jako zbraně mu byly proti přesile k ničemu, ale mohl je použít jinak. Za život vděčil jen nejistotě pronásledovatelů. Potřeboval něco vymyslet. Přinutit je k chybě.

Zkusmo vytáhl několik zásuvek v kuchyni. V jedné našel příbory, ve druhé lahvičky s kořením a ochucovadly.

Uspěl až v malé spíži vedle kuchyně. Našel tam krabice s náboji Biro Super, po dvaceti v balení. Víc než čekal. Vytáhl pár krabiček a odplížil se zpátky do obýváku.

Zvenčí zaslechl výkřiky v jazyce, jemuž nerozuměl.

Ale v zásadě se dovtípil: do obklíčené oblasti přicházely posily.

Do železné pánve nad krbem, v níž předtím žena pekla kaštany, vložil hrst dlouhých plastových střel s měděnými konci. V trubičkách se skrývaly olověné broky a střelný prach. Byly sice určené k odpálení úderníkem brokovnice, dostatečný žár ovšem dokáže vyvolat podobný účinek.

Oheň však skomíral a Janson nevěděl, jestli se na něj může spolehnout.

Přidal do krbu další polínko a vrátil se do kuchyně. Dal litinový pekáč na stařičký elektrický sporák a vhodil do něj dávku nábojů.

Nastavil střední hodnotu. Dřív než za minutu se plotýnka nerozehřeje.

Pak zapnul troubu, položil zbývajících padesát střel na rošt a nastavil nejvyšší teplotu. Rozehřátí trouby potrvá ze všeho nejdéle. Věděl, že jeho odhad je velice hrubý. Ale lepší možnost v zásobě neměl.

Proplížil se přes dvůr kolem stájí a znovu vylezl na seník.

A čekal.

Chvíli slyšel pouze hlasy mužů znějící stále blíž.

Zaujímali pozice v bezpečné vzdálenosti od oken a domlouvali se stručnými rozkazy a blikáním baterek. Náhle vzduch prořízla rána, následovaná v rychlém sledu čtyřmi dalšími. Vzápětí zaslechl palbu z automatické pušky a tříštění skla. Ze starých zohýbaných rámů předního okna zbyly asi jen třísky a prach.

Pro Jansona měla posloupnost zvuků velkou vypovídací hodnotu. Náboje nad krbem vybuchly nejdřív, jak doufal. Střelci si udělali logický závěr, že na ně střílí z obýváku. Zjistili, co potřebovali: jeho přesnou polohu.

Úplně špatnou polohu.

Naléhavé výkřiky svolávaly další muže, aby pomohli v “přestřelce” před statkem.

Série dunivých výbuchů napověděla Jansonovi, že střely na sporáku se zahřály na potřebnou teplotu. Z toho ozbrojenci usoudí, že kořist ustoupila do kuchyně. Mezerou mezi prkny stodoly uviděl, že vzadu zůstal osamělý střelec s automatem v rukou. Jeho kolegové odběhli na druhou stranu domu a přidali se k útočníkům.

Janson vytáhl malou berettu a mezírkou namířil na statného chlapíka v olivově zeleném mundúru. Střílet však ještě nemohl riskoval by, že ránu uslyší ostatní a odhalí jeho úkryt. Zaslechl kroky těžkých bot nesoucí se od hlavního domu: další střelci skrápěli dům palbou a snažili se odhalit jeho skrýš. Čekal na výbuch padesáti nábojnic s broky v troubě. Teprve pak stiskne spoušť. Zvuk zanikne v ohlušující ráně a zmatku, který bude následovat.

Vypálil v pravý okamžik.

Pořízek se pomalu svezl tváří k zemi. Jeho tělo dopadlo do trávy téměř bezhlučně.

Pozice byla nyní nestřežená. Janson otevřel dveře a vykročil k padlému muži. Věděl, že ho nikdo neuvidí. Chvíli uvažoval, že zmizí v temném houští na úbočí kopce.

Podobnou věc by neudělal poprvé. Věřil, že může uniknout pronásledovatelům a za pár dní se živý a zdravý objevit v jiné horské vesnici.

Pak si vzpomněl na zavražděnou ženu a její krutě zohavené tělo a veškeré myšlenky na útěk vzaly za své.

Srdce mu divoce bilo. Večerní stíny jako by prosvítaly rudou oponou. Uviděl, že jeho kulka zasáhla ozbrojence do vlasů nad čelem. Jen pramínek krve stékající k nosu prozrazoval smrtelný účinek střely. Vzal mrtvému muži samopal s pásem nábojů a přehodil si ho přes rameno.

Nesměl ztrácet čas.

Družstvo útočníků hlasitě dupalo a střílelo v domě.

Věděl, že kulky létají do skříní, komor a každé možné skrýše. Ocelové projektily se zakusovaly do dřeva a prahly po lidském mase.

Ale v pasti se teď ocitli oni.

Tiše obešel čelo statku, mrtvolu táhl za sebou. V

křižujících paprscích světla rozpoznal tvář, a druhou, třetí.

Krev mu ztuhla v žilách. Měly sveřepý a nelítostný výraz.

Patřily mužům, s nimiž tolik let pracoval v Konzulárních operacích a které už tehdy neměl v lásce. Byli to ostří hoši –

a dokonale bezcitní. Brutální sílu nepoužívali jen v krajním případě, ale zcela běžně. Jejich cynismus pramenil ze zklamaných ideálů, ale i z čiré hamižnosti. Ve státní službě neměli co pohledávat. Podle Jansona už jen svou přítomností ohrožovali její morální kredit. Technická zručnost se jim nedala upřít, postrádali však sebemenší špetku svědomí. Nedokázali pochopit oprávněné cíle, které se skrývaly za drsnými prostředky.

Navlékl mrtvému vlastní sako a opřel ho o rozložitý kaštan. Tkaničkami mu přivázal baterku k bezvládnému předloktí. Ze suché větve ulomil drobné třísky a podepřel jimi mužova víčka: měl otevřené oči a skelný pohled. Byla to špinavá práce, ale musel z něj udělat vlastní obraz. Ve večerním šeru to na první pohled zabere a víc Janson nepotřeboval. Rozbitými okny vypálil dávku do obývacího pokoje. Tři ozbrojenci se začali divoce svíjet. Střely jim protrhly bránici, střeva, aortu a plíce. Nečekaná salva přivolala ostatní.

Janson se odvalil k přerostlému kaštanu, zapnul baterku přivázanou k předloktí mrtvoly a tiše se vrhl k větvi tři metry dál. V přítmí vyčkával.

“Támhle!” zvolal jeden z nich. Trvalo jen pár vteřin, než figurína přilákala jejich pozornost. Viděli jen záři svítilny. Kužel osvětloval tmavošedé sako a možná i vykulené oči přikrčeného muže. To střílel určitě on!

Následovala reakce, jakou Janson čekal. Čtyři členové komanda okamžitě namířili na přikrčenou postavu. Štěkání silných automatických zbraní bylo skoro ohlušující. Ti chlapi vystříleli stovky nábojů, do svého bývalého druha.

Hluk a zuřivé soustředění střelců pracovaly pro Jansona. V rychlém sledu vypálil čtyři pečlivě mířené rány.

Na deset metrů se nezmýlil. Všichni muži se zhroutili bez života na zem. Jejich automaty náhle utichly.

Zůstal jediný. Janson viděl jeho profil za záclonou v patře. Byl vysoký, měl krátké kudrnaté vlasy a strnulý postoj. Jedna z tváří, jež předtím Janson spatřil. Poznával ho i podle chůze a toporné rozhodnosti pohybů. Byl to vůdce.

Velitel. To Janson jasně vyčetl z předchozího dění.

Vzpomněl si i na jméno: Simon Czerny. Agent Konzulárních operací se specializací na tajné přepadové akce. V Salvadoru uprostřed osmdesátých let se jejich cesty nejednou proťaly. Už tehdy ho Janson považoval za nebezpečného a bezohledného chlapa, který pohrdá životy civilistů.

Nechtěl ho však zabít. Aspoň ne dřív, než si s ním promluví. Ale nechá se k tomu ten chlap přinutit? Byl mazanější než ostatní. Prohlédl Jansonovu skrýš o něco dřív než oni. Jako první poznal, že je to jen vějička, a varovně na své muže houkl. Měl dokonale vybroušené instinkty.

Takový muž se jen tak nevystaví nebezpečí, ale bude vyčkávat na vhodnou příležitost.

Ten luxus mu však Janson nemohl dopřát.

Velitel skupiny byl ukrytý mimo dosah palby. Janson se rozběhl k troskám obývacího pokoje. Všude samé střepy, kolem římsy krbu černé šmouhy od vybuchlých nábojnic, kredenc zničená a na podlaze broky.

Nakonec spatřil obří karafu s kořalkou, odpornou pálinkou. Byla mírně naprasklá, nepochybně od zbloudilého broku, alkohol z ní však nevytekl. Janson věděl, co musí udělat. Bleskově prohledal jednoho z mrtvých zabijáků a vytáhl zapalovač. Pak rozlil silnou pálenku po pokoji a pokračoval do chodby vedoucí ke kuchyni. Nakonec těkavou lihovinu zapálil zapalovačem. Během několika vteřin v místnosti vyšlehly pruhy modrého ohně. Když

chytily záclony, noviny i ratanová křesla, plamen se zbarvil dožluta. Zanedlouho začal hořet i těžší nábytek a s ním i dřevěná podlaha a strop.

Janson čekal, až se oheň pořádně rozhoří. Plamínky přeskakovaly, spojovaly se a nakonec utvořily z místnosti rozbouřené modrožluté moře. Úzkým schodištěm stoupala vzhůru oblaka dýmu.

Velitel Simon Czerny si musel vybrat, ale vlastně na vybranou neměl. Kdyby zůstal na místě, pohltilo by ho peklo. Kvůli plamenům nemohl ani utéct zadem na dvůr.

Jediná cesta ven pro něj vedla ze schodů a hlavním vchodem.

Czerny byl však špičkový profesionál. Jistě čekal, že si na něj Janson počíhá venku. A proto se pojistil.

Janson uslyšel jeho dupání ještě dřív, než čekal. Když

doběhl na práh, pročesal celé okolí dávkou ze samopalu.

Člověk čekající venku by nemohl uniknout. Janson obdivoval Czerného zdatnost a předvídavost. Pozorně sledoval střelcův otáčející se trup, zezadu.

A pak vstal z úkrytu vedle schodiště u hořícího obýváku, riskantně blízko ohni. Bylo to jediné místo, kde by ho střelec nečekal. Když Czerny zasypal dvůr další bezhlavou sprškou projektilů, Janson vyskočil. Chytil muže zápasnickým chvatem kolem krku, vymrštil prsty ke kohoutku a vytrhl mu zbraň z rukou. Czerny sebou divoce škubl, ale Janson byl v ráži a zastavit se nenechal. Vrazil sokovi pravé koleno do ledvin a odtáhl ho na kamennou verandu. Tam mu sevřel pas mezi stehny a bolestivě mu ohnul krk dozadu.

“Trochu si spolu zašpásujeme,” zavrčel Czernému do ucha. Školený zabiják se s téměř nelidskou silou vzepjal a odhodil ho stranou. Rozběhl se dvorem od hořícího domu.

Janson ho však dostihl a srazil ramenem na hrubou dlažbu.

Pak mu zkroutil ruku dozadu, až vylétla z ramenního klubu, a převrátil ho na záda. Ještě pevněji mu sevřel hrdlo a přitáhl se blíž.

“že nevíš, kde jsem byl? Jestli mi neřekneš, co chci slyšet, tak už nikdy necekneš.” Janson vytáhl dýku z pouzdra na Czerného opasku. “Stáhnu ti kůži z ksichtu, že tě vlastní máma nepozná. A teď mluv, pořád seš u Konzulárních operací?”

Czerny se trpce zasmál. “U těch přerostlých skautíků?

To určitě. Mohli by tak leda prodávat cukrátka po domech, nikdy za nic nestáli.”

“Na rozdíl od tebe, co?”

“Něco mi pověz. Jak kurva vůbec můžeš sám se sebou žít? Ty jedna zrádcovská kryso. Udělat takový svinstvo…

Někdo se ti kdysi snažil pomoct, byl to fakt hrdina, a jak ses mu odvděčil? Práskl jsi ho a dohnal před popravčí četu.

Tebe měli zavřít do Mesa Grande, hajzle!”

“Ty svině!” zařval Janson znechuceně a přitiskl plochou čepel nože k jeho lehce zarostlé tváři. Nemyslel to jako planou hrozbu. “Patříš k bandě mstitelů, co?”

“Děláš si srandu?”

“Pro koho děláš?” zeptal se Janson. “No tak! Pro koho děláš?”

“A pro koho ty?” zakašlal muž. “Ani to nevíš.

Naprogramovali si tě jako počítač.”

“A teď hezky zazpíváš,” sykl Janson ocelovým hlasem.

“Jinak přijdeš o ksicht.”

“Pomotali ti hlavu, že ani nevíš, čí seš, Jansone. A nikdy se to nedovíš.”

” Ani hnout!” Nenadálý povel vyšel shora. Janson zvedl hlavu a uviděl břichatého hostinského, s nímž předtím mluvili.

Už neměl svoji bílou zástěru a ve velkých zčervenalých tlapách svíral dvouhlavňovou brokovnici.

“Tohle se přece vždycky říká v těch vašich podělaných filmech o policajtech, ne? Já vám říkal, že o Američany tu nikdo nestojí,” vyštěkl muž se srostlým obočím. “A teď vám to ukážu názorně.”

Janson zaslechl z houští jemný dupot běžících nohou, přeskakujících větve a kořeny. I na dálku však poznával, komu patří. Po několika vteřinách se objevila Jessie Kincaidová s odstřelovací puškou připásanou na zádech.

“Zahoďte ten krám!” zařvala. V ruce držela pistoli.

Maďar se ani nepodíval jejím směrem a opatrně natáhl kohoutek brokovnice z druhé světové války.

Jessie mu vypálila do hlavy jednu dobře mířenou střelu. Tlusťoch padl dozadu jako podťatý strom.

Janson popadl brokovnici a vyskočil. “Došla mi trpělivost, Czerny. A tobě zase spojenci.”

“To nechápu,” vyhrkl Czerny.

Kincaidová zatřásla hlavou. “Nahoře jsem provrtala čtyři šmejdy.” Popošla k Czernému. “Vaši hoši, co? Já to tušila. Vůbec se mi nelíbili.”

V Czerného očích se zableskl strach.

“A pak jste si všimla toho barmana. Nejspíš vás napadlo, že jsme mu zdrhli bez placení.”

“Hezká trefa,” uznal Janson a hodil jí brokovnici.

Jessie pokrčila rameny. “Od začátku se mi nezdál.”

“Skautíci,” ucedil Czerny. “Sbíráte si svoje bobříky a svět zatím hoří.”

“Zeptám se tě ještě jednou: Pro koho děláš?” naléhal Janson.

“Pro stejnou osobu jako ty.”

“Nemluv v hádankách.”

“Všichni pro ni teď pracují. Ale jen někteří to vědí.”

Zasmál se suchým nepříjemným smíchem. “Myslíš, žes vyhrál? Omyl.”

“Uvidíme,” zavrčel Janson. Přišlápl Czernému krk, čímž dal jasně najevo, že mu každou chvíli může zlomit vaz.

“Ty pitomče! Má pod palcem celou americkou vládu.

Drží opratě! Jenže ty jsi hlupák a nechápeš to.”

“Co to tady sakra plácáš?”

“Vždycky se ti říkalo ,stroj’. Jako bys ani nebyl člověk.

Ale stroje mají jednu vlastnost. Udělají to, nač je někdo nastaví.”

Janson ho tvrdě nakopl do žeber. “Jednu věc si vyjasníme. Teď tady nehrajeme televizního Milionáře.

Tahle hra se jmenuje Pravda, nebo trest.”

“Víš, koho mi připomínáš? Jednoho z těch japonských vojáků ve filipínských jeskyních, co nevědí, že válka už

skončila a oni prohráli,” pravil Czerny. “Je po všem, chápeš?

Prohráls.”

Janson se sehnul, přitlačil špičku dýky k jeho levé tváři a vyryl do ní zubatou čáru. “Pro. Koho. Děláš.”

Czerny usilovně zamrkal. Vyhrkly mu slzy. Cítil bolest a uvědomil si, že ho už nikdo nezachrání.

“Dřív nebo později nám to řekneš,” ucedil Janson. “To víš dobře sám. Teď jde o to, jestli při tom… přijdeš o ksicht.”

Czerny zavřel oči a nasadil rozhodný výraz. Nečekaně chňapl po rukojeti nože a prudce ho vykroutil Jansonovi z ruky, ten uskočil. Jessie udělala krok dopředu. A pak se stalo něco nečekaného.

Muž roztřesenými svaly ohnul čepel dolů a podřízl si vlastní hrdlo. Za necelé dvě vteřiny přeťal žíly i tepny a upadl do bezvědomí. Krev vystříkla do výšky jako gejzír, který vzápětí poklesl, jak srdce přestalo pumpovat.

Czerny dal před výslechem přednost sebevraždě.

Poprvé za celou hodinu Jansona trochu pustil vztek.

Vystřídalo jej zděšení a údiv. Uvědomoval si, jak je ten hrůzný výjev důležitý. Než aby Czerny prozradil, co ví, raději zvolil smrt. Hovořilo to o děsivě tvrdé disciplíně útočníků, vynucené terorem.

Miliony dolarů na kajmanském kontě. Rozsudek smrti od Konzulárních operací. Peter Novak, který nikdy neexistoval, zemřel a zase obživl. Jako nějaká maďarská parodie Krista.

Nebo Antikrista.

A pak ti bývalí členové Konzulárních operací. Janson je znal jen zběžně, ale něco mu vrtalo hlavou. Co jsou vlastně zač? Vážně už u rozvědky nepracují? Nejsou náhodou pořád v aktivní službě?

28

Cesta do Sárospataku trvala jen dvě hodiny, ale byly to dvě hodiny plné mučivého napětí. Janson dával dobrý pozor, jestli je někdo nesleduje. Ve městě projeli kolem obřího Arpádova gymnázia se složitou ornamentální fasádou.

Nakonec zastavili u kastély szálloda, což byl hotel, přestavěný z někdejšího zámečku venkovské šlechty.

Recepční, postarší muž s vpadlým hrudníkem a předkusem se na ně sotva podíval. “Máme jeden volný pokoj,” řekl. “Dvě postele stačí?”

“Naprosto,” odpověděl Janson.

Úředník mu podal starobylý hotelový klíč s mosazným těžítkem. “Snídaně se podává od sedmi do devíti. Doufám, že se vám v Sárospataku bude líbit.”

“Vaše země je velice krásná,” pravila Jessie.

“Viďte,” odtušil recepční a netečně se pousmál, aniž by odhalil zuby. “Jak dlouho se zdržíte?”

“Jen jednu noc,” řekl Janson.

“Jistě budete chtít navštívit místní hrad, paní Pimsleurová,” nadhodil, jako by ji teprve teď vzal konečně na vědomí. “Hlavně opevnění je úžasné.”

“Všimli jsme si, když jsme jeli kolem,” přitakal Janson.

“Zblízka vypadá jinak,” namítl úředník.

“To se dá říct o spoustě věcí,” odvětil Janson.

Ve stroze zařízeném pokoji Jessie dvě minuty telefonovala z Jansonova mobilu. Držela přitom lístek, na nějž jí napsal jména tří bývalých agentů Konzulárních operací, které poznal. Když ukončila hovor, působila rozrušeně.

“Tak copak ti o nich ten tvůj nápadník řekl? Jsou ve výslužbě, nebo aktivní?”

“Nápadník? Kdybys viděl, jak vypadá, tak bys nežárlil.”

“Já že žárlím? To si teda lichotíš.”

Jessie obrátila oči v sloup. “Takže k věci: nejsou aktivní.”

“Takže ve výslužbě.”

“Ani to ne.”

“Cože?”

“Podle všech oficiálních záznamů jsou už skoro deset let po smrti.”

“Po smrti?”

“Vzpomínáš na výbuch v ománském Quadalu?”

V Quadalu byla základna americké námořní pěchoty a stanoviště americké rozvědky v Perském zálivu. V polovině devadesátých let tam teroristé odpálili nálož, která připravila o život třiačtyřicet amerických vojáků. Na místě zahynulo i deset “analytiků” ministerstva zahraničí.

“Jedna z neobjasněných tragédii,” hlesl Janson bezbarvě.

“Všichni chlapi, o kterých jsi mluvil, tam zařvali.”

Janson svraštil obočí a snažil se vyhodnotit novou informaci. Teroristický útok v Ománu musel být jen zástěrka. Umožnil celému družstvu agentů Konzulárních operací pohodlně zmizet, aby se znovu objevili ve službách jiné mocnosti. Ale jaké? Pro koho pracovali? Jaké tajemství by přinutilo ostrého hocha jako Czerny podříznout si krk?

Udělal to ze strachu, nebo z přesvědčení?

Agentka chvíli přecházela místností. “Jsou mrtví, a nejsou mrtví, říkám to správně? Existuje vůbec možnost, že Peter Novak ze šotu CNN je ten Novak, kterého všichni známe? Je jedno, pod jakým jménem se narodil. Dá se vyloučit, že, co já vím?, v tom vybuchlém letadle neseděl?

že do něj třeba nastoupil a ještě před vzletem nějak vyklouzl?”

“Byl jsem tam, všechno jsem sledoval… Netuším, jak by se to mohlo stát.” Janson pomalu zavrtěl hlavou. “Znovu a znovu jsem to procházel. Nedokážu si to představit.”

“Nepředstavitelná věc ještě není nemožná. Musíme nějak ověřit, jestli je to stejný člověk.”

Rozložila na dýhovaném stole hromádku Novakových snímků z posledního roku stažených z internetu na chatě Alasdaira Swifta v Lombardii. Jeden z nich pocházel ze stránky stanice CNN. Velký filantrop na něm předával cenu té ženě z Kalkaty při slavnosti, kterou viděli v televizi.

Kincaidová si začala prohlížet obrázky se silnou lupou a pravítkem, jež si opatřila k analyzování map Bukových hor.

“Co to děláš?” zeptal se jí.

“Vím, cos viděl, nebo si to aspoň myslíš. Ale chtěla bych ti nějak dokázat, že před sebou máme jednu a tutéž osobu. Plastická chirurgie umí divy.”

Po deseti minutách přerušila dlouhé ticho. “No to mě podrž!” vydechla.

Otočila k němu svou pobledlou tvář.

“Musíme počítat se zakřivením čočky,” začala.

“Nejdřív jsem si myslela, že o nic víc nejde. Ale není to tak.

Podle fotky má ten chlap trochu jinou postavu. Rozdíl ve výšce je maximálně pár centimetrů. Vidíš? Jak stojí vedle šéfa Světové banky. A tady ho máme znovu, při jiné příležitosti, ale vedle stejného člověka. Zdá se, že na obou snímcích má stejné boty. Můžou to dělat třeba podpatky, že jo? Ale má nepatrně jinou délku předloktí. A poměr mezi předloktím a stehenní kostí…” Ukázala na jednu z fotografií, na níž kráčel vedle předsedy slovinské vlády. Pod šedými kalhotami vystupovalo jeho pokrčené koleno. Jasně se rýsovalo i místo, kde horní úsek stehna přecházel do boku.

Ukázala na jiný snímek. “Stejná část těla, ale poměr nesedí,”

řekla a zhluboka se nadechla. “Něco tady pěkně smrdí.”

“Co tím chceš říct?”

Prolistovala obrazovou publikaci, kterou si zakoupila v Budapešti, a znovu k ní přiložila pravítko. Nakonec řekla: “Poměr délky ukazováku a prsteníku se liší. Fotky by teoreticky mohly být převrácené, ale přece si nebude přendávat snubní prsten na jinou ruku.”

Janson přistoupil k hromádce fotografií a poklepal na jistá místa. “Karpální kost a záprstí. To je další ukazatel.

Prověř to. Omrkni i lopatky, pod košilí jsou dobře vidět.”

S lupou a pravítkem Jessie pokračovala v hledání a nalézání drobných tělesných rozdílů. Porovnání ukazováku s prostředníkem, přesná délka obou paží či vzdálenost od brady k ohryzku. Příklady se vršily a pochyby slábly.

“Otázka zní, kdo je ten chlap.” Pochmurně zavrtěla hlavou.

“Nejspíš jsi chtěla říct: Co je to za chlapy.”

Přitiskla si konečky prstů ke spánkům. “Fajn, zkus se zamyslet. Řekněme, že chceš tomu chlápkovi všechno vyfouknout. Zabiješ ho, necháš si udělat plastiku a zaujmeš jeho místo. Jeho život je teď tvůj život. Co bylo jeho, je teď tvoje. Geniální. A aby sis to pojistil, párkrát vystoupíš na veřejnosti a hraješ si na něj. Něco jako zkouška šatů u krejčího.”

“Ale copak by se toho skutečný Peter Novak nedomákl?”

“Možná jo, možná ne. Ale řekněme, že na něj něco víš, znáš jeho tajemství…. Mohl bys ho nějak vydírat. Nemá to svoji logiku?”

“No nevím, ale lepší vysvětlení nemáme.”

“Tak nějak.” Jessie vzdychla.

“Zkusíme to jinak. Nemůžu se dostat na kobylku Peteru Novakovi, nebo tomu, kdo si tak říká. Kdo by mohl něco vědět?”

“Ti, co se tě snaží zastavit, nebo spíš jejich velitel.”

“Přesně tak. A mám dojem, že vím, kdo to je.”

“Mluvíš o Dereku Collinsovi,” řekla. “Řediteli Konzulárních operací.”

“Oddíl Lambda se nevysílá bez přímého schválení.

Natož ostatní týmy, které jsme viděli v akci. Myslím, že přišel čas, abych ho poctil návštěvou.”

“Poslyš,” vyhrkla naléhavě. “Potřebuješ se od toho chlapa držet v bezpečné vzdálenosti. Jestli tě Collins chce oddělat, nepočítej s tím, že od něj odejdeš po svých.”

“Já ho znám,” uklidňoval ji Janson. “Vím, co dělám.”

“Já taky. Chceš strčit hlavu přímo do lví tlamy. Copak nechápeš, že je to šílenost?”

“Nemám na vybranou,” odvětil Janson.

“Kdy odjíždíme?” zeptala se ztěžka.

“žádné my. Jdu sám.”

“Nejsem ti dost dobrá?”

“Dobře víš, že tak to nemyslím. Chceš pochválit? Jsi dobrá, Jessie. Fakt špička. Tohle potřebuješ slyšet? Je to pravda. Jsi mazaná jako liška a taky rychlá, přizpůsobivá a nezmatkuješ. Lepšího střelce jsem asi v životě neviděl. Ale to na věci nic nemění. Musím to udělat sám. Nemůžeš jít se mnou. Nesmíš takhle riskovat.”

“To platí spíš o tobě. Jdeš do lví klece a nemáš ani bič.”

“Věř mi, bude to brnkačka,” vykouzlil Janson náznak úsměvu.

“Doufám, že už se nezlobíš kvůli tomu Londýnu.

Protože…”

“Jessie, potřebuju, abys omrkla kanceláře Nadace svobody v Amsterdamu. Opravdu. Brzy tam za tebou přijedu. Nemůžeme vyloučit možnost, že se tam něco nebo někdo objeví. Ale pokud jde o Dereka Collinse, postarám se o sebe sám. Bude to v pohodě.”

“Já si spíš myslím, že se bojíš poslat mě do rizika,”

řekla Jessie. “To není moc profesionální, co ty na to?”

“Nevíš, o čem mluvíš.”

“Třeba máš pravdu, sakra.” Na chvíli se odmlčela a odvrátila pohled. “Možná nejsem připravená.” Náhle si všimla krvavé skvrnky na hřbetě své pravé ruky. Když se podívala zblízka, udělalo se jí trochu mdlo. “Co jsem dneska prováděla v těch horách, to snad…”

“Jinak to nešlo. Člověk musí zabít, nebo zemře.”

“Já vím,” špitla prázdným hlasem.

“Nečekám, že si v tom budeš libovat. Za svoje pocity se nemusíš stydět. Vzít někomu život je ta nejvyšší zodpovědnost na světě. Zodpovědnost, před kterou jsem posledních pět roků utíkal. Ale ještě něco si musíš zapamatovat. Někdy je potřeba dát na hrubý pytel hrubou záplatu. Jasně, různí fanatici a šílenci můžou tu poučku překroutit, aby vyhovovala jejich zvráceným cílům, přesto platí. Nemohla jsi jinak, Jessie. Zachránila jsi situaci. I mě.”

Povzbudivě se na ni usmál.

Snažila se mu oplatit stejnou mincí. “Ten výraz vděčnosti k tobě nesedí. Zachránili jsme se navzájem, jasný?

Jsme si kvit.”

“Co jsi zač, odstřelovačka, nebo účetní?”

Smutně se pousmála, ale její oči se vrátily k tečce zaschlé krve. Chvíli nic neříkala. “Já jen, že mě najednou napadlo, víš, že ti chlapi měli taky mámy a táty.”

“Uvidíš, že se na to naučíš nemyslet.”

“A tak je to správně?”

“Někdy,” odpověděl Janson a ztěžka polkl, “někdy je to nutnost.”

Jessie zmizela do koupelny. Janson pak dlouho slyšel tekoucí sprchu.

Vrátila se zabalená do froté županu, který zvýrazňoval ladné křivky jejího štíhlého těla. Zamířila k posteli u okna.

Jansona poněkud zaskočilo, jak křehce a žensky najednou působí.

“Takže ráno mě opustíš,” začala po chvíli.

“To jsem přece neřekl.”

“Jaká je asi šance, že tě ještě někdy uvidím?”

“Ale no tak, Jessie. Takhle nesmíš myslet.”

“Tak si to aspoň užijeme, když je to možná naposled.”

Poznal, že se o něj bojí a o sebe taky.

“Zrak mi slouží dobře, to víš sám. Na to, co mám pod nosem, nepotřebuju dalekohled.”

“Jo?”

“Vidím, jak se na mě koukáš.”

“Nevím, jak to myslíš.”

“Ale běž. Tak co, vojáku, připomínám vám nebožku manželku?”

“Vůbec ne, jsi úplně jiná.”

“Jsi ze mě nervózní. Nesnaž se zapírat,” pokračovala po pauze.

“Tak bych to neřekl.”

“Přežil jsi osmnáct měsíců mučení a výslechů Vietkongu, ale když se přiblížím, ucukneš.”

“Ale ne.” V ústech měl úplně sucho.

Vstala a vykročila k němu. “Vykulíš oči, zčervenáš a rozbuší se ti srdce.” Natáhla se, vzala ho za ruku a přitiskla si ji ke krku. “Jsem na tom stejně. Vidíš?”

“Agent nesmí vycházet z domněnek,” odtušil Janson.

Dobře však cítil tep pod teplou sametovou kůží. Zdálo se, že kopíruje rytmus jeho srdce.

“Vzpomínám si, cos kdysi napsal o součinnosti tajných služeb různých států. Cituji: ,Pro spojeneckou spolupráci je zásadní, aby případná napětí nedřímala pod povrchem. Je potřeba se naprosto otevřít ostatním partnerům.”’ V očích měla pobavené jiskřičky. A nejen to. Číšela z nich žádost.

“Zavři oči a myslí na svoji zem.”

Přistoupila blíž a rozevřela župan. Její prsa připomínala dvě dokonale tvarovaná jablíčka, bradavky nateklé vzrušením. Sklonila se, vzala do dlaní jeho hlavu a upřela na něj pohled. “Jsem připravena přijmout vaši diplomatickou misi.”

Pak mu začala svlékat košili. “Ale v předpisech je nařízení zakazující bratření,” ohradil se Janson.

Přitiskla se k jeho rtům a zadusila chabé námitky. “Tak ty tomu říkáš bratření?” Shodila ze sebe župan. “Ale běž, každý přece ví, jak hluboko v týlu nepřítele umíš operovat.”

Uvědomil si jemnou vůni vycházející z Jessiina těla.

Její rty byly hladké, naběhlé a vlhké. Klouzaly mu po tváři k ústům a zvaly ho do sebe. Prsty ho jemně hladila po tvářích, čelisti i uších. Cítil na hrudi tlak měkkých, avšak pevných ňader. Lačně se k němu tiskla nohama, stejně jako on k ní.

Znenadání se začala třást a usedavě vzlykat. Přimáčkla se k němu ještě silněji. Jemně se odtáhl a uviděl, že má tváře zmáčené slzami. Bolest v jejích očích se mísila se strachem a ponížením, že ji takhle vidí.

“Jessie,” konejšil ji. “Jessie.”

Bezmocně zavrtěla hlavou a pak ji položila na jeho svalnatý hrudník. “V životě jsem si nepřipadala tak opuštěná. Hrozně se bojím.”

“Ty přece nejsi sama,” řekl Janson. “A strach nám umožňuje přežít.”

“Vůbec nevíš, co je to strach.”

Něžně ji políbil na čelo. “To se pleteš. Já se bojím pořád. Proto jsem ještě tady. Proto jsme tady spolu.”

Divoce si ho k sobě přitáhla. “Miluj mě. Potřebuju tě cítit. Hned.”

Dvě těla, žhnoucí téměř zoufalou vášní, se proplétala a otřásala na ustlané posteli až k okamžiku naprostého splynutí. “Ty nejsi sama, lásko,” zamumlal Janson. “Ani já ne.”

Oradea na západě Rumunska ležela jen tři hodiny jízdy od Sárospataku. Stejně jako řada jiných východoevropských měst za svou krásu vděčila poválečné chudobě. Nádherné lázně z devatenáctého století a další památky přežily jednoduše proto, že nebyly peníze na jejich zbourání a nahrazení komunistickou architekturou. Aby člověk pochopil, oč město přišlo, stačilo vidět anonymní industriální šeď místního letiště, nerozlišitelného od stovky podobných po celé Evropě.

Pro daný účel však bohatě stačilo.

Muž ve žlutomodré uniformě tiskl podložku k tělu, aby mu papíry ve větru neulétly. Nákladní letadlo kurýrní služby DHL upravený Boeing 727, se připravovalo k přímému letu do Washingtonu a inspektor doprovázel pilota ke stroji.

Kontrolní seznam byl dlouhý: Jsou uzávěry paliva řádně utažené? Vypadá motorový prostor, jak má, a turbíny jsou bez cizích předmětů? Jsou závlačky na kolech podvozku v pořádku, tlak v pneumatikách normální, křidélka, klapky i směrovky v dobrém stavu?

Nakonec prošel prověrkou i nákladový prostor. Ostatní členové pozemního personálu už se vrátili, aby provedli údržbu menšího vrtulového letadla, které sloužilo k přepravě balíků. Pilot dostal povolení ke vzletu, aniž by si někdo všiml, že muž ve žlutomodré uniformě zůstal na palubě.

Teprve když stroj dosáhl cestovní výšky, Janson si svlékl inspektorské sako a udělal si pohodlí. Pilot sedící v kabině vedle něj zapnul automatiku a otočil se ke starému příteli. Od dob, kdy Nick Milescu sloužil jako stíhač u amerických zvláštních sil, uplynulo už dvacet let. Seznámili se však za okolností, které mezi nimi vytvořily silné a trvalé pouto. Janson mu nevysvětlil, proč od něj žádá laskavost, a Milescu se neptal. Byl rád, že může Američanovi nějak pomoct. Udělal by cokoliv. Svůj dluh mu tím sice splatit nemohl, ale lepší než nic.

žádný z nich si nevšiml, ani nemohl, muže se širokou tváří v nákladním autě, které stálo se spuštěným motorem pod jednou z ramp. Neviděli jeho ostražité oči, jež příliš neladily se znuděným a uštvaným výrazem. A nemohli slyšet, jak chvatně mluví do mobilního telefonu, a to i v době, kdy nákladní letoun zvedl podvozek a zamířil k obloze. Vizuální identifikace: souhlasí. Letové plány: podány a potvrzeny. Cíl: prověřen.

“Jestli si chceš zdřímnout, támhle vzadu je lehátko,”

řekl Milescu Jansonovi. “Když lítáme ve dvou, kolega se občas natáhne. Z Oradey do Washingtonu je to deset hodin.”

Z Dullesova letiště k Dereku Collinsovi to pak bude jen chvilka. Jessie měla možná pravdu. Třeba to setkání nepřežije. Ale musel to risknout.

“Trocha spánku by mi neuškodila,” připustil Janson.

“Jsme tady jen my dva a hromada fíremních papírů.

žádná bouře nehrozí. Nic by tě nemělo budit ze spaní.”

Milescu se usmál. Janson také.

Pilot netušil, jak se mýlí.

Strážný Vietkongu si toho rána myslel, že americký zajatec už je možná mrtvý.

Janson ležel na zemi s podivně zvrácenou hlavou.

Kolem nosu a úst mu lezly mouchy, on však nehnul ani brvou. Oči měl pootevřené jako člověk, z nějž vyprchal život. Zdálo se, že podvýživa a nemoc dokonaly svou pomalou práci.

Voják odemkl klec a ostře dloubl do zajatce botou.

žádná odezva. Sklonil se a položil mu ruku na krk.

A pak ztuhl šokem. Vyzáblý vězeň náhle vymrštil nohy. Sevřel ho kolem pasu jako vášnivá milenka, vytrhl mu pistoli z pouzdra a udeřil pažbou do hlavy. Mrtvý ožil. Ještě jednou praštil bachaře do lebky, tentokrát silněji. Muž omdlel. Janson se vyplížil do džungle. Počítal, že získá patnáctiminutový náskok, než Vietnamci vyhlásí poplach a pustí psy. Ti by snad mohli uvíznout v husté vegetaci. I on si prosekával cestu houštím jen s obtížemi. Počínal si jako robot.

Sám se divil, že udržel tempo a nepadl vyčerpáním.

Jeho mysl se zkrátka odmítla podvolit fyzické slabosti.

Levá, pravá, levá, pravá…

Věděl, že tábořiště Vietkongu leží kdesi v oblasti Tri-Thien v jižním Vietnamu. Údolí na jih odsud se hemžilo partyzány. Nacházelo se ovšem ve velice úzkém pásu země.

Na západ do Laosu i na východ k moři to bylo jen kousek.

Potřeboval proniknout k pobřeží. Kdyby se dostal do Jihočínského moře, mohl najít cestu do bezpečí. Domů.

Naděje umírá poslední. Věděl, že mu na pomoc nikdo nepřijde. Musel si poradit sám.

Země pod jeho nohama stoupala a zase klesala. Někdy druhý den se ocitl na břehu široké řeky. Levá, pravá, levá, pravá. Začal se brodit teplou hnědou vodou. Zjistil, že i v největší hloubce stále dosáhne na dno. Když byl skoro v půli cesty, spatřil na protějším břehu víetnamského chlapce.

Zavřel oči únavou, a když je znovu otevřel, kluk byl pryč.

Halucinace? Ano, co jiného? Určitě si toho chlapce vybájil. Co všechno se mu vlastně zdálo? Skutečně uprchl, nebo jen sní a jeho mozek se rozkládá spolu s tělem v bídné bambusové kleci? A pokud snil, chtěl vůbec procitnout?

Vždyť sen pro něj byl možná jediným útěkem. Tak proč ho přetínat?

Na rameno se mu snesla vodní vosa. Ucítil překvapivě silné bodnutí. Bolest mu však přinesla zvláštní úlevu.

Znamenalo to, že bdí. Znovu zavřel a otevřel oči a podíval se na břeh před sebou. Uviděl dva muže, ne, tři. Jeden z nich svíral samopal AK-47 a varovně pokropil kalnou vodu před Jansonem. Toho náhle přemohlo vyčerpání a pomalu zvedl ruce. Střelec neměl v očích ani náznak soucitu –

dokonce ani zvědavosti. Připomínal zemědělce, který na poli chytil hraboše.

Jessica Kincaidová vypadala jako všichni ostatní turisté na okružní lince Museumboot, aspoň v to doufala.

Výletní loď s prosklenou střechou hladce klouzala po amsterdamských kanálech. Přetékala lidmi, kteří klábosili, zírali a natáčeli si okolí na malé videokamery. Jessica sevřela křiklavou brožuru s programem plavby.

“Museumboot vás zaveze k nejdůležitějším muzeím, nákupním ulicím a rekreačním centrům Amsterdamu”, stálo v záhlaví. O nákupy ani muzea samozřejmě neměla zájem.

Všimla si však, že v programu je i Prinsengracht. Jak lépe zamaskovat tajné sledování, než se vmísit do davu lidí, kteří mají zvídavost doslova v popisu práce?

Loď proplula ohybem a před nimi se objevil zámek se sedmi arkýřovými okny, sídlo Nadace svobody. Vypadalo nevinně a zároveň zlověstně. Jako by na něm ulpěla špína průmyslových zplodin.

Jessie co chvíli zvedala k očím předmět, který vyhlížel jako běžná pětatřicetimilimetrová kamera s velkým objektivem z výbavy nadšeného filmaře-amatéra. Pro začátek to stačilo, ale potřebovala vymyslet, jak se dostat nepozorovaně blíž. V dané chvíli spíš sledovala, jestli ji někdo nešpehuje.

Za zády jí povykoval párek rozverných výrostků, kteří patřili k unaveně se tvářícím korejským manželům. Matka měla igelitovou tašku s květinovým motivem, plnou suvenýrů z van Goghova muzea. Manžel s tupým pohledem měl na uších sluchátka a v nich nepochybně korejský zvukový kanál s turistickým průvodcem: Nalevo právě vidíte… Napravo… Dívka s chlapcem sváděli jeden ze sourozeneckých soubojů. Poštuchovali se a škádlili a každou chvíli do ní přitom vrazili. Místo omluvy se vždycky jen zahihňali, její zlostné pohledy nezabíraly. Uštvaní rodiče tomu nevěnovali žádnou pozornost.

Uvažovala, jestli se radši neměla vydat na plavbu Rederij Lovers pro milenecké dvojice, která turistům slibovala “nezapomenutelný večer korunovaný vynikajícím menu o pěti chodech”. Pro samotnou ženu to nebyl nejvhodnější program, ale co je lepší? Stát se obětí cizích mužů, nebo cizích dětí? Znovu se přinutila k soustředění.

Chlap, kterého neviděla, se lehce pohnul na střeše vysoko nad rušnými ulicemi Prinsengrachtu. Čekání se téměř nesnesitelně táhlo, ale nakonec přece jen přineslo ovoce. Ano, tamhle na parníku se skleněnou střechou. Byla to ona. Jemně zaostřil dalekohled na pušce a jeho podezření se změnilo v jistotu.

Tvář Američanky měl nyní jako na dlani. Dokonce rozeznával její hnědé vlasy na ježka, vysedlé lícní kostí a smyslné rty. Napůl vydechl, zadržel dech a ustálil terčík na hrudníku ženy.

Jako v transu omotal prst kolem spouště.

29

Necelou hodinu od Dullesova letiště se Janson ocitl na klikatých silničkách, jež ho vedly jednou z nejklidnějších oblastí na východním pobřeží. Zdání však klame. Vybavil si Jessiino varování. Jestli tě Collins chce oddělat, nepočítej s tím, že od něj odejdeš po svých. Agentka si myslela, že strašně riskuje, když se chce sejít s nebezpečným protivníkem tváří v tvář. Jansona ovšem poháněl vztek.

Derek Collins navíc jen dával rozkazy, sám je neprováděl.

To by bylo pod jeho úroveň. Nešpinil by si své pěstěné ruce, když to někdo mohl udělat za něj.

Chesapeacká zátoka zaujímá obrovský kus pobřeží, zvlášť když člověk přičte sto padesát přítoků spolu s drobnými zálivy, říčkami a potoky. Samotná zátoka je mělká, od tří do devíti metrů. Janson věděl, že tam žije množství živočichů: ondatry a nutrie, labutě, divoké husy, kachny, dokonce i mořský orel. Bělohlavý pták se vyskytuje v nížinách okresu Dorchester, stejně jako kalous ušatý.

Takové množství zvěře samozřejmě láká lovce.

A Janson na lovu byl.

U Cambridge překonal řeku Choptank, vjel na Třináctku a pokračoval dál na jih. Nakonec se přes další most dostal až k dlouhému proužku země, jemuž se říká ostrov Phipps. Ujížděl po úzké vozovce ve vypůjčené Toyotě Camry a mezi stébly bahenní trávy viděl hladinu, v níž se zrcadlilo slunce. Zátoku pomalu brázdily rybářské lodě táhnoucí sítě plné modrých krabů, sleďů a ropušnic.

Po několika dalších kilometrech vjel na vlastní ostrov.

Pochopil, proč si ho Derek Collins vybral za letní sídlo. Sem washingtonské tlaky nedoléhaly. Phipps sice ležel nedaleko hlavního města, ale přitom byl zapadlý a klidný, díky svému tvaru navíc bezpečný. Jak se Janson blížil k náměstkovu domu, připadal si jako nahý. S hlavním poloostrovem spojuje Phipps úzký pás pevniny, takže každý příchozí je na ráně. Příjezd po vodě nepřipadal v úvahu, jelikož všude kolem bylo mělko. Dřevěná mola se táhla do dáli, kde už

hloubka umožňovala bezpečnou navigaci. Délka přístavních doků zajišťovala odhalení potencionálních vetřelců. Collins se nemusel spoléhat na nepřesnou elektroniku. Vybral si místo, kde mu ochranu poskytovala sama příroda.

Nepočítej, že od něj odejdeš po svých. Janson z vlastní zkušenosti věděl, že ředitel Konzulárních operací je nebezpečný a rozhodný člověk. Takže rovnocenný soupeř.

Pneumatiky vozu zvedaly oblaka písku a vysušené soli z povrchu světlešedé cesty, která se táhla jako svlečená hadí kůže. Bude ho chtít Collins zabít dřív, než si promluví?

Kdyby si myslel, že pro něj Janson znamená smrtelné nebezpečí, jistě by se nerozpakoval. Spíš by ale přivolal posily. Vrtulníky H3 Sea King by z námořní základny Oceana dolétly na ostrov Phipps za čtvrt hodiny. Letka stíhaček F18 Hornet by to zvládla ještě dřív.

Technická stránka však šla stranou, důležitější byla ta lidská. Derek Collins byl plánovač. Tak říkal Janson úředníkům, kteří z pohodlí klimatizovaných kanceláří posílali muže do akcí odsouzených k nezdaru. Posouvali s nimi jako s figurkami a říkali tomu strategie. Jedním pěšákem táhnu, o jiného přijdu… Ano, lidé Collinsova typu považovali “lidské zdroje” za pouhé pěšáky. Teď měl však Janson na rukou krev pěti bývalých agentů Konzulárních operací a nemohl se dočkat, až předstoupí před muže, který je naverboval, vycvičil a řídil, muže, který si pohrával s jeho osudem jako s kouskem vyřezávaného dřeva na šachovnici.

Ten chlap byl opravdu schopen všeho, ale Janson si s ním v ničem nezadal. Náměstek mu odjakživa ležel v žaludku. Hlavně kvůli němu odešel z Konzulárních operací.

Chladnokrevný syčák Derek Collins měl jednu obrovskou výhodu: dokonale ho znal. Byl to mistr zákulisní politiky a strašný kariérista. Takovým lidem se v mramorové džungli hlavního města daří. To by Jansonovi ani tak nevadilo.

Dokonce to Collinse svým způsobem polidšťovalo.

Popouzelo ho však jeho samolibé přesvědčení, že účel vždycky světí prostředky. Janson poznal, kam to vede –

občas i na vlastní kůži, a bylo mu z toho špatně.

Sjel ze silnice a zamířil do bujného houští dřišťálu a vrbovek bahenních. Zbývající necelé dva kilometry půjde pěšky. Pokud Jessiini informátoři nelhali, náměstek by měl být ve svém venkovském domě, a sám. Vdovec Collins rád trávil čas o samotě. To jen potvrzovalo, že je zapřisáhlý introvert, který ovšem dokáže budit dojem společenského člověka.

Janson sešel trávou ke klikatému břehu plnému kamenů, písku a otlučených mušlí. Měl sice boty s vysokou podrážkou, přesto našlapoval zlehka, aby ho nebylo slyšet.

Collinsova chata byla velice nízká, což z ní činilo ještě těžší cíl pro případné nepřátele. Tato vlastnost však zároveň Jansonovi zaručovala, že pokud zůstane u břehu, nebude ho z domu vidět.

Slunce ho pálilo do krku. Jeho světlá bavlněná košile sákla potem a slaným postřikem, který se nesl ze zálivu.

Občas, když zčeřená hladina trochu poklesla, rozeznával obrysy jemných sítí. Táhly se od břehu do moře a na vodě je držely malé bójky. Bezpečnostní opatření byla diskrétní, ale značná. V těch sítích se nepochybně skrývaly senzory.

Proniknout po vodě nemělo téměř šanci na úspěch.

Zaslechl klapání těžkých bot na prkenném chodníku necelých deset metrů opodál, v nejvyšším bodu pláže.

Mladý muž v zelenočerné maskovací uniformě se zbraněmi na opasku. Standardní úbor Národní gardy. Jeho kroky dopadaly na dřevo s neochvějnou pravidelností, byl to strážný na pravidelné obchůzce, o narušiteli neměl tušení.

Janson dál tiše postupoval mokrým pískem pobřeží.

“Hej, vy!” Mladík si ho všiml a vykročil k němu.

“Nevidíte cedule? Sem nesmíte. Zákaz rybaření, sbírání škeblí, prostě všeho.” Muž měl zarudlou tvář. Zřejmě zde nesloužil dlouho a ještě si nezvykl na věčně pražící slunce.

Janson se k němu otočil a lehce svěsil ramena, aby vypadal starší a slabší. Jako ostřílený lodník, jeden z místních. Jak by asi takový člověk reagoval? Vybavil si dávný rozhovor s jedním rybářem. “Máš páru, kdo já sem, mladej?” Povolil svaly na obličeji a mluvil mírně roztřeseně.

Samohlásky vyslovoval se starým přízvukem východního pobřeží. “žil jsem tady s rodinou, když tobě ještě teklo mlíko po bradě. Zažil jsem horší i lepší časy. Pláž je veřejný majetek. Moje snacha sedí už pět roků ve správním výboru dolního pobřeží. Myslíš, že mi budeš říkat, kam můžu a nemůžu chodit? Na to zapomeň, hochu. Já znám svoje práva.”

Strážný se zamračil. Blábolení starého dědka ho sice docela pobavilo a zpestřilo mu jednotvárnou službu, měl ovšem jasné rozkazy. “Faktem zůstává, že je to zakázaná oblast a upozorňuje na to nejmíň deset cedulí.”

“Něco ti povím, moji předkové už tady žili, když

armáda Unie byla v Salisbury a…”

“Poslouchejte, strejdo,” pravil voják a podrbal se na rudém sloupaném nose. “Když budu muset, poženu vás svinským krokem do federální věznice.” Stoupl si před vetřelce. “Klidně si můžete stěžovat u vašeho kongresmana.” Vypjal hrudník a významně položil ruku vedle pouzdra se zbraní.

“No jen se na sebe koukni. Taková třasořitka!” Janson znuděně mávl rukou na znamení nesouhlasu a rezignace.

“Eh, vy hlídači parku nerozeznáte orla od kachny.”

” Hlídači parku?” ušklíbl se strážný a zavrtěl hlavou.

“Tak podle vás hlídáme park?”

Janson na něj náhle skočil. Pravou rukou mu zacpal ústa a levou omotal kolem šíje. Spadli na zem. Tiché žuchnutí do písku zaniklo uprostřed krákajících racků a šustící trávy. Ještě před dopadem však Janson chňapl po pistoli M9 ukryté v pouzdře.

“Machry nemá nikdo rád,” sykl, tentokrát bez přízvuku, a zabodl mu Berettu M9 do bránice. Mladík vykulil oči hrůzou. “Změna rozkazů. Doporučuju ti, abys je poslechl: Cekni, a je po tobě, cucáku.”

Janson hbitě rozepnul strážnému opasek a připoutal mu zápěstí ke kotníkům. Pak natrhal z jeho maskovací košile úzké proužky látky a nacpal mu je do úst. Roubík nakonec zajistil tkaničkami z mladíkových bot. Když si zastrčil do kapsy ukořistěnou pistoli a vysílačku Motorola, zvedl hlídače jako těžký batoh a ukryl ho v houští.

Spěchal dál. Když nechal pláž za sebou, pokračoval trávou. Věděl, že v cestě mu stojí nejméně jeden další strážný, náměstkův víkendový dům měl zjevně charakter federálního zařízení. Vysílačka Motorola TalkAbout T6220

by však Jansona upozornila, kdyby ostraha odhalila nějakou nesrovnalost.

Po pěti minutách svižné chůze se ocitl na jižní straně řídce zatravněné písečné duny, téměř na dohled od chaty.

Zvolnil tempo. Jeho boty se bořily do naplaveného písku čím dál pomaleji. Cíl se přiblížil.

Ještě jednou spočinul pohledem na hladině Chesapeacké zátoky. Byla zdánlivě klidná, ale pod povrchem vřel život. V dálce rozeznával ostrov Tangier ležící jen několik mil na jih, proslulý ráj želv kožnatek. V

roce 1812, kdy na americkou půdu poprvé a naposledy vstoupila noha cizího vojáka, sloužil jako britská základna.

Kolem přístavu kroužily válečné lodě. Jansonovi se vybavil útržek vojenské historie. Obyvatelé města St. Michaels provedli jednu z klasických válečných lstí devatenáctého století. Když uslyšeli o hrozícím britském útoku, zhasli lucerny. Pak je zdvihli vysoko do stromů a znovu zažehli.

Britové stříleli na město, zmatení světly však mířili příliš vysoko a jejich střely létaly zbůhdarma do korun stromů.

Takové je východní pobřeží: za zdánlivým klidem se skrývají potoky krve. Tři staletí amerických svárů i radostí.

žádný div, že si Derek Collins zřídil svou soukromou pevnost právě zde.

“Moje žena to tady milovala,” ozval se znenadání známý hlas. Janson se otočil a uviděl Dereka Collinse.

Chvatně v saku nahmatal spoušť pistole a zkoušel její odpor, aniž by spustil oči ze svého soka.

Málem šéfa Konzulárních operací nepoznal, byl totiž

netradičně oblečený. Muž, kterého vídal v tmavomodrých nebo šedých přízových oblecích, měl khaki kalhoty, bavlněnou košili a mokasíny, svůj víkendový úbor.

“Vždycky si tady nahoře postavila stojan, vytáhla vodovky a snažila se zachytit světlo. Takhle to vždycky říkala: Snažím se zachytit světlo.” Úředník měl kalný zrak.

Jeho oči, jindy tak živé a dychtivé, vypadaly pochmurně a ustaraně. “Měla polycytémii. Ale to víte, ne? Je to nemoc kostní dřeně. Tělo při ní produkuje nadbytek červených krvinek. Asi taky víte, že Janice byla moje druhá žena.

Chtěli jsme začít znovu, znáte to. Pár let po svatbě ji po teplé koupeli začalo svědět tělo. Jak se ukázalo, byl to první příznak choroby. Taková prkotina, co? Postupovalo to pomalu, ale nakonec přišly bolesti hlavy, závratě a pocit vyčerpání. Dozvěděla se diagnózu. Ke konci trávila většinu času na ostrově. Já jezdil do Washingtonu a ona tady seděla za stojanem a snažila se vystihnout západ slunce. Říkala, že jí barvy často připomínají krev. Jako by v ní něco dřímalo a zoufale se to dralo na povrch.” Collins byl pouhé tři metry od Jansona, ale jeho hlas zněl jako z dálky. Stál s rukama v kapsách a díval se na zvolna tmavnoucí záliv. “Taky ráda pozorovala ptáky. Malovat si je netroufala, ale často se na ně dívala. Vidíte? Támhle u toho pomerančovníku. Perlově šedý pták s bílým břichem a černou maskou kolem očí jako mýval.”

Opeřenec velký asi jako drozd přeskakoval z jedné větve na druhou.

“To je ťuhýk, latinsky lanius ludovicianus. ženě se moc líbil.”

” Lanius znamená řezník,” poznamenal Janson.

Pták zatrylkoval svůj dvoutónový nápěv.

“Zpívá. Je to zvláštní, protože je dravec. Ale koukněte na něj. Nemá drápy. To je na něm hezké. Využívá okolí –

napíchne kořist na trn nebo ostnatý drát a teprve pak ji roztrhá. Nepotřebuje na to pařáty. Ví, že svět je plný náhradních drápů. Používá to, co je zrovna po ruce.” Pták zaskřehotal a ulétl.

Collins se otočil a pohlédl na Jansona. “Nepůjdeme dál?”

“To mě ani neprohledáte?” zeptal se agent lhostejným tónem. Překvapovalo ho, jak klidně Collins působí, a chtěl se mu v tom vyrovnat. “Co když u sebe mám zbraň?”

Náměstek se zasmál a aspoň na chvíli se přestal tvářit smrtelně vážně. “Jansone, vy sám jste zbraň. Co mám dělat?

Amputovat vám všechny končetiny a strčit vás do vitríny?”

Zavrtěl hlavou. “Zapomínáte, jak dobře vás znám. Navíc schováváte ruce pod sakem a ta boule třicet centimetrů pod ramenem je nejspíš bouchačka namířená na mě. Nejspíš jste ji štípl Ambrosemu. Fajn kluk se slušným výcvikem, ale do profíka má ještě daleko.”

Janson mlčel, ale nespouštěl prst ze spouště. “Em devítka” by hravě prostřelila látku saka: Collins se ocitl krůček od smrti a dobře to věděl.

“Půjdeme spolu, co říkáte?” navrhl šéf špionů.

“Můžeme se navzájem držet v šachu. Oba jsme zranitelní.

Taková vyváženost je uklidňující, nemyslíte?”

Janson stále nic neříkal. Collins nebyl agent pro práci v terénu, obvykle jen tahal za nitky. To ovšem neznamenalo, že není nebezpečný. Pomalu vykročili po ošlapaném cedrovém chodníku ke Collinsovu domu. Byla to klasická chata u vody, snad z počátku dvacátého století: ošlehané šindele a v patře malé vikýře. Nic nápadného, aspoň na první pohled.

“Ten váš barák má federální status,” prohodil Janson.

“Všechna čest.”

“Je to špičkově zabezpečená budova, přesně podle předpisů. Po průšvihu s Johnem Deutchem se všichni bojí brát si práci domů a ukládat tajné soubory do počítače v ložnici. Já to vyřešil: udělal jsem si tady kancelář.

Odloučené pracoviště.”

“Tak proto ta Národní garda.”

“No jo, pár kluků hlídá okolí. Dneska odpoledne má službu Ambrose s Bamfordem. Dávají pozor, aby nikdo nerybařil na zakázaných místech. To jim zabere většinu času.”

“Jste tady sám?”

Collins se unaveně pousmál. “Kdybych byl podezíravá povaha, mohl bych se začít bát.” Zamířil do kuchyně, která se blyštila nerezovými deskami a špičkovými přístroji. “Ale ano, nejradši jsem tady sám. Víc toho tak promyslím.”

“Z vlastní zkušenosti vím, že čím víc člověk přemýšlí, tím větší škodu nadělá,” ucedil Janson jízlivě. V pravé ruce stále svíral berettu, nyní opřenou pažbou o pult. Když

Collins zmizel za odsavačem par, Janson mírně změnil polohu, aby měl šéfa Konzulárních operací stále na mušce.

Collins vedle něj položil hrnek s kávou. Také on dobře vážil každý pohyb, aby nevyvolal nežádoucí reakci. I horká tekutina může posloužit jako zbraň, proto posouval šálky po desce s mimořádnou opatrností. Nechtěl, aby si Janson myslel, že se mu chystá vychrstnout jejich obsah do obličeje. S hostem se má zacházet slušně, zvlášť když by mohl člověka zabít. Na vrchol tajné služby šplhal Collins desítky let a přitom si nezlomil ani nehet u malíčku. Zjevně chtěl, aby to tak zůstalo.

“Tohle všechno zařídila Janice.” Collins ukázal na nábytek a vybavení. “Kuchyni bůhvíproč říkala ,koutek’.

Jídelní koutek, snídaňový koutek nebo tak nějak.” Usedli na barové stoličky z oceli a kůže přisunuté k černému pultu z leštěné žuly. Collins usrkl kávu. “Janicin supermoderní kávovar Faema. Třicet kilo těžká kráva z nerez oceli, která má v sobě víc techniky než lunární modul, a to všechno jen proto, aby si člověk uvařil blbý kafe. Vypadá, jako by ho vyrobili v Pentagonu, co?” Břidlicově šedé oči ukryté za masivními černými brýlemi měly tázavý a zároveň pobavený výraz. “Nejspíš se ptáte, proč jsem vás nepožádal, abyste dal pryč tu pistoli. Tohle lidi v takových situacích přece dělají. ,Dej pryč tu bouchačku a promluvíme si, něco na ten způsob.”

“Za každou cenu musíte být nejchytřejší žák ve třídě, že jo?” Janson ho zpražil pohledem a usrkl si kávy. Collins ji nalil před ním a mlčky mu umožnil přesvědčit se, že v ní není alkohol nebo jed. Když přinesl hrnky k pultu, nechal Jansona vybrat, ze kterého chce pít. Agent musel obdivovat, s jakým puntičkářstvím byrokrat odhaduje každou paranoidní myšlenku svého bývalého zaměstnance.

Náměstek popíchnutí přešel. “Upřímně řečeno, je mi možná milejší, když na mě budete mířit dál, snad vás to aspoň trochu uklidní. Sníží se tím riziko, že uděláte nějakou nepředloženost.” Pokrčil rameny. “Jen se vám snažím vysvětlit, co mi běží hlavou. Čím víc k sobě budeme upřímní, tím víc budete v pohodě.”

“Zajímavá kalkulace,” zavrčel Janson. Náměstek ministra očividně usoudil, že když se zkušenému agentovi jednoznačně podvolí, snad unikne fyzické úhoně. Víš, že mě můžeš zabít, a proto mi neublížíš, takhle Collins uvažoval.

“Je sobota, udělám si irskou,” prohodil, vzal láhev whisky a nalil si trochu do kávy. “Nechcete taky?” Host se zamračil a Collins řekl: “No jo, já vím. Jste ve službě, co?”

Dolil si hrnek smetanou.

“Pokud jde o vás, tak vždycky.”

Domácí pán se rezignovaně pousmál. “Ten ťuhýk, co jsme ho viděli, je to jestřáb, ale považuje se za pěvce.

Myslím, že si oba vzpomínáme na naši dávnou konverzaci o jistých hranicích. Jeden z vašich ,výstupních pohovorů’.

Řekl jsem vám, že jste jestřáb. Nechtěl jste to ani slyšet.

Radši byste byl zpěvný pták. Ale to se vám nikdy nepovede.

Jste jestřáb, Jansone, je to vaše přirozenost. Jako ten ťuhýk.”

Znovu si usrkl irské kávy. “Jednou jsem přijel a Janice zrovna seděla u stojanu. Snažila se malovat, ale přitom natahovala. Brečela. Nevěděl jsem, co si mám myslet. A víte, co se ukázalo? Sledovala, jak ten její zpěváček na jednom z trnitých keřů napadl menšího ptáka a nechal ho tam jen tak viset. Za nějakou dobu se ťuhýk vrátil a začal ho trhat svým zahnutým zobákem. Choval se jako dravec. Na zobanu měl krev a lesklé vnitřnosti kořisti. Pro ženu to byla nepopsatelná hrůza. Zrada. V životě takovou věc neviděla.

Svět přece není takový. Co jsem jí na to měl říct? že dravec zůstane dravcem, i když krásně zpívá?”

“Možná že to jde dohromady, Dereku. že to není jen pěvec, který si hraje na jestřába, ale jestřáb a zároveň pěvec.

Zpěvný pták, z nějž se v případě potřeby stává dravec. Proč si vždycky musíme vybrat jen jedno?”

“Protože prostě musíme.” Prudce položil hrnek na žulový pult. Náraz keramiky o kámen podtrhl změnu jeho tónu. ” Musíte si vybrat. Na čí straně jste?”

“A co vy?”

“Já se nezměnil,” řekl Collins.

“Snažil jste se mě zabít.”

Šéf Konzulárních operací mírně naklonil hlavu. “Ano a ne,” odvětil. Jeho nenucenost Jansona zaskočila víc, než

kdyby vášnivě zapíral. žádná škrobenost ani překotná obhajoba. Jako by debatoval o příčinách vymílání místního pobřeží.

“Jsem rád, že to berete tak vyváženě,” ucedil Janson ledově. “Pět vašich nohsledů, kterým skončila kariéra v údolí Tisy, nemělo na filozofování čas.”

” Nebyli moji,” opravil ho Collins. “Podívejte, šlo o nedopatření.”

“Nechtěl bych ve vás vyvolat pocit, že mi dlužíte vysvětlení.” Janson mluvil s mrazivým vztekem v hlase. “O

Peteru Novakovi. O mně. O tom, proč mě chcete oddělat.”

“Heleďte, vyslání oddílu Lambda byla chyba. Ten příkaz k likvidaci nás strašně mrzí. Šlápli jsme vedle. Ale jestli vám v Maďarsku někdo usiloval o život, my to nebyli.

Možná jednou, ale ne víckrát. Víc vám říct nemůžu.”

“Takže máme jasno,” odvětil Janson s velkou ironií.

Collins si sundal brýle a několikrát zamžikal. “Abyste mi rozuměl. Určitě bychom to udělali znova. Koukněte, já ten rozkaz nevydal, já ho jen nezrušil. Všichni v tajných službách si mysleli, že jste přeběhl a vzal si šestnáct milionů. Důkazy vypadaly naprosto věrohodně. Chvíli jsem jim taky věřil.”

“Pak jste ale zjistil, že to není pravda.”

“No jo, ale nemohl jsem ten příkaz odvolat bez vysvětlení. Jinak by si lidi mysleli, že jsem prohrál, nebo že i mě někdo podmázl. Prostě to nešlo. A vtip byl v tom, že jsem to nijak vysvětlit nemohl. Jinak bych ohrozil nejpřísnější tajemství, a to se nesmí nikdy stát. Vy to nemůžete vidět objektivně, protože vám šlo o krk. Ale mě platí od toho, abych ctil priority. A to člověk musí něco obětovat.”

“Obětovat?” zopakoval Janson posměšně. “To já jsem se měl obětovat, ne vy!” Agent se přitáhl ke Collinsovi, tvář brunátnou vztekem.

“Vážený, můžete vytáhnout ohnutý zobák z mých potrhaných vnitřností. Já se nehádám.”

“Myslíte, že jsem zabil Petera Novaka?”

“Vím, že ne.”

“Můžu vám položit jednoduchou otázku? Je Peter Novak po smrti?”

Collins vzdychl. “Bohužel znovu musím odpovědět ano a ne.”

” Do hajzlu!” vybuchl Janson. “Chci jasnou odpověď.”

“A co by vás zajímalo?” odtušil Collins.

“Můžeme začít třeba tím, že jsem zjistil jednu dost znepokojivou věc. Prohlídl jsem si desítky zvětšených fotografií Petera Novaka. Nebudu to hodnotit, jen řeknu fakta. Přišel jsem na rozdíly v tělesných proporcích. Jsou minimální, ale dají se změřit. Poměr délky ukazováku a prsteníku. Předloktí. Velikost lopatky pod košilí na dvou fotkách pořízených pár dní od sebe.”

“Závěr zní: Nejsou to snímky jednoho člověka.”

Collinsův hlas zněl jako ze záhrobí.

“Zajel jsem do jeho rodiště. Peter Novak tam opravdu žil. Narodil se Jánosovi a Illaně Ferenczi-Novakovým.

Zemřel asi v pěti letech, v roce 1942.”

Collins přikývl. Znovu nijak nezareagoval, což agenta děsilo. “Skvělá práce, Jansone.”

“Povězte mi pravdu. Já nejsem blázen. Viděl jsem umírat člověka.”

“To se stává,” podotkl náměstek.

“A ne ledajakého. Mluvím o Peteru Novakovi, o žijící legendě.”

“Trefa.” Collins mlaskl. “Teď jste na to kápl. žijící legenda.”

Jansonovi se stáhl žaludek. živá legenda. Výtvor profesionálů z tajných služeb.

Legenda o Peteru Novakovi vznikla uměle.

30

Šéf Konzulárních operací sklouzl ze stoličky a vstal.

“Chci vám něco ukázat.”

Zamířil do své kanceláře, prostorné místnosti obrácené k zálivu. Na prostých dřevěných policích se táhlo množství starších čísel Zpravodajských studií, tajného časopisu amerických špionážních služeb. Pojednání o mezinárodních konfliktech se střídala s populárními romány a ohmatanými svazky Zahraničních záležitostí. Počítač Sun Microsystems UltraSPARC byl připojený k řadám serverů.

“Vzpomínáte si na Čaroděje ze země Oz? Vsadím se, že se vás na něj ptali v zajetí. Slyšel jsem, že vyšetřovatelé v severním Vietnamu byli doslova posedlí americkou popkulturou.”

“že jsem si nevšiml,” odsekl Janson.

“No, vy jste určitě nepovolil a odmítl jste jim prozradit, jak to skončilo. To by bylo ohrožení bezpečnosti státu…

Omlouvám se, to sem nepatří. Jedna věc nás rozděluje: Ať se stane cokoliv, vy budete vždycky podělanej válečnej hrdina a já budu vždycky jen úřednická myš. V očích některých lidí to z vás dělá lepšího člověka. Paradoxní je, že k těm některým lidem počítám i sebe. žárlím. Jsem jeden z těch, co by chtěli trpět, ale bezbolestně. Jako když se chce člověk stát spisovatelem, ale nenajde odvahu napsat knížku.”

“Rád bych se hnul z místa.”

“Víte, vždycky jsem si myslel, že je to okamžik, kdy přicházíme o nevinnost. Tam nahoře je velký a mocný Oz a dole ubožák schovaný za plentou. Nejde jen o něj, ale o celou tu maškarádu, měchy, páky, trysky, motorek a bůhvíco ještě. Myslíte, že byla legrace to sestrojit? A když

se mechanismus dá do pohybu, tak už je prakticky jedno, kdo je za plentou, nebo jsme si to aspoň mysleli. Hlavní je ten stroj, ne člověk.”

Zdálo se, že ředitel Konzulárních operací mluví z cesty. Úzkost, kterou jinak umně skrýval, se nakonec projevila přehnanou výřečností.

“Nehrajte si se mnou,” zavrčel Janson. “Dám vám dobrou radu. Nezkoušejte trpělivost člověka s pistolí.”

“Víte, blížíme se k vrcholu a já nechci, abyste ho propásl.” Collins ukázal směrem k jemně ševelícímu počítačovému systému. “Jste připraven? Dostáváme se k věcem, kvůli kterým musíte zemřít.”

Janson mu namířil přímo mezi oči a ředitel Konzulárních operací rychle dodal: “Neberte to tak doslova.

Tohle stadium už máme za sebou, myslím tím členy programu. Teď hrajeme jinou hru. Jenže on taky.”

“Začněte už mluvit normálně,” ucedil agent mezi zaťatými zuby.

“Rozkaz.” Collins znovu trhl hlavou k počítačům.

“Dalo by se říct, že Peter Novak je támhle. Stačí tahle bedýnka a pár set propojených počítačových systémů se špičkovým zabezpečením. Peter Novak je ve skutečnosti směsice bajtů, bitů a digitálních podpisů bez místa původu a určení. Peter Novak nebyl osoba. Je to projekt. Výmysl.

Legenda. Dlouho jsme s ní měli úspěch.”

Jansonovi se zatmělo před očima, jako by se náhle ocitl uprostřed písečné bouře. Ta však velice rychle pominula a vystřídal jí neobyčejný jas.

Bylo to šílenství, které mělo strašlivou logiku.

“Pokračujte, prosím vás,” požádal úředníka klidně a tiše.

“Nejlepší bude, když si sedneme někam jinam,” pravil Collins. “Systém má spoustu bezpečnostních uzávěrů a pastiček. Stačí na něj trochu dýchnout, a všechno vymaže.

Jednou mi sem vlítla můra a já přišel o hodiny práce.”

Odebrali se do obývacího pokoje. Všechen nábytek měl květované čalounění, které zákon zřejmě určoval pro víkendové domy někdy v sedmdesátých letech.

“Heleďte, byl to geniální nápad. Dokonce tak, že se lidi dlouho hádali, kdo ho dostal jako první. Jako by šlo o vynález rádia nebo bůhvíčeho. Až na to, že o něm vědělo jen pár vyvolených. Jinak to nešlo. Velkou zásluhu měl samozřejmě můj předchůdce Daniel Congdon. A taky Doug Albright, chráněnec Davida Abbotta.”

“O Albrightoví jsem slyšel. Kdo je Abbott?”

“Chlápek, co na konci sedmdesátých let vymyslel manévr ,Kain’ a snažil se vykouřit Carlose. Stejná strategie měla fungovat i v programu Mobius. Nesouměrné konflikty staví státy proti jedincům. Je to nerovný zápas, ale jinak, než

si myslíte. Vezměte si slona a komára. Jestliže moskyt přenáší encefalitidu, bimbo nejspíš zemře a ani velikost mu nepomůže. A ve světě lidí to chodí podobně. Abbott vycházel z toho, že stát je neohrabaná obluda a proti jedincům se zlým úmyslem nedokáže účinně zasáhnout.

Usoudil, že je potřeba odpovědět lstí: dát důvěru jednotlivcům a umožnit jim poměrně velkou samostatnost.”

“Mobius?”

“Program Mobius. V zásadě to začalo jako malá skupinka na ministerstvu zahraničí. Brzy se ale rozrostla za jeho hranice. Pokud měl plán fungovat, muselo jít o společnou akci tajných služeb. Takže se na tom podílel například ten tlusťoch, co býval v Hudsonově ústavu a pak vedl operační úsek obranného zpravodajství. Po jeho smrti to převzal Doug. Machr přes počítače z CIA. Prezidentův styčný důstojník s Národní bezpečnostní radou. Ale před sedmnácti lety to ještě pořád byla jen skupinka na ministerstvu zahraničí. Její členové házejí do pléna nápady a nakonec na něco přijdou. Co kdyby sestavili tajný tým analytiků a expertů, kteří by vytvořili imaginárního zahraničního miliardáře? Čím víc si s tou myšlenkou pohrávají, tím víc se jim líbí. Připadá jim totiž proveditelná.

Mohli by to dokázat. A když začnou probírat konkrétní kroky, už jsou úplně unešení. Mohli by udělat dobrou věc.

Mohli by prospět americkým zájmům tak, jak samotná Amerika nemůže. Udělat ze světa lepší místo k životu. Samá pozitiva. Tak takhle se zrodil program Mobius.”

“Mobius,” zopakoval agent. “Rub se tváří jako líc a naopak.”

“Z magnáta se stává nezávislá figura, která nemá s USA nic do činění. Naši protivníci nejsou jeho protivníci.

Můžou se z nich stát jeho spojenci. Ten chlap může ovlivňovat dění ve světě, jak se nám o tom nesnilo. Nejdřív ho ovšem musíš vytvořit, a hezky od píky. Za jeho rodiště si plánovači nakonec vybrali maďarskou vesničku, která byla ve čtyřicátých letech vyhlazena.”

“Protože všechny písemnosti lehly popelem a skoro všechny vesničany povraždili.”

“Molnár byl jako dar od Boha. Teda, byla to hrůza, ale pro účely programu se to báječně hodilo, zvlášť v součtu s krátkou a nešťastnou kariérou hraběte Ferencziho-Novaka.

Nikdo se nemohl divit, že o dětství našeho chlapce není moc informací. Všichni jeho vrstevníci jsou po smrti a jeho otec se bojí, že mu nepřátelé dítě seberou. Tak ho schová a zaplatí mu soukromé vzdělání. Kuriózní? Možná, ale dá se tomu věřit.”

“Evidence zaměstnanců sice existovat musí,” podotkl Janson, “ale to je hračka. Stačí omezit jeho ,pracovní dráhu’

na pár nastrčených organizací, které můžete ovládat.”

“Když se někdo vyptává, vždycky se najde nějaký šedovlasý šéf oddělení, třeba už v důchodu, a ten řekne ,Ó

ano, na mladého Petera si vzpomínám. Na pumpky sice trochu velký, ale vynikající finanční analytik. Měl výsledky, a tak mi ani nevadilo, že pracoval z domova. Víte, měl trochu strach z velkých prostor, ale kdo by se divil, když

prožil v dětství takové trauma.’ A tak podobně.”

Janson věděl, že zúčastnění by dostali královsky zaplaceno. Stačilo jednou či dvakrát zalhat všetečnému novináři, a třeba by to ani nebylo nutné. Netušili širší souvislosti. Neměli ponětí, že je přitom někdo sleduje, od rána do večera, celý život. Co člověk neví, nemůže mu ublížit.

“A co ta závratná kariéra? Jak jste ji dokázali zařídit?”

“No, to už bylo trochu riskantní. Ale jak říkám, na programu Mobius pracoval tým špičkových expertů. Chytali se, čeho se dalo. Vlastně já taky, i když jsem se do projektu zapojil až před sedmi lety. A ejhle, najednou máme chlapa, který vládne vlastnímu impériu a dokáže manipulovat světovým děním, jak jsme my sami nikdy nedokázali.”

“Manipulovat…? To znamená co?” zajímal se Janson.

“Ale to přece víte. Nadace svobody. Celá ta šaškárna kolem řešení konfliktů. ,Řízená demokracie.’ To všechno.”

“Takže ten velký finančník, filantrop a ,mírotvorce’…”

“Takhle ho poprvé označili v televizním pořadu 60

minut a vžilo se to. Není divu. Náš mírotvorce založil nadaci, která má pobočky skoro ve všech hlavních městech světa.”

“A co jeho humanitární pomoc?”

“Naše země je přece nejlepší. Ale má smůlu, protože ať děláme, co chceme, spousta lidí nás stejně nenávidí. Chtělo to nabídnout světu balzám na bolavá místa. Koukněte, Světová banka půjčuje peníze až v poslední instanci. Ale tenhle chlápek je po ruce hned. To mu zajišťovalo ohromný vliv na vlády celého světa. Peter Novak: posel míru a stability.”

“Olej na rozbouřené hladině.”

“Hezky drahý olej, aby nedošlo k omylu. Ale ,Novak’

uměl vyjednávat a řešit konflikty, od kterých jsme se vždycky museli držet daleko, aspoň oficiálně. Dokázal účinně a důvěrně jednat s režimy, které nás považují za Velkého satana. Byla to zahraniční politika postavená na sólistovi. A proč sklízí takové úspěchy? No přece proto, že s námi nemá zdánlivě žádnou souvislost.”

Jansonův mozek horečně pracoval. Hlavou mu duněly ozvěny hlasů, důvěrných, varovných i výhrůžných. Nikos Andros: Vy Američané jste nikdy nedokázali pochopit, proč jsou ostatní proti vám. Chcete, aby vás všichni měli rádi, ale nějak vám to nevychází. Chlápek ve velkých botách kroutí hlavou, proč se mravenci pod jeho nohama bojí a nenávidí ho. Angus Fielding: Vám Američanům vůbec nedochází, jak hluboko sahá antiamerikanismus. Srb se zlatými brýlemi: Vy Američané vždycky chcete to, co není na jídelníčku, že jo? Maďarský hostinský s nebezpečnou zálibou: Vy Američané si stěžujete na překupníky drog z Asie a přitom sami zaplavujete svět televizním opiem… Kam vkročíte, najdete jen vlastní sémě. Na všem je hadí sliz.

Nesourodá změť hlasů splynula v jediný refrén, který zněl jako chorál.

Vy Američané.

Vy Američané.

Vy Američané.

Vy Američané.

Janson potlačil třes. “Ale kdo je, nebo byl, Peter Novak?” zeptal se.

“Něco jako Muž za šest milionů dolarů, ,Pánové, můžeme ho přestavět, máme na to technologii. Klidně ho vylepšíme. Bude silnější, rychlejší a chytřejší než dřív.”’

Odmlčel se. “No, každopádně bohatší. Tu roli jsme zadali třem agentům. Byli si dost podobní a měli přibližně stejnou postavu a výšku. A po plastické operaci už by je nikdo nerozeznal. Vycházeli jsme ze všech možných počítačových ukazatelů. Byl to dost vyčerpávající postup, ale museli jsme mít po ruce kopie. Vzhledem k obrovským investicím jsme si nemohli dovolit, aby našeho člověka srazil autobus, nebo umřel na infarkt. Tři se nám zdáli jako dostatečný počet.”

Agent vrhl na Collinse pátravý pohled. “Kdo by se k něčemu takovému propůjčil? Nechat si úplně vymazat identitu, změnit obličej a umřít pro všechny, které dřív znal…”

“Někdo, kdo si nemůže vybírat,” odvětil šéf špionů záhadně.

Jansona popadla zlost. Věděl, že Collins nosí chladnokrevnou masku, ale tohle už bylo příliš! Bezcitnost jeho uvažování znovu odhalila nebetyčnou aroganci washintonských plánovačů. Smetánka tajných služeb s pěstěnýma rukama a bezstarostnou jistotou, že to, co funguje na papíře, bude fungovat i v praxi. Viděli zeměkouli jako jednu velkou šachovnici a vůbec je nezajímalo, že následky jejich smělých plánů ponesou lidé z masa a kostí. Byl tak znechucený, že se na Collinse už nemohl dívat. Zabloudil pohledem k blyštivému zálivu. Do jeho zorného pole právě vplula rybářská loďka. Pohybovala se daleko za bezpečnostní zónou, která začínala šest set metrů od břehu, vyznačená varovnými bójemi. “Někdo, kdo si nemůže vybírat?” zavrtěl hlavou. “Jako třeba já, když jste mě odsoudili na smrt?”

” Zase s tím začínáte.” Collins obrátil oči v sloup.

“Povídám vám, že jsem ten rozkaz nemohl odvolat, protože by to vyvolalo příliš otázek. Kovbojové ze CIA dostali věrohodnou zprávu, že Novak je po smrti a vy jste v tom měl prsty. Konzulární operace obdržely stejnou informaci.

Byla to asi ta poslední věc, kterou by někdo z účastníků programu Mobius chtěl roztrubovat, ale člověk musí hrát s kartami, které dostal. V danou chvíli jsem udělal to, co jsem považoval za nejlepší.” Bylo to suché konstatování, z nějž

nečišel sadismus ani lítost.

Jansonův zrak na okamžik zastřela průsvitná rudá opona. Uvažoval, co je horší, být popraven jako zrádce, nebo obětován jako pěšák? Znovu se zaměřil na rybářskou bárku, tentokrát v něm však hrklo. Na lovení krabů byla malá. Na ropušnice a okouny se zase pohybovala příliš blízko u břehu.

A tlustá hůl, která trčela z plachty na palubě, nebyl rybářský prut.

Janson viděl, jak úředník pohybuje ústy, ale už ho neslyšel, protože se plně soustředil na bezprostřední smrtelné nebezpečí. Jistě, Collinsův bungalov stál na tři kilometry dlouhém proužku země, ale jak se nyní ukázalo, pocit bezpečí byl pouhou iluzí. První dělostřelecký náboj, který vybuchl v obývacím pokoji, ji dokonale rozprášil.

Příval adrenalinu vyburcoval Jansona ke stoprocentní koncentraci. Granát rozbil okno a zaryl se do protější stěny.

Místností létaly třísky, úlomky omítky a střepy. Rána byla tak silná, že ji uši nezaznamenaly jako zvuk, ale spíš jako bolest. Pokoj se zaplnil černým dýmem. Janson pochopil, že před smrtí je zachránila šťastná náhoda. Věděl, že střela z houfnice se otočí víc než třísetkrát za vteřinu. Zavrtala se proto hluboko do měkkého dřeva a zdiva, což je spasilo před smrtící explozí ostrých střepin. Jansonova zjitřená mysl vnímala každičkou milisekundu. Dovtípil se, že první granát měl sloužit ke správnému zaměření cíle. Druhý už jim neproletí vysoko nad hlavou. Nedovolí jim přemítat nad rotací střely a detonačním časem.

Dům s dřevěnou konstrukcí nenabízel vůbec žádnou ochranu. Janson vyskočil z gauče a rozběhl se do přilehlé garáže. Byla to jeho jediná naděje. Seběhl po několika schodech na betonovou podlahu, kde stál malý kabriolet.

Nejnovější model corvetty ve žlutém provedení.

“Moment!” zvolal Collins udýchaně. Tvář měl umazanou od sazí a měl co dělat, aby agentovi stačil. “To je moje zet šestka. Klíčky mám u sebe.” Významně je vytáhl, aby bylo jasné, kdo je tady majitel.

Janson mu je vytrhl z ruky a skočil za volant. “Jako kamarád vás nemůžu nechat řídit pod vlivem alkoholu,”

odvětil a odstrčil překvapeného ministrova náměstka stranou. “Tak jedete, nebo ne?”

Collinsovi nezbylo než si nastoupit. Stiskl dálkové ovládání a vrata se začala pomalu zvedat. Janson nečekal a prudce vyrazil z garáže. Mezi autem a dveřmi zbyla snad jen milimetrová mezera.

“To bylo o chlup, co?” houkl Collins. Obličej měl zbrocený potem. Janson nic neřekl. S virtuozitou varhaníka rychle šlápl na brzdu, otočil volantem a přidal plyn. Auto vycouvalo z garáže, udělalo otočku do tvaru písmene J a pak uhánělo po úzké štěrkové cestě.

“To nebylo zrovna nejchytřejší,” namítl Collins. “Teď jsme na ráně.”

“Ty sítě se táhnou kolem cípu ostrova, je to tak?”

“Ano, asi šest set metrů do moře.”

“Tak uvažujte hlavou. žádná loď se ke břehu nedostane, uvízla by v sítích. Jestli nás budou chtít střelci znovu zaměřit, musí s dělovým člunem obeplout širokou špici ostrova. Ta loď je pomalá, nestihnou to. My se budeme držet hezky v zákrytu domu, aby na nás nemohli.”

“Na tom něco je,” připustil Collins. “Ale chci, abyste jel do přístaviště trochu dál napravo. Když se tam dostaneme, ztratíme se jim z očí. A když bude potřeba, můžeme zajet motorovým člunem na pevninu.” Opět mluvil vyrovnaně a suverénně. “Vidíte tu pěšinu vpravo? Vjeďte na ni, dělejte!”

Janson ji minul.

“Sakra, Jansone!” zařval Collins. “To přístaviště je naše jediná šance.”

“Jo, šance nechat se rozstřílet na kousky. Myslíte, že je to nenapadne? Hodí tam časovanou výbušninu. Můžete se klidně vsadit!”

“Otočte to!” vyjekl Collins. “Kurva, Paule, já to tady znám a povídám…”

Zbytek věty uťala hlasitá exploze za jejich zády.

Přístaviště vybuchlo. Část gumového člunu vylétla vysoko do vzduchu a přistála vedle silnice.

Janson sešlápl plyn až na podlahu a řítil se po úzké silničce rychleji, než by za normálních okolností bylo bezpečné. Ve zpětném zrcátku se rozmazaně míhaly vysoké traviny a trnité stromy. Svištěli snad stotřicítkou. Motor hlasitě burácel, jako by vynechával tlumič výfuku. Připadalo jim, že letí nad zemí. Proužek země slábl, až byl široký sotva dvě stě metrů. Pláž, nízká vegetace a cesta částečně zavátá pískem. Janson věděl, že písek snižuje tah motoru a lehce ubral plyn.

Rámus však neustal.

Nevycházel z jejich auta!

Janson zabočil doprava a spatřil vznášedlo.

Obojživelný vojenský model.

Silná vrtule ho držela několik desítek centimetrů nad hladinou. Ani nastražené sítě ho nemohly zastavit.

Agent měl pocit, jako by spolkl kostku ledu. Rovinatá Chesapeacká zátoka nabízela vznášedlu doslova ideální podmínky. Na rozdíl od lodě se mohlo pohybovat téměř stejně snadno nad suchou zemí jako nad vodou. Silný motor mu navíc umožňoval držet tempo s corvettou. Byl to nebezpečnější sok než dělový člun a blížil se k nim! Hřmot vrtule byl ohlušující. Malý kabriolet se nebezpečně kýval v umělé vichřici.

Janson znovu loupl okem po vznášedle. Ze strany trochu připomínalo jachtu s malou prosklenou kabinou na přídi. Na druhém konci se tyčil výkonný ventilátor. Pod trupem vystupoval vzduchový polštář z odolného materiálu.

Stroj klouzal po klidné vodě, naprosto hladce a přirozeně.

Dupl na plyn, ale hned si v hrůzou uvědomil, že vznášedlo drží krok, a dokonce je předjíždí. Vlevo od krytu ventilátoru stál člověk s chrániči na uších. Svíral zbraň, která připomínala kulomet M60.

Janson vystřílel jeho směrem celý zásobník pistole.

Jelikož se však auto i terč pohybovaly, nemohl přesně zamířit. Projektily se odrážely od masivních ocelových lopatek vrtule.

Další náboje už neměl.

Útočící kulomet lehce nadskočil na dvounožce a vydal hluboký chrochtavý zvuk. Janson si vzpomněl, proč se mu ve Vietnamu říkávalo “prase”. Co nejhlouběji se přikrčil na sedadle, ale tak, aby neztratil vládu nad vozem. Karoserie se otřásla dunivým rytmem. Do ocelového těla žlutého kabrioletu se zakousla dávka kulek ráže 7.62 s kadencí dvou set ran za minutu.

Nastala chvilková odmlka. že by zaseklý zásobník?

Nebo snad přehřátá hlaveň? Ta se obvykle vyměňovala po každých dvou stech výstřelech, a horlivý střelec si možná neuvědomil, jak rychle se kov zahřívá. Radost však byla předčasná: pilot vznášedla využil přestávky ke změně směru. Plavidlo zpomalilo, zaostalo za uhánějící corvettou, náhle však vjelo na pláž a pak na strmou silničku.

Silné sací vrtule se znenadání děsivě vztyčily nad maličkým sportovním autem. Janson zaslechl další zvuk –

basové dunění. To mohlo znamenat jedinou věc: pilot zapnul přídavný motor Rotex a pohonný ventilátor. Ve zpětném zrcátku Janson ohromeně sledoval, jak se celé plavidlo, letící asi třicet centimetrů nad zemí, náhle zvedlo –

ještě výš! Řev motorů se mísil se skučením vzdušného proudu. Těsně za autem vypukla menší písečná bouře.

Drobná zvířená drť ztěžovala dýchání a hrozila udušením. Vznášedlo bylo sice částečně zahalené závojem písku, Janson přesto za předním sklem rozeznával urostlého muže s vykulenýma očima.

Všiml si, že se usmívá.

Vtom stroj povyskočil a vzepjal se jako kůň. Když

vzduchový polštář udeřil do zadního blatníku auta, Janson si uvědomil strašnou věc: Ten chlap se je snaží přejet.

Podíval se doprava. Collins se krčil na sedadle a rukama si zakrýval uši, aby v tom neskutečném rámusu neohluchl.

Vznášedlo sebou škublo a znovu padlo dolů. Vířící lopatky chrlily vzduch, jako když voda stříká z vodního děla. Janson v zrcátku i přes písečnou clonu zahlédl rotující pohonné listy připevněné ke spodku plavidla. Vrazi jim dávali jasně na srozuměnou, že pokud by snad nezabralo ostřelování z kulometu, bez mrknutí použijí spodku plavidla jako obří sekačky, která zničí auto a popraví cestující.

Když se vznášedlo vzepjalo nad zádí corvetty, Janson strhl volant doleva. Vůz sjel ze zpevněné cesty a jeho kola se zabořila do písku plného kleče. Motor rychle ztrácel tah a rychlost.

Kluzník prosvištěl kolem jako gigantický hokejový puk, pak se zastavil a začal couvat!

Byl to brilantní manévr: muž s ,em šedesátkou’ dostal poprvé na mušku řidiče i spolujezdce. Janson sledoval, jak kulometčík vkládá do zbraně nový pás s municí a přitom uslyšel zvuk dalšího plavidla, motorového člunu, který se bláznivě stočil k břehu.

Ježíši, to ne!

V loďce ležela postava s puškou. Mířila na ně.

31

Člun musel mít turbínový pohon, protože letěl po hladině víc než dvousetkilometrovou rychlostí a zanechával za sebou brázdu zpěněné vody. Malé plavidlo se rychle zvětšovalo. Bylo to fascinující divadlo smrti. Tři kilometry od domku už břeh nechránily sítě nastražené pod hladinou.

Spěchajícího střelce už nic nezastaví. Nic.

Kam se vrtnout? Kde hledat bezpečí?

Janson strhl auto zpátky na silnici. Při přejezdu z mokrého písku na štěrk podvozek hlasitě škrtl o zem.

Napadlo ho, že by mohl do vznášedla vrazit. Dupnout na plyn a vyzkoušet, jestli lehká sklolaminátová konstrukce odolá ocelové kapotě corvetty. Stěží by však k němu dojel dřív, než by kulomet M60 prostřelil motor, i jeho.

Střelec přikrčený za ventilátorem se zlověstně usmál.

Pás s náboji byl na místě. Přepnul zbraň na plnou kadenci.

Za pár vteřin na ně vyšle smrtící proud olova. Muž se však náhle skácel dopředu a narazil čelem do zbraně na dvounožce.

Byl mrtvý.

Třeskla rána s ozvěnou, která se nesla nad mořskou hladinou jako podivné bouchnutí šampaňského. A pak druhá. Vznášedlo se zastavilo kousek od auta, napůl na cestě, napůl na krajnici. Takhle by nikdo úmyslně nezaparkoval.

Byl to vojenský stroj a jako takový měl řízení, které vyžadovalo neustálý tlak, jednoduše řečeno, stisk lidské ruky na kormidle či volantu. V případě zabití vojáka u řízení by splašené vozidlo mohlo poškodit nesprávnou bojující stranu, jako opuštěná automatická zbraň. Motory plavidla vysadily, lopatky se otáčely čím dál pomaleji a lyžiny dosedaly na zem. Když se to stalo, Janson uviděl, že pilot bezvládně leží na předním skle.

Dva výstřely, dva zásahy.

Motor člunu náhle pohasl a nad Chesapeackou zátokou se rozlehl hlas. “Paule! Všechno v pořádku?”

Hlas z člunu.

Hlas ženy, která je oba zachránila.

Jessica Kincaidová.

***

Janson vystoupil z auta a rozběhl se k vodě. Uviděl Jessii v loďce jen deset metrů od břehu. Blíž s člunem nemohla, aniž by najela na dno.

“Jessie!” křikl.

“že jsem byla skvělá?” houkla vítězoslavně.

“Dvě trefy do hlavy, a z letícího člunu? To je na zápis do osobní karty!” řekl Paul. Rázem mu spadl kámen ze srdce. “Samozřejmě jsem měl všechno pod kontrolou.”

“Jo, to jsem viděla,” utrousila.

Ztěžka k nim přišel Derek Collins. Byl celý udýchaný a na zpocené tváři měl tlustou vrstvu písku, takže vypadal trochu jako nabalzamovaná mumie.

Janson se pomalu otočil ke svému rivalovi. “Bavil jste se dobře?”

“Co?”

“To byli taky vaši nohsledi? Nebo mi chcete zase tvrdit, že s tím nemáte co dělat?”

“Sakra, já s tím vážně nemám nic společného! Jak si to vůbec můžete myslet? Skoro mě zabili, proboha! Jste tak zahleděný do sebe, že nevidíte evidentní pravdu? Chtěli oddělat nás oba.”

Zvyšoval hlas a z každého póru jeho těla čišel nefalšovaný strach. Janson usoudil, že asi nelže. Ale kdo tedy stál za posledním pokusem o atentát?

Na šéfovi tajné organizace se mu cosi nezdálo. Tvářil se jako neviňátko, ale něco před ním určitě tajil. “Možná.

Ale něco mi říká, že víte, kdo na nás zaútočil.”

Muž uhnul pohledem.

“Sakra, Collinsi. Jestli máte co říct, tak ven s tím!”

Janson se díval na vyplašeného byrokrata s kalkulačkou místo duše a znovu pocítil odpor. Nemohl mu zapomenout, že nečinně přihlížel, když byl vydán rozkaz k jeho likvidaci, a bez mrknutí oka obětoval pěšáka v zájmu své velké hry.

Nechtěl mít s tím chlapem nic společného.

“Zase smůla,” hlesl Janson. “Jestli mě chcete dostat, budete se muset snažit trochu víc.”

“Říkal jsem vám, že to bylo předtím. Teď je teď. Plán se změnil. Proto jsem vám řekl o tom programu, sakra, je to největší a nejtřaskavější tajemství v celých Spojených státech. Ale spoustu dalších věcí vám říct nesmím. Nemám k tomu oprávnění.”

“Kecy,” zavrčel agent.

“Ne, vážně. Měl byste vědět hodně věcí. Musíte se mnou do Washingtonu. Potřebujeme, abyste se zapojil do programu Mobius.” Položil Jansonovi ruku na rameno, ten ji však rychle setřásl.

“Tak já se mám zapojit, jo? Dovolte mi nejdřív jednu otázečku a doporučuju vám odpovědět popravdě, protože poznám, jestli lžete.”

“Říkal jsem vám, že nemám oprávnění vyzradit…”

“Ale to není žádná zásadní věc. Jde mi jen o takovou maličkost. Povídal jste mi o týmu špičkových chirurgů, kteří udělali plastiku třem agentům. Jen by mě zajímali členové toho týmu. Kde jsou teď?”

Collins zamrkal. “Zatraceně, Jansone. Odpověď přece znáte sám.”

“Ale já ji chci slyšet od vás.”

“Tahle operace byla zabezpečená ze všech stran. Počet zasvěcených lidí by se dal spočítat na prstech rukou. Všichni měli prověření nejvyšší úrovně. Byli to profesionální zpravodajci s velkou zkušeností.”

“Ale potřebovali jste využít služeb prvotřídních plastických chirurgů. Museli jste sáhnout mimo tajné služby, byla to nutnost.”

“Proč se o tom vůbec bavíme? Já myslím, že to až moc dobře chápete. Řekl jste to sám: program by se bez nich neobešel. Ale znamenali bezpečnostní riziko. Nemohli jsme riskovat.”

“Takže následoval standardní postup. Nechali jste je oddělat. Do jednoho.”

Collins mlčel a mírně sklonil hlavu.

V Jansonovi to vřelo, i když plánovač jen potvrdil jeho podezření. Na úklid si nejspíš nechali roční lhůtu. Dalo se to snadno zařídit. Autonehoda, utonutí, nebo třeba smrtelná srážka na sjezdovce, špičkoví chirurgové rádi při sportu riskují. Ne, opravdu by to nebylo těžké. Agenti, kteří měli zařídit jejich smrt, by si postupně odškrtávali jména ze seznamu. Co na tom, že manželky a potomci utrpěli bolestnou ztrátu? Koho zajímaly rozbité rodiny, zkažená dětství a kruté deprese z osamění, na něž nebyl lék? Ti, kteří vydali rozkazy, dopady svých rozhodnutí na lidské životy neřešili, dokonce si je ani nepřipouštěli.

Janson probodl Collinse pohledem. “Menší oběti pro vyšší dobro, je to tak? No jasně. Ne, ne, pane Collinsi, já se do toho vašeho programu nezapojím. Něco vám povím. Vy nejste zpěvný pták ani dravec, ale had. Tak to bylo, je a bude.”

Janson pohlédl na moře. Uviděl Jessicu Kincaidovou, která seděla v člunu s běžícím motorem, vlasy pocuchané jemným vánkem. Najednou se mu sevřelo srdce, jako by chtělo puknout. Collins mu snad o podílu Konzulárních operací řekl pravdu. Nebo taky ne. Jedno však Janson věděl jistě: že mu nemůže důvěřovat. Měl byste vědět hodně věcí…

Musíte se mnou do Washingtonu. Pokud by ho chtěl Collins vylákat na smrt, použil by přesně tahle slova.

Paul se znovu podíval na jemně se pohupující člun vzdálený sedm metrů od břehu. Nebylo těžké se rozhodnout.

Rychle seběhl po pláži, ani se neohlédl. Kousek se brodil mělčinou a pak rázně krauloval k Jessii. Voda mu smáčela oblečení a ochlazovala tělo.

Kincaidová mu podala ruku a pomohla do člunu.

“Vidíš, a já myslel, že jsi v Amsterdamu,” prohodil na uvítanou.

“Řekněme, že už mě to tam přestalo bavit. Zvlášť potom, co mě málem porazili dva puberťáci, a přitom mi náhodou zachránili život.”

“Cože?”

“To je dlouhá historie. Vysvětlím ti to pak.”

Objal ji a ucítil teplo jejího těla. “Dobře, otázky můžou počkat. Nejspíš se taky chceš na něco zeptat.”

“Jedno by mě zajímalo. Jsme parťáci?”

Pevně si ji k sobě přitáhl. “Jasně. Parťáci.”

ČÁST

ČTVRTÁ

32

“Vy to nechápete,” vyhrkl nervózní černoch. Bylo mu necelých třicet a na nose měl brýle s kosočtvercovými skly bez obruby. “Mohl jsem kvůli tomu přijít o práci. Mohl jsem mít na krku kriminál.” Ukázal na nášivku s krasopisným nápisem Caslon Couriers, která se mu vyjímala na tmavomodrém saku. Caslon: mimořádně drahá a ultrabezpečná kurýrní služba, které vybraní jedinci a firmy svěřovali ty nejcitlivější dokumenty. Díky spolehlivým a diskrétním službám si získala věrnost své exkluzivní klientely. “Tihle bratři si nehrajou.”

Seděl u malého stolku v lokále Starbucks na rohu Třiatřicáté ulice a Broadwaye v newyorském Manhattanu.

Šedovlasý muž, který si k němu přisedl, trval zdvořile na svém. Vysvětlil kurýrovi, že je vysokým úředníkem Nadace svobody a jeho žena pracuje v manhattanské pobočce. Jistě, byl to velice nestandardní postup, ale nic jiného mu nezbývalo. Měl totiž důvodné podezření, že jeho žena dostává balíčky od ctitele. “A já ani nevím, co je to za chlapa!”

Posel se velice ošíval, dokud Janson nezačal odloupávat stodolarové bankovky. Při čísle dvacet začaly jeho oči za skly brýlí roztávat.

“Víte, skoro šedesát procent času jsem na cestách, takže dokážu pochopit, že si chce manželka trochu povyrazit,” pravil šedovlasý pán. “Ale jak se zbavit někoho, koho neznám, rozumíte? A ona nepřizná, že se něco děje.

Vidím, že dostává dárečky, jenže ona mi tvrdí, že si je kupuje sama. Ale mě neoblafne. Jsou to věci, které kupuje muž ženě, já to přece taky dřív dělal. Hele, neříkám, že jsem dokonalost sama. Ale potřebuju doma trochu vyčistit vzduch. Koukněte, sám nemůžu uvěřit, co to vlastně provádím. Nejsem ten typ, věřte mi.”

Kurýr chápavě pokýval a pak se podíval na hodinky.

“Víte, o tom kriminále jsem nemluvil jen tak do větru. Když

se k nim dáte, věčně vám to vtloukají do hlavy. Podepisujete spoustu smluv, a jak zjistí, že něco porušíte, pořádně vám zatopí.”

Bohatý paroháč byl ztělesněná důstojnost a opatrnost.

“Nemusíte se bát. Já z vás přece netahám tajemství. Nechci po vás nic špatného. Jen bych rád viděl kopie faktur, o originály mi nejde. A jestli je to ten chlap, co si myslím, nikdo se nikdy nedoví, jak jsem to zjistil. Ale, prosím vás, dejte Mártě a mně šanci. Jinak je všechno pryč.”

Muž energicky přikývl. “Jestli sebou nehodím, budu mít zpoždění. Sejdeme se v atriu budovy Sony, Padesátá pátá a Madison. Za čtyři hodiny, platí?”

“Děláte správnou věc, příteli,” poděkoval mu muž

vřele. O dvou tisících dolarů, jimiž kurýra uplatil, nepadlo slovo. To by bylo pod úroveň obou stran.

Ve smluvený čas seděl na kovové židličce poblíž

fontány z litého betonu a listoval fakturami. Viděl, že si to maloval moc růžově: zásilky postrádaly adresu odesilatele a byly označené pouze kódem, který určoval obecné místo podání. Přesto se nevzdal a hledal nějaký vzorec. Desítky balíků přišly ze všech očekávaných oblastí, odpovídajících hlavním pobočkám Nadace svobody. Některé však Márta Langová dostala z místa, jež neodpovídalo vůbec ničemu.

Proč kurýrní služba Caslon pravidelně vyzvedává zásilky v zapadlém městečku v horách Blue Ridge?

“Ano,” vydechl zasmušile. “Přesně jak jsem si myslel.”

Rozhlédl se po městském teráriu plném rostlin a líných vodopádů v proskleném “veřejném prostoru”, který si nějaká rada územního plánování vymínila oplátkou za stavební výjimku pro výškovou budovu. “Řekla mi, že toho nechali, a možná to chvíli byla pravda. Ale už to běží nanovo. Ach jo, zase nás čeká manželská poradna.”

Paul Janson zdrceně natáhl dlaň s další várkou velkých bankovek. Kurýr je lačně shrábl.

“Upřímně s vámi cítím, pane,” pravil.

Trocha dalšího pátrání, několik hodin v newyorské veřejné knihovně, přinesla ovoce. Z Millingtonu ve Virginii se vyklubalo nejbližší město u velkého venkovského sídla, které dal v devadesátých letech devatenáctého století postavit John Vincent Astor. Podle některých architektů mohlo svou elegancí a smyslem pro detail konkurovat legendárnímu velkostatku Bíltmore. Někdy v padesátých letech přešlo vlastnictví do rukou Maurice Hempela, tajemného jihoafrického diamantového magnáta, který posléze zemřel. A teď? Komu patří dům teď? Kdo v něm bydlí?

Nabízel se jediný závěr: muž, kterého svět znal jako Petera Novaka. Stoprocentní jistotu Janson neměl, to odlehlé místo ho však neupoutalo náhodou. Bez spojení není velení.

Pokud tedy poslední žijící “Novak” stále řídil své impérium, musel být ve spojení se svými spolupracovníky. S lidmi jako Márta Langová. Agent potřeboval navrtat komunikační kanály. Jemné záchvěvy pavučiny by ho mohly dovést až k samotnému pavoukovi.

Celé příští dopoledne strávil na silnici a postupně ztrácel zbytky jistoty. Nebylo to až příliš snadné? Jeho napjaté nervy neuklidnila ani jednotvárná jízda. Většinu cesty udržoval téměř konstatní rychlost. Sjel z placené dálnice označené modrými cedulemi na okresky, které protkávaly hory Blue Ridge jako umělé říčky. Zvlněná pole a louky ustoupily modrozeleným kopcům, jež stoupaly a klesaly na obzoru. Obrazy za čelním sklem byly až kýčovitě krásné. Podél břidličných vyvřelin porostlých mechem se táhla otlučená svodidla. Silnice ho doslova hypnotizovala.

Jako ve vytržení sledoval nekonečnou řadu drobných nepravidelností. Praskliny ve vozovce vyplněné lesklým černým asfaltem. Šikmé pruhy po brzdících pneumatikách.

Přerušované bílé čáry, téměř smazané tisícovkou lijáků.

Několik kilometrů za výjezdem do kempu uviděl Janson odbočku do Castletonu. Věděl, že Millington nebude o moc dál. SIPPERLY AUTO, VAŠE CESTA K

VYSNĚNÉMU VOZU! hlásal nápis nastříkaný bílým a modrým lakem na ceduli vztyčené u silnice. Od nýtů v rozích kovové desky se šířila zhoubná rez. Janson zajel na parkoviště autobazaru.

Chystal se podruhé vyměnit dopravní prostředek. V

Marylandu si přímo od majitele vypůjčil zánovní Nissan Altima. Střídání vozů byl při dlouhých cestách standardní postup. Janson měl jistotu, že se na něj nikdo nepověsil, ale vždycky existuje možnost “měkkého sledování”, což je čistě pasivní systém pozorování, kdy si agenti mají jen všímat, nikoli pronásledovat. Znuděná mladá spolujezdkyně v obřím voze Dodge Ram, jejíž oči přeskočí z novin na registrační značku. Tlusťoch na krajnici u přehřátého auta s otevřenou kapotou, který zdánlivě čeká na odtahovou službu. Téměř jistě s ním neměli nic společného, žádnou záruku však neměl. Měkké sledování má sice omezenou účinnost, ale v zásadě je neodhalitelné. Proto Janson vždycky po nějaké době měnil auto. Pokud si někdo udržoval přehled o jeho pohybu, chtěl mu to co nejvíc ztížit.

Janson vystoupil a zamířil k nízké kanceláři připomínající maringotku. Mohutný pes začal vztekle skákat na ohradu. VEŠKERÉ NABÍDKY VÍTÁNY, stálo na papíře v okně. Velké zvíře zavřené v rohu parkoviště se znovu vrhlo proti pevnému oplocení. Byl to kříženec, jemuž v žilách zjevně kolovala krev pitbula, dobrmana a možná i mastifa. Nešťastné psisko přes svou úctyhodnou postavu dokonale kontrastovalo se vznešeným bílosrstým kuvasem staré Békesiové. Jaký pán, takový pes, pomyslel si Janson.

Z maringotky líně vyšel třicátník s cigaretou v koutku úst. Podal Jansonovi ruku, snad až příliš prudce. Agent se v první chvíli instinktivně chystal udeřit chlapa do krku, ale pak stiskl nabídnutou dlaň. Byl nesvůj z toho, že se mu podobné reflexy hlásí v naprosto všedních situacích, už mu však bezpočtukrát zachránily život. Ze zkušenosti věděl, že násilí často přichází ve chvílích, kdy ho člověk vůbec nečeká. Hlavní je mít varovné signály pod kontrolou.

Nenechá toho chlapíka ležet v bolestech na dlažbě. Naopak, nabídne mu výhodný obchod s tučným ziskem.

“Zdravíčko, já jsem Jed Sipperly,” představil se muž s okázale silným stiskem. Někdo mu asi řekl, že energický stisk vzbuzuje důvěru. Jeho vykrmenou, ale pevnou tvář korunovala kštice slámových vlasů. Nelítostné slunce mu vypálilo do kůže zarudlé rýhy, které začínaly u kořene jeho nosu a stáčely se pod oči. Na Jansona možná dolehla únava z dlouhé jízdy, ale najednou si živě představil, jak bude obchodník vypadat za pár desítek let. Masité rty a měkké tváře povolí. Na hladké pleti se působením sluníčka vytvoří vrásky, brázdy i hluboké rokle. Zdravý ruměnec protká sít prasklých žilek, připomínajících šrafování na rytině. žluté vlasy zbělají a zbudou z nich jen třásně kolem týlu a spánků.

Na dýhovaném stole v potemnělé kanceláři agent rozeznával otevřenou hnědou láhev piva Budweiser a téměř plný popelník. I tyhle věci urychlí proměnu, proces už

nepochybně začal.

“Tak copak byste rád?” Z Jeda lehce táhlo pivo, a jak přistoupil blíž, sluneční paprsky zvýraznily vrásky kolem jeho očí.

Pes opět s rámusem zaútočil na klec.

“Rafana si nevšímejte,” řekl muž. “Jen si hraje.

Omluvíte mě na chvilku?” Jed Sipperly zamířil k ohradě, sehnul se a sebral z dlažby malou hadrovou panenku. Hodil ji do uzavřeného prostoru. Ukázalo se, že to kvůli ní mamutí pes tak vyváděl. Skočil k hračce, něžně ji zvedl ve svých obřích tlapách a plandavým růžovým jazykem z ní olízl prach, až to mlasklo.

Jed se vrátil k zákazníkovi s omluvným pokrčením ramen. “Podívejte, jak slintá, miluje ji, až to není hezký,”

začal. ” Každej asi někoho potřebuje. Je to vážně super hlídací pes, až na to, že neštěká. Což je ale někdy spíš plus.”

Následoval profesionální úsměv. Sipperly pouze ohnul rty, oči zůstaly ostražité a chladné. Přesně takhle se usmívají úředníci a prodavači. “Chcete prodat tu altimu?”

“Uvažuju o tom,” přitakal Janson.

Jed se zatvářil ztrápeně, jako podnikatel, který má přispět na charitu. “Takových tady máme spoustu. Mně se líbí. Mám pro ně slabost. je to můj kříž. Hodně lidí nemá k japonským bourákům důvěru, zvlášť tady kolem. Kolik máte najeto?”

“Něco přes osmdesát tisíc.”

Další ošívání. “Takže nejvyšší čas prodat. Protože po stovce začíná u nissanů zlobit převodovka. To vám řeknu zadarmo. Všichni vám to potvrdí.”

“Díky za tip,” kývl Janson, i když věděl, že obchodník s ojetinami nepokrytě lže. Procítěnost, s níž pozvedával stereotyp svého řemesla, však působila téměř roztomile.

“Já osobně je mám rád, i když mívají závady. Na japonce se hezky kouká. A opravy nejsou problém, automechanik je na telefonu. Ale jestli vám jde o spolehlivost, měl bych tady pár bouráků, co vás nejspíš přežijou.” Ukázal směrem ke kaštanově hnědému vozu s vystouplou zádí. “Vidíte toho tauruse? Jedna z nejlepších kár všech dob. Jezdí perfektně. Novější modely výrobce napěchoval speciální výbavou, kterou nikdy nevyužijete.

Čím víc výbavy k ničemu, tím větší riziko poruchy. Tohle je automat. Máte tam rádio, klimatizaci, jen nasednout a jet.

Stačí do toho lít natural, po každých pěti tisících vyměnit olej a ste vysmátej.”

Janson se vděčně podíval na mazaného obchodníka, který mu chtěl vnutit letitý Ford Taurus za moderní model nissanu a žádal ještě doplatek čtyři sta dolarů. “Parádní kšeft,” ujistil ho Jed Sipperly. “Pro altimy mám prostě slabost, asi jako Rafan pro svoji panenku. Je to iracionální, ale láska není otázka rozumu, že jo. Přivezete mi tuhle kraksnu a já vás nechám odfrčet v nejlepším bouráku na parkovišti. A kámoši mi řeknou: ,Jede, ty seš blázen. Ten kus japonskýho plechu nestojí ani za poklici na taurusu.’ Jo, možná fakt dělám blbost.” Spiklenecké mrknutí: “Tak co, plácnem si? Nebo si to rozmyslím. Nebo vystřízlivím!”

“Vážím si vaší upřímnosti,” pravil agent.

“Víte co?” prohodil majitel bazaru a rozmáchlým gestem podepsal účtenku, “dáte mi ještě bůra a můžete si vzít i toho čokla!” Trpělivý smích. “Nebo bych možná měl zaplatit já vám, abych se ho zbavil.”

Janson se usmál a zamával. Když nastupoval do sedm let starého tauruse, uslyšel zasyčení dalšího uzávěru otevíraného piva, tentokrát na oslavu.

Pochybnosti, které Jansona trápily cestou, se po příjezdu do cíle jen prohloubily. Oblast kolem Millingtonu byla nehostinná a ošklivá. Proč by si miliardář pořizoval venkovské sídlo zrovna tady?

Mohl si vybrat jiná města, jako třeba Little Washington o něco dál na sever -, která se dnes živila převážně obšťastňováním turistů. Byly to vlastně skanzeny, jejichž bílé stodoly s doškovou střechou přetékaly “pravým domácím” porcelánem, “původními” slánkami z mléčného skla a “typicky místními” svíčkami z včelího vosku, které přitom balili do beden dělníci v nějaké továrně v Trentonu.

Z někdejších farem vznikly drahé zájezdní hostince. Dcery dřevorubců a sedláků, tedy ty, které zůstaly, se oblékaly do třásnitých kostýmů “koloniálního” střihu a šveholily: “Já jsem Linda a dneska večer vás budu obsluhovat.”

Domorodci vítali návštěvníky s hranou srdečností a širokým hamižným úsměvem. Jakpak vám můžeme posloužit?

Vzedmutá vlna turistiky do Millingtonu nedosáhla.

Janson si o místě brzy udělal dokonalý obrázek. Byla to v podstatě vesnice, ale jaksi strohá. Na pohlednice by se nehodila. Rozkládala se na kamenitém svahu Smithovy hory a přírodu považovala za nepřítele, kterého je potřeba porobit, nikoli za estetickou hodnotu, již lze dobře zpeněžit.

V okolí žádné hostince nestály. Nejbližší motely se vyznačovaly přísnou funkčností. Byly to krabicovité filiálky levnějších

celostátních řetězců, vedené pracovitými přistěhovalci

z

indického

subkontinentu.

Řidičům

náklaďáků, kteří tu chtěli jen přespat, to vyhovovalo, obchodníci hledající místo k jednání museli jinam.

Millingtonské ulice v deset hodin večer docela potemněly.

Jediná světla vycházela z desítky kilometrů vzdáleného údolí, kde blikalo město Montvale jako třpytivá dekadentní metropole. Největším zaměstnavatelem byla někdejší papírna, která nyní vyráběla glazované cihly a přivydělávala si prodejem vedlejších minerálních produktů. Zhruba desítka mužů celou směnu pytlovala uhličitan draselný. Menší továrna o něco dál se zaměřovala na dekorativní truhlářské výrobky. V bistru uprostřed městečka, na křižovatce Hlavní a Pembertonské, podávali celý den vejce, opékané brambory a kávu. Když jste si objednali všechno dohromady, dostali jste nádavkem zdarma rajčatovou nebo pomerančovou šťávu, třebaže v titěrně malé skleničce. U benzinové pumpy byly k mání bagety v celofánu, které dostanete na každé silnici v USA. V místním smíšeném zboží měli dva druhy hořčice: žlutou francouzskou a hnědou holandskou. žádnou luxusní pochutinu s hrubými zrníčky nebo navo
něnou estragonem byste na oprýskaných smaltových policích nenašli. Přesně podle Jansonova gusta.

Pokud však desítky let staré zprávy nelhaly, kdesi v horách se skrývalo honosné panské sídlo. Nikdo o něm nevěděl ani neznal jeho majitele. Větší soukromí si lze sotva představit. Skutečně připadalo v úvahu, že by se “Novak” –

tedy ten přelud, který si tak říkal, vyskytoval někde poblíž?

Jansonovi se napjala kůže na hlavě, jak zvažoval různé možnosti.

Před polednem vešel do bistra na rohu Hlavní a Pembertonské a dal se do řeči s mužem za pultem. Měl šikmé čelo, oči blízko sebe a výraznou hranatou čelist, takže trochu připomínal lidoopa. Ale když promluvil, prokázal překvapivou informovanost.

“Tak vy uvažujete, že byste si tady v okolí něco našel?” Prodavač zvedl konvici z varného skla a dolil Jansonovi kávu. “Nechte mě hádat. Vydělal jste balík ve velkoměstě a teď toužíte po klidu a míru venkova.”

“Tak nějak,” odvětil Janson. Na stěně za pultem visela cedule s bílým nápisem na černém podkladu: Kavárna u Kennyho, kvalita a ochota, náš zákon.

“Fakt nechcete radši barák odpovídající vašim možnostem? Na Pembertonské je sice realitní kancelář, ale nevím, nevím, jestli tam najdete, co hledáte.”

“Přemýšlím, že bych si něco postavil,” řekl Janson.

Káva chutnala trpce, protože stála na horké plotýnce příliš dlouho. Roztržitě se zadíval na umakartový pult, uprostřed ošoupaný doběla věčným náporem těžkých talířů a příborů.

“To je paráda. Když si člověk může dovolit nějakou hezkou vilku.” Prodavačova levná kolínská se nepříjemně mísila s těžkým aroma sádla a másla.

“O to právě jde.”

“No to máte recht,” přitakal chlápek. “Víte, můj kluk si vzal do hlavy, že zbohatne na internetu. Chtěl zprostředkovávat kšefty po síti, trouba jeden. Furt žvanil o ,obchodním modelu’, ,přidaný hodnotě’, ,elektronických transakcích’ a podobných pitomostech. Tvrdil, že nová ekonomika překonává všechny vzdálenosti a je úplně fuk, kde člověk zrovna je. Všichni jsme jen uzlíky na síti, ať dřepíme v Millingtonu, Roanoke anebo třeba v chodbě na Dullesově letišti. Zkrátka a dobře, s partou kámošů ze střední školy začal podnikat. Do prosince rozházeli všechno, co měli v prasátku, a v lednu už kluk zase házel lopatou.

žena říká, že dostal za vyučenou. Buď rád, že nejede v drogách, povídá. Ale já bych si tak jistej nebyl. Drogu nemusíte jen kouřit, šňupat nebo si píchat. Prachy, nebo touha po nich, jsou taky silná droga.”

“Sehnat peníze je jedna věc, utrácet druhá,” podotkl Janson. “Dalo by se tady kolem něco postavit?”

“Jak se říká, stavět se dá i na Měsíci.”

“A co doprava?”

“No, jste přece tady, ne?”

“To jo.”

“Zdejší silnice jsou celkem slušně záplatované.”

Prodavač zabloudil očima na druhou stranu ulice. Nějaká blondýnka myla chodník před železářstvím. Jak se sehnula, vyjela jí sukně a odhalila stehna. Nepochybně zlatý hřeb jeho dne.

“A letiště?” zeptal se Janson.

“Nejbližší normální letiště je asi v Roanoke.”

Janson si usrkl kávy. Potáhla mu jazyk jako olej.

“,Normální’ letiště? Je tady ještě jiné?”

“No. Jo. Bejvalo, ve čtyřicátých a padesátých letech.

Takový letišťátko, postavili ho vojáci. Asi pět kilometrů po Clangerton Road a pak doleva. Snad tam cvičili piloty, jak manévrovat v rumunských horách, než odlítli bombardovat ropný pole. Pak ho chvíli používali dřevaři, ale dneska kšefty se dřevem nejdou. Zbyla tam asi jen dráha. Když

člověk nemusí, nepřepravuje stavební materiál letecky, ale v kamionech.”

„A co je s tou dráhou? Ještě se někdy používá?

„Někdy? Nikdy? To není můj slovník. Jeho pohled neopustil blondýnu v krátké sukýnce, která čistila protější chodník.

„Víte, ptám se proto, že mám jednoho starého obchodního partnera. Bydlí tady poblíž a něco mi o tom letišti říkal.

Prodavač se zatvářil rozmrzele. Janson k němu posunul prázdný hrnek, dolití kávy se však nedočkal. „Tak proč se nezeptáte jeho? ucedil „lidoop a vrátil se očima k obrazu nedosažitelného ráje na druhé straně ulice.

„Zdá se mi, řekl agent a zasunul pod talířek pár malých bankovek, „že vy i váš syn zbytečně moc fantazírujete.

Kousek od kavárny našel obchod s potravinami.

Představil se vedoucímu, tuctovému muži se světle hnědými vlasy, a zopakoval mu, co už řekl chlápkovi v bistru.

Prodavač zavětřil nového zákazníka a mohl se přetrhnout.

„To je vynikající nápad, pane, zahlaholil. „Zdejší kopečky jsou, no prostě nádhera. A do hor to máte jen kousek. Jen se podívejte kolem na tu panenskou přírodu.

Můžete tady lovit, rybařit… Zarazil se. Na třetí vhodnou věc zřejmě nemohl přijít. Nedokázal odhadnout jestli tenhle člověk bude chodit na bowling, nebo ho budou zajímat spíš videohry nedávno instalované v pasáži. Takové vymoženosti mají určitě i ve velkých městech.

„A co základní věci? pobídl ho Janson.

„Máme tady videopůjčovnu, nadhodil vedoucí.

,,Prádelnu. A pak tenhle krám. Když si budete přát, můžu vám udělat speciální objednávku. Pravidelným zákazníkům rád vyjdu vstříc.

„Vážně?

„To víte, že jo. Tady bydlí spousta různých lidí. Třeba jeden týpek, nikdy jsme ho neviděli, ale každých pár dní sem posílá chlapa pro nákup. Určitě je v balíku. Má barák někde v horách, nejspíš nějakou nóbl skrýš. Vždycky odpoledne tam poblíž přistává menší letadlo, aspoň se to říká. Ale jídlo stejně bere od nás. To je život, co? Mít na nákupy poskoka!

„A vy od toho člověka přijímáte zvláštní objednávky?

„No jasně, pravil muž. „Je to naprosto bezpečná cesta.

Třeba se . bojí, že ho někdo otráví. Při té myšlence se uculil. „Všecko mu splníme. Objednám věci, náklaďák je přiveze a on sem pošle toho kluka. Je mu úplně fuk, kolik to stojí.

„Jóó?

„Si pište. Jak říkám, objednám vám, co je libo. A Mike Nugent ve videopůjčovně určitě taky. Je to v pohodě. Bude se vám tady líbit jako nikde jinde. No, pár puberťáků tady sice občas udělá trochu virvál, ale jinak je tady klid jak v ráji. Až se u nás usadíte, budete jako v bavlnce. Už se odsud nehnete, vsadíme se?

Na vedoucího zavolala šedovlasá žena od chladicího pultu. „Keithi? Keithi, miláčku.

Muž se omluvil a vykročil k ní.

„Je tahle treska čerstvá, nebo mražená? zeptala se.

„Je čerstvě zmražená, vysvětlil jí Keith.

Zatímco prodavači vedli vážný rozhovor o označení balených ryb, Janson zabrousil do zadní části obchodu.

Nenápadně vešel do pootevřených dveří skladu. Na kovovém stolku ležela hromádka světle modrých dodacích listů. Rychle jimi listoval, až našel papír s razítkem ZVLÁŠTNÍ ZAKÁZKA. Téměř na konci dlouhého seznamu potravin uviděl tučně zatrženou položku.

Objednávku pohankové krupice.

Po chvíli mu svitlo: pohanková krupice se přece používá k přípravě kaše. Ucítil nával vzrušení. Hlavou mu v ostrém pruhu světla vířily stránky z novin a časopisů. Každý den snídá obyčejnou kaši… Tento „lidský detail se táhl desítkami článků spolu s téměř povinnými zmínkami o „šatech

na

míru ,

„aristokratickém

chování

a

„neochvějném pohledu . Společenské rubriky podobnými frázemi doslova přetékaly. Každý den snídá obyčejnou kaši…

Takže to přece byla pravda. Kdesi na Smithově hoře bydlel člověk, kterého svět znal jako Petera Novaka.

33

V Bryantově parku v srdci Manhattanu se babka s pytlem hrbila nad drátěným odpadkovým košem jako pilná listonoška u poštovní schránky. Měla rozedrané, špinavé a nepatřičně teplé šaty, jak u bezdomovců bývá zvykem.

Oblečení musí být dostatečně silné, aby odolalo nočnímu chladu. Ani na teplém sluníčku by si však stařena nesvlékla jedinou vrstvu, protože šaty a pytel plný lahví a plechovek byly vším, co kromě jména měla. Na zápěstích a kotnících jí z roztřepené umazané džínsoviny vykukovalo zašedlé prádlo. Na nohou měla příliš velké tenisky, jimž se začínaly odlepovat gumové podrážky. Tkaničky byly přetrhané a znovu svazované neumělými dívčími uzlíky. Na baseballové kšiltovce vražené do čela se neskvěl emblém sportovního klubu, nýbrž jistého finančního fondu, který před rokem zkrachoval. Stařena svírala svůj omšelý vak, jako by skrýval poklad. Pevný stisk jasně naznačoval, jak na něm lpí: nic víc na světě nemám. Je to moje. Jsem to já. Jí podobní jsou rádi za každý večer prožitý bez úhony, za každou nalezenou plechovku či láhev, kterou vymění za drobné mince. Občas se jim dokonce poštěstí
a najdou nedotčený sendvič v igelitovém obalu, stále měkký a neohryzaný krysami. žena měla na rukou bavlněné rukavičky, které kdysi možná patřívaly dívce vstupující do společnosti, nyní byly ovšem šedivé a ukoptěné. Jak se probírala umělohmotnými láhvemi, zmuchlaným celofánem, ohryzky jablek, banánovými slupkami a zmačkanými reklamními letáky, rukavice stále víc tmavly špínou.

Jessica Kincaidová se však na smetí ve skutečnosti nedívala. Neustále pokukovala po malém zrcátku, které si opřela o odpadkový koš. Díky němu mohla sledovat lidi, kteří vcházeli a vycházeli z kanceláře Nadace svobody na druhé straně ulice. Po několika dnech bezvýsledného pozorování Jansonův komplic Cornelius Eaves předchozí noci vzrušeně zatelefonoval: Márta Langová se asi konečně ukázala.

Jessie už věděla, že se nespletl. Mezi ranními příchozími byla i žena odpovídající Jansonovu podrobnému popisu zástupkyně ředitele Márty Langové. V osm ji přivezla limuzína Lincoln Town Car s kouřovými skly. V

následujících hodinách po ní nebylo ani památky, ale Jessica nemohla riskovat a neopustila stanoviště. V rozedraném oblečení nebudila téměř žádnou pozornost, protože město už

si takových ubožáků dávno nevšímalo. Co chvíli přešla k vedlejším dvěma košům, od nichž měla výhled na kancelářskou budovu na Čtyřicáté ulici, ale vždycky se zase vrátila k nejbližší nádobě. Kolem poledne se jí pár údržbářů v jasných červených montérkách snažilo zahnat, ale jen tak, aby se neřeklo. V parku brali minimální mzdu, tak proč se zbytečně namáhat? O něco později si vedle ní rozložil stolek senegalský pouliční obchodník s falešnými hodinkami značky Rolex. S ním si však poradila. Dvakrát „náhodně

zakopla o jeho vystavené zboží, takže spadlo na zem.

Napodruhé se rozhodl přemístit krám, předtím ji však nezapomněl počastovat několika peprnými výrazy v rodném jazyce.

Bylo už skoro šest, když se elegantní bělovlasá žena znovu objevila. Vyšla s výrazem sfingy z otočných dveří a nastoupila do dlouhého lincolnu, který tiše zavrčel a vyrazil ke křižovatce s Pátou avenue. Jessica si zapamatovala registrační značku. Tiše dala zprávu vysílačkou Eavesovi, jehož vůz žlutý taxík s rozsvíceným majáčkem MIMO

SLUžBU — stál s běžícím motorem před nedalekým hotelem.

Cornelius Eaves neznal pozadí svého úkolu. Měl však dostatek zkušeností, aby se neptal, jestli je schválený z oficiálních míst. Jessica Kincaidová byla na vysvětlení skoupá. Jde jí a Jansonovi o nějakou soukromou pomstu?

Pověřili je supertajným projektem, který vyžaduje externí spolupracovníky? Eaves, který byl už pár let ve výslužbě a vítal každé rozptýlení, to nevěděl. Stačila mu Jansonova naléhavá prosba, a pohled do tváře té mladé dámy. Našel v ní nezvratné odhodlání člověka, který dělá to, co musí.

Jessie skočila na zadní sedadlo Eavesova taxíku, strhla si z hlavy čepici, vyklouzla z otrhaných hadrů a převlékla se do normálního oblečení: kalhot s puky, bavlněného svetříku v pastelových barvách a mokasínů. Vlhkými kapesníčky si setřela z tváře špínu, energicky si načechrala vlasy a po nějaké chvíli byla jakž takž k světu, a tedy nenápadná.

O deset minut později měli adresu: Pátá avenue 1060.

Stál na ní hezký předválečný činžák, jehož vápencová fasáda v městském ovzduší perlově zešedla. Hlavní vchod byl za rohem, v Osmdesáté osmé ulici. Zakrývala ho diskrétní stříška ze zeleného plátna. Jessie se podívala na hodinky.

Najednou jí zatrnulo. Hodinky! Měla je i na pozorovacím stanovišti v Bryantově parku! Věděla, že ochranka Nadace svobody bude citlivá na veškeré odchylky od normálu, na sebemenší nepatřičnost. Měla tenké hamiltonky po mamince. Nosila by tulačka něco takového?

S velikou úzkostí si v duchu přehrávala okamžiky v parku a horečně uvažovala, jestli strážný s dalekohledem mohl zaostřit na lesklý předmět na jejím zápěstí. Ona sama by to rozhodně udělala. Musela tedy počítat s nejhorším.

Vyvolala si před očima obrázek svých natažených paží, jimiž se hrabala v odpadcích jako nějaký chudý archeolog…

Viděla rukavici a také roztřepený rukáv teplého nátělníku, který ji přesahoval. Ano, triko jí bylo velké a rukáv zakrýval hodinky. Sevření žaludku trochu povolilo. Nic se nestalo, sláva. Ale věděla, že právě na takové chyby z nedbalosti by mohli ošklivě doplatit.

„Objeď to kolem, Corne, zavelela. „ Pomaličku.

Janson stoupal v hnědém fordu po klikaté horské stezce známé jako Clangerton Road. Po nějaké době našel neoznačenou odbočku, o níž se zmínil prodavač. Minul ji a o kousek dál sjel ze silnice, kde schoval vůz za křoviska a mladé stromky. Nevěděl, co má čekat, ale opatrnost ho nabádala, aby svou přítomnost co nejvíce tajil.

Vstoupil do lesa a po měkké vrstvě zetlelého jehličí a větévek se vrátil k úzkému průseku, který předtím přejel.

Vzduchem se nesla pryskyřičná vůně vzrostlého borového lesa silně připomínající různě dezinfekce a osvěžovače vzduchu, které ji tak vytrvale imitují. Les působil naprosto nespoutaně, jako by se ho lidská ruka nedotkla, hotová džungle. Přesně takovou přírodou si evropští osídlenci před čtyřmi sty lety razili cestu s puškami na křesací zámek, mušketami a noži. Zabydlovali se na panenském území a obchodovali s původními obyvateli, kterých bylo nesrovnatelně víc a uměli nekonečně moudřeji nakládat s půdou. Nynější světová velmoc měla vskutku temné začátky. Jansona napadlo, že podle moderních měřítek patřil takový les k přírodním perlám země. Čím méně lidských zásahů, tím líp, uvažoval Janson.

A pak našel letiště.

Náhle se před ním vynořila až příliš dobře udržovaná mýtina. Ostružiní i křoviska někdo nedávno přistřihl a podlouhlý ovál trávy byl vzorně posekaný. Bylo tam pusto, až na terénní vůz zakrytý plachtou. Těžko říct, jak se sem dostal, protože k pruhu nevedla žádná viditelná přístupová cesta,

kromě

oblohy.

Přistávací plocha se dokonale utápěla v hustém háji, který ji obklopoval. Stromy však mohly Jansonovi poskytnout úkryt. Vyšplhal do půlky staré borovice a schoval se za tlustým kmenem uprostřed bujného jehličí. Opřel dalekohled o jednu menší větev a čekal.

A čekal.

Hodiny plynuly. Ani živáčka. Jen občas ho navštívil dotěrný komár, případně stonožka.

Tok času si však uvědomoval jen matně. Ocitl se ve střeleckém transu. Jeho mysl, nebo aspoň část, se vznášela v mlhovinách polovědomí. Jiná partie mozku však udržovala maximální bdělost.

Byl přesvědčený, že sem dnes něco přiletí.

Nevyvozoval to jen ze sdělení vedoucího potravin.

Velitelská a řídicí struktura nemůže spoléhat čistě na elektronické přenosy informací. Do hry vstupují balíčky, kurýři, lidé. Ale co když se mýlí a mrhá tím nejcennějším –

časem?

Nemýlil se. Nejdřív to znělo jako bzučení hmyzu, ale když zvuk zesílil, Janson poznal, že je to letadlo kroužící a zpomalující před přistáním. Všechny svaly a nervy v jeho těle se náhle napjaly.

Byla to nová Cessna 340 s dvouválcovým motorem. Z

plynulé elegance, s níž se dotkla země a zastavila, Janson vyčetl, že pilot je zkušený profesionál, a ne venkovský doktor s práškovacím letadlem. Muž v bílé uniformě vylezl z kabiny a sestoupil po šesti hliníkových schůdcích. Janson pořádně neviděl, protože ho oslňovalo slunce, jež se odráželo od lesklého trupu stroje. Všiml si však, že druhý pomocník, tentokrát v modré uniformě, z letadla rychle vyvedl jakéhosi pasažéra a společně zamířili k terénnímu vozu. Asistent z něj strhl plachtu a odhalil Range Rover, pravděpodobně pancéřovaný, jelikož karoserie sahala až

skoro k zemi. O chvíli později čtyřkolka vyrazila.

Sakra! Janson usilovně zíral do dalekohledu a snažil se rozeznat, kdo to nastoupil do auta. Ostré slunce a kouřová skla vozu mu v tom však zabránila. Zaplavil ho pocit marnosti, jako rozpínavá rtuť v přehřátém teploměru. Kdo to byl? „Peter Novak ? Jeden z jeho pobočníků? Těžko říct.

A pak vůz zmizel.

Kam asi jel?

Jako by se po něm slehla zem. Janson seskočil z bidýlka a otáčel dalekohled různými směry, až mu nakonec došlo, co se stalo. Mezi stromy si všiml našikmo vysekané uličky, sotva široké pro jedno auto. Z většiny úhlů ji vůbec nebylo vidět, což neznámý zahradní architekt nepochybně zamýšlel. Motory cessny zaburácely. Letadélko se otočilo, rozjelo a po chvíli vzlétlo.

Lesem se nesly štiplavé výfukové zplodiny. Janson zamířil k příjezdové cestě. Byla asi dva a půl metru široká a zakrývaly ji převislé větve ve výšce necelých dvou metrů –

tak akorát, aby tudy mohl projet pancéřovaný Range Rover.

Lesní silnička měla nový povrch. Řidič, který ji znal, si rozhodně nemohl stěžovat. Ze vzduchu ji však nebylo vůbec vidět.

Jansona čekala pěší průzkumná akce.

Přímo po cestě jít nemohl, to by bylo nebezpečné.

Držel se asi deset metrů od ní, aby nespustil sledovací či poplašná zařízení. Šel dlouho a záhy pocítil únavu.

Přeskakoval brázdy po kancích, prodíral se hustým lesem, stoupal do strmého kopce. Po dvaceti minutách začaly jeho svaly protestovat, přesto nezpomalil. Zachytil se další větve a bolestně si uvědomil, že jeho ruce, kdysi tvrdé a mozolnaté, dávno zjemněly: léta kancelářské práce vykonala své. Borová míza se mu lepila na dlaně jako klih. Třísky se zadíraly pod kůži. Utrpení pokračovalo. Trup i šíji měl v jednom ohni, jako by dostal vyrážku. On však nedbal a soustředil se na každý další krok. Levá, pravá, levá, pravá: jiná cesta kupředu nevedla. Snažil se pohybovat co možná nejtišeji. Když to jen trochu šlo, stoupal radši na vyvřelé kameny než na praskající lesní půdu. Auto už dávno zmizelo a jemu bylo jasné, kam ta úzká pěšina vede, ale přímé pozorování nic nenahradí. Levá, pravá, levá, pravá. Brzy začal postupovat jako naprogramovaný robot a navzdory vypjaté situaci se v myšlenkách zatoulal jinam.

Levá, pravá, levá, pravá.

Vychrtlý Američan sklonil hlavu a vzdal se Vietnamcům, kteří ho dopadli. Zpráva o útěku válečného zajatce se zřejmě rozkřikla po kraji, protože montagnardové i ostatní vesničané dobře věděli, co je zač a kam se má vrátit.

Celé dva dny se probíjel hustou džunglí a napínal každičké vlákno své existence, a proč vlastně? Tak blízko, a přitom tak daleko. Teď to všechno začne nanovo, ale ještě hůř: pro velitele základny znamenal útěk vězně velkou ostudu. Zmlátí ho holýma rukama, aby si vylil vztek. Bůhví, jestli to Janson přežije. Záleželo na tom, jak moc je velitel dopálený. Vír zoufalství začal Američana stahovat jako silný říční proud.

Ne! Po tom všem, co vytrpěl, se nesměl jen tak vzdát.

Takovou radost Demarestovi neudělá.

Dva vietkongové s namířenými zbraněmi vedli Jansona po bahnité stezce, jeden před ním, druhý za ním. Nechtěli nic riskovat. Vesničané na něj nevěřícně zírali. Asi se divili, jak se někdo tak zbědovaný a vyzáblý může ještě vůbec hýbat. Sám to nechápal. Nemohl však znát hranice vlastních sil, dokud si na ně nesáhl.

Možná by se nevzepřel, kdyby ho Vietnamec vzadu nepraštil pěstí do krku, aby ho popohnal. Byla to poslední kapka, kterou pohár přetekl. Janson nechal promluvit vštípené instinkty a ohnal se. Vaše mysl nemá vlastní rozum, říkával jim Demarest při výcviku. Snažil se je naučit, jak ovládat své vědomí. Avšak po dostatečné průpravě získaly naučené reflexy povahu základního instinktu a staly se nedílnou součástí lepkavé podstaty lidského bytí.

Američan se otočil na kluzkém blátě jako na ledu a znenadání vymrštil pravou ruku. Natažené pevné prsty se jako kopí zabořily strážnému do krku a rozdrtily chrupavku průdušnice, až mu hlava odlétla dozadu. Pak se ohlédl přes rameno po druhém ozbrojenci. Z jeho vyplašeného výrazu načerpal sílu. Mocným zadním kopem ho zasáhl patou do slabin. Voják si na jeho nohu naběhl, což účinek zdvojnásobilo. Janson se ohnul v pase a v příštím okamžiku ho z otočky kopl do nechráněné lebky. Nohou mu projela silná vibrace, takže měl chvíli pocit, že si i zlomil. Ale bylo mu to vlastně jedno. Vytrhl strážci za sebou samopal a zkopaného muže jím tloukl tak dlouho, až se bezvládně svezl na zem.

„ Xin loi, zavrčel. Sorry.

Skočil do džungle a drápal se na další pahorek.

Nakonec dorazil ke břehu. Tentokrát nebyl sám: měl zbraň, jejíž pažba se leskla lidskou krví. Levá, pravá, levá, pravá.

Pořád dopředu. Vydrží. A kdyby se mu snad někdo postavil do cesty, bez milosti ho zabije. Nepřátelům nic nedaruje.

Vlastně ano: smrt.

A nikomu se omlouvat nebude.

***

Levá, pravá, levá, pravá.

Uběhla další hodina, než Janson přelezl poslední skalnatý výběžek a spatřil sídlo na Smithově hoře. Našel přesně to, co čekal, přesto mu ten pohled vzal dech.

Před ním se rozprostírala zatravněná náhorní plošina, smaragdová jako golfové hřiště. Možná nějakých čtyři sta hektarů zvlněné půdy. Znovu vytáhl dalekohled. Od kopečku, kde stál, se země mírně svažovala. Na druhém konci z ní vybíhaly hřebeny, jež se vinuly až ke skalnatému vrcholu hory.

Sledoval stejný výjev, jaký se kdysi před lety naskytl Maurici Hempelovi. Došlo mu, proč je to místo pro pohádkově bohaté samotáře tak atraktivní.

Nádherné sídlo stálo v dokonalé pustině, pro dopravní prostředky téměř nepřístupné. Bylo sice menší než proslulý velkostatek v Biltmore, ale stejně honosné. Jansona však ohromila hlavně bezpečnostní opatření. Kolem pozemku se táhla jakási umělá překážková dráha, která chránila dům před jakýmkoli narušením. Jako by přírodní zábrany nestačily.

Přímo před sebou měl tři metry vysoký drátěný plot, a ne ledajaký. Taková ohrada by sama o sobě odradila náhodné výletníky. Janson si však všiml i důmyslné řady zabudovaných tlakových čidel, jež by zahnaly i zkušeného zloděje. Pletivem se táhl napnutý drát, propojený s řadou krabiček. Byly to dva systémy v jednom: detekční soustavu drátu posilovaly indikátory chvění. Rozbušilo se mu srdce.

K překonání plotů s čidly vibrací často stačí štípací kleště a trocha trpělivosti. Přídavný drát však něco takového vylučoval.

Za ohradou uviděl řadu sloupků. Na první pohled to byly něco přes metr vysoké kůly, které nic nespojovalo.

Bližší ohledání ovšem odhalilo pravdu. Každý z nich přijímal i vysílal mikrovlny. U jednodušších systémů se dá na jeden ze sloupků upnout tyč a prostě přelézt, čímž se člověk vyhne neviditelným paprskům. Bohužel, sloupky zde byly střídavě rozmístěné. Paprsky se různě křížily a ochraňovaly i samotné sloupky. Bylo zkrátka fyzicky nemožné se mikrovlnnému záření vyhnout.

A co tráva za kůly? žádné viditelné zábrany v ní Janson neviděl. Pak v něm hrklo. Nedaleko štěrkové cesty si totiž všiml drobné schránky s logem TriStar Security. Zde se pod zemí skrývala vůbec nejtěžší překážka: zakopaný tlakový senzor. Nedalo se k němu ani dostat, natož ho překonat. I kdyby nějak obelstil ostatní systémy, tlakových čidel by se nezbavil.

Z logiky věci vyplývalo, že proniknout dovnitř je prostě nemožné. Schoval dalekohled, svezl se zpátky za skalisko a chvíli jen tak tiše seděl. Zaplavila ho vlna rezignace a zoufalství. Tak blízko, a přesto tak daleko.

Když se vrátil k hnědému fordu, padal už soumrak.

Šaty měl poseté kousky listí a drobnými roztřepenými řezy.

Nasedl do auta. Vyrazil zpátky směrem k Millingtonu a pak se dal na sever po Padesáté osmé silnici, ostražitě přitom sledoval zpětné zrcátko.

Zbývalo mu jen málo času, musel však udělat několik zastávek a opatřit si řadu věcí. Na tržišti u silnice si pořídil ruční elektrický mixér, i když z něj potřeboval jen elektromagnetický motorek. V nákupním středisku po cestě sehnal levný mobilní telefon včetně příslušenství za pár dolarů. V millingtonském obchodu s potravinami koupil velkou kulatou krabici s máslovým pečivem, i když mu šlo jen o plechový obal. Následovalo železářství na Hlavní ulici, odkud si odnesl lepidlo, plechovku s kreslířským uhlem v prášku, pevnou lepicí pásku, velké nůžky, postřikovač a roztahovací tyč na záclony. „Pán je kutil? zeptala se blondýnka v džínové sukni, když namarkovala jeho nákup.

„To jste můj člověk. Vyzývavě se na něj usmála. Dokázal si živě představit, jak se prodavač přes ulici mračí.

Úplně nakonec se zastavil v Sipperlyho autobazaru, těsně před koncem pracovní doby. Poznal na obchodníkovi, že ho nevidí moc rád. Mohutný pes našpicoval uši, ale když

viděl, kdo to je, znovu se věnoval oslintané hadrové panence.

Sipperly dlouze potáhl z cigarety a vykročil k Jansonovi. „Víte, že na pozdější reklamace nebereme zřetel, začal obezřetně.

Janson vytáhl z peněženky pět dolarů. „Za psa.

„Prosím?

„Říkal jste, že si ho za búra můžu vzít. Tady to máte.

Sipperly se sípavě zasmál a pak si uvědomil, že to ten chlap myslí vážně. Na jeho vykrmené tváři se objevil hamižný výraz. „Teď ale žerty stranou, toho psa mám vážně moc rád, odvětil. „Je to fakticky kousek. Perfektní hlídač.

Janson se podíval na velké zvíře se zabláceným černohnědým kožichem a krátkým tupým čenichem, kterému ze zavřené tlamy trčel zahnutý řezák jako buldokovi. Mírně řečeno nehezké stvoření.

„Až na to, že neštěká, poznamenal Janson.

„No jo, v tomhle má trochu rezervy. Ale jinak je to vážně bezva pes. Nevím, jestli bych ho dal pryč. Jsem dost sentimentální.

„Padesát.

„Sto.

„Sedmdesát pět.

„Je váš, vyhrkl Jed a znovu se opilecky zasmál. „Ale reklamace nepřijímám, rozumíte? Berte, nebo nechte ležet.

A měl byste si vzít i tu prašivou panenku. Jinak ho v autě neudržíte.

Pes Jansona párkrát očichal a pak ztratil zájem. Do vozu skutečně nastoupil až poté, co mu na zadní sedadlo hodil hadrovou hračku. Mamutí zvíře tam nemělo moc místa, ale nestěžovalo si.

„Díky moc, prohodil Janson. „Mimochodem, neporadíte mi, kde bych sehnal antiradar?

„Víte, že se ve státě Victoria nesmí používat? pravil Sipperly s hranou přísností.

Agent se zatvářil rozpačitě.

„Ale jestli máte zájem, na lepšího člověka jste narazit nemohl. Sipperly se zazubil jako někdo, na koho se usmálo nebývalé štěstí.

Do svého pokoje v motelu dorazil Janson až večer. Než

dal dohromady veškerou výbavu a nacpal ji do batohu, byla už úplná tma. Pak vyrazil se psem ven. Na cestu jim svítil jen měsíc. Náklad Jansona sice tížil, ale prožíval veliké napětí, a tak mu pěší túra tentokrát utíkala.

Chvilku předtím, než se přiblížil k poslednímu hřebeni, sundal psovi obojek a láskyplně ho poškrábal na hlavě a krku. Nabral pár hrstí hlíny a rozmazal mu je po čumáku i zabláceném kožichu. Splnilo to svůj účel. Zvíře bez obojku nyní připomínalo divokého horského psa, kteří se po místních svazích občas potulovali. Janson vzal panenku a hodil ji přes vysoký plot. Když se za ní Rafan rozběhl, jeho nový pán ustoupil mezi husté stromy a sledoval dění.

Obří šelma se vrhla na plot, padla zpátky a znovu vyskočila. Vrážela přitom do čidel chvění i nástražného drátu. Poplašná zařízení byla nastavená tak, aby je nemohl spustit pouhý poryv větru nebo veverka. Skákání mohutného zvířete práh citlivosti dalece překračovalo. Oba systémy zaznamenaly narušitele. Začaly elektronicky cvrlikat a v napadené části plotu se rozzářila řada modrých diod.

Janson uslyšel motorový pohon průmyslové kamery namontované na stožáru za plotem. Natáčela se k místu narušení. Nad ní se rozzářily oslepující reflektory, které zalily skákajícího psa halogenovým světlem. I z lesního úkrytu připadalo Jansonovi, že zrovna vyšlo několik sluncí najednou. Čas od prvního zachycení k reakci kamery: čtyři vteřiny. Janson musel obdivovat účinnost bezpečnostního systému.

Zmatené zvíře zatím dál vráželo do plotu a zachytávalo se předními tlapami do pletiva: záleželo mu jen na jeho hadrové panence. Když se Janson pozorně podíval, uviděl, jak se z kamery vysouvá objektiv. Pravděpodobně ji někdo dálkově ovládal z jednoho ze strážních stanovišť. Když

zaměřila vetřelce, operátoři mohli zaostřit a vyhodnotit situaci.

Rozhodnutí jim netrvalo dlouho. Halogenové světlo i modré diody pohasly a kamera se vrátila do středové polohy.

Už opět zabírala štěrkovou příjezdovou cestu, a nikoli plot.

Janson uslyšel zařinčení. Pes se znovu vrhl na plot.

Myslel si, že tím získá svoji hračku zpět? Nebo se jí snažil nějakým šelmím způsobem ukázat, jak ji má rád? Ve zvířecí psychologii se čert vyzná. Janson měl naopak v úmyslu chovat se naprosto předvídatelně.

Stejně jako ti, kteří ovládali bezpečnostní systémy po obvodu parcely. Velká přednost zařízení za miliony dolarů spočívala v tom, že v podobných případech odpadala nutnost posílat někoho na obhlídku. Důkladná inspekce se dala provést na dálku. Když pes opět skočil na ohradu, žádné diody už se nerozsvítily. Ostraha příslušný díl plotu vypnula, aby předešla falešnému poplachu. Janson věděl, k jakému závěru její členové dospěli. Zdivočelý pes honí veverku nebo sviště. Určitě ho to brzy přestane bavit.

Jak se Rafan přikrčil k dalšímu skoku, Janson hodil batoh přes plot a sám se k němu rozběhl. Když se přiblížil na pár metrů, vyskočil do vzduchu, ve stejném okamžiku jako pes. Zapřel se hranou boty o plot a co nejvíc se k němu přitiskl. Špičku levé nohy vrazil do jednoho z ok a oběma rukama se zachytil pletiva. Současnými tempy paží i nohou rychle vyšplhal k vrcholu, na němž se leskly ostré hroty.

Věděl, že je musí přeletět, což ovšem znamenalo udržet těžiště přímo nad plotem. Představil si proto, že bariéra je asi o třicet centimetrů vyšší, než ve skutečnosti byla, a pak se přes pomyslnou laťku ohnul. Ocitl se hlavou dolů. Strčil prsty do jednoho z kosočtverců pletiva, pevně se chytil a přehoupl přes plot. Ve vzduchu se narovnal a žuchl do trávy.

Když přistál, ucítil pod sebou cosi měkkého. Hadrovou panenku. Mrštil ji zpátky přes plot. Pes ji vzal něžně do zubů a odplížil se někam do lesa.

Po chvíli Janson uslyšel motorek. Znovu se rozzářily reflektory.

Mířila kamera na něj? Co když nechtě spustil nějaký jiný alarm?

Věděl, že podzemní tlakové čidlo není možné použít do pěti metrů od plotu. Velké kovové hrazení se ve větru kývalo, což by v elektromagnetickém detekčním poli působilo zmatek.

Přitiskl se k zemi. Srdce mu pomalu bušilo. Jeho černé oblečení splývalo s tmou, v záplavě světla však mohlo kontrastovat se světlým štěrkem a jasně zelenou trávou.

Když se v ostré záři trochu zorientoval, uvědomil si, že není určena jemu. Z okolní stínohry usoudil, že kamera znovu míří na díl plotu, který právě přelezl. Strážní se přesvědčovali, zda bariéra není porušená, než sektor znovu zapnou. Čtyři vteřiny nato reflektory pohasly a znovu nastala naprostá tma. Spadl mu kámen ze srdce. Jemně blikající modré diody naznačovaly, že čidla chvění jsou znovu v chodu.

Janson se plazil ke sloupkům. Ještě jednou si prohlédl jejich rozestavení a sevřelo se mu srdce. Ten model poznával. Věděl, že jde o špičkový mikrovlnný systém. Na každém masivním kůlu se pod hliníkovým krytem skrýval dielektrický vysílač a přijímač. Signál na kmitočtu 15 GHz byl nastaven na jeden z několika volitelných vzorců v pásmu AM. Zařízení dokázalo analyzovat jakékoli narušení –

včetně hustoty a rychlosti předmětu, a předat ho do multiplexních komunikačních modulů centrální sítě.

Bistatická čidla byla rozložená střídavě, jak si všiml už

dřív, takže se paprsky překrývaly. Nestačilo přelézt jeden sloupek, jelikož proudění bylo zdvojené. Jedno pole by člověk překonal, ale přistál by uprostřed druhého.

Janson se ohlédl po plotu. Kdyby spustil mikrovlnný alarm, což bylo vrcholně pravděpodobné, musel by přelézt plot dřív, než by přiběhli strážní a začali střílet. Navíc by se pohyboval v záři čtyř halogenových světlometů, které měly za úkol osvětlovat objekty zabírané kamerou, ale zároveň oslepit a ochromit narušitele. V případě nutnosti by ustoupil, to však bylo jen o trochu méně riskantní než pokračovat dál.

Rozepnul zip batohu a vytáhl z něj antiradar. Byl to Phantom II, špičkový typ určený pro motoristy, kteří rádi jezdí rychle, a neradi platí pokuty. Jeho velká přednost spočívala v tom, že sloužil jako detektor a zároveň jako rušička, díky níž vůz „zmizel z policejních přístrojů.

Fungoval na principu odhalování signálu a jeho odrážení zpátky k radaru. Janson sejmul umělohmotný obal a napojil přídavný kondenzátor, který posunul frekvenci do pásma mikrovln. Náplastí přilepil zařízení ke konci dlouhé vysunovací tyče. Doufal, že se mu podaří využít základní rys všech venkovních alarmů: povolenou toleranci s ohledem na zvířata a počasí. Pokud bezpečnostní systém opakovaně spouští falešný poplach, je k ničemu. Mikrovlnná zařízení zpracovávají signál tak, aby rozpoznala lidské narušitele od tisíců jiných věcí, jež mohou způsobit jemné odchylky, třeba větev zlomená větrem či drobný živočich.

Přesto si Janson ošklivě zahrával s ohněm. Za méně vypjatých okolností by si svou hypotézu nejdřív ověřil v praxi, než by na ni vsadil krk.

Ještě jednou si prohlédl rozestavení sloupků. Bistatická čidla mohou být umístěna až dvě stě padesát metrů od sebe.

V daném případě šlo o pouhých třicet metrů. Firma, která systém instalovala, si mohla mnout ruce nad tučnou zakázkou. Blízkost senzorů však přesto hrála pro Jansona.

Čím dál od sebe, tím širší obsáhnou prostor. Při odstupu dvě stě padesát metrů by signál pokrýval dvanáct metrů široký pás. Při třiceti metrech se pruh zužoval na dva metry. To byla jedna z věcí, na něž Janson spoléhal.

Jak očekával, sloupky ve druhé, cik-cak rozmístěné řadě vysílaly paprsky k nejbližšímu kůlu a naopak. Bod, kde se oba signály protínaly, byl tedy nejužší možnou oblastí pokrytí. Janson si v hlavě načrtl imaginární čáru spojující dva sousední sloupky a pak pomyslnou linii mezi dalším párem. Uprostřed mezi těmito dvěma rovnoběžkami najde místo s minimálním pokrytím. Janson k němu intuitivně zamířil s antiradarem na ocelové tyči. Systém okamžitě zaznamená cizí předmět, ale také okamžitě pozná, že vlnové vzorce neodpovídají lidskému narušení. Alarm se nespustí –

dokud se nepokusí o průnik sám Janson. Pak nastane okamžik pravdy.

Zmate rušička přijímače signálu a zabrání jim zaznamenat

přítomnost

člověka?

Agent neměl záruku, že Phantom II vůbec funguje. Pro jistotu vypnul jeho displeje. žádná uklidňující červená kontrolka neohlásí, že odráží signály, které přijal. Nezbývalo než věřit. Janson přidržel antiradar pevně na jednom místě a pomalu k němu ručkoval, ale tak, aby se skutečně ani nehnul. Pak výsuvnou tyč otočil a pokračoval v ústupu od mikrovlnné bariéry.

A… povedlo se.

Byl na druhé straně, v bezpečné vzdálenosti od alarmu.

O nějakém bezpečí se však dalo mluvit jen stěží.

Vykročil k cestě, jež stoupala do mírného kopečka k sídlu. Ucítil, jak se mu ježí chloupky na krku. Na jakési zvířecí úrovni si uvědomoval, že největší riziko ho teprve čeká.

Podíval se na decentně osvětlený ukazatel černého voltmetru Teltek, který držel v dlaních. Nebylo to profesionální zařízení, ale postačí.

Nic. žádný pohyb.

Ušel další tři metry. Číselné hodnoty začaly narůstat.

Ještě jeden krok a zbláznily se,

Blížil se k podzemním tlakovým čidlům. I když

voltmetr naznačoval, že zakopaný kabel je ještě poměrně daleko, Janson si uvědomoval, že elektromagnetické proudění tlakových senzorů vytváří citlivé pole.

Tempo růstu na ukazateli napovídalo, že se blíží k aktivní ploše. Dvacet centimetrů pod trávníkem se skrýval koaxiální kabel s děrovaným vnějším vodičem. Ten propouštěl elektromagnetické vlny a paralelní drát ve stejném plášti je zase zachycoval. Následkem toho vznikalo kolem kabelu volumetrické pole, asi třicet centimetrů vysoké a dva metry široké. Byl to však venkovní bezpečnostní systém, a tak měly jeho mikroprocesory za úkol rozlišit jeden druh narušení od jiného. Desetikilové zvíře by alarm nespustilo. Čtyřicetikilový chlapec už ano.

Přístroje uměly vyhodnotit i rychlost cizích objektů. Sníh, kroupy, šustění listí ve větru, změny teplot, to všechno může změnit signál. Mozek systému by však takové ruchy odfiltroval.

Na rozdíl od mikrovln se tohle zařízení nedalo obelstít.

Zakopané kabely nebylo možné překročit a systém TriStar měl navíc ochranu proti neoprávněným zásahům, takže jakékoli narušení jeho okruhu by mělo za následek poplach.

Vedla přes něj jediná cesta.

Vzduchem.

Janson znovu sevřel teleskopický prut a postupným otáčením proti směru hodinových ručiček jej vysunul do maximální délky. Zamířil zpátky k mikrovlnným sloupkům.

Pak se rozběhl jako skokan o tyči k podzemním čidlům a představil si neviditelné dvoumetrové pásmo jako hmotnou překážku.

Zabodl konec tyče do země přímo nad místem, kde předpokládal zakopaný kabel. Ještě krok a odraz. Vykopl pravé koleno vzhůru a prohnul se v zádech. Spoléhal na to, že ho pohybová energie vymrští do bezpečné vzdálenosti od alarmu. Nepotřeboval skočit do výšky jako atleti, šlo hlavně o dálku. Stačilo udržet tělo pár desítek centimetrů nad zemí.

Volumetrický detektor by zaznamenal jen úzkou tyč zabodnutou do země — nic, co by jen vzdáleně odpovídalo člověku. Upíral oči na trávník, kde chtěl přistát, a najednou ucítil, jak se ocelový prut ohýbá pod jeho vahou.

Panebože, to ne!

Uprostřed skoku tyč praskla a Janson se zřítil na zem, jen asi metr od místa, kde očekával kabel.

Byl moc blízko!

Nebo ne? Nemohl to vědět na sto procent, a ta nejistota ho znervózňovala nejvíc.

Hbitě se odvalil od nebezpečného místa. Na kůži mu vyrazil ledový pot. Každou chvíli pozná, jestli spustil tlakové senzory. Vyšlehnou reflektory. Kamera se otočí. A než se stačí rozkoukat, přiběhne oddíl po zuby ozbrojených mužů. Bariéry a alarmy všude kolem snižovaly šance na útěk na nulu.

Se zrychleným dechem čekal. Jak vteřiny ubíhaly, napětí pomíjelo. Nic. Vyhnul se nástrahám. Nechal za zády všechny tři bezpečnostní systémy.

Vstal a pohlédl na dům, který se před ním rýsoval.

Jeho vznešenost brala dech. Po obou stranách hlavní budovy se tyčily kuželovité vížky. Sídlo mělo pískovcovou fasádu.

Střechu lemovala složitá balustráda, kolem jejíhož vrcholu se táhlo další kamenné zábradlí. Stavba byla ukázkovým příkladem architektonické nabubřelosti. Ale k čemu ten luxus, když ho nikdo neviděl?

V oknech byla tma, až na slabou záři. Pravděpodobně běžné noční osvětlení. Byli obyvatelé domu v zadních pokojích? Na spaní bylo ještě brzy. Jansona na tom výjevu cosi zneklidňovalo, ale nevěděl co a neměl čas to zjišťovat.

Přikradl se k levé straně budovy a pokračoval k úzkému bočnímu vchodu.

Mezi kameny vedle tmavých vyřezávaných dveří byla umístěna elektrostatická dotyková obrazovka, jaké se používají u moderních bankomatů. Když člověk naťukal správná čísla, poplašné zařízení se vypnulo. Janson vytáhl z batohu malý rozprašovač a namířil na monitor proud jemného uhlového prášku. Pokud všechno půjde dobře, uhel zvýrazní otisky prstů a on z nich vyčte potřebný kód. Podle odstínu mastných otisků pak mohl odhadnout jejich frekvenci.

Uvízl ve slepé uličce. Neobjevil vůbec žádný vzorec.

Jak se obával, obrazovka byla naprogramovaná tak, aby se číslice zobrazovaly v náhodném pořadí, nikdy dvakrát ve stejném sledu.

Snažil se uvažovat klidně. Tak blízko, a tak… Ne, ještě nebyl úplně v koncích. Vypnutí alarmu by mu ohromně pomohlo, ale nevyčerpal všechny možnosti. Musel se smířit se situací. Dveře byly sice na heslo, pokud však poplašný systém nezaznamená jejich otevření, nespustí se. Janson si prohlížel tmavé dveře v záři útlé baterky, až v jejich nejvyšší části spatřil drobné šroubky: důkaz dotykového spínače.

Kovové kontakty v dřevěném rámu držel pohromadě magnet vsazený do obruby dveří, elektrický okruh byl uzavřený.

Janson vytáhl z batohu silný magnet a vteřinovým lepidlem jej připevnil k rámu.

Pak se pustil do zámku. Další špatná zpráva: Neměl žádnou klíčovou dírku. Dveře se otevíraly magnetickou kartou. Daly by se jednoduše vyrazit? Ne. Musel předpokládat, že v sobě skrývají pevnou ocelovou mříž a několikanásobný uzamykací systém. Takové dveře musíte poprosit, jinak se neotevřou. Násilím je nelze překonat, pokud ovšem nechcete strhnout půlku domu.

Ne že by ho to zaskočilo, ale se svým provizorním náčiním měl mnohem menší šanci na úspěch než s nástroji, na něž byl zvyklý. Jeho magnetický paklíč olepený náplastí nepůsobil zrovna úchvatně. Vytáhl jádro elektromagnetu a nahradil ho ocelovou tyčí. Na její druhý konec připevnil tenký obdélník, který si vystřihl z plechovky od máslového pečiva. Elektronickou část zařízení, generátor náhodných zvuků

tvořil jednoduchý okruh tranzistorů, které vypreparoval z mobilního telefonu. Když k aparátu připojil dvě tužkové baterie, vzniklo rychle kmitající magnetické pole, jež mělo za účel aktivovat čidla.

Janson vložil kovový obdélník do štěrbiny a čekal.

Vteřiny pomalu ubíhaly.

Nic.

Spolkl hořké sousto marnosti. Pak zkontroloval kontakty baterií a znovu zasunul kovovou kartičku. Plynuly další nekonečné vteřiny, až náhle uslyšel klapnutí elektromagnetu v zámku. Závory a západky dveří se rychle zatáhly.

Pomalu vydechl a otevřel dveře.

V domě někdo byl, což znamenalo, že případné fotobuňky v interiéru jsou vypnuté. Pokud se zmýlil, brzy to zjistí. Tiše za sebou zavřel a v pološeru pokračoval dlouhou chodbou.

Po několika desítkách metrů uviděl proužek světla pod jedněmi z dveří na levé straně.

Po bližším ohledání usoudil, že jsou to obyčejné lítačky, odemčené a bez alarmu. Co je to za doupě?

Kancelář? Zasedací síň?

Do vnitřností se mu vkradl strach. Všechny jeho instinkty horečně hlásily nebezpečí.

Něco nehrálo.

Jenže teď se nemohl jen tak obrátit na podpatku.

Vytáhl z pouzdra pod košilí pistoli, namířil ji před sebe a vešel dovnitř.

Oči uvyklé přítmí zažily šok. V místnosti zářily stojací lampy, svítidla na stolech i lustry. Janson bezděčně zamžoural. Zachvátil ho ještě naléhavější nával strachu.

Přelétl pokoj očima. Stál uprostřed velkolepého obývacího pokoje plného damašku, drahé kůže a leštěného starožitného nábytku. A čelem k němu sedělo osm lidí.

V Jansonovi by se krve nedořezal.

Čekali tam na něj.

„Kde sakra vězíte, pane Jansone? zazněla otázka vyslovená s nacvičenou vlídností. „Tady Collins mi řekl, že to sem stihnete do osmi. A už je skoro půl deváté.

Agent nevěřícně zamžikal, obraz se však nezměnil.

Díval se na prezidenta Spojených států amerických.

34

Prezident USA. Ředitel Konzulárních operací. A co ti další?

Janson tam stál jak solný sloup a všechno v něm vřelo.

To snad ne. Ale bylo to tak.

V honosné usedlosti na něj čekali muži v oblecích a kravatách. Většinu z nich poznával. Byl mezi nimi ministr zahraničí, svěží chlapík, který nevypadal tak svěže jako obvykle. Náměstek ministra financí pro mezinárodní záležitosti, kyprý ekonom s diplomem z Princetonu.

Pobledlý předseda Národní zpravodajské rady. Zástupce ředitele DIA, Obranné zpravodajské agentury, statný muž s věčným strništěm na tváři. A také několik techniků s nervózním výrazem, okamžitě je odhadl.

„Posaďte se, Paule. Ano, byl to Derek Collins. Z jeho šedých očí za velkými brýlemi z černého plastu čišel chlad.

„Jako doma. Ironicky máchl rukou kolem. „Jestli si tady tak můžete připadat.

Prostorný pokoj měl ozdobné římsy a štukování ve stylu Anglie sedmnáctého století. Mahagonem obložené stěny se blyštily v záři krásného křišťálového lustru. Parkety z dubového a ebenového dřeva tvořily důmyslné vzorce světlejších a tmavších odstínů.

„Omlouvám se, že jsme vás uvedli v omyl,

pokračoval Collins.

Uvedli v omyl?

„Ten kurýr dělá pro vás, vydechl Janson.

Šéf špionů přikývl. „Zajímali jsme se o příchozí poštu a napadla nás stejná věc jako vás. Jakmile nám ten člověk dal echo, využili jsme příležitosti. Koukněte, kdybychom vám poslali pozvánku, určitě byste nepřišel. Byl to jediný způsob, jak vás získat.

„ Získat?

Collins si vyměnil pohled s prezidentem. „A taky nejlepší způsob, jak ukázat těmhle lidem, co pořád umíte, řekl Collins. „že pověsti o vás nelžou. Byla to parádní infiltrace, všechna čest. Než se naštvete, měl byste vědět, že přítomní v této místnosti jsou jediní, kdo znají pravdu o programu Mobius. Víc jich nezbylo. Tak či onak, do skupinky vyvolených odteď patříte i vy. Amerika vás nutně potřebuje.

„Běžte někam, Collinsi! Zasunul pistoli do pouzdra a dal ruce v bok. Lomcoval s ním vztek.

Prezident si odkašlal. „Pane Jansone, opravdu jsme na vás závislí.

„Nezlobte se, pane prezidente, ale lží už mám po krk.

„Pozor na jazyk, Paule, napomenul ho ředitel Konzulárních operací.

„Pane Jansone? Prezident se mu zadíval do očí svým slavným pronikavým pohledem, z nějž nešlo vyčíst, jestli je smutný, nebo se dobře baví. „Lži patří do základního slovníku většiny lidí ve Washingtonu. Já se nehádám. Ano, lži byly, jsou a budou, protože si to žádá dobro země. Ale chci, abyste něco pochopil. Nacházíte se v supertajném a superbezpečném federálním zařízení. žádná kazeta, žádný zápis, prostě nic. Co to znamená? Znamená to, že jsme na místě, kde spolu můžeme mluvit na rovinu, a přesně to taky uděláme. Tato schůzka nemá oficiální charakter. Nikdy se neodehrála. Já tady nejsem, vy tady nejste. To je lež, která nás ochrání a umožní říkat pravdu. I ta musí někdy zaznít.

Nikdo vás nebude klamat. Ale je strašně důležité, abyste dostal informace o stavu programu Mobius.

„Program Mobius, zopakoval Janson. „Už jsem slyšel.

Největší lidumil světa a posel míru, je to jen pitomá maškaráda z dílny vašich kamarádů ve Washingtonu. Ten novodobý svatý je totální výmysl… Čí vlastně? Zvláštní skupiny plánovačů.

„Svatý? ozval se předseda Národní zpravodajské rady.

„Náboženství v tom nehledejte. Podobným věcem se obloukem vyhýbáme.

„Chvála Bohu, ucedil Janson ledově.

„Obávám se, že tady jde o víc, než vůbec tušíte,

nadhodil ministr zahraničí. „A vzhledem k tomu, že je to nejtřaskavější tajemství v historii republiky, jistě pochopíte naši opatrnost.

„Vysvětlím vám to v hrubých rysech, řekl prezident.

Bylo jasné, že schůzi předsedá. Muž zvyklý velet si nemusel autoritu vynucovat násilím. „Ten náš výmysl, jak to říct? –

už není tak úplně náš. Vymkl se nám z ruky.

„Paule, měl byste si sednout, doporučil mu Collins.

„Chvilku to potrvá.

Janson usedl do nejbližšího křesla. Napětí v místnosti by se dalo krájet.

Pohled prezidenta Berquista se zatoulal k oknu, jež

poskytovalo výhled na zeleň za domem. V měsíčním svitu se rýsovala zahrada italského stylu s labyrintem zastřižených tisů a hranatých živých plotů. „Abych citoval jednoho ze svých předchůdců učinili jsme z něj Boha, aniž nám patřilo nebe. Podíval se na Douglase Albrighta z obranné rozvědky. „Dougu, ujměte se toho.

„Pokud se nepletu, podstatu plánu už znáte. Takže víte, že jsme roli Petera Novaka svěřili třem velice spolehlivým agentům. Muselo jich být víc.

„No jistě. Co kdyby toho vašeho šaška srazil taxík?

Investice by byla v tahu, pravil Janson jedovatě. „Ale co manželka?

„Další americká agentka, odvětil zpravodajec. „Taky šla pod kudlu, to pro případ, že by narazila na někoho, kdo ji v minulosti znal.

„Vzpomínáte si na Nell Pearsonovou? zeptal se Collins tiše.

Janson nevycházel z údivu. Říkal si, že mu je Novakova žena nějaká povědomá. Jeho milostná aférka s Nell Pearsonovou byla krátká, ale nezapomenutelná. V té době pracoval u Konzulárních operací jen pár let. Jeho kolegyně byla stejně svobodná, mladá neklidná jako on. Oba tajně působili v Belfastu, kde měli hrát manžele. Stačilo málo a přidali k podvodu prvek reality. Prožili spolu žhavý románek, byla to spíš tělesná než srdeční záležitost. Přepadla je jako horečka a stejně rychle pominula. Ale něco z ní mu utkvělo v paměti. Dlouhé elegantní prsty: jediná věc, která se nedala změnit. A ty oči. Když se na něj v Amsterdamu podívala, jako by mezi nimi zase zajiskřilo.

Janson se zachvěl. ženu, kterou tak dobře znal, nenávratně přetvaroval ostrý chirurgický skalpel. Hrozná představa. „Ale jak to myslíte, že se vám to vymklo z ruky?

chtěl vědět.

Po chvíli rozpačitého ticha si vzal slovo náměstek ministra financí pro mezinárodní záležitosti. „Vezmeme to od začátku. Jak seženete spoustu peněz potřebných k udržení iluze magnáta a patrona dobročinnosti? Jistě vám nemusíme zdůrazňovat, že program Mobius nemohl jednoduše čerpat z ostře sledovaného rozpočtu amerických tajných služeb. Takže jsme museli dát hlavy dohromady a vytvořit svůj vlastní fond. Využili jsme naše nahrávky odposlechů z…

„ Ježíšikriste, snad nemluvíte o Echelonu! vyhrkl Janson.

Echelon je špionážní systém tvořený flotilou nízko kroužících satelitů, jež mají za úkol zachycovat signály z celého světa. Družicím neujde žádný mezinárodní telefonní hovor ani satelitní přenos informací. Obrovský objem shromážděných dat se pak třídí a vyhodnocuje v analytických střediscích řízených americkou Národní bezpečnostní agenturou. Ta opakovaně popřela nařčení, že používá odposlechy i k účelům, jež se bezprostředně netýkají ochrany země. Přiznání, že zastánci spikleneckých teorií nevědí ani polovinu pravdy, Jansona dokonale odzbrojilo.

Vypasený náměstek zasmušile kývl. „Echelon nám umožňoval získávat přísně tajné informace o rozhodnutích centrálních bank celého světa. Chystá se Bundesbank devalvovat německou marku? Hodlá Malajsie podpořit svůj ringgit? Rozhodla britská vláda, že nechá libru klesnout?

Jakou cenu by mělo se to dozvědět předem, třeba jen o pár dní? Naše vymyšlená figurka tyhle věci věděla, protože měla přístup k nejsladšímu ovoci naší špionáže. Šlo to jak na drátku. Jejím prostřednictvím jsme podnikli pár masivních peněžních spekulací. Z dvaceti milionů se velice rychle stalo dvacet miliard, a pak ještě víc, mnohem víc. Tak vznikl legendární finančník. A nikdo nemusel vědět, že jeho geniální intuice a tušení jsou ve skutečnosti výsledkem…

„Zneužití sledovacího programu vlády USA, uťal ho Janson.

„Přesně tak, pravil prezident Berquist suše. „Přesně tak. Nemusím říkat, že ten plán vznikl dlouho předtím, než jsem se ujal funkce. S nasazením mimořádných prostředků vytvořil program Mobius nepřehlédnutelného miliardáře…

ale nepočítali jsme s lidským faktorem, s tím, že se přístup ke všemu tornu bohatství a moci stane pro některého z našich agentů příliš velkým lákadlem.

„Copak vy se nikdy nepoučíte? rozohnil se Janson.

„Slyšeli jste někdy o zákonu schválnosti? On o vás určitě.

Jeho oči přejížděly z jednoho obličeje na druhý. „Historie amerických tajných služeb je plná chytrých plánů, které škodí světu. Mluvíte o ‚lidském faktoru‘, jako by na něj ve vašich podělaných tabulkách nebylo místo. Janson se obrátil ke Collinsovi. „Minule jsem se vás ptal, kdo by se k něčemu takovému propůjčil, nechat si vymazat identitu.

Kdo by tohle udělal?

„Ano, přitakal Collins, „a já vám odpověděl: ‚Někdo, kdo si nemůže vybírat.‘ Skutečnost je taková, že ho znáte. Je to Alan Demarest.

35

V Jansonovi by se krve nedořezal. Před očima mu vyvstala tvář bývalého velitele. Alana Demaresta. Zvedl se mu žaludek a v hlavě mu začalo tepat.

Byla to lež!

Alan Demarest přece zemřel na popravišti. Dostal, co si zasloužil. Jedině díky tomu mohl Janson vydržet strašlivé vzpomínky na Vietnam.

Když se vrátil do Států, podal dlouhá hlášení, která –

jak ho ujistili, vedla k Demarestovu obvinění. Zasedal tajný vojenský tribunál. Z nejvyšších míst přišlo rozhodnutí: veřejné ventilování Demarestovy činnosti nepřipadá s ohledem na morálku občanů v úvahu, ale spravedlnosti bude učiněno zadost. Jansonova místopřísežná prohlášení učinila z případu jasnou záležitost. Soud po pár hodinách rokování shledal Demaresta vinným a vynesl rozsudek smrti. Muže, kterého jeden agent kontrarozvědky překřtil na „Krutovládce z Khe Sanhu , zastřelila vojenská popravčí četa.

A Janson to vidci na vlastní oči.

Mesa Grande. Věznice v horách San Bernardino.

Látkový kruh na srdci, nejdřív bílý a pak jasně rudý.

Janson mlčky zíral na Collinse a cítil, jak mu na čele pulzuje naběhlá žíla.

„Někdo, kdo si nemůže vybírat, řekl Collins neúprosně. „Byl to člověk s mimořádným nadáním, úžasně mu to myslelo. Měl i svoje chyby, jak jste zjistil sám. Ale co na tom? Potřebovali jsme někoho s jeho schopnostmi a Demarestova absolutní oddanost zemi nebyla nikdy zpochybněna, na rozdíl od metod.

„Ne, vydechl Janson téměř šeptem a pomalu zavrtěl hlavou. „Ne, to je vyloučeno.

Šéf Konzulárních operací pokrčil rameny. „Slepé patrony. Běžná technika. Ukázali jsme vám, co jste chtěl vidět.

Agent se snažil promluvit, ale nic ze sebe nevypravil.

„Mrzí mě, že vám celé ty roky Lhali. Myslel jste, že by Demarest měl stanout před válečným soudem a za svoje zločiny zaplatit životem. A tak jsme vám řekli, a názorně ukázali, že se to stalo. Vaše touha po spravedlnosti byla naprosto pochopitelná, ale neviděl jste věci v širších souvislostech, aspoň ne tak jako plánovači naší kontrarozvědky. Takový materiál se v našem oboru naskytne málokdy. Takže padlo rozhodnutí. Nakonec to byla jen otázka lidských zdrojů.

„Lidských zdrojů, zopakoval Janson otupěle.

„Lhali jsme vám. Nebyla jiná možnost, jak si vás udržet. Vzdát se vašich služeb jsme určitě nechtěli. Bylo proto potřeba vás přesvědčit, že Demarest dostal nejvyšší trest. Jinak byste nedal pokoj. Bylo to ideální řešení pro obě strany, protože takhle jste dál mohl dělat to, k čemu vás stvořil Bůh. Z pohledu plánovačů to mělo obrovskou logiku.

Takže Demarest dostal na vybranou. Buď tribunál se spoustou důkazů, které jste proti němu snesl, a nejspíš poprava. Anebo v podstatě odevzdat život do našich rukou s tím, že o něj může kdykoliv přijít. Byl nucen kývnout na všechny úkoly, které dostal, protože nemohl jinak. Nemělo to chybu.

„Demarest, žije. Měl co dělat, aby ze sebe ta slova vypravil. „Vy jste ho naverbovali?

„Tak jako on kdysi vás.

„O čem to sakra mluvíte?

„Naverbovat je asi dost mírný výraz, pravil Collins.

Slova se ujal muž z DIA. „Ten úkol měl stoprocentní logiku.

„Hajzlové! vykřikl Janson. Najednou mu všechno došlo. Demarest byl první Peter Novak: primus inter pares.

Ostatní měli odpovídat jeho postavě. Vybrali ho jako číslo jedna, protože byl prvotřídní agent, skvělý herec a uměl jazyky. Lepšího neměli. Napadlo vůbec někoho, že by mohlo být riskantní svěřit takovou zodpovědnost člověku bez špetky svědomí? Psychopatovi?

Janson zavřel oči. Hlavou mu létaly výjevy z minulosti.

Demarest nebyl obyčejný násilník, byl to doslova mistr krutosti. S bolestí, kterou působil jiným, zacházel jako šéfkuchař ve čtyřhvězdičkovém hotelu s kořením. Janson si vybavil pach ohořelé kůže, když startovací kabely zajiskřily a zasáhly slabiny vietnamského zajatce. Hrůzyplný výraz v očích oběti. A Demarestův téměř laskavý refrén, který při výslechu mladého rybáře používal. „Dívej se mi do očí, opakoval milým hlasem. „Dívej se mi do očí.

Vězeň ze sebe přiškrceně vyrážel dech jako umírající zvíře. Demarest se na chvíli zaposlouchal do středověkého chorálu. Pak se rozkročil nad druhým zajatcem. „Dívej se mi do očí, nakázal. Vytáhl z pouzdra na opasku nožík a nařízl mu břicho. Kůže i tuková tkáň se okamžitě rozestoupily, napjaté provazy je táhly od sebe. Muž zavřeštěl.

A křičel. A křičel.

Jansonovi ty výkřiky zněly stále v uších. A toho chlapa si vybrali, aby z něj udělali nejmocnějšího činitele světa?!

Derek Collins se rozhlédl po místnosti, jako by prováděl průzkum názorů. Teprve pak pokračoval: „Ale k věci. Demarest se zmocnil peněz, vyhrazených na program Mobius. Nebudu zabíhat do detailů, stačí říct, že změnil všechny bankovní kódy, a přelstil opatření, jimiž jsme podobným možnostech chtěli zabránit. A že jich bylo.

Použili jsme ty nejbezpečnější kryptosystémy. Zásadní pohyby peněz vyžadovaly schválení z centra. Kódy se pravidelně měnily. Rozdělili jsme je mezi všechny tři ‚Novaky‘, aby jednotlivec nemohl získat kontrolu nad vším, jedna překážka za druhou. Bezpečnostní opatření prakticky nešlo překonat.

„Ale stalo se.

„Ano. Všechno sebral.

Janson zavrtěl otráveně hlavou. „Když to přeložím, mamutí impérium Nadace svobody včetně veškerých financí přešlo do rukou jednoho nebezpečně labilního individua.

Ergo: vy neřídíte jeho, ale on vás.

Neozvaly se žádné námitky.

„A Spojené státy na něj nemůžou ukázat prstem, řekl ministr zahraničí. „Aniž by přitom neukázaly na sebe.

„Kdy jste to zjistili? zeptal se agent.

Dva statní technici se nervózně zavrtěli v křeslech ve stylu Ludvíka XV., až se útlé dřevěné rámy prohýbaly.

„Před pár dny, odvětil Collins. „Jak říkám, program Mobius měl špičkové jištění, aspoň jsme si to mysleli.

Hele, pracovaly na tom naše nejlepší mozky, nemyslete si, že jsme to neprobrali ze všech stran. Měli jsme perfektní pojistky. Teprve nedávno se mu podařilo je obejít.

„A co Anura?

„Byl to jeho parádní kousek, řekl předseda Národní zpravodajské rady. „Stali jsme se obětí dobře promyšleného komplotu. Když jsme slyšeli, že tam náš člověk padl do zajetí, zpanikařili jsme a jednali přesně tak, jak Demarest čekal. Poskytli jsme mu druhou sadu kódů, které měl jinak ten, kterého se partyzáni chystali popravit. Vypadalo to jako nutná improvizace. Jenže jsme si neuvědomili, že Demarest tu věc s rukojmím naaranžoval. Zřejmě využil svého zástupce Bewicka jako spojku, kterou Kalif znal jen jako ‚prostředníka‘. Naprosto čistá práce.

„Panebože.

„Bohužel nám nedošlo, že rok předtím zařídil i smrt třetího. Mysleli jsme, že provázky, na kterých vodíme loutky, nemůže nikdo přetrhnout. Teď už jsme chytřejší.

„Ale už je pozdě, namítl Janson. Ve tvářích strnulých mužů a žen viděl souhlas se svou výtkou, i její nicotnost.

„Otázka zní: Proč mě do toho Demarest zatáhl?

Slovo si vzal opět Collins. „Vážně nevíte? Ten chlap vás nenávidí. Podle něj jste ho připravil o kariéru, svobodu a málem i o život, udal jste ho vládě, které on přece tak věrně sloužil. Nechtěl jen vaši smrt, ale i ponížení. Chtěl, aby vás obvinila a pověsila americká státní moc. Čím kdo zachází, tím také schází, tak nějak to asi viděl.

„Chcete říct, že jste měl pravdu? ozval se prezident Berquist. „Nebudu vám to brát. Viděl jsem kopie vašich hlášení o komandéru Demarestovi z roku 1973. Ale musíte pochopit, jak se celá věc má. Nejde jen o to, že Demarest zlikvidoval oba náhradníky. On přešel do druhé, mnohem nebezpečnější fáze.

„A sice?

„Loutka zabíjí svoje vodiče, pravil Doug Albright.

„Ničí program Mobius.

„A kdo všechno v něm jede?

„Máte je před sebou.

Janson se rozhlédl kolem. „To by tady byl někdo z Národní bezpečnostní agentury, namítl.

„Zavražděn.

„Kdo navrhl základní stavbu?

„Jeden machr ze CIA. Zavražděn.

„A, ježíšikriste, snad ne…

„Ano,

prezidentova

poradkyně

pro

národní

bezpečnost, doplnil Albright. „Zprávu o Charlotte dnes vydaly agentury. Clayton Ackerley v nich nebyl, oficiálně spáchal sebevraždu. Našli ho v autě s běžícím motorem za zavřenými vraty garáže. Demarest neponechá nic náhodě.

Udělá si seznam, dvakrát ho zkontroluje…

„Už zlikvidoval většinu lidí, kteří znají pravdu o Peteru Novakovi, řekl ministr zahraničí hlasem zastřeným úzkostí.

„Zbytek sedí v této místnosti, upřesnil Collins.

Janson pomalu kývl. Hrozila světová katastrofa, ale v největším nebezpečí byli shromáždění lidé. Dokud Alan Demarest zůstával v čele Novakova impéria, všichni se museli třást o život.

„Je pozdě brečet nad rozlitým mlíkem, řekl Collins unaveně.

„Kristepane, Dereku, vyštěkl Janson a otočil se k náměstkovi s neskrývanou zlostí. „Vy jste věděl, co je Demarest zač!

„Mysleli jsme, že ho udržíme na uzdě. Všechno tomu nasvědčovalo.

„Jo, jenže teď drží na uzdě on vás, odtušil Janson.

„Demarest svůj puč očividně plánoval už roky, pravil šéf americké diplomacie. „Jak odhalily poslední vraždy, dal dohromady soukromou armádu. Naverboval desítky bývalých kolegů, kteří plní jeho rozkazy a chrání ho. Ti agenti znají všechny naše kódy i nejnovější metody. A zkorumpovaní vládcové bývalých komunistických států předstírají, že jsou proti němu, ale přitom s ním táhnou za jeden provaz. Dali mu k dispozici vlastní ozbrojence.

„Říkáte tomu puč, poznamenal Janson. „Tímhle termínem se obvykle označuje svržení hlavy státu a převzetí moci.

„Nadace svobody je svým způsobem mocná jako stát,

odpověděl ministr. „Brzy svoji pozici možná ještě posílí.

„Potíž je v tom, přešel prezident k jádru věci, „že Demarest má důkazy o všem, co jsme udělali. Může nás vydírat. Hrůza pomyslet. Prezident ztěžka vydechl. „Pokud by se zjistilo, že Amerika tajně manipulovala s děním ve světě, nemluvě o zneužití Echelonu ke spekulacím s měnami jiných zemí, mělo by to naprosto zničující dopad.

Kongres by samozřejmě šílel, ale to je to nejmenší. V celém třetím světě by vypukly revoluce ve stylu Chomejního. Přišli bychom o všechny spojence. Celá planeta by se na nás dívala jako na vyvrhele. NATO by se rozpadlo…

„Konec míru pod americkou nadvládou, zamumlal Janson. Byla to tak výbušné tajemství, že kdyby někdy vyšlo najevo, musela by se přepsat celá historie.

Prezident si znovu vzal slovo. „Teď nám poslal zprávu, že mu máme předat kontrolu nad Echelonem. A to je teprve začátek. Příště by mohly přijít na řadu nukleární kódy.

„A co vy na to, pane prezidente?

„Samozřejmě jsme odmítli. Vyměnil si pohled s ministrem zahraničí. „Já to odmítl, sakra, navzdory všem moudrým rádcům. Nehodlám se zapsat do dějin jako ten, kdo odevzdal Spojené státy do rukou šílence!

„Takže nám dal ultimátum, řekl Collins. „A čas se krátí.

„A nemůžete ho oddělat?

„No to je bezva nápad, ucedil Collins suše.

„Povoláme partu naštvaných bratrů s pochodní a dáme mu, co proto. Proč nás to jen nenapadlo? Moment, vlastně jo.

Doprčic, Jansone, najít toho šmejda, tak z něj naděláme fašírku a žádná ochranka mu nepomůže. Vlastnoručně bych ho odpráskl. Ale nejde to.

„Zkusili jsme všechno, řekl předseda Národní zpravodajské rady. „Snažili jsme se ho nalákat, chytit do pasti, vykouřit, a nic. Jako by se vypařil.

„Což by nás nemělo moc překvapovat, podotkl Collins. „Demarest zvládl roli magnáta-samotáře s opravdovou virtuozitou a v tuhle chvíli má větší zdroje než my. Zatahovat do toho další osoby by bylo riskantní, možnost vydírání by se jen zvýšila. Okruh zasvěcených nelze rozšířit. Logika věci je neúprosná. Chápete? Jen my, nikdo další.

„A vy jste naše jediná naděje, řekl prezident Berquist.

„A co nepřátelé legendárního ‚Petera Novaka‘? Přece jich pár má. Co takhle angažovat nějakého fanatika, skupinu…?

„Rafinovaná myšlenka, připustil Collins. „To se mi líbí.

„Tady si budeme říkat pravdu, řekl prezident Collinsovi s varovným pohledem. „Tak ven s ní.

„Pravda je taková, že jsme se o to pokusili.

„A…?

„K ničemu to nevedlo. Jak říkám, nezjistili jsme, kde je. A ani ten bláznivý král teroristů ho nemůže najít.

Janson přimhouřil oči. „ Kalif! Ježíšikriste.

„Vystihl jste to dost přesně, přitakal Collins.

„Ten chlap žije jen pro pomstu, řekl Janson. „To je jeho krédo. Útěk slavného rukojmí pro něj určitě znamenal tu největší potupu. Ztrátu tváře mezi stoupenci. Takovou ztrátu tváře, která může vést i ke ztrátě moci.

„Mohl bych vám ukázat tlustou analytickou zprávu, která vyvozuje přesně tenhle závěr, souhlasil Collins.

„Zatím jsme na stejné stránce.

„Ale jak ho můžete vůbec řídit? Každý obyvatel Západu je podle něj satan.

Ministr zahraničí si nervózně odkašlal.

„Tady mluvíme na rovinu, zopakoval prezident.

„Vzpomínáte? Nic, co padne v této místnosti, se nedostane ven.

„Dobře, řekl Derek Collins. „Je to choulostivá záležitost. Občas spolupracujeme… s jedním vysokým důstojníkem libyjské armádní rozvědky. Ibráhím Maghúr se jmenuje. Jasně, je to lump. Oficiálně ho chceme zneškodnit.

Je známo, že měl prsty v explozi na diskotéce v Německu, která zabila dva americké vojáky. Podílel se i na Lockerbie.

Dělá poradce všemožným teroristickým organizacím a pomáhá je financovat.

„A přesto zároveň pracuje pro Ameriku, doplnil Janson. „To hned člověk cítí hrdost, že je voják.

„Jak říkám, je to choulostivá věc. Trochu se podobá obchodu s Alim Hassanem Salamehem.

Jansonovi přeběhl mráz po zádech. Ali Hassan Salameh stál za masakrem na mnichovské olympiádě v roce 1972. Řadu let také působil jako hlavní spojka CIA uvnitř Organizace pro osvobození Palestiny. Bylo to v období, kdy ji Spojené státy odmítaly uznat. Tajný svazek však umožňoval ochranu Američanů v Libanonu. Když se v Bejrútu chystal nějaký výbuch či atentát, USA dostaly tip a řada amerických životů byla tím pádem ušetřena. Tato matematika sice skutečně vycházela, ale zároveň to byla smlouva s ďáblem. Janson si vzpomněl na verš z Druhého listu Korintským: Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou?

„Takže ten Libyjec, náš Libyjec, řídil Kalifa? Agent ztěžka polkl. „Jeden z nejhorších teroristu dostává pokyny ze tří různých center. Docela ironie, co říkáte?

„Vím, že to zní absurdně, ale chytali jsme se stébla, řekl Collins. „Topíme se pořád, sakra. Jestli vás napadá, jak ho využít, tak ven s tím. Ale pořád tady zůstává problém s Demarestem. Nejsme schopni ho zaměřit.

„Zato on nás dokáže zaměřit celkem snadno, podotkl vykrmený systémový analytik.

„Tudíž jste naše jediná naděje, zopakoval prezident Berquist.

„Byl jste jeho největší eso, Paule, dodal Colins.

„Nestyďte se za to. Nějakou dobu jste s tím chlapem spolupracoval, znáte jeho lsti i zvláštnosti povahy. Byl to váš první učitel. A nikoho lepšího než vás v terénu nemáme.

„Lichotky si nechte od cesty, procedil Janson skrz zuby.

„Myslím to vážně, Paule. To je moje oficiální hodnocení. Člověka s větší vynalézavostí a inteligencí fakt nemáme.

„Až na… Doug Albright chtěl vyjádřit svou obavu nahlas, hned si to rozmyslel.

„Ano? naléhal Janson.

Pohled muže z DIA byl nelítostný. „Až na Alana Demaresta.

36

Pohledný Afričan se vzorně načesanými stříbřitými vlasy se díval zadumaně z okna kanceláře ve třicátém patře a čekal, až zazvoní telefon. Jeho zlaté manžetové knoflíčky se leskly v zapadajícím slunci. Generálním tajemníkem Organizace spojených národů už byl pět let, a právě se chystal udělat věc, jež by většinu lidí ohromila. Neměl však jinou možnost, jak uchránit své celoživotní dílo.

„Helgo, řekl Mathieu Zinsou, „očekávám hovor od Petera Novaka. Nepřepojuj mi sem nikoho jiného.

„Jistě, odvětila dlouholetá asistentka generálního tajemníka, pracovitá Dánka Helga Lundgrenová.

Byla to denní hodina, kdy se v obřím okně zrcadlilo zařízení kanceláře. Za ta léta se příliš nezměnilo. Nahrazovat modernistický nábytek z dílny finského architekta Eera Saarinena by se rovnalo svatokrádeži. Zinsou k němu přidal jen několik závěsných koberečků ze svého rodného Beninu, aby kanceláři vtiskl osobní pečeť. Na strategických vyvýšených místech se navíc vyjímaly dary od různých vyslanců. Jiné čekaly ve skladu, připravené na svou šanci, až

přijedou na návštěvu představitelé příslušné země. Pokud například požádal o audienci ministr financí Indonésie, mohla se na zdi objevit jávská maska, i když ještě dopoledne na jejím místě řada ozdobných knoflíků vítala japonského ministra zahraničí. Výzdoba jako diplomacie, jak s oblibou říkávala Helga Lundgrenová.

Kancelář byla odvrácená od ruchu Manhattanu. Když

se tajemník podíval přes strašidelné odrazy na skle, viděl řeku East River a za ní bezútěšnou industriální pustinu West Queens, jíž vévodila obří cihlová továrna chemičky Schwarts se čtyřmi vysokými komíny, zjevně dlouho nepoužívanými. žluté cihlové ruiny anonymního skladiště.

Nad Hunter‘s Point, nejbližší částí West Queens, se válelo několik obláčků dýmu. Na střeše dávno uzavřené stáčírny nápojů stále zářil stařičký neonový nápis Pepsi-Cola z roku 1936. Vypadal jako amulet, který měl odrážet nájezdy konkurentů či vývojových projektantů, ale zjevně bez výsledku.

Nebyl to hezký pohled, ale generálního tajemníka Zinsou přesto nějak přitahoval. Starožitný mosazný dalekohled na dubovém stojanu ovšem používal zřídka. Vše důležité mohl vidět prostým okem. Zkamenělý les bývalých výrobních závodů. Fosilie průmyslu. Moderní archeologické naleziště, napůl pohřbené pod zemí, napůl odkryté.

Slábnoucí slunce se odráželo od říční hladiny i chromu zbytečných cedulí. Takové byly neslavné konce někdejších průmyslových impérií. A co jeho vlastní říše na březích Manhattanu? Také měla skončit na smetišti dějin?

žhavý kotouč se snášel k obzoru a barvil East River do růžova. Vtom ho asistentka upozornila, že má na drátě Petera Novaka. Okamžitě zvedl telefon.

„ Mon cher, Mathieu, pravil hlas. Měl křišťálovou čistotu digitálně zpracovaného signálu, nepochybně mluvil do supermoderního satelitního telefonu. Generální tajemník si vymínil, že bude s Novakem hovořit pouze přes šifrované přístroje a silná bezpečnostní opatření pravděpodobně zvyšovala kvalitu spojení až k téměř strašidelné dokonalosti.

Po několika zdvořilostních frázích začal Mathieu Zinsou naznačovat, co má na srdci.

Organizace spojených národů, jak sdělil tomu významnému muži, je velkolepou nákladní lodí, které dochází palivo, tedy peníze. Byl to prostý fakt.

„V mnoha ohledech máme obrovské zdroje, řekl generální tajemník. „Máme k dispozici stovky tisíc vojáků, hrdě nosících modré přilby. Máme kanceláře ve všech hlavních městech světa a týmy expertů, kteří se honosí postavením velvyslance. Víme, co se v těch zemích děje, a to na všech úrovních. Známe jejich vojenská tajemství, rozvojové plány i ekonomické programy. Spolupráce s Nadací svobody je zkrátka otázkou zdravého rozumu –

sdružení zdrojů a možností.

Tolik na úvod.

Představitelé OSN se volně pohybují téměř po celé planetě, pokračoval Zinsou. „Vidíme utrpení lidí doplácejících na neschopnost a hrabivost svých vůdců. Do politiky však zasahovat nemůžeme. Máme svoje pravidla a směrnice, nařízení a kontrolní mechanismy, to všechno nám svazuje ruce! Úspěchy vaší Nadace svobody jsou ostudou OSN. Ale co můžeme dělat, když nás ochromuje vleklá finanční krize?

„To všechno je pravda, připustil Peter Novak. „Ale není to žádná novinka.

„To ne, přitakal Zinsou. „Novinka to rozhodně není.

Mohli bychom jako v minulosti sedět a přihlížet se založenýma rukama. Za deset let bude OSN chudá jako samy země, které má chránit, a naprosto bezzubá. Zbyde z ní jen debatní klub pro rozhádané emíry a bezvýznamné despoty. Vyspělým zemím bude jen k smíchu, jako velryba uvízlá na souši dějin. Anebo můžeme něco podniknout dřív, než bude pozdě. Valné shromáždění mě téměř jednomyslně zvolilo na další pětileté období. Ze své pozice mám jedinečnou příležitost učinit rázná rozhodnutí. Jsem dostatečně populární a lidé mi věří. A musím to udělat, abych tuhle organizaci zachránil.

„Já vždycky věděl, že pověst o vaší prozíravosti nelže, řekl Novak. „Stejně jako o vaší záhadnosti, mon cher. Rád bych si o vašem návrhu udělal lepší obrázek.

„Jednoduše řečeno, naší jedinou záchranou je spolupráce s vámi. Mohla by vzniknout zvláštní společná skupina Nadace svobody a OSN zaměřená na hospodářský rozvoj. Postupem času by na ni přecházelo čím dál víc základních zdrojů a úkolů OSN. Bude to vlivná neviditelná správní rada uvnitř Spojených národů. Já bych mohl posloužit jako most mezi těmito dvěma mocnostmi, vaší a mou. Programy OSN budou samozřejmě pokračovat, ale Nadace svobody bude moci důvěrně využívat rozsáhlého jmění organizace.

„Vy mě překvapujete, Mathieu, pravil Novak. „Ale oba známe pravidla úřední těžkopádnosti. Říkáte, že závidíte Nadaci svobody mimořádnou efektivitu, a já vám za ta slova děkuji. Ale má to svůj důvod veškerou činnost odshora až

dolů jsem vždycky řídil sám.

„To si velice dobře uvědomuji, ujistil ho generální tajemník. „A chci, abyste pochopil, co si představuji pod termínem ‚spolupráce‘. Zmínil jste se, že se někdy chovám záhadně. Víte, má role v OSN to často vyžaduje. Ale v jednom budiž absolutně jasno. Řízení bude plně ve vašich rukou, Petere.

Nastal dlouhý okamžik ticha, až měl Zinsou pocit, že vypadl signál. Novak se však po chvíli znovu ozval. „Je vidět, že jste člověk s jasným názorem. Vždycky je radost někoho takového potkat.

„Je to obrovská zodpovědnost. Jste na ni připraven?

Zinsou nečekal na odpověď, ale dál se zanícením a naléhavostí rozváděl svou představu.

Muž, který si říkal Peter Novak, i po dvaceti minutách výkladu projevoval zvláštní zdrženlivost.

„Musíme toho tolik probrat, řekl Zinsou nakonec.

„Jsou věci, které můžeme prodiskutovat jen osobně, mezi čtyřma očima. Možná to zní nadneseně, ale já opravdu věřím, že na vás závisí osud světa.

Konečně se ze sluchátka ozval neveselý smích. „To zní, jako byste mi nabízel OSN na prodej.

„Tak jsem to snad neřekl! zvolal Zinsou pobaveně.

„Je to drahocenný poklad. Ale ano, myslím, že si rozumíme.

„A lidé z mojí Nadace svobody budou mít postavení velvyslance s diplomatickou imunitou?

„Spojené národy fungují jako firma se sto šedesáti devíti řediteli. Hrozně neohrabaná. Ale sepíšu zakládací listinu, která to jasně zakotví, odpověděl generální tajemník.

„A co vy, mon cher Mathieu? Odkroutíte si druhé funkční období, a co potom? Hlas v telefonu získal přátelský tón. „Sloužil jste své organizaci poctivě takových let.

„Děkuji vám, řekl tajemník. „Musíte pochopit, že osobní hledisko tady nehraje téměř žádnou roli. Jestli se o něco opravdu bojím, je to přežití této instituce. Ale ano, budu upřímný. Práce v OSN není dvakrát dobře placená. V

pozici, dejme tomu, ředitele nového institutu Nadace svobody bych mohl ideálně pokračovat v úsilí o mír ve světě. Plat a odměny by byly samozřejmě otázkou jednání.

Odpusťte, že mluvím tak otevřeně. Ale navrhuji vám natolik složitou věc, že k sobě musíme být naprosto upřímní.

„Myslím, že vám začínám rozumět, a přijde mi to velice nadějné, řekl ‚Peter Novak‘ žoviálnějším tónem.

„Co byste řekl společné večeři? Něco trěs intime. U mě doma. Čím dřív, tím líp. Jsem připraven proškrtat svůj program.

„ Mon cher Mathieu, zopakoval muž v telefonu. Jeho hlas prostupovala upřímná radost člověka, který právě dostal OSN na zlatém podnose. Lepší ozdobu svého impéria si mohl těžko představit. „Ozvu se vám, vyhrkl. A linka oněměla.

Generální tajemník chvíli držel sluchátko, než je vrátil do vidlice. „ Alors?

Obrátil se k Paulu Jansonovi, který seděl v rohu zšeřelé kanceláře.

Agent pohlédl na vrcholného diplomata s upřímným obdivem. „Teď budeme čekat.

***

Spolkne Demarest návnadu? Byl to troufalý návrh, avšak protkaný pravdou. OSN se skutečně nacházela ve velké finanční tísni. A Mathieu Zinsou chtěl pro svou organizaci vždycky jen to nejlepší. Také o něm bylo známo, že dokáže vidět daleko dopředu. Za pět let ve funkci generálního tajemníka ovlivnil chod OSN víc než kterýkoli z jeho předchůdců. Tento poslední krok proto nebyl tak nemyslitelný.

Jansona ke lsti inspirovala náhodná poznámka Anguse Fieldinga a v duchu se vrátil ke včerejšímu rozhovoru s mužem, který ho nedávno ohrožoval pistolí. Spojenci bez mrknutí oka přecházejí do tábora protivníků, tak zní příkaz moderní

doby. Konverzace začala dost rozpačitě.

Fieldingovi neušlo Novakovo vystoupení na CNN a byl naprosto zaskočený, zmatený a pokořený, což byly u ctihodného rektora koleje Trinity nezvyklé pocity. Stačil však jen náznak třaskavého tajemství, a Janson přiměl profesorův bystrý mozek k zamyšlení, jak se samorostlému miliardáři dostat na kobylku.

Janson měl navíc v rukávu trumf, který mohl scénáři dodat na věrohodnosti. Se Zinsouem se dlouhá léta táhlo podezření z drobné korupce. Když v mládí pracoval jako komisař UNESCO, organizace přidělila lukrativní smlouvu jedné farmaceutické společnosti na úkor jiné. Neúspěšný konkurent prohlásil, že Zinsou obdržel od vítězné firmy ‚zvláštní výhody‘. Nesložila mu nějakou částku na tajné konto? Obvinění byla zcela bezpředmětná, avšak v některých kruzích podivuhodně ulpěla. Napůl zapomenutý náznak korupce by paradoxně dodal jeho návrhu na přesvědčivosti.

Janson však sázel hlavně na základní rys lidské psychiky: Demarest by chtěl, aby to byla pravda. Přání bývá otcem myšlenky. Člověk pravděpodobněji uvěří tomu, co chce slyšet.

Janson přistoupil k Zinsouovu stolu a vytáhl z objemného přístroje digitální kazetu s nahrávkou hovoru pro pozdější rozbor.

„Vy mě udivujete, řekl prostě.

„Mám to brát jako urážku? pousmál se generální tajemník.

„Proč? že jsem vás podcenil? Tak to jsem se asi špatně vyjádřil. Spíš to berte jako důkaz, že v této místnosti je pouze jeden opravdový diplomat.

„Osud světa by neměl záviset na striktním dodržování etikety. Ale v tomto případě bych si tím nebyl tak docela jist. Promyslel jste všechno, co by se mohlo zvrtnout?

„Absolutně vám věřím, ohradil se Janson.

„A to mě docela děsí. Ne že bych si sám nevěřil –

věřím, ale ne absolutně. Ani vy byste neměl. Samozřejmě mluvím v principu.

„Principy, ucedil Janson pohrdlivě.

Rty Mathieua Zinsoua se roztáhly do úsměvu. „Jistě, na ty nemáme čas. Teď je čas na konkrétní věci. Takže zaprvé, váš plán stojí na odhadu někoho, kdo se vůbec odhadnout nedá. To je riskantní.

„Máte pravdu, že nemůžeme nic vědět dopředu. Ale existují jisté vzorce, platí pravidla, dokonce i pro člověka, který se jim vysmívá. Já toho chlapa znám.

„Ještě předevčírem bych řekl totéž. Párkrát jsem se s Peterem Novakem setkal. Jednou na státní večeři v Amsterdamu. A pak v Ankoe, poté, co se mu podařilo dojednat rezoluci o Kypru, byl to čistě slavnostní akt.

Vystoupil jsem tam s gratulací OSN a oznámil stažení našich vojsk z demarkační linie. Teď už samozřejmě vím, že jsem se scházel s fantomem. Možná to byl pokaždé jiný člověk, to by se asi dalo vyčíst ze spisů k programu Mobius. Ale musím říct, že na mě působil sympaticky a měl charizma. Skvělá kombinace.

„Kterou připisují i vám, nadhodil Janson opatrně.

Zinsou pronesl větu ve složitém zpěvném jazyce fonu, jímž mluvili jeho předci. Zinsouův otec byl potomkem královského dvora Dahome, někdejší významné mocnosti v západní Africe. „Oblíbená průpovídka mého prastrýce, nejvyššího náčelníka, kterou často opakoval patolízalům kolem sebe. Volně přeloženo to znamená: Čím víc mi lížete prdel, tím větší mám podezření, že na mě něco šijete.

Janson se zasmál. „Jste ještě moudřejší, než se říká…

Zinsou zvedl ukazovák a naoko ho pokáral. „Pořád mi to vrtá hlavou, Uvěřil tomu Peter Novak, nebo jen přistoupil na naši hru? Ptám se samozřejmě z uražené ješitnosti. Copak si někdo může skutečně myslet, že bych prodal organizaci, které jsem zasvětil celý život? Tajemník si pohrával s tlustým plnicím perem. „Ale jak říkám, je to jen uražená hrdost.

„Mizerové si o ostatních vždycky myslí to horší. Znáte to: Podle sebe soudím tebe. Ale jestli to vyjde, budete mít k hrdosti spoustu důvodů. Dokažte to, a bude to největší čin vaší kariéry.

Rozhostilo se mezi nimi rozpačité ticho.

Zinsou nebyl zvyklý jednat na vlastní pěst. Během desítek let strávených v úřednických strukturách OSN se pro něj věčné rozpravy a konzultace staly druhou přirozeností.

Jeho diplomatické schopnosti se nejlépe uplatňovaly při uhlazování konfliktů uvnitř samotné OSN, urovnával spory mezi Odborem pro mírové operace a lidmi od humanitárních záležitostí a předcházel vzniku odbojných nálad mezi pracovníky v předních liniích či jejich nadřízenými v kancelářích. Znal tisíce způsobů, jimiž mohli úředníci mařit rozhodnutí exekutivy, protože za své dlouhé kariéry sám podobných technik nejednou využil. Metody byrokratického soupeření byly stejně pokročilé a důmyslné jako techniky agrese na světových bojištích. I díky nim to na mezinárodním poli dotáhl tak daleko. Navíc dobře věděl, že úřední bitva je opravdu vyhraná jen tehdy, když se i poražení cítí tak trochu jako vítězové.

Být generálním tajemníkem Spojených národů je jako dirigovat orchestr plný sólistů, myslel si Zinsou. Zdánlivě nemožný úkol, přesto proveditelný. Když byl ve formě, dokázal přivést rozkmotřený výbor ke společnému postoji, který naplánoval ještě před začátkem schůze. Vlastní záměry dovedl šikovně skrývat. Vyjadřoval pochopení k názorům, jež vnitřně pokládal za nepřijatelné. Využíval napětí mezi shromážděnými představiteli. Nenápadně je vedl k dočasným koalicím proti nenáviděným rivalům. Uměl provést debatu úskalími a hádkami jako špičkový hráč kulečníku, který úderem tága do jediné koule zahájí složitý sled přesně promyšlených srážek. A když se výbor konečně dopracoval ke kýženému postoji, tajemník rezignovaně vzdychl a prohlásil, že ho tedy ostatní přesvědčili. Ego většiny úředníků si žádalo okázalé vítězství. Skutečná moc však patřila těm, kteří chtěli v
yhrát ve skutečnosti, bez ohledu na efekt. Mnozí lidé se nechali zmást Zinsouovým uhlazeným jednáním a nepoznávali v něm tvrdého vůdce.

Byli to poražení, kteří se považovali za vítěze. Někteří Zinsoua podporovali, protože si mysleli, že ho tak mohou ovládat. Jiní, ti chytřejší, mu pomáhali vzhůru, jelikož

věděli, že bude tím nejlepším vůdcem, jakého OSN za desítky let měla, a uvědomovali si, že Spojené národy takového člověka zoufale potřebují. Byla to vítězná aliance –

pro Zinsoua i pro organizaci, jíž zasvětil život.

Nyní však mistr konsenzu musel jednat na vlastní pěst.

Tajemství, jež se dozvěděl, mělo tak třaskavý charakter, že se s ním nemohl nikomu jinému svěřit. žádné debaty, žádné konzultace, žádné porady, ať už skutečné, či hrané. Pouze americký agent, jemuž tajemník jen pomalu přicházel na chuť. Nespojovalo je pouze to tajemství, ale také vědomí, že jejich snažení nejspíš skončí neúspěchem. Takzvaná Zinsouova doktrína, jak ji nazval tisk, schvalovala jen intervence s reálnou šancí na úspěch. Toto byl ovšem jiný případ.

Ale jakou měli alternativu?

Janson konečně znovu promluvil. „Dovolte, abych vám řekl, jak toho člověka znám já. Je mimořádně inteligentní a dokáže rychle analyzovat situaci. Umí se chovat mile, ale dříme v něm hrozná krutost. Mí bývalí kolegové z rozvědky by vám potvrdili, že muži jako on jsou vynikající spolupracovníci, pokud se jim pevně přitáhne uzda a jasně vyznačí mantinely. Jenže plánovači programu Mobius ho vyslali do podmínek, které nejen umožňovaly, ale aktivně vyžadovaly volnou improvizaci. A to byla chyba. Vložili mu do rukou obrovskou moc a bohatství. Hrál si na nejmocnějšího magnáta světa. Co mu bránilo se jím skutečně stát? Jedině pravidla hry. Takže se snažil překonat bezpečnostní pojistky programu. A nakonec se mu to povedlo.

„To nikdo nepředvídal.

„A už vůbec ne plánovači Mobiusu. Neuvěřitelná technická zdatnost v kombinaci s neskutečnou neznalostí lidské povahy, co by od nich taky člověk čekal. Ne, vážně to nikdo nepředvídal. Ale předvídat se to dalo.

„Vy byste s tím určitě počítal.

„Jistě. Ale nejen já. I vy byste možná viděl rizika.

Generální tajemník Zinsou zamířil za svůj obří psací stůl a posadil se. „Ten netvor… ten chlap, co nás všechny ohrožuje, možná ho opravdu dobře znáte. Ale mě ne. A to mě dost mate. Promiňte, ale vaše důvěra mi přijde až

podezřelá.

„Tohle bych od diplomata nečekal. Ale musím ocenit vaši upřímnost. Možná o vás vím trošku víc, než si myslíte.

„Aha, asi mluvíte o tajných materiálech z dílny agentů, kteří by nejradši zredukovali člověka na jakýsi návod k použití, se stejným předpokladem ostatně pracoval i ten váš program Mobius.

Američan zavrtěl hlavou. „Netvrdím, že my dva se známe, aspoň ne v obvyklém smyslu. Ale vír světových událostí v posledních desítkách let nás oba zavál do stejných koutů. Vím, co se tehdy v prosinci doopravdy stalo v Sieře Leone, protože jsem tam sám byl, monitoroval jsem veškerou komunikaci mezi vedením mírových sil OSN v oblasti a zvláštní delegací, která měla koordinovat společný postup. Nemusím říkat, že jsme tam s mírem moc neuspěli.

Krvavá občanská válka se nedala zastavit. Zvláštní delegát Mathieu Zinsou měl předat do New Yorku hlášení velitele se žádosti o ozbrojený zásah. Vysoký komisař OSN by ji pak předložil Radě bezpečnosti, která by intervenci odmítla.

Generální tajemník se na něj podivně díval, ale mlčel.

„Věděl jste, pokračoval Janson, „že v takovém případě by nastal masakr a zbytečně by zemřelo možná deset tisíc lidí.

Nemusel rozebírat situaci dopodrobna: Objevila se zpráva o skladištích pěchotních zbraní, čerstvě zásobených jedním překupníkem z Mali. Velitelé místních sil OSN

obdrželi spolehlivé zpravodajské informace, že je vůdce vzbouřenců hodlá použít k vyřizování kmenových účtů, v časných ranních hodinách příštího dne. Jeho muži se chystali podniknout hluboký vpád do oblasti Baj okuta.

Stříleli by nepřátele, vyhlazovali vesnice a odřezávali dětem ruce i nohy. Dalo se tomu předejít rychlým a celkem bezpečným protiútokem, který by zneškodnil sklady ilegálních zbraní. Z vojenského i morálního hlediska šlo o jasnou volbu, která však neodpovídala úřednímu protokolu.

„A teď se dostáváme k zajímavým věcem, dodal Janson. „Co udělá Mathieu Zinsou? Je to byrokrat až za hrob, jen ze zeptejte ostatních. Perfektní organizátor, co se drží pravidel. Ale taky lišák. Během hodiny vaše kancelář poslala do centrály v New Yorku telegram obsahující sto třiadvacet hlášení a poznámek, nejspíš jste sebral všechny papíry, které vám tehdy přišly pod ruku. Pod bodem devadesát sedm se skrývalo oznámení s hrubým nástinem navrhované vojenské akce OSN a přesným časem provedení. Potom jste sdělil svému generálovi, že ústřední velení Spojených národů o jeho plánech ví a nic nenamítá.

To byla čistá pravda. Ale taky byla pravda, že lidi z vysokého komisariátu dotyčnou zprávu objevili až tři dny po operaci.

„Netuším, kam tím vším míříte, pravil Zinsou znuděně.

„Tou dobou už ta událost vešla do dějin. Byl to obrovský úspěch. Útok bez obětí, který odvrátil smrt tisíců neozbrojených civilistů. Kdo by nechtěl sklidit ovoce?

Komisař hrdě sdělil svým kolegům, že tu razii samozřejmě schválil, dokonce naznačil, že to byl jeho nápad. Všichni mu gratulovali a jméno Mathieu Zinsou mu utkvělo v hlavě s kladným znaménkem.

Afričan probodl Jansona pohledem. „Generální tajemník to nevyvrací ani nepotvrzuje. Ale na základě jednoho případu mě nemůžete posuzovat.

„Omyl, začínal jsem poznávat typické znaky vašeho stylu práce. Při pozdějších krizích v Taškentu, na Madagaskaru či na Komorách jsem si všiml vaší mimořádné schopnosti vytěžit ze špatné situace to nejlepší. Jiní to nedokázali. Vtip byl v tom, že jste si vždycky dokázal přizpůsobit pravidla podle sebe.

Tajemník pokrčil rameny. „U nás doma máme jedno přísloví. Volně přeloženo znamená: Když se octneš v díře, přestaň kopat.

„Taky jsem musel ocenit vaši diskrétnost. V soukromí jste se mohl klidně vychloubat, ale nikdy jste to neudělal.

„Vaše poznámky naznačují neoprávněné sledování.

„Beru to jako potvrzení jejich pravdivosti.

„Jste talent, pane Jansone. To se musí nechat.

„Dovolte mi jednu otázku: Co dáte člověku, který má všechno?

„Takový neexistuje, pravil Zinsou.

„Přesně tak. Demaresta žene touha po moci. A moc je jediná věc, které člověk nikdy nemá dost.

„Částečně, protože moc si kope vlastní hrob.

Generální tajemník se tvářil zahloubaně. „Je to jedna z pouček takzvaného amerického století. Mít moc znamená být mocnější než ostatní. Nesmíte podceňovat roli nenávisti ve světových dějinách. Největší zbraní slabých je jejich zášť k silným. Uvelebil se v křesle a poprvé za celá léta zalitoval, že nechal kouření. „Ale chápu, co chcete říct.

Myslíte, že ten chlap je megaloman. že se nikdy nenabaží moci. A proto jste mu položil do pasti návnadu, moc.

„Ano, připustil Janson.

„Jeden z mých význačných předchůdců říkával: ‚Není nic nebezpečnějšího než myšlenka, když jinou nemáte.‘

Včera jste pěkně zkritizoval výchozí předpoklady programu Mobius. Dejte pozor, abyste se nedopustil stejných chyb. Vy toho chlapa, jak se jen…

„Demarest, napověděl mu Janson. „Ale říkejme mu Peter Novak. Bude lepší držet se role, abych tak řekl.

„Takže vy vlastně vytváříte jeho model a sledujete, jak se ta hypotetická konstrukce pohybuje. Ale bude se skutečný člověk chovat jako váš vzor? ‚Plánovači‘, které tak plamenně odsuzujete, by to jistě podepsali. Ale vy? Nakolik má vaše přesvědčení reálnou základnu?

Janson se zadíval do jasných hnědých očí a vyrovnané tváře, zvyklé vítat hlavy států po stovkách. Nalezl tam zdání převahy, ale při bližším pohledu ještě cosi jiného, částečně skrytého. Strach.

I ten měli společný, oba byli realisté. „Mám za to, že špatný plán je lepší než nic, řekl Janson. „Postupujeme na všech možných frontách. Možná najdeme nějakou skulinku.

A třeba taky ne. Dovolte, abych citoval jednoho ze svých učitelů: Požehnáni budiž pružní, protože ti se vždycky narovnají.

„To se mi líbí. Zinsou zatleskal. „To vám řekl někdo chytrý.

„Ten úplně nejchytřejší, odvětil Janson pochmurně.

„Teď si říká Peter Novak.

Nastalo mrazivé ticho.

Generální tajemník se otočil v křesle k oknu a řekl: „Tuto organizaci založil svět vyčerpaný válkami.

„V Dumbarton Oaks, doplnil ho Janson. „1944.

Zinsou přikývl. „I když se od těch dob její mandát rozšířil, hlavním úkolem zůstala podpora míru. Je v tom trocha ironie. Víte, že na místě této budovy dřív stála jatka?

Dobytek připlouval lodí po East River a cvičená koza ho pak vodila na porážku, přímo sem. Často si připomínám, že se nacházíme na místě bývalých jatek. Otočil se k americkému agentovi. „Musíme dát pozor, aby se minulost neopakovala.

„Podívejte se mi do očí, zanotoval vysoký černovlasý muž konejšivým hlasem. Díky vysedlým lícním kostem vypadal skoro jako Asiat. Peter Novak se skláněl nad starým profesorem ležícím na Jacksonově stole, velké průsvitné desce, jež podpírala hrudník a stehna, avšak břicho nechávala volné. Bylo to běžné vybavení při operacích páteře, které mělo za úkol odvádět krev z páteřní oblasti a minimalizovat její ztrátu.

Do starcovy levé paže vedla kapačka. Díky nastavení stolu měl zvednutou hlavu a ramena, aby mohl tváří v tvář hovořit s člověkem, jenž si říkal Peter Novak.

V pozadí zněl chorál z dvanáctého století. Vysoké hlasy pěly unisono jako u vytržení, Angusi Fieldingovi to však připomínalo rekviem.

O Ignis spiritus paracliti,

vita víte omnis creature,

sanctus ex vivificando formas.

Stařec měl uprostřed zad patnácticentimetrový řez.

Kovové háky rozevíraly páteřní svaly a odhalovaly slonovinově bílé obratle.

„Podívejte se mi do očí, Angusi, zopakoval muž.

Angus Fielding ho uposlechl, nemohl jinak, ale ty oči vypadaly jako dvě černé jámy. Naprosto bez soucitu. Jako by ani nepatřily člověku. Zely tam jako dvě studnice bolesti.

Černovlasý muž odložil maďarský přízvuk vyšší vrstvy. Jeho angličtina náhle získala zřetelně americký nádech. „Co přesně vám řekl Paul Janson? zeptal se znovu, když se vetchý učitel zachvěl hrůzou.

Pak kývl na mladou ženu, která měla velké zkušenosti z ortopedie. Ta uchopila trokar dlouhý jako jehlice na pletení a protlačila jej vazivovým pouzdrem měkké ploténky oddělující pátý a šestý hrudní obratel. Po necelé minutě na něj kývla: nástroj byl na místě.

„Tááák, a už je to.

Poté žena provlékla trokarem tenký měděný drátek, kromě špičky izolovaný, který se zabodl do páteřního kanálu, jímž proudí nervové impulzy z celého těla. Demarest otočil knoflíkem. Drátem začalo proudit slabé elektrické napětí. Reakce byla okamžitá.

Akademik zaječel, byl to hrůzostrašný řev, až mu v plicích nezbyl žádný vzduch.

„Zvláštní pocit, viďte, pravil trýznitel a vypnul proud.

„Řekl jsem vám všechno, co vím, zajíkl se profesor.

Demarest znovu otočil ovladačem.

„Všechno jsem řekl, opakoval vědec, zmítaný v křečích ukrutného utrpení. „Přísahám!

Vysoko nad bolestí, jež ho pohlcovala, se nesly sborové žalozpěvy. Zněly mihotavě, jako by přicházely z úplně jiného světa.

Sanctus es unguendo

periculose fractos:

sanctus es tergendo

fetida vulnera.

Ne, v černých dírách mužových očí skutečně nebyl ani náznak slitování. Čišela z nich paranoia: přesvědčení, že všude číhají nepřátelé.

„Takže vy budete zapírat, řekl Alan Demarest. „Dál si vedete svou, protože si myslíte, že vám uvěřím a bolest přestane. Ale to jste vedle. Bolest neskončí. Já totiž vím, že jste mi neřekl všechno. Janson u vás byl. Vyhledal vás, jelikož věděl, že jste přítel. že ho nezradíte. Jak vás mám přesvědčit, abyste byl upřímný? Cítíte bolest, že? Což

znamená, že žijete. Není to dar? Celá vaše existence bude jedna velká bolest. Když to pochopíte, můžeme se dostat dál.

„Panebože, ne!“ vyjekl vědec, když mu tělem projel další elektrický šok.

„Zvláštní, co? řekl Demarest. „Každičké vlákno ve vašem těle, každý nerv, se sbíhá do jednoho hlavního kmene nervových svazků, které právě teď dráždím. Mohl bych vám připojit elektrody ke každému centimetru těla, a nevyvolal bych takovou bolest.

Místností se rozlehl další srdceryvný výkřik, další výkřik, který utichl jen proto, že muži došel dech.

„Aby bylo jasno, bolest není totéž co mučení,

pokračoval Demarest. „Jako vzdělanec jistě oceníte význam takových rozdílů. Mučení vyžaduje prvek lidského úmyslu.

Musí mít svůj význam. Když vás například sežere žralok, mučení to není. Ale když vás někdo záměrně pověsí nad nádrž se žralokem, tak to už mučení je. Možná řeknete, že je to jen drobnost, ale já bych si dovolil nesouhlasit. Víte, mučení nechce jen úmysl způsobit utrpení. Jeho objekt to taky musí poznat. Musíte pochopit, že vám chci přivodit bolest. Přesněji řečeno, musíte poznat, že chci, abyste poznal, že vám chci přivodit bolest. Musí existovat zpětná vazba. Myslíte, že v našem případě funguje?

„Ano! vykřikl stařec. „Ano! Ano! Ano! Házel krkem pod novým náporem elektřiny. Utápěl se v bolesti a cítil, že byla znásilněna samotná podstata jeho existence.

„Nebo mi nabídnete jinou analýzu?

„Ne! Fielding opět vyjekl bolestí. Prožíval nepředstavitelné utrpení.

„Vy víte, co říká Emerson: ‚Velký muž snadno podlehne malosti. Spočine na polštářích výhod a spokojeně usne. Teprve okamžiky trýzně, bolu a porážek mu dají příležitost něco se dozvědět. Začne pochybovat o své mužnosti. Zjistí, jaký byl hlupák. Vyléčí se ze šílenství ješitnosti.‘ Souhlasil byste?

„Ano! zavřeštěl vzdělanec. „Ano! Ne! Ano! Svalové záškuby, jež otřásaly jeho páteří, jen zvyšovaly nesnesitelnou bolest.

„Překvapuje vás, kolik toho vydržíte? Divíte se, jak vaše vědomí vůbec může obsáhnout takovou trýzeň? To je v pořádku. Plyne z toho poučení, že lidské tělo je úplně stejné jako před dvaceti tisíci lety. Okruhy rozkoše a bolesti se nemění. Takže byste si dokonce mohl myslet, že není rozdíl mezi umučením k smrti, řekněme, za španělské inkvizice a zkušeností, kterou vám mohu připravit já. Ano, to byste si vážně mohl myslet. Jako nadšenec v oboru vám ovšem musím sdělit, že byste se mýlil. Dnešní rozvinuté znalosti neurochemie jsou k nezaplacení. Lidské tělo obvykle funguje jako přetlakový ventil: Když stimulace nervových vláken dosáhne určité úrovně, vyplaví se endorfiny, které otupí a zmírní bolest. Jinak člověk upadne do bezvědomí.

Bože, jak mě to vždycky štvalo. Tak či onak, škála bolesti je omezená. Je to jako s jasem: můžete vstřebat jen určitou úroveň. Maximálně dráždíte čípky a tyčinky sítnice, až se dostanete k hranici, za kterou se vnímání jasu nezmění. Ale pokud je řeč o bolesti, moderní věda dokáže divy. Bez tekutiny ve vaší kapačce by to nešlo. Ale to přece víte, že?

Podali jsme vám látku známou jako naltrexon. Je to protilátka proti opiátům, blokuje přirozené tlumiče bolesti ve vašem mozku, ty legendární endorfiny. Takže obvyklá hranice bolesti se dá překonat.

Demarestův výklad přerušil další nářek, téměř žalostný, tyran se však nenechal odradit. „Jen si to vezměte; díky naltrexonu můžete zažít tak intenzivní bolest, jakou lidské tělo nikdy nemělo poznat. Takovou nezakusili ani vaši předkové, i když je třeba zaživa sežral šavlozubý tygr.

A může se zvyšovat skoro donekonečna. Hlavní omezení, řekl bych, je trpělivost mučitele. A já mám času dost, Angusi. Když je potřeba, rád si ho udělám. To brzy poznáte.

Angus Fielding, slovutný rektor koleje Trinity, nevydržel a začal vzlykat, což už neudělal od svých osmi let.

„Budete toužit po bezvědomí, ale kapačka obsahuje i silné psychostimulanty, pečlivě namíchanou směs dexmetylfenidátu, atomoxetinu a adrafinilu, která vás udrží v maximální bdělosti, bez omezení. O nic nepřijdete.

Dostanete příležitost poznat ten nejvyšší tělesný prožitek.

Myslíte si, že už jste zažil utrpení za hranicí snesitelnosti a chápání. Ale já ho můžu lehce zvýšit: desetkrát, stokrát, tisíckrát. To, co jste doteď zakusil, není vůbec nic ve srovnání s tím, co vás čeká. Samozřejmě, pokud budete dál zatloukat. Demarestova ruka se zastavila nad číselníkem.

„Opravdu potřebuju dostat uspokojivou odpověď na svoje otázky. Je to pro mě zásadní věc.

„Všechno řeknu, zachroptěl Fielding, tváře vlhké od slz. „ Všechno.

Demarest se usmál a probodl starého rektora svým temným pohledem. „Podívejte se mi do očí, Angusi.

Podívejte se mi do očí. A teď se mi musíte se vším svěřit.

Copak vám řekl Paul Janson?

37

„Hele, jednoho kluka jsem nechala sledovat vchod,

oznámila Jessica Kincaidová Jansonovi na zadním sedadle žlutého taxíku. „Myslí si, že je to trénink. Ale jestli ta ženská vyjde ven, mohla by nám taky zdrhnout. Nadace vlastní několik soukromých letadel. Měla na sobě bavlněnou

košili

ozdobenou

emblémem

telefonní

společnosti Verizon.

„Proklepla jsi nájemníky?

„Nejen to.

Řadou diskrétních telefonátů si ověřila, co už naznačilo pozorování, a zjistila toho víc, než potřebovala. V budově sídlili šéfové finančního kapitalismu, ředitelé nadací a staří newyorští pardálové, kteří nešetřili na dobročinnosti, ale původ jejich peněz se utápěl v mlhách. Pompézní klienti, kteří rádi stavěli na odiv své nově nabyté bohatství, by si klidně mohli dovolit ateliér v jednom z paláců Donalda Trumpa, kde se všechno leskne a třpytí. Výtahy v Páté avenue 1060 si však uchovaly mosazné harmonikové dveře pocházející z dvacátých let dvacátého století, stejně jako ztmavlé obložení z jedlového dřeva. Družstevní správa budovy by se mohla v nepružnosti a autoritářství měřit snad i s vojenskou juntou v Myanmaru. Neomylně odmítala žádosti potenciálních nájemníků, které podezírala z „bohémství , jak zněl oblíbený hanlivý výraz. Pátá avenue 1060 vítala mecenáše umění, ale
ne umělce. Přijímala sponzory opery, operního zpěváka by však nikdy neschválila. Uvědomělí občané, kteří podporovali kulturu, měli dveře otevřené. Samotní tvůrci však ostrouhali.

„V patře nad ní máme jistou Agnes Cameronovou,

podotkla

Kincaidová.

„Pracuje

ve

správní

radě

Metropolitního muzea umění, je dokonale bezúhonná.

Zavolala jsem do kanceláře ředitele a představila se jako novinářka, která píše její medailon. Řekla jsem, že tam má být na schůzi a že si potřebuju ověřit pár citací. Nějaká nafrněná ženská mi odpověděla: ‚To je vyloučeno, paní Cameronová je totiž právě v Paříži.

„To je naše nejlepší kandidátka?

„Zdá se, že jo. Podle záznamů z telekomu si nechala před rokem nainstalovat vysokorychlostní připojení na internet.

Podala Jansonovi bavlněnou košili s černo-červeným logem Verizonu, jakou měla sama. „Tvůj kámoš Cornelius má shodou okolností u Verizonu bráchu, vysvětlila mu.

„Dělá na velkoobchodním. Pak mu dala kožený opasek, na němž visel jasně oranžový testovací telefon. Kostým dovršoval šedý kovový kufřík s nářadím.

Když přistoupili k portýrovi pod plátěným přístřeškem, Jessie Kincaidová se ujala slova. „Jdeme za jednou zákaznicí. Víte, ona je teď asi v zahraničí, ale má poruchu na DSL lince a požádala nás, abychom ji během její nepřítomnosti opravili. Ukázala mu laminovaný průkaz „Je to paní Cameronová.

„Agnes Cameronová ze sedmýho, řekl jim vrátný s přízvu